TŘETÍ ČÁST
VRAH
19
Ještě nikdy jsem neviděla Boggse pořádně rozzlobeného. Ani
když jsem neuposlechla jeho rozkazy, ani když jsem se na něj
vyzvracela, dokonce ani když mu Hurikán zlomil nos. Po telefonátu s
prezidentkou je ale zlostí celý bez sebe. Nejdřív ze všeho rozkáže své
zástupkyni Jacksonové, ať ustaví dvoučlenné hlídky, které budou
dvacet čtyři hodin denně dávat pozor na Peetu. Pak mě odvádí
stranou, daleko od našeho oddílu.
„Stejně se mě pokusí zabít,“ říkám. „Zvlášť tady, mezi tolika
špatnými vzpomínkami, které v něm mohou vyprovokovat záchvat.“
„Ohlídáme ho, Katniss,“ slibuje Boggs.
„Proč teď najednou Coinová chce, abych byla mrtvá?“ ptám se.
„Tvrdí, že nic takového nechce,“ odpovídá.
„Oba víme, že je to tak,“ krčím rameny. „A určitě máte aspoň
nějakou teorii, proč.“
Boggs se na mě dlouze dívá a pak říká: „Prezidentka tě nemá
ráda. A nikdy neměla. Z arény chtěla zachránit Peetu, ale nikdo jiný s
ní nesouhlasil. Když jsi ji přinutila dát ostatním vítězům imunitu,
všechno se ještě zhoršilo. I to se však dalo přehlédnout vzhledem k
tvým skvělým výkonům.“
„Tak o co jde?“ naléhám.
„Někdy v blízké budoucnosti válka skončí a nastane čas vybrat
nového vůdce,“ říká Boggs.
Obracím oči v sloup. „Boggsi, nikdo si nemyslí, že bych tím
vůdcem měla být já.“
„To máš pravdu,“ souhlasí. „Ale někomu vyjádříš podporu. Bude
to prezidentka Coinová, nebo někdo jiný?“
„Nevím. O tom jsem nikdy nepřemýšlela,“ přiznávám.
„Jestli tvá okamžitá odpověď nezní prezidentka Coinová, pak pro
ni představuješ hrozbu. Jsi tváří povstání. Dost možná máš větší vliv
než kterýkoliv jiný živý člověk,“ upozorňuje mě Boggs. „Navenek jsi
ji zatím tak maximálně tolerovala, nic víc.“
„Takže mě zabije, aby mě umlčela.“ Vím, že je to pravda.
„Už tě nepotřebuje. Jak říkala, tvůj hlavní úkol, sjednotit kraje,
byl úspěšně splněn,“ připomíná mi Boggs. „Tyhle proklamy se dají
natáčet i bez tebe. Ty můžeš povstání podpořit už jen jednou věcí.“
„Smrtí,“ doplňuji tiše.
„Ano. Dát nám mučedníka, za kterého bychom bojovali,“
přikyvuje Boggs. „Ale to se nestane pod mým vedením, vojáku
Everdeenová. Mám v úmyslu ti zajistit dlouhý život.“
„Proč?“ Tím se jen dostane do maléru. „Nic mi nedlužíte.“
„Protože sis to zasloužila,“ odpovídá. „Teď se vrať ke své
jednotce.“
Měla bych si vážit toho, že pro mě Boggs nasazuje krk, ale ve
skutečnosti jsem z toho otrávená. Jak mu teď mám ukrást holoň a
zdrhnout? Zrada je nyní ještě těžší. Už tak jsem jeho velkou dlužnicí,
protože mi zachránil život.
Pohled na původce mého současného dilematu, který si klidně
staví stan mezi našimi, jen přilévá oleje do ohně. „V kolik hodin
mám hlídku?“ ptám se Jacksonové.
Pochybovačně na mě mhouří oči. Možná chce ale jen zaostřit na
mou tvář. „Tebe jsem na rozpis nezařadila.“
„Proč ne?“ ptám se.
„Protože si nejsem jistá, jestli bys v případě potřeby dokázala
Peetu doopravdy zastřelit,“ říká.
Odpovídám tak, aby mé zbytek oddílu jasně slyšel. „Nestřílela
bych na Peetu. Peeta je pryč. Johanna má pravdu. Střílela bych jen na
jednoho z kapitolských mutů.“ Je prima, že o něm mohu pěkně
nahlas a veřejně říct něco hrozného po všem tom ponižování, jemuž
jsem byla vystavena od jeho vysvobození z Kapitolu.
