13
Moje tělo reaguje rychleji než mozek a v další vteřině se řítím ze
dveří, přes trávníky Vesnice vítězů do tmy. Do ponožek se mi
vsakuje vlhkost z promáčené země a vnímám ostré poryvy větru, ale
nezastavuji. Kam? Kam mohu jít? Do lesa, samozřejmě. Dobíhám k
plotu, než mi hučení elektřiny připomíná, že jsem v pasti. Ustupuji,
lapám po dechu, otáčím se a znovu utíkám.
Přicházím k sobě až vkleče ve sklepě jednoho z prázdných domů
Vesnice vítězů. Okénkem vysoko nad mou hlavou sem dopadá
matný měsíční svit. Je mi zima, jsem promáčená a vyčerpaná, ale
můj bezhlavý pokus o útěk nijak nepotlačil vlnu hysterie, která se ve
mně zvedá a která mě utopí, pokud se jí nezbavím. Cpu si do pusy
zmuchlaný přední díl košile a křičím. Nevím, jak dlouho. Když
umlkám, už sotva chraptím.
Choulím se na boku do klubíčka a zírám na čtverečky měsíční
záře na betonové zemi. Jdu zpátky do arény. Vracím se do království
nočních můr. Musím přiznat, že mě to vůbec nenapadlo. Čekala jsem
plno jiných věcí. Představovala jsem si, jak mě veřejně ponižují,
mučí či popravují. Jak prchám temnotou, pronásledovaná mírotvorci
ve vznášedle. Jak si beru Peetu a naše děti jsou vylosovány jako
splátci. Ani ve snu mě však nenapadlo, že bych se mohla znovu
dostat do arény. Proč? Protože něco takového se ještě nestalo.
Vítězové jsou jednou provždy vyřazeni z osudí. Tak to platilo až do
dneška.
Je tu pytlovina, jakou používají malíři k zakrývání nábytku, a já
si ji přetahuji přes sebe jako přikrývku. Slyším, jak v dálce někdo
volá mé jméno, ale povoluji si chvilku sobectví, kdy nemyslím
dokonce ani na ty, jež miluji ze všeho nejvíc. Myslím jen na sebe. A
na to, co mě čeká.
Plachta je tvrdá, ale udržuje teplo. Uvolňují se mi svaly a srdce už
mi tluče o něco pomaleji. Vidím truhličku v rukách malého chlapce i
prezidenta Snowa, který vytahuje zažloutlou obálku. Opravdu tohle
mohli napsat tvůrci her před pětasedmdesáti lety? působí to na mě
jako dokonalé řešení problémů, jimž dnes Kapitol čelí. Zbaví se mě a
demoralizuje kraje – dvě mouchy jednou ranou.
V duchu slyším hlas prezidenta Snowa. „V sedmdesátém pátém
ročníku her, jako připomínka povstalcům, že ani ti nejsilnější z nich
nemohou přemoci Kapitol, budou vybráni splátci z existujících řad
vítězů.“
Ano, vítězové jsou nejsilnější z nás. Přežili arénu a vyklouzli z
oprátky chudoby, která rdousí nás ostatní. Jsou, nebo bych spíš měla
říct jsme, ztělesněním naděje v situaci, kde žádná naděje není. A
třiadvacet z nás teď přijde o život, aby bylo jasné, že i tato naděje
byla pouhou iluzí.
Jsem ráda, že jsem vyhrála teprve vloni. Jinak bych znala
všechny ostatní vítěze nejen z televize, ale osobně, protože všichni
jsou hosty každého následujícího ročníku her. I pokud nikoho
netrénují – na rozdíl od Haymitche –, přijíždí většina každý rok na
Hladové hry do Kapitolu. Mám dojem, že řada z nich se přátelí,
zatímco já si musím dělat starosti jen se zabitím Peety nebo
Haymitche. Peety nebo Haymitche!
