DRUHÁ ČÁST
ÚTOK
10
Peetův jekot mi proniká do morku kostí, rezonuje v mých
bedrech a pomalu se přesouvá vzhůru, dokud se jím úplně
nezalykám. Stává se ze mě avoxka, která se dusí vlastním žalem. I
kdybych dokázala rozpohybovat křečovitě stažené hrdelní svaly a
dostala ten zvuk ze sebe ven, všiml by si toho někdo? V místnosti
nastal nepopsatelný zmatek. Všichni se překřikují a pokoušejí se
přijít na smysl Peetových slov. „A vy… ve Třináctém kraji… Do
rána jste mrtví!“ Nikdo se ale nezajímá o Peetu, jehož krev nahradilo
zrnění prázdné obrazovky.
Nad všeobecnou vřavou se zvedá velitelský hlas. „Ticho!“
Všichni se dívají na Haymitche. „Nejde o žádnou velkou záhadu!
Ten chlapec nás varuje, že se proti nám chystá bezprostřední lok.“
„Jak by o něm věděl?“
„Proč bychom mu měli věřit?“
„Jak to víte?“
Haymitch podrážděně vrčí: „Právě teď ho surově mlátí. Jaký
důkaz ještě chcete? Katniss, pomoz mi!“
Musím se otřást, abych ze sebe vypravila aspoň nějaká slova.
„Haymitch má pravdu. Nevím, odkud má Peeta informaci o útoku na
Třináctý kraj, ani jestli je to pravda. Ale on tomu věří. A oni ho…“
Nedokážu nahlas vyslovit, co mu Snow určitě provádí.
„Vy ho neznáte,“ obrací se Haymitch na Coinovou. „My ano.
Připravte svoje lidi na útok.“
Zdá se, že prezidentku překotný vývoj událostí nepolekal, jen
poněkud překvapil. Zamyšleně poklepává prstem na okraj řídicího
pultu před sebou. Když nakonec oslovuje Haymitche, mluví zcela
klidně. „Samozřejmě jsme připraveni i na tuto eventualitu, ačkoliv
poslední desetiletí potvrzují předpoklad, že další přímé útoky na
Třináctý kraj Kapitolu spíše uškodí. Jaderné hlavice by uvolnily do
ovzduší radioaktivitu s nepředvídatelnými následky pro životní
prostředí. I obyčejné bombardování by mohlo silně poškodit naše
vojenské vybavení, které hodlají jednoho dne získat zpátky pro sebe.
Navíc takovým krokem pochopitelně vyprovokují odvetu. Je
nicméně možné, že vzhledem k našemu současnému spojení s
povstalci jsou všechna tato rizika pro Kapitol přijatelná.“
„Myslíte?“ ptá se Haymitch trochu příliš vážně. Jemné odstíny
ironie však v Třináctém kraji často přicházejí vniveč.
„Ano. V každém případě jsme už dlouho neprovedli bezpečnostní
cvičení pátého stupně,“ říká Coinová. „Přikročíme k celkové
evakuaci.“ Rychle ťuká do klávesnice příslušné pokyny. Ještě ani
nestačí zvednout hlavu od displeje a evakuace začíná.
Během mého pobytu v Třináctém kraji proběhly dvě
bezpečnostní zkoušky nižšího stupně. Z první si moc nepamatuji.
Ležela jsem v nemocnici a pacientů se zřejmě cvičný poplach
netýkal, protože komplikace s jejich převozem by převažovaly nad
potenciálními přínosy. Matně jsem vnímala mechanický hlas, který
instruoval obyvatele, aby se shromáždili ve žlutých zónách. Podruhé
šlo o cvičení druhého stupně určené pro případy menších krizí, jako
je například dočasná karanténa během epidemie chřipky, kdy lékaři
vyšetřují všechny obyvatele. Tehdy jsme se měli jednoduše odebrat
do přidělených ubikací. Já jsem zůstala za potrubím v prádelně a
pípání z reproduktorů jsem si nevšímala. Místo toho jsem pozorovala
pavouka, který si právě tkal síť. Ani jedna zkušenost mě nepřipravila
na pronikavý děsivý zvuk sirén rozléhající se po celé třináctce. Něco
takového nemůže nikdo přeslechnout ani ignorovat. To kvílení by
stačilo k vyvolání davové paniky. Tady jsme ale ve Třináctém kraji a
žádná panika nehrozí.
