49. KAPITOLA

Výslech

To já zabila Wese.

Moje ruce, poškrábané a plné modřin a pokryté rudým prachem po té zběsilé vykládce věcí, klidně mohly být rovnou zmáčené červenou lidskou krví.

Wes byl po smrti a mohla jsem za to já stejně jistě, jako kdybych osobně stiskla spoušť.

Po složení nákladu všichni obyvatelé jeskyně, s výjimkou pěti osob, seděli v kuchyni, jedli jsme ty netrvanlivé potraviny, které jsem sebrala při našem posledním nákupu – sýr a čerstvý chleba s mlékem – a poslouchali jsme Jeba a Doktora, jak Jaredovi, Ianovi a Kyleovi vysvětlují, co se stalo.

Seděla jsem kousek stranou ostatních, hlavu složenou v dlaních a příliš ochromená žalem a pocitem viny, než abych se vyptávala jako ti tři. Jamie seděl u mě a tu a tam mě pohladil po zádech.

Wes byl už pohřbený v jeskyni vedle Waltera. Zemřel před čtyřmi dny, právě toho večera, kdy jsme se s Jaredem a Ianem dívali na rodinku v parku. Svého přítele už nikdy neuvidím, víckrát už neuslyším jeho hlas…

Na kámen pode mnou zapleskaly slzy a Jamie mě konejšil ještě častějším hlazením.

Andy a Paige tu chyběli.

Odváželi stěhovací vůz a dodávku zpátky do úkrytu. Vrátit se měli v džípu, který pak schovají do normální primitivní garáže, a zbytek cesty domů ujdou pěšky. Všechno by to měli zvládnout do východu slunce.

Lily tu také nebyla.

„Ona… nezvládá to dobře,“ zamumlal Jamie, když si všiml, že se po ní rozhlížím. Víc jsem slyšet ani nechtěla. Uměla jsem si to představit až moc dobře.

A chyběl i Aaron a Brandt.

Brandt měl teď v důlku pod klíční kostí hladkou, kulatou, růžovou jizvu. Kulka jen o vlásek minula srdce a plíce a zaryla se do lopatky. Při jejím odstraňování Doktor spotřeboval skoro všechen Hojič.

Kulka určená Wesovi mířila lépe. Projela mu vysokým, olivově snědým čelem a urvala mu zadní část hlavy. Neexistovalo nic, co by Doktor mohl udělat, i kdyby byl přímo na místě a měl s sebou litry Hojiče.

Brandt, který teď kulatou kovovou trofej z boje nosil na boku v pouzdře s pistolí, byl zrovna s Aaronem. Oba hlídali v tunelu, kde byl sklad pro dobroty, pokud samozřejmě nebyl obsazený… pokud zrovna opět nesloužil jako vězení.

Jako by nestačilo, že jsme ztratili Wese.

Připadalo mi zrůdně nespravedlivé, že počet osob v jeskyni se nezměnil. Třicet pět osob, stejně jako v dobách, než jsem přišla do jeskyně. Walter a Wes zemřeli, ale já zůstala.

A teď tu navíc byla i Hledačka.

Moje Hledačka.

Proč jen jsem nedojela až do Tucsonu? Proč jsem rovnou nezůstala v San Diegu? Proč jsem nevynechala tuhle planetu a nevydala se někam úplně jinam? Proč jsem se po pobytu na pěti šesti planetách neobětovala mateřství? Proč, proč, proč… Kdybych sem nepřišla, nenechala bych po sobě stopy, kterými se řídila Hledačka, a Wes by pořád ještě žil. Objevit jejich skrýš jí trvalo déle než mně, ale nakonec se jí to podařilo. Nemusela dbát na opatrnost, prostě brázdila poušť v terénním SUV a ve zranitelném pouštním reliéfu nechávala hluboké jizvy vyjetých kolejí; při každé jízdě se přiblížila zase o něco víc.

Museli něco podniknout. Museli ji zarazit.

Wese jsem zabila já.

Především nedopadli mě, Wando. Sem jsem je zavedla já, ne ty.

Byla jsem natolik zdrcená, že jsem se neobtěžovala s odpovědí.

Kromě toho, kdybys sem nepřišla, umřel by Jamie. A možná i Jared. Ten by dnes večer bez tebe jistě zahynul.

Smrt na každém kroku. Smrt, kam se jen člověk podíval.

Proč mě Hledačka tak pronásledovala? naříkala jsem v duchu. Vždyť jsem jiným duším neubližovala, ne doopravdy. Naopak jsem některým zachránila život, když jsem Doktorovi zarazila jeho beznadějné pokusy. Proč po mně tak vytrvale šla?

A proč ji nechali naživu? zavrčela Mel. Proč ji hned nezabili? Nebo proč ji pomalu nerozkrájeli, to je mi fuk! Proč ji nechali žít?

Žaludek se mi rozezmítal hrůzou. Hledačka žila; Hledačka byla tady.

Bylo nesmyslné mít z ní strach.

Jistě, bylo logické mít strach, že její zmizení na nás poštve další Hledače. Toho se báli všichni. Během pátrání po mém těle se lidé mohli přesvědčit, jak zarputile přesvědčovala ostatní Hledače, že ve vyprahlé poušti se skrývají lidé. Nikdo ji však nebral vážně, všichni odjeli a ona v pátrání pokračovala jako jediná.

Ale teď zmizela uprostřed pouště. Tím se všechno od základu změnilo.

Její auto přemístili, nechali ho v poušti na opačné straně Tucsonu. Vypadalo to, že zmizela navlas stejným způsobem jako já: poblíž se válely zbytky roztrhaného batohu, potraviny, které s sebou nesla, byly otevřené a ožvýkané a roztroušené kolem. Ale uvěří ostatní duše tomu, že podobnost obou případů není náhodná?

Už jsem věděla, že neuvěřili. Ne úplně. Hledali. Ale nebude jejich hledání nabírat na intenzitě?

