24
Kde je? Co jí dělají? „Prim!“ křičím. „Prim!“ Odpovědí je mi jen
další trýznivý jek. Jak se sem dostala? Jak to, že i ona je součástí
her? „Prim!“
Liány mi šlehají do tváře i do paží, plazivé oddenky rostlin mě
chytají za nohy. Ale blížím se k ní. Už jsem hodně blízko. Po tváři
mi stéká pot a pálí mě v hojících se puchýřích od leptavého
nervového plynu. Lapám po dechu a snažím se vydolovat z teplého,
vlhkého a tíživého vzduchu trochu kyslíku. Prim vydává další zvuk,
natolik beznadějný a zoufalý, že si ani neumím představit, co jí
musejí provádět.
„Prim!“ Prorážím zelenou hradbou a ocitám se na malé mýtině.
Ten zvuk se teď ozývá přímo nade mnou. Nade mnou? Zakláním
hlavu. Copak ji vytáhli na strom? Zoufale se rozhlížím po větvích,
ale nikde ji neobjevuji. „Prim?“ křičím úpěnlivě. Slyším ji, ale
nevidím ji. Ozývá se další zanaříkání, jasné a čisté, a tentokrát se
nemohu mýlit. Křik vychází ze zobáčku drobného černého ptáka,
který sedí na větvi zhruba tři metry nad mou hlavou. Vtom všechno
chápu.
To je reprozob.
Ještě nikdy jsem ho neviděla a myslela jsem, že už ani neexistují.
Opírám se o kmen stromu, tisknu si dlaň k boku, v němž mě po
divokém běhu džunglí píchá, a prohlížím si ho. V duchu si
představuji drozda, spojuji ho s reprozobem a ano, ti dva opravdu
mohou dohromady zplodit mého reprodrozda. Na první pohled nic
nenaznačuje, že pták přede mnou je mutant. Nic, kromě hrozivě
opravdového Primina hlasu, který se mu line z hrdla. Umlčuji ho
šípem a pták padá na zem. Beru si zpátky šíp a pro jistotu ptákovi
ještě kroutím krkem. Pak odhazuji tu odpornou věc mezi stromy. Ani
ten největší hlad by mě nepřiměl jíst něco takového.
Nebylo to skutečné, říkám si v duchu. Stejně jako ti vlčí mutanti z
loňského roku nebyli ve skutečnosti mrtví splátci. Jde jenom o
sadistický trik tvůrců her.
Na mýtinu vráží Finnick zrovna v okamžiku, kdy otírám šíp
kouskem mechu. „Katniss?“
„Jsem v pořádku. Nic mi není,“ říkám, ačkoliv se vůbec necítím
dobře. „Myslela jsem, že slyším svoji sestru, jenže…“ Přerušuje mě
další pronikavý výkřik. Tenhle hlas nepatří Prim, ale podle zabarvení
nějaké mladé ženě. Nepoznávám ho, na Finnicka má však okamžitý
účinek. Z tváře mu vyprchává veškerá barva a strachem se mu
rozšiřují zorničky. „Finnicku, počkej!“ říkám a natahuji se k němu,
abych ho uklidnila, ale on už vybíhá, stejně bezhlavě, jako jsem já
vyrazila za Prim. „Finnicku!“ volám, ale vím, že se neotočí a
nepočká na moje racionální vysvětlení. Mohu udělat jediné:
následovat ho.
Není to nijak těžké, i když běží tak rychle, jelikož za sebou
nechává širokou prošlapanou stopu. Tenhle pták je aspoň tři sta
metrů daleko a většinu cesty utíkám do kopce, takže když Finnicka
konečně dostihuji, sotva popadám dech. Finnick obchází obrovský
strom. Kmen musí mít v průměru nejméně metr a půl a větve začínají
vyrůstat až ve výšce sedmi metrů. Ženské výkřiky se ozývají z
listoví, v němž je reprozob schovaný. Finnick křičí také, pořád
dokola: „Annie! Annie!“ Panikaří a očividně mu nemohu nic
vysvětlovat, takže dělám to, co bych udělala tak jako tak. Šplhám na
sousední strom, nalézám reprozoba a zabíjím ho šípem. Pták padá
Finnickovi přímo k nohám. Zvedá ho a pomalu mu dochází, o co šlo.
Když se k němu připojuji, vypadá však zoufaleji než jindy.