Boggs odvádí mě a Finnicka z konferenční místnosti, procházíme
chodbou a vstupujeme do široké schodišťové šachty. Z různých pater
sem přitékají lidské potůčky a splývají v řeku tekoucí dolů. Nikdo
nekřičí, nikdo se nepokouší předbíhat. Ani děti neprotestují.
Scházíme po schodech, jedno podlaží po druhém, a nemluvíme,
protože přes kvílení sirén by stejně nebylo nic slyšet. Rozhlížím se
po matce a po Prim, ale okolní lidé mi brání ve výhledu. Obě mají
dnes večer službu v nemocnici, takže jim poplach nemohl uniknout.
V uších mi praská a v očích cítím rostoucí tlak. Ocitáme se kdesi
hluboko v uhelném dole. Jediná výhoda spočívá v tom, že s rostoucí
hloubkou slábne rezavý zvuk sirén. Jako kdyby nás měly zahnat z
povrchu, což je možná nakonec pravda. Od hlavního proudu se
oddělují první skupinky lidí, kteří zacházejí do označených dveří,
Boggs s námi však míří ještě hlouběji. Schody končí v obrovské
jeskyni. Chystám se do ní vkročit, ale Boggs mě zastavuje a ukazuje,
že musím přejet rozvrhem na zápěstí před čtecím zařízením.
Informace o příchozích se jistě shromažďují v nějakém centrálním
počítači, aby se na nikoho nezapomnělo.
Architekti a stavitelé tohoto bunkru se patrně nedokázali
rozhodnout, jestli má vypadat přirozeně, nebo uměle. Část stěn tvoří
skála, zatímco jiné podpírají ocelové trámy a betonové výztuže. Do
skalních stěn jsou vytesána lůžka. Nechybí kuchyně, koupelny a
stanice první pomoci. Dalo by se tady přežít docela dlouhou dobu.
Na stěnách jsou v pravidelných odstupech bílé značky s písmeny
nebo čísly. Boggs mi zrovna říká, abychom se s Finnickem hlásili v
sekci, která odpovídá našemu oddělení – v mém případě v sekci
označené písmenem E –, když k nám přistupuje Plutarch. „Á, tady
jsi,“ oslovuje mě. Poslední události nemají na jeho náladu skoro
žádný vliv. Pořád září spokojeností nad Diodovým úspěchem v
televizní ofenzivě. Vnímá celek, ne jednotlivé epizody, jako je
Peetovo mučení nebo hrozící bombardování Třináctého kraje.
„Katniss, chápu, že je to pro tebe těžká chvíle, zvlášť vzhledem k
tomu zádrhelu s Peetou, ale musíš si uvědomit, že tě všichni považují
za vzor.“
„Cože?“ ptám se. Nedokážu uvěřit, že právě odbyl Peetovu
situaci jako pouhý zádrhel.
„Ostatní lidé v bunkru budou reagovat podle tebe. Když se budeš
chovat klidně a statečně, budou se snažit o totéž. Jestli začneš ztrácet
hlavu, rozšíří se panika, než řekneš švec,“ vysvětluje Plutarch.
Oněměle na něj zírám. „Jiskra zažehne požár, aby se tak řeklo,“
pokračuje, jako kdyby mluvil s nedovtipným dítětem.
„Co kdybych předstírala, že mě natáčejí, Plutarchu?“ navrhuji s
nádechem ironie.
„Ano! Výborně. Před diváky je člověk vždycky statečnější,“
souhlasí. „Podívej, jakou odvahu právě prokázal Peeta!“
Mám co dělat, abych mu nevrazila facku.
„Musím se vrátit ke Coinové, než se bunkry uzavřou. Jen tak dál.
Vedeš si skvěle!“ povzbuzuje mě a odchází.
Jdu k velkému písmenu E. Místo ubikace máme vyhrazený
čtverec kamenné podlahy o hraně čtyř metrů, ohraničený
narýsovanými linkami. Do stěny jsou vytesána dvě lůžka – jeden z
nás bude spát na zemi – a krychlovitý výklenek na uskladnění věcí.
Je tu bílý zalaminovaný papír s nadpisem
EVAKUAČNÍ ŘÁD.
Upřeně civím na drobné černé písmo, ale zakrývají mi ho kapky
Peetovy krve, na které pořád nemohu zapomenout. Jen pomalu se mi
daří zaostřit na jednotlivá slova. První oddíl se nazývá „Po
příchodu“.
