57. KAPITOLA

Konec

Tentokrát to byl malý tribunál, ne jako velký soud, který se zabýval trestem smrti pro Kylea. Ian přivedl pouze Jeba, Doktora a Jareda. I bez připomínek věděl, že Jamie se k našemu jednání nesmí ani přiblížit.

Melanie mu bude muset moje pozdravy vyřídit. Nezvládla bych to, ne pokud jde o Jamieho. A kašlala jsem na to, jestli to je ode mě zbabělé. Prostě jsem na to neměla dost síly.

Pouze jediná modrá lampa, jediný matný kruh světla na kamenné podlaze. Rozsadili jsme na kruhové hranici světla a tmy. Já seděla sama, čtveřice mužů naproti mně. Jeb si dokonce přinesl pušku – jako by mu měla posloužit místo soudcovského kladívka, aby jednání působilo úředněji.

Pach síry mi připomněl kruté dny mého truchlení; patřily mezi vzpomínky, jejichž ztráty nebudu po svém odchodu litovat.

„Jak je na tom?“ vyzvídala jsem na Doktorovi naléhavě, ještě než se stačili pořádně usadit a zahájit jednání. Naplánovaný tribunál mi ukrádal z té trošky zbylého času. Dělala jsem si těžkou hlavu kvůli důležitějším věcem.

„Kterou z nich myslíš?“ opáčil vyčerpaně.

Pár vteřin jsem na něho užasle zírala a pak jsem vytřeštila oči. „Sunny je pryč? Už?“

„Kyle zastával názor, že je kruté prodlužovat její utrpení. Byla… moc nešťastná.“

„Škoda, že jsem se s ní nestihla rozloučit,“ šeptla jsem skoro pro sebe, „a popřát jí hodně štěstí. Jak je na tom Jodi?“

„Prozatím nereaguje.“

„A Léčitelčino tělo?“

„Trudy ji odvedla. Mám dojem, že se šly najíst. A taky vybírají prozatímní jméno, které by se Léčitelce líbilo, aby jí mohli oslovovat i jinak než to tělo.“ Kysele se pousmál.

„Bude v pořádku. Jsem si tím jistá!“ prohlásila jsem a sama se tomu snažila věřit. „A Jodi také. Všechno se vyřeší.“

Nikdo mi tu lež nevyčetl. Dobře věděli, že ji říkám kvůli sobě.

Doktor si povzdechl. „Nerad bych byl od Jodi pryč moc dlouho. Co kdyby něco potřebovala?“

„Správně,“ souhlasila jsem. „Tak honem, ať to máme za sebou.“ Čím dřív, tím líp. Všechno, co zazní na tomhle jednání, bude zbytečné, pouhá ztráta času. Doktor s mými podmínkami už souhlasil. Ale přesto jakási pitomoučká část mého já doufala… doufala, že existuje řešení, které bude dokonalé a dovolí mi zůstat s Ianem a Mel a Jaredem tak, aby se ani jeden z nich nemusel trápit. Ale mohla jsem se vsadit, že ta marná naděje nebude mít dlouhého trvání.

„Tak fajn,“ zavrčel Jeb. „Wando, jaký máš argument?“

„Vracím Melanii.“ Rázně, stručně – nebylo co namítat.

„Iane, a ty?“

„Potřebujeme Wandu tady.“

Rázně, stručně – napodobil můj styl.

Jeb pokýval hlavou. „Tak tohle bude těžké. Wando, proč bych měl souhlasit s tebou?“

„Protože na Melině místě bys taky chtěl zpátky svoje tělo. Nemůžu ho Melanii upřít.“

„Iane?“ řekl Jeb.

„Musíme mít na zřeteli dobro většiny, Jebe. Wanda nám už teď zajistila víc zdraví a bezpečí, než jsme kdy zažili. Je životně důležitá pro přežití celé naší komunity – celé lidské rasy. Tomu nemůže stát v cestě zájem jediné osoby.“

Má pravdu.

Nikdo se tě neptá.

Jared se ke mně obrátil. „Wando, co na to říká Mel?“

Cha, udělala Mel.

Zadívala jsem se Jaredovi do očí a náhle se stala hrozně divná věc. Všechno kolem jakoby roztálo a rozplynulo se a rozválo se do stran a zbylo jen moje tělo, jen moje fyzická stránka, která toužila a prahla po Jaredovi se stejným zoufalstvím, stejným pološíleným hladem, jaký se mě zmocnil hned v prvním okamžiku, kdy jsem se tu s ním setkala. Tohle tělo nepatřilo ani mně, ani Melanii – patřilo jemu.

A v tom těle nebylo dost místa pro nás dvě.

„Melanie chce zpátky svoje tělo. Svůj život.“

Lhářko! Pověz jim pravdu.

Ne.

„Lhářko!“ osočil mě Ian. „Dobře poznám, že se spolu přete. Vsadím se, že souhlasí se mnou. Je to hodné děvče. Je jí jasné, jak moc tě potřebujeme.“

„Mel ví všechno, co vím já. Dokáže vám pomáhat stejně jako Léčitelčina hostitelka. Ta ví mnohem víc, než budu kdy znát já. Budete v pohodě. Zvládali jste to předtím, než jsem přišla. Přežijete i beze mě.“

Jeb zamračeně vyfoukl vzduch z našpulených úst. „Já nevím, Wando. Ian má pravdu.“

Probodla jsem starce naštvaným pohledem a zjistila, že Jared dělá totéž. Pak jsem se obrátila k Doktorovi.

