22
Peeta pouští toulec a zabodává nůž opici do zad, takže tvor
posléze rozevírá tesáky. Peeta odkopává mutanta stranou a ohlíží se
po dalších. Už mám jeho šípy a jsem připravená vystřelit. Finnick za
námi těžce oddechuje, ale nikdo na něj neútočí.
„No tak pojďte! Jen do toho!“ křičí Peeta vztekle. S opicemi se
však něco stalo. Stahují se, šplhají zpátky na stromy a mizejí v
džungli, jako kdyby je odvolal nějaký neslyšitelný hlas. Hlas tvůrců
her, který jim řekl, že to už stačí.
„Zvedni ji,“ říkám Peetovi. „My tě budeme krýt.“ Peeta se shýbá
pro zraněnou ženu a jemně ji odnáší několik metrů k pláži, zatímco já
s Finnickem hlídkujeme s připravenými zbraněmi. Kromě
oranžových mrtvol rozesetých po zemi jsou opice pryč. Peeta
pokládá splátkyni do písku a já rozřezávám její kombinézu. Na prsou
má čtyři hluboké rány, z nichž pomalu vytéká krev. Na první pohled
sice nevypadají tak vážně, ale dobře vím, že smrtelné poranění se
skrývá uvnitř. Podle polohy ran mutant bezpochyby natrhl něco
životně důležitého, buď plíci, nebo dokonce srdce.
Žena leží na písku a lapá po dechu jako ryba na suchu. Její
povislá, nezdravě zelená kůže odhaluje vystouplá žebra, která
připomínají hrudník dítěte umírajícího hladem. Určitě si mohla
dovolit kupovat dostatek jídla, ale našla útočiště v morfionu, stejně
jako jej Haymitch hledal v pití. Její tělo, její život i prázdný pohled v
očích vypovídají o dlouholeté závislosti na drogách.
Držím ji za jednu křečovitě se škubající ruku. Nevím, jestli se tak
chvěje po nervovém jedu nebo kvůli nedostatku morfionu, který jí
nahrazoval potravu. Nemůžeme dělat vůbec nic, pouze s ní zůstat,
dokud nezemře.
„Budu dávat pozor mezi stromy,“ říká Finnick a odchází. Také
bych ráda odešla, ale žena svírá mou ruku tak pevně, že bych jí
musela násilím rozevřít prsty, a něco takového nemám to srdce
udělat. Myslím na Routu a na to, jestli bych umírající splátkyni
neměla třeba zazpívat, ale neznám ani její jméno a netuším, jestli by
ji to potěšilo. Vím jenom to, že umírá.
Peeta si k ní kleká z druhé strany a hladí ji po vlasech. Když
začíná tiše mluvit, jeho slova mi připadají nesmyslná, ale nejsou
určena pro mě. „Se svými barvami doma mohu namíchat všechny
odstíny, jaké si člověk dokáže představit. Bledě růžovou jako dětská
pleť. Tmavě rudou jako rebarbora. Svěže zelenou jako jarní tráva.
Modrou, která se leskne jako led na vodě.“
Žena upřeně hledí Peetovi do očí a visí na jeho slovech.
„Jednou jsem míchal barvu tři dny, než jsem našel správný odstín
pro vystižení slunečního světla na bílé kožešině. Pořád jsem si
myslel, že musím použít žlutou, ale bylo to mnohem složitější.
Nanášel jsem vrstvy všech možných barev, jednu na druhou,“
vypráví Peeta.
Žena dýchá stále pomaleji a mělčeji. Prsty volné ruky namáčí v
krvi na své hrudi a jemně s nimi krouží, jako kdyby malovala.
„Ještě jsem nepřišel na to, jak udělat duhu. Objevují se moc
rychle a zase rychle mizí. Nikdy jsem neměl dost času, abych ji
zachytil. Jenom tu a tam kousek modré a nachové a pak hned
vyblednou. Rozplynou se do vzduchu,“ pokračuje Peeta.
