Vražedná pomsta: kapitola 8

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 7. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 2 – Vražedná pomsta Collins Suzanne, přečteno: 261×
hunger-2.jpg

8

„Ne!“ křičím a vrhám se kupředu. Je příliš pozdě na to, abych

zabránila dalšímu švihnutí, a instinktivně vím, že nebudu mít ani sílu,

abych úder zablokovala. Místo toho skáču před Hurikána. Zvedám

paže, abych co nejvíc ochránila jeho zmlácené tělo, takže nemám

čím odvrátit ránu. Bič mě zasahuje plnou rychlostí přes levou tvář.

Okamžitě cítím oslepující bolest. Před očima mi vyšlehnou

klikaté záblesky světla a já klesám na kolena. Jednou rukou si držím

obličej a druhou se opírám o zem, abych nepřepadla. Hned se mi

začíná vytvářet podlitina, která mi zavírá oko. Kameny pode mnou

jsou zvlhlé a ve vzduchu visí nasládlý pach Hurikánovy krve.

„Přestaňte! Vždyť ho zabijete!“ vřískám.

Na chvilku zahlédnu útočníkovu tvář, tvrdou, s hlubokými

vráskami a krutým úšklebkem. Šedivé vlasy oholené nakrátko, oči

tak černé, jako kdyby je tvořily jen obrovské zorničky, dlouhý rovný

nos zarudlý od mrazivého vzduchu. Svalnatá paže se opět zvedá,

tentokrát proti mně. Mimoděk sahám rukou k ramenu, abych vytáhla

z toulce šíp, ale zbraň jsem pochopitelně nechal v lese. Zatínám zuby

v očekávání dalšího úderu.

„Moment!“ vyštěkne jiný hlas. Na scéně se objevuje Haymitch.

Zakopává o ležící tělo mírotvorce. Je to Darius. Ze zrzavých vlasů na

čele mu vyčnívá obrovská fialová boule. Je v bezvědomí, ale dýchá.

Co se stalo? Pokusil se pomoct Hurikánovi přede mnou?

Haymitch si ho nevšímá a trhnutím mě zvedá na nohy. „No

skvělé.“ Natáčí mi obličej ze strany na stranu a prohlíží si mě. „Příští

víkend ji mají fotit ve svatebních šatech. Co teď mám říct jejímu

vizážistovi?“

V očích muže s bičem zahlédnu záblesk poznání. Zachumlanou

do kožešiny, bez líčení a s copem zastrčeným pod kabát ve mně není

snadné poznat vítězku posledních Hladových her. Zvlášť s napuchlou

polovinou obličeje. Haymitch ale vystupuje v televizi už dlouhé roky

a nedá se na něj jen tak zapomenout.

Muž zvolna spouští ruku s bičem. „Narušila výkon trestu u

usvědčeného zločince.“

Mužův panovačný hlas i jeho zvláštní přízvuk mě varují před

neznámým nebezpečím. Odkud pochází? Z Jedenáctého kraje? Ze

Třetího? Přímo z Kapitolu?

„Mně by bylo sakra fuk, i kdyby vyhodila do luftu soudní

budovu! Podívejte se na její tvář! Myslíte, že bude za týden

připravená na focení?“ vrčí Haymitch.

Muž odpovídá stále stejně chladně, ale přece jen v jeho hlase

slyším náznak pochyb. „To není můj problém.“

„Že ne? Ale bude, kamaráde. Jen co se vrátím domů, zavolám do

Kapitolu,“ říká Haymitch. „A zjistím, kdo vám dal pokyn, abyste

rozcupoval tvářičku mé krásné vítězky!“

„Ten člověk je pytlák. Proč se do toho vlastně motala?“ ptá se

muž.

