9. KAPITOLA

Objev

Rychle jsem projela křižovatkou I-10, zatímco za zády mi zapadalo slunce. Neviděla jsem o moc víc než žluté a bílé čáry na chodníku a tu a tam velkou zelenou značku, která mě vedla dál na východ. Teď už jsem měla naspěch.

Nebyla jsem si však jistá, proč vlastně spěchám. Asi bych tomu všemu unikla. Bolesti, smutku, trýznivému stesku po ztracené a marné lásce. Znamená to, že chci uniknout z tohohle těla? Jiná odpověď mě nenapadla. Dál jsem chtěla položit Léčiteli všechny svoje otázky, ale cítila jsem, že už je rozhodnuto. Skokan. Dezertér. Opakovala jsem si v duchu obě slova a snažila se na ně navyknout.

Kdybych tak věděla, jak zamezit, aby Melanie skončila v Hledaččiných rukou! Ale bylo by to velmi obtížné. Ne, bylo by to neproveditelné.

Ale chtěla jsem to zkusit.

Slíbila jsem jí to, ale ona neposlouchala. Ještě pořád snila. Už to vzdává, pomyslela jsem si. Už je moc pozdě, než aby ji nějaká pomoc dokázala zachránit.

Snažila jsem se uniknout rudým kaňonům v její hlavě, ale zase jsem tam byla, s ní. I když jsem se sebevíc snažila vnímat jen auta svištící vedle mě, letadlo klouzající směrem k letišti, hrst jemných mráčků nad hlavou, nedokázala jsem se úplně vytrhnout z jejích snů. Zapamatovala jsem si Jaredův obličej z tisíce různých úhlů. Sledovala jsem Jamieho, jak náhle začal prudce táhnout do výšky, jenom kost a kůže. Náruč mi bolestně prahla po obou z nich – ne, ten pocit byl pronikavější než bolest, byl ostrý jak břitva, krutý. Nesnesitelný. Musela jsem se toho zbavit.

Po úzké výpadovce se dvěma pruhy jsem jela skoro poslepu. Poušť byla snad ještě jednotvárnější a mrtvější než dřív. Plošší, bezbarvější. Do Tucsonu se dostanu dávno před večeří. Večeře. Dnes jsem ještě nejedla, a sotva jsem si to uvědomila, zakručelo mi v žaludku.

Hledačka tam už bude na mě čekat. Žaludek se mi zvedl, hlad na okamžik vystřídala nevolnost. Automaticky jsem zvedla nohu z plynu.

Mrkla jsem na mapu ležící na sedadle spolujezdce. Co nevidět dorazím do malé vesnice Picacho Peak, kde je i benzinka. Třeba bych se tam mohla zastavit na něco k snědku. Setkání s Hledačkou bych tak oddálila o pár drahocenných chvil.

Zrovna když jsem v duchu přečetla ten neznámý název – Picacho Peak – Melanie podivně, přitlumeně zareagovala. Byla tu snad někdy? Zapátrala jsem v paměti po výjevu či pachu, který by se k tomu místu pojil, ale nenašla jsem nic. Picacho Peak. A opět – osten zájmu, který Melanie rychle skryla. Co pro ni znamenala ta dvě slova? Stáhla se do vzdálených vzpomínek, vyhýbala se mi.

Tím ve mně probudila zvědavost. Trochu jsem zrychlila, protože jsem se nemohla dočkat, zda mi pohled na to místo přece jenom něco nepřipomene.

V dálce se začal rýsovat osamělý horský vrcholek – ne nijak mohutný, jen vyvýšený nad okolní nízkou vrchovinu. Měl neobvyklý, nápadný tvar. Melanie se dívala, jak se zvětšuje, a předstírala lhostejnost.

Proč se ale tvářila, že jí je to jedno, když to nebyla pravda? Zneklidnila mě síla, s jakou mi zabránila to zjistit. Ta stará prázdná stěna byla neproniknutelná, zdála se tlustší než jindy, i když jsem věřila ještě před okamžikem, že už je skoro pryč.

Snažila jsem se ji nebrat na vědomí, nechtěla jsem na to myslet – na to, že je pořád silnější. Radši jsem sledovala ten horský štít, jeho tvar na bledé žhavé obloze. Kdovíproč mi byl povědomý, poznávala jsem ho, i když jsem si byla jistá, že ani jedna z nás tady předtím nebyla.

A skoro jako by chtěla odpoutat mou pozornost, Melanie mě zaskočila prudkou, živou vzpomínkou na Jareda.

Třesu se v bundě a napínám zrak, jak se snažím spatřit kalnou sluneční zář v hustých korunách ježatých stromů. Připomenu si, že není taková zima, jak se mi zdá. Jen moje tělo na to není navyklé.

Ruce, jež se mi náhle položí na ramena, mě nevylekají, i když se v tomhle neznámém místě bojím a jeho tiché kroky jsem přeslechla. Ale ta tíha je důvěrně známá.

„Připlížit se k tobě je snadné.“

Dokonce i teď má v hlase úsměv.

