Síla vzdoru: kapitola 17

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 11. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne, přečteno: 517×
390645.jpg

17

Podvedli mě. Přesně to si myslím, když mě Haymitch navštěvuje

v nemocnici a seznamuje mě s novým rozhodnutím. Sbíhám po

schodech k velitelství a vpadám přímo do probíhající válečné porady.

„Co tím chcete říct, že nepojedu do Kapitolu? Musím tam jít!

Jsem reprodrozd!“ křičím.

Coinová ani nezvedá oči od obrazovky. „Tvým hlavním úkolem

bylo sjednotit kraje. To jsi splnila. Neboj se – jestli všechno půjde

hladce, dopravíme tě tam vznášedlem na kapitulaci.“

Na kapitulaci?

„To je moc pozdě! Přijdu o všechny boje. Potřebujete mě –jsem

nejlepší střelkyně, jakou máte!“ křičím. Většinou se tím nechlubím,

ale určitě se to přinejmenším blíží pravdě. „Hurikán taky jede.“

„Hurikán chodil každý den na výcvik, pokud mu nebyly

přiděleny jiné úkoly. Máme plnou důvěru v to, že všechno zvládne,

odpovídá Coinová klidně. „Kolika výcviků ses podle svého odhadu

zúčastnila ty?“

Žádného. To vím naprosto přesně. „No, občas jsem lovila. A…

cvičila jsem dole na střelnici s Diodem.“

„To není totéž, Katniss,“ oslovuje mě Boggs. „Všichni víme, ze

jsi chytrá, statečná a že skvěle střílíš. Ale v terénu potřebujeme

především dobré vojáky. Ty nejsi vůbec zvyklá plnit rozkazy a taky

se nemůžeš pochlubit zrovna hvězdnou fyzickou.“

„Nic z toho vám nevadilo, když jste mě poslali do osmičky, nebo

do dvojky,“ namítám.

„Ani v jednom případě jsme neplánovali, že budeš nasazena

přímo do bojů,“ říká Plutarch a vrhá po mně pohled, kterým jasně

naznačuje, že zacházím příliš daleko.

Ano, bitva s bombardéry v Osmém kraji i můj zásah ve dvojce

byly spontánní, unáhlené a jednoznačně neschválené akce.

„A obě výpravy skončily tvým zraněním,“ připomíná mi Boggs.

Najednou se vidím jeho očima. Jsem drobná sedmnáctiletá holka,

která nemůže popadnout dech, protože se jí ještě úplně nezahojila

pochroumaná žebra. Nedisciplinovaná. V rekonvalescenci. Nikoliv

voják, ale osoba, na kterou je třeba dávat pozor.

„Já musím jet,“ trvám na svém.

„Proč?“ ptá se Coinová.

Nemohu dost dobře odpovědět, že kvůli osobní pomstě Snowovi.

Nebo že nedokážu zůstat tady ve Třináctém kraji s nejnovější verzí

Peety, zatímco Hurikán půjde do boje. Naštěstí se i tak najde dost

důvodů, proč chci bojovat proti Kapitolu. „Kvůli Dvanáctému kraji.

Protože zničili můj domov.“

Prezidentka se nad tím vteřinku zamýšlí. Zvažuje moje výhody a

nevýhody. „Dáme ti tři týdny. Není to moc, ale můžeš zahájit výcvik.

Pokud tě odvodová komise uzná způsobilou, možná tvůj případ

přehodnotíme.“

To je vše. Ve víc jsem ani nemohla doufat. Je to nejspíš moje

chyba. Nerespektovala jsem přidělené rozvrhy s výjimkou těch, které

mi vyhovovaly. Nepřipadalo mi tak podstatné pobíhat po poli se

zbraní, když se kolem dělo tolik jiných věcí. A teď platím za svou

ledabylost.

