14
Zůstávám stát u okénka, i když výhled na můj domov dávno
zakryly lesy. Tentokrát nemám sebemenší naději na návrat. Vloni
jsem slíbila Prim, že udělám všechno, abych se vyhrála, a teď jsem
přísahala sama sobě, že udělám všechno, abych udržela naživu Peetu.
Nikdy už tudy nepojedu zpátky.
Připravila jsem si poslední slova, která jsem chtěla říct svým
nejbližším. Jak co nejlíp uzavřít a zamknout dveře minulosti a nechat
je za sebou, smutné, ale v bezpečí. Teď mě Kapitol připravil i o
tohle.
„Napíšeme dopisy, Katniss,“ říká za mnou Peeta. „To bude stejně
lepší. Zůstane jim po nás něco hmatatelného. Haymitch je doručí,
pokud… to bude potřeba.“
Přikyvuji a odcházím rovnou do svého kupé. Sedím na lůžku a
vím, že jim nikdy nenapíšu. Dopadlo by to stejně jako proslov, který
jsem se snažila sestavit na Routinu a Mlatovu památku v Jedenáctém
kraji. Měla jsem ho připravený v hlavě a nakonec jsem ho pronesla
před shromážděnými diváky, ale nedokázala bych ho svěřit papíru.
Rozloučení navíc měla doprovodit objetí a polibky, chtěla jsem
pohladit Prim po vlasech, dotknout se Hurikánovy tváře a potřást si
rukou s Madge. Něco takového nelze doručit v dřevěné truhle s mým
studeným, posmrtně ztuhlým tělem.
Jsem tak smutná, že ani nedokážu plakat – chci se jenom stulit do
postele a spát, dokud zítra ráno nedorazíme do Kapitolu. Jenže mám
úkol. Ne, je to víc než úkol. Jde o mé poslední přání.
Udržet Peetu naživu. A je nutné, abych měla situaci v aréně pod
kontrolou, jakkoliv se nezdá pravděpodobné, že bych toho tváří tvář
kapitolskému hněvu dosáhla. Tudíž si nemohu dovolit truchlit za své
nejbližší, které jsem nechala doma. Nech je odejít, opakuji si. Rozluč
se s nimi a zapomeň. Snažím se, jak to jde, beru je jednoho po
druhém, vypouštím je jako ptáky z klícek v mém nitru a zamykám
dvířka, aby se už nemohli vrátit.
Když u mě klepe Cetkie a volá mě k večeři, cítím se dočista
prázdná, ale není to tak úplně nevítaný pocit.
Večeře probíhá v zasmušilé atmosféře. Dokonce natolik
zasmušilé, že občas nastávají dlouhé chvíle ticha přerušované jen
odklízením prázdných talířů a přinášením dalších chodů. Studená
zeleninová polévka. Rybí koláčky s krémovou limetovou pastou.
Titěrní ptáčkové plnění pomerančovou omáčkou, s divokou rýží a
řeřichou. Čokoládový krém s třešněmi.
Třebaže Peeta a Cetkie se tu a tam pokoušejí zahájit konverzaci,
jejich pokusy vyznívají do prázdna.
„Moc se mi líbí vaše vlasy, Cetkie,“ říká Peeta.
„Díky. Nechala jsem si je udělat, aby ladily s Katnissiným odznakem.
Napadlo mě, že bychom pro tebe mohli sehnat zlatý pásek
na kotník a Haymitch by si třeba vzal zlatý náramek nebo něco
podobného. Tak bychom všichni vypadali jako tým,“ odpovídá
Cetkie.
Očividně netuší, že se můj reprodrozd stal symbolem povstalců.
Přinejmenším v Osmém kraji. V Kapitolu je reprodrozd stále jen
módní připomínkou obzvlášť vzrušujícího ročníku her. Jak také
jinak? Skuteční vzbouřenci nedávají tajný symbol na nic tak
trvanlivého, jako jsou šperky, nýbrž na chlebové oplatky, které
mohou v případě nutnosti během vteřiny sníst.
