11
Co mě zlomí?
Ta otázka mě pronásleduje další tři dny, zatímco čekáme, až nás
propustí z dočasného vězení. Co mě roztříští na milion kousků, aby
mě už nikdo nedal dohromady a abych přestala být užitečná?
Nikomu se nesvěřuji, ale myslím na to celé dny a hrůzné výjevy mě
neopouštějí ani v noci, kdy se transformují do podoby nočních můr.
Během té doby nás zasahují čtyři další protibunkrové rakety.
Všechny výbuchy mají velkou sílu, ale útok postrádá opravdovou
zuřivost. Mezi explozemi jsou dlouhé přestávky, takže další zadunění
přijde vždy ve chvíli, kdy už si myslíte, že je po všem. Hlavním
smyslem bombardování bude pravděpodobně spíš udržet nás mimo
hru než zničit Třináctý kraj. Útok nás má ochromit. Přidělat nám
plno práce s opravami. Ale zlikvidovat, to ne. Coinová se nemýlila.
Nezničíte si přece to, co chcete v budoucnu získat pro sebe. Kapitol
chce asi v krátkodobém horizontu hlavně zastavit televizní ofenzivu
a nepustit mou tvář na panemské obrazovky.
Nemáme skoro žádné informace o tom, co se děje. Zdejší televize
zůstávají černé a jen občas se ozve prezidentka Coinová, aby nám
oznámila, že svržené bomby nejsou jaderné. Válka jistě pořád
pokračuje, ale pokud jde o její vývoj, zůstáváme v nevědomosti.
V bunkru je nejdůležitějším pravidlem soužití ohleduplnost a
poslušnost. Řídíme se přísným rozvrhem, který určuje čas jídel i
koupání, cvičení i spánku. Nechybějí v něm ani kratší chvíle
společenských aktivit, aby nám lépe ubíhal čas. Naše ruka je velice
populární, protože děti i dospělé fascinuje Pryskyřník, který si získal
oblibu svou večerní hrou na šílenou kočku. Vymyslela jsem ji
náhodou před pár lety, když jednou v zimě nešla elektřina. Hra
spočívá v tom, že kmitáte po podlaze kuželem světla a Pryskyřník se
ho snaží chytit. Jsem natolik malicherná, aby mě to bavilo, protože
podle mě při hře kocour vypadá jako hlupák. Všichni ostatní si však
z nějakého nevysvětlitelného důvodu myslí, že je hrozně chytrý a
rozkošný. Dokonce vyfasuju zvláštní sadu baterií – což je na zdejší
poměry obrovské plýtvání – právě pro tento účel. Obyvatelé
Třináctého kraje evidentně potřebují zábavu jako sůl.
Třetí večer nacházím odpověď na otázku, která mě stravuje. Hra
na šílenou kočku je metaforou mé situace. Já jsem Pryskyřník a Peeta
je kužel světla. Dokud má Pryskyřník pocit, že by uhýbající světlo
mohl chytit, je plný agresivní energie. (Totéž se dá říct o mně od
chvíle, kdy jsem opustila arénu.) Když světlo zhasne, Pryskyřník je
chvíli roztěkaný a zmatený, ale brzy se vzpamatuje a začne dělat
něco jiného. (To by se stalo, kdyby Peeta zemřel.) Jedna věc ovšem
dohání Pryskyřníka k nepříčetnosti, a sice když nechám světlo svítit,
ale namířím ho tak vysoko, že na něj nemůže dosáhnout ani při svých
mimořádných akrobatických dovednostech. V takovém případě
přechází pod stěnou sem a tam, naříká a nedá se nijak utěšit ani
rozptýlit, dokud světlo nezhasnu. (Toho se Snow snaží dosáhnout u
mě, jenže já nevím, jak přesně vypadá jeho hra.)
Možná Snowovi stačí, aby mi to došlo. Vědomí, že je Peeta v
zajetí a že ho mučí, aby z něj dostali informace o vzbouřencích, bylo
samo o sobě hodně zlé. Ale pomyšlení, že ho mučí čistě kvůli tomu,
aby mě zranili, se nedá vydržet. A pod tíhou tohoto odhalení se
opravdu začínám hroutit.