Ovšem strach z Hledačky osobně… To nedávalo smysl. Po fyzické stránce nepůsobila nijak zlověstně, byla možná ještě menší než Jamie. Já se mohla chlubit větší silou a rychlostí než ona. Byla jsem obklopená přáteli a spojenci, zatímco ona tady v jeskyních neměla nikoho. Nepřetržitě na ni mířily dvě pistole, puška a její vlastní Glock – právě ta zbraň, kterou jí Ian kdysi záviděl, zbraň, která zabila mého kamaráda Wese. Teď ji naživu držela jediná věc, a ani ta ji nemohla zachránit nadlouho.

Jeb totiž usoudil, že bych si s ní ráda promluvila. To bylo celé.

A teď, když jsem se vrátila, bylo jí souzeno zemřít, ať si s ní promluvím, nebo ne.

Tak proč jsem měla pocit, že jsem v nevýhodě? Proč se mě zmocnila ta podivná předtucha, že to bude ona, kdo z naší konfrontace odejde svobodně?

Ještě jsem se nerozhodla, zda s ní chci vážně mluvit. Aspoň jsem to tak tvrdila Jebovi.

Neměla jsem pochyb, že mluvit s ní nechci. Děsila jsem se už pouhé představy, že znovu uvidím její tvář – tvář, na které jsem si za žádných okolností neuměla představit výraz strachu.

Ale pokud bych ostatním přiznala, že o rozhovor nestojím, Aaron by ji okamžitě zastřelil. Bylo by to stejné, jako bych mu vydala povel k popravě. Jako bych já osobně stiskla spoušť.

Nebo co hůř, Doktor by se pokusil ji vyříznout z lidského těla. Při vzpomínce na ruce všech mých přátel pomazané stříbrnou krví se mi pořád ještě dělalo zle.

Melanie se rozpačitě zavrtěla; to se snažila uniknout trýzni v mé hlavě.

Wando? Oni ji pouze zastřelí. Nepanikař.

Měla bych v tom vidět útěchu? Proti své vůli jsem si představovala následující výjev: Aaron s Hledaččinou zbraní v ruce; Hledaččino tělo se pozvolna hroutí na kamennou podlahu, kolem ní se rozlévá kaluž rudé krve…

Vždyť se na to nemusíš dívat.

Tím tomu stejně nezabráním.

Melaniiny myšlenky se nepatrně zklidnily. Ale my o její smrt přece stojíme. Mám pravdu? Zabila Wese! A kromě toho, naživu zůstat nemůže. Za žádnou cenu!

Ve všem měla pravdu, jak jinak. Skutečně platilo, že Hledačka nesmí za žádných okolností zůstat naživu. Kdybychom ji věznili dál, zarputile by hledala způsob, jak odtud uniknout. A jakmile by se dostala na svobodu, rázem by vyhladila celou moji rodinu.

Pravda byla taková, že zabila Wese. Byl tak mladý a tak milovaný! Jeho smrt v nás zanechala pocit palčivé trýzně. Chápala jsem logiku lidské spravedlnosti, jež na oplátku vyžadovala zase její život.

A po pravdě, i já si přála, ať zemře.

„Wando? Wando?“

Jamie mě zatahal za paži. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mě někdo volá jménem. Možná už opakovaně.

„Wando?“ otázal se opět Jebův hlas.

Vzhlédla jsem. Stál nade mnou s bezvýraznou tváří, pod jejíž nečitelnost pokerového hráče schovával nějaké mocné citové vypětí.

„Mládence zajímá, jestli se chceš Hledačky na něco zeptat.“

Přitiskla jsem si ruku k čelu ve snaze zaplašit všechny ty hrozné představy. „A kdybych nechtěla?“

„Jsou připraveni vykonat svou povinnost strážců. Prožíváme těžké období. V těchto chvílích by radši byli u svých přátel.“

Přikývla jsem. „Dobrá. Myslím, že v tom případě si nejspíš… s ní půjdu promluvit hned.“ Odstrčila jsem se od stěny a postavila se. Ruce se mi třásly, takže jsem je honem zaťala do pěstí.

Vždyť ty nemáš žádné otázky!

Nějaké vymyslím.

Proč oddalovat nevyhnutelné?

Nemám ponětí.

Snažíš se ji zachránit! vyčetla mi Melanie s překypující nenávistí.

To je přece vyloučeno!

Ne. Není. A ty si tak jako tak stejně přeješ její smrt – tak je nech, ať ji zastřelí.

Nahrbila jsem se v ramenou.

„Je ti dobře?“ staral se Jamie.

Kývla jsem na souhlas, protože vlastnímu hlasu jsem v téhle chvíli nedůvěřovala.

„Nemusíš to dělat!“ zabručel Jeb, jenž na mě upíral pronikavý pohled.

„To je v pořádku,“ šeptla jsem.

Jamie mi pevně stiskl ruku, ale odstrčila jsem ho. „Počkej tady, Jamie.“

„Půjdu s tebou!“

Hlas mi rázem zesílil. „Ne, to tedy nepůjdeš!“

Chvíli jsme se poměřovali stejně neústupnými pohledy, ale pro jednou jsem ten spor vyhrála já. Trucovitě vystrčil bradu, ale nakonec se usadil zpátky ke skalní stěně.

Ian měl zřejmě rovněž v úmyslu vyjít z kuchyně hned za mnou, ale toho jsem zarazila jediným pohledem. Jared můj odchod sledoval s výrazem absolutní neproniknutelnosti.

„Je to pořádná potížistka,“ prozradil mi Jeb tlumeně, když jsme spolu mířili k díře. „Není tichá jako ty. Pořád něco chce – jídlo, vodu, polštáře… a taky v jednom kuse vyhrožuje. ‚Hledači vás všechny dostanou!‘ A tak podobně. Hlavně pro Brandta to je vypětí, ten tvor ho dohání k nepříčetnosti.“

Přikývla jsem. V nejmenším mě to neudivovalo.

„Ale o útěk se zatím nepokusila. Jen samé řeči a skutek utek. Jakmile na ni namíříme, složí se jako z papíru.“

Otřásla jsem se hnusem.

„Osobně hádám, že se jí sakra moc chce žít,“ zamumlal si Jeb pod vousy.