„Taková poznámka taky není nejlepším doporučením,“ mračí se
Jacksonová.
„Zařaďte ji do rozpisu,“ promlouvá za mnou Boggs. Jacksonová
vrtí hlavou, ale poslechne. „Budeš mít službu se mnou od půlnoci do
čtyř.“
Ozve se signál k večeři a já se s Hurikánem zařazuji do fronty u
polní kuchyně. „Chceš, abych ho zabil?“ ptá se věcně.
„To by nás oba určitě okamžitě poslali zpátky,“ odpovídám. I
když jsem vzteky bez sebe, jeho chladnokrevnost mnou otřásá. „Já si
s ním poradím.“
„Myslíš do doby, než vezmeš roha? S mapou a možná i holoněm,
jestli se ti ho podaří dostat do rukou?“ Takže Hurikánovi mé přípravy
neunikly. Doufám, že si jich nevšiml nikdo jiný. Ostatní mě ale
neznají tak dobře jako on. „Nechceš snad odejít beze mě, nebo ano?“
pokračuje.
Až doteď jsem chtěla. Pomoc dlouholetého loveckého partnera
ale najednou nezní jako tak špatný nápad. „Jako tvůj druh ve zbrani ti
musím naléhavě doporučit, abys zůstal se svým oddílem. Nemohu ti
ale zabránit v tom, abys mě doprovázel.“
Hurikán povytahuje koutky úst. „To nemůžeš, aspoň pokud
nechceš, abych vzburcoval polovinu armády.“
Oddíl 451 a televizní štáb si vyzvedávají večeři z polní kuchyně a
usedají do kruhu k jídlu. Nejdřív si myslím, že zdrojem všeobecného
napětí je Peeta, ale ke konci večeře si uvědomuji, že nepřátelské
pohledy přitahuji spíš já. Je to hodně rychlý zvrat, protože po
Peetově příjezdu si celý oddíl dělal starosti s tím, jestli není
nebezpečný, zvlášť pro mě. Teprve při telefonátu s Haymitchem
chápu, co se děje.
„O co se snažíš? Chceš ho vyprovokovat k útoku?“ vyjíždí na mě
Haymitch.
„Jistěže ne. Jenom chci, aby mě nechal na pokoji,“ bráním se.
„To nemůže. Ne po tom, co musel podstoupit v Kapitolu,“ říká
Haymitch. „Podívej, Coinová ho tam sice možná poslala v naději, že
tě Peeta zabije, ale to on neví. Nerozumí tomu, co se s ním stalo,
takže ho nemůžeš vinit…“
„Já ho neviním!“ skáču mu do řeči.
„Ale viníš! Pořád ho trestáš za věci, nad kterými nemá žádnou
moc. Neříkám, že bys u sebe neměla mít dvacet čtyři hodin denně
nabitou zbraň, ale myslím, že je načase úplně změnit přístup. Kdyby
Kapitol unesl tebe a narušil ti vzpomínky natolik, že by ses pak
pokoušela zabít Peetu, myslíš, že by se k tobě choval tak jako ty teď
k němu?“ ptá se Haymitch.
Mlčím. Nechoval. Vůbec by se ke mně tak nechoval. Snažil by se
mě za každou cenu vyléčit. Neuzavíral by se přede mnou, neodepsal
by mě a nevítal by mě na každém kroku s jasným nepřátelstvím.
„Přece jsme spolu uzavřeli dohodu, že se ho pokusíme zachránit,
nebo ne?“ pokračuje Haymitch. Když neodpovídám, dodává ještě:
„Zkus si vzpomenout!“ a zavěšuje.
Je čím dál větší chladno. Většina oddílu je zachumlaná ve spacích
pytlích. Někteří spí pod širým nebem, co nejblíž ohniště uprostřed
tábora, zatímco jiní se uchylují do stanů. Na Leegovou 1 se
zpožděním dolehla sestřina smrt a přes plátno se nocí nesou tlumené
vzlyky. Ležím ve svém stanu a přemýšlím o Haymitchových slovech.
Zahanbeně si uvědomuji, že jsem byla příliš posedlá zavražděním
prezidenta Snowa a nevšímala jsem si obtížnějšího úkolu. Musím
zachránit Peetu ze světa stínů, do něhož ho uvrhlo kapitolské mučení.
Nevím, jak ho najdu, a už vůbec ne, jak ho vyvedu na denní světlo.
Nic mě nenapadá. Proti tomu mi průchod Kapitolem, nalezení Snowa
a jeho poprava kulkou do hlavy připadají prosté jako dětská hra.
