24
Přebíhá mi mráz po zádech. Jsem vážně tak studená a vypočítavá
mrcha? Hurikán neřekl „Katniss si vybere toho, bez kterého by jí
puklo srdce“ ani „vybere si toho, bez kterého nemůže žít“. Takové
formulace by naznačovaly, že jednám na základě vášně. Můj nejlepší
přítel ale předpovídá, že si vyberu osobu, o které si budu myslet, že
„bez ní nemohu přežít“. V tom není sebemenší náznak, že by v mých
pohnutkách měla místo láska, touha nebo aspoň vzájemný soulad.
Jednoduše a chladně zhodnotím, co mi moji potenciální partneři
mohou nabídnout. A v posledku půjde o úvahu, jestli se dožiju
vyššího věku s pekařem, nebo s lovcem. Je hrozné, že něco takového
Hurikán řekl a že to Peeta nepopřel. Zvlášť když všechny moje
emoce využívají Kapitol i povstalci. V tuto chvíli by má volba byla
snadná. Dokážu snadno přežít bez obou.
Ráno nemám čas ani energii hojit své raněné city. Při brzké
snídani skládající se z játrové paštiky a fíkových sušenek se
shlukujeme před Tygřinou televizí a sledujeme, jak se Diod opět
nabourává do kapitolského vysílání. Ve válce došlo k posunu. Černá
vlna zřejmě inspirovala vzbouřenecké vůdce k novému postupu:
zabavují opuštěné automobily a posílají je bez řidičů do
liduprázdných ulic. Vozy neaktivují všechny pasti, ale rozhodně jich
spouštějí většinu. Zhruba ve čtyři hodiny ráno rebelové začali
prorážet tři samostatné trasy – označované jednoduše jako A, B a C –
do centra Kapitolu. Daří se jim obsazovat jeden blok domů za
druhým s minimálními ztrátami na životech.
„To dlouho nevydrží,“ poznamenává Hurikán. „Vlastně mě
překvapuje, že se jim daří tak dlouho. Kapitol změní taktiku –odpojí
vybrané pasti a pak je bude aktivovat ručně, až se k nim přiblíží
dostatek cílů.“ Během několika minut se jeho předpověď vyplňuje.
Vidíme, jak vojenský oddíl vysílá po prázdné ulici automobil, který
aktivuje čtyři pasti. Všechno vypadá dobře. Následují tři
průzkumníci a dostávají se bezpečně na konec ulice. Když se ale za
nimi vydává skupina dvaceti vzbouřeneckých vojáků, roztrhá je před
květinářstvím na kusy řada růžových keřů.
„Plutarch určitě lituje, že nesedí v řídicí místnosti,“ říká Peeta.
Diod vrací vysílání do rukou Kapitolu a zachmuřená reportérka
oznamuje, které bloky musejí vyklidit civilisté. Mezi jejím
vystoupením a předchozími záběry si stíhám označit do mapy pozice
obou armád.
Z ulice slyším nějaké zvuky, a tak přistupuji k oknu a vyhlížím
zpoza rolety. V časně ranním světle se mi nabízí zvláštní pohled.
Uprchlíci z obsazených bloků proudí do centra. Někteří na sobě
nemají nic než noční košili a papuče, ti předvídavější jsou zabalení
do mnoha vrstev oblečení. Nesou všechno možné, od domácích
psíčků přes šperkovnice až po kytky v květináčích. Jeden muž v
hedvábném županu drží jen přezrálý banán. Vedle rodičů klopýtají
ospalé a zmatené děti, většinou příliš ohromené nebo unavené, než
aby plakaly. Před očima se mi míhají stále další a další výjevy. Dvě
vytřeštěné hnědé oči. Ručka svírající oblíbenou panenku. Dvě bosé
nohy promodralé chladem, došlapující na nerovnou dlažbu zadní
uličky. Ten pohled mi připomíná děti z Dvanáctého kraje, které
zemřely na útěku před zápalnými bombami. Ustupuji od okna.