Ten mi pohled oplácel s tváří zaťatou bolestí. Pochopil, co mu připomínám. Dal slib, a ten nemůže zrušit žádný tribunál.

Ian nespouštěl z Jareda oči. Náš němý rozhovor mu ušel.

„Jebe,“ namítl Jared. „Tady existuje pouze jedna možnost, a ty to víš.“

„Vážně, hochu? Já jich tedy vidím celý pytel.“

„Je to Melaniino tělo!“

„A stejně tak i Wandino.“

Jared se málem zalkl vzteky; odpověď se mu povedla až napodruhé. „Nemůžete tam Mel nechat uvězněnou! To by byla vražda, Jebe!“

Ian se předklonil do světla. Obličejem mu náhle znovu kmitla divoká zuřivost.

„A co uděláš Wandě, Jarede? A nám všem, pokud ji pošleš pryč?“

„Vždyť tobě jsou všichni ostatní ukradení! Ty si akorát chceš udržet Wandu na Melaniin účet. Nemáš úctu k nikomu a k ničemu.“

„A ty zase chceš Melanii na Wandin účet – ničeho si nevážíš! Takže v tomhle směru si jsme kvit. Zbývá tedy rozhodnout, co je nejlepší pro většinu.“

„Ne! Záleží jen na tom, co je nejlepší pro Melanii, co ona chce! Je to její tělo!“

Oba se začínali zvedat do stoje, pěsti zaťaté, obličeje zkřivené vzteky a nenávistí.

„Tak klid, mládenci! Okamžitě se zklidněte!!“ zavelel Jeb. „Tohle je soud a vy si zachováte chladnou hlavu! Musíme tu věc promyslet z každé stránky.“

„Jebe…“ začal Jared.

„Sklapni!“ Jeb si chvilku hryzal dolní ret. „Dobrá, tak já to vidím takhle. Wanda má pravdu…“

Ian rázem vylétl na nohy.

„Zaraž! Koukej si sednout a nech mě domluvit!“

Jeb počkal, až se Ian, jemuž se na krku napínaly šlachy, opět posadí.

„Wanda má pravdu,“ zopakoval Jeb. „Mel potřebuje svoje tělo zpátky. Ale,“ dodal chvatně, když se Ian opět napjal jako k útoku, „s tím ostatním nesouhlasím ani v nejmenším, Wando. Myslím, že tě sakra moc potřebujeme, holka. Tam venku po nás pasou Hledači a ty s nimi umíš jednat přesně tím správným způsobem. To my ostatní nezvládáme. Zachraňuješ životy. Musím myslet na blaho svých lidí.“

Jared přes zaťaté zuby procedil: „Tak jí obstaráme jiné tělo. To dá přece rozum, ne?“

Doktor se rázem přestal tvářit zoufale, Jebovo bílé mrštné obočí povyjelo až k linii vlasů, Ian jen vyvalil oči a našpulil rty. Zadumaně se na mě zadíval…

„Ne! Ne!“ vrtěla jsem zběsile hlavou.

„Proč ne, Wando?“ zajímal se Jeb. „Mně osobně to nepřipadá jako špatný nápad.“

Polkla jsem a zhluboka se nadechla, abych potlačila hysterii. „Jebe. Poslouchej mě dobře, Jebe. Už mám té role parazita plné zuby! Dokážeš to pochopit? Myslíš snad, že se mi chce vniknout do cizího těla a začínat zase od nuly? Zase se muset užírat provinilostí, že jsem někomu ukradla život? Zase by mě nenáviděl někdo další? Vždyť už skoro ani nejsem duše – na to vás, vy lidští surovci, mám příliš ráda! Není správné, že jsem mezi vámi, a to vědomí se mi hnusí!“

Znovu jsem se nadechla a dál mluvila už přes slzy: „A co když se všechno změní? Co když mě vsadíte do někoho jiného, ukradnete někomu život, a nakonec se to nějak zvrtne? Co když mě to tělo odtáhne za svou láskou, nebo se vrátím mezi duše? Co když mi už dál nebudete moct důvěřovat? Co když vás v budoucnu zradím? Já vám přece nechci ublížit!“

Začátek mého proslovu byla ryzí a nepřikrášlená pravda, ale v druhé polovině jsem hanebně lhala. Jen jsem doufala, že mi to nevyčtou z hlasu. Pomohlo mi, že slova byla jen těžko srozumitelná, rozmazaná slzami. Ta moje změna v jeskyních byla totiž trvalá, prosákla až do atomů mého malého těla. Ale možná že když budou mít důvod se mě bát, snadněji se smíří s nevyhnutelným.

A světě, div se, moje lež výjimečně zabrala. Zachytila jsem ustaraný výraz, který si vyměnil Jared s Jebem. Tohle je nenapadlo – že bych přestala být důvěryhodná, že bych mohla představovat nebezpečí. Ian mě honem objal a osušil mi slzy vlastní hrudí.

„To je v pořádku, miláčku. Nemusíš se už stát někým jiným. Nic se nezmění.“

„Tak moment, Wando!“ Jebův pohled náhle získal na pronikavosti. „A jak ti pomůže odlet na jinou planetu? Pořád tam budeš parazit, holka.“

Ian sebou při tom krutém slově trhl.