1. Ujistěte se, že nechybí nikdo z obyvatel vaší ubikace.
Matka s Prim ještě nedorazily, ale je pravda, že jsem přišla do
bunkru jako jedna z prvních. Obě nejspíš pomáhají s evakuací
pacientů.
2. Zajděte do zásobovací stanice a vyzvedněte jeden balíček
pro každou osobu z vaší ubikace. Připravte svou niku k pobytu a
vraťte balíček/balíčky.
Rozhlížím se po zásobovací stanici. Nacházím ji o kousek dál – je
to místnost vyhloubená do skály a ohraničená pultem. Hlásím u něj
svou sekci a žádám o tři balíčky. Obsluha nahlíží do listiny, vytahuje
z police příslušné balíčky a pokládá je na pult. Jeden si přehazuji přes
rameno a druhé dva beru do ruky. Za mnou se rychle vytváří fronta.
„Promiňte,“ omlouvám se, když se s balíčky proplétám mezi lidmi.
Je to jen načasováním, nebo rná Plutarch pravdu? Opravdu se ostatní
řídí podle mě?
Po návratu do naší niky otvírám jeden z balíčků a nacházím v
něm tenkou matraci, lůžkoviny, dvě sady šedého oblečení, kartáček
na zuby, hřeben a baterku. Při zkoumání obsahu druhých dvou
balíčků odhaluji jediný rozdíl: je v nich jeden pár šedých a jeden pár
bílých šatů. Ty bílé jsou zřejmě pro matku a Prim pro případ, že by
tu musely někoho ošetřovat. Připravuji lůžka, ukládám rezervní
oblečení do výklenku a vracím prázdné balíčky. Nezbývá, než se řídit
posledním bodem řádu:
3. Čekejte na další pokyny.
Sedám si se zkříženýma nohama na zem. Místnost se plní lidmi,
kteří hledají svoje niky a vyzvedávají si zásoby. Nepotrvá dlouho a
budou tady všichni. Přemítám, jestli matka a Prim nestráví noc s
evakuovanými pacienty, ale asi ne. Jsou vedené na seznamu tady.
Začínám být nervózní, když tu se objevuje moje matka. Dívám se za
ni na moře cizích tváří. „Kde je Prim?“ ptám se.
„Ona tu není?“ diví se matka. „Měla jít z nemocnice rovnou sem
dolů. Vyrazila deset minut přede mnou. Kde je? Co ji mohlo zdržet?“
Zavírám víčka a snažím se vžít do její mysli, jako při lovu kořisti.
Představuji si její reakci na sirénu, to, jak pomáhá pacientům, jak
přikyvuje, když jí ukazují, aby sešla po schodech do bunkru, i jak na
schodech váhá. Ale proč?
Prudce otvírám oči. „Pryskyřník! Šla pro něj!
„Ale ne,“ vydechuje matka. Obě víme, že se nemýlím.
Proplétáme se davem přicházejících zpátky ke schodišti. Vojáci u
vchodu se chystají zavřít bytelná vrata a pomalu otáčejí kovovými
koly po obou stranách. Tuším, že jakmile se vrata dovřou, nic na
světě strážné nepřesvědčí, aby je znovu otevřeli. Třeba by nemohli,
ani kdyby chtěli. Razantně odstrkuji lidi z cesty a křičím na vojáky,
ať počkají. Mezera mezi oběma křídly vrat se zužuje na metr, pak na
půl metru a nakonec jen na deset centimetrů, když do ní strkám ruku.
„Otevřete! Pusťte mě ven!“ křičím.
Vojáci zklamaně otočí koly kousek na druhou stranu. Projít sice
nemohu, ale aspoň mi nerozdrtili prsty. Využívám příležitosti a
vrážím do mezery rameno. „Prim!“ křičím na schody. Pokouším se
protáhnout ven a matka naléhavě prosí vojáky, aby otevřeli víc.
„Prim!“
Vtom ji slyším. Vzdálenou ozvěnu kroků na schodech. „Už
jdeme!“ volá má sestra.
„Nezavírejte!“ To byl Hurikán.
„Už jdou!“ říkám strážným, kteří otvírají vrata na šířku třiceti
centimetrů. Netroufám si úplně vyjít z bunkru, protože se bojím, že
by nás nechali venku. Objevuje se Prim s lícemi zrůžovělými z běhu
a nese Pryskyřníka. Vpadne dovnitř a hned za ní následuje Hurikán s
plnou náručí zavazadel. Vrata se s definitivním zaduněním dovírají.