„Považuji to za skvělý nápad,“ říká Peeta. „Co vy na to, Haymitchi?“
„Jo, klidně,“ bručí Haymitch. Nepije, ale vidím na něm, že by si
rád přihnul. Cetkie nechala obsluhu, aby odnesla i její víno, když
viděla, jak se Haymitch snaží. Náš trenér je rozhodně v prachbídném
stavu. Kdyby byl splátce, nic by Peetovi nedlužil a mohl by pít, co
hrdlo ráčí. Takhle bude muset zmobilizovat všechny síly a
schopnosti, aby ochránil Peetu v aréně plné svých starých přátel, a
stejně patrně neuspěje.
„Možná bychom vám měli taky sehnat paruku,“ pokouším se
odlehčit situaci. Vrhá na mě pohled, který jasně říká, ať mu všichni
dáme pokoj, a čokoládový krém dojídáme v tichosti.
„Podíváme se na shrnutí dne sklizně?“ ptá se Cetkie a jemně si
otírá koutky úst bílým plátěným ubrouskem.
Peeta si jde pro notes s poznámkami o žijících vítězích a všichni
se přesunujeme do místnosti s televizí, abychom si prohlédli budoucí
protivníky. Hraje hymna a po ní začíná každoroční souhrn dne
sklizně ve dvanácti krajích.
V dějinách her bylo sedmdesát čtyři vítězů. Padesát devět z nich
je dosud naživu. Řadu z nich poznávám, protože jsem je při
předchozích hrách viděla jako splátce nebo jako trenéry nebo protože
jsme sledovali záznam z jejich ročníku soutěže. Někteří jsou tak staří
nebo zničení nemocemi, drogami či alkoholem, že je nedokážu
zařadit. Jak se dalo čekat, v Prvním, Druhém a Čtvrtém kraji je
vítězů nejvíc, nicméně každý kraj dokázal sehnat aspoň jednoho
vítěze a jednu vítězku.
Sklizně probíhají rychle. Peeta pečlivě označuje vybrané splátce
hvězdičkami. Haymitch sleduje s bezvýraznou tváří, jak pódium
vystupují jeho přátelé jeden za druhým. Cetkie tlumeně a sklíčeně
poznamenává: „Ach ne, ne Cecelie,“ nebo „Plev musí být vždycky v
centru dění,“ a často vzdychá.
Pokud jde o mě, snažím se sice dávat pozor, ale stejně jako vloni
mi v paměti uvízne pouze několik splátců. Jsou tu atletičtí a krásní
sourozenci, bratr a sestra, z Prvního kraje, kteří vyhráli dva
následující ročníky po sobě, když jsem byla malá. Brutus,
dobrovolník z Druhého kraje – je mu jistě aspoň čtyřicet a vypadá
jako by se nemohl dočkat, až bude zpátky v aréně. Finnick, pohledný
chlapík se žlutohnědými vlasy ze Čtvrtého kraje, který byl
korunován před deseti lety, když mu bylo čtrnáct. V jeho kraji
vylosují i hysterickou mladou ženu s dlouhými hnědými vlasy, ale
rychle ji nahradí dobrovolnice, osmdesátiletá stařena, která se k
pódiu belhá o holi. Potom je tu Johanna Masonová, jediná žijící
vítězka ze Sedmého kraje, která před pár lety vyhrála díky tomu, že
hrála roli slabé dívky a soupeři ji podcenili. Zhruba třicetiletá žena z
Osmého kraje, která se prý jmenuje Cecelie, se musí vymanit z objetí
tří dětí, které běží za ní a nechtějí ji pustit. Do arény jde i Plev, vítěz
z Jedenáctého kraje a jeden z nejbližších Haymitchových přátel.
Pak volají mě. Nakonec Haymitche, ale Peeta ho nahrazuje jako
dobrovolník. Jedna z komentátorek se málem rozpláče, neboť se zdá,
že se na osudem stíhané milence z Dvanáctého kraje nikdy neusměje
štěstí. Pak se ale dává dohromady natolik, aby prohlásila, že tohle
budou jistě „nejlepší hry vůbec“.
Haymitch beze slova odchází a Cetkie nám po několika
nesouvislých poznámkách o některých splátcích přeje dobrou noc.
