Vražedná pomsta: kapitola 3

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 7. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 2 – Vražedná pomsta Collins Suzanne, přečteno: 282×
hunger-2.jpg

3

Ten pach krve… byl cítit z jeho dechu.

Jak je to možné? přemítám. Copak ji pije? Představuji si, jak srká

krev ze šálku. Jak si do ní namáčí koláček a vytahuje ho celý

červený.

Před oknem startuje vůz, tiše a jemně jako předoucí kočka, a

vzápětí mizí v dálce. Odjíždí právě tak nepozorovaně, jako předtím

přijel.

Mám dojem, že se celá místnost se mnou pomalu otáčí, a uvažuji,

jestli neztratím vědomí. Předkláním se a jednou rukou se chytám

stolní desky. V druhé dosud držím Peetův krásný koláček. Zřejmě

byl ozdobený lilií, ale teď z něj v mé pěsti zbývají jen rozdrcené

drobečky. Ani jsem si neuvědomovala, že ho tak tisknu, ale asi jsem

se musela něčeho držet, když se mi celý svět rozpadal pod rukama.

Návštěva prezidenta Snowa. Hrozící povstání v krajích. Přímá

pohrůžka smrtí Hurikánovi, po němž by následovali další lidé.

Všichni, které miluji, jsou odsouzeni k záhubě. A kdo ví, kdo další

zaplatí za mé činy? Pokud všechno na tomhle turné nenapravím.

Pokud neutlumím nepokoje a nepřesvědčím prezidenta. Jenže jak?

Tím, že nade vši pochybnost prokážu, že miluji Peetu Mellarka.

To nedokážu, říkám si. Nejsem tak dobrá herečka. Peeta je z nás

dvou ten sympatický a příjemný. Dovede si lidi podmanit natolik, že

mu věří úplně všechno. Já jenom sedím potichu v koutku a nechávám

co nejvíc mluvit jeho. Ale Peeta svou lásku dokazovat nemusí. Já

ano.

Slyším matčiny lehké, rychlé kroky. Nesmí se to dozvědět,

pomyslím si. Nic z toho. Rychle zvedám ruce nad talíř a smetám si z

dlaně a prstů drobečky. Rozechvěle upíjím čaj.

„Je všechno v pořádku, Katniss?“ ptá se matka.

„Jistě. V televizi to nikdy neukazují, ale prezident vždycky před

začátkem turné navštěvuje vítěze, aby jim popřál hodně štěstí,“

odpovídám vesele.

V matčině tváři se zračí úleva. „Ach. Já se bála, že se objevily

nějaké potíže.“

„Kdepak, vůbec ne,“ ujišťuji ji. „Potíže nastanou až ve chvíli, kdy

můj přípravný tým zjistí, jak mi zase narostlo obočí.“ Matka se směje

a já myslím na to, že od chvíle, kdy jsem se ve věku jedenácti let

začala starat o svou rodinu, pro mě neexistuje cesta zpátky. Vždycky

budu hrát roli jejího ochránce.

„Co kdybych ti napustila vanu?“ ptá se matka.

„Skvělý nápad,“ odpovídám s úsměvem a má odpověď ji

viditelně potěšila.

Od návratu domů se usilovně snažím napravit náš vztah. Žádám ji

o různé drobnosti, místo abych odmítala veškerou její pomoc, jako

jsem to dělala po dlouhé roky, kdy jsem se na ni hněvala. Nechávám

ji hospodařit se všemi penězi, které jsem vyhrála. Oplácím její objetí,

místo abych je jen trpně snášela. V aréně jsem si uvědomila, že ji

musím přestat trestat za věci, nad nimiž neměla žádnou vládu,

zejména za drtivou depresi, do níž upadla po smrti mého otce.

Protože občas se lidé musejí vyrovnávat s něčím, na co vůbec nejsou

připraveni.

Jako například já. Právě teď.

