18
Všichni dnes v mých snech křičíme bolestí.
Vrhám se do tréninku ještě s větším nasazením. Žiju a dýchám
posilováním, nácvikem se zbraněmi a lekcemi taktiky. Hrstka z nás
přechází do pokročilejší skupiny, což mi dává naději, že jsem vážná
kandidátka na účast ve skutečné válce. Vojáci nazývají výcvikový
terén jednoduše Blok, ale podle tetování na paži vím, že se oficiálně
jmenuje SPB, což je zkratka pro Simulátor pouličních bojů. Hluboko
pod zemí tu mají vybudovánu maketu kapitolské ulice. Instruktor nás
rozděluje do oddílů po osmi a my se pokoušíme zvládat přidělené
úkoly: zaujmout nějakou pozici, zničit cíl, prohledat dům… Jako
kdybychom doopravdy dobývali Kapitol. Simulátor je nastaven tak,
že vše, co se může pokazit, se taky pokazí. Falešný schod odpálí
minu, na střeše se zničehonic vynoří odstřelovač, zasekne se vám
zbraň, ozve se dětský pláč, který vás zavede do pasti, velitele vaší
jednotky – ve skutečnosti jde jen o hlas ve sluchátku – zasáhne
padající sloup a vy si musíte poradit bez rozkazů. Část vašeho já si
uvědomuje, že to je všechno „jen jako“ a že tady nemůžete přijít o
život. Když odpálíte našlápnou minu, uslyšíte zvuk exploze, a musíte
předstírat, že jste mrtví. Svým způsobem je ale všechno kolem vás
reálné – nepřátelští vojáci v uniformách mírotvorců i chaos vyvolaný
kouřovým granátem. Dokonce na nás vypustili i plyn. Johanna a já
jsme byly jediné, kdo si včas stihl nasadit masky. Zbytek oddílu útok
vyřadil na celých deset minut. A údajně neškodný plyn, jehož jsem
se několikrát nadechla, mi způsobil ošklivou bolest hlavy, která
odezněla až večer.
Cressida s televizním štábem natáčejí Johannu a mě na střelnici.
Vím, že filmují i Hurikána s Finnickem jako součást nových proklam
pro vzbouřence, kteří se připravují na invazi do Kapitolu. Celkem
vzato, jde všechno docela dobře.
Pak se na dopoledních trénincích začíná ukazovat Peeta. Už nemá
pouta, ale pořád ho doprovázejí dva dozorci. Po obědě cvičí se
skupinou začátečníků. Nevím, co je to popadlo. Když stačí menší
výstup s Delly, aby se Peeta pohádal sám se sebou, nemá se co učit,
jak se skládá zbraň.
Říkám to Plutarchovi, ale ten mě ujišťuje, že je všechno určené
jen pro kamery. Mají sice natočenou Anniinu svatbu a Johannu, jak
střílí do terčů, ale občany Panemu zajímá především Peeta. Potřebují
vidět, že bojuje na straně rebelů, ne za Snowa. A kdyby se podařilo
natočit pár záběrů s námi dvěma… Nemusíme se nutně líbat, jen se
tvářit šťastně, že jsme zase spolu…
Otáčím se na podpatku a odcházím. To se nikdy nestane.
Ve vzácných volných chvilkách s obavami sleduji přípravy na
invazi. Chystají se zásoby a vybavení, sestavují se vojenské jednotky.
Když někdo dostane povolávací rozkaz, snadno ho poznáte, protože
vojáci odcházející do boje se nechávají stříhat hodně nakrátko. Pořád
se mluví o ofenzivě, která má za cíl dobýt železniční tunely ke
Kapitolu.
Jen pár dní před odjezdem prvních jednotek Yorková nečekaně
sděluje Johanně a mně, že nás doporučila ke zkoušce a máme se
okamžitě hlásit u komise. Zkouška se skládá ze čtyř částí:
překážkové dráhy, která prověřuje fyzickou zdatnost, písemného
testu z vojenské taktiky, zkoušky dovednosti se zbraněmi a
simulované bojové situaci v Bloku. Nemám ani čas dostat trému a
první tři části jsou úspěšně za mnou, ale v Bloku právě cosi opravují.
Skupinka aspirantů si vyměňuje informace. Každý zřejmě půjde sám.
