Síla vzdoru: kapitola 16

16„Napořád,“ šeptá v šerém morfionovém světě Peeta a já se hovydávám hledat. Je to mlžný svět s fialovým nádechem, bez ostrýchobrysů a s mnoha úkryty. Procházím vrstvami oblaků za nejasnýmistopami a cítím slabou vůni skořice a kopru. Jednou už se mé tváředotýká jeho ruka. Snažím se ji podržet ve své, ale protéká mi meziprsty jako cár mlhy.Když se konečně probouzím ve sterilním nemocničním pokoji vTřináctém kraji, vzpomínám si, že jsem byla pod vlivem uspávacíhosirupu. Zranila jsem si patu, když jsem šplhala po větvi přeselektrický plot a pak jsem z ní seskočila dolů. Peeta mě tehdy uložildo postele a já jsem ho požádala, aby se mnou zůstal, dokud neusnu.Cosi zašeptal, ale tenkrát jsem mu nerozuměla. V jakémsi koutěpaměti mi asi přece jen uvízla jeho odpověď a nyní se vynořila vmém snu. „Napořád.“I Morfion otupuje všechny pocity, takže místo palčivého smutkuvnímám jen prázdnotu, jako dutinu v mrtvém keři, kde dříve kvetlykvěty. Bohužel mi nedali dost drogy, abych necítila bolest v levémboku. Tam mě zasáhli. Přejíždím dlaní po tlusté vrstvě obvazů kolemžeber a uvažuji, jak to, že jsem nezemřela.Nestřelil mě ten muž, který přede mnou klečel na náměstí, tenpopálený mladík z Ořechu. Spoušť stiskl někdo dál vzadu. Necítilajsem ani tak průnik kulky, jako spíš náraz – jako kdyby mě někdoudeřil perlíkem. Pak už si pamatuji jen křik a střelbu. Chci sezvednout do sedu, ale daří se mi pouze zasténat.Bílá plenta, která odděluje mou postel od sousedního lůžka seodhrne stranou a nade mnou stojí Johanna Masonova. V první chvílise lekám, protože na mě v aréně zaútočila, a já se cítím ohrožená.Musím si připomenout, že se mě tím snažila chránit Patřilo to k plánurebelů. To ale neznamená, že mě má ráda. Nebo svoje opovrženíhrála jen kvůli Kapitolu?„Žiju,“ chraptím.„Nepovídej, ty jelítko.“ Johanna přistupuje blíž a sedá si na moupostel. Hrudí mi vystřelují jehličky bolesti. Když vidím, jak se šklebínad mým nepohodlím, je mi jasné, že se neschyluje k žádnému160přátelskému shledání. „Pořád tě to bolí?“ Obratně mi vytahujemorfionovou infuzi z paže a napojuje ji do kanyly ve vlastní ruce.„Před pár dny mi začali snižovat dávku. Bojí se, aby se ze mě nestalajedna z těch trosek ze šestky. Musím si půjčovat od tebe, když senikdo nedívá. Doufala jsem, že ti to nebude vadit.“Vadit? Jak by mi to mohlo vadit, když ji Snow po Čtvrtohráchskoro umučil k smrti? Nemám právo si stěžovat a ona to ví.Spokojeně vzdychne, když jí morfion vtéká do žíly. „Možná to tifeťáci ze šestky dělali správně. Zdrogovali se a malovali si na tělokvětiny. To není tak špatný život. V každém případě vypadališťastněji než my ostatní.“Během mé nepřítomnosti nabrala zpátky něco ze své původníváhy. Na vyholené hlavě jí vyráží měkké strniště vlasů, které pomáházakrýt některé z jizev. Jestli mi ale chodí na morfion, očividně neníani zdaleka v pořádku.„Mají tu jednoho cvokaře, který sem chodí každý den, aby nupomáhal s rekonvalescencí. Jako kdyby mě mohl uzdravit chlápek,který strávil celý život v tomhle králičím doupěti. Je to úplný idiot.Nejmíň dvacetkrát během sezení mi připomíná, že jsem v naprostémbezpečí.