Navíc po mém návratu do kraje udělala matka jednu nádhernou

věc. Poté, co nás na nádraží s Peetou přivítaly naše rodiny i přátelé,

nastal čas na několik novinářských otázek. Někdo se matky zeptal,

co si myslí o mém novém chlapci, a ona odpověděla, že ačkoliv je

Peeta nepochybně slušný a spořádaný mladík, já ještě nejsem dost

stará, abych měla vůbec nějakého chlapce. Následně vrhla významný

pohled na Peetu. Ozval se smích a poznámky jako: „Někdo si to

vypije“, Peeta pustil mou ruku a ustoupil ode mě. Netrvalo to dlouho

– tlak, abychom se chovali jinak, byl příliš velký –, ale poskytlo nám

to přece jen výmluvu k větší rezervovanosti, než jakou jsme dávali

najevo v Kapitolu. A možná to pomohlo i vysvětlit, proč jsem se po

odjezdu kamer zdržovala tak málo v Peetově společnosti.

Jdu nahoru do koupelny, kde už na mě čeká vana plná horké

vody. Matka do ní přidala váček sušených bylinek, a ty provoňují

celou místnost. Nikdo z nás není zvyklý na přepych neomezené

zásoby teplé vody, která teče po prostém otočení kohoutkem. Doma

ve Sloji nám tekla jenom studená a ke koupání jsme ji musely ohřívat

na kamnech. Svlékám se, lehám si do vláčné vody – matka do ní

nalila i nějaký olej – a snažím se dát aspoň trochu dohromady.

První otázka je, komu – pokud vůbec někomu – to mám říct.

Rozhodně ne matce ani Prim – trápily by se tím. Ani Hurikánovi, i

kdybych se s ním dokázala nějak spojit. Jak by s tou informací

naložil? Kdyby byl sám, mohla bych ho přemluvit, aby utekl. V lese

by určitě dokázal přežít. Jenže není sám a nikdy neopustí svou

rodinu. Ani mne. Až se vrátím domů, budu mu muset nějak vysvětlit,

proč už se nemůžeme scházet o nedělích, ale na to teď nedokážu

myslet. Musím se připravit na bezprostřední budoucnost. Hurikán je

navíc už teď tak rozzuřený na Kapitol, až se občas bojím, že co

nevidět zahájí svou vlastní vzpouru. Rozhodně nepotřebuje další

pobídku. Ne, nemohu to říct nikomu z lidí, které nechávám doma ve

Dvanáctém kraji.

Jsou tu ovšem pořád tři lidé, jimž bych se mohla svěřit. Zaprvé

Cinnovi, svému vizážistovi. Cinna je ale už teď podle mě v ohrožení

a já mu nechci přidělávat problémy tím, že bych si s ním vytvářela

těsnější kontakt. Pak je tu Peeta, můj herecký partner v téhle šarádě,

jenže jak mám začít? Hele, Peeto, pamatuješ, jak jsem předstírala, že

tě miluji? Teďka bych potřebovala, abys to hodil za hlavu a sehrál

extra zamilovanýho, jinak prezident Snow odpraví Hurikána. To

nemohu. Peeta to beztak sehraje výborně, i když si nebude myslet, že

je v sázce něco zásadního. Takže zbývá Haymitch. Opilý, nevrlý a

hádavý Haymitch, na kterého jsem právě chrstla studenou vodu. V

Hladových hrách byl mým trenérem a snažil se mě udržet naživu.

Mohu jen doufat, že se jeho popis práce nijak nezměnil.

Potápím se do vody celá, abych neslyšela žádné okolní zvuky.

Kéž by se vana rozšířila a já si v ní mohla volně plavat jako během

horkých nedělí v lese se svým otcem. Takové dny pro mě vždycky

měly příchuť něčeho výjimečného. Vyráželi jsme časně ráno a

zacházeli jsme hlouběji do lesa než obvykle, k malému jezeru, které

otec objevil jednou při lovu. Ani si nevzpomínám, jak mě otec učil

plavat, protože jsem byla ještě hodně malá. Pamatuji si, jak jsem se

potápěla, otáčela se ve vodě a plavala po hladině sem a tam. Pod

prsty na nohou jsem cítila bahnité dno jezera. Kolem mě voněly

květy a zeleň. Splývala jsem na zádech, stejně jako teď, a hleděla

jsem na modrou oblohu, zatímco zvuky lesa tlumila voda. Otec lovil

vodní ptáky hnízdící kolem jezera, já jsem hledala vajíčka a oba jsme

na mělčině vyhrabávali kořeny šípatky střelolisté, podle jejíhož

starého indiánského názvu jsem dostala svoje jméno. Když jsme se

večer vrátili, matka dělala, že mě ani nemůže poznat, jak jsem čistá.