„A domníváš se, že tohle je… nejbezpečnější místo, kde ji držet?“ vyhrkla jsem, když se před námi rozzívl černý klikatý tunel.

Jeb se uchechtl. „Ty jsi cestu ven nenašla,“ připomněl mi. „Občas se stává, že nejlepší skrýš je právě ta nejvíc na očích.“

Důrazně jsem namítla: „Ona má větší motivaci než já.“

„Mládenci z ní nespustí oka. Není proč si dělat starosti.“

Už jsme byli téměř na místě. Tunel se prudce zalomil do tvaru písmene V.

Kolikrát jsem obcházela právě tenhle roh a rukou poslepu objížděla ostrou hranu kamenného ohybu? Nikdy jsem se prsty nepřidržovala vnější stěny – byla nerovná, trčely z ní hrbolaté ostré kameny, které by člověku otloukávaly a podrážely nohy. A ostatně, podél vnitřní strany zatáčky byla cesta kratší.

Když mi poprvé prozradili, že V není ve skutečnosti V, ale Y – dvě větve vybíhající z jiného tunelu, toho tunelu – připadala jsem si dost hloupě. Jak řekl Jeb, schovat věci takzvaně na ráně je někdy ten nejchytřejší tah. V dobách, kdy jsem ze samého zoufalství uvažovala dokonce i o útěku, jsem ve svých úvahách nepochybovala, že díra, moje vězení, je tou nejhlubší a nejčernější jeskyní celého skalního komplexu, právě z toho důvodu mě tam pohřbili zaživa.

I Mel, která je mazanější než já, ani ve snu nenapadlo, že mě vězní jenom pár kroků od východu.

Dokonce to ani nebyl jediný východ, ovšem ten druhý byl malý a úzký, pouhý průlez. Ten jsem nenašla, protože jsem v chodbách chodila vzpřímeně a takovou únikovou cestu jsem nehledala. Kromě toho, okolí Doktorovy nemocnice jsem nikdy neprohledávala; vyhýbala jsem se jí hned od samého začátku.

Z myšlenek mě vytrhl hlas, sice známý, ale podle mě patřil do jiného života.

„Nechápu, jak při těchhle blafech můžete být ještě naživu!“

O skálu udeřil plastový předmět.

Když jsme obešli poslední roh, spatřila jsem modré světlo.

„To jsem netušila, že lidé mají dost trpělivosti pomalu se vyhladovět k smrti. Zrovna u vás, co nevidíte dál než do zítřka, mi ten plán přijde až příliš důmyslný.“

Jeb se pochechtával. „Musím přiznat, že ty mládence obdivuju. Nestačím žasnout, že se ovládli tak dlouho.“

Zabočili jsme do ozářené, slepé chodby. Brandt a Aaron, každý s pistolí v ruce, seděli co nejdál od konce tunelu, kde sem a tam přecházela Hledačka. Při pohledu na nás vydechli úlevou.

„Konečně!“ zamumlal Brandt. Obličej měl ztrhaný žalem.

Hledačka se zastavila.

Při pohledu na podmínky jejího vězení jsem užasla.

Nebyla skrčená do miniaturní díry, ale těšila se relativní volnosti; mohla se pohybovat přes krátkou šířku chodby. Na podlaze, u slepého konce tunelu, ležela matrace s polštářem. O stěnu se šikmo opíral odhozený plastový podnos a kolem něj se válely vysypané sladké brambory a překocená miska, z níž se vylil zbytek polévky. Tím se vysvětlila ta rána, kterou jsme zaslechli cestou sem – Hledačka mrskla jídlem o stěnu. Přesto se zdálo, že nejdřív většinu snědla.

Zírala jsem na tu skoro lidskou celu a v břiše mne píchlo divnou bolestí.

Kohopak jsme zabily my? zahučela Melanie trucovitě. Naštvalo ji to stejně jako mě.

„Chceš s ní zůstat na minutku sama?“ nabídl mi Brandt a ta bolest se vrátila. Jestlipak Brandt o mně někdy mluvil v ženském rodě? U Jeba mě to nepřekvapovalo, ale co ti ostatní?

„Ano,“ šeptla jsem.

„Pozor!“ varoval mě Aaron, „je pořádná vzteklounka!“

Přikývla jsem.

Všichni zůstali na místě; ke konci chodby jsem zamířila pouze já.

Bylo obtížné vzhlédnout, střetnout se s tím pohledem, který mi připadal jak ledové prsty osahávající mi obličej.

Hledačka na mě zírala s jízlivým úšklebkem. Podobný výraz jsem zatím u žádné duše neviděla.

„No ne, pěkně vítám, Melanie,“ posmívala se mi. „Pročpak jsi mě nepřišla navštívit už dávno, he?“

Neodpověděla jsem jí. Pomalu jsem se k ní blížila a zaboha jsem nedokázala uvěřit, že ta nenávist, jež mi proudí tělem, skutečně nepatří mně.

„Vážně si tvoji kamarádíčci namlouvají, že s tebou budu mluvit? Že ti vysypu všechna svoje tajemství jen proto, že v hlavě máš spoutanou duši s roubíkem v ústech, která ven probleskuje pouze očima?“ Řezavě se zasmála.

Zastavila jsem se dva na kroky před ní, tělo napjaté, jakoby připravené k útěku. I když neudělala žádné útočné gesto, nedokázala jsem uvolnit zaťaté svaly. Tohle bylo jiné než setkání s Hledačem na silnici; necítila jsem obvyklé bezpečí, což pro mě byl obvyklý pocit v přítomnosti něžných příslušníků mého druhu. Kdovíproč mě opět zahltilo přesvědčení, že Hledačka bude žít ještě dlouho poté, co já už nebudu.

Nebuď směšná. Polož jí svoje otázky. Vymyslela jsi nějaké?

„Tak tedy, co chceš? Vyžádala sis povolení mě zabít osobně, Melanie?“ syčela Hledačka.

„Tady mě znají jako Wandu,“ opravila jsem ji.

Když jsem otevřela rty, trhla s sebou, jako by čekala, že zařvu. Můj klidný, tichý hlas ji naštval mnohem víc než hulákání, se kterým asi počítala.