“ Daří se mi vykouzlit úsměv. To je opravdu hloupost, zvlášťkdyž ji říkáte vítězi Hladových her. Jako kdyby někdy někdo mohlbýt v naprostém bezpečí. „A co ty, reprodrozde? Připadáš si vbezpečí?“„Jasně. Přesně tak jsem si připadala, dokud mě nepostřehli,“říkám.„Prosím tě. Kulka se tě ani nedotkla. To zařídil Cinna,“ ušklíbáse.Vybavuji si ochranné vrstvy v mém kostýmu. Tu bolest jsem siale nevymyslela. „Mám zlomená žebra?“„Ani to ne. Jenom trochu pohmožděná. A praskla ti slezina.Nedokázali ji spravit.“ Přezíravě mává rukou. „Neboj, slezinunepotřebuješ. A kdyby ano, nějakou by ti našli, tím si buď jistá.Všichni se tě snaží udržet naživu.“„Proto mě nenávidíš?“ ptám se.„Zčásti,“ připouští. „Rozhodně v tom má prsty i žárlivost. Aletaky si myslím, že jsi dost nepříjemná a otravná. S tou svou161nevkusnou romancí a hrou na zastánkyni bezmocných. Jenže tonehraješ, a to je ještě nesnesitelnější. Klidně si to můžeš brátosobně.“„Reprodrozdem jsi měla být ty. Nikdo by ti nemusel diktovatproslovy,“ říkám.„To máš pravdu. Jenže mě nikdo nemá rád,“ krčí ramenyJohanna.„Ale věřili ti, že mě dostaneš ven z arény,“ připomínám jí. ,,Abojí se tě.“„Tady možná. V Kapitolu se teď bojí jen tebe.“ Ve dveřích seobjevuje Hurikán a Johanna vrací morfionovou infuzi do mé kanyly.„Tvůj bratranec se mě taky nebojí,“ naklání se ke mně důvěrně.Zvedá se z postele a jde ke dveřím, kde se otře bokem o Hurikánovunohu. „Viď, krasavce?“ Odchází, ale z chodby ještě slyšíme jejísmích.Povytahuji tázavě obočí a Hurikán mě bere za ruku. „Ale ano,bojím se, a hrozně,“ naznačuje rty. Chci se zasmát, ale místo toho sejen zašklebím bolestí. „Klid.“ Hladí mě po tváři a bolest ustupuje.„Nesmíš se pořád vrhat po hlavě do malérů.“„Já vím. Ale někdo tam vyhodil do vzduchu jednu horu,“připomínám.Neodtahuje se. Naopak se sklání těsně nade mě a hledí mi upřenědo očí. „Myslíš, že jsem bezcitný.“„Vím, že nejsi. Ale neuslyšíš ode mě, že to bylo v pořádku,“říkám.Teď už se odtahuje, skoro netrpělivě. „Katniss, jaký je v tomrozdíl, jestli zavalíme nepřátele v dole, nebo je sestřelíme z nebeDiodovými výbušnými šípy? Výsledek je stejný.“„Nevím. V osmičce na nás útočili. Útočili na nemocnici,“odpovídám.„Ano, a ta vznášedla přiletěla z Druhého kraje,“ argumentuje.„Takže když jsme je teď vyřídili, zabránili jsme do budoucnapodobným útokům.“„Ale takhle můžeš obhájit každé zabití, kohokoliv a kdykoliv.Můžeš ospravedlnit třeba i posílání dětí do Hladových her, protožetím udržuješ kraje v poslušnosti,“ upozorňuji ho.162„To si nemyslím,“ vrtí hlavou.„Já ano,“ trvám na svém. „Nejspíš to bude tím, že jsem v aréněsama byla.“„Dobrá. Umíme spolu nesouhlasit,“ uzavírá. „Vždycky jsme touměli. Možná je to dobře. Jen tak mezi námi, Druhý kraj už je vnašich rukách.“„Vážně?“ Na vteřinu cítím vítězoslávu. Pak si vzpomínám na tylidi na náměstí. „Došlo k boji, když mě postřelili?