26
Rozeznívá se hymna, ale dnes se na obloze neobjevují žádné
tváře. Diváci budou brzy prahnout po krvi. Diodova past ovšem
slibuje natolik vzrušující podívanou, že na nás tvůrci her neposlali
žádné další pohromy. Třeba jsou jednoduše zvědaví, jestli bude
fungovat.
Zhruba kolem deváté, aspoň podle mého a Finnickova odhadu,
opouštíme tábor, posetý prázdnými mušlemi, přesunujeme se k úseku
blesků a za svitu měsíce potichu vycházíme ke stromu. S plnými
žaludky se nám jde obtížněji a funíme mnohem víc než dopoledne.
Skoro lituji, že jsem si neodpustila těch posledních deset ústřic.
Diod žádá o pomoc Finnicka a my ostatní hlídáme. Ještě než
Diod připojí drát ke stromu, odmotává z něj spousty metrů. Říká
Finnickovi, aby drát pevně obtočil kolem větve a položil ho na zem.
Pak si stoupají každý na opačnou stranu stromu, podávají si cívku
stále dokola a omotávají i hlavní kmen. Nejdřív na mě jejich
počínání působí chaoticky, ale po chvíli se na Diodově straně
vynořuje komplikovaný vzor. Přemítám, jestli záleží na tom, jak
konkrétně je drát vedený, nebo jestli tím chce Diod pouze zapůsobit
na diváky. Vsadím se, že většina z nich ví o elektřině asi tolik co já.
Finnick s Diodem jsou hotovi zhruba v okamžiku, kdy slyšíme
příchod vlny. Zatím jsem nezjistila, v kolik hodin přesně přichází –
někdy mezi desátou a jedenáctou, to je jisté. Nejdřív se musí nějak
vzedmout, pak proběhne vlastní záplava a následuje pomalé
uklidňování hladiny moře. Podle oblohy odhaduji čas na půl
jedenácté.
Tehdy nás Diod seznamuje se zbytkem svého plánu. Já s Johannou
jako nejrychlejší členové skupiny máme odnést cívku dolů a
cestou ji rozmotávat. Máme drát položit na pláž v našem úseku a
zbytek hodit do vody. Musíme se ujistit, že cívka klesla ke dnu. Pak
utéct do džungle. Pokud hned vyrazíme, měly bychom to stihnout.
„Chci jít s nimi jako hlídka,“ ozývá se okamžitě Peeta. Po předání
té perly mě nechce spouštět z očí.
„Jsi moc pomalý. Navíc tě budu potřebovat tady. Katniss dá
pozor,“ uklidňuje ho Diod. „Není čas na dohady, je mi líto. Jestli z
toho děvčata mají vyváznout živá, musejí hned jít.“ Podává Johanně
cívku.
Diodův plán se mi nezamlouvá o nic víc než Peetovi. Jak ho
mohu chránit na dálku? Ale Diod má pravdu. Se svou umělou nohou
se Peeta pohybuje džunglí příliš pomalu a nestihl by to včas. Johanna
a já jsme nejrychlejší a jsme nejvíc zvyklé chodit po lese. Jiná
možnost mě nenapadá. A jestli důvěřuji někomu kromě Peety, je to
Diod.
„Bude to v pohodě,“ říkám Peetovi. „Jenom tam hodíme tu cívku
a hned se vrátíme.“
„Ne do zóny blesků,“ připomíná mi Peeta. „Zamiřte ke stromu v
úseku mezi jedničkou a dvojkou. Pokud budete mít pocit, že vám
dochází čas, přesuňte se ještě o jednu výseč dál. Ať vás ani
nenapadne chodit na pláž, dokud neuvidíme výsledek.“
Hladím Peetu po tváři. „Neboj. O půlnoci se uvidíme.“ Líbám ho,
a než stačí něco namítnout, obracím se k Johanně. „Jdeme na to?“
„Proč ne?“ krčí rameny. Zjevně také nemá radost z toho, že má
vytvořit dvojici se mnou. Všichni ale musíme spolupracovat,
abychom vyrobili Diodovu past. „Ty budeš hlídat a já odmotávat.
Pak si to můžeme vyměnit.“
Bez dalších debat vyrážíme ze svahu. Skoro nemluvíme.
