Síla vzdoru: kapitola 23

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 11. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne, přečteno: 565×
390645.jpg

23

Není jasné, koho ta žena chtěla zavolat, protože po prohlídce bytu

zjišťujeme, že žila sama. Snad hodlala přivolat souseda, nebo se

jednalo o pouhý výraz strachu. V každém případě ji nikdo nemohl

slyšet.

Tenhle byt by představoval vynikající úkryt, ale takový přepych

si nesmíme dovolit. „Jak dlouho podle vás bude trvat, než jim dojde,

že někdo z nás mohl přežít?“ ptám se.

„Podle mě tu mohou být každou chvíli,“ odpovídá Hurikán.

„Věděli, že míříme na povrch. Ta exploze je nejspíš na pár minut

zarazí, ale pak začnou prověřovat únikové cesty.“

Přistupuji k oknu s výhledem na ulici a opatrně vykukuji zpoza

žaluzií. Nevidím žádné mírotvorce, jen zástupy lidí, kráčející po

ulicích. Podzemím jsme pronikli z evakuovaných oblastí do rušného

centra Kapitolu. Dav nám poskytuje jedinou šanci k úniku. Nemám

holoň, ale mám Cressidu. Ta se ke mně připojuje u okna a potvrzuje,

že ví, kde jsme. Přidává dobrou zprávu, že prezidentské sídlo je jen

pár bloků odtud.

Jediný pohled na moje společníky mi prozrazuje, že na útok proti

Snowovi není ani pomyšlení. Hurikán pořád krvácí z rány na krku,

kterou jsme ještě ani nevyčistili. Peeta sedí na sametové pohovce se

zuby zakousnutými do polštáře. Buď bojuje se šílenstvím, nebo v

sobě dusí výkřik. Pollux pláče opřený o římsu nad zdobným krbem.

Cressida stojí odhodlaně vedle mě, ale je tak bledá, že má rty úplně

bez krve. Mne momentálně pohání čirá nenávist. Až se její energie

vyčerpá, nebudu k ničemu.

„Podíváme se do skříní,“ rozhoduji.

V jedné ložnici nacházíme stovky ženských šatů, kabátů, párů

bot, paruk a dost líčidel na omítnutí celého domu. Protější ložnice

nabízí podobný výběr pro muže. Možná ten pokoj patřil jejímu

manželovi, možná milenci, který měl to štěstí, že tu dnes ráno nebyl.

Volám na ostatní, aby se oblékli. Dívám se na Peetova zkrvavená

zápěstí a vytahuji z kapsy klíče od pout, ale Peeta přede mnou uhýbá.

„Ne,“ říká. „Nedělej to. Pomáhají mi, abych si zachoval

příčetnost.“

„Možná budeš potřebovat ruce,“ namítá Hurikán.

„Když cítím, že na mě jde záchvat, zabořím do nich zápěstí.

Bolest mi pomáhá soustředit se,“ vysvětluje Peeta. Nechávám mu je

na rukách.

Naštěstí je venku chladno, takže můžeme uniformy i zbraně

zamaskovat pod kabáty. Boty si věšíme za tkaničky kolem krku a

schováváme je, kdežto na nohy si obouváme kapitolské náhrady.

Skutečný problém samozřejmě představují naše tváře. Cressida a

Pollux riskují, že si jich všimnou jejich známí, Hurikán by někomu

mohl být povědomý z proklam a ze zpravodajství a Peetu i mě zná

každý občan Panemu. Spěšně pomáháme jeden druhému nanášet

silné vrstvy líčidel, nasazujeme si paruky a bereme si sluneční brýle.

Peetovi a mně navíc Cressida omotává spodní polovinu tváře šálou.

Čas letí, ale ještě si cpu do kapes jídlo a zdravotní potřeby. „Držte

se pohromadě,“ říkám u předních dveří. Pak vycházíme na ulici. Z

nebe se začínají snášet sněhové vločky. Kolem nás se hemží

rozrušení lidé a povídají si afektovaným kapitolským přízvukem o

vzbouřencích, hladu a o mně. Na rohu nás míjejí tři desítky

mírotvorců. Uskakujeme jim z cesty jako ostatní a čekáme, dokud se

okolní dav opět nerozejde. „Cressido,“ šeptám. „Napadá tě, kam

bychom mohli jít?“

„Snažím se něco vymyslet,“ odpovídá.

