Vražedná pomsta: kapitola 16

16Haymitch mi svírá zápěstí, jako kdyby se bál, co udělám, ale jádokážu jen oněměle zírat. Haymitch mi jednou vysvětlil, že kapitolštímučitelé nějak umrtvují jazyky avoxů, aby už nikdy nemohlipromluvit. V duchu slyším Dariův příjemný a zvonivý hlas, kterýmmě tak často škádlil. Ne tak jako mě škádlí ostatní vítězovéHladových her, ale protože jsme si byli doopravdy sympatičtí. Kdybyho viděl Hurikán…Vím, že jakýkoliv posunek směrem k Dariovi, jakýkoliv náznaktoho, že jsem ho poznala, by vedl k jeho potrestání, a tak se jendíváme jeden druhému do očí. Darius, němý otrok, a já, osoba mířícína smrt. Co bychom si vlastně mohli říct? Že je nám líto osudu tohodruhého? Že jsme rádi, že jsme měli příležitost se poznat?Ne, Darius by neměl být rád, že mě znal. Kdybych byla nanáměstí včas, nemusel by se o Hurikánovu záchranu pokoušet on.Nestal by se z něj avox. A už vůbec by nebyl přidělen nám –prezident Snow ho sem jednoznačně nechal poslat kvůli mně.Vymaňuji se z Haymitchova sevření a mířím ke své staré ložnici.Zamykám za sebou dveře a sedám si na postel, s lokty položenými nakolenou a čelem opřeným o zaťaté pěsti. Dívám se ve tmě na svůjzářící oblek a představuji si, že jsem zpátky ve Dvanáctém kraji,schoulená vedle ohně. Baterie se vybíjejí a záře pomalu dohasíná.Když mi na dveře klepe Cetkie, aby mě zavolala k večeři,vstávám a svlékám se. Úhledně oblek skládám a přehazuji ho přesstůl i se svou korunou. V koupelně si oplachuji tmavé pruhy líčení,beru si na sebe prostou košili a kalhoty a jdu do jídelny.Z večeře si nepamatuji skoro nic, pouze to, že nás obsluhujeDarius s tou rusovlasou dívkou. Kolem mě sedí Cetkie, Haymitch,Cinna, Portia a Peeta a všichni si povídají – snad o zahajovacímceremoniálu. Přítomná si připadám jen v okamžik, kdy schválněshazuji k zemi misku s hráškem a než mě kdokoli stačí zarazit,shýbám se pod stůl, abych ji zvedla. Přiskakuje ke mně Darius a oba161sbíráme hrášek ze země, schovaní před pohledy ostatních. Nakratičký okamžik se naše ruce střetnou. Cítí pod prsty jeho hruboukůži, mastnou od máslové omáčky z misky. V pevném, zoufalémsevření našich prstů jsou obsaženy všechna slova, která si už nikdynebudeme moct říct. Vzápětí slyším, jak za mnou Cetkienespokojeně mlaská: „To není tvoje práce, Katniss,“ a Darius měpouští.Když se jdeme podívat na shrnutí zahajovacího ceremoniálu,vtisknu se na pohovku mezi Cinnu a Haymitche, protože nechci sedětvedle Peety. Ta věc s Dariem souvisí se mnou a Hurikánem a možnátrochu i s Haymitchem, ale s Peetou ne. Peeta možná znal Darianatolik, že se pozdravili, ale neznal Jarmark tak jako my ostatní.Kromě toho se na něj pořád zlobím za to, jak se smál spolu sostatními vítězi, a nestojím o jeho soucit a utěšování. Pokusím se hov aréně zachránit, ale víc mu nedlužím.Sleduji procesí válečných vozů na Kruhovém náměstí a říkám si,že je už tak dost zlé, když nás v běžném roce vyšňoří do maškarníchkostýmů a nechávají nás projíždět ulicemi města. Děti v kostýmechvypadají hloupě, ale ukazuje se, že stárnoucí vítězové vzbuzujíjenom soucit. Pár mladších, jako je Johanna a Finnick, nebotakových jako Zrnka či Brutus, jimž těla úplně nezchátrala, siuchovává špetku hrdosti. Ale většina, poničená alkoholem,morfionem nebo nějakou chorobou, působí ve svých kravích čichlebových kostýmech uboze a politováníhodně. Vloni jsme