Hostitel - Kapitola 55,56

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 8. 6. 2011 v kategorii Hostitel-Stephenie Meyer, přečteno: 735×

55. KAPITOLA

Závislost

Jeb mi razil cestu, odstrkoval lidi hlavní pušky, jako by byli ovce a jeho puška ovčákova hůl.

„Tak dost!“ okřikl výhrůžně všechny, kdo si stěžovali. „Dostanete příležitost vyřídit si to s ním později. Všichni z nás. Ale nejdřív vyřešíme tuhle věc, jasné? Tak mě nechte projít.“

Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak se Sharon s Maggie stáhly dozadu, co nejdál od příčiny rozruchu. Jako by se nechtěly do ničeho namočit. Přesto dál zatínaly zuby a nepřestávaly spalovat Kylea zuřivým pohledem.

Jared s Ianem byli poslední z těch, koho Jeb odstrčil. Protáhla jsem se kolem nich a naschvál se jim otřela o paže v naději, že je trochu zklidním.

„Tak dobrá, Kyle,“ prohlásil Jeb a pleskl si pažbou pistole o dlaň. „Nezkoušej na mě žádné výmluvy, protože tě neomlouvá nic, slyšíš? Sám nevím, jestli bych tě radši vykopl do pouště nebo rovnou odprásknul.“

Zpod Kyleova lokte opět na mžik vykoukla v houštině černých dlouhých kudrn drobná tvářička, pod temným opálením celá zsinalá. Dívenka měla ústa hrůzou dokořán, tmavé oči jí zběsile těkaly. Měla jsem dojem, že v těch očích jsem zahlédla matný lesk, náznak stříbra za černými zornicemi.

„Ale teď se všichni rychle uklidněte!“ Jeb se obrátil k lidem, pušku držel ve spuštěných rukách napříč před sebou, jako by Kylea a tvářičku za ním chránil. Přísným pohledem přejel po davu. „Kyle si přivedl hosta a vy ho děsíte k smrti, lidi! Původně bych hádal, že předvedete lepší způsoby! A teď odtud koukejte vypadnout a dělejte něco užitečného! Melouny vadnou suchem. Počítám, že někdo z vás se o to postará, mluvím snad dost jasně?“

Počkal, až se brblající houf lidí pomalu rozptýlí. Když jsem jim teď viděla do tváří, poznala jsem, že většina z nich už prvotní vztek překonala. Nebyla to taková tragédie, jaké je v posledních dnech děsili. Jako bych z výrazu jejich obličeje četla: Jistě, Kyle je sebestředný idiot, ale aspoň už je zpátky, a k žádné katastrofě snad také nedošlo. Žádná evakuace, žádné nebezpečí od Hledačů. Přinejmenším ne větší než obvykle. Přivedl s sebou dalšího červa, ale copak jich jeskyně nejsou poslední dobou beztak plné?

Nebyl to zkrátka takový šok jako dřív.

Mnozí se vrátili k přerušenému obědu, jiní k zavlažovacímu zařízení, další do svých ložnic. Zanedlouho tu kromě mě zůstal jen Jared s Jamiem a Ian. Jeb tu trojici sjel přísným pohledem, otevřel ústa, ale než je stačil vykázat, Ian mě vzal za ruku a Jamie mě popadl za tu druhou. Další ruku jsem ucítila na zápěstí těsně nad Jamieovými prsty. Jared.

Jeb nad tou zvláštní demonstrací pospolitosti jen zvedl oči ke stropu a pak se k nám obrátil zády.

„Díky, Jebe,“ řekl Kyle.

„Drž, k čertu, klapačku, Kyle! Prostě vydrž chvíli nežvanit! S tím zastřelením jsem to myslel vážně, ty ničemný idiote!“

Za Kylem se ozvalo tichounké zakňourání.

„Fajn, Jebe; ale mohl by sis to vyhrožování smrtí schovat až na dobu, kdy budeme sami. Je už dost vystrašená i bez toho. Vzpomeň si, jak takové věci doháněly Wandu k šílenství.“ Kyle se na mě usmál – cítila jsem, jak mi rysy šokovaně ztuhly – a pak se obrátil k děvčeti, skrývajícímu se za jeho zády, s tím nejněžnějším výrazem, jaký jsem u něho kdy viděla. „Vidíš, Sunny? Tohle je Wanda, o které jsem ti vyprávěl. Pomůže nám a nedovolí, aby ti někdo ublížil, stejně jako já.“

Dívka – nebo to byla žena – byla drobná, ale tělo měla dospěle zaoblené, což svědčilo o tom, že na svou výšku je překvapivě vyzrálá – na mě kulila oči rozšířené děsem. Kyle ji objal kolem pasu a ona dovolila, aby ji k sobě přivinul. Tiskla se k němu jako ke kotvě, jako k pilíři jistoty.

„Kyle má pravdu.“ V životě by mě nenapadlo, že to někdy řeknu. „Nedovolím, aby ti ublížili. Tak ty se jmenuješ Sunny?“ zeptala jsem se mírně.

Žena blýskla očima ke Kyleově tváři.

„V pořádku. Z Wandy nemusíš mít strach. Je stejná jako ty.“ Obrátil se ke mně. „Její skutečné jméno je delší – něco o ledu.“

„Paprsek prosvítající ledem,“ špitla dívka.

