20
Jako kdyby se v jediném okamžiku roztříštilo růžové sklo a
odhalilo ošklivý svět ukrytý za ním. Smích plynule přechází v jek,
dlažbu skrápí krev a skutečný dým nahrazuje zvláštní filmařské
efekty.
Zaduní druhá exploze, po které mi ještě chvíli zvoní v uších.
Nedokážu ani určit, odkud zazněla.
Dobíhám k Boggsovi jako první a snažím se pochopit, co se děje.
Vidím potrhanou tkáň i chybějící končetiny a hledám něco, čím bych
zastavila výtrysky krve z Boggsových pahýlů. Homes mě odstrkuje
stranou a otvírá příruční lékárničku. Boggs mi svírá zápěstí. Jeho
tvář, zešedlá blízkou smrtí jako popel, se stahuje bolestí. Vzápětí
vydává jasný pokyn. „Holoň.“
Holoň. Šátrám kolem sebe, přehrabuji úlomky dlažby kluzké od
krve a ucukávám, když nahmatám kousky teplé tkáně. Nacházím
holoň u schodiště spolu s jednou Boggsovou botou. Otírám ho
holýma rukama a vracím ho veliteli.
Homes mezitím ošetřil pahýl Boggsova levého stehna nějakým
tlakovým obvazem, ale ten už je promáčený skrz naskrz. Právě se
pokouší stáhnout druhý pahýl, který končí kolenem. Zbytek oddílu
zaujal obranné postavení kolem televizního štábu a nás. Finnick křísí
Messallu, jehož exploze odhodila proti zdi. Jacksonová něco úsečně
hlásí do vysílačky a snaží se z tábora přivolat zdravotníky. Vím však,
že je příliš pozdě. Už jako dítě jsem se od matky naučila, že jakmile
kaluž krve dosáhne určité velikosti, neexistuje cesta zpět.
Klečím vedle Boggse a jsem připravená zopakovat roli, kterou
jsem sehrála v případě Routy i té morfionové narkomanky ze Šestého
kraje – držet umírajícího v posledních okamžicích života za ruku a
dělat mu společnost. Boggs ale oběma rukama manipuluje s
holoněm. Vyťukává nějaký pokyn, tiskne k displeji palec kvůli
ověření otisku a po výzvě recituje sérii písmen a čísel. Z holoně
vyšlehne paprsek zeleného světla a ozařuje mu tvář. Boggs říká:
„Jsem neschopen dalšího velení. Předávám bezpečnostní
zplnomocnění vojákovi Katniss Everdeenové z oddílu čtyři pět
jedna.“ Z posledních sil natáčí holoň směrem ke mně. „Řekni svoje
jméno.“
„Katniss Everdeenová,“ pronáším do zeleného paprsku, který mi
náhle zalévá obličej. Nemohu se pohnout ani mrknout a na displeji
přede mnou se rychle střídají obrázky. Skenuje mě? Ukládá si mě do
paměti? Oslepuje mě? Pak světlo zhasíná a já potřásám hlavou,
abych se vzpamatovala. „Co jste to udělal?“
„Připravte se k ústupu!“ křičí Jacksonová.
Finnick jí hlasitě odpovídá a ukazuje ke konci bloku, odkud jsme
přišli. Z ulice tryská černá, olejovitá hmota jako gejzír a během
několika vteřin vytváří mezi budovami neproniknutelnou černou
stěnu. Nepřipomíná tekutinu ani plyn a nezdá se být umělá ani
přírodní. V každém případě je určitě smrtící. Zpátky se vrátit
nemůžeme.
Zní ohlušující palba. Hurikán a Leegová 1 začínají kropit ulici
před námi kulkami. Nechápu, proč to dělají, dokud deset kroků od
nás neexploduje další bomba a nevyhloubí v dlažbě kráter. Dochází
mi, že jde o primitivní, ale účinný způsob, jak vyčistit cestu od min.
Já s Homesem zůstáváme u Boggse a táhneme ho za Hurikánem.
Boggs řičí bolestí, ale nemůžeme zastavit a hledat lepší metodu
transportu, protože černá stěna za námi stále stoupá, nadýmá se a valí
se k nám jako obrovská vlna.