Po hře na šílenou kočku musíme jít spát. Dodávka elektřiny je
tady hodně nestálá; někdy světla září na plný výkon, jindy sotva
žhnou a my na sebe mžouráme v šeru. Při večerce žárovky zhasínají
a rozsvěcují se jen bezpečnostní zářivky. Prim, která usoudila, že
stěny bunkru přece jen vydrží, spí s Pryskyřníkem na spodním lůžku.
Má matka leží na horním. Nabídla jsem se, že tam budu spát, ale
nechávají mě raději na matraci na zemi, protože sebou ve spánku
házím a mohla bych spadnout.
Teď se ale ani nepohnu. Svaly mám ztuhlé napětím, jak se
zoufale snažím nezešílet. Bolest u srdce se vrací a já si představuji,
jak se od něj po celém těle šíří puklinky. Nejprve trupem, pak
končetinami a nakonec přes tvář. Stačí jediný další výbuch
protibunkrové rakety a rozsypu se na ostré, rezavé střepy.
Když už většina lidí spí, opatrně odhazuji přikrývku a po
špičkách se plížím jeskyní k Finnickovi, protože z nějakého blíže
neurčitelného důvodu tuším, že mě pochopí. Sedí pod bezpečnostní
zářivkou ve své nice a splétá provaz. Ani nepředstírá, že by
odpočíval. Šeptám mu o Snowově úmyslu zlomit mě prostřednictvím
Peety, ale vtom mi dochází, že tato strategie nepředstavuje pro
Finnicka žádnou novinku. Takhle Kapitol zlomil i jeho.
„Tohle dělají i tobě s Annií, že ano?“ ptám se.
„Rozhodně ji nezatkli, protože by ji považovali za hodnověrný
zdroj informací o vzbouřencích,“ odpovídá. „Vědí, že bych jí nikdy
nic takového neprozradil. Kvůli jejímu bezpečí.“
„Ach, Finnicku, je mi to moc líto,“ říkám.
„Ne, to mně je líto, že jsem tě předem nevaroval,“ omlouvá se.
Náhle se mi vybavuje vzpomínka, jak ležím připoutaná na
posteli, šílená vztekem a žalem poté, co nás zachránili z arény.
Finnick se mě snaží utěšit ohledně Peety. „Brzy zjistí, že nic neví, a
nezabijou ho, pokud si budou myslet, že ho mohou použít proti tobě.“
„Ale tys mě varoval. Ve vznášedle. Když jsi říkal, že použijou
Peetu proti mně, myslela jsem, že z něj udělají návnadu, aby mě
nalákali do Kapitolu,“ šeptám.
„Neměl jsem říkat ani tohle. Bylo příliš pozdě, než aby ti to
jakkoliv pomohlo. Když jsem tě nevaroval už před Čtvrtohrami, měl
jsem si Snowovy metody nechat pro sebe.“ Finnick trhá za konec
provazu a spletitý uzel mizí jako mávnutím kouzelnické hůlky.
„Jenže když jsem tě potkal, nechápal jsem… Po tvých prvních hrách
jsem si myslel, že jsi celou romanci hrála. Teprve když Peetu zasáhlo
to silové pole a málem zemřel, uvědomil jsem si…,“ Finnick váhá.
Vzpomínám na arénu. Na to, jak jsem se zalykala slzami, když
oživil Peetu. Na Finnickův zmatený výraz. Na to, jak pro diváky
omluvil moje chování tím, že jsem těhotná. „Co sis uvědomil?“
„Že jsem se v tobě mýlil. Že k němu opravdu máš hluboký vztah.
Neříkám, jaký vztah. Možná to nevíš ani ty sama. Ale každý, kdo má
oči, pozná, jak moc ti na něm záleží,“ říká jemně.
Každý? Když mě před Turné vítězů navštívil Snow, chtěl, abych
rozptýlila jakékoliv pochybnosti o své lásce k Peetovi. „Přesvědč
mě,“ řekl tehdy. Zřejmě jsem to pod sytě růžovým nebem druhé
arény konečně dokázala. A tím jsem Snowovi dala do ruky zbraň,
kterou potřeboval, aby mě mohl zlomit.
