OTÁZKA

 

Tělo můj dům

můj kůň můj pes

co si počnu

až padneš

 

Kde budu spát

Jak budu jezdit

Co budu lovit

 

Kam pojedu

bez svého koně

dychtivého a rychlého

Jak poznám

že v houští před námi

je nebezpečí nebo poklad

Když Tělo můj věrný

chytrý pes je po smrti

 

Jaké to bude

ležet na obloze

bez střechy či dveří

a větrem v očích

 

a proudícími mraky

jak se dokážu skrýt?

 

May Swensonová

PROLOG

Implantace

Léčitel se jmenoval Hluboký brod.

Protože byl duše, povahou objímal všechno dobré: byl soucitný, trpělivý, čestný, poctivý a plný lásky. Strach nepatřil mezi obvyklé emoce Hlubokého Brodu.

Pocit podráždění byl ještě vzácnější. Bohužel, protože Hluboký brod žil v lidském těle, podráždění občas neunikl.

Když ze zadního konce operačního sálu zaznělo šeptání Léčitelových studentů, sevřel rty do úzké čárky. Na ústech, která se mnohem častěji usmívala, vypadal ten výraz nepatřičně.

Darren, jeho osobní asistent, si té grimasy všiml a popleskal ho po rameni.

„Jsou zkrátka zvědaví, Brode,“ připomněl tiše.

„Implantace není ani zdaleka zajímavá, ani náročná procedura. V případě nouze by to zvládla každá duše na ulici. Tím dnešním přihlížením se toho zrovna moc nenaučí.“ Brod si překvapeně uvědomil, že jeho normální konejšivý hlas kazí ostrý podtón.

„Ještě nikdy předtím neviděli dospělého člověka,“ připomněl Darren.

Brod povytáhl jedno obočí. „Copak jsou vůči ostatním tvářím slepí? Copak nemají zrcadla?“

„Vždyť víš, co myslím – divokého člověka. Dosud bez duše. Jednoho z rebelů.“

Brod se podíval na tělo dívky v bezvědomí, ležící na operačním stole tváří dolů. Srdce mu zalil soucit při vzpomínce, v jakém stavu bylo to nebohé polámané tělo, když ho Hledači přinesli na Léčitelskou kliniku. Dívka jistě trpěla krutými bolestmi…

Teď byla samozřejmě dokonalá – naprosto uzdravená. Brod se o to postaral.

„Vypadá úplně stejně jako my všichni,“ prohodil Brod k Darrenovi. „Všichni máme lidské tváře. A až se probudí, bude jednou z nás.“

„Je to pro ně vzrušující, to je všechno.“

„Duše, kterou dnes voperujeme, by si zasloužila víc úcty, než aby takhle okukovali tělo jejího hostitele. Už takhle bude pro ni náročné se aklimatizovat. Není spravedlivé vystavit ji ještě tomu všemu.“ Tím vším nemyslel to okukování. Brod slyšel, že do hlasu se mu opět vrátil ostrý tón.

Darren ho opět poplácal. „Bude to v pořádku. Hledač potřebuje informace a…“

Při slově Hledač věnoval Brod Darrenovi pohled, z kterého čišel jednoznačný vztek. Darren ohromeně zamžikal.

„Promiň,“ omluvil se Brod okamžitě. „Nechtěl jsem reagovat negativně. To jen že se o tuhle duši bojím.“

Pohledem sklouzl k nádobě s tekutým dusíkem, která stála na podstavci vedle stolu. Kontrolka na ní zářila matně červeně na důkaz toho, že nádoba je obsazená a nastavená na režim hibernace.

„Duši pro tento úkol speciálně vybrali,“ uklidňoval ho Darren. „V naší rase je výjimečná – odvážnější než většina ostatních. Její životy mluví samy za sebe. Myslím, že kdyby se jí bylo možné zeptat, dobrovolně by se nabídla.“

„Kdo mezi námi by se dobrovolně nenabídl, kdyby ho požádali o šíření dobra? Ale je to i tenhle případ? Opravdu to poslouží většímu dobru? Otázka se netýká ochoty, ale zda máme právo žádat kteroukoliv duši, aby se protrpěla tímhle.“

Studenti Léčitelství se bavili i o hibernované duši. Brod zřetelně slyšel jejich šeptání; hlasy jim sílily spolu s narůstajícím vzrušením.

„Žila na šesti planetách.“

„Já slyšel sedmi.“

„Já slyšel, že nikdy nežila dvakrát v hostiteli stejného druhu.“

„Je to vůbec možné?“

„Byla skoro vším. Květinou, Medvědem, Pavoukem…“

„Chaluhou, Netopýrem…“

„Dokonce i Drakem!“

„Tomu nevěřím – těm sedmi planetám!“

„Nejmíň sedm. Začala na Počátku.“

„Vážně? Na Počátku?“

„Ticho, prosím!“ přerušil je Brod. „Pokud nedokážete přihlížet profesionálně a mlčky, pak vás budu muset vyzvat k odchodu!“

Šest studentů zahanbeně zmlklo a honem ucouvlo od ostatních.

