43. KAPITOLA

Zběsilost

Usoudila jsem, že na první pohled připomínám sochu. Ruce mám nehybně složené v klíně, obličej bez výrazu, dech tak mělký, že se mi hrudník ani nepohne.

Uvnitř vířím v zběsilé závrati, jako by atomy mého těla ztratily vzájemnou přitažlivost a svištěly pryč jeden od druhého.

Ani Melaniin návrat ho nezachránil. Všechno, co jsme pro něho udělali, bylo málo.

Chodba před jeho ložnicí byla plná lidí. Jared, Kyle a Ian se vrátili z výpravy zoufalí, s prázdnýma rukama. Třídenní riskování vlastního života jim vyneslo jen zásobník ledu. Trudy kladla led Jamiemu na čelo, na zátylek a na hrudník.

Ale i kdyby led srazil horečku, která se vymykala kontrole, co bude, až jim led dojde? A jak dlouho potrvá, než chlapec začne znovu umírat? Hodinu? Dvě?

Správně jsem to měla být já, kdo na něho měl přikládat led, ale nevzmohla jsem se na jediný pohyb. Měla jsem strach, že se rozsypu na mikroskopické částice.

„A hledali jste všude?“ naléhal tlumeně Doktor. „Podívali jste se…“

„Prohledali jsme každé místo, které nás napadlo,“ potvrdil Kyle. „Není to jako léky proti bolesti, ty si lidé schovávají. Antibiotika mívali ležet volně, ale všechno zmizelo.“

Jared mlčky hleděl na doruda rozpálené dítě na posteli.

Ian se ke mně naklonil. „Netvař se takhle,“ zaprosil. „On to zvládne. Je to silný kluk.“

Neměla jsem sílu odpovědět. Vlastně jsem ho ani pořádně nedokázala vnímat.

Doktor si klekl vedle Trudy a otevřel Jamiemu ústa. Nabral trochu ledové vody ze zásobníku a nechal mu ji ukapávat do hrdla. Všichni jsme slyšeli, jak Jamie bolestivě polyká, ale oči neotevřel.

Měla jsem pocit, že vrostu do kamenné stěny. Toužila jsem stát se kamenem.

Pokud pro Jamieho vykopají díru v pusté poušti, budou muset dovnitř položit i mě.

Pořád je to málo! vrčela Melanie.

Já si zoufala, ale ona překypovala vzteky.

Snažili se.

Snaha nic neřeší. Jamie nesmí umřít. Ať jdou na další výpravu.

A proč? I kdyby našli antibiotika, beztak budou prošlá. Zaberou jen napůl, a v tomhle případě to neznamená nic. Nepotřebuje vaše léky, ale něco víc. Něco, co by skutečně zabralo…

Lapla jsem po dechu. Náhle mi to bylo jasné.

Potřebuje léky pro duše, uvědomila jsem si.

Mel i já jsme jen kulily oči nad tím, jak je to řešení snadné. Jak přímo bije do očí.

Pohnula jsem zkamenělými rty. „Jamie potřebuje pořádný lék, co mají duše. Musíme sehnat právě ten.“

Doktor se na mě zamračil. „Nemáme potuchy, co ty léky dělají, jak fungují.“

„Záleží na tom?“ Do hlasu mi prosákl Melaniin vztek. „Fungují a dokážou ho zachránit!“

Cítila jsem na sobě pohledy – Jared, Ian, Kyle a všichni ostatní na mě zírali. Já ale vnímala pouze Jareda.

„Ale my je neseženem, Wando,“ hlesl Jeb poraženecky. „Můžeme se vypravit jen na opuštěná místa. V nemocnici je duší pořád plno, čtyřiadvacet hodin denně. Příliš mnoho očí. Jamiemu by neprospělo, kdyby nás chytili.“

„Pravda,“ potvrdil Kyle nenávistně. „Stonožky by Jamieho uzdravily s radostí, kdyby ho objevily. Stal by se jedním z nich. Tohle snad chceš?“

Obrátila jsem se k tomu jízlivému halamovi. Celá jsem se napjala, jako bych po něm chtěla skočit. Kdo ví? Třeba bych toho byla schopná.

Když jsem promluvila, hlas mi zněl mechanicky jako robotovi: „Přece musí existovat způsob, jak to udělat.“

Jared přikývl. „Nějaké malé místo. Puška by nadělala velký hluk, ale v nejhorším případě můžeme použít nože.“

„Ne!“ Ruce mi poklesly leknutím. „Tak jsem to nemyslela. Žádné zabíjení…“

Nikdo mě neposlouchal. Jeb se hádal s Jaredem.

„Vyloučeno, hochu. Někdo by dal tip Hledačům a ti by nás vystopovali. To je naprostá sebevražda…“

„Počkejte. Nemohli byste…“

Nikdo mě neposlouchal.

