Síla vzdoru: kapitola 20

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 11. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne, přečteno: 572×
390645.jpg

20

Jako kdyby se v jediném okamžiku roztříštilo růžové sklo a

odhalilo ošklivý svět ukrytý za ním. Smích plynule přechází v jek,

dlažbu skrápí krev a skutečný dým nahrazuje zvláštní filmařské

efekty.

Zaduní druhá exploze, po které mi ještě chvíli zvoní v uších.

Nedokážu ani určit, odkud zazněla.

Dobíhám k Boggsovi jako první a snažím se pochopit, co se děje.

Vidím potrhanou tkáň i chybějící končetiny a hledám něco, čím bych

zastavila výtrysky krve z Boggsových pahýlů. Homes mě odstrkuje

stranou a otvírá příruční lékárničku. Boggs mi svírá zápěstí. Jeho

tvář, zešedlá blízkou smrtí jako popel, se stahuje bolestí. Vzápětí

vydává jasný pokyn. „Holoň.“

Holoň. Šátrám kolem sebe, přehrabuji úlomky dlažby kluzké od

krve a ucukávám, když nahmatám kousky teplé tkáně. Nacházím

holoň u schodiště spolu s jednou Boggsovou botou. Otírám ho

holýma rukama a vracím ho veliteli.

Homes mezitím ošetřil pahýl Boggsova levého stehna nějakým

tlakovým obvazem, ale ten už je promáčený skrz naskrz. Právě se

pokouší stáhnout druhý pahýl, který končí kolenem. Zbytek oddílu

zaujal obranné postavení kolem televizního štábu a nás. Finnick křísí

Messallu, jehož exploze odhodila proti zdi. Jacksonová něco úsečně

hlásí do vysílačky a snaží se z tábora přivolat zdravotníky. Vím však,

že je příliš pozdě. Už jako dítě jsem se od matky naučila, že jakmile

kaluž krve dosáhne určité velikosti, neexistuje cesta zpět.

Klečím vedle Boggse a jsem připravená zopakovat roli, kterou

jsem sehrála v případě Routy i té morfionové narkomanky ze Šestého

kraje – držet umírajícího v posledních okamžicích života za ruku a

dělat mu společnost. Boggs ale oběma rukama manipuluje s

holoněm. Vyťukává nějaký pokyn, tiskne k displeji palec kvůli

ověření otisku a po výzvě recituje sérii písmen a čísel. Z holoně

vyšlehne paprsek zeleného světla a ozařuje mu tvář. Boggs říká:

„Jsem neschopen dalšího velení. Předávám bezpečnostní

zplnomocnění vojákovi Katniss Everdeenové z oddílu čtyři pět

jedna.“ Z posledních sil natáčí holoň směrem ke mně. „Řekni svoje

jméno.“

„Katniss Everdeenová,“ pronáším do zeleného paprsku, který mi

náhle zalévá obličej. Nemohu se pohnout ani mrknout a na displeji

přede mnou se rychle střídají obrázky. Skenuje mě? Ukládá si mě do

paměti? Oslepuje mě? Pak světlo zhasíná a já potřásám hlavou,

abych se vzpamatovala. „Co jste to udělal?“

„Připravte se k ústupu!“ křičí Jacksonová.

Finnick jí hlasitě odpovídá a ukazuje ke konci bloku, odkud jsme

přišli. Z ulice tryská černá, olejovitá hmota jako gejzír a během

několika vteřin vytváří mezi budovami neproniknutelnou černou

stěnu. Nepřipomíná tekutinu ani plyn a nezdá se být umělá ani

přírodní. V každém případě je určitě smrtící. Zpátky se vrátit

nemůžeme.

Zní ohlušující palba. Hurikán a Leegová 1 začínají kropit ulici

před námi kulkami. Nechápu, proč to dělají, dokud deset kroků od

nás neexploduje další bomba a nevyhloubí v dlažbě kráter. Dochází

mi, že jde o primitivní, ale účinný způsob, jak vyčistit cestu od min.

Já s Homesem zůstáváme u Boggse a táhneme ho za Hurikánem.