Všimla jsem si, že Jeb neovládl zvědavost a zírá na dívku se zájmem.

„Ale nevadí jí, když jí říkám Sunny. Prý se jí to líbí,“ ujistil mě Kyle.

Sunny přikývla. Očima těkala mezi mnou a Kylem. Ostatní muži stáli mlčky, naprosto nehybně. Neušlo mi, že klid té hrstky zbylých lidí ji upokojil. Zřejmě vycítila změnu v atmosféře, v níž nejiskřila ani stopa nenávisti vůči ní; ani ta sebemenší.

„Taky jsem bývala Medvěd, Sunny,“ svěřila jsem se, aby se cítila ještě víc v pohodě. „Tehdy mi říkali Hvězdný život. Tady jsem Poutnice.“

„Hvězdný život,“ šeptla dívka a pak, i když se to zdálo nemožné, vykulila oči ještě víc. „Jezdkyně na netvoru.“

Potlačila jsem zasténání. „Hádám, že jsi žila v tom druhém křišťálovém městě.“

„Ano. Tu historku jsem slyšela tolikrát…“

„A líbilo se ti být Medvěd, Sunny?“ vyhrkla jsem chvatně. Zrovna teď jsem na svou minulost neměla náladu. „Byla jsi tam šťastná?“

Při mé otázce zkrabatila obličejík, pohlédla Kyleovi do očí a polkla rychle slzy.

„Promiň,“ omluvila jsem se a němým pohledem žádala od Kylea vysvětlení.

Pohladil ji po paži. „Jen žádný strach. Nic se ti nestane, přísahám.“

Její tichounká odpověď byla jen taktak slyšitelná: „Ale mně se tady líbí. Ráda bych zůstala.“

Po jejích slovech se mi sevřelo hrdlo.

„Já vím, Sunny, já vím.“ Kyle jí přitiskl dlaň na zátylek tak něžně, až mě z toho gesta začalo pálit v očích, a přitáhl si její tvář na prsa.

Jeb si odkašlal a Sunny se polekaně schoulila. Bylo jasně vidět, že má nervy nadranc. Duše nebyly stavěné ani navyklé na násilí a hrůzy.

Vzpomněla jsem si na doby, kdy mě Jared vyslýchal: vyptával se, jestli jsem stejná jako ostatní duše. To jsem nebyla, stejně jako jsem se lišila od duše, kterou zajali po mně, od Hledačky. Ovšem Sunny kdovíjak ztělesňovala celý můj něžný, plachý druh; silní jsme byli jen ve velkém množství.

„Promiň, Sunny,“ broukl Jeb. „Nechtěl jsem tě vylekat. Ale možná bychom se měli odtud odsunout jinam.“ Pohledem přejel po jeskyni, kde u vchodů do tunelů pořád okounělo pár zvědavců. Přísně si změřil Reida i Lucinu, kteří vzápětí zmizeli v tunelu vedoucím ke kuchyni. „Nejlepší bude zajít za Doktorem,“ pokračoval Jeb s povzdechem a toužebně si přitom stvořeníčko prohlížel. Uhodla jsem, že ho mrzí, že přijde o nové historky.

„Moje řeč,“ souhlasil Kyle. Nepřestal Sunny svírat pevně kolem pasu a odváděl ji k jižnímu tunelu.

Zamířila jsem přímo za nimi a se mnou trojice, jež se mě ještě pořád držela.

Jeb se ale zastavil a my všichni s ním. Hlavní pušky dloubl Jamieho do boku.

„Nemáš náhodou školu, mladej?“

„Strýčku Jebe, prosím? Prosím? Nechci propást…“

„Ať už tě tady nevidím!“

Jamie se ke mně ukřivděně obrátil, ale Jeb měl stoprocentní pravdu. To nebylo nic, co by Jamie měl vidět. Zavrtěla jsem hlavou.

„Mohl bys cestou zaskočit za Trudy?“ požádala jsem ho. „Doktor ji potřebuje.“

Jamie nešťastně nahrbil ramena a prsty mi vytáhl z dlaně. Uvolněné místo okamžitě zaujala Jaredova ruka.

„Když já přijdu o všechno!“ zafňukal Jamie a zamířil zpátky.

„Děkuju, Jebe,“ šeptla jsem, když se chlapec vzdálil z doslechu.

„Jo, jo.“

Dlouhý tunel mi připadal temnější než obvykle, protože jsem cítila strach, sálající z ženy přede mnou.

„Všechno je v pohodě,“ uklidňoval ji Kyle. „Nic se ti nestane. Jsem pořád s tebou.“

Nechápala jsem, kdo je ten neznámý muž, který se vrátil místo Kylea. Překontrolovali mu oči? Připadalo mi k nevíře, že v tom mohutném, rozhněvaném těle se skrývalo tolik něhy.

Jistě to bylo tím, že měl zpátky svou Jodi, že měl na dosah splnění svého snu. Ale i když jsem věděla, že jde o tělo jeho Jodi, nešlo mi do hlavy, kolik laskavosti projevuje vetřelecké duši v něm. V životě by mě nenapadlo, že je schopen takového soucitu a pochopení.