„Viděla jsem tě dřív, než jsi udělal první krok,“ namítnu bez ohlédnutí. „Vzadu na hlavě mám další oči.“

Hřejivé prsty mě pohladí od spánku po bradu a nechávají za sebou ohnivou stezičku.

„Tady v úkrytu stromů vypadáš jako lesní víla,“ šeptne mi do ucha. „Jsi tak krásná, že prostě musíš být z pohádek.“

„Tak to bychom měli kolem srubu zasadit víc stromů.“

Zasměje se a já při tom zvuku zavřu oči a rty se mi roztáhnou do úsměvu.

„To je zbytečné,“ namítne. „Vypadáš tak pořád.“

„Řekl poslední muž na Zemi poslední ženě na Zemi v předvečer jejich rozloučení.“

Úsměv mě opustí, než dokončím větu. Dnešek není na úsměvy dělaný.

Povzdechne si. V chladu lesního vzduchu mě na tváři zahřeje jeho dech.

„Tohle by se Jamiemu nelíbilo.“

„Jamie je pořád ještě kluk. Prosím, prosím, zajisti mu bezpečí.“

„Uzavřeme dohodu,“ nabídne Jared. „Ty budeš dbát na vlastní bezpečí a já se budu snažit ze všech sil. Jinak dohoda nebude.“

Je to pouhý žert, ale neberu ho na lehkou váhu. Jakmile se rozejdeme, přestanou existovat všechny záruky. „Ať se stane, co chce,“ trvám na svém.

„Nestane se nic. Nedělej si starosti.“ Ta slova jsou téměř bez významu. Plýtvání energií. Ale stačí mi aspoň slyšet hlas, bez ohledu na to, co říká.

„Dobře.“

Otočí mě obličejem k sobě a já se mu hlavou opřu o prsa. Voní jako nic jiného na světě, je to stejně jedinečné jako vůně jalovců v pouštním dešti.

„My jeden druhého neztratíme,“ slibuje. „Vždycky si tě zase najdu.“ Jared už je takový, nevydrží se chovat úplně vážně ani na vteřinku. „I kdyby ses mi schovávala sebelíp. Pokud jde o hru na schovávanou, jsem k nezastavení.“

„A budeš aspoň počítat do deseti?“

„Jo, a nekoukat.“

„Tak hrajeme!“ zamumlám, abych zamaskovala fakt, že mám hrdlo sevřené slzami.

„Jen se neboj. Budeš v pohodě. Jsi silná, jsi rychlá a jsi chytrá.“ Snaží se přesvědčit i sebe.

Proč ho vůbec opouštím? Vždyť je nepravděpodobné, že Sharon je pořád ještě člověk.

Ale když jsem ve zpravodajství zahlédla Sharonin obličej, byla jsem si tak jistá!

Byla to jen reportáž, jedna z tisíce. Jako obvykle, když jsme se cítili osaměle, nechali jsme běžet televizor, zatímco jsme uklízeli spíž nebo lednici. Hlavně kvůli předpovědi počasí; reportáže o věčné dokonalosti, co ti parazité vydávali za zprávy, byly ztělesněná nuda. A já si nejdřív všimla těch vlasů – záblesk temné, skoro narůžověle zrzavé hřívy, kterou jsem zatím viděla jen u jediné osoby.

Ještě teď si dokážu vybavit výraz v jejím obličeji, když koutkem oka mrkla do kamery. Ten pohled říkal: Snažím se být neviditelná; nevidíte mě. Nešla však dost pomalu, až moc se nutila k přirozenému tempu. Zoufale se snažila splynout.

Tak by se nechoval žádný zloděj těla.

Ale co to Sharon dělá, že jako člověk chodí po tak velkém městě, jako je Chicago? A jsou tam ještě další? Vlastně neexistovala jiná možnost, než ji najít. Existuje-li naděje na jejich nalezení, pak je prostě musíme najít.

A budu muset jít sama, protože Sharon uteče před každým kromě mě – no, utíkat bude i přede mnou, ale možná se zastaví aspoň na tu chvilku, abych jí to stihla vysvětlit. Jsem si jistá, že znám její úkryt.

„A ty?“ zeptám se chraptivě. Nevím, jestli to hrozící loučení vůbec přežiju. „Budeš v bezpečí?“

„Ani nebe, ani peklo mě od tebe neoddělí, Melanie.“

Nenechala mě popadnout dech ani si otřít nové slzy, ihned mě strhla do další vzpomínky.

Jamie se mi tulí do podpaží, ale už se tam nevejde tak dobře jako dřív. Musí se schoulit, dlouhé, vytáhlé končetiny mu trčí do všech stran. Na pažích mu začínají rašit šlachovité, tvrdé svaly, ale v tuhle chvíli je dítě, rozklepané, skoro jako by se schovával. Jared nakládá věci do auta. Kdyby byl tady, Jamie by nedal strach vůbec najevo. Jamie touží být statečný, být jako Jared.

„Moc se bojím,“ šeptá.

Dám mu pusu do černočerných vlasů. Dokonce i tady, mezi špičatými pryskyřnatými stromy mu voní po prachu a slunci. Mám pocit, že Jamie tvoří součást mě samé, že oddělit nás je jako přervat kůži, kterou jsme k sobě srostlí.

