23
Není jasné, koho ta žena chtěla zavolat, protože po prohlídce bytu
zjišťujeme, že žila sama. Snad hodlala přivolat souseda, nebo se
jednalo o pouhý výraz strachu. V každém případě ji nikdo nemohl
slyšet.
Tenhle byt by představoval vynikající úkryt, ale takový přepych
si nesmíme dovolit. „Jak dlouho podle vás bude trvat, než jim dojde,
že někdo z nás mohl přežít?“ ptám se.
„Podle mě tu mohou být každou chvíli,“ odpovídá Hurikán.
„Věděli, že míříme na povrch. Ta exploze je nejspíš na pár minut
zarazí, ale pak začnou prověřovat únikové cesty.“
Přistupuji k oknu s výhledem na ulici a opatrně vykukuji zpoza
žaluzií. Nevidím žádné mírotvorce, jen zástupy lidí, kráčející po
ulicích. Podzemím jsme pronikli z evakuovaných oblastí do rušného
centra Kapitolu. Dav nám poskytuje jedinou šanci k úniku. Nemám
holoň, ale mám Cressidu. Ta se ke mně připojuje u okna a potvrzuje,
že ví, kde jsme. Přidává dobrou zprávu, že prezidentské sídlo je jen
pár bloků odtud.
Jediný pohled na moje společníky mi prozrazuje, že na útok proti
Snowovi není ani pomyšlení. Hurikán pořád krvácí z rány na krku,
kterou jsme ještě ani nevyčistili. Peeta sedí na sametové pohovce se
zuby zakousnutými do polštáře. Buď bojuje se šílenstvím, nebo v
sobě dusí výkřik. Pollux pláče opřený o římsu nad zdobným krbem.
Cressida stojí odhodlaně vedle mě, ale je tak bledá, že má rty úplně
bez krve. Mne momentálně pohání čirá nenávist. Až se její energie
vyčerpá, nebudu k ničemu.
„Podíváme se do skříní,“ rozhoduji.
V jedné ložnici nacházíme stovky ženských šatů, kabátů, párů
bot, paruk a dost líčidel na omítnutí celého domu. Protější ložnice
nabízí podobný výběr pro muže. Možná ten pokoj patřil jejímu
manželovi, možná milenci, který měl to štěstí, že tu dnes ráno nebyl.
Volám na ostatní, aby se oblékli. Dívám se na Peetova zkrvavená
zápěstí a vytahuji z kapsy klíče od pout, ale Peeta přede mnou uhýbá.
„Ne,“ říká. „Nedělej to. Pomáhají mi, abych si zachoval
příčetnost.“
„Možná budeš potřebovat ruce,“ namítá Hurikán.
„Když cítím, že na mě jde záchvat, zabořím do nich zápěstí.
Bolest mi pomáhá soustředit se,“ vysvětluje Peeta. Nechávám mu je
na rukách.
Naštěstí je venku chladno, takže můžeme uniformy i zbraně
zamaskovat pod kabáty. Boty si věšíme za tkaničky kolem krku a
schováváme je, kdežto na nohy si obouváme kapitolské náhrady.
Skutečný problém samozřejmě představují naše tváře. Cressida a
Pollux riskují, že si jich všimnou jejich známí, Hurikán by někomu
mohl být povědomý z proklam a ze zpravodajství a Peetu i mě zná
každý občan Panemu. Spěšně pomáháme jeden druhému nanášet
silné vrstvy líčidel, nasazujeme si paruky a bereme si sluneční brýle.
Peetovi a mně navíc Cressida omotává spodní polovinu tváře šálou.
Čas letí, ale ještě si cpu do kapes jídlo a zdravotní potřeby. „Držte
se pohromadě,“ říkám u předních dveří. Pak vycházíme na ulici. Z
nebe se začínají snášet sněhové vločky. Kolem nás se hemží
rozrušení lidé a povídají si afektovaným kapitolským přízvukem o
vzbouřencích, hladu a o mně. Na rohu nás míjejí tři desítky
mírotvorců. Uskakujeme jim z cesty jako ostatní a čekáme, dokud se
okolní dav opět nerozejde. „Cressido,“ šeptám. „Napadá tě, kam
bychom mohli jít?“
„Snažím se něco vymyslet,“ odpovídá.