sipovídali o všech soutěžících, ale dnes zazní jen občasná poznámka.Není divu, že davy šílí, když se objevuji já s Peetou. Jsme tak mladí,silní a krásní, přesně jak mají vypadat splátci.Jakmile končí přenos, vstávám, děkuji Cinnovi a Portii za úžasněodvedenou práci a mířím do postele. Cetkie mi ještě připomíná,abych přišla brzy na snídani, protože musíme zapracovat na vhodnéstrategii pro trénink, ale i její hlas zní dutě. Konečně se se mnou a sPeetou dočkala slibného ročníku her, jenže teď se všechno zvrtlozpůsobem, který ani ona nedokáže lakovat narůžovo. Ve světěKapitolu se musí jednat o skutečnou tragédii.Krátce po mém odchodu do postele se od dveří ozývá tichélepání, ale nevšímám si ho. Dnes v noci u sebe Peetu nechci. Zvlášť162když je tu Darius. To je skoro stejně zlé, jako by tu byl Hurikán.Hurikán. Jak na něj mám zapomenout, když po chodbách chodíDarius?Moje noční můry se dnes v noci točí kolem jazyků. Nejdřívztuhle a bezmocně sleduji, jak ho ruce v krvavých rukavicích vyřezávajíDariovi z pusy. Pak se ocitám na večírku, kde všichni nosímasky, a sleduje mě někdo se svíjejícím se mokrým jazykem.Očekávám pod maskou Finnicka, ale když mě ten člověk nakonecchytí a odhaluje tvář, je to prezident Snow a z jeho odulých rtů kapoukrvavé sliny. Potom se vracím do arény a můj vlastní jazyk jevyprahlý jako troud. Snažím se dosáhnout na vodní tůni, která se mivzdaluje pokaždé, když se jí chci dotknout.Po probuzení se potácím do koupelny a hltám vodu přímo zkohoutku, dokud nejsem plná k prasknutí. Svlékám si propocenéoblečení a padám znovu do postele úplně nahá. Nějak se mi daříusnout.Následující ráno co nejdéle odkládám snídani, protože se vůbecnechci bavit o strategii tréninku. Co se dá řešit? Každý vítěz ví, codokážou všichni ostatní. Nebo aspoň co dokázali v minulosti. Takžesi s Peetou budeme dál hrát na zamilovaný páreček, a to je všechno.Z nějakého důvodu o tom nejsem ochotná debatovat, zejména kdyžopodál bude němě postávat Darius. Dávám si dlouhou sprchu,pomalu si oblékám šaty, které mi Cinna připravil pro trénink, aobjednávám si snídani mikrofonem ve svém pokoji. Za minutu seobjevuje klobása, vajíčka, brambory, chleba, džus a horká čokoláda.Dloubám se v jídle a pokouším se natahovat minuty až do desátéhodiny, kdy musíme jet dolů do Výcvikového centra. V půl desáté mina dveře buší zjevně podrážděný Haymitch a přikazuje mi, abychokamžitě přišla do jídelny. Přesto si ještě nejdřív čistím zuby a pak seteprve loudám chodbou k jídelně, čímž úspěšně získávám dalších pětminut.V jídelně sedí jen Peeta s Haymitchem, jehož tvář je brunátná odpití a zlosti. Nespokojeně si pohrává se zlatým náramkem se vzoremplamenů – zřejmě se podřídil Cetkiině představě o navzájemsladěných symbolech. Je to moc krásný náramek, ale pohyb mupropůjčuje spíš vzhled pout než šperku. „Jdeš pozdě,“ vrčí na mě.163„Pardon. Po nočních můrách s vyřezáváním jazyků jsem trochuzaspala.“ Chci to říct nepřátelsky, ale na konci věty se mi zajíkavěláme hlas.Haymitch se na mě zamračí, pak však jen pokrčí rameny. „Dobře,to je fuk. Dneska máte při tréninku dva úkoly. Zaprvé: pořád jstezamilovaný pár.“„To je jasné,“ přikyvuji.„A zadruhé, musíte si najít přátele,“ dodává Haymitch.„Ne,“ ohrazuji se. „Nedůvěřuji nikomu z nich. Většinu z nichnemohu vystát a radši bych fungovala jenom ve dvojici s Peetou.