Nedá se však nijak odhadnout, jakou situaci nám přichystají. Jeden
chlapec tlumeně říká, že prý hodlají prověřit naše největší slabiny.
Jaké mám slabiny? Ani se mi nechce hledat odpověď. Nacházím
si ale klidné místo a snažím se o objektivní hodnocení. Délka jejich
výčtu mě deprimuje. Nedostatek hrubé fyzické síly. Minimální
trénink. A role reprodrozda mi taky zřejmě nepomůže, když z nás
chtějí udělat dobře fungující tým. Mohou mě vyhodit kvůli spoustě
různých věcí.
Johanna přichází na řadu o tři lidi přede mnou a já na ni
povzbudivě kývám. Přeju si, aby mě vyvolali dřív, protože během
čekání všechno zbytečně a přehnaně rozebírám. Když je řada na mně,
netuším, jak bych měla postupovat. V Bloku mi naštěstí automaticky
naskakují některé návyky z výcviku. Jde o fingované přepadení.
Takřka okamžitě se objevují mírotvorci a já se musím dostat k místu
setkání se svou rozprášenou jednotkou. Pomalu postupuji ulicí a
vyřizuji jednotlivé protivníky. Dva jsou na střeše po mé levici, další
ve dveřích přede mnou. Je to náročné, ale ne tolik, jak jsem čekala.
Pořád ve mně hlodá podezření, že je všechno příliš jednoduché a že
mi něco uniká. Dvě budovy před cílem začíná přituhovat. Zpoza rohu
vybíhá šest mírotvorců najednou. Mají mnohem větší palebnou sílu
než já, ale všímám si, že v odpadní strouze někdo nechal nedbale
ležet soudek s benzinem. To je ono. Takhle mě zkoušejí. Kdybych
ten soudek přehlédla, nemohla bych dokončit misi. Už zvedám zbraň,
abych ho odpálila, když mi můj velitel, který mi až dosud v podstatě
k ničemu nebyl, rozkazuje, abych si lehla. Všechny instinkty na mě
doslova křičí, ať ho ignoruji, stisknu spoušť a vyhodím mírotvorce
do vzduchu. Pak si ale připomínám, co armáda považuje za mou
největší slabinu. Od prvního okamžiku v Hladových hrách, kdy jsem
vyběhla pro ten oranžový ruksak, přes přestřelku v Osmém kraji až
po impulzivní běh přes náměstí ve dvojce Nedokážu poslouchat
rozkazy.
Pleskám sebou o zem tak rychle a tvrdě, že si budu ještě týden
vybírat z brady štěrk. Soudek odpaluje někdo jiný, mírotvorci jsou
zneškodněni a já dobíhám k místu setkání. Když odcházím z Bloku,
voják u východu mi blahopřeje, vyrazí na mou ruku číslo oddílu –
451 – a říká mi, abych se hlásila na velitelství. Opilá radostí běžím
po chodbách, vybírám zatáčky smykem a skáču ze schodů, protože
výtah je příliš pomalý. Teprve když vpadám do místnosti, dochází mi
zvláštnost toho pokynu. Neměla bych být na velitelství – měla bych
si nechat stříhat vlasy. Tady kolem stolu nesedí čerstvě odvedení
vojáci, ale velitelé, kteří činí strategická rozhodnutí.
Boggs se na mě usmívá a vrtí hlavou. „Tak se na to podíváme.“
Nejisté mu ukazuji orazítkovanou ruku. „Budeš sloužit pode mnou.
Ve zvláštním oddílu ostrostřelců. Připoj se k nim.“ Kývá ke skupince
u stěny. Je tam Hurikán. Finnick. Pět dalších lidí, které neznám. Můj
oddíl. Nejenže se mnou počítají, dokonce budu bojovat pod
Boggsem. Se svými přáteli. Nutím se ke klidu a vojenským krokem
se připojuji k ostatním, místo abych začala samou radostí skákat.
Taky jsme určitě důležití, jinak bychom nebyli na velitelství, a
nesouvisí to nijak s jistým reprodrozdem. Plutarch stojí nad širokým,
plochým panelem uprostřed stolu a vysvětluje cosi o povaze našeho
úkolu v Kapitolu. Říkám si, že jde o hroznou prezentaci, protože ani
na špičkách nevidím, co je na panelu, ale pak Plutarch stiskne
tlačítko a ve vzduchu se objevuje holografický obraz kapitolského
bloku.