„Jak se daří Léčitelce?“ zeptal se mě Jared.

„Probrala se těsně předtím, než jsem tě šla hledat,“ odpověděla jsem.

Z temnoty se ozvalo hned několik úlevných povzdechů.

„Je ale dezorientovaná a hrozně vystrašená,“ varovala jsem všechny. „Nemůže si vzpomenout na svoje jméno. Doktor se jí věnuje. Ale až vás všechny uvidí, vyděsí se ještě víc. Snažte se být tiše a jděte pomalu, ano?“

„Ano, ano,“ zašeptaly hlasy ve tmě.

„A ty, Jebe, mohl bys někam odložit pušku? Ještě pořád se trochu bojí lidí.“

„No – tak dobrá,“ souhlasil Jeb.

„Bojí se lidí?“ zahučel Kyle.

„Jsme přece zlí,“ připomněl mu Ian a stiskl mi ruku.

A já mu stisk oplatila, vděčná za teplo jeho doteku, za tlak jeho prstů.

Jak dlouho ještě ucítím hřejivou dlaň na své ruce? Kdy naposledy projdu tímhle tunelem? Není to naposledy zrovna teď?

Ne. Ještě ne, pošeptala mi Mel.

Zčistajasna jsem se roztřásla. Ianův stisk zesílil a Jaredův zrovna tak.

Chvíli jsme šli mlčky.

„Kyle?“ ozval se Sunnyin ostýchavý hlásek.

„Ano?“

„Nechci se vrátit k Medvědům.“

„Nemusíš. Pošleme tě někam jinam.“

„Ale nemohla bych zůstat tady?“

„Je mi líto, ale ne, Sunny.“

Tiše se zajíkla. Byla jsem ráda, že je tma; aspoň nikdo neviděl slzy, jež se mi valily po tvářích. Neměla jsem volnou ruku, abych si je otřela, takže jsem je nechala kanout na tričko.

Konečně jsme dorazili na konec tunelu, ozářený slunečním světlem, které zalévalo celou nemocniční jeskyni. Zevnitř se ozývalo Doktorovo mumlání.

„Vedeš si výborně,“ říkal. „Mysli na detaily. Už sis vzpomněla na svou starou adresu, takže jméno nemůže být daleko, ne? Jak se cítíš? Nebolí to?“

„Opatrně,“ šeptla jsem.

Kyle se – pořád ještě v objetí se Sunny – zastavil a kývl na mě, ať vejdu jako první.

Odhodlaně jsem se nadechla a pomalu vešla do Doktorova království. Tiše jsem se ohlásila: „Ahoj.“

Léčitelčin hostitel se vylekal a tiše vyjekl.

„Jsem to jenom já,“ řekla jsem konejšivě.

„Vždyť víš, Wanda,“ připomněl jí Doktor.

Žena teď seděla a Doktor vedle ní ji konejšivě držel za paži.

„To je duše,“ vyjekla šeptem na Doktora.

„Ano, ale naše přítelkyně.“

Žena si mě podezřívavě měřila.

„Doktore, mám tady ještě pár dalších hostů. Nevadí?“

Doktor pohlédl na ženu. „Všichni to jsou přátelé, rozumíš? Další lidé, kteří tu žijí se mnou. Nikdo z nich by ti neublížil ani ve snu. Smějí dál?“

Žena zaváhala a pak ostražitě přikývla. „Jistě.“

„Tohle je Ian,“ kývla jsem k chodbě, z níž vycházeli ostatní. „A Jared a Jeb.“ Jeden po druhém se postavili vedle mě. „A tohle je Kyle a…. echm, Sunny.“

Doktor na Sunny vyvalil oči, protože se tiskla ke Kyleovi. Zrovna ke Kyleovi!

„Jsou tu ještě další?“ šeptla žena.

Doktor si odkašlal, aby získal čas. „Ano. Žije tady spousta lidí. Tedy… skoro jenom lidí,“ dodal s významným pohledem na Sunny.

„Na cestě je Trudy,“ sdělila jsem mu. „Třeba by mohla…,“ mrkla jsem na Sunny a Kylea, „… najít ložnici, kde by si… odpočinula?“

Doktor přikývl, pořád ještě celý vyjevený. „To není špatný nápad.“

„Kdo je Trudy?“ vyzvídala ustrašeně žena.

„Je moc hodná. Postará se o tebe.“

„Je člověk, nebo je jako ona?“ Bradou ukázala na mě.

„Člověk.“

To ženu zřejmě trochu upokojilo.

„Och!“ vyjekla za mnou Sunny.

Obrátila jsem se a zjistila, že zírá na kryotanky, v nichž byly duše Léčitelů. Stály uprostřed Doktorova psacího stolu, zatímco sedm zbývajících leželo vedle něj na jedné hromadě.

Sunny opět vyhrkly slzy a tváří se zabořila Kyleovi do prsou.

„Já nechci pryč! Chci zůstat s tebou!“ naříkala v náruči mohutného muže, jemuž zřejmě bezvýhradně důvěřovala.

„Já vím, Sunny. Je mi to líto.“

Sunny začala zoufale vzlykat.

Zamžikala jsem, abych zaplašila slzy z vlastních očí. Popošla jsem k Sunny a pohladila ji po černých kučerách.