A já sebou trhla současně s ním, protože Jeb mě jako vždy a jako každého prokoukl.

Všichni čekali na odpověď, jenom Doktor ne, protože ten znal pravdu, ale nesměl ji prozradit.

Snažila jsem se říkat jen pravdivé detaily. „Na jiných planetách to je jiné, Jebe. Tam nám nikdo nevzdoruje. I hostitelé jsou jiní. Nejde tam o samostatné jedince jako u lidí a emoce mají mnohem mělčí. Tam nemám pocit, že někomu kradu život. Ne jako tady. Nikdo mě tam nebude nenávidět. A budu dost daleko, abych vám neublížila. Bude to pro vás bezpečnější…“

Z té poslední věty lež skoro čouhala, tak jsem ji nechala vyznít do ztracena.

Jeb na mě upíral přimhouřené oči a já honem uhnula pohledem.

Snažila jsem se nedívat na Doktora, ale kratičkému juknutí jsem se neubránila, abych se ujistila, že rozumí. Hleděl na mě s neskrývaným zoufalstvím, takže jsem poznala, že rozuměl.

Než jsem chvatně sklopila oči, všimla jsem si, že Jared se dívá na Doktora. Je možné, že ti dva se dorozumívají beze slov?

Jeb si povzdechl. „To je… tvrdý oříšek.“ Ušklíbl se, jak se soustředil na problém.

„Jebe…“ pronesli Ian a Jared společně. Oba umlkli a podmračeně si druhého změřili.

Tohle všechno byla jen hrozná ztráta času a mně zbývaly pouhé hodiny. Sotva pár hodin. Teď už jsem si tím byla jistá.

„Jebe,“ pronesla jsem tak tiše, že mě bylo přes zurčící sirný pramen sotva slyšet, ale všichni se ke mně rázem obrátili. „Vždyť to nemusíte rozhodnout hned. Doktor potřebuje překontrolovat Jodi a já bych se na ni taky ráda podívala. Navíc jsem celý den nejedla. Co kdybychom se na to vyspali? Zítra se k tomu vrátíme. Na konečné rozhodnutí máme spoustu času.“

Lži. Poznali to?

„To je dobrý nápad, Wando. Myslím, že pauzu by uvítal každý z nás. Běž si pro něco k snědku a všichni se na to vyspíme.“

Dala jsem si pozor, abych se nepodívala na Doktora, i když jsem oslovila právě jeho.

„Po jídle přijdu za tebou, abych ti pomohla s Jodi. Tak později na viděnou.“

„Dobrá,“ souhlasil Doktor ostražitě.

Proč nemohl odpovědět jen tak ledabyle, samozřejmě? Je člověk – ve lhaní by měl být přeborník!

„Máš hlad?“ zamumlal Ian a já přikývla. Pomohl mi vstát. Propletl si svoje prsty s mými a mně bylo jasné, že od téhle chvíle mou ruku nepustí. Starosti mi to však nedělalo; spal tvrdě, stejně jako Jamie.

Když jsme vycházeli z temné jeskyně, cítila jsem na zádech čísi oči, ale nebyla jsem si jistá, komu patří.

Zbývalo zařídit už jenom pár věcí. Přesně tři. Tři poslední činy, které bylo třeba vykonat.

Nejdřív jsem se najedla.

Nebylo by hezké opustit Melino tělo s nepříjemným pocitem hladu. Kromě toho, jídlo bylo mnohem lepší od dob, co jsem na loupežné výpravy jezdívala já, takže se z povinnosti změnilo na potěšení.

Nechala jsem si jídlo přinést od Iana na pole s polovzrostlou pšenicí, která nahradila předchozí kukuřici. Ianovi jsem řekla pravdu, aby mi byl ochotný pomoci. Schovávala jsem se totiž před Jamiem. Nechtěla jsem ho svým rozhodnutím vyděsit. Bude to pro něho těžší než pro Jareda či Iana – každý z nich měl rád jednu z nás, ale Jamie nás miloval obě, takže bude trpět o to víc.

Ian se se mnou nedohadoval. Jedli jsme mlčky a celou tu dobu mě paží pevně objímal kolem pasu.

Za druhé, zašla jsem za Sunny a Jodi.

Počítala jsem s tím, že na Doktorově stole uvidím tři svítící kryotanky, a zaskočilo mě, že tam stojí jen ty původní dvě nádoby s Léčiteli. Doktor a Kyle se skláněli nad lůžkem, kde ležela nehybná Jodi. Chvatně jsem k nim zamířila, abych se optala, kam se poděla Sunny, ale zblízka jsem si všimla, že Kyle drží obsazený kryotank v podpaží.

„Jsi na ni hodný,“ šeptla jsem.

Doktor zrovna držel Jodi za zápěstí a v duchu počítal. Při mé poznámce stiskl podrážděně rty a začal počítat nanovo.