„Tohle je například oblast kolem jedněch kasáren mírotvorcu.
Není to nepodstatný cíl, ale na druhou stranu ani cíl mimořádné
významný. Přesto se podívejte.“ Plutarch ťuká do klávesnice jakýsi
kód. V hologramu se rozblikají různobarevná světla tepající v
různých rytmech. „Každé světlo představuje jinou past. Podstata
pastí může spočívat v čemkoliv od výbuchu bomby po smečku mutů.
Ať už ji ale tvoří cokoliv, jejím účelem je buď vás zajmout, nebo
rovnou zabít. Některé jsou v provozu od temných dob, další byly
vyvinuty během následujících let. Abych byl upřímný, několik jsem
jich vytvořil sám. Tento program, který se podařilo získat jednomu z
našich lidí, když jsme opouštěli Kapitol, shrnuje nejčerstvější
informace, jaké máme. V Kapitolu nevědí, že jsme ho získali, ale i
tak je pravděpodobné, že v posledních měsících aktivovali nové
pasti. Tomuto tedy budete čelit.“
Ani si neuvědomuji, že postupuji ke stolu, dokud nestojím pár
centimetrů před holografem. Natahuji ruku a horečně se dotýkám
blikajícího zeleného světla.
Někdo se zastavuje vedle mě. Finnick, s napjatě staženými svaly.
Jistě, kdo jiný? Protože jen vítěz Hladových her okamžitě vidí totéž
co já. Arénu plnou pastí ovládaných neviditelnými tvůrci. Finnick
přejíždí prsty po červeném světle nad virtuálními dveřmi. „Dámy a
pánové…“
Promlouvá tichým hlasem, ale já dokončuji větu hlasitě na celou
místnost. „Nechť sedmdesáté šesté Hladové hry započnou!“
Honem se zasměju, než si někdo všimne, co se pod těmi slovy
skrývá. Než velitelé povytáhnou obočí, než začnou padat námitky
proti mé účasti, než pochopí a rozhodnou, abych byla držena tak
daleko od Kapitolu, jak je to jen možné. Protože vztekem hnaný,
nezávisle myslící splátce s tolika psychickými jizvami, že se ani
nedají spočítat, je nejspíš tou poslední osobou, jakou byste chtěli mít
ve svém oddíle.
„Nevím, proč jste se obtěžovali s mým a Finnickovým výcvikem,
Plutarchu,“ říkám.
„Jo, už tak jsme nejlíp vytrénovaní vojáci, jaké máte,“ dodává
Finnick.
„Nemyslete si, že mi to uniklo,“ odpovídá Plutarch a netrpělivě
mává rukou. „Zpátky do řady, vojáci Odaire a Everdeenová. Ještě
jsem neskončil.“
Vracíme se na svá místa a nevšímáme si tázavých pohledů
ostatních. Snažím se tvářit co nejsoustředěněji, tu a tam chápavě
pokývnu hlavou, nakláním se, abych lépe viděla, a po celou dobu si
opakuji, že to musím vydržet, dokud se nedostanu do lesa, kde budu
moct křičet. Nebo klít. Nebo plakat. Nebo možná všechno najednou.
Jestli se jednalo o test, oba s Finnickem jsme ho úspěšně složili.
Když Plutarch dohovoří a schůzka končí, dozvídám se, že pro mě
mají speciální rozkaz. Polévá mě horko, ale pak vychází najevo, že
jen nechtějí, abych se nechala ostříhat. Reprodrozd by se měl při
očekávané kapitulaci co nejvíc podobat té dívce z arény. Kvůli
kamerám, chápeš? Krčím rameny na znamení, že délka mých vlasů
je mi dokonale lhostejná, a velitelé mě propouštějí bez další
poznámky.
Na chodbě se zastavujeme s Finnickem. „Co řeknu Annii?“ ptá se
mě tiše.
„Nic,“ odpovídám. „Stejně jako já matce a sestře.“ Už tak je dost
zlé, že o svém návratu do arény víme my. Nemusíme o něm
informovat ještě své blízké.
„Jestli uvidí ten hologram…,“ vzdychne.