Dlouhou dobu sedíme s Finnickem mlčky. Sleduji, jak pod jeho
prsty opakovaně vznikají a zanikají složité uzly, a teprve po chvíli
sbírám odvahu k další otázce. „Jak se s tím vyrovnáváš?“
Finnick mi věnuje nevěřícný pohled. „Nijak, Katniss! Nedokážu
to unést. Každé ráno se probouzím z nočních můr, jen abych zjistil,
že úleva nepřichází, ani když jsem vzhůru.“ Něco v mé tváři ho
přiměje zmlknout. „Radši se tomu nepoddávej. Zhroutit se je
mnohem snazší než se zase dát dohromady.“
On to musí vědět nejlíp. Zhluboka se nadechuji.
„Čím víc se dokážeš rozptýlit, tím líp,“ říká. „Hned ráno ti
seženeme provaz. Zatím si vezmi můj.“
Zbytek noci trávím šněrováním uzlů, které předkládám ke
schválení Pryskyřníkovi. Když se mu některý zdá podezřelý, srazí ho
ze vzduchu packou a několikrát se do něj zakousne, aby se ujistil, že
je mrtvý. Ráno mám prsty rozedřené do krve, ale nepřestávám.
Po čtyřiadvacetihodinovém klidu Coinová konečně oznamuje, že
smíme opustit bunkr. Bomby zcela zničily naše staré ubikace.
Všichni se musejí řídit přesnými instrukcemi a odebrat se na místa
nového ubytování. Podle pokynů uklízíme niky a poslušně se
vydáváme k východu.
Najednou se objevuje Boggs a odvádí mě z řady. Mává i na
Hurikána a Finnicka, aby se k nám připojili. Lidé nám uhýbají z
cesty. Někteří se na mě dokonce usmívají, protože jsem si díky hře
na šílenou kočku získala jistou oblibu. Stoupáme po schodech a
kráčíme chodbou k jednomu z těch výtahů, které během jízdy mění
směr. Za chvíli jsme ve Speciální obranné sekci. Cestou nevidíme
žádné známky poškození způsobeného bombami, ale taky jsme pořád
velice hluboko.
Boggs nás uvádí do místnosti, která se prakticky v ničem neliší
od původního velitelství. Prezidentka Coinová, Plutarch, Haymitch,
Cressida i všichni ostatní kolem stolu vypadají na pokraji vyčerpání.
Někdo konečně povolil pití kávy, ačkoliv jsem si jistá, že to tu
chápou jen jako nouzový povzbuzující prostředek, a Plutarch svírá
hrnek oběma rukama, jako kdyby očekával, že mu ho každou chvíli
zase seberou.
Nikdo neztrácí čas zbytečnými úvody. „Chceme, abyste se
všichni čtyři oblékli a vyjeli na povrch,“ obrací se na nás
prezidentka. „Máme dvě hodiny na to, abychom natočili škody,
ukázali, že vojenský arzenál Třináctého kraje zůstává nejen funkční,
ale že má i nadále kvalitativní převahu nad Kapitolem, a hlavně, že
reprodrozd stále žije. Nějaké dotazy?“
„Můžeme dostat kávu?“ ptá se Finnick.
Rozdávají nám hrnky s horkou tekutinou. Dívám se na odporně
černou břečku. Nikdy jsem nebyla velký příznivec kávy, ale hádám,
že mi pomůže udržet se na nohách. Finnick mi do ní přilévá trochu
smetany a sahá po cukřence. „Dáš si kostku cukru?“ ptá se mě svým
starým svůdným hlasem. Jako při prvním setkání – tehdy mi Finnick
taky nabídl cukr. Mezi koni a bojovými vozy, v kostýmech a
maskách určených pro davy Kapitolami. Než jsme se stali spojenci.
Než jsem poznala, co ho udržuje v chodu. Ta vzpomínka mi vykouzlí
ve tváři úsměv. „Jen si vezmi, zlepšuje to chuť,“ dodává Finnick
normálním hlasem a hází mi do hrnku hned tři kostky.
Když se otáčím, abych se šla připravit, všímám si Hurikána, který
nešťastně sleduje mě a Finnicka. Co mu zase přeletělo přes nos?
Myslí si snad, že mezi námi něco je? Možná mě v noci viděl, jak za
ním jdu. Cestou jsem minula niku Hawthornových. Nejspíš mu to
vadí. To, že jsem vyhledala Finnickovu společnost a ne jeho. Tak ať.
