Hostitel - Kapitola 59,Epilog

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 8. 6. 2011 v kategorii Hostitel-Stephenie Meyer, přečteno: 852×

59. KAPITOLA

Paměť

Kdysi mě varovali, že začátek připomíná konec.

Tentokrát mi ale konec přinesl větší překvapení než v kterémkoliv z předchozích devíti životů. Větší než byl ten skok do výtahové šachty. Očekávala jsem, že nebudu mít žádné vzpomínky, žádné myšlenky. Co je tohle za konec?

Slunce zapadá – barvy jsou všechny narůžovělé a připomínají mi kamarádku… Jak se jenom jmenovala? Něco jako… volánky? Spousta a spousta volánků? Byla to krásná Květina. Zdejší květiny jsou neživé a nudné. Pravda, líbezně voní. Vůně jsou na tomhle místě to nejlepší.

Za mnou se ozvou kroky. To mě už zase špehuje Oblačná přadlena? Nepotřebuju kabát, je teplo – konečně – a já ho chci vstřebávat celou kůží. Když se po ní neohlédnu, třeba usoudí, že ji neslyším, a zase půjde domů. Je na mě hrozně opatrná, ale vždyť už skoro nejsem dítě. Nemůže mi dělat matku navždycky.

„Pardon?“ pronese kdosi. Ten hlas neznám.

Obrátím se k ní a neznám ani ten obličej. Je moc hezká.

Paměť mi ten obličej náhle přiřadila ke mně. Je to moje tvář! Ale na to jsem si nevzpomněla…

„Ahoj,“ pozdravím.

„Ahoj. Já jsem Melanie,“ usměje se na mě. „Jsem tady ve městě nová a… myslím, že jsem se ztratila.“

„Och, a kam by ses chtěla dostat? Zavezu tě tam. Parkujeme hned…“

„Ne, není to daleko a já se chtěla jen projít, ale teď netrefím zpátky na Becker Street.“

Nová sousedka – to je super! Ráda uzavírám nová přátelství.

„Máš to jen kousek,“ utěším ji. „Je to za druhým blokem odtud, ale když to vezmeš touhle uličkou, dostaneš se tam přímo.“

„Ukážeš mi přesně kudy? Promiň, jak se jmenuješ?“

„Samozřejmě! Pojď se mnou. Jsem Květ hledící k Měsíci, ale většinou mi stačí Květ. Odkud jsi, Melanie?“

Zasměje se. „Myslíš San Diego nebo Zpívající svět, Pet?“

„Co sama chceš,“ směju se společně s ní. Zamlouvá se mi. „V téhle ulici bydlí dva Netopýři – támhle v tom žlutém domě s piniemi.“

„Tak to je musím pozdravit,“ zamumlá, ale hlas jí náhle zní jinak, napjatě. Dívá se do zšeřelé aleje, jako by cosi nebo kohosi vyhlížela.

A někdo tam skutečně je. Dva lidé, muž a chlapec. Chlapec si rukou prohrabuje dlouhé černé pačesy, jako by byl nervózní. Možná se bojí, protože se také ztratil. Hezké oči má vykulené vzrušením. Muž stojí nehybně jako socha.

Jamie. Jared. Srdce se mi rozbušilo, ale byl to divný, nesprávný pocit. Příliš nevýrazný a… prchavý.

„To jsou moji kamarádi, Květe,“ říká mi Melanie.

„Aha. Zdravím!“ Natáhnu pravici k muži – stojí blíž.

Potřese mi rukou; má velice pevný stisk.

Škubne mnou kupředu, až mu dopadnu na tělo. Nechápu. To je špatně. Nelíbí se mi to.

Srdce se mi rozbuší rychleji a já mám strach. V životě jsem se tolik nebála. Nerozumím tomu.

Pak se mu ruka zhoupne k mé tváři a já vyjeknu. Vdechnu mlhu, která mu tryská z dlaně. Stříbřitý oblak s jahodovou vůní.

„Co…“ chci se zeptat, ale už ty lidi nevidím. Už nevidím nic…

To bylo všechno.

„Wando? Slyšíš mě, Wando?“ naléhal známý hlas.

Ale tak se nejmenuju doopravdy… nebo ano? Moje uši na to nereagovaly, ale něco jiného ano. Nejsem náhodou Květ hledící k Měsíci? Květ? Ale to mi taky nepřipadá správně. Srdce se mi rozbuší rychleji, odraz strachu z mých vzpomínek. Hlavu mi zaplní podoba ženy s rudobílým melírem a laskavýma zelenýma očima. Kde je moje matka? Ale… ona nebyla moje matka, je to tak?

Zvuk, tichý hlas, který se rozléhá kolem mě. „Wando, vrať se. Nenecháme tě odejít.“

Ten hlas mi je i není povědomý. Zní jako… můj?

Kam se poděla Květ hledící k Měsíci? Nikde jsem ji nemohla najít. Všude jen tisíce prázdných vzpomínek. Dům plný fotografií, ale bez jediného obyvatele.

„Použijte Probuzovač,“ řekl hlas, tentokrát naprosto neznámý.

Něco mi ovanulo obličej, lehýnce jako dotek mlhy. Tu vůni jsem znala – grapefruitová.

Zhluboka jsem se nadechla a náhle se mi v hlavě rozjasnilo.

Cítila jsem, že ležím… ale to taky nebylo v pořádku. Nebylo tam… dost mě. Připadala jsem si hodně zmenšená.

Ruce jsem měla teplejší než zbytek těla, protože je někdo držel. Držely je velké ruce, v kterých se moje dlaně doslova ztrácely.

Vzduch divně páchl – zatuchle a trochu plesnivě. Ten pach jsem si pamatovala… i když jsem ho určitě cítila poprvé v životě.

Neviděla jsem nic než matně rudou tmu – vnitřní stranu vlastních víček. Ráda bych je otevřela, ale zatím jsem hledala ty správné svaly, kterými se to dělá.

„Poutnice? Všichni na tebe čekáme, zlato. Otevři oči.“

Tenhle hlas, teplý dech u mého ucha, mi připadal ještě známější. Při jeho zaslechnutí mi žilami projelo zvláštní chvění. Pocit, který jsem z dřívějška neznala. Dech mi při něm uvízl v hrdle a prsty se mi roztřásly.

Toužila jsem pohlédnout do tváře, která patřila k tomu hlasu.

