22
Doba oddechu skončila. Snow patrně nechal mírotvorce kopat
přes noc. Začali, jakmile uhasili požár. Našli Boggsovy ostatky a na
chvíli se uklidnili, ale jak ubíhaly hodiny bez dalších trofejí, do myslí
se jim vkrádalo podezření. Po čase si uvědomili, že jsme je obelstili.
A prezident Snow si nemůže dovolit vypadat jako hlupák. Je jedno,
jestli vystopovali, že jsme byli v tom druhém bytě, anebo
předpokládali, že jsme rovnou vstoupili do podzemí. Vědí zkrátka, že
jsme tady dole, a něco sem vypustili, nejspíš smečku mutů, aby mě
zneškodnila.
„Katniss.“ Zvuk se ozývá tak blízko, že nadskakuji. Horečně se
rozhlížím po jeho zdroji, se šípem přiloženým k tětivě. „Katniss.“
Peeta sotva pohybuje rty, ale mé jméno bezpochyby vyslovuje on.
Když už jsem si myslela, že se jeho stav zlepšil a že se pomalu vrací
do normálu, podává mi doklad o tom, jak hluboko se mu Snowův jed
zažral do mozku. „Katniss.“ Peeta je naprogramován, aby se připojil
k honu na mě. Začíná se neklidně vrtět. Nemám na výběr. Mířím mu
šípem na hlavu. Nic neucítí. Najednou si sedá, s očima vytřeštěnýma
hrůzou a bez dechu. „Katniss!“ Otáčí ke mně hlavu, ale nevšímá si
luku ani šípu. „Katniss! Zmiz odsud!“
Váhám. Mluví poplašeně, ale ne vyšinutě. „Proč? Co vydává ten
zvuk?“
„Nevím. Vím jenom, že tě to chce zabít,“ říká Peeta. „Běž! Zmiz!
Hned!“
Po chvíli zmatku usuzuji, že ho nemusím zastřelit. Spouštím luk a
rozhlížím se po ostatních. V jejich tvářích čtu obavy. „Ať je to
cokoliv, jde to po mně. Možná bychom se měli rozdělit.“
„Jsme tvoji strážci,“ namítá Jacksonová.
„A tvůj štáb,“ dodává Cressida.
„Já tě neopustím,“ uzavírá Hurikán.
Dívám se na televizní štáb, vyzbrojený jen kamerami a psacími
deskami. Finnick má naproti tomu dvě pušky a trojzubec. Navrhuji
mu, ať svěří jednu zbraň Castorovi, nahrazuji slepé náboje v Peetově
pušce ostrými a podávám ji Polluxovi. Hurikán a já máme svoje
luky, a tak půjčujeme pušky Messallovi a Cressidě. Není čas na nic
víc, než jim v rychlosti ukázat, jak se míří a tiskne spoušť, ale při
boji ve stísněném prostoru podzemních chodeb by to mohlo stačit.
Lepší, než je nechat bezbranné. Jediný neozbrojený je teď Peeta, ale
člověk, který šeptá moje jméno se smečkou mutů, zbraň nepotřebuje.
Opouštíme místnost, v níž nenecháváme nic kromě svého pachu.
Ten v tuto chvíli nemůžeme nijak zakrýt. Odhaduji, že právě po
čichu nás ty syčící tvorové hledají, protože jiné stopy po nás
nezůstávají. Mutové mají jistě výjimečně citlivý nos, ale snad je
zpomalí to, kolik času jsme strávili broděním splaškovou vodou.
Když se vzdalujeme od hučení strojů v malé místnosti, syčení je
slyšet mnohem jasněji. Taky lze přesněji určit, odkud vychází.
Mutové jsou za námi, a to poměrně daleko. Snow je patrně vypustil
do podzemí v blízkosti místa, kde mírotvorci vykopali Boggsovo
tělo. Teoreticky bychom před nimi měli mít slušný náskok, ačkoliv
se budou jistě pohybovat daleko rychleji než my. Myšlenky se mi
vracejí k vlkovitým tvorům v první aréně, k opicím při Ctvrtohrách i
k nestvůrnostem, které jsem viděla během let v televizi, a uvažuji, jak
budou asi tihle mutové vypadat. Snow je bezpochyby vybral tak, aby
mě co nejvíc vyděsili.