„Já taky nechci, aby chlapec zemřel, ale nemůžu kvůli jednomu člověku riskovat životy všech ostatních!“ namítal Kyle. „Lidi tu umírají, takový je život. Nemůžeme všichni zahynout kvůli jednomu klukovi.“

Nejradši bych ho zaškrtila, aby nežvanil takové nesmysly. Já, ne Melanie. Najednou jsem nedokázala rozlišit, kolik touhy vraždit pochází přímo ode mě a kolik od Melanie.

„Musíme ho zachránit,“ křikla jsem.

Jeb se na mě mírně podíval. „Zlato, ale my tam nemůžeme jenom tak naklusat a poprosit.“

Nečekaně mi svitlo, že existuje řešení.

„Vy nemůžete. Ale já můžu.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

Já se zatím kochala nádherou svého plánu. Dokonce i na Melanii to udělalo dojem. Ano, to bude fungovat. Dokážeme Jamieho zachránit.

„Nemají sebemenší podezření. Ani v nejmenším. I když neumím lhát, stejně mě nebudou z ničeho podezřívat. Nebudou čekat klam, vždyť jsem jedna z nich. Udělají první poslední, jen aby mi pomohli. Můžu třeba tvrdit, že jsem se zranila na cestě… A až mě nebudou hlídat, seberu všechny dostupné léky! Jen si to představte, že bychom měli zásobu i pro ostatní! Proč mě to nenapadlo dřív? Možná by to pomohlo i Walterovi!“

Ve svém nadšení jsem si hned nevšimla, jak se na to všichni tváří.

Dokonce i Jebův kamenný výraz byl víc než výmluvný.

Každá tvář říkala ne!

Copak zešíleli? Vážně nechápou, že by to nám všem pomohlo?

Nevěří mi. Mají strach, že bych je všechny zradila.

„Prosím,“ zašeptala jsem. „Jinak ho nezachráníme!“

„Jo, to sis dobře vymyslela!“ vyprskl Kyle.

Nejradši bych ho uškrtila.

„Doktore?“ zaprosila jsem.

Uhnul přede mnou pohledem. „I kdyby existoval rozumný způsob, jak tě dostat ven, Wando… Neznámým lékům prostě nevěřím. Jamie je zdatný kluk. Jeho organismus to zvládne.“

„Nebo něco najdeme my sami, Wando,“ pošeptal mi Ian. „Vydáme se na další výpravu a nevrátíme se dřív, dokud něco neobjevíme.“

„To nestačí.“ Uslzenýma očima jsem vyhledala osobu, která trpěla stejně jako já. „Jarede, ty víš. Víš, že bych Jamiemu nikdy neublížila. Víš, že to zvládnu. Prosím.“

Dlouhou dobu se mi díval do očí a pak se rozhlédl po ostatních. Jeb, Doktor, Kyle, Ian. Za dveřmi němé obecenstvo, jehož tváře zrcadlily Kyleovy emoce: Sharon, Violetta, Lucina, Reid, Geoffrey, Heath, Heidi, Andy, Aaron, Wes, Lily, Carol. Moji přátelé splývali s nepřáteli, všichni měli Kyleův nenávistný a ostražitý výraz. Nakonec sklopil oči k Jamiemu. V celé jeskyni nebylo slyšet ani hlásku.

„Ne, Wando,“ řekl tiše. „Ne.“

Všichni kolem mě si vydechli úlevou.

Kolena se mi podlomila. Klesla jsem na Jamieho matraci, odstrčila Trudy a vyměnila mu studený obklad. Cítila jsem na sobě němé pohledy, ale žádný jsem neopětovala. Před očima mi plavaly slzy.

„Jamie, Jamie, Jamie,“ broukala jsem. „Jamie, Jamie, Jamie.“

Nemohla jsem dělat víc, než vzlykavě opakovat jeho jméno a čekat, kdy ledový obklad bude chtít vyměnit.

Postupně odešli.

Jamie, Jamie, Jamie…

„Jamie, Jamie, Jamie…“

Když byla jeskyně skoro prázdná, Ian si klekl vedle mě.

„Já ti věřím…, ale Wando, kdybys to zkusila, zabili by tě,“ pošeptal mi naléhavě. „Mají strach, že nás zničíš… Ale Jamie bude v pořádku. Zkus tomu věřit.“

Odvrátila jsem se od něho. Odešel. Ani Doktor, ani Jeb si netroufli mi něco říct. Bezmocně přihlíželi.

Denní světlo pomalu pohaslo, nejdřív bylo oranžové, potom šedé. Led roztál. Jamie mi hořel pod rukama jako nahý plamen.

„Jamie, Jamie, Jamie…“ Hlas se mi chraptivě lámal, ale nedokázala jsem mlčet. „Jamie, Jamie, Jamie…“

Jeskyně potemněla. Už jsem chlapci neviděla do tváře. Zemře v noci? Viděla jsem jeho tvář – živou – naposledy?

Jeho jméno jsem šeptala už tak tiše, že jsem slyšela i Doktorovo pochrupování.

Zítra. Bude žít? Pokud ne, zemřu i já. Bez Jamieho nedokážu žít.

Jamie, Jamie, Jamie…, sténala Melanie.

