Vražedná pomsta: kapitola 15

15Flavius, Venia a Octavia mě líčili už tolikrát, že to mělo být jendalší obyčejné setkání. Nepředvídala jsem ale citové vypětí a utrpení,které mě čekalo. Každý z nich se aspoň dvakrát rozplakal a Octaviaprakticky celé dopoledne naříkala. Oni si mě opravdu oblíbili apomyšlení, že se vrátím do arény, je úplně zdeptalo. Když se k tomuještě připočítá skutečnost, že po mé smrti přijdou o vstupenky nanejrůznější společenské akce, zejména na mou svatbu, celá situacepro ně naroste do naprosto nesnesitelných rozměrů. Nikdy jenenapadlo, že by mohli dodávat sílu někomu jinému, a tak sedostávám do pozice, v níž musím konejšit a uklidňovat já je. Jelikožjsem to já, koho brzy zmasakrují, je to trochu otravné.Jedna věc je ovšem zajímavá, zvlášť když si vzpomenu, jak Peetaříkal, že jistý zaměstnanec ve vlaku prý dal najevo nelibost nad tím,že vítězové musejí bojovat znovu. Ani obyvatelům Kapitolu se topodle všeho nelíbí. Podle mě na to všichni rychle zapomenou,jakmile zazní zahajovací gong, ale aspoň se dá říct, že k námKapitolané něco cítí. Ačkoliv jim nevadí sledovat každý rokvražedná jatka dospívajících dětí, o vítězích pravděpodobně vědí užtolik – zejména o těch, kteří jsou dlouhá léta místními celebritami –,že nemohou jen tak zapomenout, že jsme také lidské bytosti. Jakokdyby se museli dívat, jak umírají jejich přátelé. Jako my ostatní vjednotlivých krajích.Když přichází Cinna, jsem podrážděná a vyčerpaná z toho, jakjsem musela konejšit svůj přípravný tým, zejména proto, že jejichslzy mi jen připomínají slzy, které jsou bezpochyby prolévány doma.Stojím v tenkých šatech a bolí mě kůže i srdce. Vím, že nesnesu užani jeden lítostivý výlev, a tak na Cinnu vrčím, jakmile vcházídovnitř: „Jestli se rozbrečíš, přísahám, že tě na místě zabiju.“Cinna se jen usměje. „Máš za sebou slzavé dopoledne?“„Dala bych se ždímat,“ odpovídám.151Cinna mě objímá paží kolem ramen a vede mě na oběd. „Neboj.Já vždycky vkládám pocity do své práce. Tak nezraním nikohokromě sebe.“„Podruhé už to nezvládnu,“ varuji ho.„Já vím. Promluvím s nimi,“ slibuje Cinna.Oběd mi trochu vylepšuje náladu. Máme bažanta s několikabarevnými aspiky, drobounké verze skutečných druhů zeleniny vmásle a bramborovou kaši s petrželí. Jako dezert nám přinášejí šálkyhorké čokolády, do níž si namáčíme kousky ovoce, a Cinna mi musíobjednat přídavek, protože se cpu, jako bych byla bezedná.„Takže co si oblékneme při úvodním ceremoniálu?“ ptám sekonečně a vyškrabuji lžící druhý šálek. „Rozsvícené čelovky nebooheň?“ Vím, že při jízdě na válečném voze budeme muset mít sPeetou kostým, který nějak souvisí s uhlím.