Prudce si sedám a odhazuji plachtu. Co mi to právě problesklo
hlavou? Neexistuje situace, která by mě přiměla zabít Peetu nebo
Haymitche. Jeden z nich ovšem bude v aréně se mnou, tomu se
nevyhnu. Možná už se i dohodli, kdo z nich to bude. Ať vylosují
kteréhokoliv z nich, ten druhý se bude moct nabídnout jako
dobrovolný náhradník. Je mi jasné, co se stane. Peeta požádá
Haymitche, aby ho za každou cenu nechal jít do arény se mnou.
Kvůli mně. Aby mě chránil.
Potácím se po sklepení a hledám východ. Jak jsem se sem vůbec
dostala? Po hmatu vylézám do schodů ke kuchyni a vidím
roztříštěnou skleněnou tabulku ve dveřích. Asi proto mi krvácejí
ruce. Pospíchám zpátky do noci a mířím přímo k Haymitchovu
domu. Haymitch sedí o samotě u kuchyňského stolu, poloprázdnou
láhev pálenky v jedné a nůž v druhé ruce. Je namol opilý.
„A, tady ji máme. Úplně vyřízenou. Konečně sis to spočítala, co,
zlato? Došlo ti, že tam nepůjdeš sama? A teď jsi přišla, abys mě
poprosila…, o co vlastně?“ říká.
Neodpovídám. Okno je otevřené dokořán a fouká na mě studený
vítr, jako kdybych stála venku.
„Přiznávám, že pro toho kluka to bylo jednodušší. Přilítl sem, než
jsem stačil otevřít flašku. Škemral, abych mu dal další šanci jít do
arény. Ale co mi povíš ty?“ Napodobuje můj hlas. „Jdi místo něho,
Haymitchi, protože je podle mě spravedlivé, aby měl Peeta šanci na
další život spíš než vy?“
Koušu se do rtu, protože si uvědomuji, že přesně tohle chci. Chci,
aby Peeta žil, i kdyby to znamenalo Haymitchovu smrt. Ne, to ne.
Haymitch je samozřejmě hrozný, ale teď je jako moje rodina. Proč
jsem vlastně přišla? ptám se sama sebe. Co tu mohu chtít?
„Přišla jsem se napít,“ říkám.
Haymitch vyprskne smíchy a mlčky přede mě na stůl staví láhev.
Otírám hrdlo rukávem a polykám dva loky, než se začnu dusit. Trvá
pár minut, než se ovládnu, a i pak mi teče z očí i nosu. Alkohol mě
pálí jako oheň a to se mi líbí.
„Možná byste to opravdu měl být vy,“ poznamenávám věcně a
přitahuji si židli. „Stejně nenávidíte život.“
„To je pravda,“ přikyvuje Haymitch. „A vzhledem k tomu, že
posledně jsem se snažil udržet naživu tebe, asi bych se měl tentokrát
pokusit zachránit jeho.“
„To je další dobrý argument,“ souhlasím, utírám si nos a znovu si
přihýbám z láhve.
„Peeta tvrdí, že jelikož jsem si minule vybral tebe, teď mu dlužím
laskavost. Měl bych podle něj udělat všechno, co bude chtít. A on
chce jít znovu do arény a chránit tě,“ pokračuje Haymitch.
Já to věděla. Peeta je svým způsobem snadno předvídatelný.
Zatímco jsem se válela na podlaze sklepa a myslela jsem jenom na
sebe, on už byl tady a myslel na mě. Slovo hanba ani zdaleka
nepopisuje, jak se cítím.
„Mohla bys žít třeba sto životů a stejně si ho nezasloužíš,“
poznamenává Haymitch.
„Jo, jasně,“ odfrkávám. „On je v našem trojlístku ten nejlepší, o
tom není sporu. Takže co uděláte?“
„Nevím,“ vzdychne Haymitch. „Snad bych tam mohl jít s tebou.
Pokud v den sklizně vytáhnou moje jméno, stejně se ale nabídne jako
dobrovolník na moje místo.“
Chvíli sedíme mlčky. „V aréně by to pro vás bylo hodně zlé, co?
Když znáte všechny ostatní vítěze?“ ptám se.