Postupujeme docela rychle, jedna odvíjí drát z cívky, druhá dává
pozor na okolí. Přibližně v polovině cesty slyšíme, jak se ze strany
ozývá cvakání, které hlásí, že je po jedenácté.
„Musíme si pospíšit,“ poznamenává Johanna. „Chci být co
nejdál, až do toho stromu praští blesk. Pro případ, že se Volta seknul
v odhadu.“
„Já na chvíli vezmu ten drát,“ říkám. Odmotávání drátu je těžší
než hlídání a Johanna nese cívku už dost dlouho.
Johanna mi podává drát.
Obě máme ruce na kovové cívce, když pocítíme slabé zachvění.
Tenký zlatý drát, který jsme už odmotaly, se najednou uvolňuje a
svíjí se ve spirálách kolem našich zápěstí. Vzápětí nám k nohám
dopadá volný konec.
Trvá vteřinu, než nám dochází, co se stalo. Díváme se s Johannou
na sebe, ale ani jedna to nemusí říkat nahlas. Někdo kousek
nad námi drát přerušil. A každou chvíli bude u nás.
Osvobozuji ruku z drátu a sahám pro šíp, ale vtom dostávám úder
cívkou do hlavy. V další chvíli ležím na zádech v podrostu a vnímám
prudkou bolest v levém spánku. Mám něco s očima – zorné pole se
mi rozostřuje a dává mi práci přinutit dva měsíce plující po nebi, aby
splynuly zpátky do jednoho. Těžko se mi dýchá a dochází mi, že mi
Johanna sedí na hrudi a koleny mi klečí na ramenou.
Bodá mě do levého předloktí. Snažím se uhnout, jenže jsem napůl
omráčená a bezmocná. Johanna se něčím, patrně špičkou nože, rýpá
v mé paži. Následuje palčivá bolest, jako kdyby mi vytrhla kus masa,
a po zápěstí mi stéká teplá tekutina k dlani. Pouští mou ruku na zem
a rozmazává mi krev po obličeji.
„Zůstaň ležet!“ sykne, zvedá se ze mě a je pryč.
Zůstaň ležet? opakuji si v duchu. Cože? Co se to děje? Nechávám
zavřené oči ve snaze odmyslet si nepochopitelný okolní svět a nějak
pochopit poslední události.
Vybavuje se mi, jak Johanna srazila na pláži Dratkii. „Zůstaň
ležet, ano?“ Tehdy na Dratkii neútočila jako na mě. Takhle ne. Já
nicméně nejsem Dratkie. Nejsem Edison. V hlavě mi pořád znějí její
slova: „Zůstaň ležet, ano?“
Blíží se kroky. Dva lidé. Dusají a nesnaží se skrývat.
Brutův hlas. „Ta je vyřízená! Pojď, Enobarie!“ Kroky se vzdalují
do noci.
Opravdu? Střídavě upadám do bezvědomí a zase se z něj
probírám. Pokouším se nalézt odpověď. Skutečně umírám? Nemohu
rozhodně tvrdit opak. I pouhé rozumové uvažování vyžaduje
obrovské úsilí. Vím jediné. Johanna na mě zaútočila. Uhodila mě
cívkou do hlavy. Pořezala mě na ruce a pravděpodobně mi nevratně
poškodila žíly a tepny, ale než mě stačila dorazit, objevili se Brutus s
Enobarií.
Spojenectví skončilo. Finnick s Johannou se určitě dohodli, že
nás dnes v noci odstraní. Já věděla, že jsme měli hned ráno odejít.
Nevím, na čí straně stojí Diod. Jsem však v nebezpečí, a stejně tak
Peeta.
Peeta! V panice otvírám oči. Peeta čeká nahoře u stromu a nic
netuší. Finnick už ho možná zabil. „Ne,“ šeptám. Drát přerušili
kousek od nás profesionálové. Finnick, Diod ani Peeta nevědí, co se
tady dole děje. Mohou se jenom dohadovat, co se asi stalo, že napjatý
drát najednou povolil, nebo se možná ve spirále vrátil ke stromu. To
samo o sobě nemohl být žádný signál, nebo ano? Johanna se prostě
asi rozhodla, že nastala vhodná chvíle, aby se ode mě odtrhla, zabila
mě, utekla před profesionály a potom co nejdřív zapojila do boje
Finnicka.