Najednou mě někdo strhává zpátky. Pouštím Boggse a tvrdě
dopadám na zem. Nade mnou se tyčí Peeta. Opět propadl šílenství, je
zpátky v zemi stínů a zvedá pušku nad hlavu, aby mi úderem
roztříštil lebku. Uhýbám ke straně a v dalším zlomku vteřiny slyším,
jak pažba dopadá na dlažbu v místě, kde jsem ještě před chvílí měla
hlavu. Koutkem oka vidím, jak Mitchell sráží Peetu k zemi. Peeta byl
ale vždycky nadprůměrně silný a teď ho ještě pohánějí hrůzy ze
sršáního jedu. Odstrkuje Mitchella nohou a odhazuje ho dál do ulice.
Ozývá se hlasité klapnutí a aktivuje se další past. Z kamenů
vystřelují čtyři kabely připojené k okolním budovám, chytají
Mitchella do sítě a vytahují ho vzhůru. Mitchell je vmžiku pokrytý
krví. Nedává mi to smysl, dokud si nevšímám, že z drátěné sítě
vyčnívají ostré bodce. Okamžitě ten drát poznávám. Takový zdobil
vršek plotu kolem Dvanáctého kraje. Volám na Mitchella, aby se
nehýbal, ale začínám se dávit pachem černoty, hustým a
připomínajícím dehet. Stěna dosáhla nejvyššího bodu a začíná padat
dolů na nás.
Hurikán a Leegová 1 prostřelují zámek u dveří rohové budovy a
začínají pálit do kabelů, na nichž visí síť s Mitchellem. Ostatní drží
Peetu. Vracím se k Homesovi a společně odtahujeme Boggse do
domu, přes růžovo-oranžový obývák, po chodbě s rodinnými
fotografiemi až na mramorovou podlahu kuchyně, kde se vyčerpaně
hroutíme. Castor a Pollux mezi sebou vlečou běsnícího Peetu.
Jacksonové se nějak podařilo zaklapnout Peetovi pouta na zápěstí,
ale to ho jen rozdráždilo, takže ho musejí zamknout do skříně.
Z obývacího pokoje k nám doléhá bouchnutí dveří a křik.
Chodbou dusají kroky. Slyšíme, jak se černá vlna žene kolem našeho
úkrytu. Okna sténají a nakonec povolují. Vzduchem se šíří ošklivý
pach dehtu. Finnick přináší Messallu. Těsně za nimi se vpotácejí do
místnosti Leegová 1 a Cressida, obě s neovladatelným záchvatem
kašle. „Hurikáne!“ křičím.
Už je tady, zavírá za sebou dveře a vypravuje ze sebe jediné
slovo. „Plyn!“ Castor s Polluxem ucpávají štěrbiny kolem dveří
utěrkami a zástěrami, zatímco Hurikán zvrací nad jasně žlutým
dřezem.
„Co Mitchell?“ ptá se Homes. Leegová 1 jen vrtí hlavou.
Boggs mi tiskne holoň do ruky. Hýbá rty, ale nerozumím mu.
Přikládám ucho k jeho ústům. Boggs chraptivě šeptá. „Nevěř jim.
Nevracej se. Zabij Peetu. Udělej to, kvůli čemu jsi přišla.“
Trochu se narovnávám, abych mu viděla do obličeje. „Cože?
Boggsi? Boggsi?“ Má otevřené oči, ale je mrtvý. V dlani svírám
holoň, ulepený od Boggsovy krve.
Dunění nárazů Peetových chodidel do dveří skříně přehlušuje
přerývané oddechování ostatních. Zdá se však, že Peetovi dochází
energie. Kopy nahrazuje nepravidelné bubnování. Pak nastává ticho.
Je i on mrtvý?