„Něco takového,“ odpovídá Cinna tajemně.Když nadchází čas, abych si oblékla kostým na úvodníceremoniál, objevuje se můj přípravný tým, ale Cinna je posílá pryč stím, že dopoledne odvedli natolik skvělou práci, že už jich teď nenítřeba. Jdou pryč a díkybohu mě nechávají v Cinnových rukách.Cinna mi nejdřív splétá vlasy do složitého copu, který ho naučila mámatka, a pak pokračuje líčením. Vloni mě nalíčili jenom trochu, abymě diváci poznali, až budu v aréně, ale letos mi maskuje tvářdramatickými tmavými stíny a zářícími partiemi. Přidělává mivysoké oblouky obočí, ostré lícní kosti, výrazné oči a temně nachovérty. Vlastní kostým vypadá zprvu jednoduše, jen jako černákombinéza, která mě halí od krku dolů, ale zdání klame. Cinna minasazuje poloviční korunu podobnou té, kterou jsem vloni obdrželajako vítězka her, jenomže tahle je z těžkého černého kovu, ne zezlata. Potom ztlumí světlo v místnosti a stiskne knoflík pod látkou namém zápěstí. Okouzleně přihlížím, jak se můj oděv pomalu probouzík životu. Nejprve září měkkým žlutým světlem, postupně se všakrozpaluje do oranžově červeného odstínu žhnoucího uhlí. Vypadá to,jako kdybych byla oblečená do řeřavých uhlíků – ne, jako kdybych jásama byla žhavý uhlík vytažený z pece. Barvy se přelévají a měníúplně stejně jako na skutečném hořícím uhlí. „Jak jsi to dokázal?“ptám se užasle.152„Dlouho jsme s Portií studovali ohně,“ odpovídá Cinna. „Tak sena sebe podívej.“Otáčí mě k zrcadlu, abych se viděla v celé své kráse. Nevidím vněm dívku, ba ani ženu, nýbrž nějakou nadpozemskou bytost, co byse mohla zabydlet přímo v sopce, která zabila tolik splátců přiHaymitchových Čtvrtohrách. Černá koruna se nyní zdá být rozpálenádoruda a vrhá zvláštní stíny na můj výrazně nalíčený obličej. Katniss,dívka v plamenech, odrostla mihotavým plamínkům, načančanýmróbám a jemnému světlu svíčky. Teď je smrtící jako sám oheň.„Páni… přesně to jsem potřebovala, abych se postavila ostatním,“říkám.„Ano, myslím, že období růžové rtěnky a mašlí máš za sebou,“souhlasí Cinna. Znovu stiskne knoflík na mém zápěstí a zářepohasíná. „Nesmíme vybít baterie. Až pojedeš na voze, letos nadiváky nemávej a neusmívej se. Chci, aby ses dívala přímo předsebe, jako kdyby ti nikdo nestál za pozornost.“„Konečně zadání, které nebudu mít problém splnit,“poznamenávám.Cinna si potřebuje zařídit ještě pár věcí, a tak scházím do přízemíKosmetického centra, kde se před zahajovacím ceremoniálemshromažďují splátci a jejich válečné vozy. Doufám, že tu najdu Peetua Haymitche, ale ti ještě nedorazili. Na rozdíl od minulého roku, kdyse všichni splátci drželi u svých vozů, letos atmosféra připomíná spíšspolečenský večírek. Vítězové, ať už letošní splátci nebo jejichtrenéři, postávají v hloučcích a povídají si. Všichni se navzájemznají, zatímco já neznám nikoho. Nejsem zrovna typ, který se chodísám od sebe představovat, takže jen hladím jednoho z našich koní pokrku a snažím se, aby si mě nikdo nevšiml.Nezabralo to.Chroupání slyším ještě před tím, než si uvědomuji, že za mnouněkdo stojí. Otáčím se a zblízka vidím proslulé zelené oči FinnickaOdaira. Hází si do pusy kostku cukru a opírá se o mého koně.„Ahoj Katniss,“ říká, jako kdybychom se znali už dlouhé roky,třebaže jsme se ve skutečnosti ještě nesetkali.153„Nazdar Finnicku,“ odpovídám stejně nenuceně, ačkoliv se v jehoblízkosti cítím nesvá, zvlášť proto, že jeho kostým odhaluje toliknahé kůže.„Dáš si cukr?“ ptá se a natahuje ke mně dlaň, na níž má vyskládanékostky do vysoké pyramidy. „Měly by být pro koně, alekomu na tom sejde? Koně tu budou ještě roky, zatímco ty a já, no,zkrátka pokud se před námi objeví něco sladkého, měli bychom se potom radši rychle vrhnout.