21
Malé, palčivé puchýřky. V místech, kde se mé kůže dotkly
kapičky mlhy.
„Utíkejte!“ křičím na ostatní. „Utíkejte!“
Finnick se okamžitě vymršťuje na nohy, aby čelil nepříteli.
Jakmile vidí valící se mlžnou hradbu, hází si na záda Mags, která se
ještě pořádně neprobudila, a vybíhá. Peeta už také stojí, ovšem ještě
se úplně neprobral. Chytám ho za ruku a táhnu ho džunglí za
Finnickem.
„Co je? Co se děje?“ ptá se zmateně.
„Mlha. Nějaký jedovatý plyn. Honem, Peeto!“ pobízím ho.
Jakkoliv se to během dne snažil popírat, očividně pořád trpí následky
zásahu silovým polem. Pohybuje se pomalu, mnohem pomaleji než
obvykle. A změť lián a podrostu, o niž tu a tam zakopnu i já, ho
zdržuje ještě víc.
Ohlížím se na stěnu z mlhy, která se za námi táhne v rovné linii
do obou stran, kam až dohlédnu. Pociťuji svůdné nutkání utéct,
opustit Peetu a zachránit sama sebe. Bylo by tak snadné vyrazit
dopředu tryskem, nebo třeba vylézt vysoko na strom, protože mlha
podle všeho dosahuje sotva do výšky patnácti metrů. Vzpomínám si,
že právě takhle jsem se zachovala vloni, kdy se objevili mutanti.
Utekla jsem a na Peetu jsem pomyslela až u Rohu hojnosti. Tentokrát
ale potlačuji hrůzu a zůstávám po jeho boku. Letos nejde o to, abych
přežila já, nýbrž aby přežil Peeta. Myslím na diváky v krajích, kteří u
televizních obrazovek sledují, jestli uteču, jak by si Kapitol přál,
nebo jestli zůstanu s Peetou, Kapitolu navzdory.
Pevně proplétám prsty s jeho a říkám: „Dívej se mi na nohy a
snaž se stoupat tam, kam jsem šlápla já.“ Trochu to pomáhá,
pohybujeme se o něco rychleji, ale ani zdaleka ne tak, abychom si
mohli odpočinout, a mlha nám nadále doslova olizuje paty. Čas od
času nás zasahují drobounké kapičky. Pálí, ale ne žhavě jako oheň.
Spíš působí bolest, když se nám chemická směs přichytává ke kůži a
proleptává si cestu do těla. Kombinézy nás nechrání o nic víc, než
kdybychom na sobě měli obyčejné papírové ubrousky.
Finnick, který ze začátku nasadil rychlé tempo, se zastavuje, když
mu dochází, že máme potíže. S touhle mlhou však nejde bojovat, dá
se před ní pouze utéct. Povzbudivě na nás volá a snaží se nás
navigovat mezi stromy. Jeho hlas slouží jako zvukový maják, ale víc
nic.
Peeta se zaplétá umělou nohou do změti plazivých rostlin a než
ho stačím zachytit, hroutí se k zemi. Když mu pomáhám vstát,
všímám si něčeho hrozivějšího než puchýře a nebezpečnějšího než
popáleniny. Levá strana obličeje mu ochabla, jako kdyby v ní naráz
odumřely všechny svaly. Klesá mu víčko, téměř přes celé oko, a
koutek úst se mu prověšuje dolů. „Peeto…,“ začínám, ale vtom
ucítím, jak mi paží cukají křeče.
Ať už je v té mlze jakákoliv chemikálie, nepůsobí jen popáleniny
– poškozuje nervy. Projíždí mnou zcela nová vlna strachu a prudce
smýkám Peetou kupředu, což má za následek jen to, že znovu
škobrtne. Než ho stačím zvednout, obě paže se nám
nekontrolovatelně škubají. Mlha se přiblížila a její hlavní masa je od
nás vzdálená sotva metr. Peeta se pokouší o chůzi, ale nohy se mu
pohybují trhavě, jako by byl dřevěná loutka.
