Síla vzdoru: kapitola 13

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 11. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne, přečteno: 524×
390645.jpg

13

Na krku mě studí tvrdý kovový límec. Každou chvíli se

neovladatelně zachvěju. Aspoň už nejsem v té stísněné rouře, kde

kolem mě klapaly a pípaly různé přístroje a kde jsem poslouchala

mechanický hlas, který mi říkal, abych klidně ležela, zatímco jsem se

snažila přesvědčit samu sebe, že se neudusím. I teď, když mě ujistili,

že jsem neutrpěla žádné trvalé poškození, prahnu po vzduchu.

Hlavní obavy lékařského týmu – možné poškození míchy,

průdušnice, žil a tepen – se podařilo rozptýlit. Mám jen pár modřin,

bolí mě hrtan a občas si musím chraptivě odkašlat. Nic vážného.

Všechno se spraví. Reprodrozd neztratí svůj hlas. Chci se jich zeptat,

který doktor určí, jestli nepřijdu o rozum. Teď bych ale neměla

mluvit. Nemohu ani poděkovat Boggsovi, jenž mě přichází

zkontrolovat. Podívá se na mě a povzbuzuje mě, že už viděl horší

zranění u vojáků, které při výcviku někdo chytil do kravaty.

Byl to on, kdo jedinou ranou omráčil Peetu, než mi stihl způsobit

nějaké trvalé poškození. Vím, že by mi pomohl i Haymitch, ale toho

Peetův čin zastihl zcela nepřipraveného. Překvapit nás oba současně

je velká vzácnost. Mysleli jsme jen na jeho vysvobození, trýznilo nás

vědomí, že strávil několik týdnů v rukou kapitolských vrahů, a jeho

návrat nás naplnil takovou radostí, že jsme nevnímali nic jiného.

Kdybych se s Peetou setkala o samotě, zabil by mě. Je totiž vyšinutý.

Ne, on není vyšinutý, opravuji se v duchu. Je proměněný. Tak to

říkali Plutarch s Haymitchem, když mě kolem nich vezli po chodbě.

Proměněný. Nevím, co si pod tím mám představit.

Prim, která za mnou přišla chvíli po Peetově útoku a od té doby

se drží v mé blízkosti, přese mne přehazuje další pokrývku. „Myslím,

že ti ten límec každou chvíli sundají, Katniss. Pak už ti nebude

taková zima.“ Matka pomáhá u náročné operace a ještě o ničem neví.

Prim mě bere za ruku, kterou mám mimoděk sevřenou v pěst, a hladí

ji, dokud ji pomalu nerozevírám. Do prstů se mi vrací krev. Začíná

mě hladit po druhé ruce, když vtom přicházejí lékaři, snímají mi z

krku obojek a píchají mi něco proti bolesti. Ležím podle jejich

pokynů nehybně, aby se mohlo hojit mé krční zranění.

Na chodbě čekají Plutarch, Haymitch a Diod, až jim lékaři dají

svolení k návštěvě. Nevím, jestli o tom řekli Hurikánovi, ale ten tu

každopádně není, a tak předpokládám, že asi ne. Plutarch odvádí

lékaře z místnosti a snaží se vystrnadit i Prim, která se však vypudit

nenechá. „Ne. Jestli mě přinutíte odejít, půjdu rovnou na operační sál

a řeknu matce všechno, co se stalo. A varuji vás, matka nemá příliš

valné mínění o tvůrci her, který málem připravil Katniss o život.

Zvlášť když jste se o ni tak mizerně staral.“

Její slova ho očividně urazila, ale Haymitch se pobaveně

ušklíbne. „Nechal bych to plavat, Plutarchu,“ říká. Prim zůstává po

mém boku.

„Takže, Katniss, Peetův stav šokoval nás všechny,“ začíná

Plutarch. „Při jeho posledních dvou rozhovorech jsme si

pochopitelně všimli, že se zhoršuje. Samozřejmě ho mučili a my

jsme připisovali jeho psychický stav právě tomu. Teď se ale

domníváme, že jde o něco víc. Kapitol ho podroboval poměrně

vzácné proceduře zvané proměna. Diodě?“

„Je mi líto,“ obrací se ke mně Diod, „ale nemohu ti vysvětlit jak

přesně tahle forma mučení funguje, Katniss. Kapitol ji přísně utajuje

a mám za to, že s ní dosahuje smíšených výsledků Jde o určitý typ

podmiňování strachem. Používá se k němu jed sršáňů. Tebe sršáni v

prvních hrách pobodali, takže na rozdíl od většiny z nás máš přímé

zkušenosti s účinky jejich jedu.“

Jed vyvolává hrůzu. Halucinace. Vidění jako z nočních můr, v

nichž přicházím o svoje blízké. Protože působí na tu část mozku, v

níž sídlí strach.