Nenávistně si mě měřila vypoulenýma očima a já zatím studovala její obličej. Byl špinavý, potřísněný rudým prachem a zaschlým potem. Ale jinak na něm neměla ani modřinku. Opět mě tohle zjištění zvláštně zabolelo.

„Wanda!“ zopakovala okázale. „No, tak na co čekáš? Nedali ti snad volnou ruku? A máš v plánu použít holé ruce nebo mou vlastní pistoli?“

„Nepřišla jsem tě zabít.“

Kysele se usmála. „Tak mě chceš vyslýchat? Kdepak máš svoje mučicí nástroje, lidská bytosti?“

Přikrčila jsem se. „Neublížím ti.“

Přes obličej jí přeletěl stínek nejistoty a opět zmizel za úsměškem. „Tak proč mě doposud ušetřili? Nebo si slibují, že se dám ochočit stejně jako tvoje dušička?“

„Ne. Jde o to, že… nechtěli tě zabít dřív, dokud se o tom se mnou neporadí. Pro případ, že bych si s tebou chtěla předtím promluvit.“

Přimhouřila vypoulené oči. „Ty mi máš co říct?“

Polkla jsem. „Zajímalo by mě…“ Měla jsem pouze jedinou otázku, právě tu, na kterou jsem odpověď neznala ani já. „Proč? Proč jsi mě nemohla považovat za mrtvou, jako ti ostatní? Proč jsi byla tak odhodlaná mě vystopovat? Nechtěla jsem nikomu ublížit. Chtěla jsem pouze… jít si svou vlastní cestou.“

Vytáhla se na špičky a vrazila obličej těsně k tomu mému. Cosi se mi pohnulo za zády, ale víc jsem neslyšela, protože na mě začala takhle zblízka řvát.

„Protože jsem měla pravdu!“ vřískala. „A víc než to! Jen se na ně podívej! Hnízdo číhajících zvrhlých zabijáků! Přesně, jak jsem si myslela, ale ještě mnohem horší! Věděla jsem, že jsi někde s nimi! Že jsi jednou z nich! Varovala jsem je, že od vás hrozí nebezpečí! Pořád jsem jim to říkala!“

Udělala pauzu, aby lapla po dechu, a o krok ode mě ucouvla, pohled upřený kamsi za moje rameno. Neohlédla jsem se, abych se přesvědčila, co ji přimělo ucouvnout. Předpokládala jsem, že to nějak souvisí s tím, co mi před chvilkou řekl Jeb – Jakmile na ni namíříme, složí se jako z papíru. Chvíli jsem zkoumavě studovala její výraz, zatímco ona se zvolna uklidňovala.

„Jenomže oni ti nevěřili, tak jsi po nás šla sama.“

Ale Hledačka neodpověděla. Ucouvla o další krok, rysy zkřivené pochybnostmi. Na vteřinku se zdála nečekaně zranitelná, jako bych svými slovy odstrčila štít, za který se dosud schovávala.

„Budou tě hledat, ale když se to vezme kolem a kolem, nikdy ti neuvěřili, je to tak?“ zeptala jsem se a sledovala, jak mi každé slovo potvrzuje zoufalým pohledem. Rázem se mi vrátila sebejistota. „Takže v pátrání pokračovat nebudou. Až tě nenajdou, jejich zájem opadne. My budeme opatrní, jako obvykle. Neobjeví nás.“

Poprvé jsem jí z očí vyčetla nefalšovaný strach. To úděsné – pro ni – vědomí, že mám pravdu. A hned jsem vůči svému vlastnímu hnízdu, své rodince, měla lepší pocit. Nelhala jsem. Budou v bezpečí. I když, nelogicky, já sama se líp necítila.

K Hledačce jsem už další otázky neměla. Hned po mém odchodu zemře. Počkají aspoň do té doby, než odejdu dost daleko, abych neslyšela výstřel? Dá se v jeskyních zajít někam, kde to slyšet nebude?

Hleděla jsem do její rozzuřené, vyděšené tváře, a uvědomovala si hloubku své nenávisti. Po zbytek všech svých životů jsem nechtěla ten obličej víckrát spatřit.

Ale právě ta nenávist mi znemožnila dovolit, ať zemře.

„Nevím, jak tě zachránit,“ zašeptala jsem tak tiše, aby to nezaslechli lidé. Proč to v mých uších zní jako lež? „Nenapadá mě žádný způsob.“

„Proč bys o to měla stát? Jsi jednou z nich!“ Ale v očích se jí zajiskřila křečovitá naděje. Jeb měl pravdu. Přes všechno to chvástání, přes všechny ty výhrůžky… Hrozně moc chtěla žít.

Na její obvinění jsem souhlasně přikývla, maličko nepřítomně, jak jsem horečně dumala. „Ale pořád to jsem já,“ šeptla jsem. „Nechci… nechci…“

Jak tu větu dokončit? Nechtěla jsem… aby Hledačka zemřela? Ne, tak to nebylo.

Nechtěla jsem… nenávidět Hledačku? Nenávidět ji tak úděsně a hluboce, až bych jí přála, aby zemřela? Aby zemřela, zatímco ji nenávidím. Skoro jako by zemřela v důsledku mé nenávisti.

A pokud bych si upřímně nepřála její smrt, dokázala bych vymyslet způsob, jak ji zachránit? Co když mi cestu k řešení blokuje právě moje nenávist? Byla bych pak zodpovědná za její smrt?

Copak jsi zešílela? namítla Melanie.

Zabila mého přítele, zastřelila ho v poušti, Lily tím zlomila srdce. Mou rodinu vystavila nebezpečí. A nebezpečná pro ně bude pořád, dokud zůstane naživu. Pro Iana, pro Jamieho, pro Jareda. Udělá všechno, co je v jejích silách, jen aby je zahubila.

To už je lepší, pochválila mi Melanie nový směr myšlenek.

Ale co když zemře, ačkoliv bych ji mohla zachránit… jen kdybych chtěla… Byla by to moje vina?