Boggs řičí bolestí, ale nemůžeme zastavit a hledat lepší metodu

transportu, protože černá stěna za námi stále stoupá, nadýmá se a valí

se k nám jako obrovská vlna.

Najednou mě někdo strhává zpátky. Pouštím Boggse a tvrdě

dopadám na zem. Nade mnou se tyčí Peeta. Opět propadl šílenství, je

zpátky v zemi stínů a zvedá pušku nad hlavu, aby mi úderem

roztříštil lebku. Uhýbám ke straně a v dalším zlomku vteřiny slyším,

jak pažba dopadá na dlažbu v místě, kde jsem ještě před chvílí měla

hlavu. Koutkem oka vidím, jak Mitchell sráží Peetu k zemi. Peeta byl

ale vždycky nadprůměrně silný a teď ho ještě pohánějí hrůzy ze

sršáního jedu. Odstrkuje Mitchella nohou a odhazuje ho dál do ulice.

Ozývá se hlasité klapnutí a aktivuje se další past. Z kamenů

vystřelují čtyři kabely připojené k okolním budovám, chytají

Mitchella do sítě a vytahují ho vzhůru. Mitchell je vmžiku pokrytý

krví. Nedává mi to smysl, dokud si nevšímám, že z drátěné sítě

vyčnívají ostré bodce. Okamžitě ten drát poznávám. Takový zdobil

vršek plotu kolem Dvanáctého kraje. Volám na Mitchella, aby se

nehýbal, ale začínám se dávit pachem černoty, hustým a

připomínajícím dehet. Stěna dosáhla nejvyššího bodu a začíná padat

dolů na nás.

Hurikán a Leegová 1 prostřelují zámek u dveří rohové budovy a

začínají pálit do kabelů, na nichž visí síť s Mitchellem. Ostatní drží

Peetu. Vracím se k Homesovi a společně odtahujeme Boggse do

domu, přes růžovo-oranžový obývák, po chodbě s rodinnými

fotografiemi až na mramorovou podlahu kuchyně, kde se vyčerpaně

hroutíme. Castor a Pollux mezi sebou vlečou běsnícího Peetu.

Jacksonové se nějak podařilo zaklapnout Peetovi pouta na zápěstí,

ale to ho jen rozdráždilo, takže ho musejí zamknout do skříně.

Z obývacího pokoje k nám doléhá bouchnutí dveří a křik.

Chodbou dusají kroky. Slyšíme, jak se černá vlna žene kolem našeho

úkrytu. Okna sténají a nakonec povolují. Vzduchem se šíří ošklivý

pach dehtu. Finnick přináší Messallu. Těsně za nimi se vpotácejí do

místnosti Leegová 1 a Cressida, obě s neovladatelným záchvatem

kašle. „Hurikáne!“ křičím.

Už je tady, zavírá za sebou dveře a vypravuje ze sebe jediné

slovo. „Plyn!“ Castor s Polluxem ucpávají štěrbiny kolem dveří

utěrkami a zástěrami, zatímco Hurikán zvrací nad jasně žlutým

dřezem.

„Co Mitchell?“ ptá se Homes. Leegová 1 jen vrtí hlavou.

Boggs mi tiskne holoň do ruky. Hýbá rty, ale nerozumím mu.

Přikládám ucho k jeho ústům. Boggs chraptivě šeptá. „Nevěř jim.

Nevracej se. Zabij Peetu. Udělej to, kvůli čemu jsi přišla.“

Trochu se narovnávám, abych mu viděla do obličeje. „Cože?

Boggsi? Boggsi?“ Má otevřené oči, ale je mrtvý. V dlani svírám

holoň, ulepený od Boggsovy krve.

Dunění nárazů Peetových chodidel do dveří skříně přehlušuje

přerývané oddechování ostatních. Zdá se však, že Peetovi dochází

energie. Kopy nahrazuje nepravidelné bubnování. Pak nastává ticho.

Je i on mrtvý?

