21
To už je druhá žádost o Peetovu smrt během jediné hodiny.
„Nemluv nesmysly,“ říká Jacksonová.
„Právě jsem zavraždil člena oddílu!“ křičí Peeta.
„Odstrčil jsi ho od sebe. Nemohl jsi vědět, že přesně na tom místě
aktivuje síť,“ snaží se ho uklidnit Finnick.
„No a co? Je mrtvý, nebo ne?“ Peetovi tečou z očí slzy. „Já
nevěděl... Nikdy jsem se takhle neviděl. Katniss má pravdu. Jsem
stvůra. Jsem mut. Snow mě proměnil ve zbraň!“
„To není tvoje vina, Peeto,“ chlácholí ho Finnick.
„Nemůžete mě vzít s sebou. Je jenom otázka času, než zase
někoho zabiju.“ Peeta se rozhlíží po našich tvářích, v nichž se odráží
vnitřní konflikt, který všichni prožíváme. „Možná si myslíte, že bude
milosrdnější, když mě někde prostě necháte. Že budu mít šanci
přežít. Ale to je totéž jako mě rovnou vrátit Kapitolu. Myslíte, že mi
uděláte laskavost, když mě odevzdáte zpátky Snowovi?“
Peeta. Znovu ve Snowových rukách. Snow ho bude mučit tak
dlouho, dokud v něm nepohřbí všechny střípky starého Peety.
Z nějakého důvodu mi začíná v hlavě znít poslední sloka
„Oběšencova stromu“. Ta, v níž popravený chce, aby jeho milá raději
zemřela, než aby čelila zlu okolního světa.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu kalně šedým ránem
kolem krku s režným lanem
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
„Jestli to bude hrozit, zabiju tě,“ říká Hurikán. „Slibuji.“ Peeta
váhá, jako kdyby zvažoval spolehlivost jeho nabídky, a pak vrtí
hlavou. „To není k ničemu. Co když u toho nebudeš? Chci jednu z
těch jedovatých pilulek, jaké máte všichni ostatní.“
Rulík. Jednu pilulku jsem nechala v táboře u nádraží, ve speciální
kapsičce na rukávu reprodrozdího kostýmu. Druhou mám v náprsní
kapse uniformy. Je zajímavé, že ji nevydali i Peetovi. Možná se
Coinová bála, že spáchá sebevraždu dřív, než mě stačí zabít. Není ani
jasné, jestli ji Peeta chce spolknout rovnou, abychom ho nemuseli
zavraždit, nebo jestli ji chce jen pro případ, že ho znovu zajme
Kapitol. Vzhledem k tomu, v jakém je stavu, tipuji spíš to první.
Rozhodně by nám všechno usnadnil. Nemuseli bychom ho zastřelit a
přitom by odpadla nutnost vyrovnávat se s jeho vražednými
záchvaty.
Nevím, jestli je to pastmi v okolních ulicích, naším strachem,
anebo Boggsovou smrtí, ale připadám si jako v aréně. Jako kdybych
z ní ani nikdy neodešla. Zase nebojuji jen za svůj život, ale taky za
Peetův. Jak by asi Snowa uspokojilo a pobavilo, kdybych Peetu
musela zabít… Mít na svědomí jeho smrt a po celý zbytek života se s
tím marně pokoušet vyrovnat.
„Nejde o tebe,“ říkám nahlas. „Máme úkol. A ty jsi pro jeho
splnění nezbytný.“ Rozhlížím se po ostatních. „Myslíte, že tu
najdeme něco k jídlu?“
Kromě lékárničky a kamer s sebou máme jen uniformy a zbraně.
Polovina oddílu zůstává v obývacím pokoji, aby dávala pozor na
Peetu a čekala na Snowovo vystoupení, zatímco zbytek odchází
hledat potraviny. Nejcennějším členem týmu je momentálně
Messalla, který bydlel ve stejném typu bytu a ví, kam si lidé s
největší pravděpodobností ukládají jídlo. Ví, že za zrcadlem v ložnici
je skladovací prostor, nebo jak snadno lze vyndat kryt ventilace v
chodbě. I když je tedy kuchyňská linka prázdná, za chvíli máme více
než třicet konzerv a několik krabic se sušenkami.