Ženu Peetova slova doslova uhranula. Zvedá rozechvělou ruku a
maluje něco Peetovi na tvář. Podle mého odhadu by mohla být
květina.
„Děkuji,“ šeptá Peeta. „Ta vypadá moc krásně.“
Ženinu tvář prozáří úsměv a z úst se jí vydere tichý zvuk. Pak jí
zkrvavená ruka padá zpátky na prsa, žena naposledy vydechne a ozve
se výstřel z děla. Prsty sevřené kolem mé ruky ochabují.
Peeta ji odnáší do vody, vrací se a sedá si vedle mě. Mrtvé tělo
chvíli pluje směrem k Rohu hojnosti, ale posléze se objevuje
vznášedlo. Spouští se klepeto, uchopí svůj náklad, zvedá ho do noční
oblohy a mizí pryč.
Připojuje se k nám Finnick s plnou hrstí mých šípů, z nichž dosud
odkapává opičí krev. Pokládá je vedle mě do písku. „Napadlo mě, že
by se ti mohly hodit.“
„Díky,“ říkám. Vstupuji do vody a omývám krev ze zbraní i ze
svých zranění. Když se vracím do džungle, abych si natrhala mech a
osušila se, všechna opičí těla jsou pryč.
„Co se s nimi stalo?“ ptám se.
„Těžko říct. Pohnul se podrost a těla zmizela,“ odpovídá Finnick.
Omámeně a vyčerpaně hledíme do džungle. V nastalém klidu si
všímám, že místa, kde k mé kůži přilnuly kapičky mlhy, jsou nyní
pokryté stroupky. Už nepálí, ale zato začínají svědit. Hodně. Snažím
se to brát jako dobré znamení. Určitě se hojí. Dívám se na Peetu a na
Finnicka – oba si škrábou strupovaté obličeje. Ano, dnešní noc
zohyzdila i Finnickovu krásu.
„Nedrbejte se,“ napomínám je. Mám sto chutí se škrábat také, ale
vím, že právě tohle by řekla moje matka. „Jenom si do ran zanesete
infekci. Myslíte, že je bezpečné vydat se znovu pro vodu?“
Vracíme se ke stromu, do něhož Peeta vyvrtal otvor. Stojím s
Finnickem stranou se zbraněmi v pohotovosti, nic nás však
neohrožuje. Peeta našel dobrý zdroj a z trubičky se řine silný proud.
Hasíme žízeň a poléváme si teplou tekutinou svrbějící těla.
Plníme pitnou vodou několik ulit a vracíme se k pláži.
Je pořád noc, i když se určitě blíží úsvit. Pokud se tvůrci her
nerozhodnou jinak. „Co kdybyste si vy dva odpočinuli?“ navrhuji.
„Já zůstanu na hlídce.“
„Ne, Katniss, nech to na mně,“ říká Finnick. Dívám se mu do očí
a uvědomuji si, že sotva potlačuje slzy. Kvůli Mags. To nejmenší, co
mohu udělat, je dopřát mu soukromí, aby mohl v klidu truchlit.
„Dobře, Finnicku, díky,“ přikyvuji. Leháme si s Peetou do písku
a Peeta okamžitě usíná. Zírám do tmy a přemítám, kolik věcí se za
jediný den změnilo. Včera ráno figuroval Finnick na mém osobním
seznamu přednostních kandidátů smrti a dneska jsem ochotná spát,
zatímco on drží stráž. Zachránil Peetu, nechal zemřít Mags a já
nevím proč. Vím jedině to, že nikdy nemohu splatit dluh, který u něj
mám. Momentálně mohu jen usnout a nechat ho truchlit. A právě to
dělám.
Když zase otvírám oči, už je ráno. Peeta vedle mě ještě spí. Nad
sebou máme rohož ze spletené trávy podepřenou větvemi, která nás
chrání před slunečním světlem. Zvedám se do sedu a zjišťuji, že
Finnick nezahálel. Vedle nás jsou dvě nové spletené mísy plné pitné
vody. V třetí leží hromádka škeblí.