„Všecko je v pořádku, Finnicku. Je to jenom reprozob. Zkoušejí
na nás další triky,“ ubezpečuji ho. „Není to skutečnost. Není to
tvoje… Annie.“
„Ne, není to Annie. Ale ten hlas byl její. Reprozobové
napodobují to, co slyšeli. A kde asi slyšeli tyhle výkřiky, Katniss?“
ptá se.
Cítím, jak sama blednu, když mi dochází význam jeho slov.
„Ach, Finnicku, přece si nemyslíš, že…“
„Ano, myslím. Přesně to si myslím,“ odpovídá.
Představuji si Prim ve sterilně bílé místnosti, připoutanou ke
stolu, zatímco ji postavy v maskách a pláštích mučí, aby z ní dostaly
potřebné zvuky. Rozklepávají se mi kolena a klesám na zem. Finnick
se mi snaží něco říct, ale já ho nevnímám. Nakonec slyším, jak vlevo
ode mě začíná vřeštět další pták. A tentokrát hlas patří Hurikánovi.
Finnick mě chytá za paži, než stačím vyběhnout. „Ne. To není
on.“ Odtahuje mě z kopce k pláži. „Musíme odsud zmizet!“ V
Hurikánově hlase je tolik bolesti, že se bráním a pokouším se
Finnickovi vysmeknout. „To není on, Katniss! Je to jenom mutant!“
křičí na mě Finnick. „Pojď!“ Zpola mě vleče a zpola nese, dokud mi
nedochází, co říká. Má pravdu, je to jenom další reprozob.
Nepomohu Hurikánovi tím, že budu reprozoba pronásledovat. To
ovšem nemění nic na tom, že jde o Hurikánův hlas, a někdy někde
někdo způsobil, že Hurikán vydával takové zvuky.
Přestávám se vzpírat a stejně jako v případě té mlhy utíkám před
tím, s čím nemohu bojovat. Před tím, co mi může pouze ublížit.
Jenže tentokrát není v ohrožení moje tělo, nýbrž srdce. Tohle je
určitě další zbraň v hodinách. Zřejmě jsou čtyři hodiny.
Když ručičky dotikají ke čtvrté hodině, opice jdou domů a jejich
místo zaujímají reprozobové. Finnick má pravdu – dá se odtud jedině
rychle utéct. Tentokrát nemůže Haymitch poslat nic, co by mi nebo
Finnickovi pomohlo, abychom se vzpamatovali z ran, které nám ti
ptáci způsobili.
Vidím u okraje džungle stát Peetu a Johannu a zvedá se ve mně
vlna úlevy smíšené se zlostí. Proč mi Peeta nepřišel na pomoc? Proč
se za námi nikdo nevydal? I teď stojí na pláži, má zvednuté ruce a
pohybuje rty, jako kdyby něco říkal, ale jeho slova k nám nedoléhají.
Proč?
Stěna je tak průhledná, že do ní s Finnickem narážíme v plné
rychlosti. Padáme zpátky do džungle. Já mám štěstí, protože hlavní
sílu nárazu odneslo moje rameno, zatímco Finnick vběhl do stěny
obličejem a z nosu mu teď teče krev. Proto nám tedy Peeta, Johanna
ani Diod, kterého vidím za nimi smutně vrtět hlavou, nepřišli na
pomoc. Cestu nám i jim zatarasila neviditelná bariéra. Není to silové
pole – tvrdého, hladkého povrchu stěny se můžeme bez obav
dotýkat. Ale ani Peetův nůž, ani Johannina sekera do něj nedokážou
udělat sebemenší škrábanec. Stěna jistě uzavírá celý úsek mezi
čtvrtou a pátou hodinou a my tu zůstaneme v pasti, dokud neuplyne
stanovená doba.
Peeta přikládá dlaň k povrchu stěny a já ji dávám z druhé strany k
jeho, jako kdybych přes stěnu cítila jeho dotyk. Vidím, jak se mu
pohybují rty, ale neslyším ho. Pokouším se poznat, co říká, ale
nedokážu se soustředit, a tak mu jen hledím do tváře a snažím se
uchovat si zbytky příčetnosti.