Tygra nabízí, že půjde na výzvědy, protože je jediná z naší
skupiny, na jejíž hlavu nebyla vypsána odměna. Zavírá nás ve sklepě
a vydává se do Kapitolu nasbírat nějaké užitečné informace.
Přecházím od stěny ke stěně, až tím přivádím ostatní k šílenství.
Něco mi našeptává, že je velká chyba nevyužít procesí uprchlíků.
Jaké lepší krytí bychom si mohli přát? Na druhou stranu, každá další
osoba na ulicích znamená pár očí hledající pětici vzbouřenců navíc.
Co ale získáme tím, když zůstaneme tady? Jenom tu vyčerpáváme
nevelké zásoby potravy a čekáme na…, na co vlastně? Až
vzbouřenci obsadí Kapitol? To bude trvat ještě týdny a já si ani
nejsem jistá, co udělám pak. Určitě je nepoběžím vítat. Coinová by
mě dopravila zpátky do Třináctého kraje, než stačím říct „rulík, rulík,
rulík“. Neurazila jsem tak dalekou cestu a tolik lidí nepoložilo životy,
abych se vydala do rukou té ženské. Zabiju Snowa. Navíc je tu plno
mých činů z posledních dnů, které nemohu nijak jednoduše vysvětlit.
Řada z nich, vyjdou-li někdy najevo, zneplatní naši úmluvu o
imunitě vítězů. A když pominu samu sebe, mám pocit, že někteří z
vítězů ji budou zatraceně potřebovat. Například Peeta. Videozáznam
zachycuje, jak odhazuje Mitchella do té pasti se sítí. Dokážu si živě
představit, jak se k tomu postaví prezidentčin válečný tribunál.
Pozdě odpoledne nám začíná Tygřina dlouhá nepřítomnost
působit starosti. Střídavě probíráme jednotlivé možnosti: že ji zatkli a
uvěznili, že nás dobrovolně udala nebo že ve vlně uprchlíků utrpěla
nějaké zranění. Kolem šesté hodiny ale slyšíme, jak se vrací. Chvíli
něco kutí v obchodě a potom otvírá panel. Vzduchem se nese
příjemná vůně pečeného masa. Tygra nám připravuje krájenou šunku
s bramborami. To je první horké jídlo za několik dní, a když čekám
na svou porci, hrozí reálné nebezpečí, že mi začnou z pusy vytékat
sliny.
Při jídle se snažím vnímat Tygřino vyprávění o tom, jak se k těm
potravinám dostala, ale v hlavě mi uvízne jen poznatek, že
kožešinové spodní prádlo je momentálně hodně žádané zboží.
Zejména pro lidi, kteří opustili domovy nedostatečně oblečení.
Mnozí jsou pořád v ulicích a snaží se najít úkryt na noc. Obyvatelé,
kteří žijí v blízkosti centra, je nevítají s otevřenou náručí –naopak,
zamkli se, zavřeli okenice a předstírají, že nejsou doma. Ústřední
náměstí je plné uprchlíků a mírotvorci obcházejí jednotlivé domy a v
případě nutnosti vylamují dveře, aby ubytovali hosty.
V televizi sledujeme hutný souhrn informací od hlavního
mírotvorce, který probírá konkrétní pravidla, kolik lidí na čtvereční
metr příbytku musejí jednotliví obyvatelé přijmout. Připomíná
Kapitolanům, že v noci bude mrznout, a upozorňuje je, že od nich
prezident při pomoci spoluobčanům v časech krize nečeká jen
ochotu, nýbrž přímo nadšení. Následují záběry na Kapitolany, kteří
vítají do svého domova vděčné uprchlíky. Celá scéna vypadá hodně
nepřirozeně. Hlavní mírotvorce dodává, že prezident osobně přikázal,
aby se na přijetí uprchlíků do zítřka připravila i část jeho sídla. Pak
říká, že povinnosti ubytovat uprchlíky se nevyhnou ani majitelé
obchodů.
