Vražedná pomsta: kapitola 9

9Někdo mi třese ramenem a já si sedám. Usnula jsem s obličejemna stole a záhyby bílého plátna mi obtiskly rýhy do zdravé líce. Vjizvě od biče na druhé tváři mi cuká bolestí. Hurikán neví o světě, alejeho prsty jsou propletené s mými. Cítím čerstvý chléb a otáčímztuhlý krk. Spatřím Peetu, který na mě smutně shlíží. Mám dojem, ženás už chvíli pozoruje.„Jdi do postele, Katniss. Já se o něj postarám,“ říká.„Peeto, k tomu, co jsem říkala včera o útěku…,“ začínám.„Já vím,“ přerušuje mě. „Není potřeba nic vysvětlovat.“V bledém, sněhovém ranním světle vidím na kredenci bochníkychleba i tmavé kruhy pod Peetovýma očima. Přemýšlím, jestli vůbecspal. Jestli ano, určitě ne dlouho. Vzpomínám, jak včera souhlasil, žese mnou odejde, jak se postavil vedle mě, aby ochránil Hurikána, amyslím na jeho ochotu plnit moje přání, ačkoliv mu na oplátkunabízím tak málo. Ať dělám cokoliv, vždycky někomu působímbolest. „Peeto…“„Jdi už do postele, ano?“ říká.Potácím se po schodech nahoru, zalézám pod přikrývku aokamžitě usínám. V jednu chvíli mi do snů vstupuje Kordeta,splátkyně z Druhého kraje. Pronásleduje mě, sráží mě k zemi a tisknemi nůž k obličeji. Ostří se zarývá hluboko do mé tváře a otvírá v níširokou ránu. Kordeta se začíná proměňovat, její obličej seprodlužuje do podoby protažené mordy a z kůže jí vyrážejí tmavéchlupy. Nehty jí narůstají do dlouhých drápů, jen její oči zůstávajínezměněné. Stává se zmutovanou formou sebe sama, tím vlčímtvorem, které na nás Kapitol poslal poslední noc v aréně. Zakláníhlavu a vydává dlouhé, strašidelné zavytí, na něž odpovídají dalšímutové opodál. Pak začíná chlemtat krev, která mi vytéká z rány, akaždé olíznutí mi vysílá přes tvář novou vlnu bolesti. Přiškrceněkřičím a s trhnutím se probouzím. Potím se a zároveň se chvějuzimou. Dlaní si chráním poraněnou tvář a připomínám si, že mi tu93ránu nezpůsobila Kordeta, nýbrž Knut. Přeju si, aby tu se mnou bylPeeta a držel mě v náručí, ale potom si uvědomuji, že si takové věciuž přát nesmím. Zvolila jsem si Hurikána a vzpouru a budoucnost sPeetou v režii Kapitolu se mi uzavřela.Oko už nemám tolik oteklé a dokážu ho trochu otevřít. Odhrnujizávěsy a zjišťuji, že sněhová bouře zesílila. Za okny zuří prudkávánice. Vidím jen bílou tmu a slyším kvílení větru, které připomínávytí mutantů.Sněhovou vánici vítám. Aspoň může od mého prahu zapuditskutečné vlky, známé jako mírotvorci. Poskytne mi pár dní napřemýšlení. Na přípravu nějakého plánu. S Hurikánem, Peetou aHaymitchem nablízku. Tu vánici mi seslalo samo nebe.Než ale sejdu dolů, abych čelila svému novému životu, dávám sipár okamžiků, abych si uvědomila, co to pro mě bude znamenat.Ještě včera jsem byla připravena utéct uprostřed zimy se svýminejbližšími do divočiny, navzdory velice reálné možnosti, že násKapitol bude pronásledovat. Jednalo se o krajně nejistý plán. Teď sevšak odhodlávám k něčemu ještě riskantnějšímu. Boj proti Kapitolubezpochyby povede k bleskové odplatě. Musím si připustit, že mě vkterémkoliv okamžiku mohou zatknout. Ozve se