„Kyle, potřebuju si s ní na minutku promluvit,“ požádala jsem muže stísněně.

S ustaraným výrazem přikývl a odtáhl si dívku od těla.

„Ne, ne,“ škemrala.

„Nic se neděje,“ ujišťovala jsem ji. „Neodejde. Jen ti chci položit pár otázek.“

Kyle obrátil Sunny obličejem ke mně. Okamžitě se mi pověsila kolem krku. Odtáhla jsem ji do kouta, co nejdál od bezejmenné ženy. Nechtěla jsem Léčitelčinu hostitelku zbytečně vyděsit ještě víc. Kyle šel jenom pár centimetrů za námi. Posadili jsme se na podlahu obličejem ke stěně.

„Páni,“ procedil Kyle přes zaťaté zuby, „ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude takové. Je to k vzteku.“

„Jak jsi ji našel? A dopadl?“ vyptávala jsem se. Vzlykající dívka při mých otázkách nereagovala, jen mi dál plakala do ramene. „Co se stalo? Proč je v takovém stavu?“

„Víš, napadlo mi, že by mohla být v Las Vegas, takže nejdřív jsem vyrazil tam a až potom do Portlandu. Pochop, Jodi měla moc ráda svou matku a právě tam Doris žila. Když jsem tak viděl tebe s Jamiem a Jaredem, sliboval jsem si, že by mohla se mnou odejít do jeskyní, i když už není Jodi. A měl jsem pravdu. Všichni tam bydleli ve starém Dorisině domě. Doris i její manžel Warren – teď se jmenují jinak, ale moc dobře jsem jim nerozuměl – a Sunny. Pozoroval jsem je celý den až do setmění. Sunny spala úplně sama v Jodiině starém pokoji. Dovnitř jsem se vplížil až po pár hodinách, když už všichni tvrdě spali. Popadl jsem Sunny, přehodil si ji přes rameno a vyskočil z okna. Měl jsem strach, že začne křičet, takže k džípu jsem to bral vážně tryskem. Pak jsem se zase začal bát, protože nekřičela. Byla úplně potichu! Vyděsil jsem se, jestli… však víš. Jako ten chlápek, co jsme ho jednou zajali.“

Zamžikala jsem – měla jsem mnohem čerstvější vzpomínku.

„Sundal jsem si ji tedy z ramene, ale byla živá, jen na mě kulila ty obrovské oči. A pořád ještě nekřičela. Donesl jsem ji až k džípu. Původně jsem ji chtěl spoutat, ale… nevypadala, že chce dělat potíže. Tedy, přinejmenším se nesnažila o útěk. Nakonec jsem jí tedy pouze zapnul bezpečnostní pás a rozjel se pryč.

Dlouho na mě mlčky zírala a pak konečně zašeptala: ‚Ty jsi Kyle.‘ A já se zeptal: ‚No, a kdo jsi ty?‘ A ona mi prozradila svoje jméno. Zopakovala bys ho?“ podíval se na dívku.

„Paprsek prosvítající ledem,“ šeptla Sunny přerývaně. „Ale Sunny se mi líbí. Hezké jméno.“

„Každopádně,“ pokračoval Kyle, „povídala si se mnou docela ochotně a nebála se mě. No, tak jsme se spolu bavili.“ Na okamžik se odmlčel. „Byla ráda, že mě vidí.“

„Pořád se mi o něm zdálo,“ vysvětlila mi plaše Sunny. „Každou noc. Pořád jsem doufala, že ho Hledači objeví; tolik se mi po něm stýskalo… A když jsem ho uviděla, myslela jsem, že je to zase ten starý sen.“

Hlasitě jsem polkla.

Kyle se přese mě natáhl a přitiskl jí dlaň ke tváři.

„Je to moc milá holka, Wando. Mohli bychom ji poslat na opravdu příjemnou planetu?“

„Právě na to jsem se jí chtěla zeptat. Kde jsi žila, Sunny?“

Matně jsem si uvědomovala tlumené hlasy ostatních, kteří se vítali s Trudy. Seděli jsme k nim zády. Zajímalo by mě, co se děje, ale současně – to především – jsem se potřebovala soustředit na plačící duši.

„Jenom tady a u Medvědů. Strávila jsem tam celkem pět životních cyklů. Ale tady to je lepší. A neprožila jsem tu ještě ani čtvrtinu cyklu!“

„Já vím. Můžeš mi věřit, že ti rozumím. Ale nevíš o jiném místě, kam by sis přála odejít? Třeba na Planetu Květin? Je to krásné místo, taky jsem tam byla.“

„Ale já nechci být rostlina,“ mumlala mi nešťastně do ramene.

„Pavouci…,“ začala jsem, ale ani jsem nedokončila větu. Pavoučí svět nebyl nic pro Sunny.

„Mám už zimy plné zuby. A zbožňuju barvy.“

„Chápu,“ povzdechla jsem si. „Sama jsem Delfín nebyla, ale slyšela jsem, že je u nich nádherně. Barvy, schopnost pohybu, rodina…“

„Ale všechno to je strašně moc daleko. Než se tam dostanu, Kyle bude… on bude…“ Škytla a opět se rozplakala.