Prsty mám sedřené od provazu, sotva udržím otevřené oči a televizní
štáb ode mě očekává skvělý výkon. A Snow drží Peetu v zajetí.
Hurikán si může myslet, co chce. I V nové maskérně ve Speciální
obranné sekci mě můj přípravný tým navléká do kostýmu
reprodrozda, vyčesává mi vlasy a nanáší mi základní vrstvu líčidel,
ještě než mi vůbec vychladne káva. Za deset minut už herci i filmaři
vyjíždějí na povrch. Usrkávám kávu a zjišťuji, že smetana a cukr její
chuť opravdu výrazně vylepšily. Obracím do sebe sedlinu, která se
držela u dna hrnku, a do žil se mi vlévá nová energie.
‚ Nad posledním žebříkem Boggs tahá za páku, kterou otvírá
padací dveře, a do šachty se hrne čerstvý vzduch. Polykám ho plnými
doušky a uvědomuji si, jak jsem nenáviděla pobyt v bunkru. Ocitáme
se v lese a já hladím listy nad svou hlavou. Některé už začínají
žloutnout. „Co je za den?“ ptám se. Boggs odpovídá že příští týden
začne září.
Září. To znamená, že Peeta je v zajetí pět, možná šest týdnů.
Prohlížím si list na své dlani a cítím, jak se chvěju. Nedokážu to
zastavit. Svádím to na kávu a snažím se dýchat o něco pomaleji.
Nejdeme přece tak rychle.
Lesní půdu pokrývají ulámané větve a za chvíli stojíme u prvního
kráteru, širokého třicet metrů. Je tak hluboký, že ani není vidět na
dno. Boggs říká, že všichni obyvatelé nejvyšších deseti podlaží by
bez evakuace pravděpodobně zahynuli. Obcházíme propast a
pokračujeme dál.
„Postavíte to znovu?“ ptá se Hurikán.
„Hned tak ne. Tahle bomba nezasáhla nic důležitého. Pár
záložních generátorů a drůbeží farmu,“ krčí rameny Boggs.
„Zničenou sekci jednoduše uzavřeme a odřízneme od ostatních.“
Stromy řídnou, až nakonec zcela mizí. Jsme na oploceném
prostranství. Kolem kráterů přibyly nové rozvaliny. Už před
bombardováním se na povrchu nacházela jen malá část současného
Třináctého kraje. Pár strážních budek. Cvičiště. Nad zem vyčnívalo
zhruba třicet centimetrů naší budovy včetně Pryskyřníkova okénka,
překrytých několika desítkami centimetrů oceli. Ani to však nebylo
projektováno, aby to vydrželo tak silné exploze.
„Kolik času navíc vám poskytlo varování toho chlapce?“ pta se
Haymitch.
„Přibližně deset minut. Pak by se rakety objevily na našich
radarech,“ odpovídá Boggs.
„Ale pomohl vám, ne?“ ozývám se. Nedokážu unést pomyšlení,
že by Peeta podstupoval takové riziko zbytečně.
„Jistě,“ přikyvuje Boggs. „Stihli jsme dokončit evakuaci všech
civilistů. Za takových okolností záleží na každé vteřině. Těch deset
minut zachránilo mnoha lidem život.“
Prim, pomyslím si. A Hurikánovi. Dorazili do bunkru jen pár
okamžiků před dopadem první rakety. Nebýt Peety, byli by už po
smrti. Můj dluh vůči Peetovi se rozrostl i o jejich jména. A já se s
ním nikdy nevyrovnám.
Cressida mě chce natočit před rozvalinami staré budovy soudu,
což je docela paradoxní, protože Kapitol tuto kulisu používal pro
falešné zprávy, které vysílal na důkaz toho, že Třináctý kraj už
neexistuje. Po posledním útoku jsou trosky soudní budovy jen asi
deset metrů od kraje nového kráteru.
Blížíme se k bývalému vchodu do budovy. Hurikán najednou na
něco ukazuje a všichni zpomalujeme. Nejdřív nechápu, v čem je
problém, ale pak si všímám, že je země posypaná čerstvě nařezanými
růžemi. „Nedotýkejte se jich!“ křičím na ostatní. „Ty jsou pro mě!“
Do nosu mi vniká odporně sladký zápach a srdce mi buší jako o
závod. Takže jsem si tu růži na nočním stolku nevymyslela. Právě
mám před sebou druhou Snowovu nadílku. Růžové a rudé růže na
dlouhých stoncích, tytéž, které zdobily scénu, kde jsme s Peetou
natáčeli společný rozhovor po vítězství v prvních hrách. Květy, jež
nejsou zamýšleny pro jednoho, ale pro dva milence.