Pak uvařila úžasnou večeři – kachnu s opečenými hlízami šípatky.

Hurikána jsem nikdy nezavedla až k jezeru. Mohla jsem. Je to

sice daleko, ale vodní ptáci se dají lovit tak snadno, že se člověku ta

dlouhá cesta vyplatí. O tohle místo jsem se nechtěla s nikým dělit,

neboť patřilo pouze otci a mně. Po Hladových hrách, kdy jsem se

nemusela tolik ohánět, abych uživila rodinu, jsem k němu párkrát

zašla. Pořád se v něm dalo krásně plavat, ale návštěvy mě spíš

skličovaly. Zatímco jezero se za posledních pět let prakticky

nezměnilo, já jsem skoro k nepoznání.

I pod vodou ve vaně slyším nějaký hluk. Houkání aut, veselé

volání a přibouchnutí dveří. To může znamenat jedinou věc: dorazil

můj přípravný tým. Mám sotva čas se osušit a přehodit přes sebe

župan, než všichni rozrážejí dveře do koupelny. Nemá smysl

pokoušet se trvat na nějakém soukromí. Pokud jde o mé tělo, nemohu

mít před těmito třemi lidmi žádná tajemství.

„Katniss, co to obočí!“ hrozí se okamžitě Venia a já se i přes

svoji sklíčenost musím přemáhat, abych se nerozesmála. Světle

zelenomodré vlasy má vyčesané tak, že jí trčí v ostrých ostnech do

všech stran, a zlatá tetování, která původně měla jen nad obočím, se

jí rozšířila i pod oči. Teď přispívají k dojmu, že jsem ji naprosto

šokovala.

Přichází k ní Octavia a konejšivě ji hladí po zádech – její

kulaťoučké tělo vypadá vedle Veniiny hubené a kostnaté postavy

ještě boubelatěji. „Ale no tak, drahoušku. To spravíš natošup. Ale co

mám dělat já s těmi nehty?“ Chytá mě za ruku a svírá mi prsty mezi

dvěma hráškově zelenými dlaněmi. Její kůže vlastně není přímo

hráškově zelená, spíš tmavší, jako listy stálezelených rostlin. Tím

odstínem se bezpochyby pokouší udržet krok s nevypočitatelnými

módními trendy Kapitolu. „Vážně, Katniss, mohla jsi mi nechat

aspoň něco, s čím by se dalo pracovat!“ kvílí.

Má pravdu. Za poslední dva měsíce jsem si důkladně okousala

nehty. Uvažovala jsem, zda bych se neměla pokusit toho zlozvyku

zbavit, ale nenapadl mě pro to žádný dobrý důvod. „Promiň,“

zamrmlám. Opravdu jsem nepřemýšlela nad tím, jak ztížím práci

svému přípravnému týmu.

Flavius mi zvedá několik pramenů mokrých, slepených vlasů a

nesouhlasně vrtí hlavou, až se mu pohupují oranžové vývrtkovité

lokny. „Dotkl se jich někdo od doby, co jsme se viděli naposled?“

ptá se přísně. „Nezapomeň, že jsme ti kladli na srdce, aby sis nic

nenechala dělat s vlasy.“

„Ano!“ říkám vděčně, protože mohu dokázat, že jsem je

nezklamala úplně. „Totiž ne, nikdo je nestříhal. Na to jsem

nezapomněla.“ No, to není přesné. Spíš jsem na stříhání vlasů nikdy

ani nepomyslela. Co jsem doma, splétám si je do obvyklého copu na

zádech.

Zdá se, že jsem je tím trochu uchlácholila. Všichni mě na

uvítanou líbají, usazují mě na židli v mé ložnici a jako obvykle

začínají bez přestávky mluvit, aniž by se obtěžovali sledovat, jestli je

poslouchám. Zatímco mi Venia předělává obočí, Octavia mi lepí

falešné nehty a Flavius mi vtírá nějakou břečku do vlasů, sdělují mi

nejrůznější novinky z Kapitolu. Jakým hitem byly poslední Hladové

hry, jaká je tam od té doby nuda a jak se nikdo nemůže dočkat, až se

znovu objevím já s Peetou po Turné vítězů. Pak už to nebude trvat

dlouho a Kapitol se začne chystat na Čtvrtohry.