Vracím se do nemocnice, kde se Johanna vzteká nad stejným

údělem. Tlumočím jí prezidentčina slova. „Třeba můžeš taky

trénovat.“

„Dobře. Budu trénovat. Ale poletím do Kapitolu, i kdybych měla

pobít posádku vznášedla a odpilotovat se tam sama,“ vrčí

„Asi bys to takhle při výcviku říkat neměla,“ poznamenávám,

„ale je prima vědět, že mě bude mít kdo odvézt.“

Johanna se zazubí a já cítím, že se náš vztah sice jen trochu,

přesto významně mění. Nevím, zda jsme vyloženě kamarádky, ale

aspoň bychom se daly označit za spojence. A to je dobře.

Když se další den ráno v půl osmé hlásíme na výcvik, musím se

vyrovnat s nepříjemnou skutečností. Zařadili nás do skupiny

relativních začátečníků, čtrnácti– a patnáctiletých dětí, což mi

připadá jako potupa, dokud nevychází najevo, že mají všechny

mnohem lepší fyzičku než my dvě. Hurikán a další, které už vybrali

pro invazi do Kapitolu, trénují odděleně, abychom je nebrzdili. Po

bolestivém protažení následují dvě hodiny posilovačích cviků, které

bolí ještě víc, a běh na osm kilometrů, při němž málem vypustím

duši. I když mě pohánějí Johanniny urážky, po necelých dvou

kilometrech se musím vzdát.

„Žebra,“ vysvětluji cvičitelce, prakticky založené ženě středního

věku, kterou máme oslovovat jako vojáka Yorkovou. „Ještě se úplně

nezahojila.“

„Vojáku Everdeenová, ta se ti sama od sebe zahojí až za měsíc

„ říká.

Vrtím hlavou. „Tolik času nemám.“

Přejíždí mě pohledem od hlavy k patě. „Lékaři ti nenabídli

léčbu?“

„Ona existuje léčba?“ divím se. „Mně tvrdili, že se ta žebra

musejí zahojit sama.“

„To říkají. Ale na mé doporučení mohou celý proces urychlit.

Není to ovšem žádná legrace,“ varuje mě.

„Udělejte to, prosím. Musím jet do Kapitolu,“ žádám ji.

Yorková se mě neptá proč. Čmárá něco do notesu a posila me

rovnou zpátky do nemocnice. Váhám. Nechci vynechat žádný další

trénink. „Odpoledne se vrátím,“ slibuji. Jen našpulí rty.

Po dvaceti čtyřech bodnutích jehlou do hrudního koše ležím na

nemocničním lůžku a křečovitě svírám zuby, abych nemohla začít

škemrat, ať mě znovu napojí na morfionovou infuzi. Stojí hned vedle

mé postele, takže si mohu dopřát dávku, kdybych chtěla. V poslední

době jsem ji nepoužívala, ale nechávala jsem si ji kvůli Johanně.

Dnes mi udělali rozbor krve, aby se ujistili, že v ní nekoluje žádné

analgetikum, protože kombinace obou léků – morfionu a toho, po

čem mám žebra v jednom ohni – má nebezpečné vedlejší účinky.

Jasně mě upozornili, že mě čekají těžké dva dny. Já jsem jim ale

odpověděla, jen ať se do toho pustí.

Celou noc trpím. O spánku se nedá mluvit. Mám dojem, že přímo

cítím, jak se mi taví svaly kolem hrudního koše, a Johanna vedle mě

zase bojuje s abstinenčními příznaky. Hned zkraje jsem se jí

omluvila, že jsem ji připravila o dodávku drogy, ale ona jen mávla

rukou s tím, že k tomu stejně muselo jednou dojít. Ve tři ráno se však

stávám terčem snad každé kletby, kterou Sedmý kraj může

nabídnout. Za úsvitu mě zvedá z postele. Je rozhodnutá, že musíme

jít trénovat.

„Myslím, že to nezvládnu,“ přiznávám.

„Ale zvládneš. Obě to zvládneme. Nezapomeň, že jsme vítězové.

