Síla vzdoru: kapitola 19

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 11. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne, přečteno: 570×
390645.jpg

TŘETÍ ČÁST

VRAH

19

Ještě nikdy jsem neviděla Boggse pořádně rozzlobeného. Ani

když jsem neuposlechla jeho rozkazy, ani když jsem se na něj

vyzvracela, dokonce ani když mu Hurikán zlomil nos. Po telefonátu s

prezidentkou je ale zlostí celý bez sebe. Nejdřív ze všeho rozkáže své

zástupkyni Jacksonové, ať ustaví dvoučlenné hlídky, které budou

dvacet čtyři hodin denně dávat pozor na Peetu. Pak mě odvádí

stranou, daleko od našeho oddílu.

„Stejně se mě pokusí zabít,“ říkám. „Zvlášť tady, mezi tolika

špatnými vzpomínkami, které v něm mohou vyprovokovat záchvat.“

„Ohlídáme ho, Katniss,“ slibuje Boggs.

„Proč teď najednou Coinová chce, abych byla mrtvá?“ ptám se.

„Tvrdí, že nic takového nechce,“ odpovídá.

„Oba víme, že je to tak,“ krčím rameny. „A určitě máte aspoň

nějakou teorii, proč.“

Boggs se na mě dlouze dívá a pak říká: „Prezidentka tě nemá

ráda. A nikdy neměla. Z arény chtěla zachránit Peetu, ale nikdo jiný s

ní nesouhlasil. Když jsi ji přinutila dát ostatním vítězům imunitu,

všechno se ještě zhoršilo. I to se však dalo přehlédnout vzhledem k

tvým skvělým výkonům.“

„Tak o co jde?“ naléhám.

„Někdy v blízké budoucnosti válka skončí a nastane čas vybrat

nového vůdce,“ říká Boggs.

Obracím oči v sloup. „Boggsi, nikdo si nemyslí, že bych tím

vůdcem měla být já.“

„To máš pravdu,“ souhlasí. „Ale někomu vyjádříš podporu. Bude

to prezidentka Coinová, nebo někdo jiný?“

„Nevím. O tom jsem nikdy nepřemýšlela,“ přiznávám.

„Jestli tvá okamžitá odpověď nezní prezidentka Coinová, pak pro

ni představuješ hrozbu. Jsi tváří povstání. Dost možná máš větší vliv

než kterýkoliv jiný živý člověk,“ upozorňuje mě Boggs. „Navenek jsi

ji zatím tak maximálně tolerovala, nic víc.“

„Takže mě zabije, aby mě umlčela.“ Vím, že je to pravda.

„Už tě nepotřebuje. Jak říkala, tvůj hlavní úkol, sjednotit kraje,

byl úspěšně splněn,“ připomíná mi Boggs. „Tyhle proklamy se dají

natáčet i bez tebe. Ty můžeš povstání podpořit už jen jednou věcí.“

„Smrtí,“ doplňuji tiše.

„Ano. Dát nám mučedníka, za kterého bychom bojovali,“

přikyvuje Boggs. „Ale to se nestane pod mým vedením, vojáku

Everdeenová. Mám v úmyslu ti zajistit dlouhý život.“

„Proč?“ Tím se jen dostane do maléru. „Nic mi nedlužíte.“

„Protože sis to zasloužila,“ odpovídá. „Teď se vrať ke své

jednotce.“

Měla bych si vážit toho, že pro mě Boggs nasazuje krk, ale ve

skutečnosti jsem z toho otrávená. Jak mu teď mám ukrást holoň a

zdrhnout? Zrada je nyní ještě těžší. Už tak jsem jeho velkou dlužnicí,

protože mi zachránil život.

Pohled na původce mého současného dilematu, který si klidně

staví stan mezi našimi, jen přilévá oleje do ohně. „V kolik hodin

mám hlídku?“ ptám se Jacksonové.

Pochybovačně na mě mhouří oči. Možná chce ale jen zaostřit na

mou tvář. „Tebe jsem na rozpis nezařadila.“

„Proč ne?“ ptám se.

„Protože si nejsem jistá, jestli bys v případě potřeby dokázala

Peetu doopravdy zastřelit,“ říká.

Odpovídám tak, aby mé zbytek oddílu jasně slyšel. „Nestřílela

bych na Peetu. Peeta je pryč. Johanna má pravdu. Střílela bych jen na

jednoho z kapitolských mutů.“ Je prima, že o něm mohu pěkně

nahlas a veřejně říct něco hrozného po všem tom ponižování, jemuž

jsem byla vystavena od jeho vysvobození z Kapitolu.