„Tak jdeme na to, Darrene.“

Všechno bylo připraveno. Vedle lidské dívky stála řada patřičných léků. Dlouhé tmavé vlasy měla schované pod chirurgickou čapkou, útlou šíji odhalenou. Pomalu oddechovala v hluboké narkóze. Na opálené kůži neměla skoro ani stopu po té… nehodě.

„Prosím, Darrene, začni s procesem roztávání.“

Šedovlasý asistent už čekal vedle nádoby s tekutým dusíkem, ruku položenou na číselníku. Rudá kontrolka na malém šedém válci začala pulzovat, s ubíhajícími vteřinami blýskala pořád rychleji a měnila barvu.

Brod se soustředil na bezvědomé tělo; drobnými, přesnými pohyby prořízl skalpelem kůži na zátylku a pak ránu postříkal medikamentem, který zastavil krvácení. Teprve potom řez rozšířil a jemně se vnořil do šíjových svalů, aby je neporanil. Mezi svaly se objevily bílé kosti na posledním páteřním obratli.

„Duše je připravená, Brode,“ oznámil mu Darren.

„Já také. Přenes ji.“

Brod cítil Darrena u svého lokte a i bez ohlédnutí věděl, že asistent vyčkává s nataženou rukou; pracovali spolu už řadu let. Brod roztáhl řez.

„Pošli ji domů,“ vyzval šeptem.

Do zorného pole se mu vsunula Darrenova ruka; v pokrčené dlani se stříbřitě leskla probuzená duše.

Broda jako vždy při pohledu na obnaženou duši ohromila její krása.

Duše zářila v oslnivých světlech operačního sálu mnohem silněji než lesklý stříbrný nástroj v jeho ruce. Vlnila se a svíjela jako oživlá stužka, protahovala se štěstím, že už není uvězněná v nádobě. Její teninké péřové výběžky, kterých bylo skoro tisíc, se jemně vzdouvaly jako světle stříbrné vlasy. Třebaže všechny duše byly krásné, Hlubokému Brodu zrovna tahle připadala krásná až výjimečně.

A nemyslel si to sám. Zaslechl Darrenův tichý povzdech i obdivné mumlání studentů.

Darren jemně vložil drobné třpytivé stvořeníčko do otvoru, který Brod vytvořil v lidské šíji. Duše tam hladce vklouzla a prosmýkla se do cizího těla. Brod obdivoval její samozřejmou schopnost přijmout nový domov. Výběžky se pevně ovinou kolem nervových center, některé se prodlouží a dosáhnou mnohem hlouběji, kam on sám nevidí, do horních i spodních částí mozku, očních nervů, zvukovodů. Všechno to duše zvládla nesmírně rychle, sebejistými pohyby. Zanedlouho byl vidět jen nepatrný kousek jejího lesklého těla.

„Výborná práce!“ pochválil Brod duši šeptem, i když věděl, že ho neslyší. Uši měla jen ta lidská dívka, a ta tvrdě spala.

Dokončení zákroku byla pouhá rutina. Ránu vyčistil a zahojil, nanesl mast, která pevně uzavřela řez za duší, a nakonec zbylou čárku na šíji přetřel práškem, který zjemňuje jizvy.

„Dokonalé, jako obvykle,“ ocenil asistent, jenž z důvodu – pro Broda nikdy nepochopeného – stále používal jméno svého lidského hostitele, Darren.

Brod si povzdechl. „Dnešní práci jsem nedělal rád.“

„Konáš jen svou práci Léčitele.“

„Tady však jde o vzácný případ toho, kdy Léčba poraní.“

Darren začal poklízet svoje nástroje. Zřejmě nevěděl, co odpovědět. Brod jen splnil svoje Poslání. S tím se Darren spokojil.

Hluboký Brod však ne, protože byl ryzí Léčitel až do morku kostí. Úzkostlivě hleděl na pokojně spící tělo lidské ženy a uvědomoval si, že ten vnitřní mír se roztříští v okamžiku, kdy žena nabude vědomí. A ten hrozný konec mladé ženy si protrpí právě ta nevinná duše, kterou jí zrovna vložil do těla.

A když se pak Brod naklonil k ženě, aby jí šeptl do ucha, vášnivě si přál, aby ho duše uvnitř tentokrát slyšela.

„Hodně štěstí, malá Poutnice, hodně štěstí. Upřímně si přeji, abys ho neměla zapotřebí.“