“„To jsem taky nejdřív říkal, ale…,“ začíná Peeta.„Ale to nebude stačit,“ trvá na svém Haymitch. „Tentokrát budetepotřebovat víc spojenců.“„Proč?“ ptám se.„Protože jste v silné nevýhodě. Vaši protivníci se už rokynavzájem znají. Na koho se teda podle tebe zaměří nejdřív?“vysvětluje.„Na nás. Jenže stejně nemůžeme udělat nic, co by převážilo letitépřátelství,“ namítám. „Tak proč se o to vůbec máme pokoušet?“„Protože umíte bojovat. Jste populární u diváků. To z vás dělážádoucí spojence, ale jenom pokud dáte ostatním na srozuměnou, žejste ochotní se s nimi spojit,“ odpovídá Haymitch.„Čili chcete, abychom se letos zařadili do smečky profíků?“ ptámse. Nedokážu zakrýt svoji nechuť. Splátci z Prvního, Druhého aČtvrtého kraje tradičně navazují spojenectví, občas ještě svýjimečnými bojovníky z ostatních krajů, a pronásledují slabší hráče.„To přece byla naše strategie i doteď, ne?“ odsekává Haymitch.„Trénovat jako profíci. A o složení jejich skupiny se většinourozhodne ještě před začátkem her. Peeta mezi ně vloni pronikl jentaktak.“Vzpomínám na svoje znechucení, když jsem při minulých hráchzjistila, že Peeta chodí s profíky. „Takže si máme předcházetFinnicka a Bruta – to chcete říct?“„To není nutné. Všichni jsou vítězové. Jestli chcete, utvořte sivlastní skupinu. Vyberte si, koho chcete. Já bych navrhoval Pleva aZrnku, ačkoliv ani Finnicka byste neměli odepisovat,“ radí164Haymitch. „Najděte si takové spojence, kteří se vám budou k něčemuhodit. Nezapomeňte, že už nesoutěžíte s rozklepanými dětmi. Tihlelidé jsou všichni zkušení zabijáci, ať už dneska vypadají jakkoliv.“Možná má pravdu. Jenže komu mohu věřit? Možná Zrnce. Aleopravdu se s ní chci spojit jen proto, abych ji později možná muselazabít? Ne. S Routou jsem se ale přece spojila za stejných okolností.Slibuji Haymitchovi, že to zkusím, i když mám dojem, že vsestavování vlastní skupiny budu hodně špatná.Cetkie přichází o trochu dřív, aby nás odvedla dolů. Vloni jsmesice dorazili do centra načas, ale byli jsme poslední. Haymitch jí říká,že si nepřeje, aby šla s námi. Nikdo z ostatních vítězů nebude mítdoprovod, a jelikož jsme nejmladší, měli bychom vypadatsamostatně. Cetkie se tak musí spokojit s tím, že s námi jde několikkroků po chodbě, upravuje nám vlasy a přivolává nám výtah.Během krátké jízdy není čas na rozhovor, ovšem když mě Peetabere za ruku, neodtahuji se. Včera večer jsem ho k sobě sicenepustila, ale teď musíme budit dojem nerozlučné dvojice.Cetkie se nemusela strachovat, že dorazíme poslední. Zatím tu jejen Brutus a žena z Druhého kraje, Enobaria. Enobarii je kolemtřiceti a pamatuji si o ní jedině to, že při osobním souboji zabilajednu splátkyni tak, že jí rozsápala hrdlo zubama. Tím natolikproslavila, že si po vítězství nechala naostřit zuby do špiček jakotesáky šelem a pozlatit si je. Rozhodně nemá v Kapitolu nouzi oobdivovatele.V deset hodin tu je pořád sotva polovina splátců. Atala, žena,která vede trénink, zahajuje proslov přesně v deset, aniž by senechala rozhodit chabou účastí. Možná ji očekávala. Jsem docelaráda, neboť to znamená, že chybí tucet lidí, vůči nimž bych mělapředstírat snahu se spřátelit. Atala vypočítává seznam stanovišť, kdese učí bojová umění i techniky přežití, a nechává na nás, ať si samivybereme, co chceme procvičovat.