“Finnick Odair je v Panemu takřka živoucí legendou. Vyhrálšedesátý čtvrtý ročník Hladových her jako čtrnáctiletý a je pořádjedním z nejmladších vítězů. Pochází ze Čtvrtého kraje, takže byljedním z profesionálů a od začátku měl slušné šance na vítězství. Comu ale nemohl dát do vínku žádný z trenérů nebo instruktorů, je jehomimořádná krása. Je vysoký, má atletickou postavu, světlou pleť avlasy bronzového odstínu. A samozřejmě ty neuvěřitelné oči, zelenéjako moře. Zatímco ostatní splátci dostali od sponzorů nanejvýše hrstobilí nebo pár zápalek, Finnick měl vždy dostatek jídla, léků i zbraní.Trvalo zhruba týden, než konkurenti pochopili, že se musejí zbavitpředevším jeho, ale to už bylo pozdě. Uměl dobře bojovat s oštěpy anoži, které našel u Rohu hojnosti, a když dostal stříbrný padáček strojzubcem – což byl možná ten nejnákladnější dar, jaký jsem varéně kdy viděla –, bylo rozhodnuto. Čtvrtý kraj je proslulýrybolovem. Finnick strávil skoro celý život na rybářských člunech asmrtící trojzubec mu padl do ruky jako ulitý. Z liány si spletl síť,kterou vždycky nejdřív hodil na protivníka, než ho probodl. Za párdní byla koruna vítěze jeho.Obyvatelé Kapitolu se nad ním od té doby rozplývají nadšením.Díky jeho mládí pro ně první rok nebo dva zůstával v podstatěnedotknutelný, ale od šestnácti let ho při Hladových hrách vždytvrdošíjně sledují a nahánějí beznadějně zamilované ženy. Žádná sineudrží jeho přízeň nadlouho – během každoroční návštěvy jichstihne vystřídat pět nebo šest. Staré i mladé, krásné i obyčejné,bohaté i velice bohaté – dělá jim společnost, přijímá jejich přehnanédary, nikdy však u žádné nezůstane dlouho, a jakmile odejde, už senevrátí.154Nemohu neuznat, že Finnick je jedním z nejkrásnějších anejsmyslnějších lidí na zemi. Mohu ale naprosto upřímně prohlásit,že mě nikdy nepřitahoval. Možná proto, že je až příliš hezký, možnáje příliš snadno k mání, nebo příliš často střídá partnerky.„Ne, díky,“ odpovídám na jeho nabídku. „Moc ráda bych si aleněkdy půjčila tvoje oblečení.“Má na sobě zlatou síť, strategicky zavázanou u slabin, takžepřísně vzato není nahý, ale moc mu do nahoty nechybí. Jehovizážista se bezpochyby řídí poučkou, že čím víc z Finnicka diváciuvidí, tím líp.„Ty mě v tom úboru zase úplně děsíš. Co se stalo s těmi pěknýmidívčími šatečky?“ ptá se a přejíždí si jazykem rty. Většinu lidí tonejspíš přivádí k šílenství. Mně to ale z nějakého důvodu připomínástarého Craye, jak slintá nad nějakou ubohou, hladovějící ženou.„Vyrostla jsem z nich,“ říkám.Finnick mne mezi prsty límec mého oděvu. „Velká škoda těchČtvrtoher. Mohla jsi v Kapitolu dosáhnout neskutečných úspěchů.Mít šperky, peníze, cokoliv bys chtěla.“„Šperky se mi nelíbí a peněz mám víc, než potřebuji. Za covlastně utrácíš ty, Finnicku?“ ptám se.„Já už roky nejedu v ničem tak přízemním, jako jsou peníze,“říká. „Jak tedy všechny ty ženy platí za potěšení z tvé společnosti?“vyptávám se.