Míjíme další blok a vtom začínají kvílet sirény. Přes okna
jednoho bytu vidím televizi. Právě ukazují naše fotografie. Ještě
neurčili, kdo z naší skupiny je po smrti, protože mezi našimi snímky
jsou i Castor s Finnickem. Brzy bude každý kolemjdoucí stejně
nebezpečný jako mírotvorce. „Cressido?“
„Je tu jedna možnost. Není ideální, ale můžeme ji zkusit,“ říká.
Následujeme ji a o pár bloků dál procházíme bránou, jako
kdybychom vstupovali do nějakého soukromého sídla. Jde však jen o
zkratku, protože za udržovanou zahradou stojí druhá brána. Míříme
přímo do ní a ocitáme se v zadní uličce, která propojuje dvě hlavní
třídy. Je tu pár malých krámků – v jednom vykupují použité zboží, v
dalším prodávají bižuterii. V uličce jsou jen dva lidé a ani jeden z
nich si nás nevšímá. Cressida začíná hlasitě štěbetat o kožešinovém
spodním prádle a o tom, jak je na zimu výhodné. „Jen počkejte, až
uvidíte ty ceny! Věřte mi, že tu všechno seženete za polovinu toho,
co byste zaplatili jinde!“
Zastavujeme před špinavou výlohou s figurínami v kožešinovém
spodním prádle. Krámek se ani nezdá být otevřený, ale Cressida
vchází dovnitř. Ozývá se nemelodické cinknutí a my vstupujeme do
šeré úzké místnosti, lemované policemi se zbožím. Ve vzduchu visí
pach kožešin. Krámek asi není moc úspěšný, protože jsme jediní
zákazníci. Cressida jde přímo ke shrbené postavě, která sedí vzadu.
Kráčím za ní a cestou se prsty dotýkám měkkého oblečení.
Za pultem sedí nejzvláštnější osoba, jakou jsem kdy viděla. Je
obzvláště názorným příkladem toho, co se stane, když to člověk
přežene s plastickou chirurgií, protože ani v Kapitolu snad nikdo
nemůže považovat takovou tvář za přitažlivou. Pleť má staženou
dozadu a potetovanou černými a zlatými pruhy. Nos má natolik
zploštělý, že se téměř ztrácí. Už jsem u některých Kapitolanů viděla
kočičí vousy, ale nikdy tak dlouhé. Výsledkem je groteskní, zpola
kočičí maska, která si nás právě teď nedůvěřivě prohlíží.
Cressida si snímá paruku. „Tygro,“ říká, „potřebujeme pomoc.“
Tygra. To jméno mi něco připomíná. Ta žena – lépe řečeno její
mladší a ne tak extrémní verze – byla stálou účastnicí prvních
Hladových her, na které si vzpomínám. Myslím, že někomu dělala
vizážistku. Nevzpomínám si, pro který kraj. Dvanáctý určitě ne. Pak
zřejmě podstoupila další z mnoha plastických operací, po níž
definitivně překročila hranici mezi originalitou a odpudivostí.
Takhle tedy končí vizážisté, když už nejsou potřeba. V žalostném
obchodě se spodním prádlem, kde čekají na smrt. Uklizení před
zraky veřejnosti.
Zírám na její tvář a přemítám, jestli jí jméno Tygra dali rodiče,
čímž ji inspirovali k takovému sebezmrzačení, nebo jestli si
dobrovolně zvolila svůj styl a změnila si jméno, aby odpovídalo
kočičím pruhům.
„Plutarch říkal, že se vám dá věřit,“ dodává Cressida.
Skvělé, takže je jednou z Plutarchových agentek. Jestli nás
nevydá do rukou Kapitolu, určitě poví Plutarchovi, a tedy i Coinové,
kde jsme. Ne, Tygřin obchod není ideální místo, ale nic jiného po
ruce nemáme. Jestli nám vůbec pomůže. Těká pohledem mezi starou
televizí na pultě a námi, jako kdyby se nás snažila zařadit. Stahuji si
šálu i paruku a přistupuji blíž, aby mi světlo obrazovky dopadalo na
tvář.