Přihlížím, jak Peeta vytrhává z notesu stránky s vítězi, kteří nebyli
vybráni.
„Proč nejdeš spát?“ obrací se ke mně.
Protože nezvládnu svoje noční můry, aspoň ne bez tebe,
pomyslím si. Dnes budou stoprocentně obzvlášť děsivé. Sotva však
mohu Peetu požádat, aby spal u mě. Od toho večera, kdy zbičovali
Hurikána, jsme se jeden druhého sotva dotkli. „Co budeš dělat?“
ptám se.
„Jenom si trochu projdu poznámky, abych si udělal jasnější
obrázek o tom, proti komu stojíme. Ráno je pak proberu s tebou. Jdi
si lehnout, Katniss,“ říká.
Odcházím tedy do postele a za pár hodin se opravdu probouzím z
noční můry, v níž se ta stařena ze Čtvrtého kraje mění v obrovského
hlodavce a ohryzává mi tvář. Vím, že jsem křičela, ale nikdo
nepřichází – ani Peeta, ani žádný z kapitolských zaměstnanců ve
vlaku. Oblékám si župan a pokouším se uklidnit. Po těle mi běhá
mráz a celá se třesu. Nedokážu zůstat ve svém kupé, a tak se
rozhoduji, že seženu někoho, kdo by mi udělal horký čaj nebo
čokoládu. Možná je Haymitch ještě vzhůru. Ten určitě nespí.
Objednávám si teplé mléko – nic lepšího na zklidnění mě
nenapadá. Slyším hlasy z televizní místnosti a nacházím v ní Peetu.
Na pohovce má položenou krabici s nahrávkami starých ročníků
Hladových her, které dostal od Cetkie. Na obrazovce poznávám hry,
v nichž zvítězil Brutus.
Jakmile si mě Peeta všímá, vypíná televizi. „Nemůžeš spát?“
„Budím se,“ odpovídám. Přitahuji si župan k tělu, když si
vybavuji tu stařenu měnící se v hlodavce.
„Chceš si promluvit?“ ptá se. Někdy to pomáhá, ale tentokrát jen
vrtím hlavou. Připadám si slabá, protože mě straší lidé, proti nimž
jsem ještě ani nebojovala.
Peeta rozpřahuje ruce a já se choulím do jeho objetí. To je poprvé
od vyhlášení Čtvrtoher, co mi dává najevo nějaké city. Dosud se
choval spíš jako cílevědomý trenér, který pořád trval na tom,
abychom s Haymitchem běhali rychleji, víc jedli a líp si prostudovali
svoje protivníky. Jako snoubenec? Ani náhodou. Přestal předstírat i
to, že je můj přítel. Objímám ho pažemi kolem krku, než mi stačí
přikázat, abych si udělala pár kliků nebo něco podobného. Přitahuje
mě k sobě a pokládá obličej do mých vlasů. Z místa, kde se jeho rty
dotýkají mého krku, se šíří teplo, které je tak neskutečně příjemné, že
vím jistě jednu věc. Nebudu první, kdo ukončí naše objetí.
A proč bych také měla? S Hurikánem jsem se rozloučila a je jisté
že ho nikdy neuvidím. Nijak mu nemohu ublížit. Neuvidí to nebo si
bude myslet, že jenom hraju pro kamery. Aspoň o jeden problém
míň.
Naše objetí ukončuje příchod kapitolské obsluhy s objednaným
teplým mlékem. Pokládá tác s kouřícím keramickým džbánem a
dvěma hrnky na stůl. „Přinesl jsem hrnek navíc,“ říká.
„Díky,“ přikyvuji.
„A do toho mléka jsem přidal trochu medu, aby bylo sladší. A
taky trochu koření,“ dodává. Dívá se na nás, jako kdyby chtěl říct
ještě něco dalšího, ale pak jenom vrtí hlavou a odchází.
„Co je s ním?“ ptám se.
„Asi nás lituje,“ říká Peeta.
„Jasně,“ ušklíbám se a nalévám si mléko.