Finnick sedí opodál na písku a otvírá je kamenem. „Nejlíp
chutnají čerstvé,“ říká, vytrhuje z mušle proužek masa a hází si ho do
pusy. Dosud má opuchlé oči od pláče, ale předstírám, že jsem si toho
nevšimla.
Z vůně jídla mi začíná kručet v žaludku a sahám po jedné škebli.
Nehty mám pokryté sraženou krví. Určitě jsem se ve spaní škrábala.
„Když se budeš drbat, jenom si do ran zaneseš infekci,“
poznamenává Finnick.
„Jo, to jsem taky slyšela,“ říkám. Jdu se umýt ve slané vodě a
uvažuji, co mi vadí víc: jestli bolest, nebo svědění. Nakvašeně se
vracím na pláž, zvedám obličej k nebi a nahlas zavrčím: „Hele,
Haymitchi, jestli nejsi našrot, hodilo by se nám něco proti svědění.“
Je skoro legrační, jak rychle se nade mnou objevuje padáček.
Natahuji ruku a tubička se snáší přímo do mé otevřené dlaně. „Bylo
načase,“ bručím o něco klidněji, ale nedokážu se přestat mračit.
Haymitch. Co bych dala za pětiminutový rozhovor s ním.
Sedám si vedle Finnicka a sundávám víčko. Uvnitř tuby je hustá,
tmavá, pronikavě páchnoucí mast. Její vůně připomíná dehet a
borové jehličí. Krčím nos, ale vymačkávám si trochu masti do dlaně
a roztírám si ji po levé noze. Slastně vzdychám, neboť lék okamžitě
potlačuje svědění. Navíc zbarvuje strupovatou kůži do strašidelného
šedozeleného odstínu. Mažu si druhou nohu a házím tubu Finnickovi,
který si mě pochybovačně prohlíží.
„Vypadáš, jako kdyby u tebe započal posmrtný rozklad,“
ušklíbne se, ale svrbění patrně vyhrává nad marnivostí, protože už po
několika vteřinách si začíná mastičku roztírat. Kombinace strupů a
masti vypadá opravdu hrozně a mi to nedá, abych si neužívala jeho
strádání.
„Chudáčku, tohle je snad poprvé v životě, co jsi nebyl krásný?“
škádlím ho.
„Určitě. Je to pro mě úplná novinka. Jak takhle můžeš žít celé
dlouhé roky?“ odpovídá.
„Stačí se vyhýbat zrcadlům a zapomeneš na to,“ říkám.
„To bych se nesměl dívat ani na tebe,“ namítá.
Natíráme se mastí od hlavy k patě a vzájemně si mažeme záda v
místech, kde nás neochránila látka našich tílek. „Vzbudím Peetu,“
říkám.
„Ne, počkej,“ zadržuje mě Finnick. „Uděláme to spolu.“
V mém životě zbývá tak málo příležitostí k nějaké legraci, že
souhlasím. Klekáme si z obou stran k Peetovi a nakláníme se těsně k
němu. Pak mu zatřesu ramenem. „Peeto, Peeto, vzbuď se,“ broukám
tichým, zpěvavým hlasem.
Zvolna otvírá oči a v další chvíli nadskakuje, jako kdybychom ho
bodli. „Ááá!“
Převalujeme se s Finnickem na záda a řičíme smíchem. Snažíme
se uklidnit, ale postačí jediný pohled na Peetův rádoby pohoršený
výraz a řehtáme se nanovo. Když konečně uticháme, říkám si, že
Finnick Odair je možná opravdu fajn. Každopádně není tak
namyšlený a sebestředný, jak jsem předpokládala. Vůbec to není
špatný člověk. A zrovna když dospívám k tomuto závěru, snáší se
vedle nás padáček s čerstvým bochníkem chleba. Vzpomínám si z
loňska, že v načasování Haymitchových darů je často skrytý nějaký
význam, a beru na vědomí, co mi podle všeho Haymitch chce sdělit
tentokrát. Kamaraď se s Finnickem a dostaneš jídlo.