„Boggs zemřel?“ ptá se Finnick. Přikyvuji. „Musíme odtud

zmizet. Hned. Právě jsme aktivovali pasti v celé ulici. Vsadím se, že

nás sledují na bezpečnostních kamerách.“

„To si pište,“ souhlasí Castor. „Všechny ulice jsou vybavené

kamerami. Určitě spustili tu černou vlnu manuálně, když viděli, jak

natáčíme proklamu.“

„Skoro okamžitě nám přestala fungovat vysílačka. Nejspíš použili

elektromagnetický pulz. Ale dovedu nás zpátky do tábora. Dej mi

holoň.“ Jacksonová se natahuje po přístroji, ale já si ho tisknu k

hrudi.

„Ne. Boggs ho dal mně,“ říkám.

„Nebuď směšná,“ odsekává Jacksonová. Myslí si, že holoň patří

jí. Přirozeně. Je Boggsova zástupkyně.

„Katniss má pravdu,“ zastává se mě Homes. „Boggs jí před smrtí

předal bezpečnostní zplnomocnění. Viděl jsem to.“

„Proč by to dělal?“ chce vědět Jacksonová. , Ano, proč? V duchu

si promítám hrozivé výjevy posledních pěti minut – zmrzačený,

umírající a nakonec mrtvý Boggs. Peetův vražedný záchvat.

Zkrvavený Mitchell chycený v síti a pohlcený tou obří černou vlnou.

Obracím se k Boggsovi. Zoufale bych potřebovala, aby byl naživu.

Náhle jsem si jistá, že byl bezvýhradně na mé straně – a možná

jenom on. Vzpomínám na jeho poslední pokyny…

„Nevěř jim. Nevracej se. Zabij Peetu. Udělej to, kvůli čemu jsi

přišla.“

Co tím myslel? Komu nemám věřit? Povstalcům? Coinové?

Lidem, kteří se na mě právě teď dívají? Nevrátím se, ale Boggs

musel vědět, že nedokážu jen tak prohnat Peetovi kulku hlavou.

Nebo ano? A měla bych? Uhodl Boggs, že jsem ve skutečnosti

přijela jen proto, abych dezertovala a zabila Snowa na vlastní pěst?

Teď všechno nevyřeším, a tak se rozhoduji, že se zařídím podle

prvních dvou rozkazů: nikomu nevěřit a pokračovat dál do Kapitolu.

Jak to ale mohu ospravedlnit? Přimět je, aby mi nechali holoň?

„Protože mám od prezidentky Coinové přidělený zvláštní I úkol.

Myslím, že Boggs o něm jako jediný věděl.“

Tohle Jacksonovou ani náhodou nepřesvědčí. „Jaký úkol?“

Proč bych jim nemohla říct pravdu? Je stejně uvěřitelná jako

cokoliv jiného, s čím dokážu vyrukovat. Musí to však vypadat jako

skutečná mise, ne jako pomsta. „Zabít prezidenta Snowa, než lidské

ztráty při téhle válce přesáhnou mez, kdy už nebude I možné udržet

populaci.“

„Nevěřím ti,“ říká Jacksonová. „Jako tvoje současná velitelka ti

nařizuji, abys předala bezpečnostní zplnomocnění mně.“

„Ne,“ odmítám. „To by bylo v přímém rozporu s pokyny

prezidentky Coinové.“

Zvedají se hlavně zbraní. Polovina oddílu míří na Jacksonovou,

polovina na mě. Někdo určitě každou vteřinou zemře. Slovo si ale

bere Cressida. „Katniss mluví pravdu. Proto tu jsme. Plutarch to chtěl

mít natočené pro televizi. Myslí si, že jestli dokážeme nafilmovat

reprodrozda, jak zabíjí Snowa, válka okamžitě skončí.“

Jacksonová si to nechává projít hlavou. Pak trhá zbraní ke skříni.

„A proč je tu on?“

Tím mě dostává. Neumím vymyslet jediný rozumný důvod, proč

by Coinová vyslala na misi s tak klíčovým úkolem psychicky

labilního Peetu, naprogramovaného, aby mě zabil. Jde o zásadní

slabinu mé historky. Na pomoc mi naštěstí znovu přispěchává

Cressida. „Protože ty dva rozhovory po hrách s Caesarem

Flickermanem se natáčely v soukromé rezidenci prezidenta Snowa.