„Jo, Doktor mě už taky upozornil,“ kývl Kyle a přitom nespouštěl pohled z Jodiina obličeje. Pod oběma očima se mu začínaly temnět monokly. Nemá ten nos zase zlomený? „Jsem opatrný. To jen, že… nechtěl jsem ji tam nechat samotnou. Byla tak smutná a… sladká.“

„Kdyby o tom věděla, určitě by to ocenila.“

Opět jen přikývl s očima přilepenýma k Jodi. „Nevíš náhodou, co bych měl dělat? Jak bych mohl pomoci?“

„Mluv na ni, oslovuj ji jménem, mluv o věcech, na které by si měla vzpomenout. A mluv s ní třeba i o Sunny. U Léčitelčiny hostitelky to zabralo.“

„U Mandy,“ doplnil Doktor. „Tvrdí, že to není úplně přesné, ale hodně blízko.“

„Mandy,“ zopakovala jsem. Ne snad, že bych si to potřebovala zapamatovat. „Kde teď je?“

„S Trudy – vybrali jsme ji dobře. Na tenhle úkol je ta pravá. Mám dojem, že ji uložila k spánku.“

„To je dobře. Mandy bude v pohodě.“

„To doufám,“ usmál se Doktor, ale na jeho zachmuřeném výrazu se to moc neodrazilo. „Mám pro ni připravenou spoustu otázek.“

Zadívala jsem se na drobnou ženu; pořád jsem nedokázala uvěřit, že je starší než tělo, ve kterém přebývám já. Rysy obličeje měla ochablé a prázdné. Maličko mě děsila, protože dokud měla uvnitř Sunny, životem doslova sršela. Jestlipak Mel…?

Jsem stále tady.

Já vím. Dobře to dopadne.

Jako s Lacey. Zamrazilo ji a mě jakbysmet.

Ne, jako s Lacey ani náhodou.

Jemně jsem se dotkla Jodiiny paže. V mnoha ohledem se hodně podobala Lacey. Olivová pleť, černé vlasy a drobná postava. Skoro jako by byly sestry, tedy, s tou výjimkou, že Jodiina něžná a neživá tvářička by nikdy nemohla vypadat tak odpudivě.

Kyle mlčel a pevně ji držel za ruku.

„Takhle, Kyle,“ pokračovala jsem a opět ji pohladila po paži. „Jodi? Jodi, slyšíš mě? Kyle na tebe čeká, Jodi. Dalo mu hodně práce a námahy, aby tě sem dostal, a tady si zadělal na průšvih – všichni v jeskyni ho za to chtěli zlynčovat.“ Usmála jsem se na statného muže a on maličko povytáhl koutky rtů výš, i když můj úsměv zřejmě neviděl.

„Ale tohle tě asi nepřekvapuje,“ ozval se Ian vedle mě. „Kdypak se stalo, aby někdo neměl chuť dát Kyleovi pořádnou nakládačku? Jsem moc rád, že tě zase vidím, zlatíčko, ale nevím, jestli i ty máš radost z návratu mezi lidi. Tak dlouhý oddech od toho idiota musel být zatraceně příjemný!“

Kyle si původně nevšiml, že je tu i Ian, který se mě drží jako přirostlý.

„Na Iana si samozřejmě vzpomínáš. Nikdy a v ničem nebyl lepší než já, ale pořád se snaží. Hele, Iane,“ zavrčel Kyle, aniž by odlepil pohled od Jodi, „chceš mi říct něco důležitého?“

„Ani ne.“

„Čekám na omluvu.“

„To se načekáš.“

„Věřila bys, že mě kopl přímo do obličeje, Jodi? A úplně bezdůvodně.“

„Copak k tomu potřebuju nějaký důvod? No uznej, Jodi!“

Bylo to podivně příjemné, ta hádka mezi bratry, která díky Jodiině přítomnosti zůstávala přátelská a škádlivá. Něžná a vtipná. Na jejím místě bych se teď probudila. Na jejím místě bych se už zubila od ucha k uchu.

„Hlavně v tom pokračuj, Kyle,“ šeptla jsem mu. „Děláš to dobře. Probere se.“

Moc ráda bych se s ní poznala, zjistila, jaká je, ale různé výrazy jejího obličeje jsem si mohla nejvýš představovat.

Jaké to pro všechny bude, až se poprvé setkají s Melanií? Bude jim připadat stejná jako dřív, jako by se nic nestalo? Dokážou pochopit, že jsem pryč, nebo Melanie prostě převezme mou zdejší roli?

Možná se jim bude zdát stoprocentně odlišná. Možná si na ni budou muset zvykat úplně nanovo. Ale kdoví, třeba sem zapadne tak přirozeně, jak mně se nikdy nepovedlo. Představila jsem si ji – vlastně jsem viděla sebe – uprostřed shluku přátelských tváří. Představila jsem si ji s Freedomem v náruči, obklopenou všemi lidmi, kteří mi nikdy neuvěřili natolik, aby mě dokázali pozdravit s úsměvem.

Proč mi to ale vehnalo slzy do očí? Vážně jsem tak malicherná?

Kdepak, ujistila mě Mel. Budeš jim chybět – stoprocentně. Ti nejlepší tady budou tesknit nad tvou ztrátou.

Zřejmě se konečně smířila s tím, že mě ztratí.

Nesmířila, oponovala mi. Jen zkrátka nevidím způsob, jak tě zastavit. A taky cítím, jak je to blízko. Já se taky bojím. Není to zvláštní? Jsem hrůzou bez sebe.

Tak to jsme dvě.

„Wando?“ oslovil mě Kyle.