Náhle Peeta poskočí kupředu. To se k nám vrátil Finnick, který
právě táhne Peetu pryč od mlhy. Podpírám Peetu ramenem, které
zatím není postiženo plynem, a ze všech sil se snažím držet krok s
Finnickovým rychlým tempem. Unikáme před mlhou o deset metrů,
ale pak se Finnick zastavuje.
„Takhle to nepůjde. Musím ho nést. Dokážeš vzít Mags?“ ptá se
mě.
„Ano,“ odpovídám sebevědomě, ačkoliv ve skutečnosti si tím
nejsem vůbec jistá. Mags sice neváží víc než pětatřicet kilo, ale já
také nejsem žádné lamželezo. Určitě už jsem nesla těžší břemena.
Jen kdyby se mi přestaly tak škubat paže. Sedám si do dřepu a Mags
si mi lehá přes ramena, stejně jako to dělali s Finnickem. Pomalu se
napřimuji a přece jen ji jsem schopna nést. Finnick si přehazuje
Peetu přes rameno a vyrážíme, Finnick jako první a já po prošlapané
stezce za ním.
Mlha se valí za námi, rovnoměrně a výhružně, s tenkými nitkami,
které předcházejí hlavní masu. Instinkt mi napovídá, abych běžela
přímo od mlhy, ale všímám si, že Finnick klesá po úhlopříčce z
kopce. Snaží se uniknout před plynem a zároveň se dostat k vodě u
Rohu hojnosti. Ano, voda, pomyslím si, zatímco se do mě
proleptávají další kapičky kyseliny. Teď jsem ráda, že jsem Finnicka
nezabila, protože jak jinak bych odtud dostala Peetu? Je skvělé, že
mám někoho na své straně, byť je to pouze dočasně.
Když začínám zakopávat, není to chyba Mags. Snaží se být
naprosto bezproblémovým pasažérem, ale prostě nedokážu
dlouhodobě zvládnout tak těžký náklad. Zvlášť teď, když mi tuhne
pravá noha. Po prvních dvou pádech se mi daří opět zvednout, ale
potřetí nedokážu přimět nohu ke spolupráci. Pořád se pode mnou
podlamuje a Mags se mi nakonec skutálí z ramen na zem. Zoufale se
pokouším nahmatat kolem sebe nějaké liány, abych se jich chytila a
vytáhla se do stoje.
Finnick se vrací i s Peetou. „Nezvládnu to,“ říkám. „Můžeš je vzít
oba? Nečekej na mě, já vás dohoním.“ I když jde o poněkud
pochybný návrh, vyslovuji ho s co největší sebejistotou.
V měsíčním svitu se Finnickovi zeleně lesknou oči. Tím, jak za
tmy odrážejí světlo, skoro připomínají oči kočky. Možná proto, že je
má plné slz. „Ne,“ říká. „Nemohu je nést oba. Ztratil jsem vládu nad
svýma rukama.“ Je to tak. Paže se mu neovladatelně škubají u boků a
má prázdné ruce. Ze tří trojzubců zbývá poslední, a ten drží Peeta.
„Je mi to líto, Mags, ale nedokážu to.“
Následující události se odehrají tak rychle a nečekaně, že se
nestačím pohnout, abych jim zabránila. Mags se zvedá, dává
Finnickovi polibek na rty a belhá se přímo do mlhy. Její tělo
okamžitě zachvacují divoké křeče a ona klesá k zemi.
Chci křičet, ale mám ústa jako v jednom ohni. Postoupím o krok
k ní, avšak slyším výstřel z děla, který potvrzuje, že se jí zastavilo
srdce a je mrtvá. „Finnicku?“ volám chraptivě, ale Finnick se už
otočil zády a dál ustupuje před mlhou. Táhnu za sebou zdřevěnělou
nohu a kulhám za ním, protože mě nenapadá, co bych mohla dělat
jiného.