„Svěřují mi tajemství,“ odpovídá tiše a sklání se ke mně, až sejeho rty skoro dotýkají mých. „A co ty, dívko v plamenech? Znášnějaká tajemství, která by stála za můj čas?“Z nějakého hloupého důvodu se červenám, ale neodtahuji se.„Ne, já jsem jako otevřená kniha,“ šeptám mu. „Mám dojem, ževšichni znají moje tajemství dřív než já.“Usmívá se. „To je bohužel asi pravda.“ Stáčí pohled ke straně.„Jde sem Peeta. Škoda, že jsi musela zrušit svatbu. Vím, jak to protebe muselo být hrozné.“ Hází si do pusy další kostku cukru a loudáse pryč.Připojuje se ke mně Peeta ve stejném úboru jako já. „Co ti chtělFinnick Odair?“ ptá se.155Otáčím se k němu, přibližuji své rty k jeho a mhouřím oči jakoFinnick. „Nabídl mi kostku cukru a chtěl znát všechna mojetajemství,“ odpovídám svým nejsvůdnějším hlasem.Peeta se směje. „Hm. To určitě.“„Vážně,“ trvám na svém. „Řeknu ti víc, až mi přestane tak bušitsrdce.“„Myslíš, že bychom dopadli taky takhle, kdyby vyhrál jen jeden znás?“ ptá se a rozhlíží se po ostatních vítězích. „Že by se z nás stalodalší cirkusové číslo?“„Jistě. Hlavně z tebe,“ říkám.„Ále? Proč hlavně ze mě?“ obrací se ke mně s úsměvem.„Protože máš slabost pro krásné věci a já ne,“ vysvětlujinadřazeným tónem. „Zlákali by tě kapitolským přepychem a ty bysbyl navěky ztracený.“„Schopnost ocenit krásu není slabost,“ namítá Peeta. „Možná svýjimkou tebe.“ Začíná hrát hudba a široká vrata se otvírají pro prvníválečný vůz. Doléhá k nám řev davů. „Půjdeme?“ Podává mi ruku apomáhá mi na vůz.Vyhoupnu se nahoru a na oplátku pomáhám Peetovi. „Nehýbejse,“ říkám a upravuji mu korunu. „Viděl jsi svůj oblek rozsvícený?Budeme zase vypadat úžasně.“„To je pravda. Ale Portia chce, abychom se tvářili nedostupně anad věcí. Žádné mávání ani nic podobného,“ říká. „Kde vlastnějsou?“„Nevím.“ Rozhlížím se po řadě vozů. „Možná bychom si je mělizapnout sami.“ Tiskneme knoflíky na zápěstí a z našich obleků seline záře. Vidím, jak si na nás lidé ukazují, a vím, že opět budemezlatým hřebem zahajovacího ceremoniálu. Už jsme skoro u vrat a jáse pořád ohlížím, ale nevidím Portii ani Cinnu, kteří s námi vloni byliaž do posledního okamžiku. „Máme se letos zase držet za ruce?“ptám se.„To asi nechávají na nás,“ krčí Peeta rameny.Vzhlížím k jeho modrým očím, které ani se sebevětšímmnožstvím dramatického líčení nevypadají hrozivě ani nebezpečně avzpomínám si, jak jsem před pouhým rokem byla vnitřně smířena stím, že ho budu muset zabít. Teď se všechno obrátilo. Jsem156rozhodnuta, že Peetu udržím naživu, ale část mého já, která není takstatečná, je ráda, že vedle mě stojí on a ne Haymitch. Bez dalšíchřečí se bereme za ruce. Jistěže do toho půjdeme společně.Jakmile vyjíždíme ze vrat do zešeřelého večera, křik davu semění v burácivý řev, ani jeden z nás však nereaguje. Dívám se dodálky a tvářím se, jako by kolem nebyli žádní hysteričtí diváci. Tu atam se zahlédnu na obrovských obrazovkách, nainstalovaných podélnaší trasy, a napadá mě, že s Peetou nejsme jen obyčejně krásní, aleže z nás přímo vyzařuje temná moc. Ne, nejen to. Jsme milenci zDvanáctého kraje stíhaní osudem, kteří po svém vítězství tolik trpělia tak málo si užívali, kteří