Myslí mi probleskla barva, jež mě volala ze vzdáleného života – oslnivá, žhnoucí modř. Celý vesmír byl ohnivě modrý…

A konečně jsem si vzpomněla na svoje jméno. Ano, tak to bylo. Poutnice. Byla jsem Poutnice. A taky Wanda. Teď jsem si to všechno vybavila.

Lehký dotek na mé tváři – hřejivý tlak na rtech, na víčkách. Aha, takhle se otvírají! Konečně jsem víčka našla a mohla zamrkat.

„Probouzí se!“ vykřikl kdosi vzrušeně.

Jamie. Můj Jamie. Srdce mi udělalo další bláznivý kotrmelec.

Trvalo vteřinku, než jsem zaostřila pohled. Modř, která mě bodla do očí, byla divná, nesprávná – příliš bledá, příliš řídká. Nebyla to modř, jakou jsem si přála.

Na obličej se mi snesla dlaň. „Poutnice?“

Ohlédla jsem se po hlase. Pohyb vlastního krku mi připadal nezvyklý, jiný, než jak jsem si pamatovala, ale vlastně pořád známý.

Moje pátrající oči konečně našly tu modř, kterou hledaly. Safír. Sníh a půlnoc.

„Iane? Iane, kde to jsem?“ Zvuk hlasu vycházející z mého vlastního hrdla mě vyděsil. Byl vysoký, ječivý. Známý, ale mně nepatřil. „Kdo teď jsem?“

„Ty jsi ty,“ řekl mi Ian. „A jsi právě tam, kam patříš.“

Vytáhla jsem jednu ruku z obrových dlaní. Chtěla jsem si sáhnout na obličej, ale vtom se mým směrem natáhla neznámá ruka a já rázem zkameněla.

Ruka nade mnou rovněž znehybněla.

Opět jsem zkusila pohnout rukou, abych se ochránila, a ruka se také pohnula. Roztřásla jsem se a ruka se začala třást.

Och.

Otevřela jsem ruku a zase ji zaťala v pěst a přitom si ji pozorně prohlížela.

Je tohle moje ruka, ta věcička? Nebýt dlouhých, růžovobíle nalakovaných a do dokonalých obloučků zabroušených nehtů, klidně mohla patřit dítěti. Kůže na ruce měla světle stříbrný odstín a byla postříkaná zlatými pihami.

Byla to ta nezvyklá kombinace stříbrné a zlaté, jež ke mně přivolala vzpomínku na vlastní obličej, zobrazený v zrcadle.

A právě ta vzpomínka mě na vteřinku vykolejila, protože na tolik civilizace jsem nebyla zvyklá – a současně jsem neznala nic než civilizaci. Pěkná šatna plná jemných dívčích hadříků se stuhami a volánky. Spousta skleněných lahviček s vůněmi, které jsem tak zbožňovala – já? Nebo ona? Květináč s orchidejí. Sada stříbrných kartáčů na vlasy.

Velké kulaté zrcadlo lemované rámem z kovových tepaných růží. Obličej v zrcadle je také zaoblený, ne oválný. Drobný. Pleť v obličeji má stejný, měsíčně stříbrný podtón jako ruka, s další hrstí pih rozhozenou u kořene nosu. Velké šedé oči, jimiž jemně prosvítá chvějivé stříbro duše, lemované změtí zlatých řas. Světle růžové rty, plné, skoro kolečko jak u batolete. Drobné, pravidelné bílé zoubky. Důlek v bradě. A všude, všude zlaté vlnité vlasy, které mi pluly kolem hlavy jako zářivá svatozář a spadaly hluboko pod místa, která bylo vidět v zrcadle.

Můj obličej – nebo její?

Byla to dokonalá tvář pro Noční květinu. Dokonalý přepis Květiny na člověka.

„Kde je?“ naléhala jsem tím vysokým, chvějivým hlasem. „Kde je Květ?“ Její nepřítomnost mě děsila. Ještě nikdy jsem neviděla bezbrannější bytost než tohle poloviční dítě s obličejem jako úplněk a vlasy jako sluneční paprsky.

„Je přímo tady,“ ujistil mě Doktor. „V kryotanku, připravená na cestu. Chtěli jsme se tě zeptat, kam by podle tebe bylo nejlepší ji poslat.“

Ohlédla jsem se po jeho hlase, a když jsem ho tam uviděla stát, ve slunečním světle, s blikajícím kryotankem v rukou, zaplavil mě příval vzpomínek na svůj předchozí život.

„Doktore!“ vyjekla jsem tenkým, křehkým hlasem. „Doktore, vždyť jsi mi dal slovo! Vždyť jsi přísahal, Eustace! Proč jenom? Proč jsi porušil daný slib?“

Dotkla se mě matná připomínka zoufalství a bolesti. Tohle tělo ještě nikdy necítilo takové utrpení. Schoulila jsem se, abych mu unikla.

„Dokonce i čestní lidé se někdy vzepřou nátlaku, Wando.“

„Nátlak!“ ušklíbl se příšerně známý hlas.

„Řekl bych, že nůž na krku se za nátlak považovat dá, Jarede.“

„Věděl jsi, že bych to nikdy nedotáhla do konce.“

„To jsem nevěděl. Byla jsi proklatě přesvědčivá.“

„Nůž?“ Tělo se mi roztřáslo.

„Šššš, všechno je v pořádku,“ chlácholil mě Ian a jeho dech mi rozhodil zlaté prameny vlasů po celém obličeji. Odhrnula jsem si je naučeným gestem. „Vážně jsi věřila, že nás můžeš takhle opustit? Wando!“ Povzdechl si, ale radostně.

Ian byl šťastný. Tohle poznání mi náhle mou starost rozjasnilo, dodalo jí na snesitelnosti.

„Ale já přece prosila, že už nechci být parazit,“ šeptla jsem.

„Pusťte mě dopředu!!“ zavelel můj starý hlas. Pak jsem spatřila svůj vlastní obličej s výraznými rysy, pletí zhnědlou od slunce, rovnou černou linií obočí nad mandlově protáhlýma, oříškově hnědýma očima, vysokými a výraznými lícními kostmi… A poprvé jsem Melanii neviděla jako odraz v zrcadle.

„Poslouchej, Wando. Vím přesně, čím nechceš být. Ale jsme lidi a jsme sobci, a ne vždycky jednáme správně. Nedovolíme ti odejít, tak se s tím smiř.“

Způsob jejího vyjadřování, melodie hlasu a tón, ne sám hlas, mi připomněly němé rozhovory, hlas v mé hlavě, mou sestru.

