45. KAPITOLA

Úspěch

Léčitelka Ohnivý keř a Pomněnka vešly do dveří zároveň. Léčitelka mi podala vysokou sklenici vody, která mi nepřipadala tak studená jako předtím – to vinou mých prstů ledových strachem. Černovlasá žena mi s úsměvem podala ruční čtverhranné zrcátko.

„Napadlo mě, že se budeš chtít podívat,“ poznamenala Ohnivý keř.

Rázem jsem se uklidnila. Nepodezíraly mě, jen se chovaly laskavě – duše, jež svůj život zasvětily léčení.

Pohlédla jsem do zrcátka a málem jsem vyjekla úžasem.

Vypadala jsem stejně jako v San Diegu. Hladký obličej bez jediné poskvrnky, hebká a snědá pleť. Jen při hodně pozorném zkoumání bylo znát, že jedna tvář je maličko růžovější než druhá.

Ta tvář patřila Poutnici, duši. Patřila sem, do civilizace, kde není žádné násilí a žádné hrůzy.

Uvědomila jsem si, že tyto něžné tvory obelhávám tak snadno z toho důvodu, že znám jejich pravidla a styl komunikace. Měla bych někde učit nebo roznášet jídlo v restauraci, prostě vést slušný, klidný život a přispívat ke vzniku většího dobra.

„Co tomu říkáš?“ zeptala se Léčitelka.

„Nádhera. Mockrát děkuju.“

„Těšilo mě tě vyléčit.“

Znovu jsem pohlédla do zrcátka. K dokonalosti jsem měla daleko. Přerostlé pačesy jsem měla matné – za to mohlo amatérsky vyráběné mýdlo a jednostranná strava. I když mě Léčitelka očistila od krve, hrdlo mi stejně pokrývala vrstva rudého prachu.

„Koukám, že si v táboření musím udělat pauzu a pořádně se vykoupat,“ zamumlala jsem.

„Musíš být statečná, když se nebojíš vyrazit do divočiny,“ prohodila Léčitelka.

„Statečná ne, pouze jiná.“

„Já osobně dávám přednost městskému pohodlí.“

Oči v zrcadle byly pořád oříškově hnědé, ale pod zornicí ležela tenká vrstva stříbra a odrážela světlo.

Jamie? zeptala se Mel naléhavě; začínala podléhat nervozitě. Cítila jsem se tady až příliš dobře. Děsilo ji, že se vydám stezkou na opačnou stranu.

Já vím, kdo jsem, uklidnila jsem ji.

Vzhlédla jsem k přátelským tvářím nade mnou.

„Ještě jednou děkuju,“ řekla jsem Léčitelce. „Ale asi už bych měla vyrazit.“

„Je pozdě, můžeš přespat tady.“

„Ne, díky, nejsem unavená.“

„To je lékem proti bolesti,“ objasnila Léčitelka a opět se usmála.

Pomněnka mě doprovodila do recepce a stiskla mi přátelsky loket.

„Buď na sebe opatrnější, drahoušku,“ řekla.

„Budu. Konec toulání v noční poušti.“

Vyšla jsem na parkoviště a klidným krokem mířila k autu. Zakázala jsem si utíkat, abych všechno nepokazila.

Auto stálo v temném stínu; zdálo se, že je prázdné. Ale o to vlastně šlo. Přesto jsem vydechla úlevou, když jsem pod přikrývkou zpozorovala neurčitý obrys postavy.

Otevřela jsem dveře, hodila batoh na zadní sedadlo a vklouzla za volant.

„Jsi v pořádku?“ sykl Jared úzkostně.

„Pššš,“ napomenula jsem ho. „Počkej.“

Projela jsem kolem vchodu do recepce a oplatila Pomněnce její zamávání.

„Spřátelila ses?“

Už jsme svištěli po temné silnici a nikdo nás nesledoval. Ruce se mi roztřásly.

„Všechny duše se přátelí.“

„A jsi v pořádku?“ zopakoval.

„Jsem zahojená.“

„Ukaž!“

Natáhla jsem levou paži, aby viděl na tenkou růžovou čárku.

Překvapením vyjekl.

Přikrývka zašustila, jak se Jared posadil na zadní sedadlo a přitáhl si na klín batoh, který zkoumavě potěžkal.