“„Ani ne. Dělníci z Ořechu se obrátili proti kapitolským vojákům.Vzbouřenci se drželi stranou a dívali se,“ vypravuje Hurikán. „Celázemě jenom seděla a přihlížela.“„V tom jsme nejlepší,“ poznamenávám.Čekala bych, že ztráta důležitého vnitřního orgánu člověku zařídíněkolikatýdenní pobyt na lůžku, ale lékaři po mně z nějakého důvoduchtějí, abych co nejrychleji vstala. I přes morfionové infuze měprvních pár dní trápí silné bolesti, později však znatelně ustupují.Pohmožděniny žeber mě ovšem budou trápit ještě nějaký čas.Začínám se zlobit na Johannu za to, že mi krade morfion, alenechávám ji, ať si bere, co potřebuje.Po Panemu se rozbujely fámy o mé smrti, a tak přicházejí filmaři,aby mě natočili, jak ležím na nemocniční posteli. Ukazuji do kamerystehy a blahopřeju krajům k jejich úspěšnému boji a k jednotě. Pakvaruji Kapitol, že nás může co nevidět očekávat na svém prahu.V rámci rekonvalescence se každý den procházím na povrchu.Jedno odpoledne se ke mně připojuje Plutarch a seznamuje mě sposledním vývojem. Když teď máme v kapse Druhý kraj, boje načaspolevují, abychom si oddechli a přeskupili síly. Rebelové zajišťujíbezpečnost zásobovacích tras, ošetřují raněné a organizují vojenskéjednotky. Kapitol, podobně jako Třináctý kraj během temných dob,je zcela odříznut od vnější pomoci. Nadále představuje jadernouhrozbu, na rozdíl od třináctky, ale není schopen se zrekonstruovat astát se soběstačným.„Nějakou dobu ještě může živořit,“ říká Plutarch. „Majísamozřejmě zásoby pro případ nouze. Ale zásadní rozdíl mezitřináctkou a Kapitolem spočívá v obyvatelích. Lidé z Třináctého163kraje byli zvyklí na tvrdý život, zatímco v Kapitolu znali jen Panemet Circenses.“„Co to znamená?“ ptám se. Pochopitelně znám slovo Panem, alezbytek mi nic neříká.„To je tisíce let staré heslo, zapsané v jazyku, kterému se říkalolatina, a na místě, které se jmenovalo Řím,“ vysvětluje Plutarch.„Panem et Circenses se dá přeložit jako chléb a hry. Autor tímříká, že se lidé výměnou za plná břicha a zábavu vzdali své politickéodpovědnosti, a tedy i moci.“Uvažuji o Kapitolu. O přebytku jídla i o nejúžasnější zábavě zevšech, o Hladových hrách. „K tomu tedy slouží kraje? Jako zdrojchleba a her?“„Ano. A dokud systém funguje, Kapitol bez potíží ovládá svoumalou říši. Momentálně nemůže svým obyvatelům zajistit ani jedno,aspoň ne v měřítku, na jaké jsou lidé zvyklí,“ říká Plutarch. „Mynaopak máme jídla dost a právě se chystáme natočit zábavníproklamu, která bude jistě velmi populární. Všichni přece milujísvatby.“Prudce se zastavuji. Z Plutarchova úchylného návrhu se mi dělázle. Chce zrežírovat sňatek mezi mnou a Peetou. Od návratu jsemještě nebyla schopná se na Peetu podívat ani tím jednosměrnýmoknem a o jeho stavu mě na mou vlastní žádost informuje jediněHaymitch. Skoro nic ale nevím. Prý na něj zkoušejí různé postupy.Nikdy nepřijdou na způsob, jak ho doopravdy vyléčit. A teď mě zaněj chtějí provdat kvůli proklamě?Plutarch mě honem uklidňuje. „Ale ne, Katniss. Nemyslím tvojisvatbu. Finnick a Annie se budou brát. Stačí, když se tam ukážeš abudeš předstírat, že máš z jejich sňatku radost.