„Určitě si vzpomínáš, jak je silný. Taky jsi byla zmatená, i když

jeho působení odeznělo?“ ptá se Diod. „Měla jsi pocit, že nedokážeš

určit, co je skutečné a co ne? Většina lidí, kteří přežili sršání žihadlo,

se zmiňuje právě o něčem takovém.“

Ano. Vzpomínám si na tehdejší setkání s Peetou. I když už jsem

dokázala přemýšlet jasně, pořád jsem si nebyla jistá, jestli mi

opravdu zachránil život tím, že se pustil do souboje s Catem, nebo

jestli jsem si to celé jen představovala.

„Rozpoznání reality je ztížené tím, že vzpomínky se dají změnit.“

Diod si zaťukal na spánek. „Dají se vyvolat, upravit a znovu uložit v

jiné podobě. Dejme tomu, že bych chtěl, aby sis na něco vzpomněla.

Danou událost ti mohu připomenout slovně nebo ti z ní promítnout

videozáznam. Ve chvíli, kdy si budeš osvěžovat paměť, ti podám

dávku sršáního jedu. Ne tolik, abych tě na tři dny omámil. Jenom

maličko, aby se k tvé vzpomínce připojil strach a pochybnosti. A

právě takhle si ji mozek uloží do dlouhodobé paměti.“

Začíná se mi z toho dělat zle. Prim pokládá otázku, která trápí i

mě. „Tohle udělali Peetovi? Vzali jeho vzpomínky na Katniss a

upravili je tak, aby v něm vyvolávaly hrůzu?“

Diod přikyvuje. „Dokonce takovou hrůzu, že ji vnímá jako

vrcholné ohrožení. Že se ji může pokusit zabít.“

Zakrývám si obličej pažemi. Tohle není možné. Odmítám tomu

uvěřit. Aby někdo přiměl Peetu zapomenout, že mě miluje…, to

nikdo nemůže udělat.

„Dokážete ho ale uzdravit, ne?“ naléhá Prim. „Ehm… Těžko

říct,“ odpovídá Plutarch. „O téhle metodě skoro nic nevíme. Jestli se

někdo někdy pokoušel o rekonvalescenci, nemáme přístup k jeho

záznamům.“

„Ale pokusíte se o to, ne?“ nedá se odbýt Prim. „Přece ho

nezavřete do polstrované cely a nenecháte ho trpět?“

„Určitě se o to pokusíme, Prim,“ říká Diod. „Jenže netušíme, do

jaké míry se nám to podaří. Jestli vůbec. Podle mých zkušeností se

děsivé vzpomínky vykořeňují nejhůř. Ty se nám od přírody vštěpují

do paměti nejhlouběji.“

„Navíc nevíme, co dalšího kromě vzpomínek na Katniss Peetovi

změnili,“ dodává Plutarch. „Sestavujeme tým profesionálních

psychiatrů a vojenských odborníků, aby se pokusili o léčbu. Osobně

jsem optimista a věřím, že se Peeta plně uzdraví.“

„Vážně?“ ptá se Prim jízlivě. „A co si myslíte vy, Haymitchi?“

Nepatrně pohnu pažemi, abych mu škvírkou mezi nimi viděla do

obličeje. S vyčerpaným povzdechem říká: „Myslím, že se Peeta

může trochu zlepšit. Ale nevěřím, že ještě někdy bude takový jako

dřív.“ Znovu svírám paže k sobě, abych se oddělila od jeho slov i od

všech okolo.