Tygra tiše vrčí – je to podobné přivítání, jakého se obvykle
dočkám od Pryskyřníka. Sklouzává ze stoličky a mizí za policí s
legínami s kožešinovými lemy. Ozývá se zavrzání a zpoza police se
vynořuje Tygřina ruka, kterou na nás mává, ať ji následujeme.
Cressida se na mě tázavě dívá, ale jakou máme jinou možnost?
Návrat na ulici za těchto podmínek zaručuje rychlé zajetí či smrt.
Rozhrnuji kožešiny a vidím, že Tygra odsunula panel ve spodní
polovině stěny, za nímž začíná příkré schodiště. Ukazuje mi, abych
rychle sestoupila dolů.
Všechny instinkty mi napovídají, že jde o past. V panice se
obracím k Tygře a pátravě jí hledím do žlutohnědých očí. Proč to
dělá? Není jako Cinna, který byl ochoten obětovat se pro druhé. Tato
žena je ztělesněním kapitolské plytkosti a povrchnosti. Patřila mezi
hvězdy Hladových her, dokud… dokud ji nevyhodili. Tím to tedy je?
Pomáhá nám z hořkosti? Nenávisti? Pomstychtivosti? To pomyšlení
mě svým způsobem uklidňuje. Pomstychtivost dokáže planout
dlouho a horce. Zvlášť když ji přiživuje každý pohled do zrcadla.
„Zakázal vám Snow vstup na hry?“ ptám se. Beze slova na mě
zírá. Kdyby měla tygří ocas, jistě by jím zamrskala, aby dala najevo
svou nelibost. „Protože já ho chci zabít, víte?“ Tygra povytahuje
koutky úst – chápu to jako úsměv. Již bez nejistoty prolézám
otvorem ve zdi.
Zhruba v polovině schodiště narážím obličejem do visícího řetězu
a zatáhnu za něj. Nad hlavou se mi rozzáří žárovka, která osvětluje
malou místnost. Sklep bez dveří a bez oken. Mělký a široký. Patrně
jde jen o pruh volného prostoru mezi dvěma opravdovými sklepy.
Jeho existence by si mohl všimnout jen člověk s vynikajícím
smyslem pro rozměry. Je tu vlhko a chladno a leží zde hromady
kožešin, které podle mého odhadu roky neviděly denní světlo. Pokud
nás Tygra neprozradí sama, myslím, že nás tu nikdo nenajde. Když
vstupuji na betonovou podlahu, moji společníci už scházejí po
schodech. Panel nahoře se zavírá a já slyším, jak Tygra sune zpátky
na místo regál se spodním prádlem a vrací se na svou stoličku za
pult. Jako bychom k ní nikdy nevstoupili.
Dorazili jsme sem právě včas, protože to vypadá, že se Hurikán
každou chvíli zhroutí. Upravujeme mu z kožešin lůžko, svlékáme z
něj vrstvy zbraní i oblečení a pokládáme ho na záda. Na konci sklepa
je třicet centimetrů nad podlahou vyvedený vodovodní kohoutek s
odtokem. Otáčím jím a po několika vteřinách škrundání z něj vytéká
voda, nejprve hrozivě rezavá, ale za chvilku čistá. Vymýváme
Hurikánovi zranění a já si uvědomuji, že obvazy nebudou stačit.
Potřebuje pár stehů. V potřebách první pomoci, které jsem vzala s
sebou, je jehla i sterilní nit, jenže nám chybí zdravotník. Napadá mě,
abychom oslovili Tygru. Jako vizážistka jistě umí šít. Pak by ale
nikdo nehlídal obchod a Tygra nám už tak pomáhá víc než dost.
Smiřuji se s tím, že jsem v tuto chvíli asi nejkvalifikovanější
ošetřovatelka a se skřípáním zubů sešívám okraje Hurikánovy rány k
sobě. Výsledek není nijak pohledný, ale funguje to. Potírám zranění
dezinfekcí, obvazuji je a dávám Hurikánovi léky proti bolesti. „Teď
si můžeš odpočinout. Tady jsme v bezpečí,“ říkám mu. Okamžitě
usíná, jako když člověk sfoukne svíčku.
