25
Po probuzení prožívám krátký, blažený okamžik štěstí, který
nějak souvisí s Peetou. Pocit štěstí je za téhle situace pochopitelně
naprosto absurdní, protože při tempu, jakým se letošní hry vyvíjejí,
budu do zítřka mrtvá. A mohu doufat nanejvýš v to, že se mi podaří
zlikvidovat zbytek hráčů, včetně sebe, aby vítězem Čtvrtoher byl
vyhlášen Peeta. Ten pocit je ale tak nečekaný a příjemný, že se ho
aspoň pár chvil držím. Pak mě drsný písek, palčivé slunce a svědící
kůže nutí, abych se vrátila do reality.
Všichni jsou už vzhůru a sledují, jak se k pláži snáší padáček.
Připojuji se k nim při další dodávce pečiva. Je stejná jako předešlý
večer. Dvacet čtyři housek z Třetího kraje. Celkem jich tedy máme
třiatřicet. Každý si bereme pět, což znamená, že jich zbyde osm.
Nikdo to neříká nahlas, ale osm housek půjde skvěle rozdělit, až
zemře další z nás. Poznámky o tom, kdo se dožije dalšího jídla, nějak
ztratily na denním světle veškerou vtipnost.
Jak dlouho můžeme udržet spojenectví? Nikdo podle mě nečekal,
že se počty splátců tak rychle sníží. Co když se mýlím v
předpokladu, že se ostatní budou snažit Peetu zachránit? Co když to
byly jen shody náhod, nebo jde o jejich strategii, jak si získat naši
důvěru, a pak se nás snadněji zbavit? Nebo co když prostě nechápu,
co se tu děje? Moment, tady není žádné co když. Já opravdu nechápu,
co se tu děje. A už proto je nejvyšší čas, abychom odtud s Peetou
vypadli.
Při snídani si sedám do písku vedle něj. Z nějakého důvodu mi
dělá potíže se na něj dívat. Možná za to může noční líbání, ačkoliv na
tom, že se my dva líbáme, není nic nového. Snad k němu ani necítím
nic jiného, než jsem cítila dosud. Možná za to může krátký čas, který
nám zbývá. A to, že vlastně v letošních hrách neusilujeme o stejný
cíl.
Po jídle ho beru za ruku a táhnu ho do vody. „Pojď, naučím tě
plavat.“ Potřebuji se s ním vzdálit od ostatních, abychom si mohli
promluvit. Bude to ošidné: jakmile ostatním dojde, že rušíme
spojenectví, staneme se pro ně okamžitě živým terčem.
Kdybych ho opravdu měla učit plavat, řekla bych mu, ať si sundá
opasek, který ho nadlehčuje. Jenže co na tom teď záleží? Ukazuji mu
základní tempa a nechávám ho, ať si je procvičuje v místě, kde mu
voda sahá do pasu. Všímám si, že nás Johanna zprvu pozorně
sleduje, ale nakonec ztrácí zájem a jde si zdřímnout. Finnick splétá z
lián novou síť a Diod si hraje s drátem. Nastal vhodný okamžik.
Během koupání jsem na něco přišla. Odlupují se mi poslední
strupy. Jemně si přejíždím po paži hrstí písku a zbavuji se jich. Pod
nimi se objevuje nová kůže. Ukazuji Peetovi, jak si má setřít svědivé
strupy, a seznamuji ho se svým plánem.
„Podívej, zbývá nás osm. Myslím, že je načase, abychom odešli.“
Šeptám co nejtišeji, ačkoliv se nedomnívám, že by mě někdo z
ostatních slyšel.
Peeta přikyvuje a přemýšlí o mém návrhu. Zvažuje, jaké budeme
mít šance. „Uděláme to takhle,“ odpovídá. „Počkáme, dokud
nebudou po smrti Brutus s Enobarií. Myslím, že se na ně Diod
pokouší nastražit nějakou past. Potom půjdu, slibuji.“
Nejsem úplně přesvědčená o rozumnosti jeho návrhu, ale pokud
odejdeme hned, opravdu budeme mít proti sobě dvě skupiny splátců.
Možná dokonce tři, protože nikdo neví, co kde chystá Plev. Navíc si
musíme dávat pozor na nebezpečí číhající v samotné aréně. A
nesmím zapomenout ani na Dioda. Johanna ho přivedla jen kvůli
mně, a pokud je opustíme, určitě ho zabije. Pak si však uvědomuji,
že nemohu Dioda ochránit. Z Hladových her může vzejít jediný
vítěz, a tím musí být Peeta. Jiná možnost není. Musím dělat všechna
rozhodnutí výhradně na základě toho, jak ovlivní jeho šance na
přežití.