„Aspoň že žije,“ odsekává Plutarch, jako kdyby mu s námi

docházela trpělivost. „Snow dnes večer v přímém přenosu popravil

Peetovu vizážistku i jeho přípravný tým. Netušíme, co se stalo s

Cetkií Trinketovou. Peeta je narušený, ale je tady. S námi. A to je

rozhodně změna k lepšímu oproti situaci před dvanácti hodinami. Na

to nezapomínejme, ano?“

Plutarch mě tím nejspíš chtěl utěšit, ale zpráva o dalších čtyřech,

možná pěti vraždách na mě má zcela opačný účinek. Portia. Peetův

přípravný tým. Cetkie. Snažím se zadržet slzy, ale bolestivě se mi

stahuje hrdlo a já zase začínám lapat po dechu Nakonec mě musejí

znovu uspat.

Když se probírám, napadá mě, jestli ještě někdy budu spát i jinak

než po injekci do paže. Jsem ráda, že několik následujících dnů

nesmím mluvit, protože stejně nechci nic říkat. Ani dělat. Stávám se

příkladným pacientem, protože moji letargii chápou jako sebekázeň a

poslušnost. Už se mi nechce plakat. V chodu mě udržuje jediná

představa: vidím před sebou Snowovu tvář a k tomu mi hlavou zní

šepot: Zabiju ho.

Střídavě o mě pečují má matka a Prim, které mě přemlouvají,

abych polykala malé kousky měkké potravy. Pravidelně za mnou

přicházejí různí lidé s novinkami o Peetově stavu. V jeho těle klesá

hladina sršáního jedu. Ošetřují ho jen lidé z Třináctého kraje, které

Peeta nezná, a nesmí ho navštívit nikdo z dvanáctky ani z Kapitolu,

aby u něj něčí povědomá tvář náhodou nespustila nebezpečnou

reakci. Tým specialistů tráví dlouhé hodiny přípravou strategie léčby.

Hurikán by měl se svým zraněním ramene ležet, ale třetí noc

poté, co mi dali léky a zhasli světla, tiše vklouzává do mého pokoje.

Nemluví, jen mě dotykem lehkým jako motýlí křídla pohladí po

zraněném krku, políbí mě na čelo a odchází.

Další ráno mě propouštějí z nemocnice s pokynem, abych se

šetřila a mluvila pouze v případě nutnosti. Nepřidělují mi ani žádný

rozvrh, a tak bezcílně bloumám po chodbách, dokud Prim nepustí ze

služby v nemocnici, aby mě odvedla do nejnovější ubikace naší

rodiny. Číslo 2212. Je stejná jako minulá, ale bez okna.

Pryskyřník dostává každodenní příděly potravy a má pod

umyvadlem v koupelně bedničku s pískem. Když mě Prim ukládá do

postele, skočí kocour na můj polštář a dožaduje se její pozornosti.

Prim ho pohladí, ale dál se soustředí na mě. „Katniss, já vím, že je

pro tebe celá ta věc s Peetou hrozná, ale nezapomeň, že ho Snow měl

ve spárech celé týdny, zatímco my o něj pečujeme teprve pár dní.

Někde uvnitř je dost možná pořád starý Peeta, který tě miluje a chce

se k tobě vrátit. Neodepisuj ho.“

Dívám se na svou mladší sestru a uvědomuji si, že se v ní

zkombinovaly nejlepší vlastnosti, jaké může naše rodina nabídnout:

matčiny léčivé schopnosti, otcův dobrý úsudek a moje bojovnost.

Navíc má ale něco čistě svého. Umění zahledět se na chaos života a

vidět v něm věci takové, jaké opravdu jsou. Může mít pravdu? Že se

mi Peeta vrátí?

„Musím jít zpátky do nemocnice,“ říká Prim a usazuje

Pryskyřníka vedle mě na postel. „Dělejte si chvilku společnost, ano?“

Pryskyřník seskakuje z postele a následuje Prim ke dveřím, kde

hlasitě protestuje proti tomu, že ho tu nechává. Já jsem pro něj

vzduch, stejně jako on pro mě. Po pouhé půlminutě vím, že nesnesu

být zavřená v podzemní kobce, a nechávám Pryskyřníka, ať se

zabaví, jak umí. Několikrát zabloudím, ale nakonec se přece jen

ocitám v obranné sekci. Každý, koho míjím, zírá na můj poraněný

krk, takže si nakonec vyhrnu límec až k uším.