nestojí o obdiv fanoušků a kteří jeneodměňují úsměvy ani nechytají jejich vzdušné polibky. Jsmenemilosrdní a nehodláme nikomu nic odpouštět.A to se mi moc líbí. Konečně mohu být sama sebou.Když projíždíme kolem centrálního náměstí, všímám si, že s párjiných vizážistů pokusilo okopírovat loňský nápad Cinn a Portie sosvětlením. Splátci z Třetího kraje, kde vyrábějí elektroniku, jsouposeti svítícími žárovkami – to aspoň dává smysl. Ale proč majíchovatelé dobytka z Desátého kraje, navlečení do kravskéhokostýmu, plamenné opasky? Má to snad symbolizovat, že sami sebeopékají? Ubohé, vážně ubohé.Peeta a já jsme naopak v kostýmech připomínajících žhnoucí uhlítak úchvatní, že na nás většina ostatních splátců může oči nechat.Nejvíc ze všech na nás zírá dvojice ze Šestého kraje – oba jsou tonarkomani závislí na morfionu, vychrtlí na kost a s nezdravěnažloutlou pletí. Nedokážou z nás odtrhnout pohledy svých bulícíchočí, i když z balkonu začíná mluvit prezident Snow a vítá násvšechny na Čtvrtohrách. Hraje hymna a všichni naposledy objíždímenáměstí. Zdá se mi to, nebo se na mě upřeně dívá i samotnýprezident?Čekáme s Peetou, až se za námi zavřou vrata Výcvikovéhocentra, a pak teprve odkládáme svoji strnulou pózu. Jsou tu Cinna sPortií, kteří nám říkají, že se jim naše vystoupení líbilo. Letos seobjevuje i Haymitch, ale nestojí u našeho vozu. Baví se se splátci zJedenáctého kraje. Pak pokývne naším směrem a všichni se blíží, abynás pozdravili.157Pleva poznávám, protože jsem ho dlouhé roky vídala v televizi,jak popíjí s Haymitchem. Má snědou pleť, je vysoký zhruba stoosmdesát centimetrů a jedna paže mu končí pahýlem. Při Hladovýchhrách, které vyhrál před třiceti lety, totiž přišel o ruku. Určitě munabízeli nějakou umělou náhradu jako Peetovi, když mu museliamputovat nohu pod kolenem, ale zřejmě ji odmítl.Splátkyně z Jedenáctého kraje se jmenuje Zrnka a podobá seženám ze Sloje – má olivovou pleť a rovné černé vlasy protkanéstříbrnými nitkami. Jen zlatavě hnědé oči prozrazují, že pocházíodjinud. Bude jí určitě nejmíň šedesát, ale pořád se zdá být silná anevidím na ní žádnou stopu toho, že by během let hledala útěchu valkoholu, morfionu nebo jiných chemikáliích. Objímá mě, nežkdokoliv z nás stačí promluvit. Vím, že to dělá kvůli Routě aMlatovi. Tiše jí šeptám: „Co jejich rodiny?“„Jsou naživu,“ odpovídá a pouští mě.Plev mě objímá jedinou zdravou rukou a dává mi velký polibekpřímo na ústa. Polekaně uskakuji a on i Haymitch se rozřičí smíchy.V další chvíli už nás kapitolští zaměstnanci nekompromisněodvádějí k výtahům. Mám jasné tušení, že jsou celí nervózní zpřátelské atmosféry mezi vítězi. Kráčíme s Peetou ruku v ruce kvýtahu, když tu se ke mně někdo připojuje. Dívka si snímá z hlavyozdobu z olistěných větví a odhazuje ji za sebe, aniž by se podívala,kam dopadla.Johanna Masonová ze Sedmého kraje. Dřevařský a papírnickýkraj, proto ty větve. Svůj ročník vyhrála díky tomu, že předstíralaslabost a bezmocnost natolik přesvědčivě, že jí ostatní nevěnovalipozornost. Pak vyšlo najevo, jak mimořádně účinně umí vraždit.Projíždí si dlaní krátké vlasy a obrací hnědé oči v sloup. „No, nemámpříšerný kostým? Moje vizážistka je ta největší nána v Kapitolu. Našisplátci musejí kvůli ní už čtyřicet let nosit stromy. Kéž bych tak mělaCinnu. Ty vypadáš fantasticky.