zaklepání na dveře,jako minulou noc, a oddíl mírotvorců mě odvleče pryč. Možná měbudou mučit. Zmrzačí mě. Pokud budu mít štěstí a dostane se mirychlého konce, proženou mi na náměstí kulku hlavou. Kapitol mánevyčerpatelnou paletu možností, jak zabíjet nepohodlné lidi.Představuji si různé varianty a jsem vyděšená, ale je pravda, že smrtna mě čekala už tak. Byla jsem splátkyně v Hladových hrách.Vyhrožoval mi osobně prezident. Uhodili mě bičem do obličeje. Užnyní jsem jejich terč.Teď ale přichází těžší část. Musím se vyrovnat s tím, že stejnýosud může potkat i rodinu a přátele. Prim. Stačí, když pomyslím naPrim, a mé odhodlání se rozplývá. Musím ji ochránit. Přetahuji sipřikrývku přes hlavu a dýchám tak rychle, že brzy vypotřebujiveškerý kyslík a začínám se dusit. Nemohu dovolit, aby Kapitolublížil mé sestřičce.A pak mi to dochází. Oni už jí ublížili. Zabili jí otce v těchmizerných dolech. Nečinně přihlíželi, když málem vyhladověla k94smrti. Vybrali ji jako splátce a pak ji přiměli, ať sleduje, jak jejísestra bojuje na život a na smrt v těch strašných hrách. Zranili jimnohem víc, než já jsem v jejím věku kdy byla zraněná. A i její údělbledne ve srovnání s tím, co život nachystal Routě.Odhazuji přikrývku a nabírám do plic studený vzduch, kterýdovnitř proniká přes netěsnící okna.Prim… Routa… nejsou naopak důvodem k boji? Protože to, cojim udělali, je tak obludné, neospravedlnitelné a zlé, že nemámejinou možnost? Protože nikdo nemá právo s nimi jednat tak, jako snimi jednal Kapitol?Ano. Na tohle si musím vzpomenout, až bude hrozit, že mě zavalístrach. To, co se chystám udělat a co budeme všichni muset vydržet,děláme pro ně. Routě už nepomůžeme, ale možná není pozdě protěch pět malých dětí, které ke mně vzhlížely na náměstí Jedenáctéhokraje. Možná není pozdě pro Roryho, Vicka a Posy. Možná nenípozdě pro Prim.Hurikán má pravdu. Když budou mít lidé dost odvahy, tohle bymohla být vhodná příležitost. Také má pravdu v tom, že bych mohlahodně dokázat – to já jsem dala události do pohybu. Netuším, copřesně bych měla udělat, ale rozhodnutí neutíkat je zásadnědůležitým prvním krokem.Sprchuji se a dnes ráno v duchu nesestavuji seznam zásob nacestu do divočiny, nýbrž se pokouším odhadnout, jak zorganizovalipovstání v Osmém kraji. Kolik lidí se tam bouří proti Kapitolu?Plánoval to někdo, nebo jednoduše vyvřela na povrch dlouhá létastřádaná a potlačovaná nenávist? Jak se dá docílit něčeho podobnéhoi tady? Připojí se k nám zdejší obyvatelé, nebo se zamknou ve svýchdomovech? Včera se náměstí okamžitě po Hurikánově bičovánívylidnilo. Není to ale tím, že si všichni připadáme bezmocní anemáme tušení, co bychom měli podniknout? Potřebujeme někoho,kdo by nás vedl a ujistil nás, že něco dokážeme. A myslím, že já nato nejsem vhodná osoba. Možná jsem zapůsobila jako katalyzátor,ale vůdce by měl být zapálený pro věc a já jsem sotva dokázalapřesvědčit sebe samu. Měl by to být někdo, kdo má odvahy narozdávání. Já mám co dělat, abych sama sebe vyburcovala ke95kurážnému postoji. Někdo s jasnými, přesvědčivými