Finnick otáčí chleba v rukách a zkoumá kůrku. Možná až moc
majetnicky. Není to ale nutné – bochník má slabě nazelenalý
chaluhový odstín, jaký mají chleby ze Čtvrtého kraje. Všichni tu
víme, že je jeho. Třeba si jen uvědomil, že už možná nikdy žádný
neuvidí. Nebo má s chlebovou kůrkou spojenou nějakou vzpomínku
na Mags. Nahlas říká jen: „Ten se bude hodit k těm škeblím.“
Zatímco pomáhám Peetovi s roztíráním masti, Finnick zručně
odděluje maso od zbylých lastur. Sedáme si kolem mísy a snídáme
lahodně nasládlé mušle se slaným chlebem ze Čtvrtého kraje.
Všichni vypadáme příšerně – mast očividně účinkuje, takže se
nám odlupují části strupů –, ale pochopitelně jsem za ten lék velice
vděčná. Nejenže nám ulehčuje od svědění, ale navíc nás chraní před
žhavými slunečními paprsky. Podle polohy bílého slunce na růžové
obloze odhaduji, že bude skoro deset hodin. Jsme v aréně téměř celý
den. Jedenáct splátců je po smrti. Třináct žije. Deset se ukrývá někde
v džungli. Tři nebo čtyři z nich jsou profesionálové. Nechci si ani
zkoušet vybavit, kdo jsou ti ostatní.
Džungle se v mých očích rychle změnila z útočiště v zákeřnou
past. Někdy v budoucnu do ní jistě budeme opět muset vstoupit,
abychom lovili nebo byli loveni, prozatím se však hodlám držet naší
malé pláže. A Peeta ani Finnick proti tomu podle všeho nic
nenamítají. Prales teď působí skoro poklidně – hučí a ševelí, ale
nepředvádí žádná nebezpečí, která se v něm skrývají. Vtom se z
dálky ozývá výkřik a naproti za vodní hladinou se okraj džungle
začíná chvět. Přes hřeben se převaluje obrovská vlna, poráží stromy a
řítí se ze svahu. K Rohu hojnosti dopadá s takovou silou, že i když
jsme na opačné straně, hladina se nám zvedá až ke kolenům. Sbíráme
všechny věci a odnášíme je do bezpečí, s výjimkou kombinéz, které
jsou tak rozleptané nervovým plynem, že se nikdo nestará o to, jestli
o ně přijdeme.
Slyšíme výstřel z děla. Nad oblastí, kde se vyvalila voda, se
objevuje vznášedlo a zvedá ze stromů mrtvé tělo. Dvanáct, pomyslím
si.
Hladina kruhového moře se zvolna uklidňuje. Pokládáme svoje
věci zpátky do mokrého písku a chceme se posadit, ale vtom je
spatříme. Na pláži zhruba o dva paprsky kola dál se potácejí tři
postavy. „Podívejte,“ říkám tiše a kývám směrem k nově příchozím.
Peeta s Finnickem sledují můj pohled. Nemusíme si ani nic říkat a
všichni se stahujeme do stínu džungle.
Trojice je na tom mizerně, to je vidět na první pohled. Jeden
splátce se nechává prakticky vléct druhým a třetí bloumá kolem v
kruzích, jako kdyby neměl všech pět pohromadě. Všichni tři jsou
sytě červení, jako kdyby je někdo ponořil do barvy a nechal
uschnout.
„Kdo to je?“ ptá se Peeta. „Nebo spíš co? Mutanti?“
Přikládám šíp k tětivě luku pro případ, že by na nás zaútočili, ale
jediná změna spočívá v tom, že se vlečená postava hroutí na zem.