O půlnoci vylézám ze stanu a sedám si na skládací židli vedle
ohniště, abych odsloužila svoji hlídku s Jacksonovou. Boggs večer
přikázal Peetovi, aby spal venku všem na očích. Peeta ale nespí. Sedí
se spacím pytlem vytaženým až ke hrudi a neobratně splétá kus
provazu do uzlů. Tuhle metodu dobře znám. Finnick mě ji naučil tu
noc v bunkru. Když teď vidím Peetův provaz, je mi, jako kdyby
Finnick právě zopakoval Haymitchova slova o tom, že jsem Peetu
odvrhla. Možná je vhodná chvíle na nápravu. Kéž by mě napadlo, co
bych mu mohla říct. Jenže mě nic nenapadá, a tak mlčím. Nocí zní
jen pravidelné oddechování spících vojáků.
Po hodině promlouvá Peeta. „Ty poslední dva roky pro tebe
musely být hodně vyčerpávající, když ses pořád snažila rozhodnout,
jestli mě máš zabít nebo ne. Ano, nebo ne. Ano, nebo ne.“
Takové hodnocení se mi zdá hrozně nespravedlivé a v první
chvíli chci něco hrubě odseknout. Pak si ale vzpomínám na rozhovor
s Haymitchem a pokouším se o první opatrný krůček. „Nikdy jsem tě
nechtěla zabít. S výjimkou těch dnů, kdy jsem si myslela, že
pomáháš profíkům proti mně. Pak jsem tě vždycky brala jako…
spojence.“ To je dobrý, bezpečný termín. Bez emocionálních
závazků. A nezní výhružně.
„Spojenec,“ opakuje pomalu Peeta, jako kdyby to slovo
ochutnával na jazyku. „Kamarádka. Milenka. Vítězka. Nepřítel.
Snoubenka. Terč. Mut. Sousedka. Lovkyně. Splátkyně. Spojenec.
Připojím to na seznam výrazů, kterými se tě snažím popsat.“ Ani na
chvíli nepřestává splétat provaz. „Problém je, že už nepoznám, co je
skutečné a co vymyšlené.“
Pravidelné oddechování utichá, což naznačuje, že se ostatní
vzbudili nebo že ve skutečnosti nespali. Mám podezření, že platí to
druhé.
Ze spacího pytle kdesi ve stínu se ozývá Finnickův hlas. „Pak by
ses měl zeptat, Peeto. Tak to dělá Annie.“
„Koho?“ říká Peeta. „Komu mohu důvěřovat?“
„Tak pro začátek nám. Jsme tvůj oddíl,“ odpovídá Jacksonová.
„Jste moji dozorci,“ namítá.
„To taky,“ připouští Jacksonová. „Ale zachránil jsi život řadě lidí
z Třináctého kraje. Na něco takového nezapomínáme.“
V nastalém tichu si představuji, jaké to je, když člověk nedokáže
rozlišit realitu od iluze. Co kdybych nevěděla, jestli mě má matka a
Prim milují. Jestli je Snow můj nepřítel. Jestli mě ta osoba na opačné
straně ohniště zachránila, nebo obětovala. Stačí málo a můj život se
mění v noční můru. Najednou chci Peetovi říct vše o tom, kým je,
kdo jsem já a jak jsme skončili na tomhle místě. Nevím ale, odkud
začít. Jsem k ničemu. Úplně k ničemu.
Pár minut před čtvrtou se ke mně Peeta obrací znovu. „Tvoje
nejoblíbenější barva… je zelená?“
„Správně.“ Potom mě napadá, jak bych měla pokračovat. „A
tvoje je oranžová.“
„Oranžová?“ Asi jsem ho nepřesvědčila.
„Ne zářivě oranžová, jen takový jemný odstín jako při západu
slunce,“ upřesňuji. „Nebo jsi mi to aspoň jednou říkal.“
„Ach.“ Na chvilku zavírá oči, snad proto, aby si představil západ
slunce, a pak přikyvuje. „Děkuji.“
To už se mi však z úst řinou další slova. „Jsi malíř. Pekař. Rád
spíš s otevřenými okny. Nikdy si nedáváš cukr do čaje. A vždycky si
zavazuješ tkaničky dvojitým uzlem.“
Pak zabíhám do stanu, než udělám něco pošetilého. Například než
začnu plakat.