„Boggs zemřel?“ ptá se Finnick. Přikyvuji. „Musíme odtud
zmizet. Hned. Právě jsme aktivovali pasti v celé ulici. Vsadím se, že
nás sledují na bezpečnostních kamerách.“
„To si pište,“ souhlasí Castor. „Všechny ulice jsou vybavené
kamerami. Určitě spustili tu černou vlnu manuálně, když viděli, jak
natáčíme proklamu.“
„Skoro okamžitě nám přestala fungovat vysílačka. Nejspíš použili
elektromagnetický pulz. Ale dovedu nás zpátky do tábora. Dej mi
holoň.“ Jacksonová se natahuje po přístroji, ale já si ho tisknu k
hrudi.
„Ne. Boggs ho dal mně,“ říkám.
„Nebuď směšná,“ odsekává Jacksonová. Myslí si, že holoň patří
jí. Přirozeně. Je Boggsova zástupkyně.
„Katniss má pravdu,“ zastává se mě Homes. „Boggs jí před smrtí
předal bezpečnostní zplnomocnění. Viděl jsem to.“
„Proč by to dělal?“ chce vědět Jacksonová. , Ano, proč? V duchu
si promítám hrozivé výjevy posledních pěti minut – zmrzačený,
umírající a nakonec mrtvý Boggs. Peetův vražedný záchvat.
Zkrvavený Mitchell chycený v síti a pohlcený tou obří černou vlnou.
Obracím se k Boggsovi. Zoufale bych potřebovala, aby byl naživu.
Náhle jsem si jistá, že byl bezvýhradně na mé straně – a možná
jenom on. Vzpomínám na jeho poslední pokyny…
„Nevěř jim. Nevracej se. Zabij Peetu. Udělej to, kvůli čemu jsi
přišla.“
Co tím myslel? Komu nemám věřit? Povstalcům? Coinové?
Lidem, kteří se na mě právě teď dívají? Nevrátím se, ale Boggs
musel vědět, že nedokážu jen tak prohnat Peetovi kulku hlavou.
Nebo ano? A měla bych? Uhodl Boggs, že jsem ve skutečnosti
přijela jen proto, abych dezertovala a zabila Snowa na vlastní pěst?
Teď všechno nevyřeším, a tak se rozhoduji, že se zařídím podle
prvních dvou rozkazů: nikomu nevěřit a pokračovat dál do Kapitolu.
Jak to ale mohu ospravedlnit? Přimět je, aby mi nechali holoň?
„Protože mám od prezidentky Coinové přidělený zvláštní I úkol.
Myslím, že Boggs o něm jako jediný věděl.“
Tohle Jacksonovou ani náhodou nepřesvědčí. „Jaký úkol?“
Proč bych jim nemohla říct pravdu? Je stejně uvěřitelná jako
cokoliv jiného, s čím dokážu vyrukovat. Musí to však vypadat jako
skutečná mise, ne jako pomsta. „Zabít prezidenta Snowa, než lidské
ztráty při téhle válce přesáhnou mez, kdy už nebude I možné udržet
populaci.“
„Nevěřím ti,“ říká Jacksonová. „Jako tvoje současná velitelka ti
nařizuji, abys předala bezpečnostní zplnomocnění mně.“
„Ne,“ odmítám. „To by bylo v přímém rozporu s pokyny
prezidentky Coinové.“
Zvedají se hlavně zbraní. Polovina oddílu míří na Jacksonovou,
polovina na mě. Někdo určitě každou vteřinou zemře. Slovo si ale
bere Cressida. „Katniss mluví pravdu. Proto tu jsme. Plutarch to chtěl
mít natočené pro televizi. Myslí si, že jestli dokážeme nafilmovat
reprodrozda, jak zabíjí Snowa, válka okamžitě skončí.“
Jacksonová si to nechává projít hlavou. Pak trhá zbraní ke skříni.
„A proč je tu on?“
Tím mě dostává. Neumím vymyslet jediný rozumný důvod, proč
by Coinová vyslala na misi s tak klíčovým úkolem psychicky
labilního Peetu, naprogramovaného, aby mě zabil. Jde o zásadní
slabinu mé historky. Na pomoc mi naštěstí znovu přispěchává
Cressida. „Protože ty dva rozhovory po hrách s Caesarem
Flickermanem se natáčely v soukromé rezidenci prezidenta Snowa.