Pak se začínají blížit další ptáci, jeden po druhém. Sedají si na
okolní větve a z jejich zobáků se začíná linout pečlivě připravená
symfonie hrůzy. Finnick se vzdává hned, klesá k zemi a tiskne si
dlaně k uším, jako kdyby si chtěl rozmáčknout lebku. Já se chvíli
snažím bojovat a střílím do nenáviděných ptáků, dokud nemám
prázdný toulec. Za každého mrtvého ptáka však rychle přichází
náhrada. Nakonec se vzdávám i já, choulím se vedle Finnicka a
snažím se nevnímat mučivé výkřiky Prim, Hurikána, matky, Madge,
Roryho, Vicka a dokonce i Posy, bezmocné malé Posy…
Vím, že je po všem, až když na sobě cítím Peetovy ruce a cítím,
jak mě zvedá a vynáší z džungle. Pořád ale nechávám křečovitě
zavřené oči a zacpávám si uši. Mám příliš ztuhlé svaly, než abych se
uvolnila. Peeta mě drží v klíně, konejšivě na mě mluví a mírně se
mnou pohupuje. Trvá dlouhou chvíli, než pomalu uvolňuji sevřené
svaly. Okamžitě se začínám chvět po celém těle.
„Už je to v pořádku, Katniss,“ šeptá mi.
„Tys je neslyšel,“ odpovídám.
„Slyšel jsem Prim, hned na začátku. Ale to nebyla ona,“ říká.
„Byl to reprozob.“
„Byla to ona. Reprozob jenom opakoval, co slyšel,“ namítám.
„Tvůrci her chtějí, abyste si mysleli právě tohle. Stejně jako jsme
uvažovali, jestli vloni tomu mutantovi dali Třpytčiny oči. Jenže to
nebyly její oči, a tohle nebyl Primin hlas. Nebo pokud byl, vzali ho z
nějakého rozhovoru a zkreslili zvuk,“ vysvětluje.
„Ne, mučili ji,“ trvám na svém. „Určitě je mrtvá.“
„Katniss, Prim není mrtvá. Jak by ji mohli zabít? Zbývá nás tu
posledních osm. A co se stane pak?“ ptá se Peeta.
„Ještě sedm z nás zahyne,“ odpovídám beznadějně.
„Myslím doma. Co se stane, když ve hrách zbývá posledních osm
splátců?“ Zvedá mi bradu, abych se mu musela podívat do očí. „Co
se stane, když je v aréně posledních osm splátců?“
Nějak se mi snaží pomoct, a tak se nutím do přemýšlení.
„Posledních osm?“ opakuji. „Dělají rozhovory s rodinou a přáteli.“
„Správně,“ přikyvuje Peeta. „Dělají rozhovory s rodinou a přáteli.
A mohou je udělat, pokud všechny zabijí?“
„Ne?“ ptám se nejistě.
„Ne. Takhle víme, že je Prim naživu. S tou by přece dělali
rozhovor jako s první, ne?“ uklidňuje mě.
Chci mu věřit. Strašně moc chci. Jenže… ty hlasy…
„Nejdřív s Prim. Pak s tvou matkou. S tvým bratrancem
Hurikánem. S Madge,“ pokračuje. „Byl to jenom trik, Katniss.
Hrozný trik, ale ublížit tím mohou jenom nám. To my jsme splátci.
Naši blízcí ne.“
„Opravdu tomu věříš?“ šeptám.
„Opravdu,“ přikyvuje Peeta. Váhám. Myslím na to, jak Peeta
dokáže každého přesvědčit o čemkoliv. Ohlížím se na Finnicka a
vidím, že i on doslova visí Peetovi na rtech.
„Věříš tomu, Finnicku?“ obracím se na něj.
„Může to být pravda. Já nevím,“ říká. „Mohou udělat něco
takového, Diodě? Vzít normální hlas a změnit ho…“
„No jistě. Není to ani nijak těžké, Finnicku. U nás se děti učí něco
podobného ve škole,“ odpovídá Diod.
„Jistěže má Peeta pravdu. Celá země přece zbožňuje Katnissinu
sestru. Kdyby ji opravdu takhle zabili, určitě by měli na krku
povstání,“ dodává Johanna bezvýrazně. „A to by přece nechtěli.“
Zaklání hlavu a křičí k obloze: „Povstání v celé zemi? To by
stoprocentně nechtěli!“
Ohromeně otvírám ústa. Nikdo nikdy neříká při hrách takové
věci. Tvůrci her ji rozhodně vystřihli. Já jsem ji ovšem slyšela a můj
názor na ni se výrazně změnil. Johanna sice nikdy nevyhraje žádnou
cenu za příjemné vystupování, ale každopádně má kuráž. Nebo je
šílená. Zvedá několik ulit a vydává se k džungli. „Jdu pro vodu,“
říká.