„Tygro, to se může týkat i vás,“ podotýká Peeta. Má pravdu. Jak
bude uprchlíků přibývat, i tenhle malý krámek bude muset nějaké
přijmout. Potom budeme definitivně uvězněni ve sklepě a bude nám
hrozit neustálé nebezpečí, že nás někdo náhodou objeví. Kolik dní
nám zbývá? Jeden? Dva?
Hlavní mírotvorce pokračuje dalšími pokyny pro obyvatele.
Večer podle všeho došlo k nešťastné události, kdy dav ubil k smrti
mladíka, který se podobal Peetovi. Veškeré případy, kdy někdo
zahlédne domnělé vzbouřence, se od nynějška mají okamžitě hlásit
mírotvorcům, kteří provedou identifikaci a zatčení podezřelého.
Ukazují fotografii oběti. Až na očividně nabarvené lokny vlasů
připomíná Peetu asi tolik jako já.
„Lidé začínají bláznit,“ hučí Cressida.
Díváme se i na novinky z vysílání vzbouřenců a dozvídáme se, že
dnes rebelové obsadili několik dalších bloků. Poznamenávám si
dobyté křižovatky do mapy a nahlížím do ní. „Trasa C je odsud už
jenom čtyři bloky,“ upozorňuji ostatní. Z nějakého důvodu mě to
naplňuje větší úzkostí než pomyšlení na mírotvorce shánějící
ubytování pro uprchlíky. „Umyju nádobí,“ nabízím se.
„Pomohu ti.“ Hurikán už sbírá talíře.
Při odchodu z místnosti na sobě cítím Peetův pohled. Ve stísněné
kuchyňce za Tygřiným obchodem napouštím do dřezu horkou vodu s
mydlinami. „Myslíš, že to je pravda?“ ptám se. „Že Snow pustí do
svého sídla nějaké uprchlíky?“
„Myslím, že to musí udělat, aspoň kvůli kamerám,“ odpovídá
Hurikán.
„Ráno vyrazím,“ oznamuji mu.
„Půjdu s tebou,“ přikyvuje Hurikán. „Co ale uděláme s ostatními?
„Pollux a Cressida se nám mohou hodit jako průvodci,“ uvažuji.
Ti nepředstavují problém. „Ale Peeta je moc…“
„Nevypočitatelný,“ dokončuje Hurikán za mě. „Myslíš, že nás
nechá odejít?“
„Můžeme mu vysvětlit, že by nás ohrožoval,“ říkám. „Jestli
budeme přesvědčiví, třeba zůstane tady.“
Peeta na náš návrh opravdu reaguje docela rozumně. Souhlasí s
tím, že by nás ostatní uváděl v nebezpečí. Už si říkám, že nám to
projde a Peeta počká na konec války v Tygřině sklepě, ale pak
oznamuje, že vyrazí na vlastní pěst.
„Kam a proč?“ ptá se Cressida.
„To ještě přesně nevím. Jediné, čím bych vám mohl pomoct, je
odvést pozornost jinam. Viděli jste, co se stalo tomu mladíkovi, který
mi byl trochu podobný,“ říká.
„Co když se přestaneš ovládat?“ obracím se na něj.
„Chceš říct, co když se změním v muta? Jestli budu mít pocit, že
se k tomu schyluje, vrátím se sem,“ slibuje.
„A když tě znovu zajme Snow?“ ptá se Hurikán. „Nemáš ani
zbraň.
„Budu to muset risknout,“ krčí rameny Peeta. „Jako vy.“ Dlouze
se na sebe dívají. Pak si Hurikán sahá do náprsní kapsy a klade
Peetovi do dlaně pilulku. Peeta ji nechává ležet na otevřené dlani –
neodmítá ji, ani nepřijímá. „A co ty?“
„Neboj. Diod mi ukázal, jak se ručně odpalují výbušné hlavice
šípů. Kdyby to selhalo, mám ještě nůž. A taky Katniss,“ dodává
Hurikán s úsměvem. „Ta by jim nedopřála uspokojení z toho, že mě
zajali živého.“
Při pomyšlení na to, jak mírotvorci zatýkají Hurikána, se mi v
hlavě opět rozezní ta melodie…
Půjdeš se mnou
ptám se tence ...