Zatímco si Cressida s Polluxem připravují lůžka, ošetřuji Peetova
zápěstí. Jemně z nich omývám krev, nanáším na ně dezinfekci a
obvazuji je. „Musíš je udržovat v čistotě, jinak se rozšíří nákaza a…“
„Já vím, co je otrava krve, Katniss,“ přerušuje mě Peeta. „I když
má matka není léčitelka.“
Vybavují se mi vzpomínky na jiné zranění a jiné obvazy. „To
samé jsi mi řekl při prvních Hladových hrách. Skutečnost, nebo
iluze?“
„Skutečnost,“ říká. „A ty jsi riskovala život, abys mi donesla lék,
který mě zachránil?“
„Ano,“ krčím rameny. „Žila jsem jen díky tobě.“
„Opravdu?“ Má poznámka ho mate. O jeho pozornost zřejmě
zápasí jakási blyštivá vzpomínka, protože celý tuhne a do čerstvě
obvázaných zápěstí se mu zarývají kovová pouta. Pak se ale jeho tělo
opět uvolňuje. „Jsem tak unavený, Katniss.“
„Jdi spát,“ říkám mu. Neusne však, dokud ho nepřipoutám k
jedné kovové opoře u schodů. Nemůže to být pohodlné, když leží s
pažemi nad hlavou. Za pár minut však pravidelně oddechuje i on.
Cressida s Polluxem připravili lůžka, srovnali zásoby jídla i léků
a teď se mě ptají, jak to uděláme s hlídkami. Přejíždím pohledem
Hurikánův bledý obličej a Peetova pouta. Pollux už celé dny nespal a
Cressida i já jsme si zdřímly jen na pár hodin. Jestli sem vpadne
oddíl mírotvorců, budeme tu v pasti. Jsme vydáni na milost a
nemilost vetché tygří stařeně, u které mohu pouze doufat, že ji sžírá
pomstychtivá touha vidět Snowovu smrt.
„Vážně si myslím, že nemá smysl ustavovat hlídky. Zkusíme se
prostě vyspat,“ rozhoduji. Oba otupěle přikyvují a všichni si
zalézáme do kožešin. Oheň v mém nitru vyhasl a s ním i má síla.
Poddávám se měkkým, zatuchlým kožešinám a spánku, který přináší
zapomnění.
Vzpomínám si na jediný sen. Dlouhý a vyčerpávající sen, v němž
se snažím dostat do Dvanáctého kraje. Hledám domov, který je
nedotčený a kde jsou všichni obyvatelé naživu. Cestuje se mnou
Cetkie Trinketová s nápadnou růžovou parukou a v šatech šitých na
míru. Pokouším se jí zbavit a pokračovat sama, ale ona se pořád
nevysvětlitelně objevuje po mém boku a trvá na tom, že jako můj
doprovod je odpovědná za dodržování rozvrhu. Jenže rozvrh se
neustále mění – jednou nám chybí jakési razítko, jindy se zpozdíme,
protože se Cetkii ulomil jeden z vysokých podpatků. Celé dny
táboříme na lavičce v šedivé nádražní budově Sedmého kraje a
čekáme na vlak, který nepřijíždí. Po probuzení zjišťuji, že mě sen
vyčerpal ještě mnohem víc než obvyklé noční můry plné krve a
hrůzy.
Cressida, která je jako jediná vzhůru, mi oznamuje, že je pozdě
odpoledne. Jím konzervu s dušeným hovězím a zapíjím ji spoustou
vody. Pak se opírám o stěnu sklepa a znovu si promítám události
posledního dne. Od jednoho úmrtí k druhému. Odpočítávám je na
prstech. Jedna, dvě – Mitchell a Boggs přišli o život hned v prvním
bloku. Tři – Messalla, kterého roztavila kapitolská past. Čtyři, pět –
Leegová 1 a Jacksonová se obětovaly u mlýnku na maso. Šest, sedm
a osm – Castor, Homes a Finnick byli rozsápáni ještěřími muty
páchnoucími po růžích. Osm mrtvých za dvacet čtyři hodin. Vím, že
se to stalo, ale přesto mi to připadá nereálné. Tamhle pod tou
hromadou kožešin určitě spí Castor, za minutku se na schodech
objeví Finnick a Boggs mě co nevidět seznámí s únikovým plánem.