„S Jaredem budeš v pohodě.“ Musím mluvit statečně, ať to tak cítím, nebo ne.

„Já vím. Bojím se o tebe. Bojím se, že se nevrátíš. Jako tatínek.“

Ach. Když se tatínek nevrátil – ačkoliv jeho tělo se nakonec pokusilo zavést hledače až k nám – byla to ta nejstrašnější hrůza a strach a bolest, jaké jsem kdy prožila. Co když to Jamiemu tentokrát udělám já?

„Vrátím se. Vždycky se vracím.“

„Bojím se,“ opakuje pořád.

Musím být statečná.

„Přísahám, že všechno bude v pořádku. Vrátím se. Moje slovo. A ty víš, že slib dodržím, Jamie. Tebe nikdy nezklamu.“

Zvolna se přestává třást. Věří mi. Důvěřuje mi.

A další:

Slyším je o patro níž. Najdou mě za pár minut nebo vteřin. Na cár špinavých novin nadrápu vzkaz. Slova jsou skoro nečitelná, ale pokud je najde, porozumí jim.

Ne dost rychlá. Miluju tě, miluju Jamieho. Nechoďte domů.

Nejenom že jim zlomím srdce, ale připravím je i o jejich útočiště. Představím si náš malý domek v kaňonu opuštěný, takhle už zůstane navždy. Nebo když ne opuštěný, tak jako hrob. Vidím své tělo, jak k němu vede Hledače. V tváři mám úsměv, když je tam dopadneme…

„Tak dost!“ vykřikla jsem, tělo zaťaté před švihnutím bolesti. „Dost! Dosáhla jsi svého! Teď bez nich nedokážu žít ani já. Máš radost? Protože nemám moc na vybranou, co? Jen jednu možnost – zbavit se tě. Chceš mít v sobě Hledačku? Brrr!“ Při té představě jsem se otřásla hnusem, jako bych to byla já, v kom bude sídlit.

Existuje ještě další možnost, pomyslela si Melanie mírně.

„Vážně?“ ušklíbnu se jízlivě. „Tak se s ní předveď.“

Koukni a uvidíš.

Ještě pořád jsem zírala na horský vrchol. Dominoval okolní krajině, náhlý gejzír kamene obklopený plochou pustinou. Po její pobídce jsem sklouzla očima po obrysu hory, po nerovném dvojitém hřebeni.

Pomalý hrubý oblouk, prudký zlom k severu, další otočka opačným směrem, pak zpátky k severu delší linie a prudký propad na jih, dole změkčený do další mělké křivky.

Ne na sever a na jih, jak jsem vždycky viděla ve zlomcích jejích vzpomínek; bylo to nahoru a dolů.

Silueta horského štítu.

Linie, která vedla k Jaredovi a Jamiemu. Tohle byla ta první křivka, výchozí bod.

Mohla bych je najít.

Mohli bychom je najít, opravila mě. Neznáš celou trasu. Stejně jako u srubu, ani tady jsem ti neprozradila všechno.

„Nerozumím. Kam to vede? Jak nás může vést hora?“ Tep se mi rozbouřil, když jsem si představila: Jared je blízko. Jamie, na dosah.

Ukázala mi odpověď.

„Jsou to jen čáry. A strýček Jeb je jenom starý šílenec. Magor, jako celá tátova rodina.“ Snažím se Jaredovi vyrvat knihu z ruky, ale on si toho vůbec nevšímá.

„Magor, jako Sharonina matka?“ opáčí a přitom nepřestává studovat čáry černou propisovačkou, které hyzdí zadní desku starého fotoalba. Je to jedna z věcí, které se během našich nekonečných útěků neztratily. Dokonce i to graffiti, které nám zbylo po poslední návštěvě bláznivého strýčka Jeba, má teď sentimentální hodnotu.

„Přesně.“ Pokud je Sharon pořád naživu, pak jen díky tomu, že její maminka, šílená teta Maggie, dokázala šíleného strýčka Jeba nechat při maratonu Šílených sourozenců Stryderových až na konci závodního pole. Mého tatínka to rodinné šílenství Stryderových poznamenalo jen nepatrně – neměl na dvoře tajný bunkr, nic na ten způsob. Ti ostatní, jeho sestra a bratři, oddaně vyznávali víru ve všeobecné spiknutí. Strýček Guy zemřel dřív, než ostatní lidé během invaze zmizeli; zahynul při tak obyčejné autonehodě, že dokonce i Maggie s Jebem měli co dělat, aby z toho udělali intriku.

Můj tatínek o nich vždycky láskyplně mluvil jako o Popletech. „Mám dojem, že je načase navštívit Poplety!“ oznámil vždycky tatínek a maminka zasténala, což byl hlavní důvod, proč k takovým oznámením docházelo jen zřídka.

Při jedné z těch vzácných návštěv v Chicagu mě Sharon zatáhla do tajného bunkru své matky. Načapali nás – ta ženská měla na každém kroku nastražené pasti. Sharon dostala děsně vynadáno. I když jsem odpřisáhla, že to udržím v tajnosti, stejně jsem měla podezření, že teta Maggie si možná vybudovala novou svatyni.