Jared nám nevěří. Naříkaly jsme obě stejně. Pomyslely jsme si to ve stejnou chvíli.

V jeskyni vládlo ticho. Nic jsem neslyšela. Nic mě nevyděsilo.

Náhle Doktor tlumeně vykřikl ze spánku, jakoby do polštáře, a zamáchal pažemi.

Srdce mi mlátilo do žeber jako kladivo.

Když se utišil, Jared mi pošeptal: „Musíme vyrazit. Nemáme času nazbyt.“

Srdce mi málem explodovalo v hrudi.

On mi věřil.

Vyskočila jsem a rozhýbala ztuhlá kolena. „Co jsi udělal Doktorovi?“

„Je to jen chloroform. Dlouho nevydrží.“

Honem jsem se obrátila k Jamiemu a polila mu obličej vodou, abych ho ochladila. Ani se nehnul. Snad ho to trochu svlaží, než se Doktor probere.

„Pojď za mnou.“

Držela jsem se mu v patách. Tichounce jsme se v poloklusu řítili vpřed. Jared se v běhu jednou rukou dotýkal skalní stěny a já dělala totéž.

V hlavním sále s měsícem ozářenou zahradou se zastavil.

Všimla jsem si, že Jared má za pasem pistoli a nůž v pouzdře. Natáhl ruku s kusem černé látky.

„Ano, zavaž mi oči,“ souhlasila jsem dřív, než stačil něco říct.

„Poběžíme po rovině.“ Zaváhal. „Myslíš, že to zvládneš i se zavázanýma očima?“

Přikývla jsem a zavřela oči, aby mi mohl látku ovinout přes víčka. Uzel utáhl rychle a pevně. Když skončil, otočila jsem se na místě několikrát dokolečka.

Jared mě vzal za ruku a zarazil. „To je v pořádku.“ Vyjekla jsem překvapením, protože mě pevně chytil a přehodil si mě přes rameno. Hlava a hrudník mi přepadly na jeho záda, Jared mě přidržel za nohy a rozběhl se. Při každém kroku jsem mu obličejem zavadila o košili.

Neměla jsem potuchy, kam míříme, ani jsem se to nesnažila uhodnout. Soustředila jsem se pouze na to, abych Jareda hlavou netloukla do zad, a počítala jsem kroky. Dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři…

Cítila jsem, jak se předklání, když ho cesta vedla nahoru, a jak ze svahu běží v mírném záklonu. Nemyslela jsem na to.

Čtyři sta dvanáct, čtyři sta třináct, čtyři sta čtrnáct…

Poznala jsem, že jsme venku. Ovanul mě suchý a čistý pouštní větřík. Vzduch byl horký, i když nemohlo chybět moc do půlnoci.

Jared mě postavil na zem. „Po rovině zvládneš běžet i se zavázanýma očima?“

„Jistě.“

Pevně mě popadl za loket a vyrazil svižným poloklusem. Nebylo to pro mě snadné, opakovaně mě musel přidržet, abych se nesvalila. Po chvíli jsem si ale zvykla a po kamíncích a mezi mělkými výmoly jsem balancovala s větší jistotou. Brzy jsme oba lapali po dechu.

„Až se dostaneme… k džípu… budeme v bezpečí.“

Džíp? Zaplavila mě vlna nostalgie. Naposledy Mel džíp viděla při té katastrofální výpravě do Chicaga a netušila, že přežil.

„A když se… nedostaneme?“ vyhekla jsem.

„Pak nás chytnou… zabijí nás. V tomhle… měl Ian… pravdu.“

Pokusila jsem se zrychlit; ne ze strachu o sebe, ale o Jamieho. Opět jsem zakopla.

„Sundej si ten šátek z očí. Poběžíš rychleji.“

„Vážně?“

„Jo. Ale moc se kolem sebe nerozhlížej, platí?“

„Máš moje slovo.“

Bez zavázaných očí se mi běželo neskonale líp. Dívala jsem se výhradně pod nohy, na zářivě osvětlený hladký písek. Běh na velké vzdálenosti patřil k Melaniiným láskám, tělo na něj bylo dokonale vytrénované.

Občas jsme naslouchali, jestli nás někdo nepronásleduje. Nic, ticho. Ústa mi žhnula touhou po vodě.

Po nekonečně dlouhé době mě Jared přitáhl k sobě za loket a druhou rukou mi přiklopil oči. Klopýtla jsem, ale pevně mě vedl vpřed.

„Už tam budeme. Ještě kousek…“

Místo po písku jsme šlapali po kamení. Kolem se rozléhala ozvěna našich kroků.

Když mi ruku z očí sundal, zjistila jsem, že jsme v malé temné jeskyni. Moc jsem se nerozhlížela, abych neporušila slib.

Ve tmě se rýsoval džíp. Vypadal navlas stejně, jak jsem ho měla v paměti, to vozidlo, jež jsem nikdy předtím neviděla. Skočila jsem na přední sedadlo.