Pak si mě prohlédl ve světle ubíhající pouliční lampy a znovu jen užasle sykl.

„Tvůj obličej!“

„Je také zahojený. Jak jinak.“

Předklonil se, chtěl se dotknout mé tváře, zaváhal. „Bolí to?“

„Samozřejmě že ne! Jako bych vůbec nikdy nebyla zraněná!“

Pohladil mě po nové pokožce. Zamrazilo mě tam, ale ne bolestí.

„Měli podezření? Myslíš, že zavolají Hledače?“

„Ne. Věřili mi, říkala jsem ti to. Dokonce mi ani nezkontrolovali oči. Byla jsem zraněná, tak mě zahojili.“ Pokrčila jsem rameny.

„Co máš?“ snažil se otevřít batoh.

„Přesně to, co pomůže Jamiemu… Pokud se vrátíme včas.“ Pohlédla jsem na hodiny na palubní desce. „A vzala jsem ještě víc léků, do zásoby, ale jen to, čemu jsem rozuměla.“

„Stihneme to!“ slíbil mi a zvědavě se probíral obsahem batohu. „Žádná bolest? Zajizvovač?“

„Zapamatovala jsem si, co funguje na co…“

„Tys to dokázala.“

„Co? Vždyť o to nám šlo, ne?“

„Jistě… Ale asi jsem dvakrát nevěřil, že vyvázneme.“

„Že ne? Tak proč… Proč jsi mi dovolil to zkusit?“

Odpověděl tak tiše, že skoro šeptal: „Protože jsem usoudil, že lepší bude umřít, než žít bez chlapce.“

Hrdlo se mi na okamžik sevřelo bolestí. Ani Mel se dojetím nevzmohla na slovo. V tom okamžiku jsme my všichni byli jedna rodina.

Honem jsem si odkašlala. „Bylo to snadné, možná by to prošlo každému z vás, kdo byste si na šíji udělali jizvu.“

„Pochybuju, že bychom se dokázali chovat tak přirozeně jako ty.“

„Pro mě to bylo jednoduché. Vím přesně, co očekávají a co chtějí.“ Zasmála jsem se. „Jsem jednou z nich. Kdybys mi důvěřoval, asi bych ti taky splnila, co bych ti uviděla na očích.“

„Ale já ti důvěřuju,“ zašeptal. „Svěřil jsem ti všechny naše životy.“

Ano. To byla pravda.

„Díky,“ odpověděla jsem také šeptem.

„Dokázala jsi to,“ zopakoval.

„Zachráníme ho.“

Jamie bude žít! jásala Melanie. Mockrát děkuju, Wando.

Udělám pro něho všechno, povzdechla jsem si, protože jinak bych to ani neuměla.

V úkrytu houští jsme za auto opět připevnili plachty, které zametaly stopy kol, a Jared usedl za volant. Řítili jsme se noční pouští a já nebyla schopná si úzkostí ani zdřímnout.

Zajeli jsme do nemožně nízkého prostoru pod balvanem, kde jsme auto nechali. Přesedli jsme do džípu a už se stačili rozjet, když jsem si náhle na něco vzpomněla.

„Proč nemám zavázané oči?“

„K čemu?“

Nechápavě jsem se po Jaredovi podívala.

„Wando, měla jsi příležitost nás zradit, a neudělala jsi to. Nikdo teď nemůže popřít, že jsi jedna z nás.“

Zamyslela jsem se. „Někteří pořád ještě mohou. Jarede… co když si nepočkají na vysvětlení… co když…“ Náhle se mě zmocnila panika. „Kdyby se něco semlelo, dej Jamiemu nejdřív lék na bolest a potom Vnitřní čistič – ten se inhaluje. Doktor bude…“

„No tak! Neblázni! Všechno to budeš řídit osobně!“

„Já nežertuju! Musíš mi zavázat oči!“

„Já taky ne. Všechno je v nejlepším pořádku. Oči ti nezavážu!“

Nakonec jsem ze sedadla zvedla svoje staré tričko, které jsem zdědila po Jebovi, a sama jsem si ho ovázala kolem očí.

Chvíli bylo ticho.