Hurikána zřejmě ráno taky propustili z nemocnice, protože ho

nacházím s Diodem v jedné laboratoři. Sklánějí se nad nějakým

nákresem a zaujatě spolu hovoří. Na stole a po podlaze se válejí

různé varianty téhož obrázku. Na nástěnce i několika zapnutých

počítačových obrazovkách vidím rozpracované plánky. V hrubých

črtách jednoho z nich rozeznávám Hurikánovu past. »Co to je?“ ptám

se chraptivě. Teprve teď si mě všímají. „Á, Katniss, přistihla jsi nás,“

říká Diod vesele. „Co? Tohle je tajné?“ Vím, že Hurikán tráví tady

dole s Diodem hodně času, ale předpokládala jsem, že pracují na

lucích a střelných zbraních.

„Ano i ne. Ale cítím se trochu provinile, že ti pořád kradu

Hurikána,“ přiznává Diod.

Vzhledem k tomu, že jsem většinu pobytu ve Třináctém kraji

strávila v pomatení smyslů, zaslepená vztekem, v maskérně nebo v

nemocnici, nemohu říct, že by mi Hurikánova nepřítomnost nějak

výrazně vadila. Naše vztahy v poslední době nejsou zrovna idylické.

Nechávám ale Dioda, ať si myslí, že mi něco dluží. „Doufám, že ho

tu nedržíš zbytečně.“

„Pojď se podívat,“ gestem mě přivolává k počítačové obrazovce.

Už chápu, co tady dělají. Využívají základní principy

Hurikánových pastí a modifikují je, aby se daly použít proti lidem.

Především jde o bomby. Jejich návrhy nejsou založené ani tak na

mechanickém fungování pastí, jako spíš na psychologii zamýšlených

obětí. Mají se klást do oblastí nezbytných k přežití. Ke zdroji vody či

potravy. Jiné mají oběti vylekat, aby vběhly do ještě větší zkázy.

Další ohrožují děti, aby přilákaly skutečný cíl: rodiče. Vábí oběť do

zdánlivého bezpečného útočiště, kde ve skutečnosti čeká smrt.

Hurikán a Diod se ale v jistém okamžiku přestali inspirovat přírodou

a soustředili se na ryze lidské pohnutky. Jako například na soucit.

Vybuchne bomba. Následuje chvilka klidu, aby mohli přiběhnout

ostatní lidé a začít ošetřovat zraněné. Pak je zabije druhá, ještě větší

nálož.

„Mám dojem, že tím překračujeme určitou hranici,“ říkám.

„Copak je dovolené úplně všechno?“ Oba na mě zírají, Diod s

pochybnostmi, Hurikán s jasným nesouhlasem. „Neexistují pravidla

pro to, co je nepřijatelné provádět jinému člověku?“

„Jistěže existují. Řídíme se s Diodem stejnými pravidly jako

prezident Snow, když proměňoval Peetu,“ odsekává Hurikán.

Krutý, ale pádný argument. Bez dalšího slova odcházím. Bojím

se, že jestli hned neodejdu, tak vybuchnu. Než stačím opustit

obrannou sekci, odchytává mě Haymitch. „Pojď se mnou,“ vybízí

mě. „Potřebujeme tě v nemocnici.“

„K čemu?“ ptám se.

„Chystají se něco zkusit s Peetou,“ krčí rameny. „Pošlou k němu

tu nejneškodnější osobu z Dvanáctého kraje, kterou se jim podařilo

splašit. Hledají někoho, kdo by mohl mít s Peetou stejné vzpomínky

z dětství, ale nic, co by souviselo s tebou. Právě prověřují uprchlíky z

dvanáctky.“

Vím, že jde o hodně těžký úkol, protože Peeta nejspíš sdílí

vzpomínky na dětství s někým z města, ale měšťané jsou skoro

všichni po smrti. Když však přicházíme k nemocničnímu pokoji,

který se změnil v centrálu Peetova ošetřovacího týmu, sedí v ní Delly

Cartwrightová a povídá si s Plutarchem. Jako vždy mi věnuje

upřímný úsměv, jako kdybych byla její nejlepší kamarádka na světě.

Takhle se usmívá na každého. „Katniss!“ vítá mě.