Smířit se s jejich smrtí znamená připustit, že jsem je zabila.
Dobře, možná to neplatí u Mitchella a Boggse – ti zemřeli při plnění
skutečného rozkazu. Ostatní ale zahynuli na misi, kterou jsem si
vymyslela. Můj plán na zabití Snowa mi teď připadá neskutečně
hloupý. Rozechvěle sedím v Tygřině sklepě, sčítám ztráty a
pohrávám si se střapci na kozačkách, které jsem ukradla z domu té
ženy. Ach ano, na ni jsem zapomněla. Tu jsem taky zabila. Už
zabíjím i neozbrojené civilisty. Asi je načase se vzdát.
Když se všichni probouzejí, přiznávám jim, že jsem o celé misi
lhala a že jsem uvedla všechny ve smrtelné nebezpečí jen kvůli své
osobní pomstě. Po mém proslovu nastává dlouhé ticho. Nakonec
Hurikán říká: „Katniss, všichni jsme věděli, že jsi lhala a že tě
Coinová neposlala spáchat atentát na Snowa.“
„Ty jsi to možná věděl, ale vojáci z Třináctého kraje ne,“
odpovídám.
„Podle tebe ti Jacksonová věřila, že máš rozkazy od Coinové?“
ptá se Cressida. „Ani náhodou. Ale věřila Boggsovi a ten
jednoznačně chtěl, abys šla dál.“
„Ale ani Boggsovi jsem nikdy neřekla, co chci udělat,“ namítám.
„Řekla jsi to všem na velitelství!“ připomíná mi Hurikán. „Byla
to přece jedna z tvých podmínek, za kterých se staneš reprodrozdem.
Zabiju Snowa“
Tyhle dvě věci spolu podle mě přece nesouvisejí. Vyjednávání s
Coinovou, abych po válce dostala privilegium zabít Snowa, a tenhle
nepovolený útěk Kapitolem. „Ale ne takhle,“ říkám. „Tahle výprava
je naprosté fiasko.“
„Řekl bych, že ji lze naopak považovat za vysoce úspěšnou
operaci,“ nesouhlasí Hurikán. „Pronikli jsme do nepřátelského
tábora, čímž jsme ukázali, že obrana Kapitolu má trhliny. Stali jsme
se hlavní zprávou dne. Celé město je kvůli našemu úniku vzhůru
nohama.“
„Věř mi, že Plutarch je nadšený,“ dodává Cressida.
„Jenže Plutarchovi je jedno, kdo zemře,“ krčím rameny. „Hlavně
aby byly úspěšné hry jako takové.“
Cressida s Hurikánem se mě ještě chvíli snaží přesvědčit a Pollux
přikyvuje, aby jejich slova potvrdil. Jen Peeta se nijak neprojevuje.
„Co si myslíš ty, Peeto?“ ptám se ho nakonec.
„Myslím, že pořád nemáš zdání, jaký máš na lidi účinek.“ Chytá
se schodištního sloupku, k němuž je připoutaný, a zvedá se do sedu.
„Nikdo z těch, kdo z naší skupiny zahynuli, nebyl hlupák. Všichni
věděli, co dělají. Šli s tebou, protože věřili, že vážně dokážeš zabít
Snowa.“
Nevím, proč mě jeho slova na rozdíl od ostatních přesvědčují.
Ale jestli se nemýlí – a podle mě se nemýlí –, ostatním něco dlužím a
ten dluh lze splatit jediným způsobem. Vytahuji z kapsy uniformy
papírovou mapu a s novým odhodláním ji rozkládám na podlaze.