Plutarch se domnívá, že by nám Peeta mohl posloužit jako průvodce

po místě, o kterém skoro nic nevíme.“

Chtěla bych se Cressidy zeptat, proč kvůli mně lže a proč se snaží

pokračovat v úkolu, který jsem si sama přidělila. Teď na to však není

vhodná chvíle.

„Musíme dál!“ přidává se na mou stranu Hurikán. „Já jdu s

Katniss. Jestli někdo nechce, může se vrátit do tábora. Ale hlavně už

vyrazme!“

Homes odemyká skříň a hází si přes rameno bezvědomého Peetu.

„Jsem připravený.“

„Co Boggs?“ ptá se Leegová 1.

„Nemůžeme ho brát s sebou. Pochopil by to,“ říká Finnick. Zvedá

Boggsovu zbraň. „Veď nás, vojáku Everdeenová.“

Nevím, kudy dál. Dívám se na holoň. Je pořád aktivovaný, ale k

ničemu mi není. Není čas, abych si začala pohrávat s knoflíky a

pokoušela se zjistit, jak se s ním pracuje. „Neumím to používat.

Boggs říkal, že mi pomůžete,“ oslovuji Jacksonovou. „Prý se na vás

mohu spolehnout.“

Jacksonová se mračí, vytrhuje mi holoň z ruky a vyťukává krátký

povel. Objevuje se obraz křižovatky. „Když vyjdeme kuchyňskými

dveřmi, ocitneme se na malém dvorku před zadní stěnou dalšího

rohového domu. Tohle je celkový pohled na čtyři ulice, které se na

křižovatce stýkají.“

Snažím se zorientovat a hledím na křižovatku, kolem níž ve všech

směrech blikají pasti. A to jsou jen ty, o kterých Plutarch ví. V holoni

nebyla zanesena skutečnost, že ulice, po níž jsme právě prošli, je

zaminovaná, že je v ní ten černý gejzír nebo že lapací síť je tvořená

drátem s ostrými bodci. Navíc se mohou objevit mírotvorci, když teď

znají naši polohu. Koušu se do rtu. Cítím na sobě pohledy všech.

„Nasaďte si masky. Vyjdeme dveřmi, kterými jsme přišli.“

Okamžitě se ozývají námitky. Zvyšuji hlas, abych je přehlušila.

„Jestli byla vlna tak silná, mohla odpálit a zneškodnit všechny další

miny i pasti, které nám stály v cestě.“

Ostatní uvažují o mých slovech. Pollux něco zasignalizuje

posunkovou řečí svému bratrovi. „Možná taky vyřadila z provozu

kamery,“ překládá Castor. „Mohla jim zneprůhlednit čočky.“

Hurikán se opírá botou o kuchyňský pult, zkoumá černý cákanec

na svém palci a seškrabuje ho nožem. „Ta hmota není leptavá.

Myslím, že nás měla udusit nebo otrávit.“

„Je to asi naše nejlepší šance,“ poznamenává Leegová 1.

Vytahujeme masky. Finnick nasazuje masku na obličej

bezvědomému Peetovi a Cressida s Leegovou 1 mezi sebou podpírají

omámeného Messallu.

Čekám, až někdo vykročí jako první, ale pak si uvědomuji, že to

je teď můj úkol. Opírám se do kuchyňských dveří. Nekladou mi

žádný odpor. Po obývacím pokoji je rozprostřená centimetrová

vrstva černé mazlavé hmoty, která dosahuje zhruba do tří čtvrtin

chodby. Opatrně do ní šťouchám špičkou boty – je hustá jako

želatina. Zvedám botu a hmota se o kousek natahuje, ale pak povolí a

vrátí se na místo. Po třech krocích se ohlížím. Nenechávám za sebou

žádné šlápoty. To je první dobrá věc, která se dnes přihodila. Cestou

přes obývací pokoj vrstva želatiny sílí. Otvírám vchodové dveře a

čekám, že se dovnitř nahrnou hektolitry černé hmoty, ale ta drží tvar

a zůstává na ulici.