Dokážeme přežít všechno, co na nás přichystají,“ oboří se na mě. Má

nezdravě nazelenalou barvu a chvěje se jako osika. Oblékám se.

S vypětím sil překonáváme ráno. Když zjišťujeme, že venku hje,

chvíli to vypadá, že se Johanna složí. Zpopelaví ve tváři a jako by

úplně přestala dýchat.

„Je to jenom voda. Ta nás nezabije,“ uklidňuji ji. Johanna

odhodlaně svírá čelisti a vychází do bláta. Během chvíle jsme

promáčené na kost, ale dál se pachtíme po běžecké dráze, p0

necelých dvou kilometrech musím opět zastavit a odolávám pokušení

svléknout si košili, aby mi déšť přímo chladil rozpálená žebra.

Soukám do sebe oběd sestávající z promočené ryby a řepného

vývaru. Johanna do sebe silou vůle dostává polovinu porce ale pak se

jí zvedá žaludek. Odpoledne se učíme rozebírat a skládat pušky. Já to

zvládám, ale Johanně se chvějou ruce natolik, že k sobě nedokáže

přiložit správné součástky. Pomáhám jí, když se Yorková nedívá.

Pršet sice nepřestává, ale odpoledne je mi o něco líp, protože jdeme

na střelnici. Konečně něco, v čem jsem dobrá. Chvíli trvá, než si

zvykám mířit místo luku puškou, ale večer dosahuji nejlepšího skóre

z celé skupiny.

Jakmile za námi zaklapnou dveře našeho nemocničního pokoje,

Johanna prohlašuje: „Tohle musí skončit. Už nemůžeme bydlet v

nemocnici. Všichni na nás koukají jako na pacienty.“

Pro mě to není problém. Mohu se přestěhovat do ubikace ke své

rodině, ale Johanně žádnou ubikaci ještě nepřidělili. Když usiluje o

propuštění z nemocnice, odmítají jí vyhovět, protože ji nechtějí

nechat bydlet samotnou, i kdyby chodila na každodenní terapii ke

svému psychologovi. Nejspíš jim došlo, jak si tajně opatřovala

morfion, a to je jen utvrdilo v domněnce, že je Johanna psychicky

labilní. „Nebude sama. Mohu s ní bydlet já,“ nabízím se. Nevítají

můj návrh s nadšením, ale Haymitch se za mě přimlouvá a večer

máme k dispozici ubikaci naproti Prim a mé matce, která souhlasí s

tím, že na nás dohlédne.

Sprchuji se a Johanna se otírá mokrým hadrem. Pak zběžně

zkoumá ubikaci. Otvírá zásuvku s mými věcmi, ale rychle ji zase

zaklapne. „Promiň.“

Hlavou mi bleskne, že v její zásuvce je jen erární oblečení. Ze

nemá na celém světě nic, co by bylo opravdu její. „To nic. Klidné se

můžeš podívat, jestli chceš.“

Johanna rozevírá můj medailonek a prohlíží si fotografie

Hurikána, Prim a mé matky. Rozmotává stříbrný padáček a bere do

ruky trubičku na odběr mízy ze stromů. „Mám žízeň, jen se na t0

podívám.“ Pak nachází perlu od Peety. „To je…?“

„Jo,“ přikyvuji. „Ještě jsem o ni nepřišla.“ Nechci mluvit o

Peetovi. Jedna z největších výhod tréninku spočívá v tom, že na něj

nemám čas ani myslet.

„Haymitch tvrdí, že se uzdravuje,“ konstatuje Johanna.

„Možná. Ale změnil se,“ odpovídám.

„Ty taky. Stejně jako já. I Finnick, Haymitch nebo Diod. A to

vůbec nemluvím o Annii Crestové. Aréna nás všechny pěkně

poznamenala. Nebo si pořád připadáš jako ta holka, která se

přihlásila místo své sestry?“ ptá se mě.

„Ne,“ připouštím.