„Ano?“

„Omlouvám se.“

„Uch… za co?“

„Že jsem se tě pokusil zabít,“ vysvětlil na rovinu. „Zdá se, že jsem neměl pravdu.“

Ian lapl po dechu. „Doktore, propána, že to nahráváš?“

„Kdepak, je mi líto, Iane.“

Ian jen potřásl hlavou. „Tenhle okamžik měl být uchován pro budoucnost. Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju toho, jak Kyle O’Shea přiznává vlastní chybu. No tak, Jodi. Už tenhle šok by tě měl probudit!“

„Jodi, lásko, ty se mě nezastaneš? Nevysvětlíš Ianovi, že nikdy předtím jsem se nespletl?“ zasmál se Kyle.

Bylo to milé. Bylo milé se ještě před odchodem dozvědět, že Kyle mě přijal mezi své přátele. To jsem nečekala ani ve snu.

Ale teď už jsem tady nebyla nic platná. Nemělo smysl dál otálet. Jodi se buď vrátí, nebo nevrátí, ale ani jeden z těch výsledků už nezkříží mé plány.

A tak jsem přistoupila k poslednímu, třetímu činu: Zalhala jsem.

Ucouvla jsem od lůžka, zhluboka nabrala vzduch do plic a potom rozpřáhla paže.

„Jsem unavená, Iane,“ postěžovala jsem si.

Vážně to byla lež? Moc neupřímně to neznělo. Byl to dlouhý, předlouhý den, ten můj poslední den. Celou noc jsem byla vzhůru. Uvědomila jsem si, že jsem nespala od té poslední loupežné výpravy, takže logicky jsem musela být vyčerpaná.

Ian přikývl. „To ti rád věřím. To jsi zůstala s Léčite – s Mandy vzhůru celou noc?“

„Ano,“ zívla jsem.

„Tak dobrou noc, Doktore!“ prohlásil Ian a táhl mě k východu. „Hodně štěstí, Kyle. Ráno se vrátíme.“

„Brou, Kyle,“ zamumlala jsem. „Měj se, Doktore.“

Doktor se na mě zaškaredil, ale Ian stál zády k němu a Kyle nespouštěl oči z Jodi. Neústupně jsem Doktorovi oplácela jeho nesouhlasný pohled.

Ian mě mlčky doprovodil černou chodbou. Byla jsem ráda, že nemá náladu na hovor, protože bych se na něj vůbec nesoustředila. Žaludek se mi kroutil a svíral a zatínal v nezvyklých křečích.

Všechno bylo hotovo, všechny úkoly jsem dotáhla do konce. Teď ještě chvilku počkat a neusnout. I když jsem byla unavená, nevěřila jsem, že v tom bude problém. Srdce mi bušilo zevnitř do žeber jako pěst.

Už žádné otálení. Muselo se to stát dnes a Mel to věděla stejně jako já. Poznala jsem to z toho, co se dnes odehrálo s Ianem. Čím déle zůstanu, tím víc zaviním slz a hádek a rvaček – a tím větší nebezpečí, že se někdo podřekne a Jamie se dozví pravdu. Ať to později vysvětlí Mel sama. Bude to tak lepší.

Pěkně děkuju, pomyslela si Mel; zaznělo to jako gejzír jízlivosti a strachu.

Promiň. Nevadí ti to moc?

Povzdechla si. Jak mi to asi může vadit? Udělám všechno, o co mě požádáš, Wando.

Tak se o ně dobře starej místo mne.

To bych dělala stejně.

A o Iana taky.

Pokud mi to dovolí. Mám dojem, že mě nemá dvakrát rád.

Starej se o něho, i kdyby ti to nedovolil.

Udělám pro něho první poslední, Wando. Máš moje slovo.

Ian se na okamžik zastavil v chodbě před červenými a šedými dveřmi své ložnice. Povytáhl obočí a já přikývla. Jen ať si myslím, že se pořád ještě skrývám před Jamiem. Část z toho byla ostatně pravda.

Ian odsunul dveře a já rovnou zamířila k matraci na pravé straně a lehla jsem si na ni schoulená do klubíčka; propletla jsem si rozklepané prsty a přitiskla si je na srdce, aby na ně nebylo za koleny vidět.

Ian se stulil za mě a pevně si mě přitiskl k hrudníku. To nevadilo, protože jsem věděla, že jakmile usne, rozhodí všechny končetiny a rozvalí se na záda; problém byl v tom, že ucítil, jak se třesu.

„Bude to v pořádku, Wando. Je mi jasné, že jsme našli řešení.“

„Strašně tě miluju, Iane.“ To byl jediný způsob, jak jsem mu mohla dát sbohem. Jediný způsob, který pro něho byl přijatelný. Věděla jsem, že si na to později vzpomene a pochopí. „Z hloubi duše tě miluju.“

„A já miluju tebe, Poutnice.“

Přimazlil se obličejem ke mně, a když našel moje rty, něžně a pomalu mě začal líbat. V ústech se mi opět rozlil proud žhavé lávy, vzedmul se z hloubi země a zaplašil můj třas.

„Spi, Wando. Schovej si tu starost na zítřek. Pro jednu noc se to nezblázní.“

S tváří přitisknutou k jeho jsem s povzdechem přikývla.

Ian byl unavený stejně jako já. Nemusela jsem čekat dlouho. Dívala jsem se do stropu, za jehož škvírami klouzaly hvězdy. Teď jsem viděla tři v místě, kde předtím byly pouze dvě. Dívala jsem se, jak mrkají a pulzují černí vesmíru. Nelákaly mě a já netoužila se k nim přiblížit.