Musíš uvažovat prakticky, Wando. Tohle je válka. Na čí straně stojíš?

Odpověď na to znáš sama.

Znám. A taky vím, kdo jsi, Wando.

Ale… Ale co kdybych zvládla oboje? Co kdybych jí mohla zachránit život a současně zajistit všem bezpečí?

Do žaludku mi narazila těžká vlna nevolnosti, protože jsem náhle spatřila odpověď, o jejíž neexistenci jsem se snažila samu sebe přesvědčit.

Jediná hradba, kterou jsem kdy vystavěla mezi sebou a Melanií, se rozdrolila v prach.

Ne! zalapala Melanie po dechu. A potom vřískla: NE!

Musela jsem předem vědět, že najdu tu odpověď. Tu odpověď, která rázem vysvětlila moji podivnou předtuchu.

Protože bylo v mé moci zachránit Hledačku. To samozřejmě bylo. Ale mělo mě to něco stát. Výměnu. Jak to Kyle říkal? Život za život.

Hledačka na mě zírala a tmavé oči jí překypovaly záští.

50. KAPITOLA

Oběť

Zatímco jsme s Mel sváděly boj, Hledačka mi zkoumavě hleděla do obličeje.

Ne, Wando, ne!

Neplácej hlouposti, Mel. Zrovna ty a nikdo jiný si dokáže uvědomit dosah toho rozhodnutí. Copak ty sama nechceš právě to?

Ale třebaže jsem se snažila zdůraznit především ten šťastný konec, stejně na mě dolehla hrůza mé volby. Měla jsem zemřít právě proto, abych to tajemství ochránila. Ten fakt jsem byla odhodlaná udržet v bezpečí bez ohledu na případné mučení či jiné okolnosti.

Tohle však nebylo mučení, s jakým jsem počítala: krize osobního svědomí, zmatená a komplikovaná láskou k mé lidské rodině. Přesto bylo nesmírně bolestivé.

Pokud to vážně udělám, nestane se ze mě psanec. Ne, budu normální zrádce.

Kvůli ní ne, Wando! Ne kvůli ní! vyla Melanie.

Měla bych čekat? Počkat, dokud nezajmou jinou duši? Nevinnou duši, kterou nemám důvod nenávidět? Jednou se přece už musím rozhodnout.

Ale ne teď! Počkej! Promysli si to!

Žaludek se mi rozbouřil a já se musela nenápadně předklonit a zhluboka se nadechnout. Chybělo málo a pozvracela bych se.

„Wando?“ houkl na mě Jeb ustaraně.

Dokázala bych to, Mel. Kdyby patřila k těm nevinným duším, dokázala bych ospravedlnit, proč jsem ji nechala zemřít. Pak bych dopustila, aby ji zabili. Věřila bych totiž, že jsem schopná objektivního rozhodnutí.

Ale vždyť je hrozná, Wando! Nenávidíme ji!

Přesně. A proto nemůžu věřit. Jen si vezmi, že jsem málem přehlédla odpověď…

„Wando, není ti něco?“

Hledačka vztekle pohlédla za mě, směrem k Jebovu hlasu.

„Jsem v pořádku, Jebe,“ vykoktala jsem. Hlas mi zněl sípavě, křečovitě. Až mě zaskočilo, jak hnusný zvuk to byl.

Hledaččiny tmavé oči nejistě zatěkaly mezi námi dvěma. Potom se ode mě odtáhla, přimáčkla se ke stěně. Ten postoj jsem poznala – přesně jsem si pamatovala, jaké to v něm bylo.

Na rameni mi přistála jemná ruka a otočila mě.

„Co je to s tebou, zlato?“ naléhal Jeb.

„Potřebuju chvilku,“ zalykala jsem se. Pohlédla jsem zpříma do těch nebesky modrých vybledlých očí a řekla něco, co v žádném případě nebyla lež. „Mám ještě jednu otázku, ale vážně potřebuju minutku pro sebe. Mohl bys… na mě počkat?“

„Samozřejmě že ještě počkám. Dej si pauzu.“

Kývla jsem a odešla z vězení tak rychle, jak jen to bylo možné. Při prvních krocích jsem měla nohy ztuhlé hrůzou, ale rychle se rozhýbaly. Aarona a Brandta jsem už míjela skoro v poklusu.

„Co se stalo?“ pošeptal Aaron Brandtovi udiveně.

Nemohla jsem se rozhodnout, kam si zalézt, abych si všechno mohla srovnat v hlavě. Nohy mě automaticky donesly chodbami k mé ložnici. Mohla jsem jenom doufat, že bude prázdná.

V chodbách byla tma, škvírami ve stropě neprosakovalo skoro žádné světlo z hvězdné oblohy, takže Lily jsem objevila až ve chvíli, kdy jsem o ni zakopla.

Její uslzená a opuchlá tvář byla skoro k nepoznání. Ležela uprostřed tunelu, stulená do malého, zaťatého klubíčka. Vytřeštila oči, jako by tak docela nechápala, kdo vlastně jsem.

„Proč?“ zeptala se mě.

Beze slova jsem na ni zírala.

„Říká se, že život a láska žijí dál. Ale proč by měly? Není to správné. Už ne. Co je žene dál?“

„Nevím, Lily. Sama nechápu, v čem je ta záhada.“

„Proč?“ zopakovala, ale to už nemluvila ke mně. Skelnýma očima zírala nevidomě, jako bych tam ani nestála.

Opatrně jsem se kolem ní protáhla a spěchala do své ložnice. Potřebovala jsem znát odpovědi na svoje vlastní otázky.

K své propastné úlevě jsem zjistila, že jeskyně je prázdná. Tváří dolů jsem se vrhla na matraci, kde jsme s Jamiem spávali.

Jebovi jsem nelhala, když jsem mu řekla, že mám ještě jednu otázku. Nebyla však pro Hledačku. Ta otázka byla pro mě.

Otázka, zda to mám – ne zda to dokážu – udělat?

Dokázala bych Hledačce zachránit život. Věděla jsem jak. Životy lidí odtud bych nijak neohrozila. Pouze ten svůj. Ten budu muset vyměnit.