„Myslím to vážně. Lidé v Kapitolu podle mě nejsou nijak nadšení
z toho, že se vracíme do arény,“ rozvádí to Peeta. „Ani že se tam
vracejí ostatní vítězové. Mají svoje šampióny rádi.“
„Řekla bych, že to rychle překonají, jakmile začne téct krev,“
odpovídám stroze. Jestli existuje nějaká věc, na kterou skutečně
nemám ani špetku času, je to mudrování o tom, jak Čtvrtohry ovlivní
náladu obyvatel Kapitolu. „Takže si znovu pouštíš všechny ty
nahrávky?“
„Celé ne. Jenom je tak projíždím a dívám se na bojové techniky
jednotlivých soutěžících,“ říká Peeta.
„Kdo je na řadě?“ ptám se.
„Vyber si.“ Peeta ukazuje na bednu.
Nahrávky jsou označeny ročníkem her a jménem vítěze.
Prohrabuji se jimi a najednou narážím na jednu, kterou jsme dosud
neviděli. Padesátý ročník. To byly druhé Čtvrtohry. A jméno vítěže
zní Haymitch Abernathy.
„Tyhle jsme si nikdy nepouštěli,“ poznamenávám.
Peeta krčí rameny. „Ne. Věděl jsem, že Haymitch nechce - stejně
jako si ani my nechceme připomínat náš ročník. A protože jsme ve
stejném týmu, říkal jsem si, že na tom tak nesejde.“
„Je tu záznam z pětadvacátých her?“ ptám se.
„Myslím, že ne. Vítěz už je určitě po smrti a Cetkie mi poslala
jenom nahrávky s možnými soupeři.“ Peeta potěžkává v ruce
Haymitchovu nahrávku. „Proč? Myslíš, že bychom se na to měli
podívat?“
„Jsou to jediné Čtvrtohry, které máme. Třeba se dozvíme něco o
tom, jak je organizují,“ říkám. Nemám z toho však dobrý pocit. Jako
kdybychom se chystali vniknout do Haymitchova soukromí. Nevím,
proč mi to tak připadá, když celé hry vysílali veřejně, ale nemohu si
pomoct. Navíc jsem docela zvědavá. „Nemusíme Haymitchovi říkat,
že jsme to viděli.“
„Dobře,“ souhlasí Peeta. Pouští přehrávač a já si sedám vedle něj
na pohovku i se svým mlékem, které je s medem a kořením opravdu
vynikající. Za chvíli mě do sebe vtahuje padesátý ročník Hladových
her. Po hymně následuje záběr na prezidenta Snowa, jak vytahuje z
truhly obálku určenou pro druhé Čtvrtohry. Vypadá mladší, ale je
stejně odporný jako teď. Předčítá z kartičky stejně nabubřelým
hlasem, jakým četl i letos, že na počest druhých Čtvrtoher půjde do
arény dvojnásobný počet splátců. Střihem se přenášíme přímo ke
sklizním, kde je z osudí losováno jméno za jménem.
Než dochází řada na Dvanáctý kraj, jsem zdrcena množstvím dětí
kráčejících na jistou smrt. V našem kraji losuje jiná žena, ne Cetkie,
ale i ona začíná zvonivým zvoláním: „Dámy mají přednost!“
Vyvolává jméno dívky, která na první pohled pochází ze Sloje, a
poté slyším jméno: „Maysilee Donnerová.“
„Ach!“ vyhrknu. „To byla kamarádka mé matky.“ Kamera ji
zabírá v davu, kde ji objímají další dvě dívky. Všechny tři jsou
plavovlasé. Jednoznačně jde o dcery obchodníků.
„Myslím, že vedle ní stojí tvoje matka,“ říká Peeta tiše. A má
pravdu. Když se Maysilee Donnerová statečně vymaňuje z objetí
kamarádek a míří k pódiu, na okamžik zahlédnu svoji matku. Je
přibližně stejně stará jako já dnes. Lidé nepřeháněli, když mluvili o
její kráse. Za ruku ji drží další plačící dívka, která vypadá úplně jako
Maysilee. Také mi ale někoho hodně připomíná. „Madge,“ říkám.