Vysvětluji to ostatním, jak nejlíp umím. Růže se zdají být
neškodné, byť geneticky upravené. Jsou jich dva tucty. Bez vody
mírně povadly. Nejspíš je shodili po dopadu poslední bomby.
Skupina vojáků ve speciálních oblecích je sbírá a odnáší pryč. Jsem
si jistá, že na nich nenajdou nic mimořádného. Snow ví naprosto
přesně, jaký na mě jeho gesto bude mít účinek. Jako když nechal
surově zbít Cinnu těsně předtím, než jsem vstoupila do arény. Chce
mě vykolejit.
Snažím se vzchopit jako tehdy, ale zatímco Cressida rozestavuje
Castora a Polluxe, úzkost ve mně narůstá. Jsem tak unavená a
napjatá, že nedokážu myslet na nic jiného než na Peetu. S tou kávou
jsem udělala velkou chybu. Nepotřebovala jsem povzbuzující
prostředek. Celá se zřetelně chvěju a nemohu popadnout dech. Po
několika dnech strávených v temnotě bunkru mhouřím oči proti
světlu, ať se obrátím kamkoliv. I v chladném vánku mi po tváři stéká
pot.
„Takže, co přesně ode mě potřebujete?“ ptám se.
„Jen pár vět, aby všichni viděli, že jsi naživu a že pořád bojuješ,“
odpovídá Cressida.
„Dobře.“ Zaujímám svoje místo a dívám se do červeného světla
na kameře. Zírám a nic neříkám. „Promiňte, ale nic mě nenapadá.“
Přistupuje ke mně Cressida. „Je ti dobře?“ Přikyvuji. Vytahuje
kapesník a osušuje mi obličej. „Co kdybychom zkusili krátký
rozhovor?“
„Ano, to by mi mohlo pomoct.“ Zkřížím ruce na prsou, abych
zamaskovala jejich třas. Hledím na Finnicka, který mi ukazuje
vztyčený palec. Sám ale vypadá hodně rozechvěle.
Cressida se vrací za kamery. „Tak, Katniss. Přežila jsi
bombardování Třináctého kraje. Jak bys to srovnala se svou
zkušeností z osmičky?“
„Tentokrát jsme byli hluboko pod zemí, takže nehrozilo žádné
opravdové nebezpečí. Třináctý kraj je v pořádku a stejně tak jsem…“
Láme se mi hlas a z hrdla mi vychází jen kníknutí.
„Zkus tu větu znovu,“ vybízí mě Cressida. „Třináctý kraj je v
pořádku a stejně tak jsem v pořádku i já.“
Pokouším se nadechnout. „Třináctý kraj je v pořádku…“ Ne, to
nezní dobře.
Přísahám, že pořád cítím vůni těch růží.
„Katniss, jenom tuhle větu a pro dnešek končíme, slibuji,“ říká
Cressida. „Třináctý kraj je v pořádku a stejně tak jsem v pořádku i
já.“
Dávám ruce dolů, abych se uvolnila, a opírám pěsti v bok. Pak je
znovu spouštím. Ústa mi neskutečně rychle zalévají sliny a v hrdle
cítím chuť zvratků. Polykám a otvírám ústa, abych ze sebe vypravila
ten hloupý slogan a mohla se jít schovat do lesa. Místo toho se ale
dávám do pláče.
Nemohu být reprodrozd. Nemohu dokončit ani tuhle jedinou
větu. Protože teď už vím, že všechno, co řeknu, bude mít přímý
dopad na Peetu. Budou ho mučit. Nezabijou ho, kdepak, nic tak
milosrdného. Snow se postará o to, aby Peetův život byl mnohem
horší než smrt.
„Stop,“ říká Cressida tiše.
„Co je s ní?“ šeptá Plutarch.
„Došlo jí, k čemu Snow využívá Peetu,“ odpovídá Finnick.