Čas i prostor ztrácejí na významu – jako kdyby mi mlha vstoupila
do mozku a zastřela mi myšlenky. Všechno se zdá neskutečné. V
pohybu mě udržuje pouze nějaká niterná zvířecí touha po přežití,
ačkoliv jsem patrně již mrtvá. Přinejmenším části mého těla jsou po
smrti, nebo umírají. A Mags zemřela. To vím, nebo si aspoň myslím,
že to vím, poněvadž to nedává žádný smysl.
Měsíční svit se odráží od Finnickových bronzových vlasů a
jehličky bolesti mě bodají po celém těle. Má noha je na tom čím dál
hůř. Následuji Finnicka, dokud se i s Peetou na zádech nezhroutí k
zemi. Já se ovšem nedokážu zastavit, takže se potácím pořád dál,
zakopnu o jejich těla a také upadnu. Další oběť přibyla na hromadu.
Takhle tedy všichni zemřeme, teď a tady, pomyslím si. Mám ale
pocit, že si to myslí někdo jiný, ne já, a vyhlídka na smrt mě děsí
mnohem míň než palčivá bolest. Slyším, jak Finnick sténá, a daří se
mi odplazit se kousek od ostatních. Pozoruji hradbu mlhy, která
získala perlově bílý odstín. Možná jde jen o optický klam, ale
připadá mi, že se mlha proměňuje. Ano houstne, jako kdyby narazila
na skleněnou desku a postupně kondenzovala. Zaostřuji pohled a
uvědomuji si, že přestala postupovat kupředu. Podobně jako v
případě jiných hrůz, které jsem zažila v minulé aréně, dosáhla hranic
svého území. Anebo se tvůrci her rozhodli, že nás ještě nějakou dobu
nechají naživu.
„Stojí,“ pokouším se říct, ale z opuchlých úst mi vychází jen
zachrchlání. „Zastavila se,“ říkám znovu a tentokrát to dozajista zní
srozumitelněji, protože Peeta i Finnick otáčejí hlavy k mlze, která
právě začíná stoupat vzhůru, jako kdyby ji něco vysávalo do nebe.
Přihlížíme, dokud úplně nezmizí. Nezůstává po ní ani stopa.
Peeta se plazí kousek od Finnicka, který se převaluje na záda.
Všichni sípavě dýcháme a chvějeme se v křečích, způsobených
nervovým jedem. Po několika minutách Peeta vyčerpaně ukazuje
vzhůru. „Opi-ce.“ Zvedám oči a spatřím dvě zvířata. Asi to jsou
opravdu opice. Živé opice jsem ještě nikdy neviděla – nic takového
doma v lesích nemáme. Ale zřejmě jsem je viděla na obrázku, nebo
snad v některých minulých hrách, protože při pohledu na ně mě
napadá stejné slovo. Ačkoliv se to dá těžko rozeznat, mají zřejmě
oranžový kožich a dosahují zhruba poloviční velikosti dospělého
člověka. Vnímám je jako dobré znamení. Určitě by se tu
nezdržovaly, kdyby byl vzduch pořád nebezpečný. Chvíli se
navzájem pozorujeme, pak se Peeta vyhrabe na kolena a pouští se po
čtyřech dolů ze svahu. Lezeme všichni, protože chůze nám nyní
připadá stejně nedosažitelná jako létání. Plazivé rostliny za chvíli
střídá úzká písečná pláž a tváře nám omývá teplá voda, která
obklopuje Roh hojnosti. Ucukávám, jako kdybych se dotkla
otevřeného plamene.
Roztírat sůl do ran. Poprvé si skutečně uvědomuji význam toho
rčení. Slaná voda zhoršuje bolest natolik, že málem ztrácím vědomí.