„Taková poznámka taky není nejlepším doporučením,“ mračí se

Jacksonová.

„Zařaďte ji do rozpisu,“ promlouvá za mnou Boggs. Jacksonová

vrtí hlavou, ale poslechne. „Budeš mít službu se mnou od půlnoci do

čtyř.“

Ozve se signál k večeři a já se s Hurikánem zařazuji do fronty u

polní kuchyně. „Chceš, abych ho zabil?“ ptá se věcně.

„To by nás oba určitě okamžitě poslali zpátky,“ odpovídám. I

když jsem vzteky bez sebe, jeho chladnokrevnost mnou otřásá. „Já si

s ním poradím.“

„Myslíš do doby, než vezmeš roha? S mapou a možná i holoněm,

jestli se ti ho podaří dostat do rukou?“ Takže Hurikánovi mé přípravy

neunikly. Doufám, že si jich nevšiml nikdo jiný. Ostatní mě ale

neznají tak dobře jako on. „Nechceš snad odejít beze mě, nebo ano?“

pokračuje.

Až doteď jsem chtěla. Pomoc dlouholetého loveckého partnera

ale najednou nezní jako tak špatný nápad. „Jako tvůj druh ve zbrani ti

musím naléhavě doporučit, abys zůstal se svým oddílem. Nemohu ti

ale zabránit v tom, abys mě doprovázel.“

Hurikán povytahuje koutky úst. „To nemůžeš, aspoň pokud

nechceš, abych vzburcoval polovinu armády.“

Oddíl 451 a televizní štáb si vyzvedávají večeři z polní kuchyně a

usedají do kruhu k jídlu. Nejdřív si myslím, že zdrojem všeobecného

napětí je Peeta, ale ke konci večeře si uvědomuji, že nepřátelské

pohledy přitahuji spíš já. Je to hodně rychlý zvrat, protože po

Peetově příjezdu si celý oddíl dělal starosti s tím, jestli není

nebezpečný, zvlášť pro mě. Teprve při telefonátu s Haymitchem

chápu, co se děje.

„O co se snažíš? Chceš ho vyprovokovat k útoku?“ vyjíždí na mě

Haymitch.

„Jistěže ne. Jenom chci, aby mě nechal na pokoji,“ bráním se.

„To nemůže. Ne po tom, co musel podstoupit v Kapitolu,“ říká

Haymitch. „Podívej, Coinová ho tam sice možná poslala v naději, že

tě Peeta zabije, ale to on neví. Nerozumí tomu, co se s ním stalo,

takže ho nemůžeš vinit…“

„Já ho neviním!“ skáču mu do řeči.

„Ale viníš! Pořád ho trestáš za věci, nad kterými nemá žádnou

moc. Neříkám, že bys u sebe neměla mít dvacet čtyři hodin denně

nabitou zbraň, ale myslím, že je načase úplně změnit přístup. Kdyby

Kapitol unesl tebe a narušil ti vzpomínky natolik, že by ses pak

pokoušela zabít Peetu, myslíš, že by se k tobě choval tak jako ty teď

k němu?“ ptá se Haymitch.

Mlčím. Nechoval. Vůbec by se ke mně tak nechoval. Snažil by se

mě za každou cenu vyléčit. Neuzavíral by se přede mnou, neodepsal

by mě a nevítal by mě na každém kroku s jasným nepřátelstvím.

„Přece jsme spolu uzavřeli dohodu, že se ho pokusíme zachránit,

nebo ne?“ pokračuje Haymitch. Když neodpovídám, dodává ještě:

„Zkus si vzpomenout!“ a zavěšuje.

Je čím dál větší chladno. Většina oddílu je zachumlaná ve spacích

pytlích. Někteří spí pod širým nebem, co nejblíž ohniště uprostřed

tábora, zatímco jiní se uchylují do stanů. Na Leegovou 1 se

zpožděním dolehla sestřina smrt a přes plátno se nocí nesou tlumené

vzlyky. Ležím ve svém stanu a přemýšlím o Haymitchových slovech.

Zahanbeně si uvědomuji, že jsem byla příliš posedlá zavražděním

prezidenta Snowa a nevšímala jsem si obtížnějšího úkolu. Musím

zachránit Peetu ze světa stínů, do něhož ho uvrhlo kapitolské mučení.

Nevím, jak ho najdu, a už vůbec ne, jak ho vyvedu na denní světlo.