„Mel? Mel, tak ty jsi to zvládla?“

S úsměvem se shýbla, aby mě objala kolem ramen. Byla vyšší, než jak jsem si pamatovala.

„Ale to dá rozum! Copak právě o to nešlo? A ty budeš taky v pořádku. Nejsme totiž hloupí a nepopadli jsme hned první tělo, co se nám nachomýtlo.“

„Počkej, já jí to řeknu sám, já sám!“ Jamie se vecpal vedle Mel. Kolem lůžka už vznikla pěkná tlačenice. Zakolébalo se.

Vzala jsem ho za dlaň a stiskla ji. Vlastní ruka mi připadala slabá; cítil vůbec ten stisk?

„Jamie!“

„Ahojky, Wando. To je bezva, že jo? Jsi teď menší než já!“ Vítězoslavně se na mě zazubil.

„Ale pořád jsem z nás dvou ten starší. Je mi…“ A pak jsem se zarazila a prudce změnila téma. „Za dva týdny budu mít narozeniny.“

Stokrát jsem mohla být dezorientovaná a zmatená, ale Melaniiny zkušenosti se mi zadřely pod kůži a já si z nich vzala ponaučení. Ian byl každým coulem stejně slušný chlap jako Jared a já nehodlala projít stejným zoufalstvím, kterým se kdysi musela protrpět Melanie.

A tak jsem zalhala a přidala si rok navíc. „Bude mi osmnáct.“

Koutkem oka jsem si všimla, jak Melanie s Ianem ztuhli úžasem. Tohle tělo se zdálo mnohem mladší, než odpovídalo věku kolem sedmnácti let.

Byl to právě tenhle malý klam, ten krok, kterým jsem si dělala dospělý nárok na partnera, mi napověděl, že tu hodlám zůstat. Že budu žít s Ianem a zbytkem své rodiny. Hrdlo se mi sevřelo, jako by mi v něm vypučel podivný otok.

Jamie mě pohladil po tváři, aby na sebe opět upoutal pozornost. Překvapilo mě, jak mi jeho ruka připadá na obličeji veliká. „Dovolili mi taky jet na výpravu, když jsme tě vybírali.“

„Já vím,“ zamumlala jsem. „Pamatuju si na to… Tedy, Květ si pamatuje, že tě tam zahlédla.“ Podívala jsem se na Mel, ale ta pouze pokrčila rameny.

„Snažili jsme se ji nevylekat,“ vysvětloval Jamie. „Vypadala tak… zranitelně, chápeš? A navíc byla milá. Vybrali jsme ji společně, ale rozhodující slovo jsem měl já! Mel tvrdila, že musíme najít někoho mladého, kdo prožil větší část života jako duše, nebo tak. Ale prý zase ne moc mladého, protože jí bylo jasné, že bys nechtěla být dítě. A pak se Jaredovi zalíbil tenhle obličej, protože prohlásil, že nikdo mu nebude… nedůvěřovat. Vůbec nevypadáš nebezpečně. Vypadáš přesně opačně. Jared říkal, že v každém automaticky vzbudíš ochranitelský komplex, že mám pravdu, Jarede? Ale poslední slovo jsem měl já, protože jsem hledal někoho, kdo by vypadal jako ty. No, a tak jsem měl dojem, že tohle tělo fakt vypadá jako ty, protože je trochu jako anděl, a ty jsi stejně tak hodná. A taky moc krásná. Věděl jsem, že budeš krásná.“ Jamie se zazubil od ucha k uchu. „Ian na výpravu neodjel. Pořád jenom seděl tady u tebe a opakoval, že mu je fuk, jak vypadáš. Nedovolil, aby se kdokoliv dotkl tvého kryotanku, dokonce ani já nebo Mel. Ale tentokrát mi Doktor dovolil, ať se dívám. Bylo to hustý, Wando. Namouduši nevím, proč jsi mi nedovolila, abych se díval už dřív. Ale nedovolil mi, abych mu pomáhal, to zas ne. Ian by nesnesl, aby na tebe sáhl někdo jiný než on sám.“

Ian mi stiskl ruku a sklonil se, aby mi zašeptal do vlasů: „Držel jsem tě v dlani, Poutnice. Byla jsi tak nádherná!“

Rázem mi zvlhly oči. Popotáhla jsem.

„Ale to tělo se ti líbí, viď?“ vyptával se ustaraně Jamie. „Nezlobíš se, že ne? Nebydlí v tobě ještě někdo, nebo jo?“

„Ne, vlastně se nezlobím,“ odvětila jsem šeptem. „A já – nikoho jiného tu nemůžu najít. Jen Květiny vzpomínky. Květ v tom těle žila… Ani si nevzpomínám, kdy v něm nebyla. Ani si nevzpomínám na to předchozí jméno.“

„Nejsi žádný parazit!“ oznámila mi Melanie rázně a prsty se mi probírala v hustém zlatu vlasů. „Tohle tělo sice nepatří Květu, ale už neexistuje nikdo další, kdo by si ještě na něj dělal nárok. Čekali jsme, abychom získali jistotu, Wando. Snažili jsme se ji probudit skoro stejně dlouho jako Jodi.“

„Jodi? Co se stalo s Jodi?“ vypískla jsem tím dětským hláskem, ještě vyšším z návalu úzkosti. Pokusila jsem se posadit a Ian mi pomohl, což v případě mého nového miniaturního těla bylo snadné, a ještě mě podepřel vlastní paží. Konečně jsem si mohla prohlédnout všechny tváře kolem mě.

Doktor, tentokrát už se suchýma očima. Za ním vykukoval Jeb, který se tvářil samolibě a přitom neskrýval stravující zvědavost. Vedle něho žena, kterou jsem nejdřív ani nepoznala, protože obličej měla tak oživený, jak jsem ho ještě neviděla – ne že bych ho vídala často nebo dlouho: Mandy, bývalá Léčitelka. A blíž u mě Jamie se zářivým, vzrušeným úsměvem, vedle něho Melanie a za ní Jared, obě paže kolem jejího pasu. Věděla jsem, že dokud jsem v tom těle byla i já, podobné doteky mu nepřipadaly úplně přirozené a správné. A bylo mi jasné, že navždy se bude držet u Mel co nejblíž, bude mu vadit každičký centimetr prostoru, co je dělí. Z toho vědomí mě prudce, zběsile píchlo u srdce. Křehké srdce v útlé hrudi se mi sevřelo. Ještě nikdy předtím nebylo zlomené, a teď tu vzpomínku nechápalo.