Ianovy paže ze mě sklouzly. Překulil se na záda a něco mumlal ze spaní. Neodvažovala jsem se čekat déle; příliš zoufale jsem toužila zůstat, usnout po jeho boku a ukrást si další den.

Pohnula jsem se opatrně, ale nehrozilo, že se probudí. Dýchal rovnoměrně a hluboce. Bylo jasné, že oči neotevře dřív než ráno.

Rty jsem mu přejela po hladkém čele, pak jsem se zvedla a vyklouzla ze dveří.

Nebylo zvlášť pozdě, jeskyně ještě nebyly vylidněné. Slyšela jsem ozvěny hlasů, divné ozvěny, jejichž zdroj mohl vycházet odkudkoliv. První lidi jsem potkala až v hlavním sále, kde Geoffrey, Heath a Lily mířili z kuchyně k ložnicím. Vytrvale jsem klopila oči k zemi, i když mě potěšilo, že vidím Lily. Aspoň krátkým mžiknutím jsem se ujistila, že se konečně drží zpříma, nehrbí se zoufalstvím. Lily byla silná, stejně jako Mel. Ta to taky zvládne.

Spěchala jsem k jižní chodbě. Temnota v její hloubi mě uklidnila. Uklidnila a zhrozila. Tohle znamenalo už definitivní konec.

Strašně moc se bojím, zakňourala jsem.

Než mi Mel stihla odpovědět, na rameno mi ze tmy dopadla těžká ruka.

„Máš snad někam namířeno?“

58. KAPITOLA

Tma

Drtila mě taková nervozita a napětí, až jsem zavřískla děsem; ovšem ta dusivá hrůza mi nedovolila, aby můj výkřik zazněl hlasitěji než bezdeché kníknutí.

„Promiň!“ Jared mě okamžitě objal kolem ramen, aby mě utěšil. „Mrzí mě to, nechtěl jsem tě vylekat.“

„Co tady děláš?“ vybuchla jsem, pořád ještě bez dechu.

„Sleduju tě. Sleduju tě celý den.“

„No, tak s tím přestaň.“

Ve tmě bylo znát zaváhání, paže se neodtáhla. Vyklouzla jsem zpod ní, ale chytil mě za zápěstí. Svíral mě tak pevně, že jsem se nemohla vyškubnout.

„Jdeš navštívit Doktora?“ zeptal se, ale z té otázky čišela jistota. Bylo zřejmé, že v té návštěvě nevidí nic zdvořilostního, žádnou společenskou událost.

„Samozřejmě.“ Schválně jsem to vztekle zasyčela, aby mi z hlasu nevyčetl paniku. „Co jiného mohu po dnešku udělat? Lepší to nebude, a rozhodovat o tom nemá právo ani Jeb.“

„Já vím. Stojím při tobě.“

Naštvalo mě, že ta slova pořád ještě mají moc mi ublížit, vehnat mi do očí palčivé slzy. Snažila jsem se myslet na Iana – byl moje opora jako Kyle pro Sunny – ale nedařilo se mi to, když se mě dotýkala Jaredova ruka, když jsem cítila jeho tělesný pach. Jako kdybych se snažila zahrát melodii na housle, jimž někdo rozštípal ozvučnou desku.

„Tak mě nech jít, Jarede. Chci zůstat o samotě.“ Mluvila jsem chvatně, slova jsem chrlila zuřivě a stroze. Dalo se z nich snadno rozpoznat, že nelžu.

„Měl bych tě doprovodit.“

„Melanie se ti vrátí co nevidět!“ vyštěkla jsem. „Žádám tě jen o pár minut samoty, Jarede. To bys mi mohl poskytnout.“

Další pauza; ruka mi dál ležela na rameni.

„Wando, já přišel, abych byl s tebou.“

Slzy se mi přelily přes dolní víčka. Byla jsem vděčná za okolní tmu.

„Nebude mě to bolet,“ zašeptala jsem, „takže se nemusíš bát.“

Bylo logické, že Jared u toho být nesmí. Věřit jsem mohla výhradně Doktorovi. Slib mi dal právě a jedině on. A já navíc neměla tuhle planetu opustit. Neměla jsem v budoucnu žít jako Delfín nebo Květina a navždy truchlit po láskách, které jsem za sebou nechala a které všechny zemřely dřív, než jsem v novém životě poprvé otevřela oči – pokud oči vůbec budu mít. Tohle byla moje planeta a nikdo mě nedonutí ji opustit. Spočinu v hlíně, v temné jeskyni vedle svých přátel. V lidském hrobě určeném pro člověka, jímž jsem se stala.

„Ale Wando, já… Je toho tolik, co ti potřebuju říct.“

„Jenže já o tvou vděčnost nestojím, Jarede. Věř mi.“

„Tak co chceš?“ zašeptal napjatým, přiškrceným hlasem. „Dal bych ti cokoliv.“

„Postarej se o mou rodinu. Nedovol ostatním, aby je zabili.“

„To je přece samozřejmé,“ mávl podrážděně rukou. „Myslím tebe. Co můžu dát tobě?“

„S sebou si nemůžu vzít vůbec nic, Jarede.“

„Ani vzpomínku, Wando? Co chceš?“

Volnou rukou jsem si utřela slzy, ale nové mi vyhrkly tak rychle, že to vlastně nemělo smysl. Ne, ani vzpomínku jsem si odnést nemohla.