„Myslím, že to bude nesnesitelné, ať budu kdekoliv, to se
spolehni.“ Kývá na láhev. „Tak vrátíš mi ji?“
„Ne,“ říkám a objímám pálenku oběma rukama. Haymitch
vytahuje zpod stolu další láhev a otvírá ji. Pak si ale uvědomuji, že tu
nejsem jenom kvůli pití. Chci od Haymitche ještě něco dalšího. „Už
jsem přišla na to, o co vás chci požádat,“ říkám. „Pokud budu v aréně
já s Peetou, tentokrát se pokusíme udržet naživu jeho.“
V jeho krví podlitých očích se zaleskne bolest.
„Jak jste říkal, bude to zlé v každém případě. A ať už chce Peeta
cokoliv, on je teď na řadě s tím, aby ho někdo chránil. Oba mu to
dlužíme.“ Pokračuji prosebně: „Kapitol mě navíc tak nenávidí, že
jsem stejně v podstatě chodící mrtvola. Peeta může mít pořád ještě
šanci. Prosím, Haymitchi. Řekněte, že mi pomůžete.“
Mračí se na láhev a zvažuje má slova.
„Dobře,“ souhlasí nakonec.
„Díky,“ říkám. Teď bych se měla jít podívat za Peetou, ale
nechce se mi. Točí se mi hlava a jsem tak vyčerpaná, že se nedá
odhadnout, s čím by mě přiměl souhlasit. Ne, musím jít domů k
matce a Prim.
Když se potácím po schodech ke svému domu, dveře se najednou
otvírají a Hurikán si mě přitahuje do náruče. „Mýlil jsem se. Měli
jsme odejít, jak jsi říkala,“ šeptá.
„Ne,“ vrtím hlavou. Mám potíže se soustředěním a Hurikánovi
šplíchá na kabát pálenka z mé láhve, ale podle všeho mu to nevadí.
„Ještě není pozdě,“ dodává.
Přes jeho rameno vidím matku a Prim, jak stojí bok po bok ve
dveřích. Když utečeme, ostatní zahynou. A teď ještě musím chránit
Peetu. Konec debaty. „Už je.“ Podlamují se mi kolena, ale Hurikán
mě drží. Alkohol nade mnou konečně získává vládu a já ještě slyším,
jak se skleněná láhev tříští o podlahu. To mi připadá jako úplně
symbolické, protože mi mezi prsty proklouzlo doslova všechno.
Když přicházím k sobě, sotva stihnu doběhnout na záchod, než se
pálenka objeví znovu. Pálí úplně stejně, jako když jsem ji polykala, a
chutná dvakrát hůř. Chvěju se a jsem zbrocená studeným potem, ale
aspoň jsem se zbavila většiny alkoholu. I tak se mi ho do krve
vstřebalo tolik, že mi v hlavě tepe tupá bolest a mám vyschlo v
ústech a žaludek jako na vodě.
Pouštím si sprchu a stojím asi minutu pod teplými proudy vody,
než mi dochází, že mám na sobě spodní prádlo. Matka mi určitě
svlékla špinavé šaty a uložila mě do postele. Házím mokré prádlo do
umyvadla a liju si na hlavu šampon. Pálí mě ruce a teprve teď si
všímám malých, úhledných stehů na jedné dlani a z boku druhé ruky.
Matně si vzpomínám, jak jsem minulou noc rozbila okno. Drhnu se
od hlavy k patě, s přestávkou na další kolo zvracení. Tentokrát už ze
mě vycházejí jen žaludeční šťávy, které odtékají výlevkou spolu s
příjemně vonící šamponovou pěnou.
Oblékám si župan a vracím se do postele. Nedbám na to, že mi z
vlasů kape voda, a lezu si zpátky pod přikrývku. Takhle nějak se
určitě cítí člověk, který se otrávil jedem. Kroky na schodech oživují
mou paniku z minulého večera. Nejsem připravená na setkání s
matkou a Prim. Musím se vzchopit, abych byla klidná, jako když
jsme se loučily po minulé sklizni. Musím být silná. Namáhavě se
zvedám do sedu, odhrnuji si mokré vlasy ze spánků, které mě bolí
jako střep, a zhluboka se nadechuji. Matka s Prim se objevují ve
dveřích s čajem a topinkou a s ustaranými tvářemi. Otvírám pusu,
abych začala nějakým vtipem, ale místo toho se dávám do pláče.