Máme s Polluxem připravený plán na další úsek cesty, a jelikož
nás odvádí od zdroje syčení, není důvod ho měnit. Půjdeme-li dost
rychle, možná dospějeme k Snowově sídlu dřív, než nás dostihnou
mutové. Rychlost má ale svoje nevýhody: o potrubí občas cinkne
zbraň, neopatrná našlápnutí ústí ve slyšitelná šplouchnutí, a dokonce
i mé pokyny jsou hlasitější, než by měly být.
Urazíme přepadovým potrubím a úsekem nepoužívané železniční
tratě vzdálenost zhruba tří bloků, když se ozývají první výkřiky.
Zoufalé a hrdelní skřeky, které se odrážejí ozvěnou od stěn tunelu.
„Avoxové,“ říká Peeta okamžitě. „Takhle křičel Darius, když ho
mučili.“
„Určitě je našli mutové,“ odhaduje Cressida.
„Takže nejdou jenom po Katniss,“ poznamenává Leegová 1.
„Pravděpodobně zabijou každého. Jenže se nezastaví, dokud
nenajdou ji,“ usuzuje Hurikán. Po hodinách studia kapitolských
zbraní s Diodem má nejspíš pravdu.
Zase je to tady. Lidé umírají kvůli mně. Přátelé, spojenci i
naprostí cizinci jsou zabíjeni kvůli reprodrozdovi. „Nechte mě
pokračovat samotnou. Odlákám je pryč. Holoň předám Jacksonové.
Vy ostatní můžete dokončit misi.“
„S tím nebude nikdo souhlasit,“ vrtí vyčerpaně hlavou
Jacksonová.
„Mrháme časem!“ přidává se Finnick. „Poslouchejte,“ šeptá
Peeta.
Výkřiky utichly a v nastalém tichu se vrátilo syčení, nyní děsivě
blízko. Je pod námi a za námi. „Katniss.“
Dloubám Polluxe do ramene a dáváme se do běhu. Potíž je vtom,
že jsme původně chtěli sestoupit do hlubšího podlaží chodeb, ale to
teď není možné. Dorážíme ke schodům vedoucím dolů a začínáme s
Polluxem na holoni hledat jinou alternativu, když tu se začínám
dávit.
„Plynové masky!“ rozkazuje Jacksonová.
Masky ale nejsou potřeba. Všichni dýchají stejný vzduch. Já se
zalykám proto, že jsem jediná, kdo reaguje na tuhle vůni, která k nám
vzlíná schodišťovou šachtou a přebíjí pach splašků. Cítím růže a
začínám se chvět.
Couvám před tou odporně nasládlou vůní a ocitám se přímo na
hlavní tepně. Jsou tu hladké dlažební kameny pastelových barev,
stejně jako na povrchu, ale tady je místo domů ohraničují bílé
cihlové stěny. Silnice, po kterých mohou jezdit nákladní vozy, aniž
by se musely proplétat kapitolskými zácpami, jsou však teď úplně
prázdné. Jsme tu jenom my. Mířím lukem na první past a výbušnou
hlavicí šípu vyhazuji do vzduchu hnízdo masožravých krys. Sprintuji
k další křižovatce, kde stačí jediný chybný krok a dlažba se nám
rozpadne pod nohama, takže se zřítíme do zařízení přezdívaného
MLÝNEK NA MASO. Křikem varuji ostatní, aby se drželi za mnou.
Mám v úmyslu zatočit za roh a vyhodit mlýnek do povětří, ale čeká
na nás další neoznačená past.
Je zcela tichá. Ničeho bych si ani nevšimla, kdyby mě nezastavil
Finnick. „Katniss!“
Otáčím se s šípem připraveným k výstřelu, ale nic se nedá dělat.
Dva Hurikánovy šípy už leží vedle širokého válce zlatého světla,
který dosahuje do stropu. V jeho nitru stojí Messalla, nehybně jako
socha, na špičce jedné nohy a s hlavou zvrácenou dozadu. Nemůže se
pohnout. Nepoznám, jestli ječí, i když má ústa otevřená dokořán.