„Neuvidí. Určitě je to tajná informace,“ chlácholím ho. „V
každém případě to nejsou opravdické hry. Tady může přežít
libovolný počet lidí. Reagujeme přehnaně, protože…, inu, ty víš
proc. Pořád chceš jít, že ano?“
„Jistě. Chci zničit Snowa, stejně jako ty,“ přikyvuje.
„Nebude to jako jiné ročníky,“ říkám pevně, abych o tom
přesvědčila sama sebe. Pak mi dochází něco dalšího. „Tentokrát bude
hrát i Snow.“
Přichází k nám Haymitch. Nezúčastnil se schůzky a nemyslí na
arény ani na nic podobného. „Johanna je zase v nemocnici.“
Předpokládala jsem, že je má nynější spolubydlící v pořádku, že
úspěšně složila zkoušku a jen nebyla zařazena do oddílu ostrostřelců.
Sekeru umí vrhat jedna báseň, ale s puškou je jen průměrná. „Je
zraněná? Co se stalo?“
„Když byla v Bloku, snažili se prověřit její slabé místo. A tak
zatopili ulici vodou,“ říká Haymitch.
To nic nevysvětluje. Johanna přece umí plavat. Vzpomínám si, že
jsem ji viděla ve vodě při Čtvrtohrách. Jistě, není tak dobrá jako
Finnick, ale to z nás není nikdo. „No a?“
„Tak ji mučili v Kapitolu. Topili ji a pak jí dávali elektrické
šoky,“ pokračuje Haymitch. „V Bloku se jí to všechno vrátilo.
Zpanikařila a nevěděla, kde je. Nasadili jí znovu léky.“ Stojíme s
Finnickem jako solné sloupy a nenapadají nás žádná slova.
Vzpomínám, že se Johanna nikdy nesprchovala. Nutila se vstoupit do
deště, jako kdyby z nebe padala kyselina. Připisovala jsem to
abstinenčním příznakům.
„Měli byste za ní zajít. Jste ti nejbližší přátelé, jaké má,“ říká
Haymitch.
Tím se všechno ještě zhoršuje. Nevím, jaký vztah má Johanna s
Finnickem, ale já ji sotva znám. Nemá rodinu. Nemá přátele. Nemá
ani žádný talisman ze Sedmého kraje, který by si dala do zásuvky
vedle šedivých, anonymních šatů. Nic.
„Radši to povím Plutarchovi. Moc ho to nepotěší,“ dodává
Haymitch. „Chce mít v Kapitolu co nejvíc vítězů. Kvůli kamerám.
Prý se to bude v televizi líp vyjímat.“
„Jdete i vy s Diodem?“ ptám se ho.
„Co nejvíc mladých a pohledných vítězů,“ opravuje se Haymitch.
„Takže ne. My zůstaneme tady.“
Finnick jde za Johannou, ale já ještě pár minut otálím na chodbě,
dokud z velitelství nevychází Boggs. Je to teď můj velitel, takže bych
o speciální laskavosti nejspíš měla žádat právě jeho. Když mu
vysvětluji, co chci udělat, vypisuje mi propustku, abych mohla
během doby rozjímání jít do lesa pod podmínkou, že se budu držet v
dohledu hlídek. Běžím do své ubikace. Uvažuji o tom, že použiju
padáček, ale k němu se váže příliš mnoho ošklivých vzpomínek.
Místo toho si beru jeden z matčiných bílých bavlněných obvazů,
které jsem dovezla z Dvanáctého kraje. Čtvercový. Pevný. To je
přesně ono.
V lese nacházím borovici a trhám z větví hrst vonných jehlic.
Skládám z nich úhlednou hromádku uprostřed obvazu, zvedám cípy
a pevně je zavazuji provázkem. Výsledný balíček je velký zhruba
jako jablko.
Zastavuji se na prahu nemocničního pokoje a chvíli mlčky
pozoruji ležící Johannu. Za drsný dojem, který budí, z větší části
mohou její neomalené způsoby. Bez nich jde o drobnou mladou
ženu, která momentálně bojuje s účinky podávaných léků, aby
udržela otevřené oči. Bojí se toho, co jí přinese spánek. Přistupuji k
ní a podávám jí balíček.
„Co to je?“ ptá se chraptivě. K čelu se jí lepí vlhké vlasy.