„Není to vzrušující?“

„Nepřipadáš si jako šťastlivec?“

„V prvním roce po vítězství se staneš trenérem ve Čtvrtohrách!“

Vzrušeně drmolí jeden přes druhého.

„Hm, ano,“ říkám neutrálně. Lip to nesvedu. I v normálním

ročníku má člověk pořádnou noční můru z toho, že bude dělat

instruktora splátcům. Nedokážu projít kolem školy, aniž bych

neuvažovala, kterému dítěti budu muset radit. Aby to ale všechno

bylo ještě horší, letos je pětasedmdesátý ročník Hladových her, což

znamená, že půjde o třetí Čtvrtohry. Každé čtvrtstoletí se porážka

krajů připomíná ještě bujařejší zábavou a nějakým obzvlášť

příšerným překvapením pro splátce. Při minulých Čtvrtohrách jsem

samozřejmě ještě nebyla na světě, ale vzpomínám si, že nám ve škole

vyprávěli, jak si při nich Kapitol vyžádal do arény dvojnásobek

splátců. Učitelé nikdy nezacházeli do přílišných podrobností, což je

překvapivé, protože právě tehdy zvítězil Haymitch Abernathy z

Dvanáctého kraje.

„Haymitch by se měl připravit na obrovskou pozornost!“

vypískne Octavia.

Haymitch přede mnou nikdy nemluvil o svých vlastních

zkušenostech z arény a já se ho na ně nikdy nezeptám. A jestli jsem

snad někdy viděla v televizi záznam z jeho ročníku, musela jsem být

příliš malá, než abych si to pamatovala. Ale Kapitol mu nedovolí

zapomenout. Svým způsobem je dobře, že letos budeme jako trenéři

k dispozici i já s Peetou, protože Haymitch bude jistě neustále opilý.

Jakmile můj přípravný tým vyčerpá téma Čtvrtoher, začíná mi

podrobně vyprávět o svých neskutečně přihlouplých životech. Kdo

prohlásil cosi o člověku, o kterém jsem v životě neslyšela, jaké boty

si právě koupili, a nakonec Octaviino rozvleklé vyprávění o tom,

jaká to byla chyba nechat přijít všechny hosty jejího narozeninového

večírku oblečené do ptačích per.

Brzy mě štípá obočí, vlasy mám na dotyk hebké jako samet a

nehty jen čekají na namalování. Zjevně dostali pokyn, aby mi

upravili pouze ruce a tvář, možná proto, že všechno ostatní bude v

chladném počasí stejně zakryté. Flavius má sto chutí, aby na mě

vyzkoušel svou oblíbenou purpurovou rtěnku, ale nakonec se

spokojuje s růžovou, která ladí s barvami, jež mi začínají nanášet na

obličej a na nehty. Podle palety odstínů, které vybral Cinna, je

zřejmé, že se snaží zdůraznit můj dívčí vzhled. Nepokoušejí se o nic

přehnaně sexy. To je dobře. Nikoho bych nepřesvědčila, kdybych si

musela hrát na vyzývavou svůdnici. Haymitch mi to řekl zcela jasně,

když mě trénoval na rozhovor před Hladovými hrami.

Dovnitř ostýchavě vchází má matka s tím, že ji Cinna požádal,

aby předvedla přípravnému týmu, jak mi spletla vlasy na loňský den

sklizně. Všichni nadšeně přikyvují a zaníceně sledují, jak se matka

pouští do složitého účesu. V zrcadle vidím jejich uchvácené výrazy, s

nimiž pozorují každý matčin pohyb, i dychtivost, když si mají nějaký

krok vyzkoušet sami. Všichni tři se chovají k mé matce tak uctivě a

mile, že mám úplně výčitky z toho, jak nadřazeně jsem se vůči nim

cítila. Kdo ví, co by ze mě bylo nebo o čem bych mluvila, kdyby mě

vychovali v Kapitolu? Možná bych i já nejvíc ze všeho řešila, že

jsem neměla pořádat narozeninový večírek plný ptačích per.