Nic mě nenapadá. Proti tomu mi průchod Kapitolem, nalezení Snowa

a jeho poprava kulkou do hlavy připadají prosté jako dětská hra.

O půlnoci vylézám ze stanu a sedám si na skládací židli vedle

ohniště, abych odsloužila svoji hlídku s Jacksonovou. Boggs večer

přikázal Peetovi, aby spal venku všem na očích. Peeta ale nespí. Sedí

se spacím pytlem vytaženým až ke hrudi a neobratně splétá kus

provazu do uzlů. Tuhle metodu dobře znám. Finnick mě ji naučil tu

noc v bunkru. Když teď vidím Peetův provaz, je mi, jako kdyby

Finnick právě zopakoval Haymitchova slova o tom, že jsem Peetu

odvrhla. Možná je vhodná chvíle na nápravu. Kéž by mě napadlo, co

bych mu mohla říct. Jenže mě nic nenapadá, a tak mlčím. Nocí zní

jen pravidelné oddechování spících vojáků.

Po hodině promlouvá Peeta. „Ty poslední dva roky pro tebe

musely být hodně vyčerpávající, když ses pořád snažila rozhodnout,

jestli mě máš zabít nebo ne. Ano, nebo ne. Ano, nebo ne.“

Takové hodnocení se mi zdá hrozně nespravedlivé a v první

chvíli chci něco hrubě odseknout. Pak si ale vzpomínám na rozhovor

s Haymitchem a pokouším se o první opatrný krůček. „Nikdy jsem tě

nechtěla zabít. S výjimkou těch dnů, kdy jsem si myslela, že

pomáháš profíkům proti mně. Pak jsem tě vždycky brala jako…

spojence.“ To je dobrý, bezpečný termín. Bez emocionálních

závazků. A nezní výhružně.

„Spojenec,“ opakuje pomalu Peeta, jako kdyby to slovo

ochutnával na jazyku. „Kamarádka. Milenka. Vítězka. Nepřítel.

Snoubenka. Terč. Mut. Sousedka. Lovkyně. Splátkyně. Spojenec.

Připojím to na seznam výrazů, kterými se tě snažím popsat.“ Ani na

chvíli nepřestává splétat provaz. „Problém je, že už nepoznám, co je

skutečné a co vymyšlené.“

Pravidelné oddechování utichá, což naznačuje, že se ostatní

vzbudili nebo že ve skutečnosti nespali. Mám podezření, že platí to

druhé.

Ze spacího pytle kdesi ve stínu se ozývá Finnickův hlas. „Pak by

ses měl zeptat, Peeto. Tak to dělá Annie.“

„Koho?“ říká Peeta. „Komu mohu důvěřovat?“

„Tak pro začátek nám. Jsme tvůj oddíl,“ odpovídá Jacksonová.

„Jste moji dozorci,“ namítá.

„To taky,“ připouští Jacksonová. „Ale zachránil jsi život řadě lidí

z Třináctého kraje. Na něco takového nezapomínáme.“

V nastalém tichu si představuji, jaké to je, když člověk nedokáže

rozlišit realitu od iluze. Co kdybych nevěděla, jestli mě má matka a

Prim milují. Jestli je Snow můj nepřítel. Jestli mě ta osoba na opačné

straně ohniště zachránila, nebo obětovala. Stačí málo a můj život se

mění v noční můru. Najednou chci Peetovi říct vše o tom, kým je,

kdo jsem já a jak jsme skončili na tomhle místě. Nevím ale, odkud

začít. Jsem k ničemu. Úplně k ničemu.

Pár minut před čtvrtou se ke mně Peeta obrací znovu. „Tvoje

nejoblíbenější barva… je zelená?“

„Správně.“ Potom mě napadá, jak bych měla pokračovat. „A

tvoje je oranžová.“

„Oranžová?“ Asi jsem ho nepřesvědčila.

„Ne zářivě oranžová, jen takový jemný odstín jako při západu

slunce,“ upřesňuji. „Nebo jsi mi to aspoň jednou říkal.“

„Ach.“ Na chvilku zavírá oči, snad proto, aby si představil západ

slunce, a pak přikyvuje. „Děkuji.“

To už se mi však z úst řinou další slova. „Jsi malíř. Pekař. Rád

spíš s otevřenými okny. Nikdy si nedáváš cukr do čaje. A vždycky si

zavazuješ tkaničky dvojitým uzlem.“

Pak zabíhám do stanu, než udělám něco pošetilého. Například než

začnu plakat.