„Je to její bratranec.“ Za druhý loket mě teď drží Peeta, ale na

rozdíl od Haymitche velice jemně. „A ona je moje snoubenka. Takže

jestli chcete na něj, budete muset projít přes nás dva.“

Možná jsme to právě my. Jediní tři lidé v kraji, kteří smějí takhle

odporovat. Ačkoliv určitě pouze dočasně. Naše jednání nezůstane

bez odezvy. Pro tuto chvíli mi ale záleží jen na tom, abychom udrželi

Hurikána naživu. Nový vrchní mírotvorce se ohlíží na svůj oddíl. S

úlevou si uvědomuji, že jsou to samé známé tváře, staří přátelé z

Jarmarku. Z jejich výrazů je jasně patrné, že se jim celá věc vůbec

nezamlouvá.

Kupředu prkenně vychází Purnia, žena, která pravidelně jí u

Mastné Sae. „Domnívám se, že za první porušení zákona již byl

udělen požadovaný počet ran, pane. Pokud není trestem poprava,

kterou by vykonala popravčí četa.“

„Taková je tu standardní procedura?“ ptá se vrchní mírotvorce.

„Ano, pane,“ odpovídá Purnia a řada dalších souhlasně pokyvuje.

Jsem si jistá, že to ve skutečnosti nikdo neví, protože v Jarmarku

bylo za situace, kdy se někdo objevil s uloveným krocanem,

standardní procedurou objednat drůbeží stehýnko.

„Dobře. Tak si odtud odnes svého bratrance. A jestli přijde k

sobě, připomeň mu, že až bude příště pytlačit na kapitolské půdě,

osobně sestavím popravčí četu.“ Vrchní mírotvorce otírá krev z biče,

až na nás odletují kapky krve. Pak ho smotává do úhledných smyček

a odchází.

Většina ostatních mírotvorců se toporně řadí do útvaru za ním.

Několik jich zůstává, aby zvedli Dariovo tělo. Zachytávám Purniin

pohled a než odchází, naznačuji rty poděkování. Neodpovídá, ale

vím jistě, že mi rozuměla.

„Hurikáne.“ Otáčím se k němu a pokouším se ztuhlými prsty

uvolnit uzly jeho pout. Někdo nám podává nůž a Peeta mu přeřezává

lana. Hurikán se hroutí k zemi.

„Radši ho odneseme k tvé matce,“ říká Haymitch.

Nemáme nosítka, ale stařena ze stánku s oblečením nám pro dává

prkno, které jí slouží jako pult. „Jenom neříkejte, kde jste ho

sehnali,“ říká a rychle balí zbytek svého zboží. Většina náměstí už se

vylidnila – strach je silnější než soucit. Po tom, co se právě stalo, to

ale nemohu nikomu vyčítat.

Ve chvíli, kdy pokládáme Hurikána tváří dolů na nosítka, tu

zbývá jen hrstka lidí, kteří ho mohou nést. Provizorní nosítka tak

zvedá Haymitch, Peeta a dva horníci, kteří pracují ve stejné partě s

Hurikánem.

Leevy, která bydlí pár domů od dolu ve Sloji, mě bere za ruku.

Vloni má matka zachránila jejího mladšího bratra, když dostal

spalničky. „Potřebujete pomoc?“ V jejích šedých očích svítí strach,

ale zároveň odhodlání.

„Ne, ale mohla bys doběhnout pro Hazelle a poslat ji k nám?“

ptám se.

„Jistě,“ přikyvuje dívka a otáčí se.

„Leevy!“ volám za ní ještě. „Ať s sebou nebere děti!“

„Neboj. Sama je pohlídám,“ odpovídá.

„Díky.“ Zvedám Hurikánův kabát a pospíchám za ostatními.

„Dej si na to sníh,“ přikazuje mi Haymitch přes rameno. Nabírám

plnou hrst sněhu a tisknu si ho k obličeji. Bolest trochu ustupuje. Z

levého oka mi tečou slzy a v houstnoucím šeru mám co dělat, abych

dokázala sledovat skupinku před sebou.