„Co tě to napadlo?“ obořím se rozzlobeně na Prim, ale pak ji li s
Pryskyřníkem objímám.
Prim zajíkavě vysvětluje: „Nemohla jsem ho tam nechat, Katniss.
Podruhé ne. Měla jsi ho vidět, jak přecházel po místnosti a skučel.
On by se taky vrátil, aby nás ochránil.“
„Dobrá. Dobrá.“ Několikrát se nadechuji, abych se uklidnila, a
beru Pryskyřníka za zátylek. „Měla jsem tě už dávno utopit.“
Tiskne uši k hlavě a výhružně zvedá pracku. Zasyčím na něj, než
to stihne udělat on na mě, což mu očividně vadí, protože považuje
syčení za svůj vlastní zvuk, jímž dává najevo opovržení. Mstí se mi
žalostným mňouknutím, kterým okamžitě přivolá Prim na svoji
obranu.
„Neubližuj mu, Katniss,“ napomíná mě a objímá ho. „Už tak je
hrozně rozrušený.“
Pomyšlení, že jsem tu mizernou kočičí bestii aspoň trochu
popíchla, mě svádí k dalšímu zasyčení, ale kvůli Prim si místo toho
jen představuji, jak si Pryskyřníkovým kožichem lemuji rukavice –
tenhle obrázek mi během let už mnohokrát pomohl. »No dobře,
promiň. Bydlíme v nice označené velkým E na stěně. Radši ho tam
dones, než ho popadne amok.“ Prim spěchá pryč a já zůstávám stát
naproti Hurikánovi. Drží krabici lékařských potřeb z naší kuchyně v
Dvanáctém kraji. Místa našeho posledního rozhovoru, polibku,
rozchodu, nebo co to vlastně bylo. Přes rameno má pověšený můj
lovecký vak.
„Jestli má Peeta pravdu, tyhle věci by neměly šanci,“
poznamenává.
Peeta. Jeho krev jako kapky deště na okenní tabuli. Jako vlhké
stříkance bláta na botách.
„Díky za všechno,“ říkám mu zajíkavě. „Cos dělal u nás nahoře?“
„Jenom jsem vás kontroloval,“ odpovídá. „Kdybys mě
potřebovala, jsme v sedmačtyřicítce.“
Skoro všichni se po uzavření bunkru stahují do svých nik, a tak
odcházím do našeho nového domova pod dohledem nejméně pěti set
lidí. Snažím se působit co nejklidněji, abych nějak odčinila to, jak
jsem se před chvílí zoufale prodírala davem. Jako kdybych tím mohla
někoho obalamutit. A to jsem jim měla dávat příklad hodný
následování. Jenže co na tom sejde? Stejně si všichni myslí, že jsem
blázen. Muž, jehož jsem před chvílí srazila na zem, se na mě
vyčítavě dívá a mne si loket. Nechybí moc, abych na něj taky
zasyčela.
Prim položila Pryskyřníka na spodní postel a zabalila ho do
přikrývky, takže kocourovi vykukuje jen hlava. Takhle s oblibou
přečkává bouřky, jedinou věc, které se doopravdy bojí. Matka
opatrně ukládá lékařské zásoby do výklenku. Sedám si do dřepu a
nahlížím do loveckého vaku, abych zjistila, co se Hurikánovi
podařilo zachránit. Kniha s rostlinami, lovecká bunda, svatební
fotografie rodičů a moje osobní drobnosti ze zásuvky. Špendlík s
reprodrozdem je nyní oficiální součástí Cinnova kostýmu, ale je tu
zlatý medailonek a stříbrný padáček s trubičkou na odběr mízy ze
stromů a perla od Peety. Balím perlu do cípu padáčku a schovávám ji
co nejhlouběji do vaku, jako kdyby šlo o Peetův život a nikdo mu ho
nemohl vzít, dokud ji budu střežit.
Vzdálené kvílení sirén utichá a z reproduktorů se ozývá hlas
prezidentky Coinové, která nám všem děkuje za příkladnou evakuaci
horních podlaží. Zdůrazňuje, že nejde o cvičení, protože Peeta
Mellark, vítěz z Dvanáctého kraje, se v přímém přenosu zmínil o
chystaném útoku na třináctku.