Zamrzelo mě, že pořád ještě miluju Jareda. Ještě jsem se z té lásky neosvobodila, nepřestala jsem žárlit na tělo, které miloval. Pohledem jsem zatěkala zpátky k Mel. Všimla jsem si, že žalostně křiví rty, které patřívaly mně, a pochopila jsem, že mi rozumí.

Bleskově jsem si prohlížela obličeje, shluklé do kruhu kolem lůžka, a Doktor přitom opožděně odpovídal na moji otázku.

Trudy a Geoffrey, Heath, Paige a Andy. Dokonce i Brandt…

„Jodi nereagovala. Bojovali jsme o ni tak dlouho, jak jen to šlo.“

Takže Jodi zemřela? Moje nezkušené srdce pukalo žalem a křehkému tělu urychlilo drsné probuzení.

Heidi a Lily. Lily se nutí do posmutnělého úsměvu – i navzdory bolesti upřímného…

„Dokázali jsme jí dodávat tekutiny, ale krmit ji už ne. Báli jsme se atrofie – svalů, mozku…“

V životě mě ještě tolik nebolelo u srdce – a to kvůli ženě, kterou jsem ani neznala – ale jak jsem se mimoděk rozhlížela kolem sebe, náhle jsem ztuhla.

Od Kyleova boku se na mě dívala Jodi.

Plaše se usmála a já náhle poznala, kdo to je.

„Sunny!“

„Zůstávám tady!“ oznámila mi skoro lišácky. „Stejně jako ty.“ Pohlédla Kyleovi do obličeje, v němž byl tak vyrovnaný výraz, jaký jsem u něho neznala, a trochu posmutněla. „Ale přesto se pořád snažím a hledám ji. Pořád ji hledám.“

„Když se zdálo, že Jodi ztratíme, Jared nás donutil vložit Sunny zpátky,“ dodal doktor tiše.

Ještě chvíli jsem na Kylea a Sunny ohromeně civěla a pak jsem pokračovala v prohlídce dalších lidí.

Ian mě pozoroval s podivnou kombinací štěstí a nervozity. Tyčil se nade mnou výš, než měl, vyš, než jsem byla zvyklá, ale oči měl pořád stejně modré, jak jsem si pamatovala. Byla to kotva, která mě poutala k téhle planetě.

„Je ti tam dobře?“ vyzvídal.

„Já… nevím,“ přiznala jsem. „Připadá mi to… zvláštní. Skoro stejně zvláštní, jako když se přestěhuju do jiného druhu. Tak moc zvláštní, že bych myslela… ale nevím.“

Srdce se mi opět zatřepetalo, ale tentokrát ne vzpomínkou na lásku v minulém životě. V ústech mi vyschlo a žaludek se mi svíral. Místo, kde se Ian paží dotýkal mých zad, vibrovalo a jiskřilo vlastním životem.

„Nevadí ti nějak moc, že zůstaneš s námi, Wando? Co myslíš, smíříš se s tím?“ zamumlal.

Jamie mi stiskl ruku, Melanie na ni přiklopila dlaň a usmála se, když se k pyramidě připojil i Jared. Trudy mě pohladila po noze. Geoffrey, Heath, Heidi, Andy, Paige, Brandt, a dokonce i Lily se na mě přátelsky usmívali. Kyle přistoupil blíž a přitom zářil jako sluníčko. Sunny se zubila jako jeho spoluspiklenec.

Kolik léku Žádná bolest mi Doktor dal? Všechno doslova sálalo štěstím.

Ian mi z obličeje odhrnul pramen zlatých vlasů a přitiskl mi dlaň na tvář. Ruku měl tak velkou, že dlaní mi zakryl tvář od brady až po čelo; ten dotek mi vyslal elektrický výboj do celého těla pod stříbřitou kůží, a současně se mi slastně rozechvěly útroby.

Cítila jsem, jak mi tváře zalévá horký ruměnec. Ještě nikdy jsem neměla zlomené srdce, ale taky se mi ještě nikdy nevznášelo v oblacích. Náhle mě zaplavil stud a já měla co dělat, abych ze sebe vymáčkla aspoň slabý hlas.

„Asi to zvládnu,“ zašeptala jsem. „Když ti to udělá radost.“

„Ale po pravdě, to nestačí,“ nesouhlasil Ian. „Musí to dělat radost i tobě.“

Samou ostýchavostí jsem mu pohled dokázala oplácet jenom pár vteřin; přitom jsem prožívala tak nový vnitřní zmatek, že jsem automaticky nepřestávala klopit oči.

„Já… to asi bude,“ přiznala jsem se. „Myslím, že budu nesmírně šťastná.“

Budu šťastná i smutná, nadšená i zoufalá, klidná i vyděšená, milovaná i zavrhovaná, trpělivá i navztekaná, klidná i zběsilá, naplněná i prázdná… Tohle všechno. Budu prožívat všechny lidské emoce. A budou pouze moje.

Ian mi něžně pozvedl obličej a já se mu zadívala do očí. Tváře mi planuly stále palčivěji.

„Takže zůstaneš.“

Políbil mě přímo přede všemi, ale já na obecenstvo rychle zapomněla. Bylo to snadné a správné, žádný rozpor, žádný zmatek, žádné námitky, pouze Ian a já, roztavená láva razící si cestu mým novým tělem, které tímto podepsalo dohodu.

„Zůstanu,“ slíbila jsem.

Tak začal můj desátý život.

EPILOG

Návaznost

V tom posledním ostrově lidství na planetě Zemi dál pokračoval život a láska, ale nic už nebylo jako dřív.

Ani já už nebyla stejná.

Tohle bylo moje první znovuzrození v těle stejného druhu. Zjistila jsem, že přesun byl mnohem náročnější než při změně planet, protože už předem jsem od lidského života hodně očekávala. Navíc jsem toho dost zdědila od Květu hledícího k Měsíci, a ne všechno bylo příjemné.

Například jsem zdědila hluboký stesk po Přadleně Mraků. Chyběla mi matka, kterou jsem nikdy neznala, a truchlila jsem kvůli jejímu žalu. Zdálo se mi, že na téhle planetě nemůže být žádná radost bez toho, aby ji na neviditelných vahách nevyvážilo stejné množství bolesti.