„Dárek ode mě. Aby sis měla co dát do zásuvky.“ Pokládám jí
balíček do ruky. „Přivoň si.“
Opatrně přičichne. „Voní to jako domov.“ Oči se jí zalévají
slzami.
„V to jsem doufala. Jsi přece ze Sedmého kraje,“ říkám.
„Vzpomínáš, když jsme se potkaly? Byla jsi oblečená jako strom.
Aspoň chvíli.“
Náhle mě pevně chytá za zápěstí. „Musíš ho zabít, Katniss.“
„Neboj.“ Odolávám nutkání vymanit se z jejího sevření.
„Přísahej. Na něco, co je ti drahé,“ naléhá. „Přísahám. Na vlastní
život.“ Ale Johanna mě pořád nepouští. „Na život tvé rodiny,“ říká.
„Na život mé rodiny,“ opakuji. Přísaha na vlastní život zřejmě
není dostatečně přesvědčivá. Konečně mě pouští a já si mnu zápěstí.
„Proč myslíš, že tam jdu, ty chytrá?“
Pobaveně jí zacukají koutky úst. „Jen jsem to potřebovala slyšet.“
Tiskne si balíček borových jehlic k nosu a zavírá oči.
Po zbývající dny jsme v jednom kole. Každé ráno krátce
trénujeme a poté se přesouváme na střelnici. Střílím hlavně z pušky,
ale hodinu denně nám vyhrazují na speciální zbraně, což znamená, že
s Hurikánem můžeme trénovat se svými luky. Trojzubec, který Diod
zkonstruoval pro Finnicka, má rovněž řadu doplňků, ale
nejpozoruhodnější výhodou je, že Finnick může po hodu stisknout
tlačítko na kovovém náramku a trojzubec se mu sám vrátí do dlaně.
Občas pálíme do figurín mírotvorců, abychom se seznámili se
slabinami jejich ochranných oděvů. S jejich Achillovými patami, aby
se tak řeklo. Když je zasáhnete do tkáně, odmění vás výtrysk falešné
krve. Naše figuríny jsou za chvíli celé červené.
Těší mě, jak přesně náš oddíl střílí. Kromě Finnicka a Hurikána k
němu patří ještě pět vojáků ze Třináctého kraje. Jacksonová, žena
středního věku, která dělá Boggsovu zástupkyni, se zdá být trochu
pomalá, ale dokáže zasahovat cíle, které my ostatní bez dalekohledu
ani nevidíme. Říká o sobě, že je dalekozraká. Dál tu máme dvě sestry
Leegovy, jimž je něco přes dvacet – označujeme je Leegová 1 a
Leegová 2. V uniformách si jsou tak podobné, že je od sebe dokážu
rozlišit jedině podle zvláštních žlutých skvrn, které má v očích
Leegová 1. Dva starší chlapíci, Mitchell a Homes, toho moc
nenamluví, ale na padesát metrů vám dokážou sestřelit prach z bot.
Na cvičišti vídám i další oddíly, které jsou taky docela dobré, ale naši
úlohu chápu teprve jedno ráno, kdy se k nám připojuje Plutarch.
„Oddíle čtyři pět jedna, byli jste vybráni na speciální misi,“
začíná. Koušu se do rtu a proti veškeré pravděpodobnosti doufám, že
nám dají za úkol zabít Snowa. „Máme dost ostrostřelců, ale jen málo
televizních štábů. Proto jsme vybrali vás osm, abyste se stali naším
hvězdným oddílem. Stanete se televizními tvářemi invaze.“
V našich tvářích se v rychlém sledu vystřídá zklamání se šokem a
nakonec zlostí. „Chcete říct, že nás nepošlete do opravdového boje?“
zvyšuje hlas Hurikán.
„Zúčastníte se bojů, ale nebudete pořád v přední linii, dá-li se
vůbec v takovém druhu války určit, co je přední linie,“ odpovídá
Plutarch.
„O to nikdo z nás nestojí.“ Finnickova slova doprovází všeobecné
souhlasné bručení, ale já zůstávám potichu. „Chceme bojovat.“
„Budete pro válečné úsilí co možná nejužitečnější,“ uklidňuje nás
Plutarch. „A váš největší přínos spočívá v natáčení proklam. Jen se
podívejte, co dokázala Katniss v kostýmu reprodrozda. Obrátila
vývoj celého povstání. Všimli jste si, že je jediná, kdo si nestěžuje?