Když kráčí kolem mě, chytám ji za ruku. „Nechoď tam. Ti
ptáci…“ Uvědomuji si, že reprozobové už jsou patrně pryč, ale
přesto nechci, aby tam někdo chodil. Ani ona.
„Mně ublížit nemůžou. Já nejsem jako vy ostatní. Nezbývá mi
nikdo, koho bych milovala,“ říká Johanna a netrpělivě vymaňuje
ruku z mého sevření. Když mi přináší ulitu plnou vody, přijímám ji
jen s tichým děkovným pokývnutím, protože vím, jak moc by ji
naštvalo, kdyby slyšela v mém hlase soucit.
Zatímco Johanna nosí vodu a sbírá moje šípy, Diod si pohrává s
drátem a Finnick se jde ponořit do moře. Potřebovala bych se také
umýt, ale pořád jsem příliš otřesená a zůstávám v Peetově náručí.
„Koho použili proti Finnickovi?“ ptá se.
„Nějakou Annie,“ odpovídám.
„To bude určitě Annie Crestová,“ říká.
„Kdo to je?“
„Annie Crestová byla ta dívka, za kterou se nabídla Mags jako
dobrovolnice. Vyhrála zhruba před pěti lety,“ vysvětluje Peeta.
To bylo léto po smrti mého otce, když jsem se poprvé starala o
rodinu a musela jsem bojovat s hladem. „Na tenhle ročník si moc
nevzpomínám,“ říkám. „To byly ty hry se zemětřesením?“
„Jo. Annie je ta dívka, která se pomátla, když její společník z
kraje přišel o hlavu. Potom utekla a schovala se. Zemětřesení
protrhlo přehradu a většinu arény zatopila voda. Vyhrála, protože
uměla nejlíp plavat,“ vypráví Peeta.
„Uzdravila se pak?“ ptám se. „Myslím duševně.“
„Nevím. Nevzpomínám si, že bych ji viděl na nějakých dalších
hrách. Při letošní sklizni ale nevypadala moc vyrovnaně,“ krčí
rameny Peeta.
Takže tu tedy Finnick miluje, myslím si. Žádnou luxusní milenku
z Kapitolu, ale nebohou šílenou dívku doma.
Po výstřelu z děla se všichni shlukujeme na pláži. Nad oblastí
mezi šestkou a sedmičkou na pomyslném ciferníku se objevuje
vznášedlo. Sledujeme, jak se z něj pětkrát spouštějí klepeta, aby
vyzvedla pět různých částí jednoho těla, rozsápaného na kusy. Nedá
se poznat, kdo to byl. Ať už se v šest hodin děje cokoliv, nechci o
tom nic vědět.
Peeta kreslí na list novou mapu, doplňuje RZ jako reprozobové do
úseku mezi čtvrtou a pátou hodinou a pak píše šelma do úseku,
odkud před chvílí zvedalo zbytky jiného splátce vznášedlo. Už tedy
máme docela solidní představu o nebezpečích v sedmi výsecích z
dvanácti, a dá-li se na útoku reprozobů najít něco pozitivního, je to
skutečnost, že jsme se zorientovali na ciferníku.
Finnick splétá další mísu na vodu a rybářskou síť. Krátce si
zaplavu a znovu si roztírám po kůži hojivou mast. Pak si sedám na
břeh, čistím ryby, které Finnick chytil, a sleduji, jak slunce klesá za
obzor. Z opačné strany se vynořuje jasný měsíc, který vyplňuje arénu
zvláštním šerem. Už se chystáme usednout k večeři skládající se ze
syrových ryb, když začíná hrát hymna. A posléze se objevují tváře…
Kašmíra. Zlatoň. Dratkie. Mags. Žena z Pátého kraje. Ta morfionička,
která obětovala život za Peetu. Mor. Muž z Desátého kraje.
Osm mrtvých. Plus osm dalších z předešlého večera. Dvě třetiny
splátců jsou po smrti během dne a půl. To je určitě rekord.
„Vážně se s náma nemazlej,“ poznamenává Johanna.
„Kdo zbývá? Kromě nás pěti a splátců z Druhého kraje?“ ptá se
Finnick.
„Plev,“ říká Peeta, aniž by se nad tím musel zamyslet. Možná ho
vede v patrnosti kvůli Haymitchovi.