„Vážně nenabízíš jinou možnost?“ podíval se na mě Kyle s úzkostí. „Copak nemá na vybranou víc míst?“

Slyšela jsem, jak Trudy mluví s Léčitelčinou hostitelkou, ale nevnímala jsem ji. Ať se lidé pro tuhle chvíli postarají sami o sebe.

„Ne takových, které jsou hodně daleko,“ přiznala jsem. „Existuje spousta planet, ale jen hrstka, většinou těch nověji objevených, ještě přijímá usedlíky. Je mi líto, Sunny, ale musíme tě poslat co nejdál. Hledači se budou snažit objevit moje přátele, a kdyby tě našli, přivezou tě zpátky, abys jim ukázala cestu.“

„Vždyť ji ani neznám,“ naříkala žalostně. Rameno jsem měla promáčené jejími slzami. „Zavázal mi oči.“

Kyle na mě upíral pohled, jako bych měla schopnost dělat zázraky, aby všechno klaplo dokonale podle našich představ. Jako bych mohla z kapsy vytáhnout ampulku s dalším kouzelným lékem. Já ale věděla, že už nemám v zásobě ani kouzla, ani šťastné konce – přinejmenším ne pro duši.

Beznadějně jsem ke Kyleovi vzhlédla. „V úvahu připadají jen Medvědi, Květiny a Delfíni,“ řekla jsem mu. „Na Ohňovou planetu ji nepošlu, to ne.“

Drobná ženuška se při té zmínce otřásla hrůzou.

„Žádné starosti, Sunny. U Delfínů se ti bude líbit. Budou na tebe milí. Věř mi, že budou milí.“

Plakala pořád usedavěji.

S povzdechem jsem pokračovala ve vyptávání.

„Sunny, musím se tě zeptat na Jodi.“

Kyle vedle mě doslova zkameněl.

„Co je s ní?“ zamumlala Sunny.

„Je… je ještě pořád s tebou? Slyšíš tě?“

Sunny popotáhla a vzhlédla ke mně. „Nevím, jak to myslíš.“

„Mluví k tobě někdy? Uvědomuješ si její myšlenky?“

„Jako… myšlenky svého těla? Její myšlenky? Žádné nemá. Teď v něm jsem já.“

Pomalu jsem přikývla.

„Je to zlé?“ zeptal se Kyle šeptem.

„Nevím dost, abych to mohla posoudit. Ale žádná sláva to nejspíš nebude.“

Kyle na okamžik zavřel oči. „Jak dlouho jsi tady, Sunny?“

Svraštila čelo úsilím. „Jak dlouho už to je, Kyle? Pět let? Šest? Zmizel jsi, než jsem přišla domů.“

„Šest,“ odpověděl.

„A kolik ti je?“ pokračovala jsem.

„Dvacet sedm.“

Překvapilo mě to; byla tak drobounká, vypadala tak dětsky! Nemohla jsem uvěřit, že je o celých šest let starší než Melanie.

„Záleží na tom?“ ozval se Kyle.

„Nejsem si jistá. Ale zdá se, že čím víc času někdo stráví jako člověk ještě dřív, než se stane duší, tím má větší šanci na… zotavení. Během delšího života lze nastřádat více vzpomínek, více vazeb, víc let slyší svoje pravé jméno… Já vážně nevím.“

„A dvacet jedna let je dost?“ naléhal s neskrývaným zoufalstvím.

„To nejspíš teprve zjistíme.“

„Není to spravedlivé!“ kvílela Sunny. „Proč ty smíš zůstat? Proč nemůžu zůstat i já, když ty smíš?“

Křečovitě jsem polkla. „To by skutečně nebylo spravedlivé, uznávám. Ale já taky nezůstanu, Sunny. Musím odejít, a brzy. Možná dokonce odletíme společně.“ Slibovala jsem si, že ji trochu utěší představa, že k Delfínům letím s ní. Než zjistí, že to není pravda, Sunny bude v jiném hostiteli s odlišnou emocionální výbavou a bez vazeb k člověku, jenž teď seděl vedle ní. Doufejme. Ať tak či onak, stejně pak už bude na všechno pozdě. „Musím odejít, Sunny, stejně jako ty. I já musím svoje tělo vrátit.“

A náhle za námi vyštěkl Ian, ostře a důrazně, jako když práskne bičem.

„Cože?“

56. KAPITOLA

Roztavení

Ian na nás tři shlížel s takovou zuřivostí, až se Sunny roztřásla hrůzou. Bylo to zvláštní – jako by si Ian s Kylem prohodili obličeje, tedy, až na to, že ten Ianův byl pořád dokonalý, bez rozdrceného nosu. Krásný dokonce i ve hněvu.

„Iane?“ vyhrkl Kyle nechápavě. „V čem vidíš problém?“

Ian zlověstně procedil přes zaťaté zuby: „Ve Wandě!“ Natáhl ke mně ruku. Bylo znát, že jen s největším přemáháním ji nezatne v pěst a nechává dlaň otevřenou.

A-jé, pomyslela si Mel.

Zahltila mě zoufalá bolest. Původně jsem se chtěla loučení s Ianem vyhnout, ale teď už to nebude možné. Samozřejmě že se s ním rozloučím. Bylo by to hotový zločin, kdybych vyklouzla do noci jako zloděj a nechala na Melanii, ať mu sama vyřídí moje pozdravy.