“„To je jedna z mála věcí, kterou nebudu muset předstírat,Plutarchu,“ odpovídám s úlevou.V následujících dnech vypuká horečná aktivita kolemnejrůznějších příprav. Přitom se ještě zvýrazňuje do očí bijící rozdílmezi Kapitolem a Třináctým krajem. Když Coinová řekne „svatba“,myslí tím, že dva lidé podepíšou nějaký papír a je jim přidělena nováubikace. Plutarch tím míní stovky lidí oblečených do nejvybranějšíchšatů a třídenní oslavy. Je legrační sledovat, jak se ti dva dohadují o164detailech. Plutarch musí bojovat o každého hosta a každou hudebnínotu. Když Coinová zamítá večeři, zábavu a alkohol, Plutarch křičí:„Jaký má smysl natáčet proklamu, když se tu nikdo nebude bavit?“Představy vrchního tvůrce her se těžko vměstnají do zdejšíhorozpočtu. I menší oslava ale v Třináctém kraji působí rozruch,protože tady nejsou podle všeho zvyklí na žádné svátky. Když serozkřikne, že jsou potřeba nějaké děti, aby zazpívaly svatební píseňČtvrtého kraje, přihlásí se prakticky všechny. Nechybějí anidobrovolníci na přípravu výzdoby. V jídelně všichni vzrušenědiskutují o blížícím se velkém dnu.Možná nejde jen o svátek. Možná tolik prahneme pro změnu poněčem hezkém, že se všichni chceme zúčastnit. Vysvětlovalo by setím, proč – když Plutarcha málem raní mrtvice nad tím, co bude mítnevěsta na sobě – se nabízím, že vezmu Annii do našeho domu vDvanáctém kraji, kde Cinna nechal v komoře pod schody několikerývečerní šaty. Svatební šaty, které byly původně určeny pro mě, sevrátily do Kapitolu, ale zůstaly tu některé z těch, jež jsem měla nasobě při Turné vítězů. Trochu se bojím, že budu trávit čas s Annií,protože o ní vím jen tolik, že ji Finnick miluje a všichni ostatní jipovažují za pomatenou. Cestou vznášedlem docházím k závěru, že jespíš labilní než šílená. Někdy se bez zjevného důvodu dává dosmíchu a občas náhle přestává vnímat, o čem se kolem ní hovoří.Upřeně se zahledí svýma zelenýma očima do dálky, a to s takovýmsoustředěním, že vždycky mimoděk napínám zrak, abych zjistila, cotam vidí. Občas si zničehonic přitiskne dlaně k boltcům, jako kdybysi chtěla zacpat uši před bolestným výkřikem. No dobře, je divná, alejestli ji Finnick miluje, mně to stačí.Získávám svolení, aby s námi jel i můj přípravný tým, takženemusím ohledně oblečení nic rozhodovat. Když otvírám komorupod schody, všichni umlkáme, protože z látek cítíme Cinnovupřítomnost. Pak Octavia klesá na kolena, tiskne si lem sukně k tváři apropuká v pláč. „Už je to tak dlouho,“ štká, „tak dlouho, co jsemviděla něco krásného.“Přes prezidentčiny námitky, že je svatba příliš extravagantní, aPlutarchovy stesky, že je příliš nudná, jde o fenomenální úspěch. Třistovky šťastných hostů vybraných z Třináctého kraje a stejně tolik165uprchlíků má na sobě normální oblečení, ozdoby jsou vyrobené zpodzimního listí a hudbu zajišťuje dětský sbor doprovázený jedinýmhouslistou, kterému se podařilo utéct z Dvanáctého kraje i se svýmnástrojem. Podle kapitolských standardů se tedy jedná o veliceprostou a