Ráno odcházím s Hurikánem a Finnickem rozstřílet pár dalších

skel, aby měl televizní štáb co natáčet. Když se vracíme do tábora,

Peeta sedí v kruhu s vojáky z Třináctého kraje. Ti jsou sice

ozbrojení, ale upřímně mu odpovídají. Jacksonová vymyslela pro

Peetu hru nazvanou „Skutečnost, nebo iluze“. Peeta se zmíní o

nějaké vzpomínce a ostatní mu řeknou, jestli je reálná, nebo není.

Většinou následuje krátké vysvětlení.

„Skoro všichni obyvatelé Dvanáctého kraje zahynuli při požáru.

„Skutečnost. Do Třináctého kraje jich dorazilo necelých devět

set.“

„Za ten požár mohu já.“

„Ne. Dvanáctý kraj nechal spálit prezident Snow, stejně jako před

lety třináctku, pro výstrahu vzbouřencům.“

Připadá mi to jako dobrý nápad, dokud mi nedochází, že jsem

jediná osoba, která může potvrdit nebo popřít většinu Peetových

nejdůležitějších vzpomínek. Jacksonová nás rozděluje do hlídek.

Finnick, Hurikán i já, každý sloužíme s jedním vojákem z Třináctého

kraje. Takhle bude mít Peeta vždy v dosahu někoho, kdo ho zná

osobněji. Nejde o plynulý rozhovor. Peeta dlouhé chvíle uvažuje i

nad těmi nejmenšími střípky informací, jako kde si lidé z dvanáctky

kupovali mýdlo. Hurikán mu doplňuje spoustu věcí o Dvanáctém

kraji, Finnick je odborník na oba Peetovy ročníky Hladových her,

protože se jich sám účastnil, poprvé jako instruktor a podruhé jako

splátce. Peetovy největší zmatky se však týkají mě – a všechno nelze

vysvětlit několika jednoduchými větami, takže naše konverzace je

bolestná a obtížná, i když se dotýká jen těch nejpovrchnějších

detailů. Barvy mých šatů v Sedmém kraji. Mé slabosti pro sýrové

dalamánky. Jméno našeho učitele matematiky, když jsme byli malí.

Rekonstrukce jeho vzpomínek probíhá trýznivě pomalu. Třeba je po

Snowově mučení i nemožná. Je ale správné, že mu pomáhám, když

se o ni aspoň pokouší.

Další odpoledne nám oznamují, že s naším oddílem chtějí natočit

docela složitou proklamu. Peeta se v jedné věci nemýlí: Coinová a

Plutarch nejsou spokojeni se záběry svého hvězdného oddílu. Jsou

nudné. Nemají žádnou šťávu. Co čekali, když nás nenechají dělat nic

jiného, než si naoko hrát se zbraněmi? Teď potřebují, abychom

dodali použitelný materiál. Proto byl dnes pro nás speciálně kvůli

filmování vyčleněn jeden městský blok, dokonce i se dvěma

aktivními pastmi. Jedna spouští palbu, druhá chytá vetřelce do sítě,

aby mohl být později podle libosti Kapitolu vyslechnut, nebo

popraven. I tak ale jde o nedůležitý obytný blok bez strategického

významu.

Televizní štáb hodlá zvýšit dojem nebezpečnosti kouřovými

granáty a zvukovými efekty simulujícími střelbu. Oblékáme se do

zbroje, dokonce i štáb, jako kdybychom měli namířeno do centra

bitvy. Ti z nás, kteří mají speciální zbraně, si kromě pušek smějí vzít

i je. Boggs taky vrací Peetovi zbraň, ale hlasitě mu přitom oznamuje,

že je nabitá slepými náboji.

Peeta jen krčí rameny. „Stejně neumím moc střílet.“ Jeho

pozornost poutá především Pollux, a to natolik, až nám to dělá

starosti. Peeta se ho nakonec rozrušeně ptá: „Vy jste avox, že ano?

Poznám to podle toho, jak polykáte. Ve vězení se mnou byli dva

avoxové, Darius a Lavinia, ale strážní o nich většinou mluvili jako o

zrzcích. Sloužili nám ve výcvikovém centru, takže je taky zatkli.

Viděl jsem, jak je oba umučili k smrti. Ona měla štěstí. Pustili do ní

moc velký proud a její srdce to nevydrželo. Daria mučili řadu dní.