Říkám Peetovi, že by bylo nejlepší, kdybychom se rozdělili, apokryli tak co největší oblast. Odchází vrhat oštěpy s Brutem aPlevem a já mířím ke stanovišti uvazování uzlů. Sem se skoro nikdoneobtěžuje chodit, já mám ale zdejšího instruktora ráda on si mě taképamatuje, možná proto, že jsem tu strávila nějaký čas i vloni. Těší165ho, když mu říkám, že stále ještě umím nastražit past, po kteréprotivník zůstane viset za nohu ze stromu. Zjevně si všímal mýchpastí v loňském ročníku her a pokládá mě za pokročilého studenta,takže ho prosím, jestli by se mnou nemohl projít všechny druhy uzlů,které by se mi mohly hodit, a ještě pár dalších, jež pravděpodobněnikdy nepoužiju. Ráda bych tu strávila celé dopoledne, ale zhruba pohodině a půl se kolem mě natahují něčí paže a s lehkostí dokončujíkomplikovaný uzel, s nímž právě zápolím. Samozřejmě to je Finnick,který patrně celé dětství nedělal nic jiného, než že si hrál s trojzubci asplétal provazy do zašmodrchaných uzlů. Minutu přihlížím, jakzvedá lano, dělá na něm oprátku a pro mé pobavení předstírá, že sena ní věší.Obracím oči v sloup a mířím k dalšímu prázdnému stanovišti, kdese splátci mohou naučit rozdělávat oheň. S ohněm to docela umím,ale pořád jsem dost závislá na zápalkách. Instruktor mě protonechává pracovat s pazourkem, ocelí a kusem zuhelnatělé látky.Křesání je daleko obtížnější, než na první pohled vypadá, a přestožese snažím ze všech sil, rozdělat oheň mi trvá skoro hodinu. Kdyžvzhlédnu s vítězoslavným úsměvem, zjišťuji, že mám společnost.Vedle mě jsou splátci z Třetího kraje a pokoušejí se zapálit oheňsirkami. Už se obracím k odchodu, ale chci si znovu vyzkoušet tenpazourek, a pokud mám Haymitchovi hlásit, s kým sem se pokusilaspojit, tihle dva by nemuseli představovat úplný propadák. Oba jsoudrobného vzrůstu, mají popelavou pleť a černé vlasy. Žena sejmenuje Dratkie, je přibližně ve věku mé matky a mluví tichým,přemýšlivým hlasem. Okamžitě si všímám, že má ve zvyku utichatuprostřed věty, jako kdyby na člověka zapomněla. Diod, jejíspolečník, je starší a každou chvíli se neklidně ošívá. Nosí brýle, alečasto se dívá přes obroučky. I když jsou oba trochu podivíni,dozajista se mě ani jeden z nich nebude pokoušet uvést do rozpakůtím, že se svlékne donaha. A pocházejí ze Třetího kraje. Třeba by mimohli potvrdit, zda v jejich kraji vskutku vypuklo povstání.Rozhlížím se po Výcvikovém centru. Peeta stojí uprostředhlučného hloučku vrhačů nožů. Morfionici ze Šestého kraje jsou umaskovacího stanoviště, kde si navzájem malují na obličeje jasněrůžové spirály. Splátce z Pátého kraje zvrací víno na podlahu166stanoviště šermu. Finnick se stařenou ze svého kraje trénujílukostřelbu. Johanna Masonová je zase nahá a natírá si tělo olejekvůli lekci zápasení. Rozhoduji se zůstat na místě.Dratkie a Diod se chovají přátelsky, ale nejsou vlezlí. Povídámesi o svých nadáních – říkají mi, že jsou oba vynálezci, vedle čehožvyhlíží můj údajný zájem o módu hodně chabě. Dratkie vytahujejakési stěhovací zařízení, na němž zrovna pracuje.„Snímá hustotu látky a volí sílu…,“ vysvětluje a na chvíli sesoustředí na kousek suché slámky, než může pokračovat.„Sílu nitě,“ dokončuje Diod výklad za ní. „Automaticky.Vylučuje se tím možnost lidské chyby.“ Pak vypráví o svémnedávném úspěchu, kdy vytvořil hudební čip, na který se vejdouhodiny hudby. Vzpomínám si, že o něčem takovém povídala Octaviapři přípravě na fotografování svatebních šatů, a uvědomuji si, že semi nabízí příležitost zjistit něco o případné vzpouře.