A to jsem chtěla být silná.
Matka si sedá na kraj postele a Prim si leze přímo ke mně, obě
mě objímají a chlácholí, dokud se úplně nevypláču. Pak Prim dojde
pro ručník, vysuší mi vlasy a učeše mě, zatímco do mě matka
vpravuje topinku a hrnek čaje. Oblékají mě do teplého pyžama,
přehazují přese mě další deky a já znovu usínám.
Když se budím, poznávám podle světla za oknem, že je pozdní
odpoledne. Na nočním stolku mám postavenou sklenici s vodou a
hned ji několika žíznivými doušky vyprazdňuji. I když se žaludek a
hlava pořád ještě zcela neuklidnily, jsem na tom mnohem líp než
ráno. Vstávám, oblékám se a splétám si vlasy copu. Ještě než
scházím dolů, zastavuji se na chvíli nad schody. Trochu se stydím za
to, jak jsem se po vyhlášení Čtvrtoher zhroutila. Za svůj
bezmyšlenkovitý útěk, pitku s Haymitchem i plač. Za daných
okolností si snad zasloužím jeden den slabosti. Jsem ovšem ráda, že
u toho nebyly kamery.
Dole mě matka s Prim znovu objímají, ale nedávají najevo
přehnané emoce. Vím, že je v sobě zadržují, aby mi ještě
nepřitěžovaly. Dívám se na Prim a skoro nedokážu uvěřit, že je to
tatáž křehká dívka, kterou jsem nechala doma po loňské sklizni.
Události posledního tři čtvrtě roku – zkouška v podobě Hladových
her, krutosti v našem kraji i zástupy nemocných a raněných, které
teď často ošetřuje sama, protože matka má plné ruce práce s
nejvážnějšími případy – způsobily, že zestárla o několik let. Také
docela vyrostla – už jsme skoro stejně vysoké, ale to není příčina,
proč vypadá podstatně starší.
Matka mi nabírá do hrnku vývar a já ji žádám o druhý hrnek pro
Haymitche. Pak přecházím po trávě k jeho domu. Právě se probouzí
a bere si ode mě hrnek bez jakékoliv poznámky. Sedíme poklidně
proti sobě, srkáme vývar a sledujeme, jak za oknem zapadá slunce.
Nahoře slyším kroky a předpokládám, že to je Hazelle. O pár minut
později však schází dolů Peeta a nekompromisně pokládá na stůl
kartónovou krabici plnou prázdných láhví.
„Tak, a je to,“ říká.
Haymitch musí napínat veškeré síly, aby vůbec zaostřil pohled na
láhve, a tak se ptám já: „Co to je?“
„Vylil jsem všechen alkohol do výlevky,“ odpovídá Peeta.
To Haymitche probírá z omámení. Nevěřícně se prohrabuje
láhvemi. „Cože jsi udělal?“
„Vylil jsem je,“ opakuje Peeta klidně.
„Vždyť si koupí další,“ krčím rameny.
„Nekoupí,“ vrtí hlavou Peeta. „Dnes ráno jsem zašel za Rozparovačkou
a řekl jsem jí, že ji udám, jestli prodá jedinou kapku
komukoliv z vás dvou. Navíc jsem jí zaplatil ušlý zisk, ale asi by
stačila i samotná pohrůžka. Nejspíš se nechce vrátit do vězení.“
Haymitch se proti němu ohání nožem, ale Peeta jeho výpad
snadno odráží. Dme se ve mně vztek. „Co je ti po tom, co dělá?“
„Všechno. Ať už to dopadne jakkoliv, dva z nás půjdou do arény
a ten třetí bude trenér. Nemůžeme si v týmu dovolit žádné opilce. A
to platí především o tobě, Katniss,“ obrací se na mě.
„Cože?“ prskám pobouřeně, ale mé rozhořčení by bylo
přesvědčivější, kdybych neměla takovou kocovinu. „Zatím jsem byla
opilá jen jednou.“
„Jo, a podívej se, v jakém jsi stavu,“ odsekává Peeta. Nevím, co
jsem od prvního setkání s Peetou po tom oznámení čekala. Nějaké to
objetí a polibek. Snad i trochu útěchy. Tohle tedy rozhodně ne.