„Kde jsme, Cressido?“
Tygřin obchod leží zhruba pět bloků od centrálního kruhového
náměstí a Snowova sídla. Takovou vzdálenost můžeme snadno
překonat pěšky, navíc jsme v oblasti, kde všechny pasti zůstávají
kvůli bezpečnosti obyvatel vypnuty. Máme převleky, které nás – s
několika vylepšeními z Tygřiných kožešinových zásob –mohou
dostat až k cíli. Jenže co pak? Prezidentovo sídlo je jistě pečlivě
střeženo fungujícím systémem bezpečnostních kamer a pastmi všeho
druhu, které se dají aktivovat jediným stisknutím tlačítka.
„Musíme ho vylákat na otevřené prostranství,“ říká Hurikán.
„Potom ho jeden z nás vyřídí.“
„Objevuje se vůbec ještě na veřejnosti?“ ptá se Peeta.
„O tom pochybuji,“ mračí se Cressida. „Aspoň při posledních
projevech, které jsem viděla, byl vždycky ve svém sídle. Dokážu si
představit, že i před vpádem rebelů do města si musel počínat
mnohem opatrněji poté, co Finnick zveřejnil jeho zločiny.“
To je pravda. Snow teď není terčem nenávisti jen lidí jako Tygra,
ale i spousty občanů, kteří vědí, co provedl jejich přátelům a
příbuzným. Byl by zázrak, kdyby se nám ho podařilo vylákat ven.
Jedině že by…
„Vsadím se, že kvůli mně by vyšel,“ říkám. „Kdyby mě zajali.
Chtěl by mě veřejně popravit na schodech do svého paláce.“ Čekám,
než ostatním dojde plný význam mých slov. „Pak ho Hurikán bude
moct zastřelit z davu přihlížejících.“
„Ne.“ Peeta vrtí hlavou. „Takový plán nemusí vyjít. Třeba tě
Snow nechá naživu, aby z tebe mučením získal informace. Nebo tě
nechá veřejně popravit, aniž by u toho byl osobně přítomen. Nebo tě
zabije ve svém sídle a pak jenom vystaví tvoje tělo.“
„Hurikáne?“ obracím se na něj.
„Připadá mi to jako zbytečně extrémní řešení,“ říká Hurikán.
„Neměli bychom ho rovnou přijímat. Můžeme to zkusit, jestli
všechno ostatní selže. Měli bychom vymyslet něco jiného.“
V následném tichu slyšíme shora Tygřiny šouravé kroky. Už je
zřejmě zavírací doba. Zamyká dveře a možná i stahuje rolety. O pár
minut později se otvírá panel ve stěně nad schody.
„Pojďte nahoru,“ volá na nás Tygra chraplavě. „Připravila jsem
vám nějaké jídlo.“ To je poprvé, co na nás promluvila. Nevím, jestli
to má od přírody, nebo jde o výsledek letité praxe, ale cosi v jejím
hlase připomíná kočičí předení.
Vystoupáme po schodech a Cressida se ptá: „Spojila jste se s
Plutarchem, Tygro?“
„Nemám jak.“ Tygra krčí rameny. „Dojde mu, že jste někde v
bezpečném úkrytu, nebojte se.“
Bát se? Ohromně se mi ulevilo, že nedostanu žádné přímé
rozkazy z Třináctého kraje, jimž bych se musela vzepřít. A že si
nemusím vymýšlet žádná přijatelná vysvětlení pro svoje činy z
posledních dvou dnů.
Na pultě v obchodě leží několik okoralých kusů chleba, klínek
plesnivého sýra a půl láhve hořčice. Připomíná mi to, že ne všichni
Kapitolané mají v téhle době plné žaludky. Cítím se povinna
upozornit Tygru na naše zbývající zásoby potravin, ale ona nad
mými námitkami jen mávne rukou. „Já skoro nejím,“ říká. „A když
už, tak jedině syrové maso.“ To mi připadá jako přehnaná snaha hrát
svou roli, ale nechávám si pochybnosti pro sebe. Oškrabuji ze sýra
plíseň a dělím jídlo na pět částí.