Zdědila jsem nečekaná omezení. Byla jsem zvyklá na silné a rychlé a vysoké tělo, které bez vody a jídla zvládlo uběhnout řadu kilometrů, zvedat těžká břemena a dosáhnout do polic u stropu. Tohle tělo bylo slabé – a ne jenom fyzicky. Tohle tělo ovládla ochromující plachost pokaždé, kdy jsem si nebyla sama sebou jistá, což se poslední dobou stávalo až příliš často.

Zdědila jsem jinou roli v lidském společenství. Lidé teď za mě nosili těžké věci a ve dveřích mi dávali přednost. Dostávala jsem tu nejsnazší práci a po chvíli ji beztak udělali za mě. Ale co bylo nejhorší, potřebovala jsem pomoc. Svaly jsem měla rozměklé, nezvyklé na tvrdou práci. Snadno jsem se unavila, a i když jsem se to snažila nedat najevo, nikoho jsem neošálila. Naráz bych nedokázala uběhnout nejspíš ani kilometr.

Ovšem za to ohleduplné chování ostatních nemohla pouze má fyzická slabost. Byla jsem sice zvyklá, že mám hezkou tvář, ale lidé na ni většinou hleděli se strachem, nedůvěrou, dokonce i nenávistí. Můj nový obličej v nich podobné emoce prostě nevyvolával.

Lidé mě ustavičně hladili po obličeji i vlasech (což bylo snadné, když jsem byla nejmenší z dospělých) a něžně mi pozvedali bradu, aby se mi podívali do očí. Bývalí přátelé i nepřátelé se ke mně teď chovali stejně mile. Dokonce i Lucina protestovala jen naoko, když její chlapečci za mnou začali běhat jako dvě oddaná štěňata. Freedom mi při každé příležitosti lezl na klín a tvářičkou se mi zarýval do vlasů. Isaiah byl už na podobné láskyplné výlevy moc velký, ale rád se vodil se mnou za ruku – měli jsme je stejně velké – a vzrušeně brebentil o Pavoucích a Dracích, o fotbale a loupežných výpravách. Zato Melanii se obě děti vyhýbaly obloukem; jejich matka je předtím vystrašila tak důkladně, že už se na tom nedalo nic změnit.

Dokonce ani Maggie a Sharon, i když se snažily uhýbat přede mnou pohledem, nedokázaly v mé přítomnosti zachovat původní nenávistný odstup.

Ale nebylo to jen moje tělo, co se změnilo. Později do pouště dorazily monzunové deště a já byla ráda.

Za prvé, ještě nikdy předtím jsem necítila vůni deště na kaktusech; znala jsem je pouze z matné vzpomínky na Melaniiny zážitky, což byl hodně neurčitý pocit. A teď ta vůně zahnala z jeskyní zatuchlinu a zalila je čistou, skoro kořennou svěžestí, která mi provoněla vlasy a doprovázela mě na každém kroku. Cítila jsem ji dokonce i ve snu.

Květ vzpínající se k Měsíci strávila celý život v Seattlu, a tak nedozírná plocha modré oblohy a spalující žár mátly – a skoro ochromovaly – mou mysl i tělo stejně, jako by temná zatažená obloha ve velkoměstě deptala každého ze zdejších pouštních obyvatel. Mozaiky mračen nad pouští mi připadaly jako vzrušující změna po bezvýrazné, světle modré letní obloze. Byly hluboké a proměnlivé a nad hlavou nám vykreslovaly obrazy.

V Jebových jeskyních došlo k velkému stěhování a přeorganizování, a současný přesun do velké jeskyně s fotbalovým hřištěm – kde nyní byla naše společná ložnice – představoval dobrou přípravu na trvalejší změny, které měly následovat později.

Museli jsme využít každičký volný prostor a žádná z jeskyní nemohla zůstat neobsazená. Přesto jen ty dvě nové příchozí – Candy, která si konečně vzpomněla na své pravé jméno, a Lacey – se dokázaly nastěhovat do ložnice po Wesovi. Dost jsem Candy kvůli její nové spolubydlící litovala, ale Léčitelka nedala najevo sebemenší obavy, že by to mezi nimi neklapalo.

Když skončilo období dešťů, Jamie se odstěhoval do volného kouta v Aaronově a Brandtově ložnici. Melanie s Jaredem ho vykopli ze své jeskyně k Ianovi ještě předtím, než jsem se opět narodila v Květině těle; tak malému klukovi se nemuseli omlouvat.

Kyle zatím rozšiřoval původní Walterovu minijeskyňku, aby byla hotová, až poušť opět vyschne. Byla moc malá i pro jednoho a Kyle v ní teď neměl přespávat sám.

V noci, ve tmě jeskyně páchnoucí sírou, Sunny spávala stulená na Kyleově hrudi jako kotě u rotvajlera, jemuž bezmezně důvěřuje. Sunny se od Kylea nikdy nehnula ani na krok. Nevzpomínala jsem si, že od chvíle, kdy otevřela svoje stříbřitě šedé oči, bych ji aspoň jedinkrát viděla o samotě.

Kyle byl do toho nepravděpodobného vztahu ponořený natolik, že už nezvládal věnovat pozornost čemukoliv jinému. Ještě se nevzdal naděje na Jodiin návrat, ale teď se k němu tiskla Sunny a on ji něžnýma rukama ustavičně objímal a držel.

Před vypuknutím období dešťů byla všechna místa obsazená, takže jsem zůstala s Doktorem v nemocnici, která mě už neděsila. Lehátka moc pohodlná nebyla, ale bylo to hodně zajímavé místo. Candy si pamatovala detaily ze života Letní písně mnohem lépe než svůj vlastní život; v nemocnici se teď odehrávaly zázraky.

Po skončení období dešťů už Doktor nespal v nemocnici sám. Hned po první noci strávené v jeskyni s hřištěm si Sharon bez jediného slůvka vysvětlení přitáhla matraci k té Doktorově. Možná ji k tomu donutilo Doktorovo okouzlení Léčitelkou, i když já osobně pochybovala, že Doktor si ve svém ohromení nad jejími nevídanými znalostmi vůbec povšiml, jak je ta starší žena přitažlivá. A kdoví, možná že Sharon prostě jen dospěla k rozhodnutí odpustit a zapomenout. Doufala jsem, že to tak je. Těšilo by mě, kdyby i Sharon a Maggie polevily časem ve své nenávistné zatvrzelosti.

Ale ani já nezůstala v nemocnici dlouho.