Ráno odcházím s Hurikánem a Finnickem rozstřílet pár dalších
skel, aby měl televizní štáb co natáčet. Když se vracíme do tábora,
Peeta sedí v kruhu s vojáky z Třináctého kraje. Ti jsou sice
ozbrojení, ale upřímně mu odpovídají. Jacksonová vymyslela pro
Peetu hru nazvanou „Skutečnost, nebo iluze“. Peeta se zmíní o
nějaké vzpomínce a ostatní mu řeknou, jestli je reálná, nebo není.
Většinou následuje krátké vysvětlení.
„Skoro všichni obyvatelé Dvanáctého kraje zahynuli při požáru.
„Skutečnost. Do Třináctého kraje jich dorazilo necelých devět
set.“
„Za ten požár mohu já.“
„Ne. Dvanáctý kraj nechal spálit prezident Snow, stejně jako před
lety třináctku, pro výstrahu vzbouřencům.“
Připadá mi to jako dobrý nápad, dokud mi nedochází, že jsem
jediná osoba, která může potvrdit nebo popřít většinu Peetových
nejdůležitějších vzpomínek. Jacksonová nás rozděluje do hlídek.
Finnick, Hurikán i já, každý sloužíme s jedním vojákem z Třináctého
kraje. Takhle bude mít Peeta vždy v dosahu někoho, kdo ho zná
osobněji. Nejde o plynulý rozhovor. Peeta dlouhé chvíle uvažuje i
nad těmi nejmenšími střípky informací, jako kde si lidé z dvanáctky
kupovali mýdlo. Hurikán mu doplňuje spoustu věcí o Dvanáctém
kraji, Finnick je odborník na oba Peetovy ročníky Hladových her,
protože se jich sám účastnil, poprvé jako instruktor a podruhé jako
splátce. Peetovy největší zmatky se však týkají mě – a všechno nelze
vysvětlit několika jednoduchými větami, takže naše konverzace je
bolestná a obtížná, i když se dotýká jen těch nejpovrchnějších
detailů. Barvy mých šatů v Sedmém kraji. Mé slabosti pro sýrové
dalamánky. Jméno našeho učitele matematiky, když jsme byli malí.
Rekonstrukce jeho vzpomínek probíhá trýznivě pomalu. Třeba je po
Snowově mučení i nemožná. Je ale správné, že mu pomáhám, když
se o ni aspoň pokouší.
Další odpoledne nám oznamují, že s naším oddílem chtějí natočit
docela složitou proklamu. Peeta se v jedné věci nemýlí: Coinová a
Plutarch nejsou spokojeni se záběry svého hvězdného oddílu. Jsou
nudné. Nemají žádnou šťávu. Co čekali, když nás nenechají dělat nic
jiného, než si naoko hrát se zbraněmi? Teď potřebují, abychom
dodali použitelný materiál. Proto byl dnes pro nás speciálně kvůli
filmování vyčleněn jeden městský blok, dokonce i se dvěma
aktivními pastmi. Jedna spouští palbu, druhá chytá vetřelce do sítě,
aby mohl být později podle libosti Kapitolu vyslechnut, nebo
popraven. I tak ale jde o nedůležitý obytný blok bez strategického
významu.
Televizní štáb hodlá zvýšit dojem nebezpečnosti kouřovými
granáty a zvukovými efekty simulujícími střelbu. Oblékáme se do
zbroje, dokonce i štáb, jako kdybychom měli namířeno do centra
bitvy. Ti z nás, kteří mají speciální zbraně, si kromě pušek smějí vzít
i je. Boggs taky vrací Peetovi zbraň, ale hlasitě mu přitom oznamuje,
že je nabitá slepými náboji.
Peeta jen krčí rameny. „Stejně neumím moc střílet.“ Jeho
pozornost poutá především Pollux, a to natolik, až nám to dělá
starosti. Peeta se ho nakonec rozrušeně ptá: „Vy jste avox, že ano?
Poznám to podle toho, jak polykáte. Ve vězení se mnou byli dva
avoxové, Darius a Lavinia, ale strážní o nich většinou mluvili jako o
zrzcích. Sloužili nám ve výcvikovém centru, takže je taky zatkli.
Viděl jsem, jak je oba umučili k smrti. Ona měla štěstí. Pustili do ní
moc velký proud a její srdce to nevydrželo. Daria mučili řadu dní.