„Co bych ti mohl dát, Wando?“ nedal se odbýt Jared.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se mluvit co nejklidněji.

„Tak mi daruj třeba lež. Jarede. Pověz mi, že chceš, abych zůstala.“

Tentokrát vůbec neváhal, objal mě oběma pažemi a ve tmě si mě pevně přivinul na prsa. Přitiskl mi rty na čelo, a když promluvil, jeho dech mi rozechvíval vlasy.

Melanie v mé hlavě napjatě vyčkávala. Původně se snažila zalézt co nejhlouběji, dopřát mi v těch posledních minutách moji svobodu. Možná se bála poslouchat ty lži. Tohle nebude vzpomínka, kterou by si po mém odchodu chtěla nechat.

„Zůstaň tu, Wando. S námi. Se mnou. Nechci, abys odešla. Prosím. Neumím si představit, že bys už nebyla mezi námi. Nesnesl bych to. Vážně nevím, jak bych… jak bych…“ Hlas se mu zlomil.

Byl velmi dobrý lhář a taky si mnou musel být velmi, velmi jistý, jinak by mi podobné věci těžko říkal.

Na okamžik jsem si vychutnávala jeho náruč, ale tlačil mě čas. Čas vypršel. Čas se naplnil.

„Děkuju,“ šeptla jsem a pokusila se vyprostit.

Zesílil objetí. „Ještě jsem neskončil.“

Obličeje nám dělilo jenom pár centimetrů, a pak už ani jeden. I teď, na prahu svého posledního dechu na této planetě, jsem musela reagovat. Benzin a otevřený oheň – a výsledkem byla opět exploze.

Ale nebylo to stejné jako dřív. Cítila jsem to. Tohle bylo pro mě. To moje jméno vydechl, když laskal tohle tělo – a viděl v něm moje tělo, ve mně viděl mě. Cítila jsem ten rozdíl. Na okamžik jsme tu byli jen my dva, jenom Poutnice a Jared, oba stravovaní ohněm vášně.

Ještě nikdo nikdy nelhal lépe než Jared celým svým tělem v těch mých posledních minutách a já mu za to byla vděčná. S sebou jsem si tu vzpomínku vzít nemohla, protože jsem nikam neodcházela, ale zmírnilo to bolest z loučení. Téhle lži jsem dokázala uvěřit. Věřila jsem, že mu budu chybět tak nesmírně moc, že ho to dokonce okrade i o špetku vlastní radosti. Neměla jsem na to asi právo, ale i tak bylo příjemné na chvíli tomu klamu uvěřit.

Nemohla jsem ignorovat čas, vteřiny odtikávaly jako pekelný stroj. Dokonce i v plamenech vášně jsem cítila, jak mě vlečou pryč, jak mě vsávají do temné hlubiny tunelu. Jak mě unášejí od toho žáru a citů.

Podařilo se mi odtrhnout rty od jeho úst. Zhluboka jsme oddechovali a na obličeji cítili teplý dech toho druhého.

„Děkuju,“ šeptla jsem opět.

„Počkej…“

„Nemůžu. Nemůžu… to dál snášet. Chápeš?“

„Ano,“ zašeptal.

„Prosím tě už jen o jedno. Dovol, ať tím projdu sama. Prosím?“

„Jestli… jestli víš určitě, že to tak chceš…“ Rozpačitě se odmlčel.

„Tak to potřebuju, Jarede.“

„V tom případě zůstanu tady,“ slíbil chraptivě.

„Řeknu Doktorovi, aby sem pro tebe zašel, až to skončí.“

Nepřestával mě svírat v náruči.

„Uvědomuješ si, že Ian mě nejspíš zabije, až zjistí, že jsem dovolil, abys to udělala? A možná se mu ani nebudu bránit. A Jamie, ten nadosmrti neodpustí ani jednomu z nás.“

„Teď ale na ně nemůžu myslet. Prosím. Nech mě jít.“

Jared spustil paže pomalu, s hmatatelnou neochotou, jež zahřála ledové prázdno v mém těle.

„Miluju tě, Wando.“

Povzdechla jsem si. „Děkuju, Jarede. Jistě víš, jak moc tě miluju já. Celým srdcem.“

Srdce a duše. V mém případě to nebylo totéž. Byla jsem rozdělená až příliš dlouho. Nejvyšší čas udělat něco celého, stvořit celého člověka; i když to nebudu já.

Ukapávající vteřiny mě táhly směrem, kde čekal konec. Když mě přestal objímat, roztřásla mě zima. A s každým dalším krokem, kterým jsem se od něho vzdálila víc, mi bylo pořád chladněji.

Ale ne, určitě jsem si to jen namlouvala. Bylo stále léto. Pro mě tu zůstane léto už navždy.

„Jak to tu vypadá v období dešťů, Jarede?“ zeptala jsem se sotva slyšitelně. „Kde lidé spí?“

Chvíli trvalo, než se vzchopil k odpovědi, a pak jsem mu v hlase zaslechla slzy. „My…,“ polkl. „Všichni se přesuneme do jeskyně s hřištěm. A tam pak společně přespáváme.“

Přikývla jsem, v té tmě jen pro sebe. Zkoušela jsem si představit, jaká tam asi vládne atmosféra. Nepříjemná, když je tam pohromadě tolik protikladných povah? Nebo je to legrace? Změna? Jako na pyžamovém mejdanu školáků?