Dodnes si však pamatuju, kde je ta první. Představuju si Sharon, jak v ní vede život Anne Frankové v srdci nepřátelského velkoměsta. Musím ji najít a odvést k sobě domů.

Jared mě vytrhne ze vzpomínek. „Blázni jsou přesně ten typ lidí, co přežije. Lidé, co vidí Velkého bratra i tam, kde není. Lidé, kteří podezírají celé lidstvo ještě dřív, než se to lidstvo stane nebezpečným. Lidé s připravenými bunkry,“ zasměje se Jared a nepřestává studovat linie čar. A pak mu hlas ztěžkne. „Lidé, jako můj otec a bratři. Kdyby se schovali místo toho, aby bojovali… No, ještě dnes by tu byli s námi.“

Slyším jeho bolest, něžně řeknu: „Jistě, s tou teorií souhlasím. Ale tyhle čáry neznamenají nic.“

„Pověz mi znovu, co říkal, když je kreslil.“

Povzdechnu si. „Hádali se – strýček Jeb a můj tatínek. Strýček Jeb se ho snažil přesvědčit, že něco není správné, tvrdil mu, že nemůže věřit všem. Tatínek se tomu jen smál. Jeb popadl album z odkládacího stolku a začal… skoro vyrývat čáry tužkou do zadních desek. Tatínek se zlobil, že maminka bude vyvádět. Jeb řekl: ‚Lindina matka vás všechny zve na návštěvu, slyšíš? Trochu divné, takhle zčistajasna, nemyslíš? A je rozhozená z toho, že přijela jen Linda? Popravdě, Treve, až se Linda vrátí, podle mě jí toho nebude moc vadit. Jo, možná to bude předstírat, ale sám poznáš ten rozdíl.‘ Tenkrát mi to nedávalo smysl, ale tatínka to hrozně naštvalo. Vykázal strýčka Jeba z domu. Ten nejdřív nechtěl vůbec odejít, pořád nás varoval, ať nečekáme, až bude příliš pozdě. Chytil mě za rameno a přitáhl mě k sobě. ‚Nedopusť, aby tě dostalo, zlatíčko,‘ pošeptal mi. ‚Drž se těch čar. Začni na začátku a jdi po nich. Strýček Jeb pro tebe připravil bezpečný úkryt.‘ Ale pak už ho tatínek vyšoupl ze dveří.“

Jared zamyšleně přikyvuje a nepřestává studovat náčrtek. „Ten začátek… ten začátek… Musí to mít nějaký význam.“

„Vážně? Je to jen čmáranice, Jarede. Není to jako mapa – ty čáry se dokonce nikde ani neprotínají.“

„Ale ta první, víš… připadá mi povědomá. Přísahal bych, že už jsem to někde viděl.“

Zase si povzdechnu. „Možná to prozradil tetě Maggie. Může tak mít lepší informace.“

„Možná,“ přisvědčí a dál civí na čmáranice strýčka Jeba.

Protáhla mě časem nazpátek, k mnohem, mnohem starší vzpomínce – ke vzpomínce, která jí dlouho unikala. Překvapeně jsem si uvědomila, že tyhle vzpomínky, tu starou a tu novější, si dala do souvislosti teprve nedávno. Až po mém příchodu. Taky proto linie proklouzly její obezřetnou kontrolou navzdory skutečnosti, že patřily k jejím nejcennějším tajemstvím – protože sama pochopila význam toho objevu.

V té nezřetelné rané vzpomínce Melanie sedí tatínkovi na klíně právě s tímhle albem – tehdy ještě nebylo tak odrbané. Má ho rozevřené v drobných ručkách s buclatými prstíčky. Je hodně divné v tomhle těle vzpomínat na dětství.

Dívali se na první stránku.

„Pamatuješ, kde to je?“ ptá se tatínek a ukazuje na starý zašedlý obrázek na horním okraji stránky. Papír snímku se zdá tenčí než u ostatních fotografií, jako by se ošoupal od časů, kdy ho udělal nějaký prapradědeček.

„Odtud pocházejí Stryderovi,“ pronesu naučenou odpověď.

„Správně. To je starý ranč Stryderových. Jednou jsme tam zajeli, ale vsadím se, že už si na to nepamatuješ. To ti bylo asi osmnáct měsíců.“ Tatínek se směje. „Tahle půda patřila Stryderovým od samého začátku…“

A potom vzpomínka přímo na snímek. Na fotografii, na kterou jsem se dívala snad tisíckrát, aniž bych ji skutečně viděla. Byla černobílá, vybledlá do šeda. Malý venkovský dřevěný dům, daleko na okraji pustého pole. Vpředu plaňkový plot; mezi plotem a domem dvě koňské siluety. A pak, za tím vším, ostrý a známý obrys…

Přes horní bílý obraz snímku bylo vepsáno:

Ranch Stryderových, r. 1904, v ranním stínu…

„Picacho Peak,“ dořekla jsem tiše.