„V tomhle má podle mě ten můj cvokař pravdu. Není cesty

zpátky a my se s tím musíme smířit.“ Úhledně ukládá moje suvenýry

do zásuvky a lehá si do postele těsně předtím, než zhasínají světla.

„Nebojíš se, že tě v noci zabiju?“

„Vyřídila bych tě levou zadní,“ odsekávám a obě se dáváme do

smíchu, protože jsme na tom tak mizerně, že bude zázrak, jestli zítra

dokážeme vstát. Ale nakonec se nám to daří. Každé ráno vstáváme a

po necelém týdnu jsou má žebra skoro úplně v pořádku a Johanna

umí složit pušku bez mé pomoci.

Yorková na nás večer při odchodu pochvalně kývá. „Dobrá práce,

vojáci.“

Vzdalujeme se z jejího doslechu a Johanna hučí: „Mám dojem, ze

vyhrát hry bylo snadnější.“ Ale je na ní vidět, že ji pochvala těší.

Když vcházíme do jídelny, kde na mě Hurikán čeká s večeří,

mánie téměř dobrou náladu, kterou mi ještě zlepší obří porce

hovězího vývaru. „Dnes ráno dorazila první zásilka potravin,“

vysvětluje Mastná Sae. „To je opravdové hovězí z Desátého kraje.

Žádní divocí psi.“

„Nevzpomínám si, že byste je někdy odmítla,“ opáčí Hurikán.

Připojujeme se ke skupině, kde sedí Delly, Annie a Finnick. Je

skutečně úžasné, jak se Finnick po svatbě změnil. Dekadentní idol

Kapitolu, který jsem poznala před Čtvrtohrami, obětavého spojence v

aréně i zlomeného mladíka, co se mě pokoušel povzbudit, nahradil

člověk, z něhož přímo sálá chuť do života. Poprvé skutečně vyniká

Finnickův šarm, plachost a dobré srdce. Nikdy nepouští Anniinu

ruku ze své – ani když se procházejí, ani když jedí. Pochybuji, že to

má vůbec někdy v úmyslu. Z Annie vyzařuje šťastné opojení. Pořád

nastávají okamžiky, kdy jí vstupuje do vědomí jakýsi jiný svět a ona

přestává vnímat. Finnick ji ale vždy několika slovy dokáže přivolat

zpátky.

Delly, kterou znám od dětství, ale nikdy jsem o ní neměla valné

mínění, v mých očích výrazně stoupla. Dozvěděla se, co mi Peeta

řekl tu noc po Finnickově svatbě, ale nešíří to jako drby dál. Podle

Haymitche se z ní stal můj nejlepší obhájce, kdykoliv Peeta dostane

další záchvat a začne mě cupovat na kousky. Delly pokaždé stojí na

mé straně a svádí Peetovy negativní výroky na kapitolské mučení.

Má na něj ze všech největší vliv, protože ji Peeta opravdu dobře zná.

V každém případě její snahu oceňuji, i když mé dobré vlastnosti

zveličuje. Upřímně řečeno, mé dobré vlastnosti potřebují zveličení

jako sůl.

Mám hlad jako vlk a oběd je dnes tak výborný – máme hustý

vývar z hovězího, bramborů, tuřínu a cibule –, že se musím

přemáhat, abych nehltala. Všude po jídelně je slyšet, jak osvěžující

účinky dobré jídlo má. Lidé jsou laskavější, zábavnější a

optimističtější a hovězí maso jim připomíná, že se vyplatí žít. Taková

strava je lepší než jakýkoliv lék. Proto se snažím, aby mi jídlo ještě

chvíli vydrželo, a poslouchám, co se kolem mě povídá. Vytírám

omáčku chlebem a pomalu ho uždibuji, zatímco Finnick vypráví

jakousi veselou příhodu o mořské želvě, která uplavala s jeho

kloboukem. Směju se, ještě než mi dochází, že tam stojí. Přímo

naproti přes stůl, za prázdným místem vedle Johanny. Pozoruje mě.