Hromadění zásob znechucuje vojáky vychované v Třináctém
kraji. „Není to proti zákonu?“ ptá se Leegová 1.
„V Kapitolu by vás naopak považovali za hlupáka, kdybyste to
nedělali,“ odpovídá Messalla. „I před Čtvrtohrami si lidé začínali
shromažďovat zásoby, protože vázly dodávky potravin.“
„Zatímco ostatní hladověli,“ poznamenává Leegová 1.
„Správně,“ přikyvuje Messalla. „Tak to tu chodí.“
„Naštěstí, jinak bychom teď neměli večeři,“ říká Hurikán.
„Každý si vyberte nějakou konzervu.“
Některým z naší skupiny se do toho moc nechce, ale je to stejně
dobrá metoda jako jakákoliv jiná. Vážně nemám náladu dělit všechno
na jedenáct rovnocenných částí a započítávat při tom věk, tělesnou
hmotnost a fyzickou námahu. Prohrabuji se hromadou a už se
chystám spokojit s hustou tresčí polévkou, když mi Peeta podává
jinou konzervu. „Tumáš.“
Beru si ji, aniž bych tušila, co mohu očekávat. Na etiketě je
napsáno DUŠENÉ JEHNĚČÍ.
Tisknu rty k sobě a vzpomínám na kapky deště prosakující mezi
kameny jeskyně, na svoje nemotorné pokusy o flirtováni a na vůni
mého nejoblíbenějšího kapitolského pokrmu. Jak šťastní, jak hladoví
a jak blízcí jsme si byli, když se před jeskyni snesl ten piknikový
košík. „Díky.“ Otvírám konzervu. „Dokonce tu jsou sušené švestky.“
Ohýbám víčko, aby se dalo použit jako provizorní lžíce, a nabírám si
trochu jehněčího do úst. Další věc, která mi připomíná, že jsem v
aréně.
Necháváme kolovat krabici krémových sušenek, když vtom se z
televize znovu ozývá pípnutí. Na obrazovce září kapitolská pečeť a
zní hymna. Pak promítají fotografie mrtvých, jako to dělali se splátci
v aréně. Začínají tvářemi čtyř členů televizního štábu, po nichž
následuje Boggs, Hurikán, Finnick, Peeta a já. Až na Boggse se
neobtěžovali s vojáky ze Třináctého kraje, buď protože neznali jejich
jména, nebo protože by divákům stejně nic neříkali. Potom kamera
zabírá prezidenta usazeného za stolem, s vlajkou za zády a čerstvou
bílou růží v klopě. Mám dojem, že nedávno někoho zase otrávil,
protože jeho rty vypadají opuchleji než jindy. A přípravný tým by se
určitě měl krotit s ruměncem v jeho tváři.
Prezident blahopřeje mírotvorcům ke skvěle odvedené akci a
vzdává jim čest za to, že zbavili zemi nebezpečí zvaného reprodrozd.
Předpovídá, že se po mé smrti vývoj války obrátí, protože
demoralizovaní vzbouřenci nebudou mít koho následovat. A kdo
jsem vlastně byla? Ubohá labilní dívka, která to trochu uměla s
lukem a šípy. Moc mi to nemyslelo a nebyla jsem organizátorka
povstání, jen obyčejná tvář vytržená z davu díky tomu, že jsem
upoutala pozornost národa svým účinkováním v Hladových hrách.
Ale nezbytná tvář, velice nezbytná, protože povstalcům chybí
skutečný vůdce.
Někde ve Třináctém kraji Diod otáčí vypínačem, protože na nás z
obrazovky najednou nehledí prezident Snow, nýbrž prezidentka
Coinová. Představuje se Panemu jako vůdkyně povstání a pronáší
oslavnou řeč na mou památku. Vychvaluje dívku, která přežila
chudobu ve Sloji i Hladové hry a která svým příkladem proměnila
otroky v armádu bojovníků za svobodu. „Ať už je živá či mrtvá,
Katniss Everdeenová zůstává tváří našeho povstání.
Jestli někdy zakolísáte, pomyslete na reprodrozda – v něm
najdete sílu, kterou potřebujete k tomu, abyste zbavili Panem jeho
utlačovatelů.“
„Vůbec jsem netušila, co všechno pro ni znamenám,“
poznamenávám. Má slova si vyslouží Hurikánův smích a tázavé
pohledy ostatních.