„To je její matka. Byli s Maysilee dvojčata,“ přikyvuje Peeta.
„Táta se o tom kdysi zmínil.“
Myslím na Madgeinu matku, manželku starosty Underseea, která
tráví polovinu života na lůžku se strašnou bolestí hlavy a snaží se od
sebe odříznout okolní svět. Nikdy mi nedošlo, že ji s mou matkou
spojuje tahle tragédie. Myslím na to, jak se u nás při bouřce objevila
Madge s léky proti bolesti určenými pro Hurikána. Na odznak s
reprodrozdem a na to, že rázem získal úplně jiný význam, když teď
vím, že původně patřil Madgeině tetě, Maysilee Donnerové,
splátkyni, která byla zavražděna v aréně.
Jako posledního vylosují Haymitche. Záběr na něj pro mě
představuje větší šok než předchozí pohled na matku. Je mladý.
Silný. Těžko se to připouští, ale také docela pohledný. Má tmavé,
vlnité vlasy a šedé oči jako mnoho lidí ze Sloje, jasné a už tenkrát
nebezpečné.
„Peeto, nemyslíš si, že zabil Maysilee, že ne?“ napadá mě. Z té
představy se mi z nějakého důvodu dělá zle.
„Při osmačtyřiceti hráčích? Pokládám to za dost
nepravděpodobné,“ uklidňuje mě Peeta.
Na obrazovce se mihne slavnostní jízda válečnými vozy – děti z
Dvanáctého kraje na sobě mají ohavné hornické úbory – a sestřih
rozhovorů. Všechno letí nesmírně rychle, a tak se člověk nemůže na
nikoho zaměřit. Vzhledem k tomu, že hry nakonec vyhrál Haymitch,
sledujeme delší pasáž jeho rozhovoru s Caesarem Flickermanem,
který vypadá v třpytivém tmavě modrém obleku pořád stejně. Jen
jeho tmavě zelené vlasy, oční víčka a rty jsou jiné.
„Takže, Haymitchi, co říkáš tomu, že v letošních hrách budeš mít
dvakrát tolik soupeřů?“ ptá se Caesar.
Haymitch krčí rameny. „Myslím, že v tom není velký rozdíl.
Pořád budou dvakrát hloupější než já, takže moje šance jsou zhruba
stejné.“
Diváci se smějou a Haymitch jim věnuje letmý úšklebek. Po
drážděný. Arogantní. Lhostejný.
„Tohle nemusel moc hrát, co?“ podotýkám.
Nadchází ráno začátku her. Sledujeme, jak jedna splátkyně
vyjíždí na plošině vzhůru do arény. Mimoděk tajím dech. I ostatní
splátci mají ve tvářích nevěřícný výraz. Dokonce i Haymitch
pozvedá potěšeně obočí, ačkoliv o zlomek vteřiny později opět
nasazuje svůj obvyklý zachmuřený výraz.
Díváme se na nejnádhernější místo, jaké si lze představit. Zlatý
Roh hojnosti spočívá uprostřed zelené louky s trsy krásných květin.
Po azurově modrém nebi plují nadýchané bílé obláčky. Nad hlavou
splátcům poletují zářiví zpěvní ptáci. Podle toho, jak někteří
soutěžící nabírají vzduch do nosu, louka určitě i báječně voní. Záběr
ze vzduchu odhaluje, že se travnatá plocha táhne na kilometry
daleko. Jedním směrem v dálce podle všeho roste les, na druhé straně
zase stojí hora se zasněženým vrcholem.
Prostředí očividně řadu splátců omámí. Po zaznění gongu se zdá,
že se většina snaží probrat ze sna. Haymitch ovšem nikoliv. V mžiku
je u Rohu hojnosti, bere si zbraně a batoh se zásobami a vyráží k
lesu, zatímco řada ostatních ještě ani nesestoupila ze svých plošin.