„Mířím rovnou k jeskyním. Je tam místo, kam na jeden dva dny můžu džíp schovat. Ušetří nám to čas.“

Přikývla jsem. Čas byl teď rozhodující.

„Už tam budeme,“ řekl po chvíli a pak se prudce nadechl. „Už na nás čekají.“

Slyšela jsem, jak šátrá po podlaze, potom cvakl kov.

„Nikoho nezastřel!“

„Nic ti nemůžu slíbit.“

„Stát!“ vykřikl kdosi. Hlas se prázdnou pouští nesl do dálky.

Džíp zvolnil a nakonec zastavil.

„To jsme jenom my!“ hlásil Jared. „Vidíte? Pořád to jsem já.“

Druhá strana zřejmě váhala.

„Hele – zavezu džíp do úkrytu, jasné? Vezeme léky pro Jamieho a máme naspěch. Kašlu na to, co si myslíte, ale zrovna dneska se mi nebude nikdo plést pod nohy, jasné?“

Džíp se rozjel. Podle zvuku motoru jsem poznala, kdy zajel do skrýše.

„Fajn, Wando, vystupujeme.“

Mezitím jsem si navlékla batoh na ramena a teď jsem opatrně vylézala z vozu, protože jsem netušila, kde je stěna.

Jared mě jednou rukou chytil za paži a vedl mě. Pochopila jsem, že v druhé ruce nese pušku, a vůbec se mi to nelíbilo.

Pak jsme zaslechli dusot pádících nohou. „Jarede, ty idiote!“ řval Kyleův hlas. „Co tě to napadlo?“

„Uklidni se, Kyle,“ ozval se Jeb.

„Je zraněná?“ naléhal Ian.

„Uhněte, spěcháme za Jamiem!“ vyštěkl Jared. „Wanda je úplně v pořádku, ale nedala jinak, než že bude mít zavázané oči. Jak je Jamiemu?“

„Třeští v horečkách,“ přiznal Jeb.

„Wanda sehnala potřebné léky.“ To už Jared spěchal, po svahu jsme skoro sbíhali.

„Mohu ji nést.“ Kdo jiný než Ian.

„Ona to zvládne.“

„Vážně to zvládnu,“ ujistila jsem Iana, kterého jsem neviděla.

A zase do kopce, poklusem, i když se mi podlamovaly nohy. Slyšela jsem, jak ostatní běží vedle nás. Při dalším klopýtnutí mě Jared v běhu zvedl beze slova do náruče.

Podle ozvěny kroků a hlasů jsem poznala okamžik, kdy jsme vběhli do hlavní síně.

„Uhněte mi z cesty!“ zařval Jared přes změť vzrušených hlasů. „Je u Jamieho Doktor?“

Odpověď jsem neslyšela. Teď už by mě Jared mohl postavit na zem, ale příliš spěchal, takže se nezastavil ani na tu vteřinku.

Na nohy jsem se postavila až v Jamieho ložnici, kde jsem si rychle strhla tričko z očí.

Jeskyni ozařovalo matně modré světlo lamp. Doktor stál u matrace a vedle Jamieho klečela Sharon a držela ho za ruku a otírala mu zpocené čelo. Vzteky měla rysy zkřivené skoro k nepoznání. Od opačné strany matrace se snažila vstát Maggie.

Chlapec ležel bezvládný a rozpálený a dýchal tak mělce, že se mu hrudník téměř nehýbal.

„Ty!“ prskla Sharon a vrhla se na Jareda jako divoká kočka, nehty mu zaútočila přímo do obličeje.

Maggie měla zřejmě sto chutí se k dceři připojit, ale před dívku mrštně skočil Jeb a přísným pohledem ji rázem zchladil.

„Ať jde pryč,“ zasípal Doktor.

Jared ho ignoroval, i když Doktor si stoupl mezi mě a Jamieho jako zábrana. „Doktore,“ vykoktala jsem. Děsila mě ta přítomnost násilí, jež v jeskyni vířila nad Jamieovým nehybným tělem. „Potřebuji tvou pomoc. Prosím. Kvůli Jamiemu.“

Doktor se ani nehnul a nespouštěl pohled ze Sharon a Maggie.