On si to taky domyslí, i kdyby ti dva nenašli Sharon. Vím, že Jared si dá dvě a dvě dohromady. Je chytřejší než já a má tu fotografii; pravděpodobně uviděl odpověď dřív než já. Mohl by být tak blízko…

Ta představa ji zalila touhou a vzrušením nad tím, že prázdná stěna v mé hlavě už úplně zmizela.

Viděla jsem teď celou tu cestu, viděla jsem její a Jaredovu opatrnou pouť přes celý stát, v nenápadném ukradeném voze a výhradně v noci. Trvalo to týdny. Viděla jsem, kde je nechala v zalesněné oboře za hranicemi města, tak jiné než holá poušť, na kterou byli zvyklí. Ten studený les, v němž se Jared s Jamiem měli schovat a čekat, se zdál v jistém směru bezpečnější než poušť, protože husté větve nabízely víc úkrytů než řídký porost na planině, ale také se svými neznámými pachy a zvuky nebezpečnější.

A potom rozloučení, vzpomínka tak palčivá, že jsme ji se zaťatými zuby radši přeskočily. Pak následovala opuštěná budova, v níž se skrývala a s nadějí pozorovala dům na protější straně ulice. Doufala, že tam zahlédne Sharon.

Neměla jsem dovolit, abys to viděla, pomyslela si Melanie. Její zesláblý hlas prozrazoval únavu. Nápor vzpomínek, přesvědčování a nátlak na mě ji vyčerpaly. Prozradíš jim, kde ji hledat. Zabiješ i ji.

„Ano,“ dumala jsem nahlas. „Musím přece splnit svou povinnost.“

Proč? mumlala skoro ospale. Copak ti to přinese štěstí?

Nechtěla jsem se s ní hádat, takže jsem mlčela.

Hora před námi rostla, jak jsme se přibližovaly. Za chvíli se ocitneme u jejího úpatí. Spatřila jsem odpočívadlo u malého obchodu a restaurace s rychlým občerstvením. Z jedné strany se táhla betonová plocha – parkoviště pro karavany. Teď jich tam stála jen hrstka, protože v žáru přicházejícího léta bylo podobné cestování nepříjemné.

Co teď? ptala jsem se v duchu. Zastavit se na pozdní oběd nebo časnou večeři? Nebo doplnit nádrž a pokračovat přímo do Tucsonu, abych své nejnovější objevy vyklopila Hledačce?

Ta představa byla tak odpudivá, že jsem honem zaťala zuby, abych se navzdory prázdnému žaludku nepozvracela. Podvědomě jsem dupla na brzdu a zastavila uprostřed jízdního pruhu. Měla jsem štěstí, za mnou nejel žádný vůz, co by do mě naboural, kolem nejelo nic, takže žádní řidiči nebrzdili, aby mi nabídli svou pomoc. Slunce sálalo na asfalt, silnice se chvěla a v lomu světla místy mizela.

Nemělo by mi připadat jako zrada, když pojedu dál, do správného a logického cíle mé cesty. Můj první jazyk, jazyk z planety mého původu, neznal výraz pro zradu ani zrádce. Dokonce ani pro oddanost – protože ten pojem ztrácel smysl, když neexistoval jeho opak.

Přesto se ve mně při pouhém pomyšlení na Hledačku vzedmula mohutná vlna provinilosti. Bylo by špatné, kdybych jí prozradila, co vím. Jak, špatné? okřikla jsem zuřivě své vlastní myšlenky. Kdybych tu zastavila a zařídila se podle vábivých návrhů své hostitelky, stala bych se nepochybně zrádcem. To ale nepřicházelo do úvahy. Byla jsem duše.

A přesto jsem věděla, co chci, mocně a jasně, jak jsem snad nechtěla v žádném životě z těch osmi předchozích, co jsem prožila. Jak jsem mžourala do slunce, za víčky mi tančila Jaredova tvář – tentokrát ne její vzpomínka, ale moje vzpomínka na tu její. Teď mě k ničemu nenutila. Čekala mi v hlavě tak tiše, že jsem ji skoro necítila; představovala jsem si, že zatajuje dech, jako by to bylo možné, a čeká, až se rozhodnu.

Nedokázala jsem se odpoutat od tužeb nového těla. Byla jsem to já, víc, než jsem kdy zamýšlela. Chtěla jsem to já, nebo to tělo? A záleželo vůbec na tom?

Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla odraz slunce na vzdáleném vozidle.

Pomalu jsem zabočila k malému obchodu ve stínu hory. Vlastně jsem nic jiného udělat nemohla.

10. KAPITOLA

Odbočka

Zadrnčel elektrický zvonek a ohlásil nového zákazníka v obchodu se smíšeným zbožím. Provinile jsem sebou cukla a přikrčila se za polici se zbožím, které jsme si zrovna prohlížely.

Přestaň se chovat jako zločinec, poradila mi Melanie.

Já se tak nechovám! namítla jsem nervózně.

Zpocené dlaně mě zastudily potem, i když v obchůdku bylo skoro horko. Široká okna vpouštěla dovnitř příliš mnoho slunce, než aby to rachtající a udýchaná klimatizace dokázala zvládnout.

Který košík? vyhrkla jsem.