Míjíme další blok a vtom začínají kvílet sirény. Přes okna

jednoho bytu vidím televizi. Právě ukazují naše fotografie. Ještě

neurčili, kdo z naší skupiny je po smrti, protože mezi našimi snímky

jsou i Castor s Finnickem. Brzy bude každý kolemjdoucí stejně

nebezpečný jako mírotvorce. „Cressido?“

„Je tu jedna možnost. Není ideální, ale můžeme ji zkusit,“ říká.

Následujeme ji a o pár bloků dál procházíme bránou, jako

kdybychom vstupovali do nějakého soukromého sídla. Jde však jen o

zkratku, protože za udržovanou zahradou stojí druhá brána. Míříme

přímo do ní a ocitáme se v zadní uličce, která propojuje dvě hlavní

třídy. Je tu pár malých krámků – v jednom vykupují použité zboží, v

dalším prodávají bižuterii. V uličce jsou jen dva lidé a ani jeden z

nich si nás nevšímá. Cressida začíná hlasitě štěbetat o kožešinovém

spodním prádle a o tom, jak je na zimu výhodné. „Jen počkejte, až

uvidíte ty ceny! Věřte mi, že tu všechno seženete za polovinu toho,

co byste zaplatili jinde!“

Zastavujeme před špinavou výlohou s figurínami v kožešinovém

spodním prádle. Krámek se ani nezdá být otevřený, ale Cressida

vchází dovnitř. Ozývá se nemelodické cinknutí a my vstupujeme do

šeré úzké místnosti, lemované policemi se zbožím. Ve vzduchu visí

pach kožešin. Krámek asi není moc úspěšný, protože jsme jediní

zákazníci. Cressida jde přímo ke shrbené postavě, která sedí vzadu.

Kráčím za ní a cestou se prsty dotýkám měkkého oblečení.

Za pultem sedí nejzvláštnější osoba, jakou jsem kdy viděla. Je

obzvláště názorným příkladem toho, co se stane, když to člověk

přežene s plastickou chirurgií, protože ani v Kapitolu snad nikdo

nemůže považovat takovou tvář za přitažlivou. Pleť má staženou

dozadu a potetovanou černými a zlatými pruhy. Nos má natolik

zploštělý, že se téměř ztrácí. Už jsem u některých Kapitolanů viděla

kočičí vousy, ale nikdy tak dlouhé. Výsledkem je groteskní, zpola

kočičí maska, která si nás právě teď nedůvěřivě prohlíží.

Cressida si snímá paruku. „Tygro,“ říká, „potřebujeme pomoc.“

Tygra. To jméno mi něco připomíná. Ta žena – lépe řečeno její

mladší a ne tak extrémní verze – byla stálou účastnicí prvních

Hladových her, na které si vzpomínám. Myslím, že někomu dělala

vizážistku. Nevzpomínám si, pro který kraj. Dvanáctý určitě ne. Pak

zřejmě podstoupila další z mnoha plastických operací, po níž

definitivně překročila hranici mezi originalitou a odpudivostí.

Takhle tedy končí vizážisté, když už nejsou potřeba. V žalostném

obchodě se spodním prádlem, kde čekají na smrt. Uklizení před

zraky veřejnosti.

Zírám na její tvář a přemítám, jestli jí jméno Tygra dali rodiče,

čímž ji inspirovali k takovému sebezmrzačení, nebo jestli si

dobrovolně zvolila svůj styl a změnila si jméno, aby odpovídalo

kočičím pruhům.

„Plutarch říkal, že se vám dá věřit,“ dodává Cressida.

Skvělé, takže je jednou z Plutarchových agentek. Jestli nás

nevydá do rukou Kapitolu, určitě poví Plutarchovi, a tedy i Coinové,

kde jsme. Ne, Tygřin obchod není ideální místo, ale nic jiného po

ruce nemáme. Jestli nám vůbec pomůže. Těká pohledem mezi starou

televizí na pultě a námi, jako kdyby se nás snažila zařadit. Stahuji si

šálu i paruku a přistupuji blíž, aby mi světlo obrazovky dopadalo na

tvář.