Vypadá to, jako kdyby růžovou a oranžovou ulici někdo na močil

do leskle černého nátěru a nechal ji uschnout. Dlažba, bu dovy i

střechy pokrývá nános želatiny. Nad ulicí visí velká kapka, z níž trčí

dvě věci. Hlaveň pušky a lidská ruka. Mitchell. Čekám na chodníku a

dívám se na něj, dokud se ke mně nepřipojuj celá skupina.

„Jestli se někdo chce vrátit, ať už z jakéhokoliv důvodu, teď má

příležitost,“ říkám. „Nikdo se ho nebude na nic ptát a nikdo mu

nebude nic vyčítat.“ Žádný člen našeho oddílu se podle všeho

nehodlá vydat zpátky do tábora. Vyrážíme k centru Kapitolu. Dobře

vím, že nemáme moc času. Černá hmota tu je hlubší –vytváří vrstvu

deseti až patnácti centimetrů. Při každém kroku vydává mlaskavý

zvuk, ale pořád zakrývá naše stopy.

Vlna musela být obrovská a mimořádně silná, protože zaplavila

řadu bloků, které leží před námi. A i když našlapuji s krajní

opatrností, myslím, že jsem se nemýlila – vlna zřejmě opravdu

zneškodnila další pasti. Jeden blok je pokrytý zlatavými těly sršáňů.

Mechanismus je asi vypustil na ulici, ale vzápětí je zahubila černá

hmota. O kus dál se zhroutila celá obytná budova, z níž nezbývá nic

než hromada sutin pokrytá želatinou. Přebíhám přes křižovatku a

zvedám ruku na znamení, aby se ostatní zastavili. Rozhlížím se, jestli

nás tu čekají další potíže, ale vlna vyřadila z provozu všechny pasti

účinněji, než by to dokázal jakýkoliv oddíl vzbouřenců.

U pátého bloku poznávám, že o moc dál vlna nedosáhla. Vrstva

černé hmoty je už jen dva centimetry silná a za příští křižovatkou

vidím neposkvrněné modré střechy domů. Odpoledního světla ubývá

a my se zoufale potřebujeme někde ukrýt, abychom‚ si promysleli

další postup. Vybírám obytnou budovu ve dvou třetinách bloku,

Homes vypáčí zámek a já přikazuji ostatním, ať vstoupí dovnitř.

Sama zůstávám ještě minutu na ulici a sleduji, jak mizí poslední

šlápoty. Pak za sebou zavírám dveře.

Baterky zabudované do pušek ozařují velký obývací pokoj se

zrcadlovými stěnami, z nichž na nás hledí naše vlastní tváře. Hurikán

kontroluje, jestli nejsou poškozená okna, a sundává si masku. „Už je

to dobré. Pořád něco cítím, ale jenom slabě.“ Byt je koncipovaný

stejně jako ten předchozí, v kterém jsme se ukryli. Černá hmota

zabraňuje průniku denního světla z čelní strany, ale trochu záře sem

dopadá přes okenice v kuchyni.

Do chodby se dá vstoupit do dvou ložnic s koupelnami a

spirálovité schodiště z obýváku vede do otevřené haly, která zabírá

většinu druhého poschodí. Nahoře nejsou žádná okna, ale majitelé tu

nechali svítit světla. Patrně je při kvapném odchodu zapomněli

zhasnout. V jedné stěně je zasazená obrovská televizní obrazovka,

která vydává matnou záři, a v místnosti stojí přepychová křesla a

pohovky. Právě tam se shromažďujeme, hroutíme se do nich a

popadáme dech.

Jacksonová nepřestává mířit na Peetu, i když ten má pořád

spoutané ruce a leží v bezvědomí na tmavomodré pohovce, kam ho

Homes položil. Co s ním, pro všechno na světě, udělám? A s

televizním štábem? Nebo vlastně se všemi s výjimkou Hurikána a

Finnicka? Radši bych pronásledovala Snowa s nimi dvěma než bez

nich. Nemohu ale vést do centra Kapitolu deset lidí na falešnou misi.