Ten větší, poradila mi.

Popadla jsem větší z nákupních košíků, do kterého se zřejmě vešlo víc, než bych dokázala unést. Zamířila jsem k polici s balenou vodou.

Uneseme tři pětilitrovky, rozhodla. Budeme mít tři dny na to, abychom je našly.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila sebe sama přesvědčit, že takhle nehraju. Prostě se z ní snažím vytáhnout další fakta, to je všechno. Až budu mít pohromadě celý příběh, někoho vyhledám – možná jiného Hledače, míň odpudivého než ta zrůda, co mi přidělili – a předám mu všechny informace. Jsem prostě jen důkladná, chlácholila jsem vlastní svědomí.

Můj nešikovný pokus obelhat sama sebe byl tak ubohý, že Melanie mu nevěnovala pozornost, nelámala si s ním hlavu. Zřejmě už bylo pro mě příliš pozdě, přesně jak varovala Hledačka. Asi jsem měla nasednout do letadla.

Příliš pozdě? zabrblala Melanie. Kéž by. Nedokážu tě donutit k ničemu, co sama nechceš. Dokonce nemůžu ani zvednout vlastní ruku! Z té myšlenky znělo zoufalství.

Podívala jsem se na svou ruku, položila si ji na stehno a nenatáhla ji k balíku s vodou, jak toužila ona. Cítila jsem její netrpělivost, skoro trýznivou touhu po pohybu. Už zase byla na útěku, jako by moje existence v jejím těle byla jen krátkým vyrušením, promarněnou dobou, která se naštěstí stala minulostí.

Vydala ze sebe myšlenku, jež byla čiré pohrdání, a pak se opět vrátila k prosazování svého plánu. No tak! naléhala. Musíme sebou hodit! Za chvíli bude tma!

S povzdechem jsem z police vytáhla největší balení lahví s vodou. Balík málem žuchl na podlahu, ale já ho přirazila k dolní polici. Měla jsem pocit, že se mi paže vykloubily z ramen.

„Děláš si ze mě legraci?“ okřikla jsem ji nahlas.

Neřvi!

„Prosím?“ obrátil se ke mně od konce uličky další zákazník, pomenší nahrbený muž.

„Echmm – nic,“ zamumlala jsem a uhýbala přitom očima. „Jen to je těžší, než jsem myslela.“

„Chcete, abych vám pomohl?“ nabídl se muž.

„Ne, ne,“ odmítla jsem spěšně. „Prostě si vezmu menší balení.“

Opět se obrátil k nabídce bramborových čipsů.

Ne, to neuneseš, ujistila mě Melanie. Nosívala jsem těžší břemena než tohle. Nechala jsi nás zhadrovatět, Poutnice! dodala naštvaně.

Promiň, pomyslela jsem si roztržitě, protože jsem si uvědomila, že vůbec poprvé mě oslovila jménem.

Vzpírej to nohama.

Dřela jsem se s balíkem vody a v duchu šílela, jak daleko to budu muset táhnout. Zatím se mi podařilo dojít aspoň k pokladně. S nesmírnou úlevou jsem opřela těžké lahve o pult. Navrch jsem položila krabici müsli tyčinek, balíček koblih a sáček čipsů z nejbližší police.

Voda je v poušti důležitější než jídlo a my uneseme jen jistou váhu…

Mám hlad, skočila jsem jí do řeči. A tohle je lehké.

Nakonec, jsou to tvoje záda, zabrblala otráveně a pak poručila: Kup mapu.

Vybrala jsem topografickou mapu státu, kterou chtěla, a přidala ji k nákupu na pultě. Byla to jen součást její šarády.

Pokladní, šedovlasý usměvavý pán, načetl kód müsli tyčinek.

„Tak vy se chystáte na výšlap?“ zeptal se vlídně.

„Hora je vážně krásná.“

„Stezka začíná přímo nad…“ mávl rukou.

„Najdu ji,“ kývla jsem chvatně a sundala těžký a špatně vybalancovaný nákup z pultu.

„Hlavně se utábořte dřív, než padne tma, děvenko. Jistě nechcete zabloudit.“

„Dám si pozor.“

Melanie si o vlídném starci myslela hnusné věci.

Je milý. Má upřímný zájem o to, aby se mi nic nestalo, připomněla jsem jí.

Jsi z toho celá pryč, ťala mě kysele. Už tě někdo někdy poučil, že se nemáš bavit s cizími lidmi?

Odpovídala jsem s pocitem hluboké provinilosti: V mé rase nejsou žádní cizinci.

Pořád si nemůžu zvyknout, že za nákup se neplatí, změnila téma. Tak proč z nich načítají kód?

Inventura, to dá rozum. Jak si má pamatovat, co všechno prodal, když potřebuje sestavit objednávku? Kromě toho, k čemu by byly peníze, když všichni jsou dokonale poctiví? Odmlčela jsem se. Pocit viny zesílil natolik, že fyzicky bolel. Samozřejmě, všichni kromě mě.

Melanie před mými pocity honem ucouvla, protože ji vyděsila jejich hloubka, bála se, že si všechno ještě rozmyslím. Místo toho se soustředila na vlastní zběsilou touhu zmizet odtud, vyrazit směrem k cíli. Její úzkost mě celou prosákla a já zrychlila krok.