Jared už seděl za volantem, ale ještě se natáhl ke mně a znovu mi zavázal oči. Nehýbala jsem se, abych mu to usnadnila.

Hluk motoru mě vyděsil. Připadal mi příliš nebezpečný – mohl na nás upoutat pozornost tolika lidí!

Jared bleskově vycouval a pak se prudce rozjel vpřed. Do tváře mi šlehal vítr. Za džípem se ozýval zvláštní zvuk, který nezapadal do Melaniiných vzpomínek.

„Jedeme do Tucsonu,“ oznámil mi Jared. „Tam jsme neloupili nikdy – je to moc blízko. Teď ale na delší výpravu nemáme čas. Vím, že jen kus od hranice města leží malá nemocnice.“

„Ne Saint Mary’s?“

Z hlasu mi vyčetl zděšení. „Ne, proč?“

„Někoho tam znám.“

Chvíli mlčel. „Poznají tě?“

„Ne, můj obličej nikdo nezná. Nepátráme… po hledaných osobách. Ne jako vy.“

„Dobrá.“

Než jsem začala přemýšlet, jestli budu nápadná, vtiskl mi do dlaně cosi maličkého.

„Měj to na dosah. Kdyby… uhodli, že držíš s námi, a zkusili do Melina těla naimplantovat někoho jiného, strč to do úst a silně skousni.“

„Jed?“

„Ano.“

Když jsem překonala počáteční překvapení, hystericky jsem se rozesmála. Nemohla jsem si pomoci, nervy jsem měla strachem a nervozitou úplně zničené.

„Není to žádný žert, Wando,“ napomenul mě Jared přísně. „Pokud se na to necítíš, musíme se vrátit do jeskyně.“

„Ale ne, cítím. Směju se právě proto, že na to mám.“

„Přesto v tom nevidím nic legračního!“ okřikl mě.

„Ty to vážně nechápeš? Tohle bych nebyla schopná udělat pro miliony členů svého druhu, ani pro svoje vlastní… děti. Příliš se bojím té definitivní smrti. Ale pro jediné dítě jiného planetárního druhu bych to dokázala.“ Znovu jsem se zasmála. „Nedává to smysl, ale buď klidný. Pro Jamieho klidně zemřu.“

„Věřím ti každé slovo.“

Chvíli bylo ticho a pak jsem si vzpomněla, jak jsem zřízená.

„Jarede, nevypadám tak, abych mohla vejít do nemocnice.“

„Neboj se, u… méně nápadného vozu schováváme i slušné oblečení. Za pět minut jsme na místě.“

Takhle jsem to nemyslela, ale měl pravdu, že moje oblečení by neprošlo. Já ovšem měla na mysli fakt, že bych nejdřív chtěla vidět, jak vypadám celkově.

Džíp se zastavil a Jared mi rozvázal oči.

„Tady se můžeš klidně rozhlížet,“ řekl, když jsem automaticky sklopila hlavu. „Není tu nic, co by nás prozradilo, i kdyby skrýš někdo náhodou objevil.“

Nebyla to jeskyně, ale svah posázený obrovskými balvany. Zpod několika z nich kdosi pečlivě vyhrabal kamení a zeminu a vytvořil nenápadné úkryty. Jared do jednoho nasoukal džíp a pak zalezl do druhého skladu a začal se prohrabovat pod dehtovou plachtou, kde byla změť různých předmětů. Vytáhl hebké tričko ještě s visačkou z obchodu, utrhl ji a tričko mi hodil. Pak vybral khaki kalhoty, překontroloval velikost a podal mi je také.

„Převlékni se.“

Váhala jsem a nakonec jsem se k Jaredovi celá zrudlá obrátila zády a prudce jsem strhla staré triko a bleskově vklouzla do toho čistého.

Slyšela jsem, jak si odkašlal. „Uch. Já, hm, dojdu pro auto.“ Slyšela jsem, jak míří pryč.

Strhla jsem ze sebe ustřižené odrbané tepláky a natáhla si úplně nové kalhoty. Střevíce jsem měla mizerné, ale zase to příliš nebilo do očí. Budu předstírat, že mám své šmajdy ráda.

Zaslechla jsem zvuk motoru; zněl tišeji než džíp. Ohlédla jsem se a spatřila nenápadný sedan, který vyjížděl zpod vzdáleného balvanu. Když se Jared přiblížil, vystoupil a za vůz přivázal kusy dehtové plachty přivázané na provazy. Při jízdě zametaly stopy kol. Konečně jsem pochopila i zdroj divného hluku za džípem.

Jared otevřel dveře u strany spolujezdce. Na zadním sedadle ležel prázdný batoh. Kývla jsem na souhlas. Ano, to budu potřebovat.

„Nasedej,“ vybídl mě Jared.

„Moment,“ vydechla jsem a přidřepla, abych se na sebe podívala ve zpětném zrcátku.

Bylo to zlé. Tvář mi nezakryly ani vlasy. Skousla jsem si ret a prsty přejížděla po jizvě.