argumenty,zatímco já často nenacházím vhodná slova.Slova. Jakmile pomyslím na slova, ihned se mi vybaví Peeta. Jaklidé hltají všechno, co říká. Vsadím se, že kdyby chtěl, dokázal byrozhýbat dav k nějaké akci. Ten by našel správná slova. Jsem si všakjistá, že ho to nikdy ani nenapadlo.Dole nacházím matku a Prim, které ošetřují Hurikána. Podle jehovýrazu se zdá, že účinky léku odeznívají. Připravuji se na novouhádku, ale nutím se do klidu. „Nemůžeš mu dát další dávku?“„Dám mu ji, jestli to bude nutné. Nejdřív ale chceme vyzkoušetsněhový zábal,“ odpovídá matka. Snímá Hurikánovi obvazy. Úplněje vidět, jak mu záda sálají horkem. Pokládá na jeho rudou kůži čistéplátno a kývá na Prim.Má sestra promíchává ve velké míse sníh. Není to ale obyčejnýčistý sníh. Má nazelenalý nádech a stoupá z něj nasládlá vůně.Sněhový zábal. Opatrně začíná naběračkou nanášet sníh na plátno.Téměř slyším syčení, které se ozývá z Hurikánovy trýzněné tkáně.Udiveně otvírá oči a vydechuje úlevou. „Naštěstí máme sníh,“poznamenává matka. Přemítám, jaké to asi musí být, když se člověkuzdravuje z bičování uprostřed léta, kdy panuje dusné horko a zkohoutku teče jen vlažná voda. „Co jsi dělala v létě?“ ptám se.Matka se mračí, až jí na čele vystupuje hluboká vráska. „Snažilajsem se odhánět mouchy.“Při tom pomyšlení se mi zvedá žaludek. Matka plní sněhovousměs do kapesníku a já si ho přikládám k tváři. Bolest ihnedustupuje. Podíl na tom má chlad sněhu, to je jisté, ale pomáhají ibylinky, které matka ke sněhu přimíchala. „Páni. To je úžasné. Pročjsi mu to nedala už včera večer?“„Potřebovala jsem, aby se rána nejdřív trochu zatáhla,“ odpovídá.Nevím, co to přesně znamená, ale pokud její léčba zabírá, pročbych o ní měla pochybovat? Matka ví, co dělá. Dohánějí mě výčitkysvědomí kvůli včerejšku a těm strašným věcem, které jsem na niřvala, zatímco mě Peeta s Haymitchem vlekli z kuchyně.„Omlouvám se. Za to, jak jsem na tebe včera křičela.“„Už jsem slyšela i horší,“ odpovídá. „Sama jsi přece viděla, jakreagují lidé, když jejich milovaný trpí.“96Jejich milovaný. Ta slova mě umrtvují, jako kdybych byla vesněhovém zábalu. Jistěže mám Hurikána ráda. Ale jak ráda? Co tímvlastně myslím, když říkám, že ho mám ráda? Nevím. V citověvypjaté chvíli uprostřed noci jsem ho políbila, ale jsem si jistá, že sito nepamatuje. Nebo pamatuje? Doufám, že ne. Pokud ano, všechnose jenom zkomplikuje a já opravdu nemohu řešit polibky, kdyžmusím pomoct zorganizovat povstání. Potřásá hlavou, abych si jipročistila. „Kde je Peeta?“ ptám se.„Šel domů, když jsme slyšeli, že vstáváš. Nechtěl nechat svůjdům v bouři prázdný,“ říká matka.„Dostal se v pořádku domů?“ ptám se. V takové vánici se člověkmůže ztratit na několika metrech a potácet se špatným směrem,dokud nezmrzne.„Zavolej mu a ověř si to,“ radí mi matka.Odcházím do pracovny, které jsem se po návštěvě prezidentaSnowa většinou vyhýbala, a vytáčím Peetovo číslo. Po několikazazvoněních se ozývá.„Ahoj, jenom jsem se chtěla ujistit, že jsi došel v pořádku domů,“říkám.„Katniss, bydlím prakticky vedle tebe,“ odpovídá.