Dovlekla jsem zásoby k autu a položila je na zem vedle dveří na straně spolujezdce.

„Smím vám s tím pomoci?“

S úlekem jsem se ohlédla; ten druhý muž z obchodu stál vedle mě, v ruce igelitovou tašku.

„Och… díky,“ vymáčkla jsem ze sebe, zatímco mi v uších bouřil tep.

Čekali jsme, Melanie napjatá, jakoby připravená k útěku, než nám muž naložil zásoby do vozu.

Není proč se bát. Je zkrátka obyčejně laskavý.

Stále ho nedůvěřivě pozorovala.

„Děkuju,“ řekla jsem, když zabouchl dveře.

„To je v pořádku.“

Bez ohlédnutí zamířil k dalšímu autu. Posadila jsem se za volant a popadla sáček bramborových čipsů.

Dívej se do mapy, ozvala se. Počkej, dokud nezmizí z dohledu.

Nikdo nás nesleduje, uklidňovala jsem ji. Přesto jsem s povzdechem rozložila mapu a jedla jen jednou rukou. Možná to byl dobrý nápad, trochu si omrknout, kam vlastně máme namířeno.

Kam vlastně máme namířeno? zeptala jsem se jí. Našly jsme začátek, ale co dál?

Rozhlédni se kolem sebe, zavelela. Pokud to nevidíme odtud, zkusíme jižní stranu hory.

Co mám vidět?

Položila přede mě obraz ze svých vzpomínek: zubatá cikcaková čára, čtyři ostře zalomené zpětné oblouky, ten pátý hrot divně tupý, jakoby ulomený. Teď jsem to konečně viděla správně, rozeklanou linii čtyř špičatých horských štítů a ten pátý jakoby ulomený…

Pohledem jsem zkoumala panorama, od východu na západ přes severní obzor. Bylo to tak snadné, jako by to ani nebyla pravda, jako bych si tu vzpomínku doplnila dodatečně až poté, co jsem na severovýchodní výseči obzoru spatřila siluetu hory.

To je ono! Melanie to samým vzrušením skoro zazpívala. Honem, vyrážíme! Nutila mě vyskočit z auta, rozběhnout se.

Zavrtěla jsem hlavou a opět se naklonila nad mapu. Horský hřeben se rýsoval v takové dálce, že nás od něj dělily jistě kilometry. Nepřicházelo do úvahy, že bych se z parkoviště vydala přímo do holé pouště, pokud se mi nabídne jiná možnost.

Měly bychom se řídit rozumem, navrhla jsem a prstem jela po tenké stužce na mapě, bezejmenné cestě, která o pár kilometrů dál vybíhala z hlavní silnice a pokračovala na východ směrem k horskému hřebeni.

Samozřejmě, souhlasila pokorně. Čím to bude rychlejší, tím líp.

Prašnou cestu jsme našly bez problémů. Byl to jen pruh udusané hlíny mezi řídkým podrostem, sotva na šířku jednoho vozidla. Měla jsem dojem, že cesta co nevidět zaroste celá, protože ji očividně nikdo nepoužíval; místy už trčely do výšky trsy vegetace. Od silnice cestu odděloval zrezivělý řetěz, po jedné straně přišroubovaný k dřevěnému sloupku a na protější straně přes sloupek jen volně přehozený. Honem jsem vyskočila z auta, odtáhla řetěz na jednu stranu, skočila zpátky do vozu a popojela na cestu. V duchu jsem se modlila, aby nějaké jiné auto nezastavilo a řidič se nevnucoval s pomocí. Naštěstí silnice zůstala prázdná i po tu dobu, kdy jsem řetěz zase chvatně natahovala a ovíjela kolem sloupku.

Když nám silnice zmizela z dohledu, obě jsme se zklidnily. Byla jsem ráda, že jsme na nikoho nenarazily a já zase nemusela lhát, ať slovy, nebo mlčením. Takhle sama jsem si nepřipadala tolik odrodilá.

Melanie byla uprostřed té pustiny jako doma. Znala názvy všech pokroucených rostlin a stromů kolem nás. Melodicky si pobrukovala jejich jména, zdravila je jako staré kamarády.

Kreosot, popínavý kaktus, opuncie, medyněk…

Tady v poušti, daleko od silnice a pastí civilizace, se do Melanie viditelně vlil nový život. Na jednu stranu oceňovala rychlost drkotajícího auta – naše vozidlo nemělo podvozek vhodný pro terénní jízdu – ale na druhou stranu nedočkavě prahla vyskočit ven a rozběhnout se rozpálenou pouští kupředu.

Bylo jasné, že kus cesty budeme muset urazit pěšky, a to až příliš brzy na můj vkus, ale moc jsem pochybovala, že ji uspokojí moje tempo. Cítila jsem v sobě vlastní upřímnou touhu. Svoboda. Hnát její tělo v důvěrně známém rytmu jejích dlouhých kroků, nechat se vést jí, jenom jí. Na okamžik jsem si přiznala, že život bez těla je vězení. Být uvnitř bez špetky vlivu na sebe. Být v pasti, bez možnosti volby.