Tygra tiše vrčí – je to podobné přivítání, jakého se obvykle

dočkám od Pryskyřníka. Sklouzává ze stoličky a mizí za policí s

legínami s kožešinovými lemy. Ozývá se zavrzání a zpoza police se

vynořuje Tygřina ruka, kterou na nás mává, ať ji následujeme.

Cressida se na mě tázavě dívá, ale jakou máme jinou možnost?

Návrat na ulici za těchto podmínek zaručuje rychlé zajetí či smrt.

Rozhrnuji kožešiny a vidím, že Tygra odsunula panel ve spodní

polovině stěny, za nímž začíná příkré schodiště. Ukazuje mi, abych

rychle sestoupila dolů.

Všechny instinkty mi napovídají, že jde o past. V panice se

obracím k Tygře a pátravě jí hledím do žlutohnědých očí. Proč to

dělá? Není jako Cinna, který byl ochoten obětovat se pro druhé. Tato

žena je ztělesněním kapitolské plytkosti a povrchnosti. Patřila mezi

hvězdy Hladových her, dokud… dokud ji nevyhodili. Tím to tedy je?

Pomáhá nám z hořkosti? Nenávisti? Pomstychtivosti? To pomyšlení

mě svým způsobem uklidňuje. Pomstychtivost dokáže planout

dlouho a horce. Zvlášť když ji přiživuje každý pohled do zrcadla.

„Zakázal vám Snow vstup na hry?“ ptám se. Beze slova na mě

zírá. Kdyby měla tygří ocas, jistě by jím zamrskala, aby dala najevo

svou nelibost. „Protože já ho chci zabít, víte?“ Tygra povytahuje

koutky úst – chápu to jako úsměv. Již bez nejistoty prolézám

otvorem ve zdi.

Zhruba v polovině schodiště narážím obličejem do visícího řetězu

a zatáhnu za něj. Nad hlavou se mi rozzáří žárovka, která osvětluje

malou místnost. Sklep bez dveří a bez oken. Mělký a široký. Patrně

jde jen o pruh volného prostoru mezi dvěma opravdovými sklepy.

Jeho existence by si mohl všimnout jen člověk s vynikajícím

smyslem pro rozměry. Je tu vlhko a chladno a leží zde hromady

kožešin, které podle mého odhadu roky neviděly denní světlo. Pokud

nás Tygra neprozradí sama, myslím, že nás tu nikdo nenajde. Když

vstupuji na betonovou podlahu, moji společníci už scházejí po

schodech. Panel nahoře se zavírá a já slyším, jak Tygra sune zpátky

na místo regál se spodním prádlem a vrací se na svou stoličku za

pult. Jako bychom k ní nikdy nevstoupili.

Dorazili jsme sem právě včas, protože to vypadá, že se Hurikán

každou chvíli zhroutí. Upravujeme mu z kožešin lůžko, svlékáme z

něj vrstvy zbraní i oblečení a pokládáme ho na záda. Na konci sklepa

je třicet centimetrů nad podlahou vyvedený vodovodní kohoutek s

odtokem. Otáčím jím a po několika vteřinách škrundání z něj vytéká

voda, nejprve hrozivě rezavá, ale za chvilku čistá. Vymýváme

Hurikánovi zranění a já si uvědomuji, že obvazy nebudou stačit.

Potřebuje pár stehů. V potřebách první pomoci, které jsem vzala s

sebou, je jehla i sterilní nit, jenže nám chybí zdravotník. Napadá mě,

abychom oslovili Tygru. Jako vizážistka jistě umí šít. Pak by ale

nikdo nehlídal obchod a Tygra nám už tak pomáhá víc než dost.