Objevuje se silně upravená fotografie, na níž vypadám krásně a
odhodlaně zároveň. V pozadí za mnou planou ohně. Žádná slova.
Žádný slogan. Moje tvář jim teď úplně stačí.
Diod vrací otěže pečlivě se ovládajícímu Snowovi. Prezident
patrně považoval nouzový kapitolský kanál za bezpečný a někdo
ještě dnes večer zaplatí životem za to, že se rebelům podařilo do něj
nabourat. „Až zítra večer vytáhneme tělo Katniss Everdeenové z
popela, uvidíme přesně, kdo je reprodrozd. Mrtvá dívka, která
nedokázala zachránit nikoho, ani sebe.“ Pečeť, hymna, konec
vysílání.
„Jenže ji nenajdou,“ podotýká Finnick směrem k temné
obrazovce. Formuluje tak nahlas to, co si v duchu říkáme asi všichni.
Nezbývá nám mnoho času. Jakmile mírotvorci překopou hromadu
sutin a zjistí, že jim chybí jedenáct mrtvol, budou vědět, že jsme
unikli.
„Můžeme aspoň získat náskok,“ říkám. Najednou jsem k smrti
unavená. Chci si jen lehnout na nejbližší pohovku a spát. Zachumlat
se do deky z králičí kůže a přestat vnímat. Místo toho vytahuji holoň
a trvám na tom, aby mě Jacksonová naučila nejzákladnější povely
pro ovládání přístroje – například jak se zadává nejbližší průsečík
souřadnicové sítě. Když holoň zobrazuje naše okolí, padá na mě
beznaděj. Určitě se blížíme k významným cílům, protože počet pastí
kolem nás výrazně vzrostl. Jak můžeme nepozorovaně postupovat do
reje blikajících světélek? Nejde to. Jsme jako ptáci uvízlí v síti.
Hádám, že bych si neměla před těmito lidmi hrát na nadřízeného.
Zvlášť když se můj pohled mimoděk stáčí k zelené pohovce. „Nějaké
návrhy?“
„Co kdybychom to vzali vylučovací metodou?“ ozývá se Finnick.
„Po ulici pokračovat nemůžeme.“
„Střechy domů jsou stejně špatné jako ulice,“ dodává Leegová 1.
„Pořád by se nám mohl podařit návrat stejnou cestou do tábora,“
říká Homes. „Ale to by znamenalo nesplněnou misi.“
Hlodají ve mně výčitky svědomí, protože řečenou misi jsem si
vymyslela. „Nikdo nechtěl, abychom chodili všichni. Jenom máte
smůlu, že jste se mnou.“
„To je teď jedno. Prostě tu jsme,“ krčí rameny Jacksonová. „Čili
nesmíme zůstat tady. Nemůžeme nahoru ani do stran. Myslím, že
zbývá jediné.“
„Podzemí,“ přikyvuje Hurikán.
Podzemí… Nenávidím podzemí. Jako doly, tunely a Třináctý
kraj. Podzemí, kde se bojím smrti, což je hloupost, protože i kdybych
zemřela na povrchu, stejně mě pohřbí.
Holoň zobrazuje i podzemní pasti. Pod rovnými, spolehlivými
liniemi ulic se ukrývá matoucí, klikatá změť chodeb. Zdá se však, že
je v ní méně pastí.
O dvoje dveře dál spojuje náš blok obytných domů s podzemními
tunely svislá šachta. Cestou k ní se budeme muset protáhnout
údržbářskou chodbou, která probíhá podél celého bloku budov. Do
podzemí se dostaneme přes komoru v horním podlaží.
„Dobrá. Uklidíme po sobě, jako kdybychom tady nikdy nebyli,“
rozhoduji. Likvidujeme veškeré stopy své přítomnosti. Prázdné
konzervy házíme do odpadu, plné si bereme s sebou na později.
Obracíme polštářky na pohovkách, které jsme umazali od krve, a
otíráme zbytky černé hmoty z podlahy. Vylomený zámek u
vchodových dveří opravit nemůžeme, ale aspoň je zajišťujeme, aby
se samovolně neotevřely.