„No tak, Doktore!“ ozval se Ian. Bylo tam tolik lidí, že se ke mně musel protlačit. „To necháš chlapce umřít jen pro svoji ješitnost?“

„Nejde o ješitnost. Nevíme, co ty neznámé léky obsahují.“

„Myslíš, že mu něco může ještě víc ublížit?“

„Doktore!“ vybídla jsem ho chvatně. „Podívej se na mou tvář.“

Doktor nebyl jediný, kdo té výzvy poslechl. Jeb, Ian, a dokonce i Maggie nedůvěřivě vytřeštili oči. Maggie vzápětí uhnula pohledem, protože ji navztekalo, že vůbec projevila zájem.

„Jak to?“ vybuchl Doktor.

„Ukážu vám to všem, ale prosím, Jamie trpí zbytečně.“

Doktor zaváhal, ještě chvíli mi zkoumavě hleděl do obličeje a nakonec si zhluboka povzdechl. „Ian má pravdu – těžko mu něco může přitížit. A pokud ho to zabije…“ Pokrčil nahrbenými rameny a o krok ucouvl.

„Ne!“ vykřikla Sharon.

Nikdo jí nevěnoval pozornost.

Přiklekla jsem k Jamiemu, shodila batoh ze zad a jediným trhnutím ho rozvázala. Prohrábla jsem se obsahem, až jsem našla tubičku s nápisem Žádná bolest. Vedle mě se objevil kužel ostrého světla a ozařoval chlapci obličej.

„Vodu, Iane!“

Opatrně jsem sundala uzávěr u tuby a vytáhla jeden z papírových čtverečků. Když jsem Jamiemu otvírala ústa, pálila mě jeho kůže do prstů. Vložila jsem mu čtvereček na jazyk a bez podívání natáhla ruku nahoru. Ian mi do ní vložil misku vody.

Opatrně jsem chlapci nakapala do úst dost vody, aby lék spolkl, i když pořád s námahou.

Pak jsem zběsile hledala sprej s Vnitřním čističem a stříkla mu obláček přímo do obličeje. Čekala jsem, až tu mlhu vdechne. Stalo se, ale chlapec pořád hořel.

Vyhrábla jsem tubičku s Ochlazovačem a doufala, že se také užívá snadno. Pod víčkem ležely další papírové čtverečky, pro změnu modré. Opět jsem mu jeden vložila na jazyk a spláchla vodou.

Tentokrát se mu polykalo snáz.

Doktor si klekl vedle mě a dlouhými prsty se dotkl Jamieho tváře.

„Doktore, máš ostrý nůž?“

„Jistě, mám skalpel. Chceš, abych otevřel ránu?“

„Ano, musím ji vyčistit.“

„Taky jsem na to myslel, že vypustím hnis, ale ta bolest…“

„Teď žádnou necítí.“

„Podívej se mu na obličej,“ naklonil se ke mně Ian.

Jamie už neplanul krvavým ruměncem, byl jenom zdravě opálený. Na čele se mu stále leskl pot, ale já věděla, že tam zůstal po horečce. Já i Doktor jsme se dotkli jeho tváře současně.

Funguje to! Ano! Mel i mne zaplavilo radostné vzrušení.

„Neuvěřitelné!“ vydechl Doktor.

„Horečka polevila, ale infekce v noze zůstává. Pomoz mi s jeho ránou, Doktore.“

Přikývl. „Sharon, mohla bys…“ Vzhlédl a opravil se: „Kyle, mohl bys mi podat ten vak, co ti leží u nohou?“

Naklonila jsem se nad rudě napuchlou ránu. Doktor vytáhl z vaku stříbrný skalpel; při pohledu na něj mě zamrazilo v zádech, ale překonala jsem to a sáhla po velkém spreji s Čističem.

„Neucítí to?“ strachoval se Doktor.

„Hej!“ zachraptěl Jamie. Oči měl dokořán a bloudil jimi po ložnici, dokud nenašel mou tvář. „Hej, Wando, co se děje? Co tady u mě všichni děláte?“

46. KAPITOLA

V kruhu

Jamie se zkusil posadit.

„Pomalu, chlapče. Jak ti je?“ Ian přidržel Jamieho na matraci.

„Cítím se… super. Proč je vás tu tolik? Vůbec si nepamatuju…“

„Byl jsi vážně nemocný. Nehýbej se, ať tě můžeme dát do pořádku.“

„Dáš mi napít?“

„Jistě. Tady máš, hochu.“

Doktor na Jamieho jen ohromeně zíral.