Otáčím se k Haymitchovi. „Nebojte, seženu vám další pití.“
„Pak udám i vás oba. Nechám vás vystřízlivět na pranýři,“ hrozí
Peeta.
„Proč to všechno děláš?“ ptá se Haymitch.
„Protože dva z nás se vrátí z Kapitolu domů. Jeden trenér a jeden
vítěz,“ odpovídá Peeta. „Cetkie mi pošle záznamy všech žijících
vítězů. Podíváme se na jejich ročníky her a zjistíme co nejvíc o jejich
technice. Přibereme a zesílíme. Začneme se chovat jako profíci. A
jeden z nás znovu vyhraje, ať se to vám dvěma líbí nebo ne!“
Odchází z místnosti a bouchá za sebou dveřmi.
Haymitch i já sebou při té ráně trhneme.
„Nemám ráda pokrytce,“ poznamenávám.
„Jak to myslíš?“ ptá se Haymitch a začíná dopíjet zbytky z
prázdných láhví.
„Chce, abychom se zpátky vrátili my dva,“ odpovídám.
„Tak to ho převezeme,“ ušklíbá se Haymitch.
Po několika dnech ale souhlasíme s tím, že se budeme chovat
jako profíci, protože jde o nejlepší způsob, jak připravit do arény i
Peetu. Každý večer sledujeme souhrny starších ročníků her, z nichž
vyšli dosud žijící vítězové. S žádným z nich jsme se nesetkali na
Turné vítězů, což mi zpětně připadá zvláštní. Když se o tom zmiňuji,
Haymitch odpovídá, že prezident Snow si jistě nepřál, abychom my
dva s Peetou – hlavně já – navazovali přátelské vztahy s vítězi z
krajů, kde hrozilo povstání. Vítězové se těší zvláštnímu postavení, a
kdyby to vypadalo, že podporují můj trik namířený proti Kapitolu,
bylo by to politicky dost ožehavé. Také si uvědomuji, že řada našich
protivníků může být v pokročilém věku, což je na jednu stranu
smutné, ale zároveň mě to uklidňuje. Peeta si dělá poznámky,
Haymitch doplňuje informace o osobnostech jednotlivých vítězů, a
tak se pomalu seznamujeme s budoucími protivníky.
Každé dopoledne cvičíme, abychom zesílili. Běháme, zvedáme
závaží a protahujeme si svaly. Každé odpoledne pilujeme bojové
schopnosti: vrháme nože, zápasíme, a já dokonce Haymitche s
Peetou učím šplhat na stromy. Přestože oficiálně nemají splátci
trénovat přede dnem sklizně, nikdo se nám v tom nepokouší bránit. I
v běžných ročnících přijíždějí do Kapitolu splátci z Prvního,
Druhého a Čtvrtého kraje s tím, že už umějí zacházet s oštěpy a meči.
Tohle proti tomu nic není.
Po tolika letech nadměrného pití Haymitchovo tělo odolává
pokusům o zlepšení. Pořád má pozoruhodnou sílu, ale i kratičký běh
ho vyřídí. Také by si člověk myslel, že chlápek, který každou noc spí
s nožem v ruce, s ním bude schopný zasáhnout třeba stěnu domu,
když ne nic menšího. Haymitchovi se tak třesou ruce, že trvá týdny,
než se mu daří aspoň to.
Peeta a já díky nové životosprávě naopak jen kveteme. Mám
nějakou pracovní náplň a všichni můžeme něco dělat, ne pouze trpně
přijímat porážku. Matka nám sestavuje speciální jídelníček, abychom
přibrali, Prim nám ošetřuje bolavé svaly a Madge potají bere svému
otci staré kapitolské noviny a nosí nám je. Ukazuje se, že podle tipů
na absolutního vítěze patříme mezi favority. O nedělích se k nám
připojuje Hurikán, ačkoliv nemá Peetu ani Haymitche nijak v lásce, a
učí nás všechno, co ví o kladení pastí. Připadá mi zvláštní, že se
bavím s Peetou a Hurikánem současně, ale momentálně zřejmě
odložili všechny spory, které mezi sebou mají.