Cestou slyším, jak Bristel a Thom, horníci z Hurikánovy party,

doplňují chybějící střípky toho, co se odehrálo. Hurikán určitě šel ke

Crayovu domu, jako už stokrát v minulosti, protože Cray za divoké

krocany platí dobrou cenu. Místo na něj tam ale narazil na nového

vrchního mírotvorce, který se prý jmenuje Romulus Knut. Nikdo

neví, co se stalo s Crayem. Ještě dnes ráno si kupoval na Jarmarku

pálenku, ale teď není k nalezení. Knut Hurikána okamžitě zatkl. S

uloveným krocanem v ruce mohl Hurikán sotva říct něco na svoji

obhajobu. Zpráva o jeho zatčení se rychle rozkřikla. Dovlekli ho na

náměstí, přinutili ho, aby se přiznal ke svému zločinu, a odsoudili ho

k okamžitému zbičování. Než jsem se k němu dostala, už měl za

sebou nejmíň čtyřicet ran. Někdy kolem třicáté ztratil vědomí.

„Ještě že měl jenom toho krocana,“ poznamenává Bristel.

„Kdyby u něj našli jeho obvyklý úlovek, dopadl by mnohem hůř.“

„Tvrdil Knutovi, že natrefil na toho krocana ve Sloji. Prý přeletěl

přes plot a on ho zabil. To je taky zločin, ale kdyby věděli, že byl v

lese, určitě by ho zabili,“ doplňuje Thom.

„A co Darius?“ ptá se Peeta.

„Asi tak po dvaceti ranách bičem přišel s tím, že už to stačí. Jenže

to neudělal chytře a oficiálně jako Purnia. Chytil Knuta za ruku a ten

ho přetáhl násadou biče přes hlavu. Nečeká na něj nic dobrého,“ říká

Bristel.

„To nečeká na nikoho,“ podotýká Haymitch.

K zemi se začínají hustě snášet velké, mokré vločky, které ještě

zhoršují viditelnost. Potácím se za ostatními po cestě k našemu domu

a orientuji se spíš sluchem než zrakem. Dveře se otvírají a na sníh

dopadá obdélník zlatavé záře. Matka, která na mě nepochybně čekala

po dlouhém dnu nevysvětlené nepřítomnosti, přehlíží celou scénu.

„Máme nového vrchního mírotvorce,“ říká Haymitch a ona jen

krátce kývne, jako kdyby nebylo třeba nic vysvětlovat.

Jako vždy mě naplňuje úžasem, jak se žena, která mě volá, když

je potřeba zabít nějakého pavouka, proměňuje v ženu, která neví, co

je strach. Když jí donesou nemocného nebo umírajícího..., myslím,

že to jsou jediné okamžiky, kdy moje matka opravdu ví, kdo je.

Během pár chvil sklízí věci z dlouhého kuchyňského stolu a

přehazuje přes něj sterilní bílé plátno. Ostatní na něj pokládají

Hurikána. Matka nalévá do lavoru vodu z konvice a přikazuje Prim,

ať jí podá několik léků ze skříňky. Sušené bylinky, tinktury i

lahvičky koupené v lékárně. Dívám se jí na ruce, na její dlouhé,

štíhlé prsty, jimiž do lavoru láme kousky bylinek a přidává kapky

různých vodiček. Namáčí do horké tekutiny čistý hadřík a vysvětluje

Prim, jak má připravit druhou várku.

Podívá se mým směrem. „Máš poraněné oko?“

„Ne, jenom mi oteklo,“ odpovídám.

„Dej si na to víc sněhu,“ radí mi, ale zjevně nejsem její hlavní

případ.

„Zachráníš ho?“ ptám se jí. Mlčky ždímá hadřík a chvilku ho drží

ve vzduchu, aby trochu zchladl.

„Neboj se,“ odpovídá místo ní Haymitch. „Před Crayem jsme tu

měli bičování na denním pořádku. A všechny raněné jsme tak nosili

k tvé matce.“

Na doby před Crayem, kdy u nás vládl jiný vrchní mírotvorce,

který se nerozpakoval používat bič, si nevzpomínám. Matka ale

tehdy musela být zhruba v mém věku a určitě ještě pracovala v

lékárně se svými rodiči. Už tenkrát jistě měla léčitelské nadání.

Jemnými dotyky začíná čistit zmrzačenou tkáň na Hurikánových

zádech. Zvedá se mi žaludek, připadám si úplně bezmocná z mé

rukavice kape na podlahu zbytek sněhu. Peeta mě usazuje na židli a

přikládá mi k líci hadřík naplněný čerstvým sněhem.