„Ahoj Delly,“ zdravím ji. Slyšela jsem, že přežila jen se svým

mladším bratrem. Jejich rodiče, kteří provozovali krámek s obuví,

takové štěstí neměli. Vypadá starší, na sobě má pracovní šaty z

Třináctého kraje, které nikomu nesluší, a blonďaté vlasy si stáhla do

praktického ohonu, místo aby je rozčesávala do loken. Je o trochu

štíhlejší, než si ji pamatuji, ale byla jedním z mála dětí z Dvanáctého

kraje, které měly pár dekagramů navíc. K její dnešní podobě

nepochybně přispěl zdejší jídelníček, stres i zármutek nad smrtí

rodičů. „Jak se máš?“ ptám se.

„To víš, najednou se změnilo tolik věcí.“ Oči se jí zalévají slzami.

„Ale všichni jsou tady ve třináctce vážně moc milí, viď?“

Myslí to vážně. Ona má opravdu ráda lidi. Všechny lidi, nejen

těch pár, na které si po letité známosti mohla udělat svůj vlastní

názor.

„Snaží se, abychom si tu připadali vítaní,“ odpovídám. Je to

férové a střízlivé hodnocení. „Tebe vybrali, abys navštívila Peetu?“

„Asi ano. Chudák Peeta. A ty taky. Kapitol nikdy nepochopím,“

povzdychne si. „Buď ráda,“ říkám.

„Delly zná Peetu už hodně dlouho,“ vměšuje se do našeho

rozhovoru Plutarch.

„To ano!“ Delly se celá rozzáří. „Hráli jsme si spolu už jako malé

děti. Dokonce jsem říkávala lidem, že je to můj bratr.“

„Co myslíš?“ obrací se na mě Haymitch. „Mohla by Delly

Peetovi nějak připomenout tebe?“

„Všichni jsme chodili do stejné třídy, ale moc jsme se nestýkali,“

odpovídám.

„Katniss byla vždycky tak úžasná. Nikdy by mě nenapadlo, že si

mě všimne,“ říká Delly. „To, že jsi lovila, že jsi chodila na Jarmark, a

vůbec všechno. Všichni tě hrozně obdivovali.“

Oba s Haymitchem se jí musíme pozorně zadívat do tváře,

abychom si ověřili, že nežertuje. Z Dellyina popisu by se zdálo, že

jsem neměla kamarády, protože se všichni ostýchali oslovit někoho

tak výjimečného. To není pravda. Neměla jsem skoro žádné

kamarády, protože jsem se nechovala přátelsky. Delly mě ale právě

vylíčila v těch nejúžasnějších barvách.

„Delly si vždycky o každém myslí to nejlepší,“ vysvětluji

ostatním. „Peeta s ní nemůže mít spojené žádné špatné vzpomínky.“

Vtom se mi něco vybavuje. „Moment. Je tu jedna věc. Když jsem v

Kapitolu lhala o tom, jak jsem poznala jednu avoxku. Peeta mě kryl

tím, že ta dívka je podobná Delly.“

„To si pamatuji,“ přikyvuje Haymitch. „Ale nevím. Byl to jen

výmysl. Něco takového podle mě nemůže soupeřit s roky vzpomínek

na dětství.“

„Zvlášť s tak příjemnou společnicí, jako je Delly,“ souhlasí

Plutarch. „Jen ať to zkusí.“

Plutarch, Haymitch a já odcházíme do pozorovatelny vedle

Peetova pokoje. Je tu deset členů Peetova lékařského týmu

vyzbrojených papíry a tužkami. Okno je průhledné jen z naší strany a

reproduktory nám umožňují odposlech. Peeta leží na posteli a má

připoutané paže k rámu lůžka. Nevzpírá se, jen neustále neklidně

svírá prsty. Tváří se příčetněji, než když se mě pokusil uškrtit, ale

pořád to není on.

Dveře se potichu otvírají a Peeta se k nim poplašeně dívá.

Zmateně sleduje, jak k němu přichází Delly. Když je těsně u něj,

věnuje mu svůj obvyklý upřímný úsměv. „Peeto? To jsem já, Delly.

Z domova.“

„Delly?“ Tvář se mu trochu rozjasňuje. „Delly. To jsi ty?“

„Ano!“ přikyvuje s viditelnou úlevou. „Jak se cítíš?“

„Hrozně. Kde jsme? Co se stalo?“ ptá se Peeta. „A je to tady,“

šeptá Haymitch.

„Řekl jsem jí, ať se nezmiňuje o Katniss a o Kapitolu,“

poznamenává Plutarch. „Jen ať v něm zkusí vyvolat co nejvíc

vzpomínek na domov.“

„No… jsme ve Třináctém kraji. Tady teď žijeme,“ odpovídá

Delly.