„Vezmi si ji, Peeto,“ říkám přiškrceně a zavírám mu prsty kolem
pilulky. „Nebudeš mít u sebe nikoho, kdo by ti pomohl.“
Prožíváme neklidnou noc, kdy nás budí noční můry a hlavou se
nám honí plány na příští den. Konečně je pět hodin a my se můžeme
vydat vstříc tomu, co nám dnešek přinese. Dojídáme zbylé potraviny
– konzervované broskve, sušenky a hlemýždě –a necháváme
konzervu tuňáka Tygře jako skrovné poděkování za to, co pro nás
udělala. Zdá se, že ji naše gesto dojalo. Obličejem se jí rozlévá
zvláštní výraz a dává se do práce. Další hodinu nás všechny
upravuje. Převléká nás, aby civilní šaty skryly naše uniformy ještě
dřív, než přes sebe přehodíme kabáty a pláště. Vojenskou obuv na
nás maskuje chlupatými papučemi. Smývá nevkusné zbytky barev,
které jsme si v rychlosti napatlali na tváře, a líčí nás znovu od
začátku. Uhlazuje oděv, aby pod ním nebyly vidět zbraně. Pak nám
dává ještě tašky a balíčky. Vypadáme přesně jako uprchlíci na útěku
před rebely.
„Nikdy nepodceňujte schopnosti skvělého vizážisty,“
poznamenává Peeta. Dá se to těžko poznat, ale myslím, že se Tygra
pod barevnými proužky na obličeji pýří.
Z televize se nedozvídáme žádné užitečné novinky, ale uličkou
proudí nejméně tolik uprchlíků jako včera. Máme v úmyslu se mezi
ně vmísit ve třech skupinkách. Nejdřív půjdou Cressida s Polluxem,
kteří nám poslouží jako průvodci, ale zároveň budou dost daleko
před námi. Za nimi budu následovat já s Hurikánem – pokusíme se
vmísit mezi uprchlíky určené k ubytování v prezidentově sídle.
Nakonec vyrazí Peeta, který půjde pomalu za námi a v případě
potřeby odvede pozornost.
Tygra vyhlíží zpoza rolet a čeká na správný okamžik. Pak
odemyká dveře a kývá na Cressidu s Polluxem. „Buďte opatrní,“ říká
Cressida a oba odcházejí.
Za minutku přijde řada na nás. Vytahuji klíček, odemykám
Peetova pouta a ukládám je do kapsy. Peeta si mne zápěstí a
procvičuje si je. Moje zoufalství roste. Historie se opakuje. Jako
kdybych byla zase ve Čtvrtohrách a Diod právě strčil Johanně a mně
tu cívku s drátem.
„Hlavně nedělej žádné hlouposti“ říkám mu. „Neboj. Je to jenom
pro případ nejvyšší nouze,“ ujišťuje mě. Objímám ho. Peeta vteřinu
váhá, než mě taky sevře v náručí. Jeho paže nejsou tak pevné, jako
kdysi byly, ale pořád jsou teplé a silné. Hlavou mi letí tisíce
vzpomínek. Na chvíle, kdy jeho objetí bylo mým jediným útočištěm
před světem. Tehdy jsem si toho nevážila tak, jak jsem měla, ale
vzpomínky na jeho náruč jsou tak sladké… a teď mi navždy zmizí.
„Tak dobře.“ Pouštím ho.
„Je čas,“ říká Tygra. Líbám ji na tvář, přetahuji přes sebe červený
plášť, omotávám si přes spodní polovinu obličeje šálu a vycházím za
Hurikánem na studenou ulici.