„Jarede, takhle tam jít nemůžu,“ obrátila jsem se k němu a ukázala si na obličej.

„Co je?“ nechápal.

„Takovou jizvu by žádná duše neměla. Hned by ji vyhojili. Budu jim podezřelá a začnou se vyptávat.“

Vztekle přimhouřil oči. „To jsi na to nemohla pomyslet dřív, než jsme se dovlekli až sem? Ostatní to budou považovat za léčku, abys zjistila, kudy ven z jeskyní.“

„Bez léků pro Jamieho se nevrátíme!“ vyštěkla jsem ještě ostřeji než Jared.

Stejným tónem se zeptal: „Co tedy navrhuješ, Wando?“

„Potřebuju kámen.“ Povzdychla jsem si. „Budeš mě muset s ním praštit.“

44. KAPITOLA

Uzdravení

„Wando…“

„Nemáme čas. Udělala bych to sama, ale musí to být ve správném úhlu. Je to na tobě.“

„Já to nezvládnu… ne.“

„Ani pro Jamieho?“ Zdravou tváří jsem se pevně přitiskla o podpěrku hlavy na sedadle auta a zavřela oči.

James v ruce svíral drsný kámen velký jako pěst, který jsem sama vybrala. Váhavě ho potěžkával už dobrých pět minut.

„Musíš sedřít jen svrchní vrstvu kůže, abychom jizvu zamaskovali. Nic víc. Pospěš si, Jarede. Jamie…“

Řekni mu, ať sebou hodí a ať je to pořádná rána. Měl by to celé zvládnout na poprvé.

„Mel vzkazuje, že si máš pospíšit a udeřit mě hodně tvrdě.“

Ticho.

„Tak dělej, Jarede!“

Zhluboka se nadechl, zajíkl se. Vzduch se pohnul a já stiskla víčka ještě pevněji.

Trochu to jakoby plesklo a zadunělo; to byla první věc, kterou jsem zaregistrovala. Když pominul šok z úderu, ucítila jsem bolest.

„Auuu,“ zanaříkala jsem, i když původně jsem chtěla vydržet zticha. Bylo mi jasné, že mu to dělám těžší, ale tohle tělo jsem tak úplně neovládala. Do očí mi vhrkly slzy a já se honem rozkašlala, abych zamaskovala vzlyk. V uších mi zvonilo a hlava mi po otřesu třeštila.

„Wando? Mel? Moc se omlouvám.“

Objal nás kolem ramen, přivinul si nás blíž.

„To je v pořádku,“ fňukla jsem. „Zvládáme to. Strhl jsi všechno?“

Vzal mě za bradu, pootočil mi hlavu.

„Brrrr!“ sykl šokovaně. „Serval jsem ti polovičku tváře. Je mi to strašně líto.“

„Ne, tak je to dobře. Vyrazíme.“

Kývl, opatrně mě položil na opěradlo a pak už pod námi zavrčel motor.

Ledově studený vzduch klimatizace mě udeřil do krvavé rány jako hrst štiplavé soli.

Otevřela jsem oči. Sjížděli jsme hladkým, vyschlým korytem potoka – hladším, než by dokázala příroda, pečlivě upraveným k tomuto účelu. Koryto se před námi klikatilo mezi křovím. Moc daleko před sebe jsem neviděla.

Od stropu jsem stáhla stínítko a překlopila ho na stranu se zrcátkem. Ve svitu měsíce jsem měla černobílý obličej. Po pravé černé tváři mi kanula čerň a přes bradu a po krku mi stékala do nového čistého trička.

Zvedl se mi žaludek.

„Bolí to hodně?“

„Ani ne,“ zalhala jsem. „A stejně, ta bolest dlouho nepotrvá. Jak jsme daleko od Tucsonu?“

Zrovna v tom okamžiku jsme vjeli na asfalt. Zvláštní, jak se mi při tom zbláznilo srdce. Jared zastavil tak, aby auto krylo okolní křoví, od nárazníků odvázal kusy dehtové plachty a schoval je do kufru auta. Pak nasedl za volant a chtěl opět nastartovat.

„Počkej!“ šeptla jsem naléhavě. Mluvit hlasitěji jsem nedokázala, cítila jsem se tu příliš zranitelná, všem na očích. „Nech řídit mě.“

Udiveně se na mě podíval.

„Pochop, že takhle do nemocnice přijít pěšky nemůžu. Vedlo by to k zbytečnému vyptávání. Musím řídit já. Ty se schovej vzadu a napovídej mi, kudy jet.“

„Dobře,“ souhlasil Jared. „Ale jestli mě zavezeš někam, kam jsem tě nevedl…“

Och! Melanii tím urazil stejně jako mě.

„Tak mě zastřelíš,“ odsekla jsem.

Mlčky se zvedl od volantu a já se přesunula na jeho místo. Z kufru auta vytáhl silnou kostkovanou přikrývku, skrčil se vzadu na podlaze a přehodil ji přes sebe.

Vůz byl automat, ale já už dlouho neřídila a vyšla jsem ze cviku. Dálnice byla naštěstí prázdná.