Po několika vteřinách ovšem bolest naopak ustupuje. Zkouším dát
opatrně do vody jednu ruku. Cítím trýznivou bolest, to ano, ale ta po
chvíli odeznívá a přes modrou vrstvu vody vidím, jak se z poraněné
kůže odplavuje nějaká mléčná tekutina. Jak se tekutina rozptyluje ve
vodě, polevuje i bolest. Rozepínám si opasek a svlékám si
kombinézu, z níž zbývá sotva víc než roztrhaný kus hadru. Boty a
spodní prádlo zůstaly kupodivu zcela neporušené. Postupně se nořím
do vody a zbavuji se jedu. Peeta dělá totéž. Finnick se ale po prvním
dotyku od vody vzdálil a teď leží obličejem dolů v písku – nechce,
nebo nemůže následovat našeho příkladu.
Když odeznívá nejhorší pálení, otvírám pod vodou oči, nasávám
vodu nosem a opět ji vyfrkávám, a dokonce ji několikrát za sebou
kloktám, abych si propláchla hrdlo. Teď už je mi natolik dobře, že
pomáhám Finnickovi. Nemám již tak necitlivou nohu, ale v pažích
mi stále křečovitě cuká. Nemohu dotáhnout Finnicka do vody a
taková bolest naráz by ho stejně nejspíš zabila. Rozechvěle tedy
nabírám vodu do dlaní a vylévám mu ji na ruku. Jed odchází z jeho
těla stejně, jako do něj vstoupil: v podobě obláčků bílé mlhy, jimž se
pečlivě vyhýbám. Peeta už je na tom také o něco líp a pomáhá mi.
Trhá Finnickovu kombinézu a někde objevil dvě mušle, kterými je
možné nabírat víc vody než do dlaní. Nejdřív Finnickovi omýváme
ruce, které má ošklivě postižené, a ačkoliv z nich odcházejí bílé
závoje, nijak nereaguje. Zůstává ležet se zavřenýma očima a občas
sténá.
Rozhlížím se a stále jasněji si uvědomuji, v jak nebezpečné
situaci se nacházíme. Jistě, je noc, v měsíčním svitu nás však musí
být vidět. Máme štěstí, že na nás dosud nikdo nezaútočil. Sice
bychom svoje nepřátele viděli i my, ale kdyby najednou zaútočili
všichni čtyři profesionálové od Rohu hojnosti, přemohli by nás. A i
jestli si nás zatím nevšimli, určitě nás brzy prozradí Finnickovo
sténání.
„Musíme ho přesunout do vody,“ šeptám. Nemůžeme ho ale
ponořit obličejem dolů, když je v takovém stavu. Peeta pokývne
směrem k Finnickovým nohám. Každý ho bereme za jedno lýtko,
otáčíme ho o sto osmdesát stupňů a táhneme ho do slané vody.
Nejdřív kotníky. Pár minut čekáme. Pak lýtka. Znovu čekáme.
Kolena. Z tkání se mu odplavují víry mléčné tekutiny a pořád sténá.
Pomalu jeho tělo zbavujeme jedu. Zjišťuji, že čím déle sedím ve
vodě, tím lépe mi je. Nejen kůže, ale i můj mozek se cítí líp a svalová
kontrola se postupně obnovuje. I Peetova tvář začíná zase vypadat
normálně, otvírá se mu levé víčko a svěšený koutek úst se zvedá do
obvyklého úsměvu.
Finnick také pozvolna ožívá. Otvírá oči a dívá se na nás.
Uvědomuje si, že mu pomáháme. Pokládám si jeho hlavu do klína a
necháváme ho, aby se máčel ve vodě. Je ponořený celý od krku dolů.
Po deseti minutách se na sebe s Peetou usmíváme a Finnick zvedá
ruce z vody.
„Ještě zbývá hlava, Finnicku. Ta bude nejhorší, ale za chvíli se
budeš cítit o moc líp, jestli to vydržíš,“ říká Peeta. Pomáháme mu do
sedu a Finnick se nás chytá za ruce, zatímco si namáčí oči nos a ústa.
Zatím ještě není schopen mluvit.
„Zkusím nabodnout nějaký strom,“ říkám a spouštím ruku k
opasku, kde mám zavěšenou trubičku.
„Nejdřív vyvrtám díru,“ zastavuje mě Peeta. „Zůstaň u něj. Ty jsi
léčitelka.“
To je snad vtip, myslím si, ale neříkám to nahlas, protože Finnick
má i tak dost starostí. Mlha ho z nějakého důvodu postihla nejvíc.