Nebýt Jamieho, ten zásadní rozhovor s Ianem by se možná nikdy nekonal. Vysychalo mi v ústech a dlaně se mi zpotily už při pouhé představě, jak to téma načínám. Co když ty pocity v nemocnici, těch několik minut absolutní jistoty, která mě zaplavila hned po procitnutí v novém těle, byly jen iluze? Co když jsem si je zapamatovala nesprávně? U sebe jsem si byla jistá, že se nic nezměnilo, ale mohla jsem se spolehnout, že i Ian cítí pořád totéž? Vždyť to tělo, do kterého se zamiloval, žilo pořád mezi námi!

Počítala jsem s tím, že je rozrušený – jako my všichni. Když to bylo obtížné pro mě, duši zvyklou na velké změny, jak těžké to muselo být pro lidi?

Poctivě jsem se snažila zbavit matoucích ozvěn lásky a žárlivosti, které jsem pořád ještě z minulosti cítila k Jaredovi. Nestála jsem o ně, nepotřebovala jsem je. Tím pravým byl pro mě Ian. Ale občas jsem se přistihla, jak hledím na Jareda a připadám si divně zmatená. Občas jsem si všimla, jak se Melanie dotkla Ianovy ruky či paže a pak s úlekem ucukla, jako by si náhle připomněla, kým vlastně je. Dokonce i Jared, který měl k podobné nejistotě ten nejmenší důvod, se mi občas pátravě zahleděl do očí. A Ian… Pro toho to samozřejmě bylo nejtěžší. To jsem dokázala pochopit.

Byli jsme navzájem skoro stejně nerozluční jako Kyle a Sunny. Ian se nepřetržitě dotýkal mého obličeje a vlasů, pořád mě držel za ruku. Ale proč nereagoval na tohle tělo? Proč jsme měli skoro ryze platonický vztah? Proč mě už víckrát nepolíbil tak, jako toho prvního dne?

Možná mě nikdy nedokáže milovat v tomhle těle, i když všem ostatním lidem v jeskyni připadá přitažlivé.

Ta starost mě tížila v srdci i toho večera, kdy Ian odnesl moje lehátko – na mě bylo příliš těžké – do velké temné jeskyně s hřištěm.

*

Rozpršelo se poprvé po víc než šesti měsících. Všude se ozýval smích i stížnosti, jak si lidé roztřepávali navlhlé přikrývky a upravovali si místa k přespání. Zahlédla jsem Sharon s Doktorem a usmála se.

„Tady, Wando!“ volal na mě Jamie a mával od místa, kde si zrovna položil matraci vedle Iana. „Sem se vejdeme všichni tři!“

Jamie byl jediný člověk, který se ke mně choval skoro stejně jako dřív. Bral sice ohledy na moji drobnou postavu, ale nikdy se nezatvářil udiveně, když jsem se objevila ve dveřích nebo když z mých rtů mluvila Poutnice.

„Hele, že o to lehátko ani nestojíš, Wando? Klidně se všichni vejdeme na matrace, teda, když je srazíme k sobě.“ Zubící se Jamie ani nečekal na souhlas a kopnutím přesunul jednu matraci těsně k druhé. „Ty moc místa nezabereš.“

Vzal od Iana lehátko a postavil ho stranou. Pak se natáhl na kraj matrace a obrátil se k nám zády.

„A jo, Iane,“ dodal už bez ohlédnutí, „už jsem mluvil s Brandtem a Aaronem a asi se nastěhuju k nim. Jsem děsně utahaný, tak dobrou, lidičky.“

Nekonečně dlouho jsem zírala na Jamieho nehybné tělo. Ian ležel stejně nehybně jako chlapec, ale doufala jsem, že v duchu nebojuje se záchvatem paniky. Co když se snaží vykoumat nějakou chytrou kličku, jak se z té situace vyvléct?

„Zhasněte světla,“ houkl Jeb z opačného konce sálu. „A všichni zavřete klapačku, ať můžu aspoň oko zamhouřit!“

Lidé se smáli, ale jako vždy ho vzali vážně. Postupně zmizela světla všech čtyř lamp, až se místnost ponořila do tmy.

Ianova ruka nahmatala mou dlaň; hřál. Všiml si vůbec, jak mám kůži studenou a zpocenou?

Svezl se na matraci do kleku a jemně mě stáhl k sobě dolů. Lehli jsme si, já na hrany obou matrací. Pořád mě držel za ruku.

„Je to pohodlné?“ zeptal se Ian šeptem. Kolem nás se ozýval šepot ostatních, rozmazaný zurčením sirného pramene.

„Ano, děkuju,“ přisvědčila jsem.

Jamie se překulil, až se matrace zhoupla, a vrazil do mě. „Jé, promiň, Wando,“ broukl a opět hlasitě zívl.

Podvědomě jsem uhnula a pro změnu jsem teď já vrazila do Iana, který ležel blíž, než jsem myslela. Tiše jsem vyjekla a honem se snažila udělat mu víc místa, ale náhle mě objal a pevně si mě přitiskl k tělu.

Byl to prazvláštní pocit; to Ianovo neplatonické objetí ve mně vzbuzovalo podobné pocity jako moje první zkušenost s lékem Žádná bolest. Jako kdybych si ani neuvědomila, že trpím, a teprve jeho dotek zahnal všechnu bolest pryč.

A ten pocit rychle zahnal mou ostýchavost. Obrátila jsem se obličejem k němu a on objetí ještě zesílil.

„Je to pohodlné?“ zopakovala jsem šeptem jeho otázku.

Políbil mě na čelo. „Víc než pohodlné.“

Pár minut jsme mlčeli. Většina hovoru kolem nás utichla.

Pak se sklonil, aby mi rty dosáhl k uchu, a ještě tišeji než předtím zašeptal: „Wando, myslíš…“ Nedořekl.

„Ano?“

„Jak to vypadá, budu mít ložnici sám pro sebe. To není spravedlivé.“

„Pravda. Není tu dost místa, abys mohl zůstat sám.“

„Já přece nechci být sám. Ale…“

Proč se nezeptá rovnou? „Ale co?“

„Už jsi měla dost času vyrovnat se s tím? Nerad bych na tebe spěchal. Chápu, že máš v hlavě zmatek… kvůli Jaredovi…“

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, na co vlastně naráží, a potom jsem se tichounce zachichotala. Melanie nebyla zrovna chichotací typ, zato Květ ano, a její tělo mě zradilo v tom nejnevhodnějším okamžiku.

„Co je?“ nechápal.