„Já vím, ale v takovémhle počasí…“„Jsem v pohodě. Díky, že voláš.“ Následuje dlouhá odmlka. „Jakje Hurikánovi?“„Dobře. Matka s Prim mu právě dávají sněhový zábal.“„A tvoje tvář?“ ptá se.„Taky mám zábal,“ říkám. „Viděl jsi dneska Haymitche?“„Byl jsem ho zkontrolovat. Je namol. Zapálil jsem mu v krbuoheň a nechal jsem mu kus chleba.“„Chtěla bych si promluvit… s vámi oběma.“ Víc se neodvažujidodat, protože nám určitě odposlouchávají telefon.„Asi budeš muset počkat, až se trochu umoudří počasí,“ říkáPeeta. „Do té doby se stejně nic moc nestane.“„To je pravda,“ souhlasím.Uplynou dva dny, než se bouře vyzuří. Nechává po sobě závěje,které mi sahají až nad hlavu. Další den trvá, než prohážou cestu zVesnice vítězů na náměstí. Během té doby pomáhám ošetřovat97Hurikána, přikládám si k tváři sněhový zábal a snažím sevzpomenout si na co nejvíc podrobností o povstání v Osmém krajipro případ, že by nám to mohlo nějak pomoct. Otok na tváři ustupujea zůstává po něm svědivá rána, která se ale postupně hojí, a černápodlitina kolem oka. Hned při první příležitosti volám Peetovi, abychse ho zeptala, jestli se mnou nechce jít do města.Budíme Haymitche a táhneme ho s sebou. Reptá, ale ne tolik jakoobvykle. Všichni víme, že si musíme popovídat o tom, co se stalo, aže to nemůžeme probrat na tak nebezpečném místě, jako jsou našedomovy ve Vesnici vítězů. Počkáme, dokud vesnice nezůstane dostdaleko za námi, a pak se teprve dáváme do řeči. Rozhlížím se potřímetrových sněhových stěnách po obou stranách úzké cesty apřemítám, jestli nás náhodou nezaváli.Haymitch konečně promlouvá: „Takže všichni míříme doneznáma, co?“ ptá se mě.„Ne,“ odpovídám. „Už ne.“„Došlo ti, že tvůj plán má několik menších chybiček, zlato?“ušklíbne se. „Dostala jsi nějaké nové nápady?“„Chci zahájit vzpouru,“ šeptám.Haymitch se dává do smíchu. Nejde ani o zlomyslný smích, cožje ještě horší. Dává tím jasně najevo, že mě vůbec nebere vážně. „Ajá zase chci drink. Ale dej mi vědět, jak to dopadlo,“ říká.„Co tedy máte v plánu vy?“ odsekávám mu.„Já mám v plánu zařídit, aby vám dokonale vyšla svatba,“odpovídá Haymitch. „Volal jsem do Kapitolu a přeložil jsem focení,aniž bych je unavoval přílišnými detaily.“„Vždyť ani nemáte telefon,“ divím se.„Cetkie mi ho nechala spravit,“ vysvětluje. „Dokonce se měptala, jestli bych tě nechtěl dovést k ženichovi. Odpověděl jsem, žečím dřív se tě zbavím, tím líp.“„Haymitchi,“ slyším, jak do mého hlasu proniká prosebný tón.„Katniss,“ napodobuje mou intonaci. „To nepůjde.“Umlkáme, když nás míjí skupinka mužů s lopatami mířící doVesnice vítězů. Třeba něco podniknou s těmi třímetrovýmisněhovými stěnami. Než se dostanou mimo doslech, už jsme příliš98blízko náměstí. Vcházíme na něj a všichni okamžitě zůstávámezkoprněle stát.Během vánice se nic moc nestane. Na tom jsme se s Peetoushodli. Nemohli jsme se ale plést víc. Náměstí se proměnilo. Zestřechy soudní budovy visí obrovský plakát s emblémem Panemu. Podokonale zametených dlažebních kostkách pochodují mírotvorci vneposkvrněně bílých uniformách. Na okolních střechách další z nichobsluhují kulometná hnízda. Nejhorší je ale několik novinek – sloupurčený k bičování, kůly a šibenice – vztyčených uprostřed náměstí.