Bezmocně přihlížíme, jak z něj začíná stékat kůže a tkáně jako vosk
ze svíčky.
„Nemůžeme mu pomoct!“ Peeta začíná všechny strkat kupředu.
„Honem pryč!“ Jako jediný si kupodivu uchoval tolik
duchapřítomnosti, aby nás pobídl k dalšímu běhu. Nevím, jak je
možné, že se tak ovládá, když by měl podlehnout záchvatu a snažit se
mi rozdrtit mozek, ale to se ještě může každou vteřinou stát. Klade
mi ruku na rameno a rázně mě tiskne. Konečně odvracím pohled od
Messallova hrozného osudu a nutím své nohy do běhu. Utíkám tak
rychle, že sotva stíhám zastavit před další křižovatkou.
Zasypává nás sprška umělé hmoty od nárazů kulek. Rozhlížím se
ze strany na stranu, abych našla past, kterou jsme zřejmě spustili, ale
pak se otáčím a vidím, jak k nám po hlavní tepně dusá oddíl
mírotvorců. Ústupovou cestu nám blokuje mlýnek na maso, takže
nezbývá než opětovat palbu. Mají nad námi dvojnásobnou přesilu,
ale v našich řadách je pořád šest členů bývalého hvězdného oddílu,
kteří se nepokoušejí střílet za běhu.
Jako ryby v sudu, pomyslím si, když na bílých uniformách
mírotvorců vykvétají červené skvrny. Tři čtvrtiny z nich jsou po
smrti, než se z postranní chodby, kterou jsem předtím utekla před
vůní růží, začínají hrnout další.
Tohle nejsou mírotvorci.
Mají bílé trupy, čtyři končetiny a dosahují přibližně velikosti plně
vzrostlého člověka. Tím ale veškerá podobnost končí. Jsou lysí, mají
dlouhé plazí ocasy, shrbené hřbety a dopředu vyčnívající hlavy.
Vrhají se na živé i mrtvé mírotvorce, zubama drásají jejich hrdla a
odtrhují jim hlavy od těl. Kapitolský původ tu zřejmě nepomáhá,
stejně jako ve Třináctém kraji. Trvá jen pár vteřin, než smečka mutů
vyřídí všechny mírotvorce. Mutové klesají na všechny čtyři a plíží se
k nám.
„Tudy!“ křičím a zatáčím doprava. Držím se podél stěny, abych
se vyhnula pasti. Jakmile jsme všichni za křižovatkou, otáčím se a
pálím za sebe výbušnou hlavici. Mlýnek na maso se aktivuje, z ulice
se vynořují obrovské mechanické zuby a drtí dlažbu na prach. To by
teoreticky mělo mutům znemožnit, aby nás sledovali, ale nejsem si
tím jistá. Ti vlci a opice, s nimiž jsem se osobně setkala, uměli skákat
do neuvěřitelné dálky.
Ohlušuje mě syčení a z pachu růží se mi točí hlava.
Chytám Polluxe za paži. „Zapomeň na misi. Jak se odtud co
nejrychleji dostaneme na povrch?“
Není čas aktivovat holoň. Následujeme Polluxe zhruba deset
metrů po hlavní ulici a probíháme dveřmi. Všímám si, že dlažbu pod
nohama nahradil beton, a postupujeme úzkou páchnoucí trubkou na
třicet centimetrů širokou římsu. Jsme v hlavní stoce. Metr pod námi
bublá jedovatá břečka lidských výkalů, odpadků a chemikálií.
Některé skvrny na hladině hoří, z jiných stoupají cáry ošklivého
mlžného oparu. Stačí jediný pohled, aby člověk poznal, že pokud do
té směsi spadne, nikdy už se nevynoří. Postupujeme po kluzké římse
co nejrychleji až k úzkému můstku. Přecházíme přes něj a ve
výklenku na protějším břehu Pollux pleská rukou do žebříku a
ukazuje do šachty nahoru. To je ono. Naše cesta ven.
Letmý pohled na naši skupinu mi prozrazuje, že něco nesedí.