Haymitch posílá Bristela a Thoma domů a tiskne jim do dlaní

mince. „Nevím, co se stane s vaší partou,“ říká. Oba přikyvují a

přijímají peníze.

Přibíhá zadýchaná a rozrušená Hazelle, s vlasy zasypanými

čerstvým sněhem. Beze slova si sedá na židli vedle stolu, bere

Hurikána za ruku a přikládá si ji ke rtům. Matka si jí vůbec nevšímá.

Momentálně se nachází ve světě, který zahrnuje pouze ji a pacienta, a

občas ještě Prim. Všichni ostatní mohou počkat.

I jejím zkušeným a obratným rukám trvá dlouho, než vyčistí rány,

narovná potrhanou kůži, která se dá zachránit, potře ji léčivým

roztokem a lehce ji ováže. Po odstranění krve vidím každý zásah a o

to víc si uvědomuji i vlastní zranění. Násobím svoji boest dvakrát,

třikrát, čtyřicetkrát a mohu jenom doufat, že Hurikán zůstane v

bezvědomí. Tohle přání se mi ale nesplní. Po ložení posledních

obvazů se mu ze rtů vydere sten. Hazelle ho hladí po vlasech a něco

mu šeptá, zatímco matka s Prim procházejí skrovné zásoby analgetik,

jaká jsou obvykle dostupná pouze doktorům. Dají se těžko sehnat,

jsou drahá a je po nich neustálá poptávka. Matka musí šetřit

nejsilnější přípravky na tu nejhorší bolest, ale jaká bolest je nejhorší?

Pro mě je to vždycky ta bolest, které zrovna čelím. Kdyby záleželo

na mně, analgetika by zmizela během jediného dne, protože

nedokážu přihlížet utrpění. Matka se je pokouší šetřit pro umírající,

aby jim usnadnila odchod z našeho světa.

Vzhledem k tomu, že Hurikán nabývá vědomí, rozhodují se pro

bylinkovou směs, kterou může přijmout ústy. „To nebude stačit,“

ozývám se. Obracejí se ke mně. „To nebude stačit, já vím, jaké to je.

Tohle zabírá tak na bolesti hlavy.“

„Zkombinujeme to se sirupem na spaní, Katniss, a on to zvládne.

Bylinky jsou spíš proti zánětu…“ vysvětluje matka klidně.

„Dej mu pořádné léky!“ křičím na ni. „Dej mu je! Kdo ti dal

právo rozhodovat, kolik bolesti vydrží?“

Hurikán se při zvuku mého hlasu začíná hýbat a snaží se k mně

natáhnout. Při pohybu mu obvazy promáčí čerstvá krev a z úst se mu

vydere další zasténání.

„Odveďte ji,“ říká matka. Haymitch s Peetou mě doslova vynášejí

z místnosti, zatímco na ni nepříčetně řvu. Tisknou mě k posteli v

jednom z pokojů, dokud nepřestávám bojovat.

Ležím, vzlykám a z opuchlého oka se mi derou slzy. Slyším, jak

Peeta šeptá Haymitchovi o prezidentu Snowovi a o povstání v

Osmém kraji. „Katniss chce, abychom všichni utekli,“ dodává, ale

jestli si o tom Haymitch něco myslí, nechává si to pro sebe.

Za chvíli přichází matka a ošetřuje mi tvář. Pak mě bere za ruku a

hladí mě, zatímco jí Haymitch vypráví, co se stalo Hurikánovi.

„Takže to zase začíná?“ ptá se matka. „Jako dřív?“

„Vypadá to tak,“ krčí Haymitch rameny. „Kdo by si pomyslel, že

se nám bude tak brzy stýskat po starém Crayovi?“

Cray by nebyl oblíbený už kvůli uniformě, kterou nosil, ale největší

nechuť v kraji si vysloužil tím, že lákal k sobě do postele

hladovějící mladé ženy za peníze. V opravdu špatných dobách se mu

večer u dveří shromažďovaly ty nejhladovější a soupeřily o

příležitost k výdělku několika mincí prodejem vlastního těla, aby

uživily svoje rodiny. Kdybych byla starší, když zemřel můj otec,

možná bych byla jednou z nich. Místo toho jsem se naučila lovit.