„Knut neztrácí čas,“ podotýká Haymitch.Několik ulic za náměstím šlehají k nebi plameny. Nikdo nemusínic říkat. Může se jednat pouze o Jarmark. Myslím na Mastnou Sae,Rozparovačku a všechny přátele, kteří tam získávali obživu.„Haymitchi, nemyslíš, že byli ještě…“ Nedokážu tu větu anidokončit.„Ne, na to jsou moc chytří. Ty bys taky věděla, co se chystá,kdybys tu žila déle,“ říká. „Radši se půjdu podívat, kolik mi vlékárně prodají francovky.“Odchází přes náměstí a já se tázavě dívám na Peetu. „Na co topotřebuje?“ Vzápětí mi dochází odpověď. „Nesmíme mu dovolit, abyto pil. Zabije se, nebo přinejmenším oslepne. Mám doma stranoutrochu pálenky.“„Já taky. Snad mu to bude stačit, dokud Rozparovačka nenajdezpůsob, jak dál podnikat,“ říká Peeta. „Musím se mrknout na svourodinu.“„Já chci zajít za Hazelle.“ Dělám si o ni starosti. Myslela jsem, žese u nás objeví, jakmile proházejí cestu, ale zatím jsem ji neviděla.„Půjdu s tebou. V pekárně se zastavím cestou domů,“ rozhodujese Peeta.„Díky.“ Najednou se hrozně bojím toho, co možná u Hazellenajdu.Ulice jsou skoro liduprázdné, což by v tuhle denní dobu nebylotak neobvyklé, kdyby lidé byli v dolech a děti ve škole. Jenže nejsou.Vidím, jak na nás ze dveří a štěrbin v okenicích vyhlížejí ustrašenétváře.99Povstání, pomyslím si. To jsem ale idiot. Plány na vzpouru majíjednu zásadní chybičku, kterou jsme Hurikán ani já nepostřehli.Rebelie vyžaduje porušení zákona a odpor vůči autoritě. My jsme takjednali celý život, nebo aspoň naše rodiny. Pytlačili jsme,obchodovali jsme na černém trhu a v lesích jsme se vysmívaliKapitolu. Většina obyvatel Dvanáctého kraje ale považovala ipouhou návštěvu Jarmarku za příliš riskantní. A to jsem čekala, že seshromáždí na náměstí s cihlami a pochodněmi? I pohled na mě a naPeetu stačí, aby většina z nich odtahovala děti od okna a schovávalase za závěsy.Hazelle je doma a ošetřuje nemocnou Posy. Na první pohled u nípoznávám spalničkové pupínky. „Nemohu ji tu nechat,“ vysvětlujeHazelle. „Věděla jsem, že Hurikán je v těch nejlepších rukách.“„Už je na tom o dost líp,“ říkám. „Podle matky se za pár týdnůbude moct vrátit do dolů.“„Do té doby je možná ani neotevřou,“ krčí rameny Hazelle.„Slyšela jsem, že je zavřeli do odvolání.“ Neklidně se ohlíží poprázdných neckách.„Ty jsi taky zavřela prádelnu?“ ptám se.„Oficiálně ne,“ vrtí hlavou Hazelle. „Ale všichni se teď bojívyužívat mých služeb.“„Třeba to je tím sněhem,“ napadá Peetu.„Ne, Rory dnes ráno rychle oběhl obvyklé zákazníky. Vypadá to,jako by nikdo neměl nic na vyprání,“ říká.Rory ji objímá paží. „Budeme v pořádku.“Vytahuji z kapsy hrst mincí a pokládám je na stůl. „Matka pošlenějaký lék pro Posy.“Když vycházíme ven, obracím se na Peetu. „Ty jdi napřed. Já sechci projít kolem Jarmarku.“„Doprovodím tě,“ nabízí se.„Ne, už tak jsem tě zatáhla do spousty problémů,“ odmítám.„A když se vyhnu Jarmarku, nějak mi to pomůže?