„To já dopřávala čas tobě, aby sis v sobě udělal pořádek,“ vysvětlila jsem šeptem. „Nechtěla jsem na tebe spěchat, protože vím, že z toho zmatku jde člověku hlava kolem. Myslím to s Melanií.“

Překvapením až maličko nadskočil. „Ty sis myslela…? Ale Melanie nejsi ty. V tom jsem měl jasno od začátku.“

Usmála jsem se do tmy. „A Jared zase není ty.“

Sevřeným hlasem namítl: „Ale pořád je to Jared. A ty ho miluješ.“

Že by Ian opět žárlil? Správně bych z negativních nemocí neměla mít radost, ale nezapírala jsem si, že to působí povzbudivě.

„Jared je moje minulost, jiný život. Ty jsi moje přítomnost.“

Chvíli mlčel, a když opět promluvil, hlas měl ochraptělý přemírou citů. „A taky budoucnost, jestli o to budeš stát.“

„To budu, prosím.“

A pak mě políbil tak neplatonicky, jak to jenom za daných stísněných okolností bylo možné, a já v duchu jásala nad svou prozíravostí, která mě přiměla zalhat o svém věku.

Deště jednou skončí a potom se s Ianem staneme párem v tom nejhlubším slova smyslu. Byl to slib a závazek, který jsem ještě nedala v žádném ze svých životů. Při té představě mě zaplavovala radost a úzkost a stud a zoufalá netrpělivost – a to všechno naráz; cítila jsem se jako člověk.

*

Když se teď všechno konečně vysvětlilo, byli jsme s Ianem ještě nerozlučnější než dřív. A jakmile přišel čas otestovat můj nový vzhled mezi ostatními dušemi, tak mě samozřejmě doprovázel.

Ta výprava mi po dlouhých týdnech zoufalství přinesla nezměrnou úlevu. Dost mě trápilo, že moje tělo bylo slabé a v jeskyních skoro bez užitku; jen mi připadalo k nevíře, že ostatní mi nechtějí dovolit, abych to tělo využívala pro tu jedinou činnost, pro kterou bylo ideální.

Především Jared teď ocenil Jamieho výběr těla, protože ta naivní a zranitelná tvářička nemohla v nikom vyvolat podezření, a křehká postava zase hned od začátku probouzela ochranitelské snahy v celém okolí, ale i on se musel přemáhat, aby mi dovolil využít ty klady v praxi. Já osobně nepochybovala, že výpravu zvládnu stejně bezproblémově jako dřív, ale Jared, Jeb, Ian a ostatní – s výjimkou Jamieho a Mel – strávili celé dny debatami o případných možnostech, jak se obejít beze mě. Bylo to směšné.

Všimla jsem si, že pokukují po Sunny, ale byla ještě neprověřená, nemohli na ni spolíhat. A co víc, Sunny neměla v úmyslu vytáhnout z jeskyně vůbec kdy paty. Už jen to slovo výprava, natož loupežná, ji drtilo hrůzou. Kyle by s námi nešel, protože když se o tom jednou pouze zmínil, Sunny dostala hysterický záchvat.

Nakonec vyhrála praktická stránka věci. Potřebovali mě.

Byl to příjemný pocit.

Zásoby zvolna docházely, takže výprava musela být dlouhá, důkladná. Jako obvykle jí velel Jared, takže se rozumělo samo sebou, že se zúčastní i Melanie. A jako dobrovolníci se nabídli Aaron s Brandtem, ne snad, že bychom potřebovali extra siláky, ale už je štvalo, že jsou pořád zavření jako v kurníku.

Mířili jsme daleko na sever a já byla vzrušená z představy, že poznám zase nová místa – a že opět ucítím chlad.

V tomhle těle se mi vzrušení snadno vymklo z ruky. Když jsme toho večera dojeli ke kamenitému svahu, kde jsme v dutinách pod balvany skrývali dodávku i stěhovací vůz, byla jsem natěšená jako malé dítě. Ian se mi smál, protože než do dodávky naložil naše oblečení a trochu jídla, netrpělivostí jsem poskakovala sem a tam. Popadl mě za ruku, prý aby mě přivázal k povrchu téhle planety.

Chovala jsem se snad moc hlučně? Příliš nevšímavě ke svému okolí? Ne, samozřejmě že ne. Byla to past a na opatrnost bylo pozdě hned v okamžiku našeho příjezdu.

Když ze tmy vyšlehly tenké kužele světla přímo do Jaredova a Melaniina obličeje, všichni jsme ztuhli leknutím. Můj obličej a oči, které by nám mohly pomoct, zůstaly skryté ve stínu Ianových širokých zad.

Mě však světlo neoslepovalo a měsíc svítil dost jasně, abych zjistila, že Hledači jsou proti nám v převaze, osm ku šesti. A bylo dost světla, abych z držení jejich rukou poznala, že se jim v nich blýskají zbraně, namířené na nás. Mířili na Jareda a Mel, na Brandta a Aarona – který měl u sebe naši jedinou pistoli, ani ji nestačil vytáhnout – a jedna hlaveň ukazovala přímo doprostřed Ianovy hrudi.

Proč jen jsem mu dovolila, aby mě doprovodil? Proč musí umřít i on? V hlavě mi zněly Lilyiny zmatené otázky po smyslu života, když zahynul Wes.

Moje malé křehké srdce se rozlétlo na milion střepů a já hrábla do kapsy pro pilulku.

„Klid, všichni zůstaňte v klidu!!“ houkl muž z prostředka hloučku Hledačů. „Počkat, počkat, nic nepolykej! Propána, vzpamatujte se! No, tak se koukněte!“

Muž otočil baterku do vlastního obličeje.

Obličej mě dohněda opálený a zbrázděný jak skála ošlehaná větrem. Měl tmavé vlasy s šedinami na spáncích, jež se mu kolem uší stáčely do chundelatých kučer. A oči – oči měl tmavě hnědé. Jen tmavě hnědé, nic víc.

„Vidíte?“ naléhal. „Tak teď, vy nezastřelíte nás a my nezastřelíme vás.“ Odložil pušku na zem. „No tak, lidi!“ vybídl ostatní a ti poslušně schovali zbraně do pouzder, která jim visela na kyčlích, zádech, kotnících… Byla to spousta zbraní.

„Objevili jsme vaši zdejší skrýš; je chytře vymyšlená a my na ni narazili náhodou. Rozhodli jsme se počkat na vás a seznámit se. Nestane se každý den, aby člověk narazil na skupinu rebelů.“ Blaženě, srdečně se rozesmál. „Kdybyste se viděli, jak se tváříte! Cože? Vážně jste věřili, že jste jediní, kdo ještě odolává?“ Znovu se rozesmál.