Její nosič podrážděně dupe do písku a vztekle strká do třetího, který
tak vyšinutě obchází v kruhu.
Finnick se náhle rozzáří. „Johanno!“ volá a vybíhá k červeným
postavám.
„Finnicku!“ slyším Johannin hlas.
Vyměňuji si s Peetou pohled. „Co teď?“ ptám se.
„Nemůžeme ho opustit,“ říká.
„Asi ne. Tak pojď,“ souhlasím otráveně. I kdybych si pořizovala
seznam potenciálních spojenců, Johanna Masonová by na něm
rozhodně nebyla. Oba se vydáváme po pláži k Finnickovi a Johanně.
Z větší blízkosti poznávám její společníky a můj zmatek roste. Na
zemi leží Diod a u něj je Dratkie, která se znovu postavila a obchází
kolem. „Johanna má s sebou Dratkii a Dioda.“
„Voltu a Edisona?“ diví se Peeta stejně jako já. „To by mě
zajímalo, jak k nim přišla.“
Když se k nim připojujeme, Johanna právě ukazuje k džungli a
překotně Finnickovi vypráví: „Mysleli jsme, že je to déšť, už kvůli
tomu blesku, a všichni jsme měli žízeň. Jenže když začalo pršet,
ukázalo se, že to je krev. Hustá, horká krev. Nebylo vidět ani na krok
a nemohli jsme mluvit, protože jsme měli hned plnou pusu. Snažili
jsme se utéct a Mora zabilo silové pole.“
„To je mi líto, Johanno,“ říká Finnick. Chvíli mi trvá, než si
uvědomuji, kdo je Mor. Patrně to byl druhý splátce z Johannina
kraje, ale skoro si na něj nevzpomínám. Když o tom tak přemýšlím,
řekla bych, že se ani neukázal na tréninku.
„No jo, nestál za moc, ale aspoň byl od nás,“ vzdychá Johanna.
„A nechal mě samotnou s tímhle hororovým duem.“ Strká botou do
Dioda, který se sotva drží při vědomí. „U Rohu hojnosti schytal ránu
nožem do zad. A tahle…“
Všichni se ohlížíme po Dratkii. Ta obchází kolem, pokrytá
zaschlou krví, a mumlá: „Tik tak, tik tak.“
„Jo, my víme. Tik tak. Volta je v šoku,“ ušklíbá se Johanna. To
zřejmě přitahuje Dratkii k ní a v následující chvíli Dratkie vráží do
Johanny, která ji hrubě povaluje do písku. „Zůstaň ležet, ano?“
„Nech ji na pokoji,“ obořuji se na ni.
Johanna si mě nenávistně měří svýma hnědýma očima. „Že ji
mám nechat na pokoji?“ syčí. Přistupuje ke mně a než stačím zareagovat,
vráží mi takovou facku, až se mi zajiskří před očima. „Kdo
myslíš, že ti je přivedl z tý zatracený džungle? Ty…“ Finnick si ji
hází přes rameno a odnáší ji do vody. Několikrát Johannu potápí pod
hladinu, zatímco ona na mě ječí plno urážek. Já ale nestřílím. Protože
je s Finnickem a kvůli tomu, co řekla. Že mi je přivedla.
„Jak to myslela? Ona je sem dovedla kvůli mně?“ ptám se Peety.
„Nevím. Ale původně jsi je přece chtěla,“ připomíná mi.