V tu chvíli dopadá první bomba. Následuje exploze, která mi
rozechvívá útroby, kosti i kořeny zubů. Všichni tu zemřeme,
pomyslím si. Stáčím oči vzhůru, jestli se po stropě nerozbíhají
pavučinovité praskliny a k zemi se neřítí první kusy skály. Bunkr se
však sotva zachvěje. Zhasínají světla a jeskyně se noří do naprosté
tmy, kterou se rozléhají polekané výkřiky, přerývané oddechování,
kňourání dětí a jakýsi šílený smích. Začíná hučet generátor a ostré
světlo, jež je v Třináctém kraji normou, nahrazuje tlumená, měkká
záře. Tohle osvětlení se více blíží tomu, jaké si pamatuji z domova,
když za zimních večerů hořely svíčky a oheň v krbu.
Hmatám v šeru po Prim, chytám se jí za nohu a sunu se k ní. Její
hlas se ani nezachvěje, když tiše brouká Pryskyřníkovi do ucha: „To
je v pořádku, zlatíčko, to je v pořádku. Tady dole se nám nic
nestane.“
Matka nás obě objímá. Na chvíli se vracím do dětských let a
pokládám jí hlavu na rameno. „Tohle je úplně jiné než bombardování
v osmičce,“ šeptám.
„Nejspíš šlo o protibunkrovou raketu,“ odpovídá Prim. Kvůli
kocourovi mluví stále stejně konejšivým hlasem. „Učili jsme se o
nich v přednáškách pro nové obyvatele. Jsou navržené tak, aby
pronikly hluboko pod zem, a teprve tam vybuchly. Ve Třináctém
kraji už nemá smysl bombardovat povrch.“
„Jsou jaderné?“ ptám se. Po zádech mi přejíždí mráz.
„Jak které,“ říká Prim. „Některé jen obsahují opravdu hodně
výbušniny. Ale asi mohou být obou typů.“
V šeru není pořádně vidět na kovová vrata. Ochrání nás před
jaderným útokem? A i kdyby dokázala zadržet veškeré záření –což je
vysoce nepravděpodobné –, budeme odtud někdy moct odejít?
Pomyšlení, že zbytek života, ať už jakkoliv dlouhý, strávím v téhle
kamenné hrobce, mě děsí. Mám sto chutí bezhlavě vyběhnout k
vratům a požadovat, ať mě pustí ven, bez ohledu na to, co se
odehrává nahoře. Jenže bych si tím nepomohla. Nepustili by mě a
ještě bych mohla vyvolat paniku.
„Jsme tak hluboko, že bombardování určitě přežijeme,“ říká moje
matka vyčerpaně. Vzpomíná na to, že můj otec zahynul při výbuchu
v dolech? „Ale bylo to těsné. Ještě že měl Peeta prostředky, aby nás
varoval.“
Prostředky. Obecný výraz, který zahrnuje vše potřebné ke
spuštění poplachu. Informace, příležitost, kuráž. A ještě něc dalšího,
co neumím tak přesně pojmenovat. Vypadalo to, jako kdyby Peeta
bojoval jakousi vnitřní bitvu. Jako kdyby měl potíže zformulovat své
varování. Proč? Jeho největším talentem je lehkost, s níž zachází se
slovy. Šlo o důsledek mučení, nebo o něco jiného? Například o
šílenství?
Z reproduktorů znovu promlouvá prezidentka Coinová, snad jen
o odstín pochmurněji než prve. Hlasitost vysílání kolísá stejně jako
světla. „Informace Peety Mellarka byly očividně správné a všichni
mu dlužíme velké poděkování. Čidla ukazují, že první nálož nebyla
jaderná, ovšem velice silná. Očekáváme, že další budou následovat.
Obyvatelé zůstanou na svých místech, a to až do odvolání.“
Za matkou přichází jeden voják s tím, že je jí třeba na stanic první
pomoci, ale matce se od nás nechce odcházet, i když bude jen o třicet
metrů dál.
„Jsme v pohodě, vážně,“ ubezpečuji ji. „Myslíš, že někdo projde
přes něj?“ Ukazuji na Pryskyřníka. Jeho zasyčení je tentokrát tak
vlažné, že se všichni musíme zasmát. Dokonce i mně je ho líto. Po
matčině odchodu navrhuji: „Co kdyby sis taky zalezla pod deku,
Prim?“
„Já vím, že je to hloupost, ale bojím se, že se při útoku mohou |ta
lůžka zhroutit,“ říká. Kdyby se měla zhroutit lůžka, znamenalo by to,
že povolil celý bunkr a všechny nás co nevidět rozdrtí tuny skály, ale
předpokládám, že takový argument Prim příliš neutěší, a tak místo
toho vyklízím skladovací výklenek a připravuji v něm pelíšek pro
Pryskyřníka. Já se sestrou si leháme na matraci před něj.