Nevím přesně, co matka myslí tím, že něco zase začíná, jsem

však příliš rozzlobená a raněná, než abych se ptala. Chápu ale, že se

vracejí horší časy, protože když zazvoní zvonek u dveří, vyskakuji z

postele. Kdo by to mohl být takhle pozdě v noci? Napadá mě jediná

odpověď. Mírotvorci.

„Nesmějí si ho odnést,“ říkám.

„Možná jdou pro tebe,“ upozorňuje mě Haymitch.

„Nebo pro vás,“ odpovídám.

„Tohle není můj dům,“ připomíná mi. „Ale půjdu otevřít.“

„Ne, otevřu já,“ říká matka tiše.

Nakonec jdeme všichni za ní. Když otvírá dveře, nestojí za nimi

oddíl mírotvorců, ale jediná zasněžená postava. Madge. Podává mi

provlhlou kartónovou krabičku.

„To je pro tvého přítele,“ říká. Otvírám víčko a vidím půl tuctu

ampulí s čirou tekutinou. „Patří mé matce. Říkala, že si je mohu vzít.

Dejte mu je, prosím.“ Než ji stačíme zadržet, odbíhá zpátky do

bouře.

„Holka bláznivá,“ mručí Haymitch, když následujeme matku do

kuchyně.

Ať daly s Prim Hurikánovi cokoliv, měla jsem pravdu. Nestačí to.

Má křečovitě zaťaté zuby a na čele se mu perlí kapky potu. Matka

natahuje čirou tekutinu z ampulky do injekční stříkačky a bodá mu ji

do paže. Hurikánovi se prakticky okamžitě ulevuje.

„Co je to?“ ptá se Peeta.

„Lék z Kapitolu. Říká se mu morfion,“ odpovídá matka.

„Já ani nevěděl, že Madge zná Hurikána,“ diví se Peeta.

„Prodávali jsme jí jahody,“ odsekávám skoro zlostně. Proč se ale

zlobím? Rozhodně ne kvůli tomu, že přinesla lék.

„Musejí jí zatraceně chutnat,“ podotýká Haymitch.

Mračím se. Náznak, že mezi Hurikánem a Madge něco je, se mi

nelíbí.

„Je to moje kamarádka,“ říkám jenom.

Když teď Hurikánovi zabral lék, všichni se znatelně uvolňují.

Prim všem nutí trochu vývaru a chleba. Nabízíme Hazelle pokoj k

přespání, ale musí se vrátit k ostatním dětem. Haymitch s Peetou jsou

ochotni zůstat, ale matka je posílá domů, aby se vyspali. Ví, že nemá

smysl, aby nakazovala jít do postele i mně, a nechává mě u Hurikána,

zatímco si s Prim jdou odpočinout.

Sedám si na židli po Hazelle a beru Hurikána za ruku. Po chvíli

přejíždím prsty po jeho tváři. Dotýkám se těch částí jeho obličeje,

jichž jsem nikdy předtím neměla důvod se dotknout. Jeho hustého,

tmavého obočí, křivky jeho líce, nosu i sníženého místa na krku.

Objíždím linii strniště na jeho čelisti a konečně dospívám ke rtům.

Měkkým, plným a mírně popraskaným. Na chladné kůži mě hřeje

jeho dech.

Vypadají ve spánku všichni mladší? Protože právě teď by

Hurikán mohl být tím chlapcem, na něhož jsem před lety narazila v

lese a který mě obvinil, že mu kradu kořist z pastí. Tvořili jsme

opravdu zvláštní pár: dva vyděšení sirotci bez otců, ale s nezdolným

odhodláním udržet naše rodiny naživu. Byli jsme zoufalí, od toho

dne jsme však už nebyli sami, protože jsme našli jeden druhého.