Smiřuji se s tím, že jsem v tuto chvíli asi nejkvalifikovanější

ošetřovatelka a se skřípáním zubů sešívám okraje Hurikánovy rány k

sobě. Výsledek není nijak pohledný, ale funguje to. Potírám zranění

dezinfekcí, obvazuji je a dávám Hurikánovi léky proti bolesti. „Teď

si můžeš odpočinout. Tady jsme v bezpečí,“ říkám mu. Okamžitě

usíná, jako když člověk sfoukne svíčku.

Zatímco si Cressida s Polluxem připravují lůžka, ošetřuji Peetova

zápěstí. Jemně z nich omývám krev, nanáším na ně dezinfekci a

obvazuji je. „Musíš je udržovat v čistotě, jinak se rozšíří nákaza a…“

„Já vím, co je otrava krve, Katniss,“ přerušuje mě Peeta. „I když

má matka není léčitelka.“

Vybavují se mi vzpomínky na jiné zranění a jiné obvazy. „To

samé jsi mi řekl při prvních Hladových hrách. Skutečnost, nebo

iluze?“

„Skutečnost,“ říká. „A ty jsi riskovala život, abys mi donesla lék,

který mě zachránil?“

„Ano,“ krčím rameny. „Žila jsem jen díky tobě.“

„Opravdu?“ Má poznámka ho mate. O jeho pozornost zřejmě

zápasí jakási blyštivá vzpomínka, protože celý tuhne a do čerstvě

obvázaných zápěstí se mu zarývají kovová pouta. Pak se ale jeho tělo

opět uvolňuje. „Jsem tak unavený, Katniss.“

„Jdi spát,“ říkám mu. Neusne však, dokud ho nepřipoutám k

jedné kovové opoře u schodů. Nemůže to být pohodlné, když leží s

pažemi nad hlavou. Za pár minut však pravidelně oddechuje i on.

Cressida s Polluxem připravili lůžka, srovnali zásoby jídla i léků

a teď se mě ptají, jak to uděláme s hlídkami. Přejíždím pohledem

Hurikánův bledý obličej a Peetova pouta. Pollux už celé dny nespal a

Cressida i já jsme si zdřímly jen na pár hodin. Jestli sem vpadne

oddíl mírotvorců, budeme tu v pasti. Jsme vydáni na milost a

nemilost vetché tygří stařeně, u které mohu pouze doufat, že ji sžírá

pomstychtivá touha vidět Snowovu smrt.

„Vážně si myslím, že nemá smysl ustavovat hlídky. Zkusíme se

prostě vyspat,“ rozhoduji. Oba otupěle přikyvují a všichni si

zalézáme do kožešin. Oheň v mém nitru vyhasl a s ním i má síla.

Poddávám se měkkým, zatuchlým kožešinám a spánku, který přináší

zapomnění.

Vzpomínám si na jediný sen. Dlouhý a vyčerpávající sen, v němž

se snažím dostat do Dvanáctého kraje. Hledám domov, který je

nedotčený a kde jsou všichni obyvatelé naživu. Cestuje se mnou

Cetkie Trinketová s nápadnou růžovou parukou a v šatech šitých na

míru. Pokouším se jí zbavit a pokračovat sama, ale ona se pořád

nevysvětlitelně objevuje po mém boku a trvá na tom, že jako můj

doprovod je odpovědná za dodržování rozvrhu. Jenže rozvrh se

neustále mění – jednou nám chybí jakési razítko, jindy se zpozdíme,

protože se Cetkii ulomil jeden z vysokých podpatků. Celé dny

táboříme na lavičce v šedivé nádražní budově Sedmého kraje a

čekáme na vlak, který nepřijíždí. Po probuzení zjišťuji, že mě sen

vyčerpal ještě mnohem víc než obvyklé noční můry plné krve a

hrůzy.

Cressida, která je jako jediná vzhůru, mi oznamuje, že je pozdě

odpoledne. Jím konzervu s dušeným hovězím a zapíjím ji spoustou

vody. Pak se opírám o stěnu sklepa a znovu si promítám události

posledního dne. Od jednoho úmrtí k druhému. Odpočítávám je na

prstech. Jedna, dvě – Mitchell a Boggs přišli o život hned v prvním

bloku. Tři – Messalla, kterého roztavila kapitolská past. Čtyři, pět –

Leegová 1 a Jacksonová se obětovaly u mlýnku na maso. Šest, sedm

a osm – Castor, Homes a Finnick byli rozsápáni ještěřími muty

páchnoucími po růžích. Osm mrtvých za dvacet čtyři hodin. Vím, že

se to stalo, ale přesto mi to připadá nereálné. Tamhle pod tou

hromadou kožešin určitě spí Castor, za minutku se na schodech

objeví Finnick a Boggs mě co nevidět seznámí s únikovým plánem.