„Světla,“ zahučel Jared zpod sedadla. Nahmátla jsem vypínač a rozsvítila. Reflektory mě skoro oslepily.

Od Tucsonu nás dělilo jenom pár kilometrů – na noční obloze jsem viděla nažloutlou záři městských světel.

„Klidně přidej.“

„Jedu nejvyšší povolenou rychlostí!“ namítla jsem.

„Duše ji nikdy nepřekročí?“ divil se.

Unikl mi maličko hysterický smích. „Řídíme se všemi zákony, a to včetně dopravních předpisů.“

Z matné záře se staly jednotlivé světelné body. Zelená návěstí mě informovala o možných vjezdech do centra.

„Zahni na Ina Road.“

Poslechla jsem. Jared šeptal, i když jsme v autě byli sami.

V neznámém městě jsem se necítila dobře. Osvětlená okna, světelné vývěsky obchodů. Uvědomovala jsem si, že okolí je v převaze, že jsem sama proti všem. A pro Jareda to muselo být ještě horší. Přesto mluvil klidně. Tuhle situaci zažil už mnohokrát.

Mezitím na silnici zhoustl provoz. Kdykoliv se proti mně vynořily reflektory, přikrčila jsem se hrůzou.

Nesmíš se teď sesypat, Wando. Drž se kvůli Jamiemu. Bez tebe to nedokážeme.

Zvládnu to. Neboj se.

Soustředila jsem se na Jamieho a sevřela volant trochu pevněji.

Jared mě vedl městem, které až na výjimky spalo. Léčebný ústav byl v malé budově. Zřejmě to původně byla spíš poliklinika s ordinacemi lékařů než velká nemocnice. Většina oken byla ozářená. Za prosklenými vchodovými dveřmi jsem viděla ženu za recepčním pultem. Ani nevzhlédla. Zajela jsem na nejtemnější kout parkoviště.

Sáhla jsem po batohu. Nebyl nový, ale vypadal slušně. Senzace. A teď ta poslední věc.

„Honem, půjč mi nůž.“

„Wando… vím, že máš Jamieho ráda, ale zkus léky uloupit bez použití zbraně.“

„Já nechci předvést loupežné přepadení, ale potřebuju mít stejné zranění jako Jamie.“

„Zraněná už jsi!“

„Ano, ale třeba se povrchové zranění léčí jinak než hluboká bodná rána. Musím vědět, jaký lék Jamiemu vybrat. Honem nůž! Nezdržuj!“

Jared zřejmě horečně přemýšlel, ale proti mojí logice nemohl nic namítat. Slyšela jsem, jak nůž vyklouzl z pochvy.

„Buď opatrná. Nebodni se moc hluboko.“

„Chceš to udělat sám?“

Sykavě se nadechl. „Ne.“

Vzala jsem si od něho nůž s těžkou střenkou a vražedně ostrou a zužující se čepelí.

Zakázala jsem si na to myslet, abych zbaběle necouvla. Přesto jsem se bleskově rozhodla zranit si paži, ne nohu. Kolena jsem měla zjizvená a potlučená, bude lepší na ně neupozornit.

Natáhla jsem levou paži a roztřesenou pravou rukou jsem zvedla nůž. Přitiskla jsem hrot na předloktí, abych neminula, a pootočila hlavu, abych se zahryzla do opěrky sedadla. Zavřela jsem oči.

Jared sípavě oddechoval. Musela jsem si pospíšit, než mě zarazí.

Představ si, že vrážíš rýč do hlíny, poručila jsem si v duchu.

Prudce jsem si zabodla čepel do svalů.

Opěrka můj výkřik zdusila, ale ne dostatečně. Nůž mi vypadl z ruky a pak vyklouzl z rány a s nechutným cinknutím dopadl na podlahu.

„Wando!“ zaryčel Jared.

Nezvládla jsem odpovědět hned, musela jsem spolknout všechny výkřiky, jež se mi draly do krku. Bylo dobře, že jsem se nebodla už před příjezdem sem. Přitiskla jsem si paži k tělu a poslepu otevřela dveře. Po zádech se mi otřela Jaredova dlaň. Nechtěl mě zadržet, jenom povzbudit a utěšit.

„Hned jsem zpátky,“ vychrchlala jsem a kopnutím dveře vozidla zavřela.

Cestou přes parkoviště jsem bojovala s nevolností a panikou, které svou zběsilostí přehlušily i bolest – vlastně různé bolesti, slévající se dohromady. Po prstech mi na asfalt ukapávala horká tekutina. Bála jsme se zkusit, zda těmi zakrvácenými prsty vůbec můžu pohnout.

Žena na recepčním pultem, starší, se stříbrně prokvetlými vlasy a čokoládově hnědou pletí – vyskočila, sotva jsem vpadla do automaticky se otevírajících dveří.