„Proč?“ zeptal se šeptem.

„Jenom jsem si to chtěla… představit. Jaké to bude.“ Život a láska budou pokračovat. I když to všechno se stane už beze mě, stejně mě ta představa potěšila. „Sbohem, Jarede. Melanie vzkazuje, že už brzy se shledáte.“

Lhářko!

„Počkej… Wando…“

Řítila jsem se chodbou pryč, prchala jsem, abych Jaredovi neposkytla ani náznak naděje, že mě svým vděčným lhaním přesvědčí zůstat.

Jeho bolest mě nebolela tolik jako ta Ianova. Jaredova bolest totiž bude mít krátké trvání. Už za pár minut ho zaplaví štěstí. Šťastný konec příběhu.

V té rychlosti jsem měla dojem, že jižní tunel je dlouhý sotva pár metrů. Vpředu jsem viděla pronikavou zář lampy a pochopila jsem, že Doktor už na mě čeká.

Do jeskyně, která mě odjakživa děsila, jsem vešla s hrdě vzpřímenými rameny. Doktor měl všechno připravené. V nejtemnějším koutě jsem viděla dvě lehátka přiražená k sobě. Na jednom z nich pochrupoval Kyle a objímal Jodiino nehybné tělo kolem ramen. Druhou paží k sobě tiskl Sunnyin kryotank. Jistě by z toho měla radost. Litovala jsem, že neexistuje způsob, jak jí to dát vědět.

„Hej, Doktore,“ zašeptala jsem.

Vzhlédl od stolu, na kterém rovnal do řady tubičky léků. Už teď měl obličej zalitý slzami.

Náhle mě zaplavila odvaha. Srdce se mi ztišilo do normálního rytmu, dech se mi prohloubil a uklidnil. To nejtěžší jsem měla za sebou.

Už jsem to zažila. Mnohokrát. Zavřela jsem oči a zmizela. Vždycky jsem přitom sice věděla, že po čase otevřu jiné, ale přesto – byl to známý postup. Neexistoval důvod k obavám.

Zamířila jsem k lehátku a vyskočila na něj. Zůstala jsem sedět, odhodlaně se natáhla po Žádné bolesti a odšroubovala víčko. Vložila jsem si hedvábný čtvereček do úst a nechala rozpustit.

Nic se nezměnilo, protože tentokrát jsem žádnou bolest necítila. Žádnou fyzickou bolest.

„Pověz mi něco, Doktore. Jak se jmenuješ ve skutečnosti?“

Před koncem jsem toužila znát odpovědi na všechny malé hádanky.

Doktor popotáhl a hřbetem ruky si přejel pod dolními víčky.

„Eustace. To jméno se u nás dědilo a moji rodiče byli pěkní surovci.“

Zasmála jsem se. Pak jsem si povzdechla. „Jared čeká u velké jeskyně. Slíbila jsem, že mu povíš, až bude konec. Ale počkej, dokud… dokud se nepřestanu hýbat, ano? Pak už bude příliš pozdě, aby na mém rozhodnutí něco změnil.“

„Ale já to nechci udělat, Wando.“

„Já vím. A děkuju ti za to, Doktore. Přesto žádám, abys dodržel svoje slovo.“

„Prosím?“

„Ne. Dal jsi slib. Já svou část dohody splnila, je to tak?“

„Ano.“

„Tak splň zase tu svoji. Dovol mi ležet vedle Walta a Wese.“

V hubeném obličeji mu poškubávalo, jako by přemáhal vzlyky.

„Bude tě to… bolet?“

„Ne, Doktore,“ lhala jsem. „Neucítím žádnou bolest.“

Čekala jsem, kdy přijde radostné rozjaření, kdy Žádná bolest všechno nádherně rozzáří jako minule. Přesto jsem pořád necítila žádný rozdíl.

Možná to nakonec nebylo účinkem toho léku; možná to bylo vědomím, že jsem milovaná. Opět jsem si povzdechla.

Lehla jsem si na břicho a otočila obličej k němu.

„Uspi mě, Doktore.“

Slyšela jsem otvírání lahve, vytřepávání obsahu do hadříku v jeho dlani.

„Jsi ta nejušlechtilejší a nejčistší bytost, jakou jsem kdy poznal. Vesmír bude bez tebe smutnější místo k životu,“ pošeptal mi.

To byla smuteční řeč nad mým hrobem, můj epitaf, a já byla vděčná, že jsem si ho mohla ještě vyslechnout.

Děkuju, Wando. Má sestro. Nikdy na tebe nezapomenu.

Buď šťastná, Mel. Hezky si to užij. Vychutnávej život i za mě.

Budu, slíbila.

Sbohem, pomyslely jsme si současně.

Doktor mi přitiskl gázu na obličej. Zhluboka jsem se nadechla, snažila se ignorovat hustý, nepříjemný pach. Při druhém nádechu jsem opět spatřila ty tři hvězdy; nevábily mě, dovolily mi odejít, opustit černý vesmír, kterým jsem se potulovala tolik životů. Propadala jsem se do tmy a ta byla pořád zářivější a zářivější. A nakonec vůbec nebyla černá, ale modrá. Vřelá, živá, zářivá modř… a já do ní vplula beze špetky strachu.