Ani neumím zacházet s holoněm. Měla jsem je poslat zpátky, dokud

to šlo? Nebo to bylo příliš nebezpečné? Pro ně osobně i pro mou

misi? Možná jsem neměla poslouchat Boggse, třeba těsně před smrtí

neuvažoval jasně. Možná bych měla přiznat barvu. To by ale vedení

převzala Jacksonová a vrátili bychom se do tábora. Kde bych se

musela zodpovídat Coinové.

Spletitost situace mi začíná lézt na mozek, ale místností najednou

otřásá série vzdálených výbuchů.

„To nebylo nikde blízko,“ uklidňuje nás jacksonová. „Nejmíň tak

čtyři nebo pět bloků odtud.“

„Tam, kde jsme nechali Boggse,“ doplňuje Leegová 1.

Nikdo se nehýbe, ale televize se náhle rozzáří jasněji a ozve se

pištivé hvízdnutí. Polovina z nás polekaně vyskakuje na nohy.

„Nic se neděje,“ volá Cressida. „To je jenom nouzové vysílání.

Při něm se každá kapitolská televize automaticky zapne.“

V další chvíli vidíme na obrazovce sami sebe těsně poté, co

bomba zmrzačila Boggse. Hlas moderátora sděluje divákům, že se

snažíme vzchopit, utíkáme před černou želatinou blížící se ulicí a

nakonec zcela ztrácíme kontrolu nad situací. Sledujeme následný

chaos, dokud kamery nezablokuje černá vlna. Na posledním záběru

je Hurikán, jak se sám pokouší prostřelit kabely, které drží Mitchella

v síti.Moderátor zmiňuje jménem Hurikána, Finnicka, Boggse, Peetu,

Cressidu a mě.

„Nemají žádné letecké záběry. Boggs se s tím nedostatkem

vznášedel očividně nemýlil“ poznamenává Castor. Já si to ani

neuvědomila, ale každý kameraman si asi všímá takových věcí.

Reportáž pokračuje ze dvora za domem, v němž jsme se původně

ukryli. Mírotvorci zaujímají pozici na protější střeše a zahajují palbu

do našeho domnělého útočiště. Tím odpalují nálože, jejichž výbuchy

jsme před chvíli slyšeli, a budova se hroutí k zemi.

Následuje přímý přenos. Na střeše mezi mírotvorci stojí

reportérka. V pozadí hoří obytný dům a hasiči se snaží zvládnout

oheň. Jsme prohlášeni za mrtvé.

„Konečně kapička štěstí,“ říká Homes.

Nejspíš má pravdu. Rozhodně je to lepší, než kdybychom měli v

patách Kapitol. Já si ale pořád představuji, jak tyto záběry vysílají ve

Třináctém kraji, kde si má matka a Prim, Hazelle i její děti, Annie,

Haymitch a plno lidí z Třináctého kraje budou myslet, že nás právě

viděli zemřít.

„Můj otec. Přišel už o mou sestru a teď…,“ šeptá Leegová 1.

Kapitol přehrává tytéž záběry stále dokola. Vychutnávají si svoje

vítězství, zejména nade mnou. Pak vysílají sestřih mého vzestupu k

moci mezi povstalci – tohle měli určitě připravené už hezky dávno,

protože všechno vypadá velice uhlazeně a profesionálně. Následně

dva reportéři hodnotí můj zasloužený násilný konec a přislibují brzké

oficiální stanovisko prezidenta Snowa. Obrazovka pohasíná.

Rebelové se nepokusili kapitolské vysílání narušit, což mě vede k

domněnce, že zprávu o naší smrti považují za pravdivou. To by

znamenalo, že jsme opravdu sami.

„Takže když jsme teď mrtví, co budeme dělat dál?“ ptá se

Hurikán.

„Není to jasné?“ Nikdo z nás si nevšiml, kdy Peeta opět nabyl

vědomí. Nevím, jak dlouho se díval na televizi, ale podle jeho

zmučeného výrazu odhaduji, že dost dlouho na to, aby viděl, co se

odehrálo. To, jak dostal záchvat, pokusil se mi roztříštit hlavu pažbou

pušky a pak odhodil Mitchella do další pasti. Vyčerpaně se zvedá do

sedu a další slova směruje na Hurikána.

„Naším dalším krokem je… zabít mě.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a pět