„Och, propána! To ne!“ vyjekla a popadla mikrofon, kam začala křičet: „Honem sem pošlete Léčitelku! Potřebujeme ji v recepci! Je to naléhavé!“

„Ne,“ snažila jsem se o klidný tón, ale maličko jsem zavrávorala. „Byla to jen nehoda.“

Recepční odložila mikrofon a běžela ke mně. Jednou paží mě objala kolem pasu.

„Ale zlato, co se ti to stalo?“

„Hloupá nehoda,“ mumlala jsem. „Byla jsem na túře. Po večeři jsem sklízela věci… a sletěla jsem ze skály. S nožem v ruce…“

Moje koktání zřejmě jen podpořilo ženin dojem, že jsem v šoku. Nepodezírala mě vůbec ze lži, čišela z ní jen starostlivost a zájem.

„Chudinko! Jak se jmenuješ?“

„Skleněná věž,“ vzpomněla jsem si na svoje jméno z dob, kdy jsem žila s Medvědy.

„Dobrá, neboj se. Vida, už tu máme Léčitelku. Co nevidět budeš zase v pořádku.“

Zůstala jsem kupodivu v klidu. Nikdo mi nechtěl ublížit, jen pomoci.

Léčitelka byla mladá žena se světle hnědou pletí i vlasy. Tu jednobarevnost ještě zvýraznil hnědý lékařský plášť.

„No pane!“ ujelo jí. „Jsem Léčitelka Ohnivý keř. Za minutku budeš zase jako dřív. Copak se ti přihodilo?“

Zopakovala jsem svou historku. Ženy mě mezitím zavedly do nedaleké ordinace a uložily na lehátko.

Místnost mi připadala povědomá. Já osobně byla v podobné jen jednou, ale Melanie ji z dětských vzpomínek znala důvěrně: vyšetřovací lehátko, řada nízkých skříněk, umývadlo, kde si Léčitelka myla ruce, zářivě bílé stěny…

„Tak se do toho pustíme!“ prohlásila Léčitelka a otevřela skříňku. Snažila jsem se zaostřit pohled – teď to bylo důležité. Poličky byly plné bílých válečků či tubiček. Jeden z nich bez hledání vytáhla: přesně věděla, co chce. Na nádobce byl nápis, ale na tu dálku jsem ho nerozluštila. „Jistě uvítáš, když zaženeme bolest, viď?“

Název jsem přečetla, když sundávala víčko. Dvě slova: Žádná bolest. Nespletla jsem se?

„Otevři ústa, Skleněná věži.“

Poslechla jsem. Z tubičky vysypala malý, tenký čtvereček – připomínal průsvitný papír – a položila mi ho na jazyk. Okamžitě se rozplynul. Byl bez chuti. Automaticky jsem polkla.

„Je to lepší?“ otázala se Léčitelka.

Ano, bylo. Všechna bolest se rozplynula jako ten čtvereček a hlavu jsem měla naprosto jasnou. Užasle jsem zamžikala.

„Ano.“

„Chápu, že se cítíš dobře, ale zatím se nehýbej. Pořád jsme neošetřily zranění.“

„Samozřejmě.“

Léčitelka poslala starší ženu pro vodu a sama se obrátila k další skříňce, která byla rovněž plná tubiček. Jednu vzala z horní police, druhou z prostřední.

Přitom odříkávala názvy léků, skoro jako by mi chtěla pomoci splnit můj úkol.

„Čistič… Hojič… Zajizvovač… Aha, tady to máme: Zjemňovač. Jistě nechceš, aby ti na té hezké tvářičce zůstala jizva, viď?“

„To… nechci.“

„Neboj se, zase budeš bez jediné chybičky.“

„Děkuju.“

„Rádo se stalo.“

Druhá tubička byla sprej, kterým mi na zraněné předloktí nastříkala bezbarvou mlhu bez stopy vůně.

„Léčit lidi, to musí být úžasný pocit,“ prohodila jsem jakoby se zájmem. „Žádného Léčitele jsem nepotkala od své implantace, ale je to fantastické.“

„Ano, jsem za to Poslání vděčná.“ Začala mi sprejovat tvář.

„Co děláš teď?“

Usmála se. Zřejmě jsem nebyla první zvědavá duše. „Tohle je Čistič. Postará se, aby do rány nepřišlo nic zvenčí. Zabije všechny mikroby, od kterých by hrozila infekce.“

„Čistič,“ zopakovala jsem si v duchu.

„A tohle je Vnitřní čistič, který odstraní všechno, co ti snad už vniklo do krve. Vdechni to, prosím.“

Léčitelka držela zase další tubičku, tenčí, s pumpičkou. Rozstříkla mi před obličej obláček mlhy a já se nadechla. Mlha měla mátovou příchuť.

„A tohle je Hojič,“ pokračovala Léčitelka a odšroubovala uzávěr z poslední nádobky. „Přiměje tkáně k rychlému a správnému zhojení.“

Do široké bodné rány na předloktí nakapala trochu čiré tekutiny a stlačila okraje rány k sobě. Její doteky jsem cítila, ale bolest žádnou.