Iana přestalo čekání na odpověď bavit. Drapl mě za paži a jediným trhnutím mě vytáhl do stoje. Současně se mnou se nadzvedla i Sunny, která se mě pořád ještě držela jak klíště, ale Ian mnou zalomcoval, až odpadla.

Co je to s tebou?“ vybuchl Kyle.

Ian tvrdě kopl Kylea přímo do obličeje.

„Iane!“ rozkřikla jsem se naštvaně.

Sunny se vrhla před Kylea, který se držel za nos a pokoušel se vstát, aby ho zaštítila vlastním drobným tělem. Tím ho však zbavila rovnováhy, tak se svalil se zasténáním zpátky na podlahu.

„Pojď se mnou!“ zavrčel Ian a vlekl mě od nich; neráčil se jedinkrát ohlédnout.

„Iane…“

Hrubě se mnou škubl, takže jsem se nevzmohla na slovo. Vlastně mi to nevadilo. Neměla jsem potuchy, co říct.

Vylekané tváře ostatních mě rychle míjely jako rozmazané skvrny. Bála jsem se, že výjev rozruší bezejmennou ženu, protože nebyla zvyklá na hněv a násilí.

A pak jsme se prudce zastavili. Východ z jeskyně blokoval Jared.

„Ty ses vážně zbláznil, Iane?“ zařval rozzuřeně i šokovaně zároveň. „Co to s ní provádíš?“

„Věděl jsi o tom?“ řval na něho na oplátku Ian. Postrčil mě před Jareda a zalomcoval se mnou. Za námi se ozývalo tiché naříkání. Takže je přece jenom vyděsil.

„Nech toho, ublížíš jí!“

„Tak víš, co má v plánu?“ ryčel Ian.

Jared hleděl na Iana s nehybným, uzavřeným výrazem. Neodpověděl.

Ovšem Ianovi to stačilo.

Pěstí praštil Jareda tak bleskově, že jsem tu ránu ani nepostřehla – pouze jsem ucítila, jak pozpátku klopýtl do tmavé chodby.

„Iane, nech toho!“ zaprosila jsem.

„Nech toho ty!“ odsekl zuřivě.

Hrubě mě vtáhl do tunelu a vlekl mě směrem na sever. Musela jsem skoro klusat, abych stačila jeho dlouhým krokům.

„Héj, Iane!“ hulákal za námi Jared.

„Copak jí chci ublížit?“ houkl Ian přes rameno, ani nezpomalil. „No tak, chci? Ty pokrytecká svině!

A pak už za námi bylo jenom ticho a tma. Škobrtala jsem v temnotě a snažila se držet stejné tempo jako on.

Po chvíli mi od jeho sevření začalo v paži tepat bolestí, protože mě nad loktem drtil prsty tak pevně, až mi do ruky neproudila krev.

Navíc ještě zrychlil a já pouze zmučeně lapla po dechu, skoro jsem zasténala.

Ten zvuk stačil k tomu, aby se Ian s klopýtnutím zastavil. Ve tmě jsem slyšela jeho chraptivé oddechování.

„Iane, Iane, já…“ dusila jsem se, neschopná dokončit větu. Když jsem si představila jeho rozzuřený obličej, najednou jsem nevěděla, co říct.

Prudce mě za ramena zvedl do výšky, přitiskl si mě k sobě a se mnou v náručí se opět rozběhl. Tentokrát mě však nesvíral tak drsně a vztekle jako předtím; držel mě jako dítě.

Prořítil se skrz hlavní sál a všechny ty udivené či dokonce podezřívavé pohledy nechal bez povšimnutí. V jeskyních se teď odehrávalo tolik neznámého a zneklidňujícího! Lidé, které jsme potkali – Violetta, Geoffrey, Andy, Paige, Aaron, Brandt a další, které jsem v tom trysku ani nepoznala – byli nervózní. Logicky je rozrušilo ještě víc, když kolem nich proletěl Ian s obličejem staženým zuřivostí a se mnou v náruči.

Zůstali daleko za námi, ale Ian se nezastavil dřív, dokud jsme se nedostali ke dveřím vedoucím do jeho a Kyleovy ložnice. Rozkopl je, až s plechovým zařinčením dopadly na kamennou podlahu, a hodil mě na matraci.

Stál nade mnou, hrudník se mu vzdouval vypětím a vztekem. Na vteřinku se odvrátil a prudkým trhnutím zvedl spadlé dveře a opřel je opět o vchod. Potom se zachmuřeně obrátil zpátky ke mně.

Zhluboka jsem lapla po dechu, překulila se na kolena a natáhla před sebe ruce dlaněmi obrácenými nahoru; v duchu jsem si přála, aby se nějakým kouzlem v nich objevilo něco, čím bych ho mohla obdarovat. Ale nevěděla jsem ani, co říct. Ruce jsem měla prázdné.

„Ty. Mě. Neopustíš.“ Oči mu planuly tak oslnivým plamenem, jaký jsem v nich ještě neviděla, šlehal z nich modrý oheň.

„Iane!“ šeptala jsem. „Přece musíš chápat, že nemůžu… že nemůžu zůstat. To musíš chápat.“

Ne!“ zařval na mě.