Možná proto, že je největší nebo že se musel nejvíc namáhat. A
samozřejmě se musí vypořádat se smrtí Mags. Pořád nechápu, co se
to tam stalo. Proč ji Finnick opustil, aby mohl nést Peetu. A proč ji to
ani v nejmenším nepřekvapilo, a dokonce se bez váhání vydala vstříc
smrti. Protože byla stará a stejně by nežila dlouho? Domnívala se, že
Finnick bude mít větší šanci na vítězství, pokud bude mít za spojence
mě a Peetu? Finnickův strhaný výraz jasně naznačuje, že není
vhodná chvíle se na něco vyptávat.
Raději se pokouším dát trochu dohromady. Zvedám špendlík s
reprodrozdem ze zničené kombinézy a připínám si ho k ramínku
tílka. Opasek je jistě odolný proti kyselině, protože pořád vypadá
jako nový. Umím plavat, a proto ho nutně nepotřebuji, ale Brutus se
pomocí něj ubránil mojí střele, takže si ho znovu obtáčím kolem
pasu. Třeba i mě někdy v budoucnu ochrání. Rozplétám si vlasy a
pročesávám si je prsty. Kyselá mlha je značně poškodila, a tak si
znovu splétám jen prořídlé zbytky.
Peeta mezitím objevil vhodný strom asi deset metrů od úzké
pláže. I když ho skoro nevidíme, je jasně slyšet, jak dloubá nožem do
dřeva. Přemítám, co se stalo se šídlem. Mags ho určitě buď upustila,
nebo s ním odešla do mlhy. V každém případě zmizelo.
Přesunuji se do větší hloubky a splývám střídavě na zádech a na
břiše. Mořská voda mně i Peetovi pomohla, Finnicka však dočista
proměnila. Nejdřív se pohybuje pomalu, aby si procvičil údy, ale
postupně se rozplavává. Plave úplně jinak než já, žádná pravidelná,
rovnoměrná tempa. Jako když se probouzí nějaký podivný mořský
tvor. Potápí se a opět se vynořuje, vystřikuje vodu z úst, otáčí se
kolem své osy jako vývrtka, a to tak rychle, že se mě zmocňuje
závrať už při pouhém pohledu na něj. Potom se potápí na tak dlouho,
že se bojím, jestli neutonul, ale najednou se vynoří těsně u mě a já
sebou trhnu leknutím.
„Tohle nedělej,“ napomínám ho.
„Co? Nemám se vynořovat nebo potápět?“ ptá se.
„Ani jedno. Oboje. To je fuk. Jenom se hezky koupej a chovej se
slušně,“ říkám. „Nebo víš co? Když už je ti tak dobře, pojď pomoct
Peetovi.“
Když za chviličku vstupujeme do džungle, uvědomuji si náhlou
změnu. Možná je to těmi roky loveckých zkušeností, nebo moje
opravené ucho opravdu slyší líp, než chirurgové zamýšleli. V
každém případě vnímám masu teplých těl, která se nacházejí přímo
nad námi. Nemusejí vřeštět ani povykovat. Pouhý dech tolika zvířat
stačí. Dotýkám se Finnickovy paže a on sleduje můj pohled do korun
stromů. Nechápu, jak se mohly tiše přiblížit. Možná nebyly tak tiché
a my jsme se příliš soustředili sami na sebe. Větve stromů se
prohýbají pod váhou ne tří či pěti, nýbrž mnoha desítek opic.
Shromáždily se během naší koupele. Ty dvě, jichž jsme si všimli
těsně po útěku před mlhou, představovaly jenom předvoj. Obrovská
tlupa vypadá zlověstně a hrozivě.
Přikládám k tětivě dva šípy a Finnick pevně svírá trojzubec.