Bill ho a odřezávali mu části těla. Pořád se ho na něco vyptávali, ale

Darius nemohl mluvit, jenom vydával hrozné, zvířecí zvuky. Oni ale

nestáli o informace. Chtěli jen, abych se díval.“

Peeta se rozhlíží po našich ohromených tvářích, jako kdyby čekal

na odezvu. Když nikdo nereaguje, dodává: „Skutečnost, nebo iluze?“

Další chvíle ticha ho rozrušuje ještě víc. „Skutečnost, nebo iluze?“

opakuje zvýšeným hlasem.

„Skutečnost,“ říká Boggs. „Aspoň pokud vím, je to skutečnost.“

Peeta svěsí ramena. „Myslel jsem si to. Na té vzpomínce není

nic… blyštivého.“ Odchází od nás a mumlá něco o prstech na rukách

a na nohách.

Přistupuji k Hurikánovi, abych mu zabořila obličej do hrudi.

Objímá mě. Konečně známe jméno dívky, kterou jsme viděli v lese u

Dvanáctého kraje, když ji unášelo kapitolské vznášedlo, a známe i

osud mírotvorce, který se snažil zachránit Hurikána. Nemá smysl si

něco namlouvat. Oba přišli o život kvůli mně. Přidávám je na seznam

svých obětí, který začíná v aréně a dnes už zahrnuje tisíce položek.

Zvedám oči a vidím, že v Hurikánovi Peetova slova vyprovokovala

jinou reakci. Jeho výraz říká jediné: na světě není dostatek hor, které

by bylo třeba srovnat se zemí, ani dostatek měst, které by bylo třeba

spálit. Jeho výraz slibuje smrt.

V myšlenkách zůstáváme u Peetova strašlivého vyprávění a pod

nohama nám křupou střepy skla, dokud nedocházíme k cíli. Tohle je

blok, který máme obsadit. Jde o skutečný, byť malý úkol.

Shlukujeme se kolem Boggse, abychom se podívali na holografický

obraz ulice. Past se střelbou je umístěna zhruba ve třetině cesty, těsně

nad markýzou, která kryje vchod do domu. Určitě se nám ji podaří

aktivovat kulkami. Další past je na opačném konci ulice, téměř u

dalšího rohu. Tam bude třeba, aby někdo aktivoval čidlo osobně.

Všichni se hlásí jako dobrovolníci, kromě Peety, který podle všeho

neví úplně přesně, co se kolem něj děje. Boggs vybírá někoho jiného

než mě. Já mám jít naopak k Messallovi, který mi nanáší na tvář

trochu líčidel kvůli plánovaným záběrům zblízka.

Oddíl zaujímá pozice podle Boggsových pokynů, ale ještě

musíme počkat, až Cressida rozmístí kameramany. Oba máme po

levici, Castora vepředu a Polluxe vzadu, aby nenatáčeli jeden

druhého. Messalla odpaluje několik kouřových granátů. Jde o

vojenskou misi a zároveň o filmování, takže už se chystám zeptat,

kdo tomu velí, jestli velitel, anebo režisér, když Cressida volá:

„Akce!“

Pomalu postupujeme po zakouřené ulici, přesně jako při tréninku

v Bloku ve Třináctém kraji. Každý vysklíme střelbou aspoň jedno

okno, ale skutečný cíl připadá Hurikánovi. Když zasahuje past,

kryjeme se ve vchodech domů nebo zaléháme na veselé, světle

oranžové a růžové dlažební kameny, zatímco nám nad hlavami sviští

kulky. Po chvíli Boggs vydává pokyn k dalšímu postupu.

Cressida nás však zastavuje, ještě než se stačíme zvednout,

protože potřebuje několik detailních záběrů. Jeden po druhém

přehráváme své reakce na nepřátelskou palbu. Padáme k zemi,

šklebíme se a uskakujeme do výklenků. Víme, že bychom to měli

brát vážně, ale celé nám to připadá trochu směšné. Zejména když

vychází najevo, že v našem oddílu nejsem ani zdaleka nejhorší herec.

Všichni se tolik prohýbáme smíchy nad Mitchellovými pokusy o

zoufalý výraz, který v jeho podání spočívá v tom, že skřípe zuby a

rozšiřuje chřípí, až nás Boggs musí pokárat.

„Seberte se, čtyři pět jedničko,“ okřikuje nás. Je ale vidět, že i on

potlačuje úsměv, když znovu kontroluje pozici příští pasti. Zvedá

holoň, aby na zakouřené ulici našel místo s co nejlepší viditelností.

Tváří je obrácený k nám a levou nohou došlapuje na oranžový

dlažební kámen. Vtom pod ním exploduje nastražená mina, která mu

trhá obě nohy.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a šest