„Dobře,“ přikyvuji. „Zůstaneme, dokud nebudou profíci po smrti.
Ale tím to končí.“ Otáčím se ke břehu a mávám na Finnicka. „Pojď
sem! Už víme, jak ti vrátit krásu!“
Všichni tři si stíráme pískem z těla stroupky a navzájem si
pomáháme se zády. Nakonec jsme všichni růžovoučtí jako zdejší
obloha. Mažeme se ještě jednou mastí, protože nová kůže může být
příliš citlivá na slunce, ale šedozelená barva nevypadá na zdravé kůži
tak odpudivě a navíc díky ní budeme lépe maskovaní v džungli.
Volá nás Diod a ukazuje se, že během dlouhých hodin, kdy si
zdánlivě jen pohrával s drátem, skutečně vymyslel plán. „Všichni se
asi shodneme na tom, že naším dalším úkolem je zabít Bruta a
Enobarii,“ začíná mírně. „Pochybuji, že by na nás otevřeně zaútočili,
když je nás víc. Asi bychom je mohli vystopovat v pralese, ale to by
bylo nebezpečné a úmorné.“
„Myslíš, že už přišli na ty hodiny?“ ptám se.
„Jestli ne, dojde jim to co nevidět. Třeba ne do takových detailů
jako nám, ale musejí si uvědomovat, že v některých oblastech arény
dochází pravidelně k útokům. Navíc jim určitě neuniklo, že náš
poslední boj byl přerušený zásahem tvůrců her. My víme, že se nás
tím tvůrci snažili dezorientovat, ale Brutus s Enobarii se musejí ptát,
proč k tomu došlo, a to je taky může přivést k myšlence, že aréna
jsou vlastně hodiny,“ vysvětluje Diod. „Nejlepší tedy podle mě bude
nastražit past.“
„Počkejte, nejdřív vzbudím Johannu,“ přerušuje ho Finnick.
„Pukne vzteky, jestli zjistí, že přišla o něco důležitého.“
„Nebo taky ne,“ huhlám potichu. Připadá mi, že Johanna je dost
vzteklá pořád, ale nechávám si to pro sebe, protože bych také pěkně
zuřila, kdyby ostatní probírali takový plán beze mě.
Jakmile se k nám Johanna připojuje, Diod nás o kousek posouvá,
aby měl na písku víc prostoru. Rychle črtá kružnici a dělí ji do
dvanácti výsečí. Jde o schéma arény, ale daleko hrubší, než jaké
vytvořil Peeta. Toto je vytvořené člověkem, jehož mysl se zaobírá
mnohem složitějšími problémy. „Kdybyste byli Brutus a Enobaria a
věděli jste o džungli to, co víte teď, kde byste se cítili
nejbezpečněji?“ ptá se Diod. I když v jeho hlase nejsou ani stopy po
blahosklonné shovívavosti, připomíná mi učitele, který se chystá
vysvětlit žákům obtížnou lekci. Možná je to věkovým rozdílem, nebo
tím, že Diod je nejspíš asi tak miliónkrát chytřejší než my ostatní.
„Tam, kde jsme my. Na pláži,“ říká Peeta. „To je to nejbezpečnější
místo.“
„A proč tu tedy nejsou?“ ptá se Diod.
„Protože jsme tu my,“ odpovídá Johanna netrpělivě.
„Přesně tak. Pláž jsme obsadili my. Kam byste tedy šli v takovém
případě?“ pokračuje Diod.
Představuji si smrtící džungli a obsazenou pláž. „Schovala bych
se na okraji pralesa, abych mohla snadno uniknout před případným
útokem. A abych mohla špehovat nás.“
„Taky kvůli jídlu,“ dodává Finnick. „V džungli je plno cizích
zvířat a rostlin, ale od nás zjistili, že je bezpečné jíst ryby a měkkýše
z moře.“
Diod se usmívá, jako kdybychom překonali jeho očekávání.
„Velmi správně. Takže je vám to jasné. Proto navrhuji úder ve
dvanáct hodin. Co se děje přesně o půlnoci a v poledne?“
„Do toho vysokého stromu uhodí blesk,“ říkám.
„Ano. Dnes mezi polednem a půlnocí od něj natáhneme drát až
sem dolů ke slané vodě, která je samozřejmě dobrý vodič. Až udeří
blesk, elektřina proběhne drátem nejen do vody, ale taky do okolní
pláže, která bude ještě mokrá od vlny v deset hodin. Každého, kdo
tady v tu chvíli bude, popraví elektřina,“ vysvětluje Diod.