„Ještě to zapečetím a pak budu pokračovat dál,“ vysvětlila a z jiné tubičky si na prst vymáčkla trochu hustého čirého želé. „Je to jako lepidlo,“ vysvětlila. „Uzavře ránu a Hojič může uvnitř nerušeně dělat svou práci.“ Mázla mi želé na paži. „Výborně, už se můžeš hýbat. Paže je v pořádku.“

Podívala jsem se na ránu. Pod vrstvou želé prosvítala teninká růžová čárka, ale to bylo všechno.

Léčitelka mi otřela zraněnou tvář vlhkým ubrouskem.

„Natoč se do strany, prosím. Hm, to musel být vážně šeredný pád. Jsi hrozně zřízená.“

„Jo, bylo to hodně zlé.“

„Díkybohu, že jsi zvládla dojet až sem.“

Na odřeninu mi nakapala Hojič a jemně ho rozetřela po celé tváři. „Moc ráda se dívám, jak probíhá ten léčivý proces. Vida, už to vypadá líp, hlavně kolem okrajů.“ Usmála se. „Ale radši dám ještě jednu vrstvu, aby se všechno pořádně vyhladilo.“ Po minutce práce dodala: „Vypadá to skvěle.“

„Tady je voda!“ řekla postarší recepční, která se objevila ve dveřích s podnosem.

„Děkuji, Pomněnko.“

„Kdybys ještě něco potřebovala, zavolej na recepci.“

Žena odešla. Napadlo mě, že možná pochází z planety Květin.

„Můžeš se posadit. Jak se cítíš?“

Zvedla jsem se. „Bezvadně.“ Byla to pravda. Tak zdravě jsem se necítila už celou věčnost. Po té pronikavé bolesti byla úleva o to nádhernější.

„Tak je to správné. A teď ještě trochu Zjemňovače.“

Léčitelka si z poslední tubičky vysypala do dlaně trochu třpytivého prášku a vmasírovala mi ho do tváře a na zraněnou paži.

„Na paži ti ale zůstane tenká čárka,“ pokrčila omluvně rameny. „Ty hluboké rány…“ Mimoděk mi rozhrnula vlasy na šíji a prozkoumala starou jizvu. „Pěkná práce. Kdo byl tvůj Léčitel?“

„Uch… Sluncem ozářený,“ vyhrkla jsem jméno jednoho ze svých bývalých studentů. „Bylo to v Eurece, stát Montana. Ale nemám ráda zimu, tak jsem se odstěhovala na jih.“

Tolik lží! Ale Léčitelka zřejmě neměla sebemenší podezření.

„Já sama začínala v Maine,“ svěřila se. „A taky jsem tam byla pořád zmrzlá. Jaké máš Poslání?“

„Já… dělám číšnici. V mexické restauraci ve… Phoenixu. Zbožňuju ostrá jídla.“

„Tak to jsme na tom podobně.“ Otřela mi tvář.

„Výborně. Věř mi, Skleněná věži, že vypadáš nádherně.“

Žíznivě jsem vypila vodu a podržela prázdnou sklenku v ruce.

„Máš ještě žízeň?“

„Já… Ano, moc ráda bych ještě trochu vody. Byla výborná.“

„Hned ji donesu.“

Současně s tím, jak zmizela ze dveří, jsem sklouzla z matrace. Papírová podložka na lehátku zašustila, takže jsem ztuhla leknutím, ale Léčitelka se nevrátila. Kdoví, jak dlouho jí cesta pro vodu potrvá, ale předtím se Pomněnka objevila až po pár minutách. Doufala jsem, že mi bude přát štěstí.

Popadla jsem batoh, který ležel u lehátka, a prudce povolila stažený provázek. Začala jsem u druhé skříňky – tam byly tubičky s Hojičem. Popadla jsem celý jeden sloupec a nechala je s tichým klapáním padnout na dno batohu.

Co bych řekla, kdyby mě dopadli? Jaká lež by zabrala?

Pak jsem z první skříňky nabrala plné hrsti obou Čističů, obě hraničky léku proti bolesti a taky Zajizvovač. Vedle nich stály vyrovnané tubičky s nápisem Ochlazovač; usoudila jsem, že jde o lék proti horečce, a vzala jsem ho taky.

Pak ještě Zjemňovač, a to stačilo. Dál jsem štěstí pokoušet nemohla. Tiše jsem skříňky zavřela, batoh šoupla hlouběji pod lehátko a opět se položila.

Snažila jsem se vypadat co nejuvolněněji.

Nevracela se.

Podívala jsem se na hodiny. Uběhla přesně minuta. To mají vodu tak daleko?

Dvě minuty.

Tři minuty.

Kolik těch lží mi prokoukla?

Na čele mi vyrazil pot. Honem jsem si ho otřela.

Co když s sebou přivede Hledače?

Náhle se z chodby ozvaly dvoje kroky a rázně mířily blíž.

Pomyslela jsem na pilulku v kapse.

A pak jsem si vzpomněla na Jamieho a zaváhala jsem.

Dveře se otevřely.