Chleba mi okamžitě zaskakuje v krku.

„Peeto!“ vítá ho Delly. „To je prima, že už tě pouštějí mezi…

nás.

Za Peetou stojí dva mohutní strážní. Peeta drží v rukách tác,

vybalancovaný na špičkách prstů, protože zápěstí má spoutaná

krátkým ocelovým řetězem.

„Co to máš za fantastické náramky?“ ptá se Johanna.

„Ještě se mi nedá úplně věřit,“ vysvětluje Peeta. „Nemohu se tu

ani posadit bez jejich dovolení.“ Trhá hlavou k oběma dozorcům.

„Jasně, že si sem můžeš sednout. Jsme přece staří přátelé,“ říká

Johanna a pleská dlaní na sedadlo vedle sebe. Strážní přikyvují a

Peeta si sedá. „V Kapitolu jsme s Peetou měli sousední kobky. Moc

dobře známe svůj křik.“

Annie, která sedí z druhé strany vedle Johanny, si zacpává uši

dlaněmi a přestává vnímat okolí. Finnick vrhá na Johannu

rozzlobený pohled a objímá Annii kolem ramen.

„Co je? Můj cvokař říká, že nemám potlačovat svoje myšlenky.

Patří to k terapii,“ krčí Johanna rameny.

Z naší skupinky se vytrácí veselí. Finnick potichu něco šeptá

Annii a Annie konečně snímá ruce z uší. Následuje dlouhé ticho, v

němž všichni předstírají, že jedí.

„Annie,“ ozývá se Delly zvonivě, „věděla jsi, že tvůj svatební

dort zdobil Peeta? Doma jeho rodina měla pekárnu a on vždycky

dělal polevy.“

Annie opatrně vyhlíží zpoza Johanny na Peetu. „Díky, Peeto. Byl

nádherný.“

„Bylo mi potěšením, Annie,“ odpovídá Peeta a já v jeho hlase

poprvé po dlouhé době slyším vlídnost, kterou jsem považovala

jednou provždy za ztracenou. Není určena mně, ale stejně…

„Jestli máme stihnout procházku, musíme vyrazit,“ říká Finnick

Annii, skládá oba tácy do sebe, aby je unesl v jedné ruce, a druhou ji

hned znovu chytá. „Rád jsem tě viděl, Peeto.“

„Buď na ni hodný, Finnicku. Jinak se ti ji možná pokusím svést.“

Mohlo by se jednat o žert, kdyby to neřekl tak studeně. Na jeho

poznámce je všechno špatně. Otevřená nedůvěra k Finnickovi,

náznak, že se mu líbí Annie, že by Annie mohla Finnicka opustit a že

já vůbec neexistuji.

„No tak, Peeto,“ odpovídá Finnick mírně. „Nechtěj, abych začal

litovat, že jsem ti znovu nahodil srdce.“ Vrhá po mně ustaraný

pohled a odvádí Annii pryč.

Když jsou mimo doslech, Delly kárá Peetu: „Zachránil ti život.

Nejednou.“

„Kvůli ní.“ Peeta krátce kývne hlavou mým směrem. „Kvůli

povstání. Ne kvůli mně. Nic mu nedlužím.“

Neměla bych se nechat vyprovokovat, ale nemohu si pomoct.

„Možná nedlužíš. Ale Mags je mrtvá a ty jsi pořád tady. To by mělo

něco znamenat.“

„Ano, plno věcí by mělo něco znamenat, ale zřejmě neznamenají,

Katniss. Pořád mám hodně vzpomínek, ve kterých se nevyznám, a

myslím, že je Kapitol nijak neupravil. Například na spoustu nocí ve

vlaku,“ říká.

Zase takový divný náznak. Náznak, že se ve vlaku odehrálo víc

než ve skutečnosti. Že na tom, co se odehrálo – na těch nocích, kdy

jsem si uchovala duševní zdraví jen díky jeho objetí –, už nezáleží.