skromnou svatbu. Na tom ale nesejde, protože nic nemůžesoupeřit s krásou oddávaného páru. Nejen kvůli půjčeným šatům –Annie má na sobě zelené hedvábné šaty, v kterých jsem navštívilaPátý kraj, a Finnick jeden z Peetových obleků –, i když i ty jsounádherné. Kdo by ale vnímal něco jiného než rozzářené tváře dvoulidí, pro něž tento den byl ještě nedávno naprostou utopií? Obřadvede Dalton, ten chlapík z Desátého kraje, protože obřady v desítce ave čtyřce si jsou docela podobné. Čtvrtý kraj má však přece jenněkteré jedinečné drobnosti. Síť spletenou z dlouhých stébel trávy,která překrývá oddávaný pár během manželských slibů, kapku slanévody, kterou se navzájem dotknou svých rtů, a starobylou svatebnípíseň, jež přirovnává manželství k námořní výpravě.Ne, vůbec nemusím předstírat, že se raduji z jejich štěstí.Po polibku, který zpečeťuje jejich svazek, po blahopřání apřípitku jablečným moštem začíná houslista hrát melodii, která jevšem lidem z Dvanáctého kraje dobře známá. Možná jsme bylinejmenší a nejchudší kraj v Panemu, ale rozhodně umíme tancovat.Nic nebylo oficiálně domluveno, ale Plutarch, který dohlíží nanatáčení proklamy z řídicí místnosti, je určitě spokojený Mastná Saebere za ruku Hurikána, táhne ho doprostřed sálu a stoupá si protiněmu. Následují je další, takže brzy vznikají dvě dlouhé řady. A pakse dávají do tance.Stojím stranou a tleskám do rytmu, když tu mě nad loktem svírávyzáblá ruka jako kleště. Johanna se na mě mračí. „Chceš si nechatujít příležitost, aby tě Snow viděl tancovat?“ Má pravdu. Co můžesymbolizovat vítězství rebelů lépe než veselý reprodrozd vířící sálempři hudbě? Nacházím v davu Prim. Vzhledem k tomu, že nám zimnívečery poskytovaly dost času k nácviku tance, jde nám to spoludocela dobře. Zapomínám na bolest žeber a obě zaujímáme svá místav řadě. Bolí to, ale uspokojení z toho, že mě uvidí Snow, jak tancujise svou sestrou, bolest hravě překonává.166Při tanci jsme jako vyměnění. Učíme kroky svatební hosty zTřináctého kraje. Trváme na sólu pro ženicha a nevěstu. Chytáme seza ruce a vytváříme velký kruh, v jehož středu jednotliví tanečnícipředvádějí své umění. Už dávno jsme se neúčastnili ničeho takpošetilého, radostného a bláznivého. Takhle bychom mohlipokračovat celou noc, nebýt posledního překvapení naplánovanéhopro Plutarchovu proklamu. Překvapení, o kterém psem nemělatušení.Z vedlejší místnosti sem čtyři lidé přivážejí obrovský svatebnídort. Většina hostů se rozestupuje do stran, aby uvolnila cestu tomupřekrásnému uměleckému dílu s modrozelenou, bíle zdobenoupolevou ztvárňující zpěněné mořské vlny, na nichž plují ryby iplachetnice, tuleni a sasanky. Prodírám se blíž, abych si potvrdila to,co jsem poznala na první pohled. Tak jako Anniiny šaty nesoujednoznačný Cinnův rukopis, autorem ozdob na svatebním dortu jenepochybně Peeta.Snad to vypadá jako maličkost, ale vypovídá to o mnohém.Haymitch přede mnou musel hodně věcí tajit. Když jsem Peetuviděla naposled, řičel z plných plic a snažil se vyškubnout z popruhů.V takovém stavu by nezvládl zdobit dort. Nedokázal by se soustředit,neměl by dostatečně pevné ruce a neuměl by vytvořit něco takdokonalého. Přistupuje ke mně Haymitch, jako kdyby předvídal moureakci. „Pojďme si promluvit,“ říká.Na chodbě, mimo dosah kamer, se k němu obracím: „Co se s nímděje?