Skoro jsem nebyla schopná slova, jak se mi hrdlo svíralo radostí. „Za to může lék proti bolesti,“ šeptla jsem mu. „Je to báječný pocit.“

„Proč Jared drží Sharon obě ruce zkroucené za zády?“ zeptal se Jamie Iana šeptem.

„Sharon má mizernou náladu,“ pošeptal mu hodně slyšitelně Ian.

„Nehýbej se, Jamie!“ nakázal Doktor. „Teď ti… tu ránu vyčistíme. Rozumíš?“

„Jasně,“ pípl Jamie stísněně při váhavém pohledu na skalpel v Doktorově ruce.

„Kdyby to bolelo, hned řekni,“ dodal Doktor.

„Kdybys cítil cokoliv,“ připojila jsem se.

Doktor jediným zkušeným řezem ránu otevřel. Oba jsme se ohlédli po Jamiem. Nehybně vzhlížel k temnému stropu.

„Je to legrační pocit,“ řekl nám, „ale nebolí to.“

Doktor přikývl a provedl další řez, tentokrát kolmo na ten první. Z rány se vyřinula krev a tmavě žlutý hnis.

Jakmile Doktor skončil, krvavý kříž jsem důkladně postříkala Čističem. Když sprej zasáhl vytékající hnis, ozvalo se syčení a hmota začala mizet jako sníh pod proudem vody. Tála. Doktor vedle mě horečně lapal po dechu.

„Vidíte to?“

Ránu jsem pro jistotu postříkala dvakrát. Zarudlý otok zmizel a v okolí rány zůstala jen zdravě růžová tkáň. Z řezu proudil tenký pramínek čisté krve.

„Tak teď Hojič,“ zamumlala jsem a nakapala do řezu čirou tekutinu. Krvácení ustalo.

„A teď přitiskni okraje rány k sobě, Doktore.“

Doktor mezitím ztratil řeč a s ústy dokořán jen zíral; přesto poslechl a oběma rukama stiskl oba řezy.

Jamie se zasmál. „To lechtá!“

Doktorovi málem vypadly oči z důlků.

Přes ránu jsem mázla Zajizvovač a s hlubokým uspokojením sledovala, jak se okraje řezů slily dohromady a zůstala po nich jen narůžovělá čárka.

Jamie se podepřel o lokty. Špinavé zknocené vlasy měl přilepené k hlavě; vůbec se k jeho zdravím zářící pleti nehodily.

„Počkej, ještě přidám tohle,“ řekla jsem a posypala řezy hrstičkou třpytivých vloček. „Jizva pak bude skoro neviditelná, jako tahle.“ Ukázala jsem mu vlastní paži.

Jamie se zasmál. „Ale jizvy přece imponují holkám! To je úžasné, Wando, kde jsi ten zázrak sebrala?“

„Jared mě vzal na výpravu.“

„Super!“

Doktor přejel prstem po jizvě a potřásl hlavou.

„Kdybyste ji viděli!“ vybuchl Jared nadšením. „Byla fantastická!“

Ohlédla jsem se a spatřila Sharon a Maggie, jak navztekaně odcházejí z jeskyně.

Smutné, že v sobě měly tolik nenávisti, že jim ani nedovolila se radovat z chlapcova uzdravení.

„Normálně napochodovala do nemocnice, přímo k vetřelcům, a beze strachu je požádala, ať jí ošetří zranění. A pak, sotva se k ní otočili zády, drze je okradla!“ Jamie se bavil, úsměv od ucha k uchu. „Donesla spoustu léků, které nám vydrží na dlouho! A když jsme odjížděli, dokonce ještě jedné z těch okradených zamávala!“

Já bych to pro ně nedokázala udělat, ozvala se Melanie smutně. Máš pro ně větší cenu než já.

Ale, mlč, napomenula jsem ji. Teď nebyl čas na smutek či žárlivost. Raduj se. Bez tebe bych mu nepomohla. Zachránily jsme ho společně.

Jamie na mě upíral okouzlené oči.