Při úvodním masakru přichází o život osmnáct splátců. Další
postupně následují, protože brzy vychází najevo, že vše na tomto
nádherném místě – šťavnaté plody visící z keřů, voda v průzračných
potůčcích i vůně květin, pokud ji člověk vdechuje z přílišné blízkosti
– je smrtelně jedovaté. Bezpečně lze pít pouze dešťovou vodu a jíst
potraviny z Rohu hojnosti. Nechybí ani velká dobře vybavená
skupina deseti profesionálů, která pročesává úbočí hory, aby si našla
další oběti.
Haymitch se mezitím v lese potýká s útokem smečky
masožravých veverek s nadýchaným zlatým kožichem a zjišťuje, že i
kousnutí motýla přináší trýznivou bolest, či rovnou smrt. Pokračuje
ale pořád dál, stále jedním směrem se vzdálenou horou za zády. I
Maysilee Donnerová je velice vynalézavá soutěžící, zvlášť pokud
vezmeme v potaz, že z Rohu hojnosti získala pouze malý batoh, v
němž nachází misku, kousek sušeného hovězího a foukačku se
dvěma tucty šipek. Využívá snadno dostupných jedů i záhy mění
foukačku ve smrtící zbraň. Namáčí šipky do jedovatých látek a
zasahuje jimi své protivníky.
Po čtyřech dnech malebná hora vybuchne jako sopka a naráz
zabije dalších dvanáct hráčů včetně pěti profesionálů. Ze sopky
rozlévá žhavý oheň a louka neposkytuje žádný úkryt, a tak
zbývajícím třinácti splátcům – včetně Haymitche a Maysilee –
nezbývá nic jiného, než se uchýlit do lesa.
Haymitch je zřejmě odhodlaný pokračovat stále stejným směrem,
pryč od soptící hory, ale kvůli bludišti neprostupných živých plotů je
nucen vrátit se oklikou do středu lesa, kde se střetavá se třemi
profíky a tasí nůž. I když jsou sice daleko větší a silnější, Haymitch
je pozoruhodně rychlý a zbavuje se dvou protivníků, než ho třetí
odzbrojí. Poslední profík se mu chystá podříznout hrdlo, ale vtom ho
zasahuje šipka a on se hroutí k zemi.
Zpoza stromu vychází Maysilee Donnerová. „Ve dvou máme
větší šanci přežít.“
„To jsi právě dokázala,“ odpovídá Haymitch a mne si krk.
„Spojenci?“ Maysilee přikyvuje. A tak jsou vtaženi do jednoho z
těch paktů, které se dají těžko porušit, chcete-li se ještě někdy vrátit
domů a podívat se do očí lidem ve svém kraji.
Stejně jako Peeta a já jsou na tom spolu líp. Víc si odpočinou a
vypracovávají systém pro zachytávání většího množství dešťové
vody, bojují jako tým a dělí se o jídlo z batohů mrtvých splátců.
Haymitch je však stále rozhodnutý pokračovat kupředu.
„Proč?“ ptá se ho pořád Maysilee a on na otázku nereaguje,
dokud Maysilee neodmítne jít dál bez nějaké odpovědi.
„Protože aréna musí někde skončit, ne?“ říká Haymitch.
„Nemůže se táhnout donekonečna.“
„Co čekáš, že tam najdeš?“ ptá se Maysilee.
„Nevím, ale možná něco, co půjde využít,“ odpovídá.
Když konečně s pomocí plamenometu, který seberou jednomu z
mrtvých profíků, proniknou houštím, ocitnou se na ploché, udusané
půdě nad útesem. Hluboko pod sebou vidí rozeklané skály.
„Víc tady není, Haymitchi. Pojď zase zpátky,“ říká Maysilee.
„Ne, já tu zůstanu,“ trvá na svém Haymitch.
„Dobře. Stejně už nás zbývá jenom pět. Můžeme se klidně
rozloučit,“ odpovídá Maysilee. „Nechci, abychom na konci zbyli my
dva.“
„Dobře,“ souhlasí. To je všechno. Nepotřesou si rukama a
Haymitch se na bývalou spojenkyni ani nepodívá. A Maysile jde
pryč.Haymitch se prochází po okraji útesu, jako kdyby se pokoušel na
něco přijít. Nohou uvolní kamínek a ten spadne do propasti. O
minutu později, když si sedá k odpočinku, však oblázek vystřeluje
zpátky vzhůru. Haymitch se na něj zmateně dívá a ve tváři se mu
objevuje podivně zamyšlený výraz. Hází z útesu kámen o velikosti
pěsti a čeká. Když se mu kámen vrací přímo do dlaně, dává se do
smíchu.