„Peeto,“ říkám co nejklidněji. „Potřebuji, abys mi s něčím pomohl.“
„Dobře, minutku vydrž. Už to skoro mám,“ odpovídá a pořád se
rýpá ve stromu. „Ano, to je ono. Máš tu trubičku?“
„Mám, ale je tady něco, na co by ses měl radši podívat,“
pokračuji rozvážně. „Pojď k nám potichu, ať to nevyplašíš.“ Nechci,
aby si všiml těch opic, ani aby se podíval jejich směrem. Některá
zvířata považují pouhý pohled za útočné jednání.
Peeta se k nám otáčí a znaveně odfukuje po namáhavém vrtání
otvoru do stromu. Z mého prazvláštního tónu vytušil, že se něco
děje. „Dobře,“ říká jako by nic. Vydává se džunglí k nám, a ačkoliv
vím, že se snaží pohybovat co nejtišeji, tohle nikdy nebyla jeho silná
stránka, ani když měl ještě dvě zdravé nohy. Zatím však všechno
probíhá hladce, Peeta se blíží a opice zůstávají na svých místech.
Zbývá nám pouhých pět metrů od pláže, když konečně vycítí jejich
přítomnost. Zvedá oči sotva na vteřinku, ale jako by tím odpálil
bombu. Opice začínají naráz vřeštět a vrhají se na něj.
Ještě nikdy jsem neviděla, že by se nějaké zvíře pohybovalo tak
rychle. Opice sjíždějí po liánách, jako kdyby rostliny byly naolejované.
Přeskakují nemožně velké vzdálenosti mezi jednotlivými
stromy. Cení zuby, ježí srst a z prstů jim trčí drápy jako vystřelovací
ostří nože. Sice opice neznám, ale normální zvířata v přírodě se
takhle nechovají. „Mutové!“ volám na Finnicka a řítím se do zeleně.
Vím, že každý šíp musí zasáhnout cíl, a také se podle toho řídím.
V přízračném šeru sestřeluji jednu opici za druhou a mířím jim na
oči, srdce a krk, aby každý zásah byl smrtelný. Pořád by to však
nestačilo, kdyby je Finnick nenapichoval na trojzubec a neodhazoval
je stranou, a Peeta se proti nim neoháněl nožem. Na noze a na zádech
se mě dotýkají opičí drápy, ale někdo mě zbavuje útočníka. Vzduch
těžkne pachem krve a zvířecího pižma. Všichni tři se stavíme zády k
sobě, abychom se navzájem kryli. Vtom nahmatávám poslední šíp.
Uvědomuji si, že Peeta má ještě jeden toulec, který nepoužívá –
bojuje jenom nožem. Už také držím v ruce nůž, jenomže opice jsou
rychlejší, uskakují dřív, než člověk stačí zareagovat.
„Peeto!“ křičím. „Šípy!“
Peeta se ke mně otáčí, aby se podíval, jestli mi nic bezprostředně
nehrozí. Když si strhává z ramene toulec, jedna opice se na něj vrhá
přímo ze stromu. Nemám šíp, a tak nemohu vystřelit, a slyším, že
trojzubec právě zasáhl další cíl – Finnick má plné ruce práce sám se
sebou. Peeta se nemůže bránit, protože v pravé ruce drží toulec.
Házím proti opici svůj nůž, ale zvíře provede ve vzduchu přemet,
uhýbá před vrženým ostřím a dál letí k Peetovi.
Mám prázdné ruce, a tak dělám jedinou věc, která mě napadá:
běžím k Peetovi, abych ho srazila k zemi a ochránila ho vlastním
tělem, ačkoliv to k němu zjevně nemohu stihnout včas.
Jí se to ale daří. Objevuje se tu jako blesk z čistého nebe. V jednu
chvíli tu není, v příštím okamžiku vrávorá před Peetou. Je zkrvavená,
pronikavě ječí a její obrovské zorničky vypadají jako bezedné černé
tůně. Vyšinutá narkomanka ze Šestého kraje zvedá svoje kostnaté paže,
jako kdyby chtěla opici obejmout, a zvíře jí zatíná tesáky do hrudi.