„Ve skutečnosti to tak vzrušující nebylo,“ usmála jsem se. Jamie mě vzal za ruku a já mu ji stiskla se srdcem přetékajícím vděčností a láskou. „Ale snadné to bylo. Jsem přece taky vetřelec, znám je.“

„Nemyslel jsem…“ začal se omlouvat Jared.

S úsměvem jsem nad jeho protesty mávla rukou.

„Ale jak jsi jim vysvětlila tu jizvu na obličeji?“ nechápal Doktor. „Nebylo jim divné, proč…“

„Pochopitelně jsem si pořídila čerstvá zranění, aby mě nemohli předem podezřívat. Namluvila jsem jim, že s nožem v ruce jsem spadla ze skály.“ Dloubla jsem do Jamieho loktem. „To se může stát každému.“

Prožívala jsem pocit opojného štěstí. Všechno kolem jako by zkrásnělo, zářilo, jako když po úderu zvonu slyšíte líbeznou vibraci jeho doznívání. Nic mi nepřipadalo skutečné, jenom ten kroužek lidí, které jsem měla ráda. Jamie a Jared a Ian a Jeb. Dokonce i Doktor.

„Čerstvá zranění?“ zasyčel Ian rozzuřeně.

Zaskočilo mě to.

„Musela jsem tu jizvu zamaskovat. Jinak to nešlo, protože jsem se musela naučit, jak správně uzdravit Jamieho.“

Jared zvedl mou ruku a jemně přejel po tenké růžové jizvě. „Bodla se nožem,“ vysvětlil. „Bylo to hrozné. Bál jsem se, že zůstane napořád zmrzačená.“

Jamie třeštil oči hrůzou. „Ty ses bodla?“

Opět jsem mu stiskla dlaň. „Nebylo to tak strašné, neboj. Navíc jsem věděla, že mě brzy uzdraví.“

„Měl jsi ji vidět,“ pronesl Jared skoro pyšně a pohladil mě po paži.

Ianovy prsty mi přejely po tváři. Bylo to příjemné a já se mu jemně opřela o ruku. V duchu jsem se sama sebe ptala, jestli to je lékem proti bolesti nebo radostí ze záchrany Jamieho, že se mi všechno zdá nádherné a zářící.

„Na žádné další výpravy tě nepustím,“ zamumlal Ian.

„Ale samozřejmě že další výpravy budou!“ vyhrkl Jared nadšeně. „Iane, je naprosto fantastická! Zkus to pochopit. Ale to bys nejdřív musel vidět na vlastní oči. Teprve teď mi začíná docházet, jaké se nám nabízejí možnosti…“

„Možnosti?“ Ianova ruka mi z tváře sklouzla na rameno. Přivinul si mě k sobě blíž, jako by mě chtěl před Jaredem ochránit. „A jakou cenu za to ona zaplatí? Vždyť jsi dovolil, aby málem přišla o ruku!“

Jeho hněv neladil s tou všeobjímající náladou, která ve mně kypěla. „Ne, Iane, tak to nebylo,“ namítla jsem. „Byl to můj nápad. Musela jsem to udělat.“

„Ale jistě, že to byl tvůj nápad!“ zavrčel Ian. „Pokud jde o tyhle dva, nemáš zábrany. Jenže Jared neměl dovolit…“

„Copak jsme měli na vybranou, Iane?“ vybuchl Jared. „Měl jsi snad lepší plán? Myslíš si, že by byla šťastnější, kdyby se nezranila, ale Jamie by nakonec umřel?“

Při té děsivé představě jsem sebou trhla.

Ian odpověděl mírnějším tónem: „To ne. Jenom nechápu, jak jsi vydržel sedět a dívat se, jak si ubližuje.“ Zhnuseně potřásl hlavou a Jared se provinile nahrbil. „Co jsi za člověka…“

„Praktik!“ vložil se do hovoru Jeb.

Všichni jsme vzhlédli. Nad námi stál Jeb a v náruči držel obrovskou krabici.

„Taky proto je Jared nejlepší ve shánění všeho nezbytného. Ví, co musí, co je nezbytné. Věřím, že sledovat to pro něho bylo těžší než to udělat.