Když jednou večer doprovázím Hurikána zpátky do města,
dokonce připouští: „Škoda, že je tak těžké ho nenávidět.“
„To mi povídej,“ odpovídám. „Kdybych ho v aréně dokázala
nenávidět, nebyli bychom všichni v téhle bryndě. Byl by po smrti a
já bych žila jako spokojená vítězka.“
„A co by bylo s námi, Katniss?“ ptá se Hurikán.
Umlkám, protože nevím, co bych měla říct. Co bych dělala s
údajným bratrancem, který by si, nebýt Peety, nemusel hrát na mého
příbuzného? Také by mě políbil? A oplatila bych mu polibek,
kdybych mohla? Otevřela bych se mu, ukolébaná penězi, dostatkem
jídla a iluzí bezpečí, kterou vítězství v Hladových hrách za jiných
okolností přinášelo? Nad námi a hlavně nad našimi dětmi by se pořád
vznášela hrozba sklizně. Bez ohledu na to, co bych chtěla…
„Lovili bychom. Každou neděli,“ odpovídám. Ptal se na něco
jiného, ale víc mu nemohu upřímně říct. Ví, že jsem mu dala
přednost před Peetou, když jsem se rozhodla neutíkat. A pro mě
nemá smysl mluvit o hypotetických věcech, které se mohly stát,
kdyby… I kdybych v aréně zabila Peetu, stejně bych se nechtěla
vdát. Zasnoubila jsem se jedině proto, abych zachránila lidské životy,
a to se nakonec obrátilo proti mně.
Navíc se bojím, že pokud bych dala Hurikánovi najevo nějaké
emoce, jen bych ho vyprovokovala k nějakému drastickému kroku.
Například by chtěl rozpoutat povstání v dolech. A jak Haymitch říká,
Dvanáctý kraj na to není připravený. Pokud se vůbec něco změnilo,
jsme na tom ještě hůř než před vyhlášením Čtvrtoher, protože
následujícího rána přijela vlakem další stovka mírotvorců.
Vzhledem k tomu, že se podruhé z arény neplánuji vrátit živá,
čím dřív mě Hurikán odepíše, tím líp. Mám v úmyslu mu po sklizni
říct pár věcí, až dostaneme hodinu na rozloučení se svými blízkými.
Řeknu mu, jak důležitý pro mě po všechny ty roky byl a o kolik lepší
byl můj život díky tomu, že jsem ho znala a milovala, byť jen tím
omezeným způsobem, kterého jsem schopná.
Nakonec k tomu ale nedostanu příležitost.
V den sklizně panuje dusné horko. Obyvatelé Dvanáctého kraje
tiše stojí na náměstí pod dohledem kulometů. Stojím sama v malé
ohrádce oddělené provazy od okolí, zatímco Peeta s Haymitchem
stojí v podobné ohrádce napravo ode mě. Sklizeň trvá necelou
minutu. Cetkii s výstřední parukou kovově zlatého odstínu chybí
obvyklý elán. Musí chvíli lovit v dívčím osudí, než nahmatá jediný
kousek papíru, na němž je pochopitelně moje jméno. Pak vylosuje
Haymitche, který na mě ale sotva stíhá vrhnout nešťastný pohled, než
se nabízí Peeta jako dobrovolník.
Hned nás odvádějí do soudní budovy, kde na nás čeká vrchní
mírotvorce Knut. „Nový postup,“ oznamuje s úšklebkem.
Procházíme zadními dveřmi a vezou nás na nádraží. Na nástupišti
chybějí kamery i dav, který by nás vyprovodil na cestu. Objevuje se
Cetkie s Haymitchem, i oni v doprovodu vojáků. Mírotvorci nás
všechny nahánějí do vlaku a přibuchují za námi dveře. Souprava se
dává do pohybu.
Dívám se z okénka na mizející Dvanáctý kraj, aniž bych řekla
svým blízkým, co jsem měla na srdci.
2024 ©