Jakmile mám hotové vlasy, scházím dolů do obývacího pokoje,

kde už čeká Cinna. Pohled na něj mi vlévá do žil naději. Vypadá jako

vždycky, má prosté oblečení, krátké hnědé vlasy a jen nepatrný

náznak zlaté oční linky. Objímáme se a já mám co dělat, abych mu

hned nevyklopila celý rozhovor s prezidentem Snowem. Rozhodla

jsem se však, že jako prvnímu o všem řeknu Haymitchovi. Ten bude

vědět nejlíp, koho tím mám dál zatěžovat. S Cinnou se ale mluví tak

snadno – v poslední době si často povídáme po telefonu, který jsme

dostaly spolu s domem. Je to skoro jako nějaký špatný vtip, protože

skoro nikdo z našich známých telefon nemá. Samozřejmě ho dostal

Peeta, ale tomu nevolám. Haymitch vyrval svůj přístroj ze zdi už

před mnoha lety. Telefon má ještě moje kamarádka Madge,

starostova dcera, ale pokud si chceme popovídat, navštívíme se

osobně. Ze začátku jsme ho proto skoro nepoužívaly. Pak začal volat

Cinna, aby pracoval na mých vlohách.

Každý vítěz má oficiálně mít nějaký talent a dál jej rozvíjet,

protože nemusí pracovat ve škole ani v průmyslovém oboru

typickém pro jeho kraj. Může se jednat v podstatě o cokoliv, jen je

třeba, aby se na dané téma mohl natočit rozhovor. Ukazuje se, že

Peeta má doopravdy nadání, a to pro malování. Roky zdobil koláče a

dorty v rodinné pekárně. Teď je ale bohatý, takže si může dovolit

nanášet opravdovou barvu na plátna. Já naproti tomu žádný talent

nemám, pokud se nepočítá talent lovecký, jenomže lov je proti

zákonu. Nebo snad zpěv, který bych ale Kapitolu nepředváděla ani

za milion let. Matka se snažila vzbudit můj zájem o různé možnosti

ze seznamu, který jí poslala Cetkie Trinketová. Vaření, aranžování

květin, hraní na flétnu. Nic z toho se neuchytilo, ačkoliv Prim má

talent pro všechny tři činnosti. Nakonec se do věci vložil Cinna a

nabídl mi, že rozvine mou touhu navrhovat šaty, která vskutku

potřebovala usilovně rozvíjet, protože jsem žádnou necítila.

Souhlasila jsem, jelikož to znamenalo, že si mohu povídat s Cinnou,

a on slíbil, že odvede veškerou práci.

Právě rozkládá plno materiálů po mém obýváku: šaty, látky i

skicáře se svými náčrty. Zvedám jeden z bloků a prohlížím si šaty,

které jsem údajně navrhla. „Mám pocit, že jsem docela slibná

umělkyně,“ poznamenávám.

„Koukej se obléct, ty budižkničemu,“ říká a hází mi hromadu

šatů.

Návrhářství mě sice nezajímá, ale moc se mi líbí oblečení, které

pro mě Cinna vytváří. Jako například tohle. Volné černé kalhoty ze

silného, teplého materiálu. Pohodlná bílá košile. Svetr upletený ze

zelených, modrých a šedých proužků měkounké vlny. Zdobené

kožené boty mě vůbec netlačí do prstů.

„Tohle oblečení jsem si navrhla sama?“ ptám se.

„Ne, ale ráda bys je jednou navrhla a byla víc jako já, ty módní

hvězdo,“ odpovídá Cinna. Podává mi stoh kartiček. „Tyhle

poznámky budeš číst mimo záběr kamery, až budou natáčet šaty.

Snaž se mluvit, jako kdyby ti to nebylo totálně ukradené.“

Právě v tu chvíli dovnitř vpadá Cetkie Trinketová v tykvově

oranžové paruce. „Jsme tu přesně načas!“ halasí, líbá mě na obě

tváře, mává na televizní štáb a ukazuje mi, kam si mám stoupnout.