„Ach ano. Můj přípravný tým před pár měsíci rozrušilo, že jenemohou sehnat,“ říkám jakoby mimochodem. „Mám dojem, že setehdy zpožďovala řada zásilek z Třetího kraje.“Diod na mě mžourá přes brýle. „Ano. Měli jste letos podobnépotíže při dodávkách uhlí?“ ptá se.„Ne. Sice se dva týdny nepracovalo, protože k nám přidělilinového vrchního mírotvorce s celým novým oddílem, ale nešlo o nicvětšího,“ říkám. „Aspoň pokud jde o těžbu. Čtrnáctidenní přestávkav práci pro většinu lidí znamená, že musejí sedět doma jen tak ohladu.“Myslím, že rozumí, co se pokouším říct. Že u nás žádné povstáníneproběhlo. „To je škoda,“ odpovídá Dratkie lehce zklamanýmhlasem. „Váš kraj mi připadal velice…“ odmlčuje se a noří se dovlastních myšlenek.„Zajímavý,“ doplňuje Diod. „To říkám za nás oba.“Se zahanbením si uvědomuji, že jejich kraj jistě trpěl mnohem vícnež náš. Mám pocit, že musím svoje lidi bránit. „To víte, vDvanáctém kraji je nás málo,“ říkám. „I když byste to podle počtumírotvorců asi nepoznali. Ale myslím, že i tak jsme docelazajímaví.“167Přesunujeme se ke stanovišti, kde se můžeme naučit stavětpřístřešky. Dratkie se náhle zastavuje a dívá se nahoru k ochozům,kolem nichž se pohybují tvůrci her – jedí, pijí a občas nás sledují.„Podívejte,“ říká a kývá hlavou jejich směrem. Zvedám oči a vidímPlutarcha Heavensbeeho v nádherném purpurovém rouchu s límcemlemovaným kožešinou, podle něhož lze poznat, že je hlavnímtvůrcem her. Právě obírá krocaní stehno.Nevím, jaký komentář si takový pohled zaslouží, a tak říkám:„Ano, letos ho povýšili na vrchního tvůrce her.“„Ne, ne. U rohu toho stolu. Můžeš to…,“ říká Dratkie. Diodmžourá nad brýlemi. „Snadno rozeznat.“ Udiveně zírám naznačenýmsměrem a chvíli nic nechápu, ale potom to opravdu spatřím. Kousekprostoru přibližně o rozměru deseti čtverečních centimetrů v rohustolu se zdánlivě chvěje.Jako kdyby se vzduchem přelévaly drobounké vlny, rozostřují,hrany dřeva a poháru vína, který tam kdosi odložil.„Silové pole mezi tvůrci her a námi. Zajímalo by mě, proč honainstalovali,“ dodává Diod.„Nejspíš kvůli mně,“ přiznávám. „Vloni jsem na ně při soukromépředváděčce vystřelila šíp.“ Diod s Dratkií ke mně stáčejí zvědavépohledy. „Vyprovokovali mě k tomu. Mají všechna silová poletakovéhle místo?“„Achillovu…,“ říká Dratkie nepřítomně.„Patu,“ dopovídá Diod. „V ideálním případě by měla býtneviditelná.“Ráda bych se jich vyptávala dál, ale je ohlášena přestávka naoběd. Ohlížím se po Peetovi, ten se však drží s velkou skupinoupřibližně deseti vítězů, a tak se rozhoduji jíst s Třetím krajem. Třebase mi podaří přesvědčit Zrnku, aby se k nám připojila.Když však vcházím do jídelny, zjišťuji, že někoho z Peetovyskupiny napadlo něco jiného. Právě srážejí menší stoly k sobě avytvářejí jednu velkou tabuli, u které budeme obědvat všichnipohromadě. Nevím, co mám dělat. Už ve škole jsem se vyhýbalajídlu u přeplněného stolu. Upřímně řečeno bych patrně sedávalasama, kdyby se ke mně nezačala připojovat Madge. Možná bych168obědvala s Hurikánem, jenže ten byl o dva roky starší než já a nikdyjsme neměli přestávku na oběd ve stejnou dobu.Beru si podnos a obcházím vozíky naložené jídlem kolemmístnosti. U dušeného masa mě dohání Peeta. „Jak to jde?“„Dobře. Skvěle. Líbí se mi vítězové ze Třetího kraje,“odpovídám. „Dratkie a Diod.“„Vážně?“ ptá se. „Ostatní si z nich tak trochu dělají legraci.