Plutarch se domnívá, že by nám Peeta mohl posloužit jako průvodce
po místě, o kterém skoro nic nevíme.“
Chtěla bych se Cressidy zeptat, proč kvůli mně lže a proč se snaží
pokračovat v úkolu, který jsem si sama přidělila. Teď na to však není
vhodná chvíle.
„Musíme dál!“ přidává se na mou stranu Hurikán. „Já jdu s
Katniss. Jestli někdo nechce, může se vrátit do tábora. Ale hlavně už
vyrazme!“
Homes odemyká skříň a hází si přes rameno bezvědomého Peetu.
„Jsem připravený.“
„Co Boggs?“ ptá se Leegová 1.
„Nemůžeme ho brát s sebou. Pochopil by to,“ říká Finnick. Zvedá
Boggsovu zbraň. „Veď nás, vojáku Everdeenová.“
Nevím, kudy dál. Dívám se na holoň. Je pořád aktivovaný, ale k
ničemu mi není. Není čas, abych si začala pohrávat s knoflíky a
pokoušela se zjistit, jak se s ním pracuje. „Neumím to používat.
Boggs říkal, že mi pomůžete,“ oslovuji Jacksonovou. „Prý se na vás
mohu spolehnout.“
Jacksonová se mračí, vytrhuje mi holoň z ruky a vyťukává krátký
povel. Objevuje se obraz křižovatky. „Když vyjdeme kuchyňskými
dveřmi, ocitneme se na malém dvorku před zadní stěnou dalšího
rohového domu. Tohle je celkový pohled na čtyři ulice, které se na
křižovatce stýkají.“
Snažím se zorientovat a hledím na křižovatku, kolem níž ve všech
směrech blikají pasti. A to jsou jen ty, o kterých Plutarch ví. V holoni
nebyla zanesena skutečnost, že ulice, po níž jsme právě prošli, je
zaminovaná, že je v ní ten černý gejzír nebo že lapací síť je tvořená
drátem s ostrými bodci. Navíc se mohou objevit mírotvorci, když teď
znají naši polohu. Koušu se do rtu. Cítím na sobě pohledy všech.
„Nasaďte si masky. Vyjdeme dveřmi, kterými jsme přišli.“
Okamžitě se ozývají námitky. Zvyšuji hlas, abych je přehlušila.
„Jestli byla vlna tak silná, mohla odpálit a zneškodnit všechny další
miny i pasti, které nám stály v cestě.“
Ostatní uvažují o mých slovech. Pollux něco zasignalizuje
posunkovou řečí svému bratrovi. „Možná taky vyřadila z provozu
kamery,“ překládá Castor. „Mohla jim zneprůhlednit čočky.“
Hurikán se opírá botou o kuchyňský pult, zkoumá černý cákanec
na svém palci a seškrabuje ho nožem. „Ta hmota není leptavá.
Myslím, že nás měla udusit nebo otrávit.“
„Je to asi naše nejlepší šance,“ poznamenává Leegová 1.
Vytahujeme masky. Finnick nasazuje masku na obličej
bezvědomému Peetovi a Cressida s Leegovou 1 mezi sebou podpírají
omámeného Messallu.
Čekám, až někdo vykročí jako první, ale pak si uvědomuji, že to
je teď můj úkol. Opírám se do kuchyňských dveří. Nekladou mi
žádný odpor. Po obývacím pokoji je rozprostřená centimetrová
vrstva černé mazlavé hmoty, která dosahuje zhruba do tří čtvrtin
chodby. Opatrně do ní šťouchám špičkou boty – je hustá jako
želatina. Zvedám botu a hmota se o kousek natahuje, ale pak povolí a
vrátí se na místo. Po třech krocích se ohlížím. Nenechávám za sebou
žádné šlápoty. To je první dobrá věc, která se dnes přihodila. Cestou
přes obývací pokoj vrstva želatiny sílí. Otvírám vchodové dveře a
čekám, že se dovnitř nahrnou hektolitry černé hmoty, ale ta drží tvar
a zůstává na ulici.