Smířit se s jejich smrtí znamená připustit, že jsem je zabila.

Dobře, možná to neplatí u Mitchella a Boggse – ti zemřeli při plnění

skutečného rozkazu. Ostatní ale zahynuli na misi, kterou jsem si

vymyslela. Můj plán na zabití Snowa mi teď připadá neskutečně

hloupý. Rozechvěle sedím v Tygřině sklepě, sčítám ztráty a

pohrávám si se střapci na kozačkách, které jsem ukradla z domu té

ženy. Ach ano, na ni jsem zapomněla. Tu jsem taky zabila. Už

zabíjím i neozbrojené civilisty. Asi je načase se vzdát.

Když se všichni probouzejí, přiznávám jim, že jsem o celé misi

lhala a že jsem uvedla všechny ve smrtelné nebezpečí jen kvůli své

osobní pomstě. Po mém proslovu nastává dlouhé ticho. Nakonec

Hurikán říká: „Katniss, všichni jsme věděli, že jsi lhala a že tě

Coinová neposlala spáchat atentát na Snowa.“

„Ty jsi to možná věděl, ale vojáci z Třináctého kraje ne,“

odpovídám.

„Podle tebe ti Jacksonová věřila, že máš rozkazy od Coinové?“

ptá se Cressida. „Ani náhodou. Ale věřila Boggsovi a ten

jednoznačně chtěl, abys šla dál.“

„Ale ani Boggsovi jsem nikdy neřekla, co chci udělat,“ namítám.

„Řekla jsi to všem na velitelství!“ připomíná mi Hurikán. „Byla

to přece jedna z tvých podmínek, za kterých se staneš reprodrozdem.

Zabiju Snowa“

Tyhle dvě věci spolu podle mě přece nesouvisejí. Vyjednávání s

Coinovou, abych po válce dostala privilegium zabít Snowa, a tenhle

nepovolený útěk Kapitolem. „Ale ne takhle,“ říkám. „Tahle výprava

je naprosté fiasko.“

„Řekl bych, že ji lze naopak považovat za vysoce úspěšnou

operaci,“ nesouhlasí Hurikán. „Pronikli jsme do nepřátelského

tábora, čímž jsme ukázali, že obrana Kapitolu má trhliny. Stali jsme

se hlavní zprávou dne. Celé město je kvůli našemu úniku vzhůru

nohama.“

„Věř mi, že Plutarch je nadšený,“ dodává Cressida.

„Jenže Plutarchovi je jedno, kdo zemře,“ krčím rameny. „Hlavně

aby byly úspěšné hry jako takové.“

Cressida s Hurikánem se mě ještě chvíli snaží přesvědčit a Pollux

přikyvuje, aby jejich slova potvrdil. Jen Peeta se nijak neprojevuje.

„Co si myslíš ty, Peeto?“ ptám se ho nakonec.

„Myslím, že pořád nemáš zdání, jaký máš na lidi účinek.“ Chytá

se schodištního sloupku, k němuž je připoutaný, a zvedá se do sedu.

„Nikdo z těch, kdo z naší skupiny zahynuli, nebyl hlupák. Všichni

věděli, co dělají. Šli s tebou, protože věřili, že vážně dokážeš zabít

Snowa.“

Nevím, proč mě jeho slova na rozdíl od ostatních přesvědčují.

Ale jestli se nemýlí – a podle mě se nemýlí –, ostatním něco dlužím a

ten dluh lze splatit jediným způsobem. Vytahuji z kapsy uniformy

papírovou mapu a s novým odhodláním ji rozkládám na podlaze.