Leknutím jsem se odtáhla, ale náhle se Ian doslova zhroutil kupředu, svezl se na kolena a padl celým tělem na mě. Zaryl se mi obličejem do břicha a objal mě kolem pasu. Zběsile se roztřásl a z hrudi se mu draly hlučné, zoufalé vzlyky.

„Ne, Iane, ne!“ prosila jsem. Tohle bylo nesrovnatelně horší než jeho hněv. „Nedělej to, prosím, přestaň, prosím.“

„Wando!“ sténal.

„Iane, prosím tě, nesmíš se tak trápit. Ne. Je mi to strašně moc líto. Prosím.“

To už jsem plakala i já a také jsem se třásla, jako bych se tou třesavkou nakazila od něho. „Nemůžeš odejít.“

„Musím, musím!“ vzlykala jsem.

A pak jsme beze slova a dlouho spolu vzlykali.

Slzy mu uschly dřív než mně. Nakonec se napřímil a opět si mě přivinul do náruče. Mlčky čekal, až budu schopná promluvit.

„Promiň,“ zašeptal. „Chovám se hnusně.“

„Ne, ne, ty promiň! Měla jsem ti to říct, když jsi to sám neuhodl. Ale prostě jsem… nemohla. Nechtěla jsem ti to říct – ublížit ti – ublížit sobě. Byla jsem sobec.“

„Musíme si o tom promluvit, Wando. Nic není rozhodnuto. To nejde.“

„Ale jde.“

Se zaťatými zuby zavrtěl hlavou. „Jak dlouho? Jak dlouho už to plánuješ?“

„Od chvíle, co se stalo to s Hledačkou,“ přiznala jsem.

Přikývl, jako by tu odpověď očekával. „A ty ses rozhodla prozradit svoje tajemství, jen abys ji zachránila. To pochopit ještě dokážu. Neznamená to však, že si můžeš odejít, kam se ti zlíbí. Jen kvůli tomu, že Doktor ví… to přece nic neznamená. Kdybych si třeba na minutku myslel opak, kdybych věděl, že tohle rozhodnutí povede k tvému odchodu, těžko bych tam stál jenom tak a nechal tě, abys mu všechno předvedla. Nikdo tě nebude nutit, aby sis taky lehla na to zatracený lehátko! Zlomil bych ruce každému, kdo by na tebe třeba jenom sáhl!“

„Iane, prosím.“

„Nemůžou tě k ničemu nutit, Wando! Slyšíš?“ Už zase hulákal.

„Nikdo mě nenutí. Tu techniku vyjmutí duše jsem Doktorovi neukázala proto, aby mohl zachránit Hledačku,“ šeptla jsem. „Její přítomnost totiž to rozhodnutí pouze… urychlila. Udělala jsem to pro záchranu Mel, Iane.“

Chřípí se mu rozrušeně vzdouvalo, ale mlčel.

„Je lapená uvnitř mě, Iane. Je to pro ni horší než vězení; ani popsat ti to nedokážu. Je jako přízrak a já ji mám možnost osvobodit. Můžu jí vrátit sebe samu.“

„Ty si taky zasloužíš žít, Wando. Zasloužíš si zůstat.“

„Ale já ji mám ráda, Iane.“

Zavřel oči a rty mu smrtelně zbělely.

„A já mám zase rád tebe,“ zašeptal. „Copak to nic neznamená?“

„Samozřejmě že znamená. A moc. Chápeš? Tím je to všechno ještě… nevyhnutelnější.“

Prudce otevřel oči. „To ti láska ke mně vážně připadá tak nesnesitelná? Mám pravdu? Už nikdy o ní nepromluvím, Wando, už o ní budu mlčet jako hrob. Klidně žij s Jaredem, pokud si to přeješ. Hlavně zůstaň.“

„Ne, Iane!“ Uchopila jsem jeho tvář do dlaní; pokožku měl tak napjatou přes kosti, až se zdála tvrdá. „Ne. Já – taky tě miluju. Já, ta stříbrná stonožka v zátylku její hlavy. Nemiluje tě však moje tělo. Nemůže. V tomhle těle tě nikdy nemůžu milovat, Iane. Rve mě to vejpůl. Je to příšerné.“

Já sama bych to snesla. Ale sledovat, jak on trpí vinou mého těla? Vyloučeno.

Opět zavřel oči. Husté černé řasy mu zvlhly slzami. Viděla jsem, jak se lesknou.

Ále, jdi do toho, povzdechla si Mel. Dělej, po čem toužíš. Já… půjdu do vedlejší místnosti, dodala suše.

Díky.

Objala jsem Iana kolem krku a stáhla ho k sobě tak nízko, až jsem se rty dotkla těch jeho.

Sevřel mě v náruči a přivinul si mě pevně na prsa. Naše rty se začaly pohybovat ve stejném rytmu, splývaly, jako by se už nikdy neměly oddělit, jako by to nebylo nevyhnutelné, a já cítila sůl našich slzí. Těch jeho a těch mých.

Cosi se začalo měnit.

Když se Melaniino tělo dotklo toho Jaredova, jako by vypukl lesní požár – zběsilé plameny pádící přes vyschlý porost, po nichž zůstávala pouze sežehnutá pustina.