Okamžitě se do mě zapichují jehličky ledových vloček.
Vycházející slunce se pokouší rozehnat šero, ale zatím bez většího
úspěchu. Je tu dostatek světla, abych rozeznala nejbližší schoulené
postavy. Jsou to dokonalé podmínky pro nenápadný postup městem,
jenže nevidím Cressidu s Polluxem. Skláníme s Hurikánem hlavy a
šouráme se s ostatními uprchlíky. Slyším to, co mi včera přes roletu a
okno uniklo. Pláč, sténání a namáhavé oddechování. A někde
nedaleko taky střelbu.
„Kam jdeme, strýčku?“ ptá se rozechvělý chlapec muže, který
vleče malý trezor.
„K prezidentově sídlu. Přidělí nám nové ubytování,“ odfukuje
muž.Vycházíme z uličky na jednu z hlavních tříd. „Držte se vpravo!“
rozkazuje někdo. V davu jsou rozmístěni mírotvorci, dirigující
proudění lidské masy. Z prosklených výloh obchodů, které začínají
přetékat uprchlíky, vyhlížejí ustrašené tváře. Tímhle tempem se
Tygra dočká nových hostů už v době oběda. Ještě že jsme včas
odešli.
Rozednívá se, ale zároveň sílí chumelenice. Zhruba třicet metrů
před námi konečně zahlédnu Cressidu s Polluxem, jak se ztěžka
vlečou davem. Ohlížím se po Peetovi. Nedaří se mi ho najít, ale
zachytávám zvědavý pohled holčičky v citrónově žlutém plášti.
Dloubám do Hurikána a nepatrně zpomaluji, aby se mezi námi
vytvořila přehrada z lidských těl.
„Možná se budeme muset rozdělit,“ šeptám. „Tamhle je holka,
která…“
Začínají práskat výstřely a několik lidí kousek přede mnou klesá
k zemi. Další dávka zasahuje skupinku za námi. Hurikán i já se
vrháme na dlažbu a plížíme se deset kroků k obchodům, kde se
ukrýváme za stojanem se špičatými kozačkami.
Hurikánovi blokuje výhled řada střevíčků ozdobených pery. „Kdo
to je? Vidíš něco?“ ptá se mě. Mezi páry levandulových a mátově
zelených kožených bot vidím jen ulici plnou těl. Ta holčička, která se
na mě předtím dívala, klečí vedle nehybné ženy, vříská a snaží se ji
vzbudit. Nová dávka kulek ji zasahuje do hrudi a odhazuje ji na záda.
Žlutý plášť se rychle barví červenou krví. Několik vteřin se jen
dívám na zhroucené tělíčko a nejsem s to promluvit. Hurikán do mě
šťouchá loktem. „Katniss?“
„Střílejí ze střechy nad námi,“ šeptám chraptivě. Po několika
dalších dávkách na zasněženou ulici klesají bílé uniformy. „Chtějí
vyřídit mírotvorce, ale nemají zrovna dobrou mušku. Určitě to jsou
rebelové.“ Necítím žádnou radost, ačkoliv se teoreticky jedná o mé
spojence, kterým se podařilo prorazit kapitolskou obranu.
Hypnotizované hledím na citrónově žlutý plášť s rudými skvrnami.
„Jestli zahájíme palbu, bude po utajení,“ poznamenává Hurikán.
„Všichni budou vědět, že jsme to my.“
Má pravdu. Jsme ozbrojeni jen luky. Stačí vystřelit jediný šíp a
oběma stranám dojde, že jsme tu.
„Ne,“ odpovídám rozhodně. „Musíme proniknout ke Snowovi.“
„Tak to abychom vyrazili, než celý blok vyletí do povětří,“ říká
Hurikán. Plížíme se podél stěny kupředu. Stěnu ale tvoří především
výlohy, za nimiž vidíme upocené dlaně a tváře přitisknuté ke sklům.