Vypadá to, jako kdyby růžovou a oranžovou ulici někdo na močil
do leskle černého nátěru a nechal ji uschnout. Dlažba, bu dovy i
střechy pokrývá nános želatiny. Nad ulicí visí velká kapka, z níž trčí
dvě věci. Hlaveň pušky a lidská ruka. Mitchell. Čekám na chodníku a
dívám se na něj, dokud se ke mně nepřipojuj celá skupina.
„Jestli se někdo chce vrátit, ať už z jakéhokoliv důvodu, teď má
příležitost,“ říkám. „Nikdo se ho nebude na nic ptát a nikdo mu
nebude nic vyčítat.“ Žádný člen našeho oddílu se podle všeho
nehodlá vydat zpátky do tábora. Vyrážíme k centru Kapitolu. Dobře
vím, že nemáme moc času. Černá hmota tu je hlubší –vytváří vrstvu
deseti až patnácti centimetrů. Při každém kroku vydává mlaskavý
zvuk, ale pořád zakrývá naše stopy.
Vlna musela být obrovská a mimořádně silná, protože zaplavila
řadu bloků, které leží před námi. A i když našlapuji s krajní
opatrností, myslím, že jsem se nemýlila – vlna zřejmě opravdu
zneškodnila další pasti. Jeden blok je pokrytý zlatavými těly sršáňů.
Mechanismus je asi vypustil na ulici, ale vzápětí je zahubila černá
hmota. O kus dál se zhroutila celá obytná budova, z níž nezbývá nic
než hromada sutin pokrytá želatinou. Přebíhám přes křižovatku a
zvedám ruku na znamení, aby se ostatní zastavili. Rozhlížím se, jestli
nás tu čekají další potíže, ale vlna vyřadila z provozu všechny pasti
účinněji, než by to dokázal jakýkoliv oddíl vzbouřenců.
U pátého bloku poznávám, že o moc dál vlna nedosáhla. Vrstva
černé hmoty je už jen dva centimetry silná a za příští křižovatkou
vidím neposkvrněné modré střechy domů. Odpoledního světla ubývá
a my se zoufale potřebujeme někde ukrýt, abychom‚ si promysleli
další postup. Vybírám obytnou budovu ve dvou třetinách bloku,
Homes vypáčí zámek a já přikazuji ostatním, ať vstoupí dovnitř.
Sama zůstávám ještě minutu na ulici a sleduji, jak mizí poslední
šlápoty. Pak za sebou zavírám dveře.
Baterky zabudované do pušek ozařují velký obývací pokoj se
zrcadlovými stěnami, z nichž na nás hledí naše vlastní tváře. Hurikán
kontroluje, jestli nejsou poškozená okna, a sundává si masku. „Už je
to dobré. Pořád něco cítím, ale jenom slabě.“ Byt je koncipovaný
stejně jako ten předchozí, v kterém jsme se ukryli. Černá hmota
zabraňuje průniku denního světla z čelní strany, ale trochu záře sem
dopadá přes okenice v kuchyni.
Do chodby se dá vstoupit do dvou ložnic s koupelnami a
spirálovité schodiště z obýváku vede do otevřené haly, která zabírá
většinu druhého poschodí. Nahoře nejsou žádná okna, ale majitelé tu
nechali svítit světla. Patrně je při kvapném odchodu zapomněli
zhasnout. V jedné stěně je zasazená obrovská televizní obrazovka,
která vydává matnou záři, a v místnosti stojí přepychová křesla a
pohovky. Právě tam se shromažďujeme, hroutíme se do nich a
popadáme dech.
Jacksonová nepřestává mířit na Peetu, i když ten má pořád
spoutané ruce a leží v bezvědomí na tmavomodré pohovce, kam ho
Homes položil. Co s ním, pro všechno na světě, udělám? A s
televizním štábem? Nebo vlastně se všemi s výjimkou Hurikána a
Finnicka? Radši bych pronásledovala Snowa s nimi dvěma než bez
nich. Nemohu ale vést do centra Kapitolu deset lidí na falešnou misi.