“ Usmívá se abere mě za ruku. Společně procházíme ulicemi Sloje k hořící budově.Ani se nenamáhali rozestavit kolem nějaké mírotvorce. Vědí, že se jinikdo nepokusí hasit.100Plameny rozehřívají okolní sníh a přes boty mi protéká proudčerné břečky. „To je uhelný mour,“ poznamenávám. V každéštěrbině bývalého skladiště i v samotných podlahových prknech hobylo plno. Je vlastně zázrak, že Jarmark nevyhořel už dávno. „Chcise podívat na Mastnou Sae.“„Dnes ne, Katniss. Myslím, že nikomu nepomůžeme, když se uněj stavíme,“ rozmlouvá mi to Peeta.Vracíme se na náměstí. Kupuji si pár koláčů od Peetova otce,zatímco si s ním Peeta nezávazně povídá o počasí. Nikdo senezmiňuje o ohavných mučidlech několik metrů před dveřmiobchodu. Při odchodu z náměstí si ještě stačím všimnout, ženepoznávám tvář ani jednoho mírotvorce.S dalšími dny se už tak špatná situace ještě zhoršuje. Dolyzůstávají zavřené dva týdny a polovina Dvanáctého kraje hladoví.Prudce vzrůstá počet dětí, které se hlásí o oblázky, ale ani pak častonedostávají slíbené příděly obilí. Vypuká vážný nedostatek potravy,a dokonce i lidé, kteří mají peníze, často chodí z obchodů s prázdnou.Když se konečně doly znovu otevřou, horníci dostávají nižší mzdu,musejí pracovat déle a jsou posíláni do těch nejnebezpečnějšíchšachet. Dychtivě očekávané jídlo k Zásilkovému dnu doráží zkaženéa pokálené hlodavci. Mučidla na náměstí nezůstávají dlouho ležetladem – lidé jsou trestáni za přečiny, které byly tak dlouhopřehlížené, až jsme zapomněli, že jsou proti zákonu.Hurikán odchází domů, aniž bychom ztratili jediné další slovo opovstání. Mám ale neodbytný pocit, že všechno, co kolem sebe vidí,jen posiluje jeho odhodlání bojovat. Problémy v dolech, týraná tělana náměstí, hlad vepsaný do tváří jeho rodiny. Rory se zapsal naoblázky, což je něco, o čem Hurikán nedokáže vůbec mluvit, alevzhledem k nepravidelným dodávkám a neustále stoupajícím cenámjídla ani to nestačí.Jedinou dobrou zprávou je to, že jsem přesvědčila Haymitche,aby si najal Hazelle jako hospodyni. Hazelle si tak vydělá nějaképeníze a Haymitchův životní standard výrazně stoupá. Je zvláštnívidět, jak má doma uklizeno a jak se u něj na kamnech ohřívá jídlo.Haymitch si toho ovšem sotva všímá, protože bojuje zcela odlišnoubitvu. Peeta a já se pokoušíme šetřit s pálenkou, kterou jsme pro něj101měli, ale už skoro došla, a když jsem naposledy vidělaRozparovačku, právě byla na pranýři.Na ulici si připadám jako psanec. Všichni se mě na veřejnostistraní. Doma však nemám o společnost nouzi. Matce, která si uždávno přestala říkat o peníze za svoje služby, do kuchyně proudíneustávající příliv nemocných a raněných. Docházejí jí zásoby léků,takže brzy bude muset ošetřovat pacienty jen sněhem.Les je samozřejmě naprosto zapovězen. O tom nikdonepochybuje, dokonce ani Hurikán. Jednoho rána se tam ale přecejen vydávám. A nepohání mě k tomu dům plný nemocných aumírajících, zkrvavená záda zbičovaných chudáků, vychrtlé tváředětí, dusot pochodujících bot ani všudypřítomná bída a nouze.Utíkám před bednou