Nevím, co se stalo. Vůbec nic nevím. Vím jenom to, že se musím
vrátit k Peetovi a ochránit ho. S krajním vypětím se zvedám do sedu
a opírám se o strom, abych se postavila na nohy. Ještě štěstí, že se
mám čeho držet, protože se džungle houpá ze strany na stranu. Bez
varování se mi zvedá žaludek, já se předkláním a zvracím hostinu z
mořských plodů, takže ve mně nezůstává jistě ani jediná ústřice.
Chvěju se, tělem mi probíhají křeče a na čele se mi perlí pot. Opatrně
hodnotím svůj stav.
Když zvedám poraněnou ruku, do obličeje mi stříkne krev a svět
se znovu nebezpečně zakymácí. Zavírám oči a opírám se o strom,
dokud se všechno trochu neuklidní. Pak opatrně přecházím k
sousednímu kmenu, odtrhuji z něj trochu mechu a tisknu si ho na
ránu, aniž bych ji jakkoliv blíž zkoumala. To je lepší. Rozhodně to je
lepší. Aspoň už své zranění nemám na očích. Ovazuji si předloktí
liánami a dotýkám se spánku. Mám na něm velkou bouli, ale jen
trochu krve. Nejspíš jsem utrpěla otřes mozku, ale nezdá se, že by mi
hrozilo vykrvácení. Přinejmenším ne z hlavy.
Osušuji si ruce o mech a rozechvěle beru do zraněné levé ruky
luk. Přikládám k tětivě šíp a vyčerpaně stoupám vzhůru.
Peeta. Mé poslední přání. Slib, že ho udržím naživu. Trochu se
mi zvedá nálada, když si uvědomuji, že Peeta žije, protože nezazněl
výstřel z děla. Možná Johanna jednala na vlastní pěst, protože věděla,
že se k ní Finnick přidá, jakmile budou jasné její úmysly. Dá se
nicméně těžko odhadnout, co ti dva spolu mají. Vybavuji si, jak
Finnick čekal na Johannin souhlas s Diodovou pastí. Vztah mezi
nimi je mnohem hlubší, založený na dlouholeté známosti a kdo ví
čem ještě. Pokud se tedy Johanna obrátila proti mně, neměla bych už
důvěřovat ani Finnickovi.
Dospívám k tomuto závěru jen pár vteřin před tím, než slyším
někoho běžet ze svahu. Peeta ani Diod by se nedokázali pohybovat
tak rychle. Schovávám se za oponu z lián právě včas. Kolem mě
probíhá Finnick jako jelen. Díky nazelenalé hojivé masti jeho
pokožka splývá se stinným pozadím džungle. Brzy dobíhá na místo
útoku a vidí krev. „Johanno! Katniss!“ volá. Zůstávám v úkrytu,
dokud se nevydává za Johannou a profesionály.
Postupuji, jak mohu nejrychleji, aniž by se se mnou znovu
roztočil celý svět. V hlavě mi tepe bolest. Hmyz ve vedlejším
sektoru, patrně rozdrážděný pachem krve, cvaká stále hlasitěji, až
zvuk přerůstá v nepřetržitý hukot. Ne, kdepak. To mi možná zvoní v
uších po tom úderu do hlavy. Nedokážu to poznat, dokud hmyz
neztichne. Jenže hmyz zmlkne až těsně před prvním bleskem. Musím
přidat. Musím se dostat k Peetovi.
Při výstřelu z děla se zastavuji jako opařená. Někdo zemřel.
Momentálně všichni pobíhají po lese, ozbrojení a vyděšení, a proto
se nedá určit, kdo je oběť. Zemřít mohl kdokoliv. Smrt ale jistě
vyprovokuje boj všech proti všem. Splátci budou nejdřív zabíjet a
teprve potom se ptát. Nutím se do běhu.
Něco mě chytá za nohy a já se kácím k zemi. Cítím, jak se kolem
mě cosi obepíná a ovíjí mě to ostrými vlákny. Síť! To je určitě jedna
z Finnickových sítí, která mě má chytit do pasti. Finnick je asi někde
nablízku, s trojzubcem v ruce. Chvíli se bezmocně plácám, ale tím
kolem sebe síť utahuji ještě víc. Pak zahlédnu síť v měsíčním světle.