Po malých skupinkách se smíme vystřídat v koupelně a vyčistit si
zuby, i když sprchování je pro dnešek zrušeno. Choulím se s Prim
pod dvojitou vrstvou přikrývek, protože z kamenných stěn bunkru
vyzařuje vlhký chlad. Pryskyřník je i přes Priminu neustálou
pozornost schlíplý a zkroušený, leží ve výklenku a dýchá mi do
obličeje.
Jsem ráda, že mám čas na svou sestru, i když je to za tak
nepříjemných okolností. Mé neustálé starosti od příletu sem – ne,
vlastně už od prvních Hladových her – způsobily, že jsem se jí skoro
nevěnovala. Nesledovala jsem ji tak jako dřív. Vždyť i naši ubikaci
se vydal zkontrolovat Hurikán, ne já. Musím to nějak napravit.
Dochází mi, že jsem se jí ani neobtěžovala zeptat, jak zvládá šok
z přestěhování z rodného kraje. „Jak se ti líbí Třináctý kraj, Prim?“
začínám.
„Myslíš teď?“ ptá se a obě vyprskneme smíchem. „Občas se mi
hrozně stýská po domově, ale pak si vzpomenu, že tam nezůstal
kámen na kameni. Tady si připadám ve větším bezpečí. Nemusíme se
bát o tebe. Nebo aspoň ne tak jako dřív.“ Odmlčí se a rty jí zvlní
ostýchavý úsměv. „Myslím, že mě nechají vystupovat na doktorku.“
To slyším poprvé. „Není divu. Byli by hloupí, kdyby to
neudělali.“
„Všimli si mě, když jsem pomáhala v nemocnici. Už chodím na
zdravotní kurzy, i když se zatím učíme jenom základní věci. Hodně
znám už z domova. Pořád se ale mám co učit,“ svěřuje se.
„To je úžasné,“ říkám. Prim jako doktorka. O něčem takovém by
se jí ve Dvanáctém kraji ani nesnilo. Chmury v mém nitru prozařuje
malé světélko, jako když člověk škrtne zápalkou. Takovou
budoucnost jí přineslo povstání.
„A co ty, Katniss? Jak to zvládáš?“ Bříškem prstu něžně hladí
Pryskyřníka mezi očima. „A neříkej, že jsi v pohodě.“
Má pravdu. Cítím přesný opak pohody, ať už to je cokoliv. A tak
jí vypravuji o Peetovi, o jeho zhoršujícím se stavu a o tom, že ho
právě teď určitě mučí nebo zabíjejí. Pryskyřník si musí chvíli
vystačit sám, protože Prim obrací svou pozornost ke mně. Přitahuje
si mě blíž k sobě a hladí mě po vlasech. Umlkám, protože víc se toho
říct nedá. Bolí mě srdce – možná mě postihl infarkt, ale nezdá se mi
to hodné zmínky.
„Katniss, nemyslím, že prezident Snow Peetu zabije,“ šeptá Prim.
Je pochopitelné, že to říká: myslí si, že mě tím uklidní. Její další
slova mě ale překvapují. „Kdyby ho zabil, nezbyla by mu proti tobě
žádná páka. Neměl by ti jak ublížit.“
Najednou se mi vybavuje jiná dívka, která na vlastní kůži zažila
kapitolskou zvůli. Johanna Masonova, splátkyně a vítězka ze
Sedmého kraje. Snažila jsem se jí zabránit, aby šla do džungle, kde
reprozobové napodobovali bolestný křik našich blízkých. Johanna
mě odstrčila a řekla: „Mně ublížit nemůžou. Já nejsem jako vy
ostatní. Nezbývá mi nikdo, koho bych milovala.“
V tu chvíli mi dochází, že Prim má pravdu a že si Snow nemůže
dovolit Peetu zabít, zvlášť když mu reprodrozd působí tolik
problémů. Už zabil Cinnu a zničil můj domov. Má rodina, Hurikán, a
dokonce i Haymitch jsou mimo jeho dosah. Zbývá jedině Peeta.
„Co myslíš, že s ním udělají?“ ptám se přiškrceně.
Moje sestra zní jako nějaká tisíciletá stařena: „Cokoliv, aby tě
zlomili.“
2024 ©