“Haymitch vrtí hlavou. „Nevím. Nikdo z nás to neví. Někdy sechová skoro rozumně, jindy zase zdánlivě bez příčiny dostanezáchvat. Zdobení dortu pro něj bylo něco jako terapie. Pracoval naněm několik dní. Když se na něj člověk díval, vypadalo to, že jePeeta zase normální.“„Takže se může volně pohybovat po třináctce?“ To pomyšlen měznervózňuje nejméně z pěti různých důvodů.„Kdepak. Držíme ho pod přísným dohledem. Je pořád zamčený.Ale mluvil jsem s ním,“ říká Haymitch.„Mezi čtyřma očima?“ ptám se. „A on nevybuchl?“167„Ne. Dost se na mě zlobí, ale ze správných důvodů. Kvůli tomu,že jsem mu neřekl o tom plánu vzbouřenců, a tak podobně.“Haymitch na chvilku utichá, jako kdyby se o něčem rozhodoval.„Peeta říká, že tě chce vidět,“ dodává nakonec.Mám pocit, že jsem se ocitla na palubě jedné z těch plachetnic apaluba se mi kymácí pod nohama. Opírám se dlaní o stěnu, abychudržela rovnováhu. Tohle není součást plánu. Ve Druhém kraji jsemPeetu odepsala. Měla jsem jet do Kapitolu, zabít Snowa a zemřít.Zranění představovalo jen dočasné zdržení. Nikdy už jsem nemělaslyšet slova Peeta říká, že tě chce vidět. Ale když se to teď stalo,nemohu odmítnout.Je půlnoc a já stojím před dveřmi do jeho cely. Vlastněnemocničního pokoje. Musíme počkat, až Plutarch dotočí svatbu, sníž je i přes nedostatek toho, co nazývá „leskem“, navýsost spokojen.„Na tom, že si Kapitol po všechny ty roky Dvanáctého krajevíceméně nevšímal, je nejlepší, že v sobě pořád máte trochuživelnosti. To se divákům moc líbí. Jako když Peeta oznámil, že těmiluje, nebo když jsi vytáhla ty jedovaté bobule. Takhle má vypadatdobrý televizní pořad.“Přála bych si, abych se mohla setkat s Peetou v soukromí, ale zajednosměrným oknem se shromáždil celý tým lékařů s papíry atužkami v pohotovosti. Když mi Haymitch do sluchátka v uchu říká,že mohu vstoupit, pomalu otvírám dveře.Peetovy modré oči se okamžitě obracejí ke mně. Obě paže muznehybňují popruhy a do žíly má zavedenou kanylu, kterou mu vpřípadě záchvatu mohou do těla napumpovat uspávací prostředek.Tentokrát se nezmítá a nepokouší se uvolnit, jen mě pozorujeopatrným pohledem člověka, který ještě zcela nevyloučil možnost, žese právě ocitl v přítomnosti muta. Přistupuji k němu a zastavuji semetr od jeho postele. Nevím, co si mám počít s rukama, a tak si jezakládám na prsou. „Ahoj,“ zdravím.„Ahoj,“ odpovídá. Je to skoro jeho hlas, jenže je v něm něconového. Podezření a výčitka.„Haymitch říkal, že se mnou chceš mluvit.“„Pro začátek se na tebe chci podívat.“ Jako kdyby čekal, že se mupřímo před očima proměním v nějakého slintajícího křížence s168vlkem. Hledí na mě tak dlouho, až začínám těkat pohledem kzrcadlu, za nímž stojí Haymitch, a doufám, že od něj dostanu nějakýpokyn. Sluchátko však zůstává tiché. „Nejsi moc velká, co? Ani nijakzvlášť krásná.