“„To mě nepřekvapuje,“ říkám. Vybavuji si, že i ve škole Peetuvždy obklopoval kruh přátel. Je skutečně úžasné, že si mě všiml anepomyslel si přitom, že jsem divná.„Johanna jim říká Volta a Edison,“ pokračuje.„A já jsem hloupá, když mě napadlo, že by mohli být užiteční.Protože to říkala Johanna Masonová, když si patlala prsa olejem,“odsekávám.„Ta přezdívka zřejmě vznikla už před lety. A nemyslel jsem tojako urážku. Jenom se s tebou dělím o informace,“ říká Peeta.„Dratkie s Diodem jsou chytří. Jsou to vynálezci. Poznali, žemezi námi a tvůrci her nainstalovali silové pole. A jestli musíme mítspojence, tak já chci je.“ Házím naběračku zpátky do hrnce takprudce, že na nás oba vystříkne několik kapek omáčky.„Proč jsi tak rozčílená?“ ptá se Peeta a otírá si předek košile.„Protože jsem si tě dobíral v tom výtahu? Omlouvám se. Já myslel,že se tomu jenom zasměješ.“„Zapomeň na to,“ vrtím hlavou. „Sešlo se víc věcí.“„Darius,“ říká.„Darius. Hry. Haymitch, který nás nutí, abychom se spojili sostatními,“ vypočítávám.„Můžeme se do toho pustit jen ve dvou,“ nabízí Peeta.„Já vím. Haymitch bude mít možná pravdu. Neprozrazuj mu, žejsem to řekla, ale pokud jde o hry, většinou se nemýlí.“„Při výběru spojenců můžeš mít poslední slovo. Momentálně sekloním k Zrnce a Plevovi,“ říká Peeta.„Se Zrnkou souhlasím, s Plevem ne,“ odpovídám. „Aspoň neteď.“„Pojď se s ním najíst. Slibuji, že nedovolím, aby tě zase políbil,“říká Peeta.169U oběda Plev nevypadá tak špatně. Je střízlivý, a ačkoliv mluvíhodně nahlas a dělá plno špatných vtipů, většina jde na jeho vlastníúčet. Chápu, proč by byl ideálním kumpánem pro Haymitche, kterýmá sklon k melancholii. Pořád si ovšem nejsem jistá, jestli se s nímchci dát do party.Snažím se chovat co nejvíc společensky, nejen k Plevovi, nýbrž ik mnoha dalším splátcům. Po obědě se vydávám ke stanovišti, kde seprobírá jedlý hmyz, s vítězi z Osmého kraje – Cecelií, která má domatři děti, a Rekem, velice starým splátcem který skoro neslyší a podlevšeho ani neví, co se děje, protože se pořád snaží cpát si do pusyjedovaté brouky. Chtěla bych se nějak zmínit o svém setkání sKeprou a Bonnií, ale nenapadá mě, jak to zařídit. Pak mě k sobězvou Kašmíra a Zlatoň, sourozenci z Prvního kraje, a chvíli sivyrábíme visutá lůžka. Jsou zdvořilí, ale chladní a já celou dobumyslím na to, jak jsem zabila oba splátce z jejich kraje, Třpytku iKrasa, a že tihle dva je patrně znali, a možná je dokonce trénovali.Moje visuté lůžko i pokusy o navázání srdečnějšího vztahu sKašmírou a Zlatoněm tedy nedopadají nic moc. U šermířskéhostanoviště se připojuji k Enobarii a vyměňujeme si pár poznámek, anijedna z nás však očividně nemá zájem o spojenectví. U rybářskéhostanoviště se znovu objevuje Finnick víceméně jen proto, aby mipředstavil Mags, tu stařenu ze Čtvrtého kraje. Kvůli přízvuku azkomolené výslovnosti – možná je po mrtvici – jí rozumím sotvačtvrtinu toho, co říká. Dokáže ale vyrobit funkční háček na rybyúplně ze všeho: z trnu, klíční kosti kuřete i z náušnice. Po chvílipřestávám poslouchat instruktora a snažím se opakovat všechno poMags. Když se mi podaří udělat docela pěkný háček z ohnutéhohřebíku a přivázat ho na pramínek svých vlasů, věnuje mi bezzubýúsměv a nějakou nesrozumitelnou poznámku, která snad měla býtpochvalou. Najednou si vzpomínám, jak se dobrovolné přihlásilamísto