„Moment! Kde je Jacksonová a Leegová?“
„Zůstaly u mlýnku, aby zpomalily muty,“ odpovídá Homes.
„Cože?“ Vrhám se zpátky k můstku. Nechci nikoho nechat ve
spárech těch stvůr, ale Homes mě strhne k sobě.
„Nepromrhej jejich oběť, Katniss. Už je pro ně příliš pozdě.
Podívej!“ Homes kývá k potrubí, z něhož právě vylézají mutové na
římsu nad stokou.
„Ustupte!“ volá Hurikán. Výbušným šípem vyhazuje do vzduchu
protější pilíř můstku. Celá konstrukce se hroutí do bublající stoky
přesně ve chvíli, kdy k ní docházejí mutové.
Poprvé si je mohu dobře prohlédnout. Jde o kombinaci lidí, plazů
a bůhvíčeho ještě. Vidím bílou, napnutou plazí kůži potřísněnou
krvavou tkání obětí, končetiny s drápy a tváře, jež jsou směsicí
nesourodých prvků. Syčí a vřískají mé jméno a jejich těla se svíjejí
vztekem. Rozmachují se ocasy i drápy a širokými zpěněnými
tlamami trhají velké kusy masa jeden z druhého nebo sami ze sebe.
Šílí touhou po mé krvi. Můj pach v nich zřejmě vyvolává stejně
silnou reakci jako jejich ve mně. Ještě silnější, protože přes zjevnou
jedovatost břečky ve stoce se do ní začínají bez rozmyslu vrhat.
Všichni zahajujeme palbu. Sahám po šípech, aniž bych je
rozlišovala, a zasahuji muty všemi typy hlavic. Dají se zabít, ale
velmi těžko. Žádný aspoň trochu přirozený tvor se nemůže hýbat s
tělem provrtaným dvěma desítkami kulek. Několik zabíjíme, ale je
jich příliš mnoho a z potrubí sem proudí nespočetné posily, které
vůbec neváhají a rovnou se vrhají do toxické břečky.
Ruce se mi ale tolik nechvějou kvůli jejich množství.
Žádný mut není dobrý. Všichni jsou stvořeni jako zbraně. Někteří
vás zabijou, jako ty opice z druhé arény. Jiní vás připraví o rozum,
jako sršáni. Nejhrůznější zrůdy ale navíc svou oběť rozkládají
psychicky. Pohledem do očí mrtvých splátců v hlavách vlčích mutů.
Skřekem reprozobů napodobujících Priminy bolestné výkřiky.
Pachem Snowových růží smíšeným s krvi obětí, který cítím i přes
výpary ze stoky. Srdce mi divoce buší, naskakuje mi husí kůže a
nemohu popadnout dech. Jako kdyby mi do tváře dýchal Snow a
oznamoval mi, že nastal čas mé smrti.
Ostatní na mě něco křičí, ale nedokážu reagovat. Ve chvíli, kdy
ustřeluji hlavu mutovi, který mě právě škrábl do kotníku, mě zvedají
silné paže, prudce mě staví na žebřík a někdo mi rozkazuje, abych
šplhala. Mám ruce i nohy jako z olova a připadám si jako loutka, ale
poslechnu. Pohyb mě pomalu vrací do reality. Nade mnou leze jedna
postava. Pollux. Pode mnou je Peeta a Cressida. Ocitáme se na úzké
plošině a pokračujeme po druhém žebříku. Příčky jsou kluzké od
potu a plísně. Na další plošině už vnímám okolí natolik, abych si
uvědomila, co se děje. Horečně pomáhám ostatním ze žebříku. Peeta.
Cressida. Nikdo další.
Co jsem to udělala? Čemu jsem je nechala napospas? Chci slézt
zpátky a nechtěně do někoho narážím botou.
„Nahoru!“ vyštěkne na mě Hurikán. Tahám ho na plošinu a
nahlížím do šera pod ním. „Ne.“ Hurikán obrací mou tvář k sobě a
vrtí hlavou. Má potrhanou uniformu a na krku ošklivý škrábanec.
Zdola k nám doléhá lidský výkřik. „Někdo je ještě naživu,“ říkám
plačtivě.