„To mi všichni říkají, ale nedává mi to smysl. Proč nejsme

doma?“ vyptává se Peeta.

Delly se kouše do rtu. „Došlo k nehodě. Taky se mi hrozně

stýská. Zrovna před chvílí jsem myslela na to, jak jsme kreslívali

křídou na dlažbu. Tvoje obrázky byly vždycky jako živé. Pamatuješ,

jak jsi kreslil různá zvířata?“

Jo. Prasata, kočky a tak,“ přikyvuje Peeta. „Říkala jsi, že došlo k

nehodě?“

Vidím, že se na Dellyině tváři leskne pot. Pokouší se vyhnout

přímé odpovědi. „Bylo to zlé. Nikdo… nemohl zůstat,“ říká nakonec

zajíkavě.

„Toho se drž, holka,“ poznamenává sotva slyšitelně Haymitch.

„Ale vím, že se ti to tady bude líbit, Peeto. Zdejší lidé se k nám

chovají moc hezky. Mají dost jídla, dostali jsme čisté oblečení a je tu

mnohem zajímavější vyučování,“ vypráví Delly.

„Proč se na mě nepřišla podívat moje rodina?“ ptá se Peeta.

„Nemohou.“ Delly se znovu zalévají oči slzami. „Hodně lidí se

sem nedostalo. Takže my tu musíme začít nový život. Určitě se jim

bude hodit dobrý pekař. Vzpomínáš, jak nás tvůj táta nechal

modelovat z těsta figurky?“

„Byl tam požár,“ vyhrkne Peeta náhle.

„Ano,“ špitne Delly.

„Dvanáctka shořela, ne? Kvůli ní,“ říká Peeta zlostně. „Kvůli

Katniss!“ Začíná škubat popruhy.

„Ale ne, Peeto. To nebyla její chyba,“ odporuje Delly. „To ti

řekla ona?“ syčí na ni.

„Vyveďte ji odtamtud,“ přikazuje Plutarch. Dveře se okamžitě

otvírají a Delly k nim pomalu couvá. „Nemusela mi nic říkat. Byla

jsem…“ pokouší se odpovědět, ale Peeta ji nenechá domluvit.

„Ona lže! Je to lhářka! Nesmíš věřit ničemu z toho, co říká! Je to

mut, kterého vyrobili v Kapitolu, aby proti nám měli zbraň!“křičí.

„Ne, Peeto. Ona není…,“ zkouší to znovu Delly.

„Nevěř jí, Delly,“ skáče jí Peeta do řeči naléhavě. „Já jsem jí věřil

a ona se mě pokusila zabít. Zabila moje přátele. Mou rodinu.

Nepřibližuj se k ní! Je to mut!“

Ze dveří se vynořuje něčí ruka, vytahuje Delly na chodbu a dveře

se zavírají. Peeta ale nepřestává křičet. „Mut! Je to zatracený mut!“

Nejenže mě nenávidí a chce mě zabít. Dokonce ani nevěří, že

jsem člověk. Ani škrcení nebolelo tolik jako tohle.

Členové lékařského týmu si horečně zapisují každé Peetovo

slovo. Haymitch s Plutarchem mě vyvádějí z místnosti. Opírají mě o

stěnu na chodbě, kde není nic slyšet, ale já vím, že Peeta za těmi

dveřmi a za sklem nepřestává zuřit.

Prim se mýlila. Peeta se neuzdraví. „Už tu nemohu zůstat,“ říkám

otupěle. „Jestli chcete, abych pořád dělala reprodrozda, musíte mě

poslat pryč.“

„Kam chceš jít?“ ptá se Haymitch.

„Do Kapitolu.“ Nenapadá mě jiné místo, kde by na mě čekal

nějaký úkol.

„To nejde,“ vrtí hlavou Plutarch. „Nejdřív musíme ovládnout

zbytek Panemu. Dobrou zprávou je, že boje v krajích už skoro

skončily. Zbývá jenom dvojka, ale to je tvrdý oříšek.“

Správně. Nejdřív kraje. Pak Kapitol. A nakonec zabiju Snowa.

„Fajn,“ říkám. „Pošlete mě do dvojky.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a tři