A teď, pozor! Vím, že je blíž k snídani než k večeři, ale většina z vás už hezky dlouho nejedla,“ změnil Jeb rázně téma. „Máš hlad, synku?“

„Uch… nejsem si jistý,“ přiznal Jamie. „Cítím se prázdný, ale není to nijak… nepříjemné.“

„To je těmi léky,“ vysvětlila jsem mu. „Měl bys jíst.“

„A pít,“ doplnil Doktor, „potřebuješ tekutiny.“

Jeb hodil krabici na podlahu.

„Tak mě napadlo, že máme co oslavovat,“ řekl. „Vyberte si!“

„Jú, mňam!“ zajásal Jamie, který se prohraboval balíčky dehydrovaných potravin, které používají například horolezci. „Špagety! Super!“

„Já hlasuju pro kuře na česneku!“ zazubil se Jeb. „Po tom se mi sakra dlouho stýská. I když, aspoň jsem se nemusel nikomu omlouvat za svůj dech.“

Všichni si začali vybírat, na co měli chuť. Jeb donesl i vodu a přenosné vařiče. Dovnitř se začali trousit i další lidé a slavnostní nálada rostla. Sesedli jsme se do kruhu, já byla vtisknutá mezi Iana a Jareda a na klíně jsem držela Jamieho, i když byl už tak velký. Každý v klidu vyčkával, až Jeb přichystá to neobvyklé pohoštění. Místo strachu teď vládl pocit úlevy a štěstí. Dokonce i Kyle, vmáčknutý mezi stěnu a bratra, tam byl vítaný.

Melanie si spokojeně povzdechla. Blaženě vnímala teplo chlapcova těla, a dokonce jí nevadila ani mužská ruka, která mě nepřestávala hladit po paži.

Nejspíš jsi taky pod vlivem léku proti bolesti, poškádlila jsem ji.

Nemyslím, že tohle s námi oběma dělá lék.

Ne, máš pravdu. Tohle je víc, než jsem kdy měla.

Je to skoro jako všechno, co jsem ztratila.

Čím to bylo, že po lásce lidí jsem toužila mnohem víc než po lásce svého vlastního druhu? Snad tím, že byla vrtošivá a vzácná? Duše nabízely lásku a pochopení všem. Netoužila jsem po něčem víc? Láska byla složitá, měla záhadná pravidla; někdo ji dostal zadarmo, jako Jamie, někdo si ji musel vysloužit trpělivostí a dřinou, jako Ian, nebo byla k uzoufání nedosažitelná, jako v Jaredově případě.

Nebo je to všechno ještě jednodušší? Co když jde jen o to, že jako lidé umějí vášnivě nenávidět, umějí stejně i bezvýhradně a ohnivě a z celého srdce milovat?

Sama jsem nevěděla, proč tolik prahnu po lásce, zato teď, když jsem ji měla, mi bylo jasné, že stojí za všechnu tu dřinu a nebezpečí a utrpení, které jsem musela podstoupit.

Láska byla všechno.

Než jsme připravili a snědli hostinu, na všechny padla únava. Lidé odklopýtali do svých ložnic a v naší jeskyni bylo rázem víc místa.

Nakonec jsme se bez valného přemýšlení v polospánku rozvalili na podlaze, Jared s prsty vpletenými do mých vlasů, Jamie, jenž mi hlavu opíral o rameno a pevně mě objímal kolem krku, a Ian s hlavou položenou na mém břiše a s dlaní přitisknutou k mé tváři. Vedle sebe jsem cítila Doktorovy dlouhé nohy, botu opřenou o moji kyčel. A kdybych natáhla ruku, určitě bych nahmatala Kylea.

Jeb ležel na matraci a spokojeně škytal. Kyle se zasmál.

„Jo, dnešní noc dopadla o moc líp, než jsem čekal,“ huhlal Jeb spokojeně. „Jsem rád, když pohádka dopadne dobře. Díky, Wando.“

„Hmmm,“ zamumlala jsem v polospánku.

„A až se na loupežnou výpravu vydáme příště…,“ ozval se Kyle, skrytý za Jaredovým tělem. Mohutně zívl. „Tak příště s ní půjdu taky.“

„Příště už nikam nepůjde!“ zavrčel Ian a tělo se mu rázem napjalo. Přejela jsem mu dlaní po tváři, abych ho trochu uklidnila.