Z půlkruhu lidí přede mnou slyším něco jako kolektivní
povzdychnutí. Protože už to vím. Protože na to už nikdy nedokážu
zapomenout. Protože kromě vojenské nevýhody, kterou s sebou
ponese ztráta reprodrozda, je jasné, že se prezidentu Snowovi přece
jen podařilo mě zlomit.
Objímají mě několikerý paže, ale já mám zájem o útěchu jen od
jedné osoby, a sice od Haymitche, protože i on má Peetu rád.
Natahuji paže před sebe, říkám jeho jméno a on přichází, drží mě v
náručí a hladí mě po zádech. „To je dobré, bude to v pořádku,
drahoušku.“ Usazuje mě na kus povaleného mramorového pilíře a
objímá mě paží kolem ramen.
„Už to nemohu dělat,“ vzlykám.
„Já vím,“ říká.
„Myslím jenom na to…, co provede Peetovi…, protože jsem
reprodrozd!“ vypravuji ze sebe přerývaně.
„Já vím,“ opakuje Haymitch a objímá mě ještě pevněji.
„Viděl jste? Jak divně se choval? Co mu dělají?“ Sotva mezi
jednotlivými vzlyky popadám dech, ale dokážu ještě vyslovit
poslední větu. „To všechno je moje vina!“ A pak definitivně
překračuji hranici hysterie, cítím vpich jehly do paže a propadám se
do bezvědomí.
Museli mi dát něco hodně silného, protože se probírám až po
čtyřiadvaceti hodinách. Nespala jsem ale klidně. Mám pocit, jako
kdybych se vynořovala z království temnoty a ze strašidelných míst,
kterými jsem musela putovat úplně sama. Na židli vedle mé postele
sedí Haymitch s mrtvolně bledou pletí a zarudlýma očima.
Vzpomínám si na Peetu a začínám se znovu chvět.
Haymitch mě hladí po rameni. „Bude to dobré. Pokusíme se ho
zachránit.“
„Cože?“ Jeho slova nedávají smysl.
„Plutarch pro něj posílá záchranný oddíl. Má v Kapitolu svoje
agenty. Věří, že dokáže přivést Peetu živého,“ vysvětluje Haymitch.
„Proč jsme to neudělali dřív?“ ptám se.
„Protože je to náročná a nákladná operace. Všichni s ní ale
souhlasili. Stejně jsme se rozhodli i v aréně. Musíme tě za každou
cenu udržet v provozu. Teď nesmíme přijít o reprodrozda. A ty nejsi
schopná fungovat, dokud budeš vědět, že si Snow všechno vybíjí na
Peetovi.“ Haymitch mi nabízí sklenici. „Napij se.“
Pomalu si sedám a srkám vodu. „Co jste myslel tou nákladností?“
Haymitch krčí rameny. „Kapitol odhalí naše agenty. Někteří
možná zemřou. Ale nezapomínej, že lidé umírají každý den. A nejde
jen o Peetu – odvedeme i Annii, kvůli Finnickovi.“
„Kde je Finnick?“ ptám se.
„Za touhle plentou. Ještě pod sedativy. Dostal záchvat, když jsme
tě museli nadopovat,“ říká Haymitch. Trochu se usmívám –už si
aspoň nepřipadám tak slabá. „Jo, bylo to skvělé natáčení. Vy dva jste
se zhroutili a Boggs odešel zorganizovat výpravu na Peetovu
záchranu. Oficiálně zatím vysíláme starší záběry.“
„Jestli výpravu vede Boggs, je to v dobrých rukách,“
poznamenávám.
„Boggs je schopný velitel. Brali jenom dobrovolníky, ale
předstíral, že nevidí moji zvednutou ruku,“ ušklíbá se Haymitch.
„Vidíš? I v tomhle prokázal dobrý úsudek.“
Něco mi tady nesedí. Haymitch se mě příliš usilovně snaží
rozveselit. To není jeho styl. „Kdo další se přihlásil?“
„Myslím, že jich celkem bylo sedm,“ odpovídá vyhýbavě.
Útroby se mi svírají zlou předtuchou. „Kdo další, Haymitchi?“
naléhám.
Haymitch konečně přestává s předstíranou bodrostí. „Víš dobře,
kdo další, Katniss. Kdo se přihlásil jako první.“ Jistěže to vím.
Hurikán.