Zamrazilo mě z toho v zádech. Honem jsem zaměřila pozornost na hrbolatou cestu, abych se zbavila hrůzy promíchané se soucitem. Ještě žádný hostitel ve mně nevyvolal tak silný pocit provinilosti ze sebe. Samozřejmě, žádný z těch předchozích se neprojevil tak výrazně, aby si dokázal stěžovat.

Poprvé jsme se pohádaly, když se slunce dotklo vrcholků na západě. Dlouhé stíny házely na cestu prapodivné vzory, takže se mi hůř kličkovalo mezi kameny a výmoly.

Támhle to je! Melanie zavýskla, protože jsme zahlédly další útvar dál na východě: hladkou vlnu skal, prudce přerušenou kamennou ostruhou, která ukazovala do nebe jako tenký dlouhý prst.

Okamžitě chtěla odbočit do podrostu bez ohledu na to, co by to udělalo s autem.

Ale co když máme nejdřív dorazit k tomu prvnímu orientačnímu bodu? namítla jsem. Úzká cesta se vinula víceméně správným směrem a já se bála z ní sjet. Jak bych potom našla zpáteční cestu do civilizace? Copak se nevrátím?

Právě v té chvíli, když se slunce dotklo temné klikaté čáry západního obzoru, jsem si představila Hledačku. Co si pomyslí, když se neukážu v Tucsonu? Výbuch škodolibosti mě doslova rozesmál. Melanii se Hledaččin budoucí vztek zamlouval naprosto stejně. Jak dlouho bude čekat, než se vypraví zpátky do San Diega, aby se přesvědčila, jestli to celé nebyla ode mě jen léčka, abych se jí zbavila? A jaké kroky podnikne, až mě nenajde doma? Až mě nenajde vůbec nikde?

Jenom jsem si zvlášť dobře nedokázala představit, kde tou dobou budu já.

Koukni, vyschlé koryto potoka. Je dost široké, aby jím projelo auto – pojedeme tudy, naléhala Melanie.

Nemyslím, že bychom to měly udělat.

Za chvíli bude tma a budeme se muset zastavit. Marníš čas! Němě řvala zoufalstvím.

Nebo šetřím čas, pokud mám pravdu. Kromě toho, je to můj čas, ne?

Neodpověděla slovy. Místo toho se mi začala natahovat, jako by se vzpínala zpátky k vyschlému korytu.

Jsem to já, kdo řídí, takže bude po mém.

Melanie beze slova běsnila.

Co kdybys mi ukázala zbytek těch čar? navrhla jsem. Než se snese tma, mohli bychom se přesvědčit, jestli už něco z toho není vidět.

Ne! utrhla se. Tohle si udělám po svém zase já!

Chováš se dětinsky.

Opět odmítla odpovědět. Pokračovala jsem v jízdě ke čtyřem ostrým vrcholkům a ona trucovala.

Sotva slunce zmizelo za horami, po kraji se prudce rozlila noc, v jednom okamžiku byla poušť oranžová zapadajícím sluncem a vzápětí zčernala. Zpomalila jsem a zašátrala po palubní desce, abych rozsvítila reflektory.

Copak ses pominula? sykla Melanie. Máš vůbec ponětí, na jakou dálku by reflektory byly tady vidět? Někdo by nás stoprocentně zpozoroval!

Tak co si počneme?

Doufej, že sedadla se dají sklopit.

Zastavila jsem a s puštěným motorem zvažovala, zda mám ještě jiné možnosti než přespat v autě, obklopená černou prázdnotou pouštní noci. Melanie trpělivě čekala, protože jí předem bylo jasné, že nepřijdu na nic.

Je to šílené, abys věděla, broukla jsem, zaparkovala a vytáhla klíčky ze zapalování. Celá ta akce. Vyloučeno, aby tam vůbec někdo byl. Nic nenajdeme, jen při tom hledání beznadějně zabloudíme. Měla jsem nejasné tušení, že náš plán je plný smrtelného nebezpečí – že budeme bloudit v žáru bez nouzového plánu, bez možnosti návratu. Věděla jsem, že Melanie má o tom nebezpečí mnohem konkrétnější představu, ale detaily přede mnou záměrně tají.

Na moje obvinění se nenamáhala odpovídat. Tyhle problémy jí nedělaly těžkou hlavu. Pochopila jsem, že radši bude po zbytek života bloudit v poušti, než aby se vrátila k životu, jaký jsem předtím vedla. Dokonce i kdyby jí nehrozila Hledačka, dávala přednost téhle možnosti.

Sklopila jsem sedadla, jak nejdál to šlo, ale pořád to nestačilo k pohodlí. Pochybovala jsem, že dokážu usnout, ale zakázala jsem si přemýšlet o tolika věcech, že jsem měla mysl úplně prázdnou, nezajímavou. Melanie také mlčela.

Zavřela jsem oči a zjistila, že tma za mými víčky se od bezměsíčné noci vůbec neliší, načež jsem nečekaně snadno vplula do nevědomí.