Vzpomínám na stovky společných zážitků v lese, na ospalá

odpoledne strávená rybařením, na den, kdy jsem ho učila plavat, na

okamžik, kdy jsem si pochroumala koleno a Hurikán mě odnesl

domů. Spoléhali jsme jeden na druhého, kryli jsme si navzájem záda

a dodávali jsme si odvahu. Poprvé si představuji, jaké by to bylo,

kdybychom si vyměnili místa. Představuji si, jak se Hurikán nabízí v

den sklizně coby dobrovolník místo Roryho, jak mizí z mého života,

jak se stává milencem cizí dívky, aby se udržel naživu, a pak se s ní

vrací domů. Bydlí vedle ní. Slibuje, že si ji vezme.

Nenávist, kterou cítím k němu, k té vymyšlené dívce a vůbec ke

všemu, je tak skutečná a silná, až se jí málem zalykám. Hurikán je

můj. Já zase jeho. Všechno ostatní je nemyslitelné. Proč ho museli

zbičovat tak, že ho přitom málem zabili, než jsem si to uvědomila?

Protože jsem sobecká. Jsem zbabělec. Jsem takový typ holky,

která ve chvíli, kdy by mohla být něco platná, radši uteče, aby si

zachránila život, a nechá všechny, kteří nemohou odejít s ní,

napospas utrpení a smrti. Taková holka se dnes setkala s Hurikánem

v lese.

Není divu, že jsem vyhrála Hladové hry. Ty nikdy nemůže vyhrát

slušný člověk.

Zachránila jsi Peetu, ozývá se ve mně tenký hlásek. Teď ale

pochybuji i o tomhle. Prostě jsem dobře věděla, že můj další život ve

Dvanáctém kraji by nestál za nic, kdybych se ho nebála zemřít.

Opírám si hlavu o stůl a dusím se odporem k sobě samé. Kéž

bych bývala zemřela v aréně. Kéž by mě býval Seneca Crane vyhodil

do povětří, jak podle slov prezidenta Snowa měl, když jsem vytáhla

ty bobule.

Bobule. Dochází mi, že v tom jediném okamžiku leží odpověď na

otázku, kým jsem. Vytáhla-li jsem jedovaté bobule, abych zachránila

Peetovi život, protože jsem věděla, že by se mě doma všichni stranili,

kdybych se vrátila bez něj, jsem hodna opovržení. Pokud jsem je

vytáhla, protože jsem ho milovala, jsem pořád značně sebestředná

osoba, ale dalo by se mi to odpustit. Pokud jsem je ale vytáhla, abych

vzdorovala Kapitolu, jsem hrdinka. Potíž spočívá v tom, že nevím,

co přesně se mi v té chvíli honilo hlavou.

Mohou mít lidé v krajích pravdu, když můj čin považují za akt

vzpoury, byť třeba podvědomý? Hluboko ve svém nitru jsem přece

musela vědět, že nestačí zachránit sebe, svou rodinu a přátele tím, že

utečeme. I kdybychom mohli. Nic by se tím nespravilo. Nezabránilo

by to lidskému utrpení podobnému tomu, jakým dnes prošel Hurikán.

Život ve Dvanáctém kraji se vlastně zase tolik neliší od života v

aréně. V určitém okamžiku člověk musí přestat utíkat a postavit se

tomu, kdo vás chce zabít, čelem. Nejtěžší je nalézt k tomuto obratu

odvahu. Tedy, pro Hurikána to těžké není. Ten se jako rebel narodil.

To já si plánuji útěk.

„Je mi to moc líto,“ šeptám, nakláním se k němu a líbám ho.

Zachvějou se mu oční víčka a podívá se na mě přes mlžný závoj

opiátů. „Ahoj, Katrys.“

„Ahoj, Hurikáne,“ odpovídám.

„Já myslel, že už budeš pryč,“ říká.

Má volba je jednoduchá. Mohu zemřít jako štvaná kořist v lese,

nebo mohu zemřít vedle Hurikána. „Nikam nejdu. Zůstanu tady a

budu dělat co nejvíc problémů.“

„Já taky,“ říká Hurikán. Daří se mu ještě usmát, než ho léky

unášejí zpátky do říše snů.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a nula