“Holčičí klábosení. V tom jsem vždycky dosahovala žalostnéúrovně. Rozhovor o šatech, vlasech a líčení. A tak se uchyluji ke lži.„Jo, pomáhá mi i s navrhováním mojí vlastní kolekce. Měla bysvidět, co dokáže se sametem.“ Samet. Jediná látka, jejíž název se miv tuhle chvíli vybavil.158„To jsem viděla. Na vašem turné. Ty šaty bez ramínek, které jsiměla ve Druhém kraji. Ty tmavě modré s diamanty. Byly taknádherné, že jsem chtěla chmátnout přes obrazovku rovnou k tobě aservat ti je z těla,“ říká Johanna.To se vsadím, pomyslím si. Spolu s několika kusy kůže.Při čekání na výtahy si Johanna rozepíná zbytek svéhostromového oděvu, nechává ho spadnout k zemi a znechuceně hoodkopává. Až na zelené kalhotky na sobě nemá vůbec nic. „To jelepší.“Vyjíždíme stejným výtahem jako ona a Johanna si celou cestupovídá s Peetou o jeho obrazech, zatímco se jí od nahých ňaderodrážejí odlesky jeho zářícího kostýmu. Johanna vystupuje dřív nežmy. Ačkoliv se na Peetu nedívám, vím, že se usmívá. Když sezavírají dveře i za Plevem a Zrnkou a my zůstáváme sami, dává se dosmíchu.„Co je?“ otáčím se k němu, když vystupujeme v našem patře.„To je kvůli tobě, Katniss. Copak to nechápeš?“ říká.„Co je kvůli mně?“ ptám se.„To, jak se chovají. Finnick s těmi kostkami cukru, Plevůvpolibek i ten Johannin striptýz.“ Neúspěšně se pokouší o vážnějšítón. „Škádlí tě, protože jsi tak…, však víš.“„Ne, to nevím,“ odsekávám. A opravdu nemám tušení, o čem tomluví.„Jako když ses na mě nechtěla v aréně podívat, když jsem bylnahý, ačkoliv jsem měl duši na jazyku. Jsi tak… čistá,“ vysvětlujenakonec.„To není pravda!“ ohrazuji se. „Během posledního roku jsem ztebe vždycky před kamerami málem strhala oblečení.“„Jo, jenže… na Kapitol jsi čistá.“ Pokouší se mě uchlácholit. „Promě jsi dokonalá. Jenom si tě dobírají.“„Smějou se mi, a ty taky!“ vyjíždím na něj.„Ne.“ Peeta vrtí hlavou, ale pořád potlačuje úsměv. Když seotvírají dveře sousedního výtahu, vážně uvažuji o tom, jestli jsem seneunáhlila ve výběru splátce, který by podle mě měl letos vyjít z herživý.159Připojují se k nám Haymitch s Cetkií. Vypadá to, že oba něcopotěšilo. Pak ale Haymitchovi tuhne tvář.Co jsem zase provedla? říkám si v duchu a málem i nahlas, než sivšimnu, že se Haymitch dívá za mě, ke vstupu do jídelny.Cetkie pohlédne stejným směrem a bezstarostně poznamenává:„Letos nám přidělili sladěný pár.“Ohlížím se a vidím tu rusovlasou avoxku, která se o mě staralavloni před začátkem her. Napadá mě, že je příjemné tu mít přítele.Potom si však vedle ní všímám dalšího mladého avoxe zrzavýmivlasy. To měla Cetkie na mysli, když mluvila o sladěném páru.Po zádech mi přebíhá mráz, neboť poznávám i jeho. Ne ty zKapitolu, nýbrž díky rokům rozhovorů na Jarmarku nad polévkouMastné Sae a také díky tomu poslednímu dnu, kdy jsem ho vidělaležet v bezvědomí na náměstí, zatímco opodál krvácel Hurikán.Naším novým avoxem je Darius.