Cetkie je motor, který nás nutí k dochvilnosti, a tak se jí snažím

vyhovět. Začínám přecházet po místnosti jako loutka, zvedám

jednotlivé šaty a pronáším pitomoučké poznámky typu „No nejsou

kouzelné?“. Zvukař natáčí, jak čtu z kartiček text, který později spojí

s pořízenými záběry, a pak mě vyhazují z pokoje, aby mohli

nerušeně natočit moje/Cinnovy návrhy.

Prim směla dnes na tu událost přijít ze školy dřív. Právě stojí v

kuchyni, kde ji zpovídá další člen štábu. V blankytně modrých

šatech, které zvýrazňují její oči, vypadá nádherně. Plavé vlasy má

stažené modrou stuhou a přenáší trochu váhu na špičky leskle bílých

bot, jako kdyby se chystala vzlétnout, jako…

Bum! Mám pocit, jako kdyby mě někdo udeřil do hrudi. Ve

skutečnosti se nic nestalo, ale ta bolest je tak skutečná, že mimoděk o

krok ustupuji. Křečovitě zavírám oči a nevidím Prim, ale Routu,

dvanáctiletou dívku z Jedenáctého kraje, která se stala mým

spojencem v aréně. Dokázala přeskakovat ze stromu na strom skoro

jako pták a zachytávala se těch nejtenčích větví. Routa, které jsem

nepomohla. Kterou jsem nechala zemřít. Vybavuji si, jak leží na

zemi s oštěpem zabořeným v břiše…

Koho dalšího se mi nepodaří zachránit před pomstychtivostí a

krutostí Kapitolu? Kdo další zemře, jestli neuspokojím prezidenta

Snowa?

Uvědomuji si, že mi Cinna obléká kabát, a mechanicky zvedám

paže. Celou mě zahaluje a obklopuje sněhově bílá kožešina. Takové

zvíře jsem ještě neviděla. „Hermelín,“ říká Cinna, když vidí, jak

hladím měkký rukáv. Následují kožešinové rukavice, jasně červený

šátek a něco chlupatého přes uši. „Díky tobě se klapky na uši

dostanou znova do módy.“

Nenávidím klapky na uši, pomyslím si. Člověk s nimi hůř slyší, a

od chvíle, kdy jsem po výbuchu v aréně ohluchla na jedno ucho, je

nesnáším ještě víc. Po mém vítězství mi Kapitol ucho vyléčil, ale

každou chvíli se přistihnu, že ho pořád opatrně a nevěřícně zkouším.

Spěšně ke mně přichází matka a něco drží v ruce. „Pro štěstí,“

říká.Je to ten odznáček, který mi věnovala Madge. Letící reprodrozd

ve zlatém kruhu. Snažila jsem se ho dát Routě, ale nechtěla si ho

vzít. Říkala, že právě kvůli tomu se mi rozhodla důvěřovat. Cinna mi

ho připíná k šátku.

Cetkie Trinketová opodál tleská rukama. „Všichni mi věnujte

pozornost! Chystáme se na první venkovní záběr, kde se vítězové

přivítají na počátku své úžasné cesty. Takže, Katniss, pořádně se

usměj, ta vyhlídka tě přece plní vzrušením, ne?“ Nijak nepřeháním,

když řeknu, že mě Cetkie doslova vystrčí ze dveří.

Chvíli skoro nic nevidím kvůli sněhu, který se začal hustě sypat z

nebe. Pak rozeznávám, jak Peeta vychází ze dveří svého domu. V

hlavě mi znějí slova prezidenta Snowa: „Dej si ještě vyšší cíl.

Přesvědč mě.“ A vím, že nemám jinou možnost.

Nasazuji široký úsměv a vykročím směrem k Peetovi. Pak, jako

kdybych nedokázala vydržet už ani vteřinu, se dávám do běhu. Chytá

mě, otáčí se se mnou a pak podkluzuje na sněhu – ještě pořád se

úplně nesžil se svou umělou nohou. Padáme do sněhu, on dole, já na

něm, a poprvé za několik měsíců se líbáme. Polibku překážejí

kožešiny, sněhové vločky a rtěnka, ale pod tím vším cítím Peetovu

pevnou spolehlivost. A vím, že nejsem sama. Ať jsem ho zranila

sebevíc, před kamerami mě nepotopí. Nezpečetí můj osud nějakým

vlažným polibkem. Stále o mě pečuje.