S Ianem to bylo jiné, úplně jiné, protože Melanie ho nemilovala tak jako já. A proto na mě každý jeho dotek působil hlouběji a déle než lesní požár, spíš jako roztavená láva pod zemskou slupkou. Bylo to příliš hluboko, než aby člověk ten žár ucítil, ale přesto se to neodvolatelně řinulo a svým tokem měnilo odvěké základy celé planety.

Moje odmítavé tělo mezi námi viselo jako mlha – hustá opona, ale natolik průhledná, abych skrz ni viděla, abych sledovala, co se děje.

Změnilo to mě, ne Mel. Ten skoro tavný proces hluboko ve vysoké peci mého já, který už začal, ale nikdy ho nikdo nedotáhl do konce. A teď ten dlouhý, nepřetržitý polibek to ukul, sžíravé a nabroušené – a žhavou hotovou věc vhodil do ledové vody, aby ji navždy zakalil. Aby byla nezničitelná.

A já se opět rozplakala s vědomím, že ta změna jistě probíhá i v něm, v muži, který se laskavostí vyrovná každé duši, ale silný je tak, jak dokáže právě jenom člověk.

Přejel mi rty k očím a rázem měl jasno. „Neplač, Wando. Neplač. Zůstaneš se mnou.“

„Po osm celých životů,“ šeptala jsem mu zajíkavě na tvář. „Po osm dlouhých životů jsem nenašla nikoho, kvůli komu bych na planetě zůstala nebo ho chtěla následovat jinam. Nikdy jsem nenašla partnera. Proč teď? Proč ty? Nejsi stejného druhu. Copak ty můžeš být moje láska?“

„Žijeme ve zvláštním vesmíru,“ zamumlal.

„Není to spravedlivé,“ zopakovala jsem Sunnyinu stížnost. Nebylo to fér, vážně. Je snad myslitelné, abych v tuhle poslední hodinu našla tohle, našla lásku – a musela ji opustit? Je spravedlivé, že moje duše a tělo se neshodnou? Je spravedlivé, že musím milovat i Melanii?

A je spravedlivé, aby trpěl i Ian? Kdo jiný si zaslouží štěstí, když ne on? Nebylo to spravedlivé ani správné, a dokonce ani… smysluplné. Což bych mu to mohla udělat?

„Miluju tě,“ zašeptala jsem.

„Neříkej to, jako by ses loučila.“

Ale já musela. „Pochop, že já, duše zvaná Poutnice, miluju tebe, člověka Iana. A to se nikdy nezmění, bez ohledu na to, čím se jednou stanu.“ Pečlivě jsem volila slova, aby mi z hlasu nevyčetl lež. „Bude to pořád stejné, ať už se stanu Delfínem, nebo Medvědem, nebo Květinou. Vždycky tě budu milovat, vždycky na tebe budu vzpomínat. Zůstaneš mojí jedinou láskou.“

Paže se mu napjaly a vzápětí mě sevřely ještě pevněji. Poznala jsem, že to je opět projev hněvu. Sotva jsem mohla dýchat.

„Nikam neodejdeš, už žádné putování. Zůstaneš tady.“

„Iane…“

Jenomže teď mluvil přísně – rozzuřeně, ale přitom věcně. „Nejde přece jenom o mě. Jsi součást téhle komunity a nikdo tě odtud nevykopne bez předchozího jednání. Na to jsi pro nás všechny příliš důležitá – dokonce i pro ty, co by to v životě nepřiznali. Potřebujeme tě.“

„Ale mě odtud nikdo nevykopává, Iane.“

„Ne. Tak to nedělej ani ty, Poutnice.“

Opět mě políbil, v hněvu drsněji než předtím. Zabořil se mi rukou do vlasů a odtáhl můj obličej na centimetr od svého.

„Bylo to hezké nebo ne?“ naléhal.

„Hezké.“

„Hned jsem si to myslel.“ Znělo to jako zavrčení šelmy.

Znovu mě začal líbat a tisknout tak pevně a vášnivě, až se mě nedostatkem vzduchu zmocnila závrať a sotva jsem lapala po dechu. Konečně sevření uvolnil a sklouzl mi rty k uchu.

„Pojďme.“

„Kam? Kam jdeme?“ Byla jsem odhodlaná nejít nikam ani na krok, ale přesto se mi srdce rozbušilo při pouhém pomyšlení na to, jak jdu pryč, někam, kamkoliv, s Ianem. S mým Ianem. Patřil mně, jak mi Jared nikdy patřit nebude. Jak tohle tělo nikdy nebude patřit ani jemu.

„Přestaň mi dělat problémy, Poutnice. Už beztak jsem pološílený.“ Oba nás vytáhl na nohy.

„Kam?“ nedala jsem se odbýt.

„Ty půjdeš východním tunelem kolem hřiště, až na konec.“

„Myslíš to místo, kde se hraje fotbal?“

„Ano. A tam počkáš, než svolám ostatní.“

„Proč?“ Měla jsem dojem, že se zbláznil. Chce snad domluvit fotbalový zápas? Aby se tak z lidí vybilo napětí?

„Protože tohle se musí prodiskutovat. Svolávám soud, Poutnice, a ty se budeš muset zařídit podle našeho rozhodnutí.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a jedenáct