Následuje dlouhá odmlka, během níž všichni uvažujeme nad
Diodovým plánem. Připadá mi trochu vachrlatý, snad dokonce
nemožný. Ale proč? Nastražila jsem už tisíce pastí. A není tohle
jenom o něco větší past s vědečtějším základem? Mohla by
fungovat? Jak to můžeme posuzovat my, splátci zvyklí rybařit, kácet
stromy a rubat uhlí? Co víme o využívání energie z nebe?
Peeta opatrně rozebírá Diodův nápad. „Opravdu ten drát dokáže
přenášet tolik energie? Vypadá tak křehce a tence – nepřepálí se?“
„Přepálí, ale až když jím projde proud. Poslouží vlastně jako něco
na způsob rozbušky. Jenže místo ohně se jím prožene elektřina,“
odpovídá Diod.
„Jak to víš?“ ptá se Johanna, kterou Diod zjevně nepřesvědčil.
„Protože jsem to vymyslel,“ krčí Diod rameny, jako kdyby ho její
otázka trochu překvapila. „On to vlastně není obyčejný drát, stejně
jako ten blesk není přirozený blesk a strom není přirozený strom. Víš
přece o stromech víc než kdokoliv z nás, Johanno. Teď už by měl být
zničený, ne?“
„Ano,“ potvrzuje neochotně.
„Nebojte se o drát – odvede svoji práci, přesně jak říkám,“
ujišťuje nás Diod.
„A kde budeme v tu chvíli my?“ zajímá se Finnick.
„Dost vysoko v džungli, abychom byli v bezpečí,“ odpovídá
Diod.
„Takže se nic nestane ani profíkům, jestli zrovna nebudou na
pláži,“ poznamenávám.
„To máš pravdu, nestane,“ připouští Diod.
„A veškeré jídlo v moři se usmaží,“ dodává Peeta.
„Pravděpodobně víc než to,“ říká Diod. „Patrně budeme muset
tenhle zdroj potravy nadobro vyškrtnout. Ty jsi ale v džungli našla i
jiné poživatelné věci, že, Katniss?“
„Ano. Ořechy a stromové krysy,“ přikyvuji. „A taky máme
sponzory.“
„Pak v tom nevidím problém,“ uzavírá Diod. „Ovšem vzhledem k
tomu, že jsme spojenci, a provedení plánu bude vyžadovat
součinnost nás všech, rozhodnutí je na vás.“
Opravdu jsme jako děti školou povinné. Nedokážeme oponovat
jeho návrhu ničím jiným než těmi nejnaivnějšími obavami, z nichž
většina vlastně ani nemá nic společného s podstatou plánu. Dívám se
po ostatních. „Proč to nezkusit?“ říkám. „Pokud past nesklapne, nic
se nestane. Pokud bude fungovat, máme slušnou šanci, že se jich
zbavíme. A i kdybychom vyřídili jenom ryby, přijdou o tento zdroj
potravy i Brutus s Enobarií.“
„Navrhuji to zkusit,“ přidává se ke mně Peeta. „Katniss má
pravdu.“
Finnick se dívá na Johannu a povytahuje obočí. Nepůjde do toho
bez ní. „Tak dobře,“ souhlasí Johanna nakonec. „Je to lepší, než je
honit po džungli. A pochybuju, že náš plán prokouknou, protože mu
sami sotva rozumíme.“
Diod chce prozkoumat strom sloužící jako hromosvod, ještě než k
němu přidělá drát. Podle polohy slunce na obloze je kolem deváté.
Stejně budeme muset brzy opustit pláž. Skládáme tedy tábor,
přecházíme k úseku blesků a vstupujeme do džungle. Diod je pořád
příliš slabý, než aby se plahočil do svahu po svých, a tak ho Finnick s
Peetou střídavě nesou. Nechávám Johannu kráčet v čele, protože jde
víceméně o přímé stoupání do kopce a nemyslím, že bychom pod
jejím vedením mohli nějak výrazně zabloudit. Navíc moje šípy jsou
podstatně účinnější zbraně než její dvě sekery, a tak je nejlepší, když
naši skupinu uzavírám já.
Tíží mě hustý, vlhký vzduch. Od začátku her jsem si od něj ani na
chvilku neodpočinula. Přeju si, aby nám Haymitch přestal posílat
housky z Třetího kraje a místo nich nám poslal zase ten chleba ze
Čtyřky, protože jsem za poslední dva dny vypotila spoustu soli a
potřebovala bych ji něčím nahradit – nestačily mi ani mořské ryby.