Ne. Melanie se i v panice snažila být neústupná.

Prosím, nech mě přemýšlet.

Ne.

Situace je zkrátka taková, Mel. Tak či onak to je nevyhnutelné. Teď mi je jasné, že jsem to věděla už dávno. Vždyť to přímo bije do očí.

Ne, to není pravda.

Vzpomněla jsem si na náš rozhovor, když Jamie byl nemocný a my se usmiřovaly. Tehdy jsem jí řekla, že ji nikdy nevymažu a že mě mrzí, že jí nemůžu dát víc.

Nebyla to ani tak lež jako spíš nedokončená věta. Nemohla jsem jí dát víc – a sama přitom zůstat naživu!

Lhala jsem ovšem Jaredovi. Tomu jsem o pár vteřin později tvrdila, že nevím, jak přestat existovat. V kontextu našeho hovoru to byla pravda. Tady, uvnitř Melanie, jsem se neuměla vypnout, vynulovat. Ale žasla jsem, že hned neprokoukl jasnou lež, že už tenkrát neviděl, co teď jsem viděla já. Samozřejmě že jsem si neuměla zařídit vlastní neexistenci.

Ale to pouze proto, že jsem nikdy nebrala do úvahy možnost proveditelné a nezvratitelné zrady každé duše na této planetě.

Jakmile lidé zjistí, že znám řešení, právě to, kvůli kterému tolikrát vraždili, zaplatím za to vlastním životem.

Ne, Wando!

Ty se nechceš osvobodit?

Dlouhá pauza.

Nikdy bych tě o to nepožádala, vydechla nakonec. Sama bych to pro tebe neudělala. A buď si sakra jistá, že bych to neudělala pro Hledačku!

Nemusíš mě o to žádat. Myslím, že bych sama nabídla… časem.

Jak jsi na to přišla? zuřila, ale vyznělo to skoro jako vzlyk. Dojalo mě to. Čekala jsem, že bude skákat radostí.

Zčásti myslím na ně. Na Jareda a Jamieho. Můžu jim dát celý svět, všechno, co chtějí. Můžu jim dát tebe. A to bych si určitě uvědomila… jednoho dne. Kdo ví? Třeba by mě Jared o to sám požádal. Ty víš, že bych neřekla ne.

Ian má pravdu. Máš přehnané sklony k sebeobětování. Neznáš hranice. Potřebuješ si určit hranice, Wando!

Ach, Ian! zanaříkala jsem. Náhle mě proťala nová bolest, děsivě blízko srdce.

Ukradneš mu celý svět. Všechno, po čem touží.

S Ianem by to nikdy nefungovalo. Ne v tomhle těle, i když on ho miluje. To tělo ho nemiluje.

Wando, já… Melanie namáhavě hledala slova. Kupodivu, neprojevila ani náznak radosti, kterou jsem od ní očekávala. A mne to opět dojalo. Myslím, že ti to nemůžu dovolit. Jsi mnohem důležitější než to, o čem ses zmínila. V širší perspektivě máš pro ně mnohem větší cenu než já. Můžeš jim pomáhat; můžeš je zachránit. Já neumím ani jedno. Musíš zůstat.

Ale já jinou možnost nevidím, Mel. Jenom nechápu, proč mi to nedošlo už dávno. Připadá mi to tak logické! Samozřejmě, že musím odejít. Samozřejmě, že ti musím vrátit tebe. Už dávno jsem pochopila, že duše udělaly chybu, když sem přišly. Z toho důvodu nemám na vybranou – musím se zachovat čestně a odejít. Vy jste tu přežili beze mě a dokážete to zas. Ode mě jste se toho o duších hodně naučili; to vám pomůže. Copak ti to nedošlo? Tohle je šťastný konec příběhu. Všichni si přejí, aby skončil právě takhle. Můžu jim dát naději. Můžu jim dát… ne budoucnost. To těžko. Ale můžu jim dát aspoň všechno, co je v mých silách. Všechno, co dokážu.

Ne, Wando, ne.

Plakala, nebylo jí rozumět. Její žal vehnal slzy do očí i mně. Neměla jsem potuchy, že jí na mně tolik záleží. Skoro tolik, jako mně záleží na ní. Neuvědomila jsem si, že se milujeme.

I kdyby mě Jared o to nikdy nepožádal, i kdyby Jared neexistoval… Když už mě ta cesta jednou napadla, musela jsem po ní jít. Příliš jsem Mel milovala.

Nebylo divu, že počet úspěšných duší v případě vzdorujících hostitelů byl tady na Zemi tak nízký. Jakmile jsme si svého pozemského hostitele zamilovaly, jakou jsme my duše měly naději? Nedokázaly jsme parazitovat na úkor svých milovaných. Ani jedna duše. Ani jediná z nás by nedokázala vést takový život.

Překulila jsem se a ve svitu hvězd si prohlížela své tělo.

Ruce jsem měla špinavé a poškrábané, ale pod tím byly krásné. Kůže nádherně zhnědlá sluncem, i když teď se ve tmě zdála vybledlá. Nehty jsem sice měla ohryzané nakrátko, ale pořád byly zdravé a hladké, s bílými půlměsíčky u kořene. Zatřepetala jsem prsty a sledovala, jak svaly táhnou kosti do ladných obrazců. Chvíli jsem je nechala tančit nad sebou, kde se na pozadí hvězd slily v černou kapalinu.

Projela jsem si jimi vlasy. Sahaly mi teď téměř k ramenům. Mel by se to líbilo. Několikatýdenní kúra hotelových šamponů a vitaminů Zdraví jim dodaly původní lesk a hebkost.

Natáhla jsem paže, jak nejvíc to šlo, napínala jsem šlachy, až mi lupalo v kloubech. V pažích jsem cítila sílu. Dokázaly mě vytáhnout na skalní římsu, zvládly nést těžké břemeno, házet míčem. Ale pořád zůstávaly měkké, kypré. Uměly chovat dítě, utěšit přítele, milovat… Ale nic z toho nebylo pro mě.