Nikdo z nás se nepohnul ani o centimetr.

„Podle mě jsou pořád ještě v šoku, Nate!“ ozval se další muž.

„Vyděsili jsme je skoro k smrti,“ prohodil ženský hlas. „Tak se nedivte.“

Všichni tedy čekali, hlučně přešlapovali z nohy na nohu a my pořád jenom stáli nehybně jako sochy.

První se vzpamatoval Jared. „Kdo jste?“ zeptal se šeptem.

Vůdce Hledačů se už zase smál. „Já jsem Nate a rád tě poznávám, i když ty zřejmě ten pocit se mnou zatím nesdílíš. A tohle je Rob, Evan, Blake, Tom, Kim a Rachel,“ ukazoval na jednotlivé členy své tlupy a každý jmenovaný vždy kývl na pozdrav. Všimla jsem si, že kousek za ostatními stojí muž, kterého Nat nepředstavil. Měl zářivě zrzavé krepovité vlasy, které byly nápadné – mimo jiné i proto, že muž byl ze skupinky nejvyšší. Neměl zbraň, zřejmě jako jediný ze všech. Upřeně zíral přímo na mě, proto jsem uhnula očima. „Ale všech dohromady nás je dvacet dva!“ dodal Nate.

Natáhl k nám pravou ruku.

Jared se odhodlaně nadechl a udělal krok vpřed. Sotva se pohnul, celá naše skupinka rázem vydechla úlevou.

„Já jsem Jared.“ Stiskl Natovi ruku a usmál se. „A tohle je Melanie, Aaron, Brandt, Ian a Wanda. Je nás dohromady třicet sedm.“

Když Jared pronesl moje jméno, Ian přešlápl na místě, aby mě ještě víc zakryl před pohledem neznámých lidí. Až poté jsem si uvědomila, že mně hrozí stejně velké nebezpečí, jaké by mým druhům hrozilo, kdyby tohle byli Hledači. Snažila jsem se tedy stát bez hnutí, stejně jako na začátku.

Nate při Jaredově oznámení užasle zamžikal. „Páni. Tohle je poprvé, co jsme v menšině.“

Teď pro změnu vyvalil oči Jared. „Vy jste našli ještě další?“

„Zatím víme ještě o dalších třech skupinách kromě té naší. Jedenáct jich vede Gail, sedm jich je s Russellem a osmnáct s Maxem. Zůstáváme ve styku, občas spolu dokonce obchodujeme.“ Opět ten srdečný smích. „Gailina malá Ellen se rozhodla, že bude kamarádit tady s mým Evanem, a Carlos je zase blázen do Russellovy Cindy. A, samozřejmě, každý čas od času potřebuje našeho Plamena…“ Prudce se odmlčel a nervózně se rozhlédl kolem sebe, jako by se podřekl. Pak pohledem zběžně zavadil o vysokého zrzka vzadu, který ze mě nespouštěl oči.

„Nejspíš bychom to měli vybalit na rovinu,“ zahučel malý tmavý muž po Nateově boku.

Nate po nás vrhl podezřívavý pohled. „Tak jo. Rob má pravdu. Vyjasníme si to bez vytáček.“ Zaváhal. „A teď hlavně zachovejte klid a vyslechněte mě do konce. Hlavně klid, lidi. Občas to někoho docela rozhodí.“

„Pokaždé,“ zahučel muž, který se jmenoval Rob. Rukou mimoděk sklouzl k pouzdru s pistolí, jež mu viselo na stehně.

„O co jde?“ zeptal se Jared důrazně.

Nate s povzdechem mávl na vysokého muže se svítivě rudými vlasy. Muž popošel kupředu s ironickým úsměvem na tváři. Měl stejné pihy jako já, jen jich měl o tisícovky víc; kryly mu obličej tak hustě, jako by byl zlatavě opálený, třebaže měl světlou pleť. Oči měl tmavé – nejspíš tmavomodré.

„Tohle je Plamen. Drží s námi, tak nezačněte panikařit. Je to můj nejlepší přítel – nejmíň stokrát mi zachránil život. Patří do rodiny a ta by rozhodně neskousla, kdybyste se ho pokusili zabít.“

Jedna z žen pomalu vytáhla pistoli a držela ji hlavní dolů.

Zrzek promluvil zvučným něžným tenorem: „Kdepak, to je v pořádku, Nate. Vidíš? Mají taky jednu.“ Ukázal přímo na mě a Ian se celý napjal, jako k útoku. „Jak to vypadá, nejsem jediný, kdo se přidal k domorodcům.“

Plamen se na mě usmál a pak přešel přes prostor mezi oběma skupinami, přes zemi nikoho, s rukou vztaženou ke mně.

Obešla jsem Iana bez ohledu na jeho varovné šeptání; náhle jsem se cítila sebejistá a v pohodě.

Líbilo se mi, jak to Plamen vyjádřil: Přidat se k domorodcům.

Plamen se přede mnou zastavil a ruku spustil o kousek níž, aby trochu vyrovnal ten obrovský výškový rozdíl mezi námi. Uchopila jsem ho za dlaň – na mé jemné kůži mi připadala tvrdá a mozolnatá – a potřásla s ní.

„Plamen v květinách,“ představil se.

To jméno mě udivilo. Ohňový svět – kdo by to pomyslel?

„Poutnice,“ usmála jsem se.

„To je… podivuhodné setkání, Poutnice. A já si myslel, že jsem svého druhu jediný.“

„Ani zdaleka ne!“ ujistila jsem ho, když jsem si vzpomněla na Sunny v jeskyních. Možná jsme nebyli takové výjimky, jak jsme sami sobě namlouvali.

Po mé odpovědi povytáhl zvědavě jedno obočí.

„Opravdu?“ řekl. „Nu, pak pro tuhle planetu možná přece jen existuje naděje.“

„Je to vskutku divný svět,“ broukla jsem spíš pro sebe než pro tu druhou duši.

„Ten nejdivnější ze všech,“ potvrdil.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Lentri z IP 88.146.206.*** | 10.8.2011 13:04
smilemoc hezka knizka moc se mi to libilo...
rosnicka z IP 213.181.130.*** | 10.11.2011 18:35
ano je velmi pekna smile
Zdenda z IP 94.127.128.*** | 28.12.2011 23:41
sakra, zase happy end... a já se tak těšila na něco nového....smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a nula