„To víš, že nepůjdu,“ šeptla jsem mu. „Nemusím chodit vůbec nikam až do chvíle, kdy mě budou potřebovat. Nevadí mi zůstávat v jeskyních.“

„Ale já nemluvím o nějakém věznění, Wando!“ vysvětloval podrážděně Ian. „Pokud jde o mě, můžeš si jít, kam chceš. Klidně běhej po dálnici, budeš-li mít chuť, ale žádné loupežné výpravy. Pochop, jde mi o tvoje bezpečí.“

„Potřebujeme ji!“ pronesl Jared ostřeji, než se mi zamlouvalo.

„Předtím jste to bez ní zvládali v pohodě.“

„V pohodě? Nebýt jí, Jamie by umřel. Dokáže pro nás obstarat věci, na které si jinak nemůžeme dělat naděje.“

„Je člověk, Jarede, ne nástroj!“

„Já vím. A neříkám, že…“

„To rozhodnutí je na Wandě!“ přerušil Jeb hádku jen vteřinku předtím, než jsem to udělala já. Mezitím už jsem držela Iana, aby nevyskočil, a Jared se vedle mě zavrtěl, jak se chystal vstát. Jebova připomínka je oba opět přibila k zemi.

„To přece nemůžeš nechat na ní!“ protestoval Ian.

„Proč ne? Já bych řekl, že má vlastní rozum. Nebo si tě snad najala, abys za ni rozhodoval?“

„Tak já ti ukážu, proč ne,“ zahučel Ian. „Wando?“

„Ano, Iane?“

„Chceš s námi na loupežnou výpravu?“

„Když budu nějak platná, tak samozřejmě půjdu.“

„Ale na tohle jsem se neptal, Wando.“

Chvíli jsem mlčela a snažila se rozpomenout na přesné znění otázky, abych zjistila, co jsem popletla.

„Chápeš, Jebe? Nikdy nebere v úvahu svoje vlastní přání – svoje vlastní štěstí, dokonce ani svoje zdraví. Udělá všechno, o co ji požádáme, i kdyby se přitom měla dát zabít. Není spravedlivé žádat ji o pomoc stejným způsobem, jakým žádáme jeden druhého. My dokážeme myslet i na sebe. Ona ne.“

Zavládlo ticho. Ianovi nikdo neodpověděl. Ticho se prodlužovalo, až nakonec jsem to nevydržela a sama si vzala slovo.

„To není pravda,“ namítla jsem. „Myslím na sebe pořád. A taky… chci pomáhat. Copak to nic neznamená? Když jsem dnes večer mohla pomoci Jamiemu, byla jsem štěstím bez sebe. Copak nemůžu hledat štěstí způsoby, které mi vyhovují?“

Ian si povzdechl: „Chápete, jak to myslím?“

„Nu, ale já jí přece nemůžu nařizovat, že nemůže jít s námi, když o to bude stát,“ namítl Jeb. „Už není náš vězeň.“

„Ale ptát se jí na to nemusíme.“

Celou tu dobu Jared mlčel a Jamie jakbysmet, ale v jeho případě jsem soudila, že tvrdě spí. Věděla jsem, že Jared je vzhůru; rukou mi mimoděk přejížděl po spánku. Vykreslovat tam žhnoucí, stravující cestičky.

„Ne, ptát se skutečně nemusíte,“ souhlasila jsem. „Hlásím se dobrovolně. Vůbec to nebyla… příšerná zkušenost. Vůbec ne. Ostatní duše jsou velmi laskavé. Nebojím se jich. Bylo to snadné až moc.“

„Snadné? Probodnout si…“

Nenechala jsem Iana domluvit. „To byla naléhavá situace. Znovu to neudělám.“ Na vteřinku jsem se odmlčela. „Rozumíš?“ ověřila jsem si.

Ian zasténal. „Když půjde ona, já půjdu taky!“ vyhrožoval ponuře. „Někdo ji musí ochránit před ní samotnou.“

„A já tam budu, abych nás všechny ochránil před ní!“ zachechtal se Kyle. Pak sykl a udělal: „Au!“

Byla jsem příliš unavená, než abych zvedla hlavu a přesvědčila se, kdo Kylea praštil tentokrát.

„A já tam budu, abych vás všechny přivedl nazpět živé,“ vydechl skoro spící Jared.