se svatebními šaty, které jednou večerpřicházejí s Cetkiinou poznámkou, že je osobně schválil prezidentSnow.Svatba. Opravdu má v úmyslu ji uskutečnit? Čeho se tím podlejeho zvráceného myšlení dosáhne? Je to snad šaráda kvůliobyvatelům Kapitolu? Byla jim přislíbena svatba, tak se takéuskuteční? A pak nás zabije, pro výstrahu ostatním krajům? Nevím.Nechápu to. Převracím se v posteli, ale nakonec tu nedokážu vydržetani minutu. Musím odsud vypadnout. Aspoň na pár hodin.Prohrabuji se skříní, dokud nenahmatám zimní oblečení od Cinnypro rekreační využití během Turné vítězů. Vodotěsné boty, sněhovákombinéza, halící mě od hlavy k patě, a teplé rukavice. Mám mocráda svoje staré lovecké věci, ale na cestu, kterou dnes chcipodniknout, se víc hodí tahle moderní výbava. Po špičkách scházímze schodů, plním lovecký vak potravinami a kradu se z domu. Plížímse postranními a zadními uličkami a mířím k mezeře pod plotemnedaleko od řeznictví. Chodí tudy do dolů řada horníků, a proto jesníh rozbrázděný spoustou křižujících se šlépějí. Mých stop si taknikdo nevšimne. Knut zatím přes všechna bezpečnostní opatřenínevěnuje příliš pozornosti plotu – snad se domnívá, že ošklivé počasía divoká zvířata udrží všechny obyvatele uvnitř. Přesto za plotemumetám stopy, dokud se neocitnu mezi stromy.Když vytahuji ze svého úkrytu luk a šípy a začínám se plahočitnavátým sněhem do lesa, právě se rozednívá. Z nějakého důvodu102jsem rozhodnuta dojít k jezeru. Snad abych se rozloučila s otcem i sešťastnými chvílemi, které jsme tam strávili, protože se tampravděpodobně nikdy nevrátím. Možná také proto, abychom seznovu svobodně nadechla. Je mi jedno, jestli mě chytnou, jen když seještě jednou podívám na jezero.Cesta trvá dvakrát déle než obvykle. Cinnovo oblečení opravduúčinně udržuje tělesné teplo a já docházím k cíli zpocená, ačkolivobličej mám ztuhlý chladem. Sníh se oslnivě leskne v paprscíchzimního slunce a já jsem tak vyčerpaná i ponořená do vlastníchbeznadějných myšlenek, že si nevšímám jasných znamení. Tenkéhosloupu kouře z komína, prohlubní od nedávných šlépějí ani vůněspařeného borového jehličí. Zastavuji se teprve několik kroků odbetonového domku. Ne kvůli kouři, stopám ve sněhu nebo vůni,nýbrž kvůli klapnutí, které si nemohu s ničím splést a které se ozývápřímo za mnou – odjištění zbraně.Reaguji instinktivně. Otáčím se a přikládám šíp k tětivě luku, ikdyž je mi jasné, že nejsem v nijak růžové situaci. Vidím bílouuniformu mírotvorce, špičatou bradu i světle modrou duhovku, dokteré se za vteřinku zabodne můj šíp. Pak ale hlaveň pušky klesá kzemi a neozbrojená žena ke mně vztahuje ruku. „Nestřílej!“ křičí.Váhám a nedokážu pochopit tenhle náhlý zvrat. Třeba majírozkazy, aby mě přivedli živou. Pak by ze mě mohli mučením dostatinformace o ostatních. Až naprší a uschne, pomyslím si. Chystám sevypustit šíp, ale vtom si všímám předmětu v ženině ruce. Je to malébílé kolečko plochého chleba. Vlastně spíš sušenka. Šedivá a pookrajích promáčená. V jejím středu je ale jasně viditelný reliéf.Reliéf mého reprodrozda.