Vytahuji si šálu ještě výš přes obličej. Za regálem se zarámovanými
fotografiemi prezidenta Snowa narážíme na zraněného mírotvorce,
který sedí opřený o cihlový úsek zdi a žádá nás o pomoc. Hurikán
mu zasazuje ránu kolenem do hlavy a bere si jeho pušku. Na
křižovatce zastřelí druhého vojáka. Teď už máme pušky oba.
„Za koho se teď vydáváme?“ ptám se.
„Za zoufalé kapitolské občany“ odpovídá Hurikán. „Mírotvorci si
budou myslet, že jsme na jejich straně, a vzbouřenci snad budou mít
zajímavější terče.“
Sprintem přebíháme křižovatku a já přemýšlím, jestli jsme zvolili
moudrý postup. Když ale dorážíme k dalšímu bloku, už je úplně
jedno, kdo jsme my i kdo jsou ostatní. Nikdo si neprohlíží ničí tváře.
Rebelové jsou tady. Vpadají do ulice, kryjí se v průčelích obchodů i
za auty, pálí ze zbraní a pokřikují na sebe rozkazy. Připravují se na
střet s armádou mírotvorců, která pochoduje proti nám. Uprchlíci,
mnozí z nich zranění, uvízli v křížové palbě.
Před námi se aktivuje past v podobě výtrysku vodní páry, jež
uvaří každého, kdo jí stojí v cestě. Oběti dostávají ohavně růžový
odstín připomínající barvu střev a padají mrtvé k zemi. Vypuká
naprostý chaos. Oblaka páry se roztahují nad sněhem a viditelnost
klesá na necelý metr. Mírotvorce, rebel, Kapitolan – komu na tom
sejde? Všechno, co se hýbe, se stává terčem. Lidé střílejí zcela
reflexivně a já nejsem výjimkou. Buší mi srdce, žilami mi koluje
čistý adrenalin a všichni jsou moji nepřátelé. Kromě Hurikána, mého
loveckého partnera, který mi kryje záda. Nedá se dělat nic jiného než
postupovat kupředu a zabíjet každého, kdo se nám postaví do cesty.
Všude leží zranění a mrtví. Ozývá se jekot. Na dalším rohu se celý
blok před námi rozzařuje sytě nachovou barvou. Couváme, sedáme si
do dřepu a mžouráme do světla. Něco se děje s lidmi, kteří se ocitají
v jeho dosahu. Jako by na ně působilo…, co? Zvuk? Nějaká vlna?
Laser? Zbraně jim padají z ruky, tisknou si prsty k obličeji a ze všech
viditelných otvorů jim tryská krev: z očí, nosů, úst i uší. Za necelou
minutu jsou všichni po smrti a záře pohasíná. S křečovitě zaťatými
zuby vybíhám, přeskakuji mrtvá těla a nohy mi kloužou po krvi. Sílí
vítr a zvedá sněhové vločky do oslepujících vírů. Slyším dusot
vojenských bot, který míří naším směrem.
„K zemi!“ syknu na Hurikána. Bez rozmyslu padáme na dlažbu.
Můj obličej se ocitá v dosud teplé kaluži krve, ale hraji mrtvou a
zůstávám nehybná. Kroky už jsou u nás. Někteří se ležícím tělům
vyhýbají, jiní mi dupou na ruce i na záda a kopou mě do hlavy.
Jakmile dusot odezní, otvírám oči a kývám na Hurikána.
U dalšího bloku narážíme na vyděšené uprchlíky, ale pouze na
málo vojáků. Už se zdá, že budeme mít chvíli klid, ale náhle se ozývá
prasknutí, jako když udeříte vejcem o okraj mísy, jenže tisíckrát
silnější. Zastavujeme se a rozhlížíme se po další pasti. Nikde nic.
Vtom cítím, jak se mi nepatrně naklánějí špičky bot. „Běž!“ křičím
na Hurikána. Není čas na vysvětlování, ale během pár vteřin vychází
povaha pasti jasně najevo. Uprostřed bloku se na ulici otevřela široká
puklina a dlažba po obou stranách se postupně překlápí, takže lidé
padají do hlubiny, která se rozkládá pod ní.