K zemi se snáší padáček s hromadou malých čtvercových housek.
„Ty jsou z tvého kraje, Diodě, viď?“ ptá se Peeta.
„Ano, ze Třetího kraje,“ potvrzuje Diod. „Kolik jich je?“
Finnick počítá kousky pečiva a rozkládá je před sebe do
pravidelného vzoru. Nevím proč, ale připadá mi, že je posedlý
chlebem. „Dvacet čtyři,“ hlásí.
„Takže rovné dva tucty?“ ptá se Diod.
„Přesně tak,“ přikyvuje Finnick. „Jak je rozdělíme?“
„Každý si dáme tři a ti, co budou při snídani ještě naživu, se
můžou podělit o zbytek,“ říká Johanna. Její návrh mě z nějakého
důvodu rozesmál. Asi proto, že má pravdu. Johanna se na mě poprvé
dívá uznalým pohledem. Ne, ne uznalým. Ale možná trochu
potěšeným a souhlasným.
Čekáme, dokud se neobjeví obrovská vlna, která vyplavuje úsek
arény mezi desítkou a jedenáctkou, a jakmile se uklidní hladina
moře, jdeme se utábořit právě k téhle části pláže. Teoreticky bychom
měli mít dvanáct hodin klid. Ze sousedního úseku se ozývá
nepříjemné cvakání, zřejmě od nějakého druhu hmyzu, ale ať už
zvuk vydává cokoliv, drží se to uvnitř džungle a my si zase dáváme
pozor, abychom nevkročili na vedlejší část pláže pro případ, že
bychom tím vyprovokovali nějaký útok.
Nevím, jak se Johanna dokáže stále držet na nohách. Od začátku
her spala sotva hodinu. Nabízíme se s Peetou na první hlídku,
protože jsme odpočatější než druzí a chceme být chvíli sami. Ostatní
okamžitě usínají, i když Finnick spí hodně neklidně a každou chvíli
slyším, jak mumlá Anniino jméno.
Sedíme s Peetou zády k sobě na vlhkém písku a opíráme se o
sebe rameny. Já sleduji vodu a on džungli, což je pro mě lepší.
Dosud mě pronásledují hlasy reprozobů, které bohužel nedokáže
přehlušit ani cvakání hmyzu. Po chvíli pokládám Peetovi hlavu na
rameno a Peeta mě hladí po vlasech.
„Katniss,“ oslovuje mě tiše, „nemá smysl předstírat, že nevíme, o
co se ten druhý snaží.“ Ne, to asi nemá, ale není to ani nic, o čem by
bylo příjemné mluvit. Aspoň pro nás. Diváci v Kapitolu budou
přilepení k obrazovkám, aby jim neuniklo jediné slovo.
„Nevím, jakou dohodu jsi uzavřela s Haymitchem, ale měla bys
vědět, že i mně něco slíbil.“ No jistě, to je mi jasné. Slíbil Peetovi, že
mě ochrání, aby ho uchlácholil. „Takže se dá předpokládat, že
jednomu z nás lhal.“
Tím si získává mou pozornost. Dvojitá dohoda. Slib daný oběma
stranám. A jenom Haymitch ví, který platí. Zvedám hlavu a dívám se
Peetovi do očí. „Proč o tom mluvíš?“
„Nechci, abys zapomněla, že jsme každý v odlišné situaci. Pokud
zemřeš a já přežiju, ve Dvanáctém kraji na mě žádný život nečeká.
Můj celý život jsi ty,“ říká. „Nikdy už bych nebyl šťastný.“ Chci
něco namítnout, ale pokládá mi prst na rty, aby mě umlčel. „S tebou
je to jinak. Netvrdím, že to pro tebe nebude těžké, ale existují jiní
lidé, pro které ti bude stát za to žít.“
Vytahuje řetízek se zlatým přívěskem, který má na krku, a zvedá
ho do měsíčního svitu, abych jasně viděla reprodrozda. Pak přejíždí
palcem po malinké páčce, jíž jsem si předtím nevšimla, a přívěsek se
otvírá. Uvnitř medailonku jsou fotografie. Na pravé straně moje
matka a Prim. Obě se smějou. A nalevo Hurikán. I on se usmívá.
Neexistuje nic, co by mě mohlo zlomit rychleji než tyhle tři
obličeje. Po tom, co jsem slyšela dnes odpoledne… Je to dokonalá
zbraň.