Během večeře sledujeme poslední kapitolské zprávy. Vláda už
zjistila, kdo z nás zatím přežil, a za informace vedoucí k našemu
dopadení vypsala obrovské sumy. Zdůrazňují, jak jsme nebezpeční.
Ukazují naši přestřelku s mírotvorci, i když vynechali scénu, kde se
na vojáky vrhli mutové. Následuje nekrolog mrtvé ženy, která zůstala
ležet tam, kde jsme ji nechali, s mým šípem v srdci. Někdo jí kvůli
kamerám předělal líčení.
Kapitolské vysílání probíhá bez narušení ze strany rebelů. „Přišli
dnes povstalci s nějakým prohlášením?“ ptám se Tygry, ale ta vrtí
hlavou. „Coinová nejspíš neví, co si se mnou má počít, když vyšlo
najevo, že jsem pořád naživu.“
Tygra se chraptivě směje. „Nikdo neví, co si s tebou počít,
děvče.“ Pak mi věnuje kožešinové legíny, i když za ně nemohu
zaplatit. Takový dar musím přijmout. A ve sklepě je opravdu
chladno.
Po jídle se vracíme dolů a snažíme se dát dohromady nějaký plán.
Nic kloudného nás nenapadá, ale shodujeme se na tom, že už
nemůžeme postupovat společně a že bychom se měli napřed pokusit
proniknout do prezidentova sídla, než se vydám do rukou mírotvorců
jako volavka. Souhlasím s druhým bodem, abych se vyhnula další
debatě. Jestli se rozhodnu nakonec vzdát, nebudu k tomu potřebovat
ničí svolení ani spolupráci.
Vyměňujeme Hurikánovi obvazy, poutáme Peetu ke
schodištnímu sloupku a ukládáme se ke spánku. O několik hodin
později se probouzím a slyším tichý rozhovor Peety a Hurikána.
Nemohu si pomoct – musím poslouchat.
„Díky za vodu,“ říká Peeta.
„Není zač,“ odpovídá Hurikán. „Stejně se budím desetkrát za noc.
„Aby ses ujistil, že je Katniss pořád tady?“ ptá se Peeta. „Tak
nějak,“ připouští Hurikán.
Následuje dlouhá odmlka, než Peeta znovu promluví. „To bylo
dobré, jak Tygra říkala, že nikdo neví, co si s ní počít.“
„My jsme to taky nikdy nevěděli,“ poznamenává Hurikán.
Oba se smějou. Je zvláštní, když je slyším takhle si povídat. Jsou
skoro jako dva kamarádi. Přestože kamarádi nejsou. Nikdy nebyli.
Ačkoliv nejsou ani vyložení nepřátelé.
„Ona tě miluje,“ říká Peeta. „V podstatě mi to řekla potom, co tě
zbičovali.“
„Tomu nevěř,“ vrtí hlavou Hurikán. „To, jak tě políbila při
Čtvrtohrách… Mě tak nikdy nelíbala.“
„To bylo jenom kvůli kamerám,“ namítá Peeta, ale v hlase mu
znějí pochyby.
„Ne, získal sis ji pro sebe. Všeho ses pro ni vzdal. To je možná
jediný způsob, jak ji přesvědčit, že ji miluješ.“ Znovu nastává delší
odmlka. „Měl jsem se místo tebe nabídnout do prvních her a chránit
ji.“
„To jsi nemohl,“ říká Peeta. „Nikdy by ti to neodpustila. Musel
ses postarat o její rodinu. Ta pro ni znamená víc než její život.“
„Náš problém se každopádně asi brzy vyřeší. Je dost
nepravděpodobné, že bychom se všichni tři dožili konce války. A
pokud ano, je to na Katniss. Koho si vybere.“ Hurikán zívá. „Měli
bychom se trochu vyspat.“
„Jo.“ Slyším, jak Peetova pouta chrastí o sloupek, když si lehá na
kožešinové lůžko. „Zajímalo by mě, jak se rozhodne.“
„Tak to náhodou vím.“ Přes vrstvu kožešin ještě zachytávám
poslední Hurikánova slova. „Katniss si vybere toho, o kom si bude
myslet, že bez něj nemůže přežít.“
2024 ©