“Vím, že jsem v životě prošla peklem, ale tahle slova se mě přestodotknou. „Ty jsi už taky vypadal líp.“Haymitch mě napomíná, ale jeho slova přehlušuje Peetův smích.„A ani trochu milá. Když mi říkáš něco takového po všem, co jsemvytrpěl.“„Jo. Každý z nás má leccos za sebou. To ty jsi byl vždyckyznámý tím, že jsi pořád milý. Já ne.“ Dělám všechno špatně. Nevímproč jsem tak útočná. Vždyť ho mučili! Pokřivili mu vzpomínky! Coje to se mnou? Najednou mám sto chutí na něj začít křičet – anipřesně nevím kvůli čemu –, a proto se radši obracím k odchodu.„Podívej, necítím se moc dobře. Možná se tu stavím zítra.“Docházím až ke dveřím, než mě zastavuje jeho hlas. „Katniss.Vzpomínám si na ten chleba.“Ten chleba. Naše jediné opravdové setkání před Hladovýmihrami.„Ukázali ti nahrávku, kde o něm vyprávím,“ podotýkám.„Ne. Ona o tom existuje nahrávka? Proč ji Kapitol nepoužil protimně?“ ptá se.„Natočila jsem ji v den, kdy tě zachránili,“ vysvětluji. Hrudník misvírá prudká bolest. S tím tancem jsem udělala chybu. „Na co sivzpomínáš?“„Na tebe v dešti,“ odpovídá tiše. „Vybírala jsi nám popelnici.Spálil jsem chleba. Matka mě zbila. Měl jsem ten chleba hoditpraseti, ale místo toho jsem ho dal tobě.“„Ano. Přesně tak se to stalo,“ říkám. „Druhý den po škole jsem tichtěla poděkovat, ale nevěděla jsem jak.“„Na konci toho dne jsme šli ven a já jsem se snažil zachytit tvůjpohled. Odvrátila ses. A pak… Myslím, že jsi utrhla pampelišku.“Přikyvuji. Opravdu si to pamatuje. O tomhle jsem nikdy nahlasnemluvila. „Musel jsem tě hodně milovat.“„Ano.“ Selhává mi hlas. Předstírám, že si potřebuji odkašlat.„Ty jsi mě taky milovala?“ ptá se.169Sklopím zrak k podlaze. „Všichni říkají, že ano. Všichni říkají, žeto je důvod, proč tě Snow mučil. Aby mě zlomil.“„To není odpověď,“ namítá Peeta. „Nevím, co si mám myslet,když mi ukazují některé záznamy. V té první aréně to vypadalo, žejsi mě chtěla zabít. Shodila jsi na nás sršáně.“„Chtěla jsem vás zabít všechny,“ přiznávám. „Drželi jste mě vpasti na stromě.“„Pak jsme se hodně líbali. Z tvé strany ty polibky nevypadalymoc upřímně. Líbilo se ti, když jsi mě líbala?“ vyptává se dál.„Někdy ano,“ říkám. „Víš o tom, že nás teď sledují?“„Vím. A co Hurikán?“ pokračuje.Znovu se ve mně vzdouvá vztek. Je mi fuk, jak je na tom s léčbou– do tohohle těm lidem za sklem vůbec nic není. „Ten taky nelíbášpatně,“ říkám stroze.„A to nám nevadilo? Že se líbáš s oběma?“ ptá se.„Vadilo vám to. Ale já jsem vás nežádala o svolení,“ odsekávám.Peeta se chladně a odmítavě směje. „Ty jsi ale dárek, viď?“Haymitch nic nenamítá, když odcházím. Pospíchám chodboupryč a schovávám se za teplé potrubí v prádelně. Teprve za dlouhoudobu mi dochází, co mě tak rozrušilo. A odpověď je tak pokořující,že se s ní nedokážu smířit. Všechny ty dlouhé měsíce, kdy jsem semohla spolehnout na to, že mě Peeta považuje za skvělou bytost,skončily. Konečně mě vidí takovou, jaká jsem. Jako neurvalou,nespolehlivou a smrtící manipulátorku.A já ho za to nenávidím.