„Tvoje rodina tě potřebuje, Katniss,“ říká Peeta.
Moje rodina. Matka. Sestra. A údajný bratranec Hurikán. Ale
Peetův záměr je průhledný. Má na mysli, že Hurikán opravdu
představuje moji rodinu, nebo jednoho dne bude, pokud přežiju. Že
se za něj provdám. Dává mi vlastně svůj život a zároveň Hurikána.
Dává mi tím na vědomí, že bych o tom nikdy neměla pochybovat.
Chce po mně, abych si od něj vzala všechno.
Čekám, že se kvůli kamerám zmíní o nenarozeném dítěti, ale
mýlím se. Dochází mi, že tohle není součást her. Že mi upřímně říká,
co cítí.
„Mě nikdo doopravdy nepotřebuje,“ pokračuje a v jeho hlase
nezní žádná sebelítost. Je pravda, že ho jeho rodina nepotřebuje.
Budou po něm truchlit, stejně jako hrstka přátel. Ale překonají to. I
Haymitch, který utopí smutek v pálence. Uvědomuji si, že Peetova
smrt nezvratně ublíží jediné osobě. Mně.
„Já ano,“ říkám. „Já tě potřebuji.“ Neklidně se nadechuje, jako
kdyby se chtěl začít dohadovat, a to není dobré, to není vůbec dobré,
protože začne mluvit o Prim, o mé matce a o všem dalším a jenom
mě tím zmate. A tak, než stačí promluvit, umlčuji ho polibkem.
Znovu to cítím. To, co jsem zatím cítila pouze jednou. V jeskyni
minulý rok, když jsem se pokoušela Haymitche přimět, aby nám
poslal nějaké jídlo. Během loňských her i potom jsem líbala Peetu
snad tisíckrát. Jen při jednom polibku se ale něco pohnulo hluboko v
mém nitru. Jen při jednom jsem toužila po dalších. Tehdy mi však
začala krvácet hlava a Peeta mě uložil ke spánku.
Tentokrát nás nic nepřerušuje a po několika marných pokusech
Peeta vzdává snahu o další slova. Pocit tepla v mém nitru narůstá a
šíří se z hrudi do celého těla, do rukou i nohou, až ke špičkám prstů.
Polibky mě ovšem neuspokojují; mají opačný účinek. Má touha
narůstá. Vím, jaké to je, mít hlad, ale tohle je něco úplně nového.
Zpátky do reality nás přivádí první vyšlehnutí blesku, který o
půlnoci zasahuje vysoký strom ve svém úseku. Blesk budí i Finnicka.
S pronikavým výkřikem si sedá a zarývá prsty do písku, aby se
ujistil, že jeho noční můra není skutečná.
„Už nemohu spát,“ říká. „Jeden z vás by si měl odpočinout.“
Teprve pak si všímá našich výrazů a toho, jak se objímáme. „Nebo
vy oba. Mohu hlídat sám.“
Peeta nesouhlasí. „Je to moc nebezpečné,“ namítá. „Já nejsem
unavený. Ty si lehni, Katniss.“ Neprotestuji, protože potřebuji být
vyspalá, abych ho mohla udržet naživu. Nechávám Peetu, aby mě
odvedl k ostatním. Věší mi na krk svůj medailonek a pokládá mi dlaň
na břicho, kde by bylo naše dítě. „Bude z tebe skvělá matka,“ říká.
Naposledy mě líbá a vrací se k Finnickovi.
Jeho zmínka o dítěti signalizuje, že jsme zpátky před kamerami.
Peeta ví, že diváci budou zmatení, proč nepoužil ten nejpřesvědčivější
argument ze všech. Že je třeba manipulovat se sponzory.
Když si ale lehám na písek, přemýšlím, jestli za tím nebylo víc.
Nepřipomínal mi tím, že jednoho dne mohu mít děti s Hurikánem?
Pokud ano, pak se mýlí. Tak zaprvé, to jsem nikdy neměla v úmyslu.
A zadruhé, pokud může být rodičem jen jeden z nás, každý vidí, že
by to měl být Peeta.
Když usínám, snažím se snít o budoucím světě, kde nebudou
Hladové hry ani Kapitol. O místě připomínajícím louku v písničce,
kterou jsem zpívala umírající Routě. O místě, kde by Peetovy děti
mohly žít v bezpečí.