Zmateně zvedám paži a vidím, že je obalená blyštivou zlatou přízí.
To vůbec není Finnickova síť, nýbrž Diodův drát. Opatrně se zvedám
na nohy a zjišťuji, že jsem se zamotala do přerušeného drátu, který se
zachytil o kmen stromu. Pomalu se vyprošťuji a pokračuji dál do
kopce.
Je jasné, že jdu správným směrem a neztratila jsem orientační
smysl. Drát mi však znovu připomněl nastávající bouři. Pořád slyším
hmyz, ale nezní už o něco tišeji?
Kvůli orientaci nechávám smyčky drátu po své levici a dávám si
dobrý pozor, abych se jich nedotýkala. Pokud ten hmyz opravdu
utichá a zanedlouho udeří do stromu první blesk, jeho veškerá
energie se přenese do Diodova drátu a každý, kdo s ním bude v
kontaktu, zemře.
Konečně se přede mnou objevuje kmen stromu omotaný zlatým
přadenem. Zpomaluji a snažím se postupovat co nejtišeji, ale ve
svém stavu mám co dělat, abych se vůbec udržela na nohách.
Rozhlížím se po ostatních. Nikde nikdo. Nikoho nevidím. „Peeto?“
volám tiše. „Peeto!“
Odpovídá mi tlumené zasténání. Prudce se otáčím a všímám si
postavy ležící kousek nade mnou. „Diode!“ vydechuji. Pospíchám k
němu a klekám si vedle jeho těla. Zasténal zřejmě mimovolně. Je v
bezvědomí, ačkoliv nenacházím žádné zranění kromě rány pod
loktem. Trhám kus mechu, nešikovně mu ho přikládám k ráně, a
přitom se ho pokouším vzbudit. „Diode! Diode, co se děje? Kdo tě
pořezal? Diode!“ Třesu s ním tak, jak by člověk nikdy neměl třást
zraněným, ale nevím, co jiného mohu dělat. Znovu zasténá a
nepatrně pozvedá ruku, aby mě od sebe odstrčil.
V tu chvíli si všímám, že drží nůž – myslím, že jeden z nožů,
které měl u sebe Peeta. Teď je omotaný drátem. Zmateně si stoupám
a zvedám drát, který opravdu vede ke stromu. Chvíli mi trvá, než si
vzpomenu na druhé, mnohem kratší vlákno, které Diod ovinul kolem
větve a nechal ho položené na zemi, ještě než začal omotávat kmen.
Nedomnívala jsem se, že to mělo nějaký konkrétní význam, spíš že si
Diod schovává kousek drátu pro pozdější použití. Je ho tu dobrých
dvacet nebo pětadvacet metrů.
Zvedám oči do svahu a uvědomuji si, že jsme pouhých pár kroků
od silového pole. Vysoko po své pravici vidím vlnící se čtverec,
stejně jako dnes dopoledne. Co Diod dělal? Pokoušel se schválně
zabodnout do silového pole nůž, jako se to předtím omylem podařilo
Peetovi? A co ten drát? Byl tohle jeho záložní plán? Pokud se
nezdaří svést elektřinu do slané vody, měl snad v úmyslu vyslat
energii blesku do silového pole? Co by tím dokázal? Stalo by se
vůbec něco? Neusmažilo by nás to všechny? Silové pole je jistě z
větší části také tvořené energií. To ve Výcvikovém centru nebylo
poznat. Tohle nějak zrcadlí džungli. Viděla jsem je však kolísat, když
ho zasáhl Peetův nůž nebo můj šíp. Hned za ním leží reálný svět.
V uších už mi nic nezvoní ani necvaká. Takže to byl ten hmyz.
Vím to, protože zvuk rychle utichá a neslyším nic než okolní džungli.
Diod mi nepomůže. Nedokážu ho probrat. Nemohu ho zachránit.
Nevím, o co se s tím nožem a drátem snažil, a on mi to už nevysvětlí.