Dalším prima darem by byl blok ledu. Nebo studená voda. Jsem
vděčná za tekutinu ze stromů, ale ta má stejnou teplotu jako mořská
voda, okolní vzduch, ostatní splátci i já sama. Každý jsme jako velký
hrnec s dušeným masem.
U stromu Finnick navrhuje, ať převezmu vedení. „Katniss slyší
silové pole,“ vysvětluje Diodoví a Johanně.
„Slyší?“ opakuje Diod.
„Jenom tím uchem, které mi opravili v Kapitolu,“ říkám honem.
Dioda ale pochopitelně touhle historkou nemohu oklamat, protože si
určitě pamatuje, že mi sám vysvětloval, podle čeho si mám všimnout
silového pole, a možná je i nemožné, aby někdo silové pole slyšel. Z
nějakého důvodu nicméně má slova nezpochybňuje.
„V tom případě pusťte Katniss dopředu,“ souhlasí a otírá si vodní
páru ze skel brýlí. „Se silovými poli si není radno zahrávat.“
Strom, který slouží jako terč blesku, si není možné splést, protože
se tyčí vysoko nad ostatní. Trhám hrozen ořechů a nechávám
všechny čekat, zatímco pomalu postupuji vzhůru a házím před sebe
jednotlivé ořechy. Silové pole ale vidím takřka okamžitě, ještě
předtím, než ho zasahuje ořech, protože je ode mě jen asi patnáct
metrů daleko. Těkám očima po okolní zeleni a vysoko po své pravici
si všímám rozvlněného čtverce. Házím před sebe ořech a slyším, jak
zasyčením potvrzuje přítomnost pole.
„Držte se pod stromem,“ říkám ostatním.
Rozdělujeme si úkoly. Finnick hlídá Dioda, který zkoumá strom,
Johanna odchází pro vodu, Peeta trhá ořechy a já se vydávám na lov.
Stromové krysy se podle všeho lidí nebojí, takže snadno zasahuji tři
z nich. Zvuk vlny v deset hodin mi připomíná, že je načase se vrátit,
a proto jdu zpátky k ostatním a stahuji kořist. Pak vyrývám do hlíny
čáru kousek od silového pole a sedám si vedle Peety, abychom
společně opekli ořechy a naporcované kusy masa.
Diod pořád něco kutí u stromu – provádí nějaká měření a tak
podobně. V jednu chvíli odlupuje kousek kůry, přistupuje k nám a
hází ji proti silovému poli. Kůra se odráží a při dopadu na zem září
slabým světlem. Chvíli trvá, než nabývá původní barvy. „Hm, to
vysvětluje mnohé,“ mručí Diod. Dívám se na Peetu a musím se
kousat do rtů, abych se nerozesmála, protože to nikomu kromě Dioda
nevysvětluje vůbec nic.
Zhruba v tu dobu k nám doléhá cvakání z vedlejšího úseku. To
znamená, že je jedenáct hodin. V džungli je zvuk mnohem hlasitější,
než jsme ho slyšeli včera v noci na pláži.
„To není nic mechanického,“ poznamenává Diod s jistotou.
„Tipovala bych to na hmyz,“ říkám. „Možná na brouky.“
„Něco s klepítky,“ odhaduje Finnick.
Zvuk zesiluje, jako kdyby neviditelní tvorové podle našeho
rozhovoru poznali, že někde v blízkosti je živá kořist. Ať už cvaká
cokoliv, vsadila bych se, že by to z nás dokázalo během několika
vteřin oholit maso až na kost.
„Stejně bysme se už měli vypařit,“ podotýká Johanna. „Za
necelou hodinu začnou šlehat blesky.“
O moc se ale nevzdalujeme. Jen k podobnému stromu v sousední
výseči. Děláme si něco jako piknik – sedáme si na zem, obědváme a
čekáme na blesk, který bude signalizovat pravé poledne. Na Diodovu
žádost šplhám do koruny stromu, když začíná cvakání ustupovat.
Úder blesku je oslnivý i za plného slunečního světla. Blesk zcela
zahaluje sousední vysoký strom, který se rozžhavuje do modrobílé
záře, a okolní vzduch praská elektřinou. Slézám dolů a hlásím
Diodoví, co jsem viděla. Zdá se, že ho moje hlášení uspokojilo, i
když se nevyjadřuji nijak vědecky.