té mladé, hysterické ženy. Určitě si nemohla myslet, že mánaději na vítězství. Udělala to pro její záchranu, stejně jako jsem jávloni zachraňovala Prim. A v tu chvíli se rozhoduji, že chci Mags dosvého týmu.170Skvělé. Teď se musím vrátit k Haymitchovi a říct mu, že chci zaspojence osmdesátiletou stařenu, Voltu a Edisona. To se mu budemoc líbit.Přestávám se tedy snažit hledat přátele a odcházím ke stanovištilukostřelby, abych se trochu vzpamatovala. Střílení si užívám apostupně zkouším různé luky a šípy. Instruktor Tax vidí, že nehybnéterče pro mě nejsou žádnou výzvou, a začíná mi vyhazovat vysokodo vzduchu směšné napodobeniny ptáků. Nejdřív si připadámhloupě, ale nakonec to je celkem zábava. Jako když lovím pohyblivázvířata. Mám stoprocentní úspěšnost, a tak Tax postupně vyhazuje kestropu tělocvičny naráz stále víc ptáků. Zapomínám na okolní svět,na ostatní vítěze i na to, jak mizerně se cítím, a soustředím se nastřelbu. Když se mi daří sestřelit pět ptáků najednou, panuje vtělocvičně takové ticho, že slyším, jak všechny terče dopadají nazem. Otáčím se a zjišťuji, že většina vítězů přestala trénovat apozoruje mě. V jejich tvářích se zračí celá škála emocí od závisti přesnenávist až po obdiv.Po tréninku čekáme s Peetou na to, až se setkáme u večeře sHaymitchem a Cetkií. Volají nás do jídelny a Haymitch se okamžitěobrací na mě: „Nejméně polovina vítězů instruovala svoje trenéry,aby požádali o spojenectví s tebou. Určitě jsi je neoslnila laskavostí.“„Viděli ji střílet,“ vysvětluje Peeta s úsměvem. „Já jsem ji vlastněviděl pořádně střílet taky poprvé a musím říct, že se sám chystámpodat formální žádost.“„To jsi tak dobrá?“ ptá se mě Haymitch. „Tak dobrá, že tě chce iBrutus?“Krčím rameny. „Jenomže já ho nechci. Chci Mags a oba splátce zTrojky.“„No jistě.“ Haymitch vzdychá a objednává si láhev vína. „Řeknuvšem, že si to ještě rozmýšlíš.“Po té střelecké exhibici si mě ostatní sice pořád mírně dobírají,ale už nemám dojem, že by se mi posmívali. Naopak mi připadá, žejsem byla konečně přijata za plnohodnotného člena kruhu vítězů.Během následujících dvou dnů trávím čas téměř se všemi splátci,kteří se chystají do arény. I s oběma narkomany, kteří na mě sPeetovou pomocí malují louku žlutých květin. Dokonce i s171Finnickem, který mě hodinu zaučuje v boji s trojzubcem výměnou zato, že ho hodinu trénuji v lukostřelbě. Čím víc však všechnypoznávám, tím je to horší. Necítím k nim totiž žádnou nenávist.Někteří jsou mi docela sympatičtí. A hodně z nich je na tom takšpatně, že mě přirozené instinkty nabádají k tomu, abych je chránila.Všichni ale musejí zemřít, jestli mám zachránit Peetu.Poslední den tréninku končí soukromým představením. Každý znás má čtvrt hodiny, aby ohromil tvůrce her, a já netuším, co jim kdoz nás ukáže. Při obědě o tom řada vítězů žertuje – co bychom mohlidělat. Zpívat, tancovat, svlékat se, vyprávět vtipy. Mags, které užrozumím o trochu líp, říká, že si prostě zdřímne. Já vůbec netuším,co předvedu. Asi budu střílet z luku. Podle Haymitche je mámepokud možno překvapit, ale mě nic nenapadá.Jako splátkyně z Dvanáctého kraje přijdu na řadu jako poslední.Jídelna se zvolna vyprazdňuje a jednotliví vítězové odcházejí předtvůrce her. Čím víc nás je, tím je snazší uchovávat si navenekneuctivý přístup. Takhle musím pořád myslet na to, že nám všemzbývá posledních pár dní života.Konečně zůstávám s Peetou o samotě. Natahuje se přes stůl abere mě za ruku. „Už ses rozhodla, co tvůrcům her předvedeš?