Obvaz na mé levé paži je nasáklý krví a nemá cenu, abych si něco
nalhávala. Točí se mi hlava a za několik minut omdlím. Musím se
vzdálit od toho stromu a…
„Katniss!“ Slyším Peetův hlas, který zní z velké dálky. Co ale
dělá? Určitě mu došlo, že jsme teď lovnou kořistí všech. „Katniss!“
Nejsem s to ho ochránit. Nedokážu se přesunout dost rychle ani
dost daleko a moje střelecké schopnosti jsou momentálně
přinejlepším pochybné. Mám jedinou možnost, jak odlákat útočníky
a obrátit jejich pozornost na sebe. „Peeto!“ křičím. „Peeto! Tady
jsem! Peeto!“ Ano, všechny splátce v okolí přilákám k sobě a ke
stromu, který se brzy stane zbraní sám o sobě. „Tady jsem! Tady
jsem!“ Peeta to sem se svou nohou a za tmy nestihne. Nemůže sem
doběhnout včas. „Peeto!“
Zabírá to. Slyším, jak se blíží. Jsou dva. Prodírají se džunglí.
Podlamují se mi kolena. Klekám si vedle Dioda a sedám si na
paty. Zvedám luk a šíp. Pokud je dokážu zabít, přežije Peeta ostatní?
Ke stromu přibíhají Enobaria s Finnickem. Nevidí mě, protože
jsem nad nimi a mám kůži natřenou hojivou mastí. Zamířím hrot šípu
na Enobariin krk. S trochou štěstí se Finnick, až ji zabiju, schová za
strom a uškvaří ho blesk. Ten vyšlehne každou vteřinou. Občas ke
mně dolehne jedno z posledních cvaknutí hmyzu ze sousedního
sektoru. Mohu je zabít. Hned teď.
Zazní další výstřel z děla.
„Katniss!“ křičí Peeta. Tentokrát neodpovídám. Diod pořád
mělce oddechuje. On i já brzy zemřeme. Finnick a Enobaria zemřou.
Peeta je naživu. Slyšela jsem dva výstřely. Brutus, Johanna, Plev.
Dva z nich jsou již po smrti. Takže zůstane Peeta a poslední
protivník. A to je to nejlepší, co mohu udělat. Nechám mu jediného
nepřítele.
Nepřítel. Nepřítel. To slovo ve mně vyvolává nedávnou
vzpomínku. Vybavuji si výraz na Haymitchově tváři. „Katniss, až
budeš v aréně…“ Nespokojeně se mračí. „Co je?“ Ježím se nad jeho
nevysloveným obviněním. „Hlavně nezapomeň, kdo je tvůj
nepřítel,“ říká Haymitch. „To je všechno.“
Haymitchova poslední rada. Proč bych si tohle potřebovala
připomínat? Vždycky jsem věděla, kdo je nepřítel. Kdo nás mučí,
trýzní a zabíjí v aréně. Kdo brzy zabije všechny, které mám ráda.
Skláním luk k zemi, neboť mi konečně dochází význam jeho
slov. Ano, vím, kdo je nepřítel. A není to Enobaria.
A chápu, k čemu měl sloužit Diodův nůž. Rozechvěle stahuji ze
střenky smyčky drátu, omotávám je kolem šípu těsně nad pírky a
zavazuji je uzlem, který jsem se naučila během výcviku.
Vstávám a otáčím se k silovému poli. Odhaluji se sice ostatním
splátcům, ale už je mi to jedno. Zajímá mě jen to, kam bych měla
namířit hrot šípu – kam by Diod zarazil nůž, kdyby si mohl vybrat.
Zvedám luk ke zvlněnému čtverečku, k chybě v silovém poli, k…,
jak tomu říkali? K Achillově patě. Vypouštím šíp, který v dalším
zlomku vteřiny zasahuje cíl a mizí. Drát táhne za sebou.
Ježí se mi chloupky na pažích a vzápětí do stromu uhodí blesk.
Drátem probíhá oslnivě bílá záře a na kratičký okamžik dóm žhne
oslepujícím modrým světlem. Neviditelná síla mě odhazuje na záda.
Jsem ochromená a nedokážu se pohnout. S doširoka otevřenýma
očima sleduji, jak se na mě snášejí lehounké kousky nějaké hmoty.
Nedokážu doběhnout k Peetovi. Nedokážu ani sáhnout pro perlu.
Napínám zrak, abych zahlédla poslední krásný výjev, který si vezmu
s sebou.
Těsně před první explozí spatřím hvězdu.
2024 ©