Nakonec zbývá vyřešit, co s Peetou. Sedá si na modrou pohovku
a odmítá se pohnout. „Já nikam nejdu. Buď vás prozradím, nebo zase
někomu ublížím.“
„Tady tě najdou Snowovi lidé,“ přemlouvá ho Finnick.
„Tak mi nechte pilulku. Vezmu si ji, jen když budu muset,“ žádá
nás Peeta.
„To nepřichází v úvahu. Pojď s námi,“ přikazuje mu Jacksonová.
„Nebo co? Zastřelíte mě?“ ptá se Peeta.
„Omráčíme tě a potáhneme tě s sebou,“ odpovídá Homes. „Což
nás zpomalí a ohrozí.“
„Přestaňte s tou šlechetností! Mně je jedno, jestli umřu!“
Prosebně se obrací na mě. „Katniss, prosím. Copak nechápeš, že chci
z toho všeho utéct?“
Potíž je v tom, že ho doopravdy chápu. Proč ho nemohu nechat
odejít? Dát mu pilulku nebo stisknout spoušť? Záleží mi tolik na
Peetovi, nebo na tom, abych nenechala Snowa vyhrát? Změnila jsem
Peetu ve figurku na své soukromé šachovnici? Je to sice
opovrženíhodná představa, ale nemohu ji vyloučit. Pokud je to
pravda, bylo by nejlaskavější Peetu zabít, teď a tady. Já se však
nechovám laskavě, ať je to pro dobro věci, nebo není. „Ztrácíme čas.
Půjdeš s námi dobrovolně, nebo tě máme omráčit?“
Peeta na několik vteřin svěsí hlavu do dlaní, ale pak vstává k
odchodu.
„Uvolníme mu ruce?“ ptá se Leegová 1.
„Ne!“ vrčí na ni Peeta a tiskne si pouta k tělu.
„Ne,“ souhlasím s ním. „Ale chci mít u sebe klíč.“ Jacksonová mi
ho beze slova podává. Ukládám ho do kapsy, kde zacinká o perlu.
Když Homes otvírá malá kovová dvířka k údržbářské chodbě,
vyvstává před námi další problém. Hmyzí krunýře se nemohou
protáhnout úzkým průchodem. Castor a Pollux je svlékají a odpojují
od nich nouzové záložní kamery. Každá je velká asi jako krabice od
bot a patrně funguje zhruba stejně dobře. Messallu nenapadá, kam
bychom mohli objemné krunýře schovat, a tak je ukládáme do
skříně. Rozčiluje mě, že po sobě musíme nechat tak zřetelnou stopu,
ale co jiného se dá dělat?
I když jdeme v řadě za sebou a batohy i vybavení držíme u boku,
máme co dělat, abychom se do chodby vešli. Míjíme první byt a
vstupujeme do druhého. Tady jsou dveře v jedné z ložnic označeny
slovem ÚDRŽBA a nevedou do koupelny, ale do místnosti s kolmou
šachtou dolů.
Messalla se mračí na široký kruhový kryt a na chvíli se vrací do
svého původního světa. „Proto nikdo nechce prostřední byt. Každou
chvíli sem chodí dělníci a chybí tu druhá koupelna. Ovšem zase je
tady o hodně nižší nájem.“ Všímá si Finnickova pobaveného výrazu
a zrudne. „Pardon.“
Kryt šachty se dá snadno odstranit. Pod ním je široký žebřík s
pryžovými nášlapkami, po kterých můžeme lehce sestoupit do
podzemí. Shlukujeme se u úpatí žebříku a čekáme, až naše oči
přivyknou šeru prozařovanému jen matnými kužely světla.
Vdechujeme směs pachů, v nichž rozeznáváme chemikálie, plíseň a
splašky.
Pollux bledne a na tváři mu vyráží pot. Chytá se Castora za ruku,
jako kdyby se bál, že bez držení upadne.
„Můj bratr pracoval tady dole, když z něj udělali avoxe,“
vysvětluje Castor. No jistě. Koho jiného by mohli přinutit, aby
prováděl údržbu těchto vlhkých, páchnoucích chodeb s nastraženými
pastmi? „Trvalo pět let, než jsme ho mohli vykoupit, aby pracoval na
povrchu. Za tu dobu neviděl ani jednou slunce.“
Za lepších okolností, za dne, kdybychom prožili méně hrůz a byli
bychom odpočatější, by někoho jistě napadlo, co na to má říct.