Oklikou se vracíme k pláži mezi pomyslnou desítkou a
jedenáctkou. Písek je od nedávné vlny uhlazený a vlhký. Diod nám v
zásadě dává na odpoledne volno a sám se zabývá drátem. Vzhledem
k tomu, že jde o jeho zbraň a my ostatní se musíme spoléhat na jeho
znalosti, máme zvláštní pocit, jako by nás pustili dřív ze školy.
Nejdřív na střídačku dřímáme ve stínu na kraji džungle, ale pozdě
odpoledne jsme všichni nervózní a nikdo nedokáže spát. Máme
možná poslední příležitost najíst se mořských plodů, a tak se
rozhodujeme uspořádat hostinu. Pod Finnickovým dohledem
nabodáváme na oštěpy ryby, sbíráme měkkýše, a dokonce se i
potápíme pro ústřice. To poslední se mi líbí nejvíc. Ne že bych na ně
měla zvláštní chuť. Jedla jsem je jenom jednou, v Kapitolu, a
připadaly mi moc slizké. Hluboko pod vodou člověk jako by
vstupoval do jiného světa. Voda je krásně průhledná, kolem nás
proplouvají hejna jasně zbarvených rybek a písečné dno zdobí
zvláštní mořské květy.
Čistíme s Peetou a Finnickem úlovek, zatímco Johanna zůstává
na hlídce. Peeta právě otevřel nožem jednu ústřici a náhle se
rozesměje. „Hele, koukněte se na tohle!“ Zvedá lesklou, dokonale
kulatou perlu o velikosti hrášku. „Když působíš na uhlí dostatečně
velkým tlakem, změní se v perly,“ říká s vážnou tváří Finnickovi.
„Nezmění,“ vrtí Finnick rozhodně hlavou. Já se ale usmívám –
vzpomínám, jak nás Cetkie Trinketová vloni představovala
obyvatelům Kapitolu v době, kdy nás ještě nikdo neznal.
Jak tvrdila, že se uhlí pod tlakem mění v perly. Prý jako symbol
krásy, která vyrůstá z bolesti.
Peeta omývá perlu ve vodě a podává mi ji. „Pro tebe.“ Držím ji
na dlani a dívám se, jak její povrch hraje na slunci duhovými
barvami. Ano, nechám si ji. Po těch několik zbývajících hodin života
ji budu mít u sebe. Poslední dárek od Peety. Jediný, který mohu
skutečně přijmout. Snad mi dá sílu na poslední okamžiky.
„Díky,“ říkám a svírám perlu v dlani. Dívám se do modrých očí
člověka, který je nyní mým největším protivníkem. Člověka, který je
za mě ochotný obětovat vlastní život. A slibuji si, že mu v tom
zabráním.
Z očí mu mizí veselé ohníčky a jeho pohled se vpíjí do mého s
takovou intenzitou, jako kdyby mi dokázal číst myšlenky. „Ten
medailonek nezabral, viď?“ ptá se Peeta, přestože je s námi Finnick.
Přestože ho mohou všichni slyšet. „Katniss?“
„Zabral,“ odpovídám.
„Ale ne tak, jak jsem chtěl,“ říká a odvrací zrak. Pak už se dívá
jenom na ústřice.
Zrovna když se chystáme k jídlu, objevuje se padáček se dvěma
doplňky k naší večeři. Nádobka pikantní červené omáčky a další
dávka housek z Třetího kraje. Finnick je samozřejmě hned počítá.
„Zase dvacet čtyři,“ hlásí.
Takže dohromady třicet dva. Každý z nás si bere pět a zbývá jich
sedm, což se nedá nikdy spravedlivě rozdělit. Je to počet jen pro
jednoho.
Jíme slané ryby a šťavnaté měkkýše. I ústřice mi chutnají –
výrazně jim pomohla omáčka. Cpeme se, dokud nejsme všichni
přejedeni k prasknutí, a i tak nám dost jídla zbylo. Vyhazujeme ho do
vody, aby se k němu nedostali profesionálové, až opustíme pláž. S
ulitami si neděláme těžkou hlavu. Vlna je stejně spláchne.
Nemůžeme dělat nic jiného než čekat. Sedíme s Peetou na břehu,
držíme se za ruce a mlčíme. Včera večer mě zkusil přesvědčit, ale
neuspěl, a ani já nemohu říct nic, co by změnilo jeho úmysly. Čas
sugestivních dárků vypršel.
Mám ale jeho perlu, schovanou u pasu v padáčku s trubičkou na
odběr mízy. Snad se po mé smrti dostane do Dvanáctého kraje.
Má matka a Prim určitě budou vědět, že ji mají vrátit Peetovi, než
mě pohřbí.
2024 ©