„Kde jsme, Cressido?“

Tygřin obchod leží zhruba pět bloků od centrálního kruhového

náměstí a Snowova sídla. Takovou vzdálenost můžeme snadno

překonat pěšky, navíc jsme v oblasti, kde všechny pasti zůstávají

kvůli bezpečnosti obyvatel vypnuty. Máme převleky, které nás – s

několika vylepšeními z Tygřiných kožešinových zásob –mohou

dostat až k cíli. Jenže co pak? Prezidentovo sídlo je jistě pečlivě

střeženo fungujícím systémem bezpečnostních kamer a pastmi všeho

druhu, které se dají aktivovat jediným stisknutím tlačítka.

„Musíme ho vylákat na otevřené prostranství,“ říká Hurikán.

„Potom ho jeden z nás vyřídí.“

„Objevuje se vůbec ještě na veřejnosti?“ ptá se Peeta.

„O tom pochybuji,“ mračí se Cressida. „Aspoň při posledních

projevech, které jsem viděla, byl vždycky ve svém sídle. Dokážu si

představit, že i před vpádem rebelů do města si musel počínat

mnohem opatrněji poté, co Finnick zveřejnil jeho zločiny.“

To je pravda. Snow teď není terčem nenávisti jen lidí jako Tygra,

ale i spousty občanů, kteří vědí, co provedl jejich přátelům a

příbuzným. Byl by zázrak, kdyby se nám ho podařilo vylákat ven.

Jedině že by…

„Vsadím se, že kvůli mně by vyšel,“ říkám. „Kdyby mě zajali.

Chtěl by mě veřejně popravit na schodech do svého paláce.“ Čekám,

než ostatním dojde plný význam mých slov. „Pak ho Hurikán bude

moct zastřelit z davu přihlížejících.“

„Ne.“ Peeta vrtí hlavou. „Takový plán nemusí vyjít. Třeba tě

Snow nechá naživu, aby z tebe mučením získal informace. Nebo tě

nechá veřejně popravit, aniž by u toho byl osobně přítomen. Nebo tě

zabije ve svém sídle a pak jenom vystaví tvoje tělo.“

„Hurikáne?“ obracím se na něj.

„Připadá mi to jako zbytečně extrémní řešení,“ říká Hurikán.

„Neměli bychom ho rovnou přijímat. Můžeme to zkusit, jestli

všechno ostatní selže. Měli bychom vymyslet něco jiného.“

V následném tichu slyšíme shora Tygřiny šouravé kroky. Už je

zřejmě zavírací doba. Zamyká dveře a možná i stahuje rolety. O pár

minut později se otvírá panel ve stěně nad schody.

„Pojďte nahoru,“ volá na nás Tygra chraplavě. „Připravila jsem

vám nějaké jídlo.“ To je poprvé, co na nás promluvila. Nevím, jestli

to má od přírody, nebo jde o výsledek letité praxe, ale cosi v jejím

hlase připomíná kočičí předení.

Vystoupáme po schodech a Cressida se ptá: „Spojila jste se s

Plutarchem, Tygro?“

„Nemám jak.“ Tygra krčí rameny. „Dojde mu, že jste někde v

bezpečném úkrytu, nebojte se.“

Bát se? Ohromně se mi ulevilo, že nedostanu žádné přímé

rozkazy z Třináctého kraje, jimž bych se musela vzepřít. A že si

nemusím vymýšlet žádná přijatelná vysvětlení pro svoje činy z

posledních dvou dnů.

Na pultě v obchodě leží několik okoralých kusů chleba, klínek

plesnivého sýra a půl láhve hořčice. Připomíná mi to, že ne všichni

Kapitolané mají v téhle době plné žaludky. Cítím se povinna

upozornit Tygru na naše zbývající zásoby potravin, ale ona nad

mými námitkami jen mávne rukou. „Já skoro nejím,“ říká. „A když

už, tak jedině syrové maso.“ To mi připadá jako přehnaná snaha hrát

svou roli, ale nechávám si pochybnosti pro sebe. Oškrabuji ze sýra

plíseň a dělím jídlo na pět částí.