Takhle jen dlouho stojíme a marně se pokoušíme zformulovat
odpověď.
Nakonec se k Polluxovi obrací Peeta. „V tom případě jsi teď naší
největší devizou.“ Castor se směje, a dokonce i Polluxovi se daří
zvednout koutky úst v úsměvu.
Teprve v polovině první chodby mi dochází, co na tom bylo tak
pozoruhodného. Peeta se zachoval jako za starých časů, kdy vždycky
jako jediný dokázal říct tu správnou věc. Ironickou, povzbudivou,
mírně vtipnou, ale ani trochu urážlivou. Ohlížím se na něj. Kráčí pod
dohledem dvou dozorců, Hurikána a Jacksonové, se sklopenýma
očima a se svěšenými rameny. Je nesmírně sklíčený. Ale na chvilku
byl jedním z nás.
A v každém případě se nemýlil. Pollux je opravdu cennější než
deset holoňů. Podzemím vede síť chodeb, která odpovídá hlavním
ulicím na povrchu. Jde o dopravní tepny, protože jimi malé nákladní
vozy rozvážejí zboží po městě. Během dne jsou zdejší pasti vypnuté,
ale v noci se jedná o učiněné minové pole. Kromě toho tu ale jsou
stovky dalších chodeb, průchodů, železničních štol a kanalizačních
potrubí, které dohromady vytvářejí několikapatrové bludiště. Pollux
ví o věcech, jejichž neznalost by nováčka brzy přivedla do neštěstí,
jako například v které chodbě je třeba použít plynové masky, kde
jsou dráty pod napětím nebo kde žijí potkani o velikosti bobrů.
Varuje nás před vodní vlnou, která se v pravidelných intervalech
žene stokami, správně odhaduje, kdy se budou střídat směny avoxů, a
odvádí nás do postranních chodeb, abychom se vyhnuli téměř
bezhlučnému průjezdu nákladních vlaků. Hlavně však ví o
bezpečnostních kamerách. Tady dole, na tomhle ponurém místě, jich
kromě hlavních tepen mnoho není. Ale i tak je dobře, že se jim
vyhýbáme.
Pod Polluxovým vedením postupujeme docela rychle – zvlášť ve
srovnání s putováním po povrchu. Zhruba po šesti hodinách na nás
doléhá čím dál silnější únava. Jsou skoro tři hodiny ráno, takže
odhaduji, že máme ještě pár hodin času, než mírotvorci zjistí, že jim
chybějí naše těla. Musejí prohledat sutiny celého bloku domů, aby si
ověřili, že jsme se nepokusili utéct šachtami, a pak teprve začne hon.
Když navrhuji odpočinek, nikdo nic nenamítá. Pollux vybírá
malou teplou místnost, v níž hučí několik strojů vybavených pákami
a ciferníky. Zvedá čtyři prsty na znamení, že během čtyř hodin
musíme zmizet. Jacksonová sestavuje rozpis hlídek, a protože nejsem
v první směně, lehám si na úzké místečko mezi Hurikánem a
Leegovou 1 a okamžitě usínám.
Připadá mi, že uplynulo sotva několik minut, když mnou
Jacksonová třese a oznamuje mi, že jsem na řadě. Je šest hodin a za
hodinu musíme vyrazit. Jacksonová mi radí, ať si s ním další
konzervu a dávám pozor na Polluxe, který trval na tom, že zůstane
vzhůru po celou dobu. „Tady dole nedokáže spát.“ Nutím se do stavu
relativní bdělosti, jím konzervu s bramborami a fazolovou omáčkou
a sedám si ke stěně tváří ke dveřím. Pollux je zřejmě zcela vzhůru.
Nejspíš si celou noc připomíná těch pět let otrocké služby. Vytahuji z
kapsy holoň a daří se mi zadat souřadnice, abych si prohlédla
nejbližší chodby. Jak se dalo čekat, čím blíž jsme centru, tím víc je tu
pastí. Chvíli se s Polluxem díváme na hologramy okolí a na pasti,
které nás bezprostředně ohrožují. Začíná se mi točit hlava, a tak
podávám holoň Polluxovi a sama se znovu opírám o zeď. Rozhlížím
se po spících vojácích, filmařích i přátelích a uvažuji, kdo z nás ještě
někdy uvidí sluneční světlo.