„To ano. Původně.“ Jenže to nic nevysvětluje. Dívám se na
Diodovo nehybné tělo. „Dlouho je ale mít nebudu, jestli hned něco
neuděláme.“
Peeta zvedá Dioda do náruče, já beru za ruku Dratkii a odcházíme
k našemu malému tábořišti. Usazuji Dratkii na mělčinu, aby se
mohla trochu umýt, ona však jen drží ruce sepjaté u sebe a občas
zašeptá: „Tik tak.“ Rozepínám Diodův opasek a nacházím kovový
válec, který má k němu přivázaný liánami. Nevím, co to je, ale
pokud tu věc Diod považoval za dostatečně cennou, aby se s ní tahal,
rozhodně ji nezahodím. Pokládám ji vedle něj do písku. Má šaty
přilepené k tělu zaschlou krví, takže ho Peeta drží ve vodě, abych ho
mohla svléknout. Chvíli trvá, než ho zbavíme kombinézy, a ukazuje
se, že má krví nasáklé i tílko. Musíme ho svléknout donaha,
abychom mu vyčistili ránu, ale už mi to nedělá žádné problémy. Na
našem kuchyňském stole se letos vystřídala spousta nahých pacientů.
Člověk si časem zvykne.
Pokládáme Dioda břichem dolů na Finnickovu rohož, abychom
mu mohli prohlédnout záda. Od ramene k žebrům se mu táhne
zhruba patnácticentimetrová rána, která naštěstí nejde do hloubky.
Ztratil nicméně hodně krve – proto je tak bledý – a z rány mu pomalu
prýští další.
Sedám si na paty a snažím se přemýšlet. Co tu mám k dispozici?
Mořskou vodu? Připadám si jako matka, když její první obrannou
linií, kterou léčila všechno, byl sníh. Ohlížím se k džungli. Vsadím
se, že bych v ní našla celou lékárnu, kdybych věděla, jak ji použít.
Jenže tyhle rostliny neznám. Pak si vzpomínám na mech, který mi
podala Mags, abych si utřela nos. „Hned jsem zpátky,“ říkám
Peetovi. Tenhle mech naštěstí asi roste skoro všude. Z nedalekého
stromu ho trhám plnou náruč a odnáším ho zpátky k pláži. Vyrábím z
mechu silný polštář, pokládám jej na Diodovo zranění a připevňuji
mu ho k tělu liánami. Dáváme mu napít trochu vody a odtahujeme ho
do stínu na kraj džungle.
„Víc asi udělat nemůžeme,“ krčím rameny.
„To bude stačit. Jsi dobrá léčitelka,“ odpovídá Peeta. „Máš to v
krvi.“
„Ne,“ vrtím hlavou. „Já jsem po otci.“ Srdce se mi rozbuší při
lovu, ne při epidemii. „Jdu se postarat o Dratkii.“
Beru plnou hrst mechu, abych ho použila jako žínku, a jdu za
Dratkii na mělčinu. Když jí svlékám oblečení a drhnu z ní krev, nijak
se nebrání. Oči má ale vytřeštěné strachem, a když na ni mluvím,
pouze se stále větší naléhavostí opakuje: „Tik tak.“ Něco se mi
evidentně snaží sdělit, ale bez Dioda, který by mi objasnil její
myšlenkové pochody, jsem ztracená.
„Ano, tik tak. Tik tak,“ říkám. To ji podle všeho trochu uklidňuje.
Peru jí kombinézu, dokud není skoro čistá, a pomáhám jí s
oblékáním. Nemá ji zničenou jako my. I její opasek je celkem
zachovalý, a tak jí ho připínám kolem těla. Pak zatěžuji její a Diodovo
spodní prádlo kameny a nechávám ho odmočit.
Než stačím vyprat i Diodovu kombinézu, připojuje se k nám
dokonale čistá Johanna a Finnick, z něhož se odlupují kousky strupů.
Johanna chvíli hltavě pije a láduje se mušlemi, zatímco já se
pokouším něco vpravit i do Dratkie. Finnick bezvýrazně vypráví o
mlze a opicích, jako kdyby se to všechno přihodilo někomu jinému, a
vynechává nejdůležitější detail příběhu.
Všichni se nabízejí na hlídku, ale nakonec zůstávám vzhůru já s
Johannou. Já hlídkuji proto, že si připadám odpočinutá, a Johanna si
prostě odmítá lehnout. Obě sedíme mlčky na pláži, dokud ostatní
nezačínají pravidelně oddechovat.