Zhluboka jsem se nadechla a z koutků očí se mi vyvalily slzy a po spáncích mi stékaly do vlasů.

Napnula jsem svaly v nohách, cítila jejich pohotovou sílu a rychlost. Zatoužila jsem běžet, být na otevřené pláni a pádit přes ni jen proto, abych zjistila, jak rychle to dokážu. Toužila jsem běžet bosá, abych pod chodidly cítila holou zem. Toužila jsem cítit vítr ve vlasech. Toužila jsem po dešti, abych při běhu mohla cítit vůni vody.

Chodidla se mi natáhla a pomalu se narovnala, hezky v rytmu mého dechu. Sem a tam. Natáhnout špičky, povolit. Bylo to příjemné.

Pak jsem si konečky prstů přejela po obličeji. Hřály mě na pleti, která byla hebká a líbezná. Byla jsem ráda, že Melanii vrátím obličej ve stejném stavu, v jakém jsem ho převzala. Zavřela jsem oči a pohladila si víčka.

Žila jsem v mnoha různých tělech, ale žádné jsem ještě nemilovala tolik jako tohle. Nikdy jsem se žádným takhle nekochala. A, ironií osudu, právě tohoto těla se musím vzdát.

Ta ironie mě rozesmála a já se soustředila na proud vzduchu, který mi v miniaturních bublinkách tryskal z plic a hrdlem nahoru. Smích byl jako svěží vánek – proklestil si stezičku mým tělem, a s sebou přinášel báječný pocit. Mají i jiné druhy tak jednoduchý lék? Nevzpomínala jsem si ani na jediný.

Sáhla jsem si na rty a vybavila si, jaké bylo líbat s Jaredem a jaké bylo líbat se s Ianem. Ne každý měl to štěstí, že se líbal pouze se samými krásnými těly. I za tu krátkou dobu jsem si užila víc než ostatní.

A skutečně, byla to velmi krátká doba! Teď to byl asi rok, nevěděla jsem to úplně přesně. Tahle modrozelená planeta prostě jednou bleskově oběhla bezvýznamnou žlutou hvězdu. Nejkratší život, jaký jsem kdy žila.

Nejkratší, nejdůležitější, nejsrdceryvnější ze všech mých životů. Poznamená mě navždy. Život, který mě neodlučitelně připoutal k jedné hvězdě, k jedné planetě, k jedné malé rodině cizích lidí.

Ještě krátkou dobu… Byl by to tak velký zločin?

Ne, šeptla Melanie. Klidně si dopřej ještě trochu času.

Jenže já už to udělala. Přesně jsem věděla, kolik času mám. Na další čekání jsem už neměla nárok. Můj čas vypršel.

Ale odešla bych v každém případě. Musela jsem udělat správnou věc, být sama sebou i v tom čase, který mi zbýval.

S povzdechem, který jako by vycházel až z pat a dlaní, jsem se zvedla.

Aaron a Brandt nebudou čekat dlouho. A teď jsem měla další otázky, na které jsem potřebovala odpověď. Ovšem, tentokrát jsem ty otázky hodlala položit Doktorovi.

Jeskyně byly plné smutných, sklopených očí. Bylo snadné nepozorovaně kolem nich proklouznout. Nikoho nezajímalo, co dělám zrovna teď, snad až na Jeba, Brandta a Aarona, a ti tady nebyli.

Nemohla jsem se rozběhnout po otevřeném a deštěm svlaženém poli, ale aspoň tu byla dlouhá jižní chodba. Bylo v ní příliš temno, abych běžela tak rychle, jak bych si přála, ale přesto jsem zvládla rovnoměrný klus. Když se mi rozehřály svaly, byl to příjemný pocit.

Počítala jsem s tím, že Doktora už najdu na místě, ale byla jsem ochotná v případě potřeby i počkat. Bude sám. Chudák Doktor, takhle to poslední dobou bývalo skoro pořád.

Od večera, kdy jsme Jamiemu zachránili život, Doktor přespával o samotě ve své nemocnici. Sharon se i se svými věcmi odstěhovala k matce a Doktor odmítal spát v prázdné ložnici bez ní.

Příšerná nenávist! Sharon raději zabila vlastní štěstí, i to Doktorovo, jenom aby mu nemusela odpustit, že mi pomohl s uzdravením Jamieho.

Sharon a Maggie se už v jeskyních skoro neukazovaly, přehlížely všechny ostatní jako předtím mě. Zajímalo by mě, jestli se to změní po mém odchodu, nebo jestli obě budou tak zatvrzelé, že už se sebou nedokážou nic udělat.

Podle mého jen hloupě marnily čas.

Vůbec poprvé mi jižní tunel připadal krátký. Zrovna jsem si pomyslela, že jsem uběhla polovinu cesty, když jsem v hrubě tesaném oblouku před sebou zahlédla kalné Doktorovo světlo. Byl doma.

Než jsem ho vyrušila, zpomalila jsem. Nechtěla jsem ho vylekat, aby si nemyslel, že jde o nějakou naléhavou událost.

Přesto se vylekal, když jsem se ve skalním vchodu objevila úplně bez dechu.

Vyskočil zpoza psacího stolu. Z ruky mu vypadla rozečtená kniha.

„Wando! Stalo se něco?“

„Nestalo, Doktore,“ ujistila jsem ho. „Všechno je v pořádku.“

„Potřebuje mě někdo?“

„Jenom já.“ Mdle jsem se na něho usmála.

Obešel stůl a se zvědavým pohledem mi šel vstříc. Zastavil se těsně přede mnou a povytáhl jedno obočí.

V protáhlém obličeji měl mírný výraz, pravý opak zděšení. Bylo obtížné si připomenout, že předtím mi připadal jako zrůda.

„Vy jste člověk, který drží dané slovo,“ začala jsem.

Přikývl a otevřel ústa, aby odpověděl, jenže já ho zvednutou rukou opět zarazila.

„Nikdo to nikdy neověřil víc, než to teď udělám já!“ varovala jsem ho.

Mlčky čekal, oči nechápavé a ostražité.

Zhluboka jsem se nadechla a cítila, jak se mi rozšiřují plíce.