“Vrtím hlavou. „Letos je nemohu použít jako cvičný terč, protožeje chrání silové pole. Možná udělám pár háčků na ryby. A copředvedeš ty?“„Nemám zdání. Kdybych tak mohl upéct koláč nebo něcotakového,“ říká.„Tak zkus maskování,“ radím mu.„Jestli mi morfionici nechali nějaké barvy,“ odpovídá suše. „Ti seod toho stanoviště od začátku výcviku vůbec nehnuli.“Chvíli sedíme v tichosti a posléze nahlas vyhrknu to, na co obamyslíme. „Jak zabijeme všechny tyhle lidi, Peeto?“„Nevím.“ Opírá si čelo o naše propletené prsty. „Nechci je zaspojence. Proč Haymitch chtěl, abychom je poznali blíž?“ ptám se.„Tím to bude mnohem horší než posledně, snad s výjimkou Routy.Jenže tu bych stejně asi nikdy nedokázala zabít. Až moc mipřipomínala Prim.“172Peeta ke mně zvedá oči a zamyšleně se mračí. „Její smrt bylanejohavnější, viď?“„Žádná nebyla moc hezká,“ odpovídám a vybavuji si, jakskončila Třpytka nebo Cato.Volají Peetu a já zůstávám sama. Ubíhá patnáct minut. Pakpůlhodina. Trvá skoro čtyřicet minut, než se dostanu na řadu.Jakmile vcházím dovnitř, cítím ostrý pach čisticího prostředku avidím, že jednu matraci někdo přetáhl doprostřed místnosti. Náladatvůrců her je zcela jiná než vloni, kdy byli všichni napůl opilí a většípozornost věnovali hostině. Letos si mezi sebou něco šeptají avypadají poměrně rozzlobeně. Co Peeta udělal? Urazil je nějak?Moje obavy vzrůstají. To není dobré. Nechci, aby se Peeta stalterčem jejich vzteku. To mám v popisu práce já. Musím přesunoutpozornost z Peety na sebe. Ale jak je mám zasáhnout? Hrozně rádabych udělala právě to, a možná ještě víc. Chtěla bych prožitsamolibost lidí, kteří se věnují vymýšlení co nejzábavnějších metodzabíjení. Chci, aby si uvědomili, že před krutostí Kapitolu nejsou zavětrem ani oni.Máte vůbec ponětí, jak moc vás nenávidím? pomyslím si. Vás,kteří věnujete svoje nadání Hladovým hrám?Snažím se zachytit pohled Plutarcha Heavensbeeho, ale podlevšeho mě schválně ignoruje. Nevšímal si mě už během celéhotréninku. Vzpomínám si, jak mě vyhledal na plese a s jakýmpotěšením mi ukazoval reprodrozda na hodinkách. Tady se jehopřátelské chování úplně vytratilo. A jak by také ne, když jsem pouhýsplátce a on je vrchní tvůrce her. Tak mocný, tak vzdálený, taknedostupný…Najednou vím úplně přesně, co udělám. Čím přebiju všechno, comohl předvést Peeta. Přicházím ke stanovišti uzlů a beru si provaz.Začínám ho splétat, ale je to obtížné, protože jsem tenhle konkrétníuzel nikdy sama nedělala. Jenom jsem sledovala Finnickovy šikovnéprsty, a ty se pohybovaly jako blesk. Zhruba po deseti minutách alemám hotovou slušnou oprátku. Vleču jednu z figurín doprostředmístnosti a zavěšuji ji za krk na tyč určenou ke shybům. Ačkoliv bybylo hezké ještě figuríně svázat ruce za zády, mám pocit, že midochází čas. Pospíchám ke stanovišti s maskovacími barvami, kde173jiní splátci, bezpochyby morfionici, udělali kolosální nepořádek. Daříse mi najít zpola naplněnou nádobu s krvavě červenou barvou, cožmi úplně stačí. Tělový odstín figuríny slouží jako plátno, do něhož sebarva krásně vsakuje. Pečlivě maluji na trup dvě slova, která zatímskrývám před zraky tvůrců her. Pak rychle ustupuji stranou, abychviděla jejich reakci, až si přečtou jméno, které jsem na figurínu napsala.SENECA CRANE.