Chápe totiž sílu televizního vysílání.“
Katniss si ve skutečnosti nestěžuje proto, že nehodlá zůstat s
„hvězdným oddílem“, a uvědomuje si, že se musí co nejdřív dostat
do Kapitolu, aby si mohla vyřídit účty se Snowem. Přílišná povolnost
by však rovněž budila podezření.
„Nebudeme ale jenom hrát pro kamery, že ne?“ ujišťuji se. „To
by bylo mrhání našimi schopnostmi.“
„Neboj se,“ říká Plutarch. „Budeš mít spoustu opravdových terčů.
Hlavně se nedej zabít. Mám dost starostí i bez toho, abych za tebe
musel shánět náhradu. Teď všichni pojedete do Kapitolu a
předvedete co nejlepší show.“
Ráno před odjezdem se loučím s rodinou. Neřekla jsem jim, jak
moc kapitolská obrana připomíná arénu, ale můj odchod do války je
pro ně hrozný sám o sobě. Matka mě k sobě dlouze tiskne. Po tváři jí
stékají slzy, které kvůli mně před Hladovými hrami vždy
potlačovala. „Nedělejte si starosti, budu v naprostém bezpečí.
Nejsem ani opravdový voják. Jenom Plutarchova televizní loutka,“
uklidňuji je.
Prim mě doprovází až ke dveřím do nemocnice. „Jak se cítíš?“
„Lip, když vím, že jsi tam, kde na tebe Snow nemůže“
odpovídám.
„Až se příště uvidíme, budeme od něj mít všichni pokoj,“ říká
Prim a objímá mě. „Buď opatrná.“
Zvažuji, jestli bych se neměla naposledy rozloučit s Peetou, ale
ani jednomu z nás by to neprospělo. Aspoň si ukládám do kapsy
uniformy perlu od něj. Jako vzpomínku na chlapce s chlebem.
Vznášedlo nás přepravuje do Dvanáctého kraje, kde je zřízena
provizorní přestupní stanice. Tentokrát mě neodváží luxusní vlak, ale
nákladní vůz plný vojáků v tmavě šedých uniformách, kteří spí s
batohem pod hlavou. Po dvou dnech jízdy vystupujeme u jednoho
horského tunelu vedoucího ke Kapitolu a zbytek cesty překonáváme
šestihodinovým pěším pochodem, při němž si dáváme pozor,
abychom nešlapali jinam než na zářivě zelenou čáru, která označuje
bezpečnou část chodby.
Z tunelu vycházíme rovnou do vzbouřeneckého tábora, který se
rozkládá na území deseti městských bloků kolem nádraží, kam jsme
v minulosti už dvakrát přijeli s Peetou, a oddíl 451 dostává přidělené
místo k postavení stanů. Tato oblast je v rukách Povstalců už přes
týden. Rebelové zatlačili mírotvorce za cenu stovek lidských životů
na ústup. Kapitolské síly se přeskupily dál ve městě. Oddělují nás
prázdné ulice, svůdné a lákavé. Každou bude nejprve třeba vyčistit
od pastí.
Mitchell se ptá na bombardovací vznášedla – na otevřeném
prostranství si připadáme hodně zranitelní. Boggs ale odpovídá, že
vznášedla už nejsou problém. Většina kapitolské letky byla zničena v
Druhém kraji. Jestli jim zbývají nějaké stroje, nechtějí jimi plýtvat,
snad aby prezident Snow mohl s kruhem nejvěrnějších spojenců na
poslední chvíli uniknout někam do tajného bunkru. I naše vznášedla
zůstávají na zemi poté, co byly první vlny při náletech zdecimovány
kapitolskými protileteckými střelami. Tahle válka se rozhodne v
ulicích, snad s minimálními škodami na infrastruktuře a s co
nejmenšími ztrátami na lidských životech. Povstalci chtějí Kapitol
obsadit, ne zničit, stejně jako Kapitol chtěl obsadit Třináctý kraj.