Když můj zrak padá na Peetu, který má hlavu těsně u mých
nohou, zjišťuji, že je vzhůru. Přála bych si vědět, co se mu honí
hlavou, a chtěla bych rozplést klubka lží, které mu Kapitol nasadil do
mozku. Pak se spokojuji s něčím daleko jednodušším.
„Jedl jsi?“ ptám se. Vrtí hlavou. Otvírám konzervu s kuřetem a
rýží a podávám mu ji. Víčko si nechávám, pro případ, že by si s ním
pokusil podřezat žíly nebo něco podobného. Sedá si a přikládá si
konzervu k ústům. Polyká obsah plechovky, aniž by se ho obtěžoval
žvýkat. Ode dna konzervy se odrážejí kontrolky přístrojů a já si
vzpomínám na jednu věc, která mi vrtá hlavou už od včerejška.
„Peeto, když ses ptal na svoji vzpomínku na Daria a Lavinii a Boggs
ti odpověděl, že to byla skutečnost, říkal jsi, že sis to myslel. Že na ní
nebylo nic blyštivého. Co jsi tím myslel?“
„Hm. Neumím to přesně vysvětlit,“ říká. „Na začátku jsem měl
ve všech vzpomínkách jeden velký zmatek. Když jsem si některé
utřídil, objevil jsem mezi nimi určitý vzor. Vzpomínky, které mi
upravili s pomocí sršáního jedu, jsou trochu zvláštní. Jako kdyby
byly moc barevné nebo se trochu chvěly. Vzpomínáš si, jaké to bylo,
když jsi dostala žihadlo?“
„Třásly se stromy. Viděla jsem obří barevné motýly. Spadla jsem
do jámy s oranžovými bublinami.“ Zamyslím se nad tím. „S
blyštivými oranžovými bublinami.“
„Vidíš. Na Dariovi a Lavinii nic takového nebylo. Myslím, že
tehdy mi ještě jed nedávali.“
„To je dobře, ne?“ ptám se. „Kdybys dokázal rozeznat upravené
vzpomínky, poznáš, co je skutečnost.“
„Ano. A kdybych si nechal narůst křídla, mohl bych létat. Jenže
lidem křídla nevyrostou,“ odpovídá. „Skutečnost, nebo iluze?“
„Skutečnost,“ říkám. „Lidé ale nepotřebují k přežití křídla.“
„Reprodrozdi ano.“ Dojídá obsah konzervy a vrací mi prázdnou
plechovku.
V tlumeném světle podzemní místnosti mi kruhy pod jeho očima
připomínají modřiny. „Ještě máme čas. Měl by ses trochu vyspat.“
Bez námitek si lehne, ale jen zírá na ručičku jednoho ciferníku, která
se pohupuje ze strany na stranu. Pomalu se k němu nakláním a
odhrnuji mu z čela vlasy, jako kdybych hladila raněné zvíře. Tuhne,
ale neodtahuje se. To je poprvé od poslední arény, co se ho
dobrovolně dotýkám.
„Pořád se mě snažíš chránit,“ šeptá Peeta. „Skutečnost, nebo
iluze?“
„Skutečnost,“ odpovídám. Mám pocit, že si moje odpověď žádá
další vysvětlení. „Protože tak se k sobě my dva chováme. Navzájem
se chráníme.“ Během minuty usíná.
Krátce před sedmou hodinou ranní budíme s Polluxem členy
skupiny. Ozývají se obvyklé vzdechy a zívnutí, já ale slyším ještě
něco dalšího. Cosi jako syčení. Možná jen z nějaké trubky uniká pára
nebo takhle sviští jeden z těch podzemních vlaků…
Přikládám si prst k ústům, aby se ostatní ztišili, a já se mohla
zaposlouchat líp. Jde o syčení, to ano, ale ne jednolité. Spíš jako řada
výdechů, které vytvářejí slovo. Jediné slovo, které se nese ozvěnou
chodbami. Jediné jméno, opakované pořád dokola.
„Katniss.“
2024 ©