Bill ho a odřezávali mu části těla. Pořád se ho na něco vyptávali, ale
Darius nemohl mluvit, jenom vydával hrozné, zvířecí zvuky. Oni ale
nestáli o informace. Chtěli jen, abych se díval.“
Peeta se rozhlíží po našich ohromených tvářích, jako kdyby čekal
na odezvu. Když nikdo nereaguje, dodává: „Skutečnost, nebo iluze?“
Další chvíle ticha ho rozrušuje ještě víc. „Skutečnost, nebo iluze?“
opakuje zvýšeným hlasem.
„Skutečnost,“ říká Boggs. „Aspoň pokud vím, je to skutečnost.“
Peeta svěsí ramena. „Myslel jsem si to. Na té vzpomínce není
nic… blyštivého.“ Odchází od nás a mumlá něco o prstech na rukách
a na nohách.
Přistupuji k Hurikánovi, abych mu zabořila obličej do hrudi.
Objímá mě. Konečně známe jméno dívky, kterou jsme viděli v lese u
Dvanáctého kraje, když ji unášelo kapitolské vznášedlo, a známe i
osud mírotvorce, který se snažil zachránit Hurikána. Nemá smysl si
něco namlouvat. Oba přišli o život kvůli mně. Přidávám je na seznam
svých obětí, který začíná v aréně a dnes už zahrnuje tisíce položek.
Zvedám oči a vidím, že v Hurikánovi Peetova slova vyprovokovala
jinou reakci. Jeho výraz říká jediné: na světě není dostatek hor, které
by bylo třeba srovnat se zemí, ani dostatek měst, které by bylo třeba
spálit. Jeho výraz slibuje smrt.
V myšlenkách zůstáváme u Peetova strašlivého vyprávění a pod
nohama nám křupou střepy skla, dokud nedocházíme k cíli. Tohle je
blok, který máme obsadit. Jde o skutečný, byť malý úkol.
Shlukujeme se kolem Boggse, abychom se podívali na holografický
obraz ulice. Past se střelbou je umístěna zhruba ve třetině cesty, těsně
nad markýzou, která kryje vchod do domu. Určitě se nám ji podaří
aktivovat kulkami. Další past je na opačném konci ulice, téměř u
dalšího rohu. Tam bude třeba, aby někdo aktivoval čidlo osobně.
Všichni se hlásí jako dobrovolníci, kromě Peety, který podle všeho
neví úplně přesně, co se kolem něj děje. Boggs vybírá někoho jiného
než mě. Já mám jít naopak k Messallovi, který mi nanáší na tvář
trochu líčidel kvůli plánovaným záběrům zblízka.
Oddíl zaujímá pozice podle Boggsových pokynů, ale ještě
musíme počkat, až Cressida rozmístí kameramany. Oba máme po
levici, Castora vepředu a Polluxe vzadu, aby nenatáčeli jeden
druhého. Messalla odpaluje několik kouřových granátů. Jde o
vojenskou misi a zároveň o filmování, takže už se chystám zeptat,
kdo tomu velí, jestli velitel, anebo režisér, když Cressida volá:
„Akce!“
Pomalu postupujeme po zakouřené ulici, přesně jako při tréninku
v Bloku ve Třináctém kraji. Každý vysklíme střelbou aspoň jedno
okno, ale skutečný cíl připadá Hurikánovi. Když zasahuje past,
kryjeme se ve vchodech domů nebo zaléháme na veselé, světle
oranžové a růžové dlažební kameny, zatímco nám nad hlavami sviští
kulky. Po chvíli Boggs vydává pokyn k dalšímu postupu.
Cressida nás však zastavuje, ještě než se stačíme zvednout,
protože potřebuje několik detailních záběrů. Jeden po druhém
přehráváme své reakce na nepřátelskou palbu. Padáme k zemi,
šklebíme se a uskakujeme do výklenků. Víme, že bychom to měli
brát vážně, ale celé nám to připadá trochu směšné. Zejména když
vychází najevo, že v našem oddílu nejsem ani zdaleka nejhorší herec.
Všichni se tolik prohýbáme smíchy nad Mitchellovými pokusy o
zoufalý výraz, který v jeho podání spočívá v tom, že skřípe zuby a
rozšiřuje chřípí, až nás Boggs musí pokárat.
„Seberte se, čtyři pět jedničko,“ okřikuje nás. Je ale vidět, že i on
potlačuje úsměv, když znovu kontroluje pozici příští pasti. Zvedá
holoň, aby na zakouřené ulici našel místo s co nejlepší viditelností.
Tváří je obrácený k nám a levou nohou došlapuje na oranžový
dlažební kámen. Vtom pod ním exploduje nastražená mina, která mu
trhá obě nohy.
2024 ©