Během večeře sledujeme poslední kapitolské zprávy. Vláda už

zjistila, kdo z nás zatím přežil, a za informace vedoucí k našemu

dopadení vypsala obrovské sumy. Zdůrazňují, jak jsme nebezpeční.

Ukazují naši přestřelku s mírotvorci, i když vynechali scénu, kde se

na vojáky vrhli mutové. Následuje nekrolog mrtvé ženy, která zůstala

ležet tam, kde jsme ji nechali, s mým šípem v srdci. Někdo jí kvůli

kamerám předělal líčení.

Kapitolské vysílání probíhá bez narušení ze strany rebelů. „Přišli

dnes povstalci s nějakým prohlášením?“ ptám se Tygry, ale ta vrtí

hlavou. „Coinová nejspíš neví, co si se mnou má počít, když vyšlo

najevo, že jsem pořád naživu.“

Tygra se chraptivě směje. „Nikdo neví, co si s tebou počít,

děvče.“ Pak mi věnuje kožešinové legíny, i když za ně nemohu

zaplatit. Takový dar musím přijmout. A ve sklepě je opravdu

chladno.

Po jídle se vracíme dolů a snažíme se dát dohromady nějaký plán.

Nic kloudného nás nenapadá, ale shodujeme se na tom, že už

nemůžeme postupovat společně a že bychom se měli napřed pokusit

proniknout do prezidentova sídla, než se vydám do rukou mírotvorců

jako volavka. Souhlasím s druhým bodem, abych se vyhnula další

debatě. Jestli se rozhodnu nakonec vzdát, nebudu k tomu potřebovat

ničí svolení ani spolupráci.

Vyměňujeme Hurikánovi obvazy, poutáme Peetu ke

schodištnímu sloupku a ukládáme se ke spánku. O několik hodin

později se probouzím a slyším tichý rozhovor Peety a Hurikána.

Nemohu si pomoct – musím poslouchat.

„Díky za vodu,“ říká Peeta.

„Není zač,“ odpovídá Hurikán. „Stejně se budím desetkrát za noc.

„Aby ses ujistil, že je Katniss pořád tady?“ ptá se Peeta. „Tak

nějak,“ připouští Hurikán.

Následuje dlouhá odmlka, než Peeta znovu promluví. „To bylo

dobré, jak Tygra říkala, že nikdo neví, co si s ní počít.“

„My jsme to taky nikdy nevěděli,“ poznamenává Hurikán.

Oba se smějou. Je zvláštní, když je slyším takhle si povídat. Jsou

skoro jako dva kamarádi. Přestože kamarádi nejsou. Nikdy nebyli.

Ačkoliv nejsou ani vyložení nepřátelé.

„Ona tě miluje,“ říká Peeta. „V podstatě mi to řekla potom, co tě

zbičovali.“

„Tomu nevěř,“ vrtí hlavou Hurikán. „To, jak tě políbila při

Čtvrtohrách… Mě tak nikdy nelíbala.“

„To bylo jenom kvůli kamerám,“ namítá Peeta, ale v hlase mu

znějí pochyby.

„Ne, získal sis ji pro sebe. Všeho ses pro ni vzdal. To je možná

jediný způsob, jak ji přesvědčit, že ji miluješ.“ Znovu nastává delší

odmlka. „Měl jsem se místo tebe nabídnout do prvních her a chránit

ji.“

„To jsi nemohl,“ říká Peeta. „Nikdy by ti to neodpustila. Musel

ses postarat o její rodinu. Ta pro ni znamená víc než její život.“

„Náš problém se každopádně asi brzy vyřeší. Je dost

nepravděpodobné, že bychom se všichni tři dožili konce války. A

pokud ano, je to na Katniss. Koho si vybere.“ Hurikán zívá. „Měli

bychom se trochu vyspat.“

„Jo.“ Slyším, jak Peetova pouta chrastí o sloupek, když si lehá na

kožešinové lůžko. „Zajímalo by mě, jak se rozhodne.“

„Tak to náhodou vím.“ Přes vrstvu kožešin ještě zachytávám

poslední Hurikánova slova. „Katniss si vybere toho, o kom si bude

myslet, že bez něj nemůže přežít.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a šest