Ani neumím zacházet s holoněm. Měla jsem je poslat zpátky, dokud
to šlo? Nebo to bylo příliš nebezpečné? Pro ně osobně i pro mou
misi? Možná jsem neměla poslouchat Boggse, třeba těsně před smrtí
neuvažoval jasně. Možná bych měla přiznat barvu. To by ale vedení
převzala Jacksonová a vrátili bychom se do tábora. Kde bych se
musela zodpovídat Coinové.
Spletitost situace mi začíná lézt na mozek, ale místností najednou
otřásá série vzdálených výbuchů.
„To nebylo nikde blízko,“ uklidňuje nás jacksonová. „Nejmíň tak
čtyři nebo pět bloků odtud.“
„Tam, kde jsme nechali Boggse,“ doplňuje Leegová 1.
Nikdo se nehýbe, ale televize se náhle rozzáří jasněji a ozve se
pištivé hvízdnutí. Polovina z nás polekaně vyskakuje na nohy.
„Nic se neděje,“ volá Cressida. „To je jenom nouzové vysílání.
Při něm se každá kapitolská televize automaticky zapne.“
V další chvíli vidíme na obrazovce sami sebe těsně poté, co
bomba zmrzačila Boggse. Hlas moderátora sděluje divákům, že se
snažíme vzchopit, utíkáme před černou želatinou blížící se ulicí a
nakonec zcela ztrácíme kontrolu nad situací. Sledujeme následný
chaos, dokud kamery nezablokuje černá vlna. Na posledním záběru
je Hurikán, jak se sám pokouší prostřelit kabely, které drží Mitchella
v síti.Moderátor zmiňuje jménem Hurikána, Finnicka, Boggse, Peetu,
Cressidu a mě.
„Nemají žádné letecké záběry. Boggs se s tím nedostatkem
vznášedel očividně nemýlil“ poznamenává Castor. Já si to ani
neuvědomila, ale každý kameraman si asi všímá takových věcí.
Reportáž pokračuje ze dvora za domem, v němž jsme se původně
ukryli. Mírotvorci zaujímají pozici na protější střeše a zahajují palbu
do našeho domnělého útočiště. Tím odpalují nálože, jejichž výbuchy
jsme před chvíli slyšeli, a budova se hroutí k zemi.
Následuje přímý přenos. Na střeše mezi mírotvorci stojí
reportérka. V pozadí hoří obytný dům a hasiči se snaží zvládnout
oheň. Jsme prohlášeni za mrtvé.
„Konečně kapička štěstí,“ říká Homes.
Nejspíš má pravdu. Rozhodně je to lepší, než kdybychom měli v
patách Kapitol. Já si ale pořád představuji, jak tyto záběry vysílají ve
Třináctém kraji, kde si má matka a Prim, Hazelle i její děti, Annie,
Haymitch a plno lidí z Třináctého kraje budou myslet, že nás právě
viděli zemřít.
„Můj otec. Přišel už o mou sestru a teď…,“ šeptá Leegová 1.
Kapitol přehrává tytéž záběry stále dokola. Vychutnávají si svoje
vítězství, zejména nade mnou. Pak vysílají sestřih mého vzestupu k
moci mezi povstalci – tohle měli určitě připravené už hezky dávno,
protože všechno vypadá velice uhlazeně a profesionálně. Následně
dva reportéři hodnotí můj zasloužený násilný konec a přislibují brzké
oficiální stanovisko prezidenta Snowa. Obrazovka pohasíná.
Rebelové se nepokusili kapitolské vysílání narušit, což mě vede k
domněnce, že zprávu o naší smrti považují za pravdivou. To by
znamenalo, že jsme opravdu sami.
„Takže když jsme teď mrtví, co budeme dělat dál?“ ptá se
Hurikán.
„Není to jasné?“ Nikdo z nás si nevšiml, kdy Peeta opět nabyl
vědomí. Nevím, jak dlouho se díval na televizi, ale podle jeho
zmučeného výrazu odhaduji, že dost dlouho na to, aby viděl, co se
odehrálo. To, jak dostal záchvat, pokusil se mi roztříštit hlavu pažbou
pušky a pak odhodil Mitchella do další pasti. Vyčerpaně se zvedá do
sedu a další slova směruje na Hurikána.
„Naším dalším krokem je… zabít mě.“
2024 ©