„Ne, Katniss. Nikdo už nepřijde,“ vrtí hlavou Hurikán. „Jenom
mutové.“
Odmítám jeho slovům uvěřit a svítím si dolů baterkou na
Cressidině pušce. Hluboko pod sebou vidím Finnicka. Pokouší se
udržet na žebříku, i když na něm visí tři mutové. Když jeden z nich
strhne jeho hlavu dozadu, aby se mu zakousl do hrdla, odehraje se
cosi zvláštního. Před očima mi v rychlém sledu probleskují výjevy z
Finnickova života: stěžeň lodi, stříbrný padáček, Magsin smích,
růžová obloha, Diodův trojzubec, Annie ve svatebních šatech a vlny
tříštící se o kameny. Pak je po všem.
Vytahuji zpoza opasku holoň, sevřeným hrdlem chraptím: „Rulík,
rulík, rulík,“ a pouštím ho do šachty pod sebou. Všichni se tiskneme
ke stěně. Zazní ohlušující výbuch, který otřese celou plošinou, a
chvíli nás zasypávají kousky těl mutů i lidí.
Pollux přiklápí šachtu kovovým krytem a upevňuje ho na místě.
Pollux, Hurikán, Cressida, Peeta a já. Jsme jediní, kteří přežili.
Emoce ale přijdou na řadu později. Zatím cítím jen živočišnou
potřebu udržet zbytek skupiny naživu. „Tady nemůžeme zůstat.“
Někdo rozmotává obvaz a ošetřujeme Hurikánovi krk. Pomáháme
mu, aby se postavil. U stěny se krčí poslední postava. „Peeto,“
oslovuji ho. Žádná odpověď. Omdlel? Sedám si před něj do dřepu a
odtahuji mu spoutané ruce od obličeje. „Peeto?“ Jeho oči připomínají
černé tůně. Má tak rozšířené zorničky, že modré duhovky téměř
zmizely. Křečovitě svírá svaly v zápěstí.
„Nechte mě,“ šeptá. „Neudržím se.“
„Ale ano. Zvládneš to!“ přesvědčuji ho.
Peeta vrtí hlavou. „Přicházím o rozum. Zešílím. Jako oni.“
Jako mutové. Jako vzteklé zvíře s jediným cílem: rozsápat mi
hrdlo. Tady, na tomhle místě a za těchto okolností, ho konečně budu
muset zabít. A Snow vyhraje. Vzdouvá se ve mně žhavá, hořká
nenávist. Snow už dnes vyhrál příliš mnoho bitev.
Je to risk, možná dokonce sebevražda, ale nic jiného mě
nenapadá. Nakláním se k Peetovi a líbám ho přímo na rty. Celé jeho
tělo se rozechvěje, ale já držím svoje rty přitisknuté na jeho, dokud se
nepotřebuji nadechnout. Hladím ho po zápěstí a beru jeho ruce do
svých. „Nedovol jim, aby mi tě vzali.“
Peeta zhluboka oddechuje. Očividně se pokouší bojovat s
nočními můrami, které mu zuří v hlavě. „Ne. Já nechci…“
Svírám jeho ruce tak pevně, že ho to musí bolet. „Zůstaň se
mnou.“
Jeho zorničky se stahují do velikosti špendlíkových hlaviček,
ještě jednou se zvětší a nakonec se vrací do podoby, která se blíži
normálu. „Napořád,“ šeptá.
Pomáhám Peetovi vstát a oslovuji Polluxe. „Jak daleko je to na
ulici?“ Ukazuje, že jsme těsně pod povrchem. Stoupám po posledním
žebříku a otvírám poklop v něčí technické místnosti. Právě se
zvedám na nohy, když dveře otevře jakási žena. Má tyrkysový župan
s vyšitým vzorem exotických ptáků a načechrané fuchsiové vlasy
ozdobené pozlacenými motýlky. V ruce drží napůl snědenou
klobásu. Výraz v její tváři mi prozrazuje, že mě poznala. Otvírá ústa,
aby zavolala o pomoc. Bez váhání ji střelím šípem rovnou do srdce.
2024 ©