Stejně jako v aréně. Z toho pomyšlení je mi najednou nějak do

pláče. Místo toho mu pomáhám na nohy, zaklesnu se do něj a šťastně

ho táhnu za sebou.

Zbytek dne se mi slévá do jediné rozmazané šmouhy: cesta na

nádraží, loučení, odjezd vlaku, naše stará parta – Peeta a já, Cetkie a

Haymitch, Cinna a Portia, Peetova vizážistka – u večeře sestávající z

nějakého nepopsatelně báječného jídla, na které si nepamatuji. Pak

sedím v pyžamu a objemném županu ve svém přepychovém kupé a

čekám, až ostatní půjdou spát. Vím, že Haymitch bude vzhůru ještě

dlouho. Nerad spí, když je venku tma.

Jen co se ve vlaku všechno ztiší, obouvám si bačkory a vycházím

k jeho dveřím. Musím zaklepat několikrát, než mi otevře. Mračí se,

jako kdyby věděl, že mu nesu špatnou zprávu.

„Co chceš?“ ptá se a mě málem poráží oblak vinných výparů.

„Musím s vámi mluvit,“ šeptám.

„Teď?“ diví se. Přikyvuji. „Tak ať to stojí za to.“ Čeká, ale já

jsem si jistá, že každé slovo, které si řekneme v kapitolském vlaku,

někdo odposlouchává a nahrává. „Tak co?“ vyštěkne netrpělivě.

Vlak brzdí a na zlomek vteřiny mě napadá, že mě osobně sleduje

prezident Snow a nesouhlasí s tím, abych se svěřila Haymitchovi, a

proto se mě rozhodl rovnou zabít. Zastavujeme ale jen na doplnění

paliva.

„Je tu takový zatuchlý vzduch,“ říkám.

Jde o zcela nevinnou větu, ale Haymitch chápavě mhouří oči.

„Potřebuješ na chvíli ven.“ Protahuje se kolem mě a vyráží chodbou

ke dveřím. Když s námahou otevře, zasype nás poryv sněhu.

Haymitch seskakuje z vozu.

Přibíhá k nám kapitolský průvodčí, ale Haymitch na něj dobrosrdečně

mávne a zapotácí se. „Jenom chci na čerstvý vzduch. Za

minutku jsem zpátky.“

„Omlouvám se. Je namol,“ říkám tiše. „Postarám se o něj.“

Seskakuji za Haymitchem a plahočím se sněhem. Skoro okamžitě si

promáčím bačkory. Haymitch mě odvádí za poslední vagon, kde nás

nikdo neuslyší. Pak se ke mně otáčí. „Tak co je?“

Všechno mu říkám. O prezidentově návštěvě, o Hurikánovi tom,

že všichni zemřeme, jestli nebudu dost dobrá. V červené záři zadních

světel vlaku najednou vypadá střízlivější a podstatně starší. „Takže to

musíš zvládnout.“

„Kdybyste mi mohl pomoct aspoň s touhle cestou…,“ začínám.

„Ne, Katniss, nejde jenom o tuhle cestu,“ skáče mi do řeči.

„Jak to myslíte?“ ptám se.

„I když to teď zvládneš, za dalších pár měsíců se vrátí, aby nás

všechny odvezli na Hladové hry. Budete s Peetou dělat trenéry každý

rok. A oni s vámi budou každý rok točit rozhovory, vysílat

podrobnosti o vašem soukromém životě a ty nebudeš mít jinou

možnost, než s ním žít šťastně až do smrti.“

Zvolna mi dochází plný význam jeho slov. Nikdy nemohu žít s

Hurikánem, i kdybych nakrásně tisíckrát chtěla. Nikdy nebudu smět

žít sama. Navždy budu muset být zamilovaná do Peety. Kapitol

nepřipustí nic jiného. Možná mi dají ještě pár let, abych zůstala s

matkou a Prim, protože je mi teprve šestnáct. Ale pak… pak…

„Chápeš, co tím myslím?“ naléhá Haymitch. Přikyvuji. Existuje

pro mě jediná budoucnost, nechci-li zabít svoje nejbližší i sebe samu.

Budu si muset vzít Peetu.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a dvě