V tu chvíli se ozývá Maysileein křik. Spojenectví skončilo,
zrušila ho ona, a nikdo by tedy nemohl Haymitchovi vyčítat, kdyby
na její volání nereagoval. On přesto běží za tím křikem a doráží
právě ve chvíli, kdy jí poslední z hejna růžových ptáků s dlouhými,
tenkými zobáky probodává krk. Drží ji za ruku, dokud neumře, a já
dokážu myslet jen na Routu, k níž jsem se také dostala příliš pozdě
na to, abych ji zachránila.
Později toho dne zahyne v boji další splátce a třetího zabije
smečka veverek s nadýchanými kožíšky, takže zbývá Haymitch a
dívka z Prvního kraje. Ta je větší než Haymitch a právě tak rychlá, a
když dochází k nevyhnutelnému zápasu, boj je krvavý a drastický.
Oba utrpí vážná zranění a dívce se nakonec podaří Haymitche
odzbrojit. Potácí se lesem, přidržuje si vyhřezlá střeva a jeho sokyně
vrávorá za ním se sekerou, kterou ho hodlá dorazit. Haymitch míří
přímo k útesu a zastaví těsně na jeho okraji, když dívka hází sekeru.
Haymitch klesá k zemi sekera a vletí do propasti. Dívka, nyní beze
zbraně, zůstává stát na místě a pokouší se zastavit krvácení z
prázdného očního důlku. Patrně se domnívá, že dokáže vydržet déle
než Haymitch, který se na zemi zmítá v křečích. Jenže neví to co on:
že sekera se za chvilku vrátí. To se také vzápětí stane a zbraň se
zatíná splátkyni z Prvního kraje do hlavy. Ozve se výstřel z děla,
vznášedlo odnese její tělo a zazní fanfára ohlašující Haymitchovo
vítězství.
Peeta zastavuje přehrávání a chvíli sedíme mlčky.
Nakonec Peeta říká: „Silové pole pod útesem bylo stejné jako
pole kolem střechy Výcvikového centra, které tě hodí zpátky nahoru,
kdyby ses pokusila skočit a spáchat sebevraždu. Haymitch našel
způsob, jak ho využít ve svůj prospěch jako zbraň.“
„A nejen proti ostatním splátcům, ale i proti Kapitolu,“ dodávám.
„Určitě nečekali, že se něco takového stane. Tohle ani neměla být
součást arény. Nechtěli, aby ho někdo použil. Díky Haymitchově
triku pak vypadali hloupě. Vsadím se, že měli co dělat, aby to
vysvětlili jako svoji výhru. Proto si taky nevzpomínám, že bych
tenhle ročník někdy viděla v televizi. Bylo to skoro stejně špatné
jako ty bobule!“
Musím se smát, doopravdy smát, poprvé za několik měsíců. Peeta
jenom vrtí hlavou, jako kdybych se zbláznila – a možná je to trochu
pravda.
„Skoro, jenomže ne úplně,“ ozývá se za námi Haymitch. Prudce
se otáčím. Bojím se, že se na nás bude zlobit, ale on se jen ušklíbá a
přihýbá si z láhve vína. Dlouho střízlivý nevydržel. I když by mě
mělo zneklidnit, že zase pije, musím myslet na něco jiného.
Strávila jsem celé týdny tím, že jsem se pokoušela poznat své
soupeře, aniž by mě napadlo, kdo jsou vlastně mí spojenci. Teď se
má důvěra prohlubuje, protože myslím, že konečně vím, kdo je
Haymitch. A začínám líp poznávat samu sebe. A dvojice, která
způsobila Kapitolu tolik starostí, určitě dokáže vymyslet, jak
dopravit Peetu v pořádku domů.
2024 ©