Po třech dnech hrozí, že většina oddílu 451 dezertuje, a to z čiré
nudy. Cressida a její štáb nás natáčejí při střelbě. Podle jejích slov
patříme k dezinformačnímu týmu. Kdyby rebelové útočili pouze na
pasti z Plutarchova hologramu, Kapitol by si okamžitě uvědomil, že
o nich víme. Pro oklamání nepřítele tedy vzbouřenci tráví hodně času
rozbíjením věcí, na nichž nezáleží. My většinou pomáháme vršit
hromady skel, která sestřelujeme z vnějších stěn budov barevných
jako bonbony. Předpokládám, že střihem tyto záběry spojují s
ničením významných kapitolských cílů. Čas od času je přece jen
třeba skutečných ostrostřeleckých služeb. Pokaždé se hlásíme
všichni, ale mě, Hurikána a Finnicka nikdy nevyberou.
„Tvoje chyba, že jsi byl tak žhavý do natáčení,“ říkám
Hurikánovi. Vrhá na mě vražedný pohled.
Myslím, že velitelé tak úplně nevědí, co s námi třemi dělat.
Hlavně se mnou. I když mám s sebou kostým reprodrozda, natáčejí
mě v uniformě. Někdy pálím z pušky, jindy mám podle pokynů
vystřelit z luku. Jako kdyby nechtěli o reprodrozda zcela přijít, ale
zároveň mě chtěli degradovat na řadového pěšáka. To je mi nicméně
jedno a bavím se tím, že si představuji, jak se asi ve třináctce kvůli
mně dohadují.
Navenek vyjadřuji rozmrzelost z nedostatku skutečného podílu na
bojích, ale snažím se pracovat na vlastním plánu. Všichni jsme
obdrželi papírovou mapu Kapitolu. Město má obrys téměř
dokonalého čtverce, který je rozdělený linkami do sítě políček.
Sloupce jsou označeny písmeny, řádky čísly. Ukládám si všechny
postranní uličky a křižovatky do paměti, ale jde jen o vedlejší
pomůcku. Velitelé se řídí podle Plutarchova hologramu. Každý má
krabičku nazývanou holoň, a ta promítá obraz, jaký jsem viděla na
velitelství. Mohou s ní zaostřit na libovolnou ulici a zjistit, jaká past
na ně kde čeká. Každý holoň je samostatnou jednotkou, vlastně o
něco lepší mapou, protože neumí vysílat ani přijímat signály. Je ale
mnohem podrobnější než můj papírový výtisk.
Aktivuje se hlasem konkrétního velitele, který do něj nahlásí své
jméno. Po zapnutí reaguje i na hlasy ostatních členů oddílu, takže
kdyby byl Boggs zabit nebo vážně zraněn, někdo by ho od něj mohl
převzít. Když některý člen oddílu třikrát po sobě zopakuje slovo
„rulík“, holoň vybuchne a vyhodí všechno v okruhu pěti metrů do
vzduchu. To je bezpečnostní pojistka pro případ zajetí. Rozumí se
samo sebou, že bychom to všichni udělali bez nejmenšího zaváhání.
Stačí tedy, když ukradnu Boggsův aktivovaný holoň a ztratím se
s ním dřív, než si něčeho všimne. Mám však dojem, že by bylo
jednodušší, kdybych mu chtěla ukrást zuby.
Čtvrtého dne Leegová 2 naráží na špatně označenou past. Past
nevypouští roj komářích mutů, na něž jsou povstalci připraveni, ale
vystřeluje roj kovových šipek. Jedna zasahuje Leegovou 2 do mozku
a přivolaní zdravotníci nemohou než konstatovat smrt. Plutarch
slibuje rychlou náhradu.
Další ráno se dostavuje nejnovější člen našeho oddílu. Bez pout.
Bez dozorců. Jde k nám rovnou z nádraží, s puškou přehozenou přes
rameno. Vítají ho šokované a zmatené tváře, ale Peeta má opravdu na
hřbetu ruky čerstvým inkoustem vyražené číslo 451. Boggs mu
zabavuje zbraň a jde si zavolat.
„Nic na tom nezmění,“ oznamuje nám zatím Peeta. „Přidělila mě
k vám prezidentka osobně. Usoudila, že proklamy potřebují trochu
připepřit.“
Možná ano. Ale jestli Coinová poslala Peetu sem, usoudila ještě
něco jiného. Že jsem jí víc platná mrtvá než živá.
2024 ©