Johanna se ohlíží po Finnickovi, aby se ujistila, že opravdu spí, a
potom se obrací ke mně. „Jak jste přišli o Mags?“
„V té mlze. Finnick nesl Peetu a já Mags, ale pak jsem ji už
nedokázala zvednout. Finnick řekl, že je oba neunese, Mags ho
políbila a vešla rovnou do toho jedovatého plynu,“ vyprávím.
„Dělala Finnickovi trenérku, víš?“ říká Johanna vyčítavě.
„To jsem nevěděla,“ přiznávám.
„Byla jako jeho rodina,“ dodává o chvilku později, i když už ne
tak jedovatě.
Díváme se, jak vlnky olizují naše spodní prádlo. „A co ty? Co jsi
dělala s Voltou a Edisonem?“ ptám se.
„Jak jsem říkala, přivedla jsem je pro tebe. Haymitch tvrdil, že
pokud máme být spojenci, musím to udělat,“ říká Johanna. „Tos mu
přece nakázala, ne?“
Ne, myslím si, ale souhlasně kývám hlavou. „Díky. Cením si
toho.“
„To doufám.“ Vrhá po mě znechucený pohled, jako kdybych byla
ta největší přítěž, s níž se musí v životě vláčet. Takové to možná je,
když má člověk starší sestru, která ho nesnáší.
„Tik tak,“ ozývá se za mnou. Ohlížím se a vidím, že k nám
přilezla Dratkie. Oči má upřené do džungle.
„No nazdar, už je tu zas. Tak jo, jdu se vyspat. Můžeš hlídat s
Edisonem,“ říká Johanna a lehá si vedle Finnicka.
„Tik tak,“ šeptá Dratkie. Ukládám ji před sebe a hladím ji po
ruce, abych ji ukonejšila. Neklidně usíná a ze spánku každou chvíli
vydechne svoje „tik tak“.
„Tik tak,“ opakuji po ní tiše. „Je čas jít do postele. Tik tak. Pěkně
spi.“
Slunce na nebi stoupá, dokud se neocitá přesně nad námi. Určitě
je poledne, myslím si nepřítomně. Ne že by na tom záleželo. Po
pravé straně přes vodu spatřím mohutný záblesk, který zasahuje
jeden vysoký strom a opět začíná bouřka. Ve stejné oblasti jako v
noci. Někdo se zřejmě přiblížil na dosah a spustil mechanismus
útoku. Chvíli jen tak sedím a sleduji blesky. Dratkii uspalo
monotónní šplouchání vody. Myslím na to, že v noci bouřka začala
přesně po dvanácti úderech zvonu.
„Tik tak,“ říká Dratkie, která se na okamžik vytrhla ze spánku, a
opět usíná.
Dvanáct úderů, jako kdyby byla půlnoc. Pak vyšlehl blesk. Teď je
slunce v nadhlavníku, jako by bylo poledne. A vyšlehl blesk.
Pomalu se zvedám na nohy a rozhlížím se po aréně. Tamhle se
blýská. O kousek vedle se spustila z nebe krev, která zaplavila
Johannu, Dratkii a Dioda. My jsme byli hned v následujícím úseku a
čelili jsme mlze. Jakmile mlha zmizela, ve čtvrté sekci arény se
vynořily opice. Tik tak. Otáčím hlavu na druhou stranu. Před pár
hodinami, kolem desáté, se přehnala vlna druhým úsekem nalevo od
místa, kde teď šlehají blesky. V poledne. O půlnoci. V poledne.
„Tik tak,“ opakuje Dratkie ze spánku. Blesky ustávají, napravo
od nich se spouští krvavý déšť a Dratkiina slova najednou dávají
smysl.
„No jistě,“ šeptám. „Tik tak.“ Otáčím se po obvodu celé arény a
dochází mi, že se Dratkie nemýlí. „Tik tak. Tohle jsou hodiny.“
2024 ©