„Vím, v čem spočívá to tajemství, kvůli kterému jsi ukončil tolik životů. Vím, jak oddělit duši od těla a ani jednomu z nich neublížit. To samozřejmě vím. Musíme to vědět všichni, pro případ nouze. Dokonce i já sama ten proces zvládla; tehdy jsem byla Medvěd.“

Provrtávala jsem ho pohledem a čekala na odpověď. Odhodlával se k ní dlouho a z očí mu sálaly stále zuřivější plameny.

„Proč mi to říkáš?“ vybuchl.

„Protože… ti prozradím všechno, co o tom potřebuješ vědět.“ Opět jsem zvedla ruku. „Ale jen za podmínky, že mi na oplátku dáš zase to, co chci já. A předem tě varuju, že dát mi to nebude pro tebe o nic snazší než pro mě prozradit to tajemství.“

Tak šílený výraz jsem u něho ještě neviděla. „Pověz mi svoje podmínky.“

„Nesmíš je zabít – ty vyjmuté duše. Musíš mi dát své slovo – svůj slib, svou přísahu – že jim umožníš bezpečný přesun k jiné životní formě. To přinese jistou míru nebezpečí; budeš si muset pořídit kryotanky neboli mrazicí schránky a ty duše budeš muset dostat do raket mířících k jiné planetě, aby mohly začít nový život v jiném světě, než je ten váš. Odtamtud vám nedokážou ublížit. Než k té další planetě dorazí, budou po smrti i tvoje vnoučata.“

Jestlipak moje podmínky zmírní mou vinu? Pouze v případě, že Doktor dodrží slovo.

Vysvětlovala jsem a on při tom horečně přemýšlel. Pozorně jsem sledovala jeho tvář, abych poznala, co si po mém požadavku myslí. Nevypadal rozhněvaně, ale oči mu nepřestávaly zběsile žhnout.

„Takže ty si nepřeješ, abychom zabili Hledačku?“ uhodl.

Na jeho otázku jsem neodpověděla, protože odpověď by nikdy nepochopil; po pravdě jsem chtěla, aby ji zabili. V tom byl celý problém. Místo toho jsem pokračovala ve vysvětlování.

„Ona bude první testovací vzorek. Chci mít jistotu, že dokud jsem tady, splníte moje podmínky do konce. To oddělení provedu vlastnoručně, dokud jsem ještě tady. Až bude v bezpečí, naučím tě, jak se to dělá.“

„Na kom?“

„Na unesených duších, stejně jako dřív. Nemohu ti zaručit, že do těla se vrátí lidská mysl. Nevím, jestli ti vymazaní opět začnou existovat. To zjistíme právě na příkladu Hledačky.“

Doktor zamžikal, jako by si něco uvědomil. „Jak to myslíš, dokud jsi ještě tady? Odcházíš snad?“

Mlčky jsem na něho hleděla a čekala, až mu to dojde. Nechápavě mi ten pohled oplácel.

„Copak si neuvědomuješ, co ti dávám?“ zašeptala jsem.

Konečně mu v obličeji svitlo porozumění.

Nenechala jsem ho však promluvit, předběhla jsem ho: „Od tebe budu ale žádat ještě něco, Doktore. Nechci… mě na jinou planetu nevypravíš. Tohle je moje planeta, skutečný domov, i když na ni nemám sebemenší právo. Proto… Uvědomuji si, že by to mohlo ostatní urazit. Kdyby hrozilo, že to nedovolí, tak jim o tom neříkej. Třeba i zalži. Já bych však byla ráda pohřbená vedle Waltera a Wese. Můžeš to pro mě udělat? Moc místa nezaberu,“ usmála jsem se mdle.

Ne! vyla Melanie. Ne, ne, ne, ne…

„Ne, Wando,“ namítl Doktor s šokovaným výrazem.

„Prosím, Doktore,“ zašeptala jsem a bolestivě pomrkávala z neustále sílících protestů v mé hlavě. „Věřím, že Wesovi ani Waltovi to vadit nebude.“

„Takhle to nemyslím! Nedokážu tě zabít, Wando. Brrr! Už mám plné zuby vraždění, už se mi hnusí zabíjet své přátele!“ Doktor přidusil zavzlykání.

Položila jsem mu dlaň na hubenou paži a jemně ji pohladila. „Na tomhle světě lidi umírají. Prostě se to stává.“ O něčem podobném mluvil i Kyle. Zvláštní že zrovna na Kyleova tvrzení jsem si vzpomněla hned dvakrát během jediného večera.

„A co Jared a Jamie?“ naléhal Doktor přiškrceným hlasem.

„Budou mít Melanii. Překonají to.“

„A Ian?“

Zaťala jsem zuby. „Bude mu líp beze mě.“

Doktor jen vrtěl hlavou a otíral si oči. „Potřebuju si to všechno srovnat v hlavě, Wando.“

„Moc času na to nemáme. Zabití Hledačky nebudou odkládat celou věčnost.“

„Tohle nemyslím. Souhlasím s tvými podmínkami. Jen pochybuju, že bych dokázal zabít právě tebe.“

„Buď všechno, nebo nic, Doktore. Musíš se rozhodnout hned teď. A…“ došlo mi, že mám ještě jeden požadavek. „O poslední části naší dohody nesmíš nikomu povědět. Nikomu! Jsou to moje podmínky, ber, nebo nech být. Chceš se naučit techniku, jak vyjmout duši z lidského těla?“

Doktor opět jen zavrtěl hlavou. „Musím si to promyslet.“

„Ale vždyť už znáš odpověď, Doktore. Právě po tomhle jsi přece pátral.“

Nepřestával pomalu vrtět hlavou.

Já si však z toho odmítavého gesta nic nedělala, protože oba jsme věděli, že je rozhodnuto.

„Seženu Jareda,“ řekla jsem. „Vyrazíme na krátkou výpravu pro kryotanky. Ostatní tu zadrž. Pověz jim… pověz jim pravdu. Řekni jim, že ti pomůžu vyjmout Hledačku z ukradeného těla.“