Všechno byla lež, všechno byla jen záminka, jak ho zneužít.

Peeta ukazuje lžící na mě a na Hurikána. „Takže vy dva už jste

oficiálně pár, nebo pořád pokračují s tou historkou o milencích

stíhaných osudem?“

„Pořád s ní pokračují,“ říká Johanna.

Peeta křečovitě svírá ruce v pěst a znovu je namáhavě uvolňuje.

Má co dělat, aby mě zase nezačal škrtit? Hurikánovi vedle mě tuhnou

svaly a já se bojím hádky. Hurikán ale jen klidně poznamenává:

„Kdybych to neviděl na vlastní oči, neuvěřil bych.“

„Čemupak?“ ptá se Peeta.

„Tobě,“ říká Hurikán.

„Budeš muset být konkrétnější,“ vrtí hlavou Peeta. „Co je na mě

tak neuvěřitelné?“

„Že tě nahradili člověkem, který připomíná zlého muta,“

odpovídá Johanna.

Hurikán dopíjí mléko. „Dojedla jsi?“ ptá se mě. Vstávám a

odcházíme odevzdat tácy. U východu mě zastavují, protože pořád

držím v ruce kousek chleba namočeného v omáčce. Něco v mém

výrazu, nebo snad skutečnost, že jsem se ten chleba nepokoušela

nijak ukrývat, je přiměje, aby mě jen zdvořile upozornili, že nesmím

z jídelny vynášet žádné jídlo. Strkám zbytek chleba do pusy a jdu

dál. Hurikán znovu promluví až u mé ubikace. „Tohle jsem nečekal.“

„Říkala jsem ti, že mě nenávidí,“ připomínám mu.

„Ale jde o to, jak tě nenávidí. Je mi to důvěrně známé. Tímhle

jsem taky prošel,“ přiznává. „Když jsem viděl v televizi, jak ho líbáš.

Jenže jsem věděl, že to ode mě není úplně fér. On to tak nechápe.“

„Možná mě konečně vidí takovou, jaká jsem. Musím se trochu

vyspat.“

Hurikán mě chytá za loket, než stačím zajít dovnitř. „Tohle si

myslíš?“ Krčím rameny. „Katniss, jako svému nejstaršímu

kamarádovi mi můžeš věřit, že tě rozhodně nevidí takovou, jaká jsi.“

Líbá mě na tvář a odchází.

Sedím na posteli a bifluju se informace z učebnic vojenské

taktiky, ale vzpomínky na noci, které jsme strávili s Peetou ve vlaku,

mě pořád rozptylují. Po dvaceti minutách se objevuje Johanna a sedá

si ke mně na postel. „Přišla jsi o to nejlepší. Delly Peetovi vynadala

za to, jak se k tobě choval. Hrozně se rozpištěla. Jako když někdo

bodá vidličkou do malé myšky. Slyšela ji celá jídelna.“

„Co udělal Peeta?“ ptám se.

„Začal se hádat sám se sebou a dozorci ho museli odvést. Ale

aspoň si při tom rozruchu nikdo nevšiml, že jsem dojedla jeho porci.“

Johanna si spokojeně hladí břicho. Dívám se na vrstvu špíny pod

jejími nehty. Copak se lidé ze Sedmého kraje nikdy nekoupou?

Dvě hodiny se navzájem zkoušíme z vojenských termínů. Na

chvíli zajdu ke své matce a Prim. Když se vrátím do své ubikace,

osprchuji se, lehnu si potmě na postel a konečně se zeptám:

„Johanno, opravdu jsi slyšela jeho křik?“

„To patřilo k mučení,“ odpovídá. „Jako ti reprozobové v aréně.

Jenže tentokrát to bylo skutečné. A po hodině nebylo ticho. Tik tak.“

„Tik tak,“ opakuji šeptem.

Růže. Vlčí mutové. Splátci. Delfíni z krému na dort. Přátelé.

Reprodrozdi. Vizážisté. Já.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a jedenáct