Váhám, jestli mám prchat přímou čarou k nejbližší křižovatce,
nebo se pokusit doběhnout ke dveřím nějaké budovy a vpadnout
dovnitř. Výsledkem mého váhání je, že utíkám po úhlopříčce a past
mě dohání. Dlažební kameny se naklánějí čím dál víc a je stále těžší
se na nich udržet. Jako když člověk běží po svahu ledového kopce,
který je každým krokem příkřejší a příkřejší. Oba možné cíle –
křižovatka i budovy – jsou už jen kousek přede mnou, když dlažba
povoluje úplně. Nedá se dělat nic jiného, než se naposledy odrazit a
skočit ke křižovatce. Rukama se chytám okraje propasti a houpám se
ve vzduchu bez jakékoliv opory pod nohama. Z hloubky dvaceti
metrů na mě útočí ohavný puch připomínající mrtvoly rozkládající se
v letním horku. Ve stínu lezou nějací černí tvorové a umlčují výkřiky
všech, kdo přežili pád.
Z hrdla se mi dere přiškrcený výkřik. Nikdo mi nepomůže.
Ledový kraj dlažby mi vyklouzává z prstů a hrozí, že se každou
chvíli zřítím. Vtom si všímám, že jsem jen asi dva metry od rohu
propasti. Pomaličku ručkuji ke straně a snažím se nevnímat strašlivé
skřeky pode mnou. Chytám se rohu a daří se mi přehodit přes okraj
propasti jednu nohu. Za něco se zachytávám a s vypětím sil se
vytahuji na ulici, udýchaná a vyčerpaná. Plazím se k lampě
pouličního osvětlení a objímám ji jako kotvu, ačkoliv země je tu
dokonale rovná.
„Hurikáne?“ volám do propasti. Je mi jedno, jestli mě někdo
pozná. „Hurikáne?“
„Tady!“ Zmateně se ohlížím doleva. Dlažba zmizela až ke stěnám
domů. Asi desítka lidí doběhla ke straně ulice a teď visí na všem, co
jim poskytuje jakoukoliv oporu. Na dveřních klikách, klepátkách,
poštovních schránkách. Na třetích dveřích ode mě se Hurikán drží
ozdobného železného mřížoví. Kdyby byly dveře otevřené, snadno
by se dostal dovnitř. Přestože do nich ale opakovaně kope, nikdo mu
nepřichází na pomoc.
„Kryj se!“ Zvedám zbraň. Hurikán odvrací tvář a já střílím do
zámku, dokud se dveře neotvírají a Hurikán nepřistává na chodbě za
nimi. V první chvíli mě zaplavuje radost, ale pak ho chytají ruce v
bílých rukavicích.
Naše oči se střetávají a Hurikán mi cosi naznačuje rty, jenže mu
nerozumím. Nevím, co mám dělat. Nemohu ho opustit, ale nemám se
k němu ani jak dostat. Znovu hýbá rty. Vrtím hlavou, abych
naznačila svůj zmatek. Každou chvíli si uvědomí, koho zajali.
Mírotvorci ho vlečou do nitra budovy. „Utíkej!“ slyším jeho výkřik.
Otáčím se a vybíhám od pasti. Jsem sama. Hurikána zajali.
Cressida a Pollux už mohou být desetkrát mrtví. A Peeta? Toho jsem
nezahlédla od chvíle, kdy jsme vyšli z Tygřina obchodu.
Namlouvám si, že se třeba vrátil. Poznal, že na něj jde záchvat, a
stáhl se zpátky do sklepa, dokud mohl. Uvědomil si, že není třeba
rozptylovat ničí pozornost, když v Kapitolu panuje takový chaos.
Není třeba sloužit jako návnada a brát si rulík… Rulík! Hurikán
žádný nemá. A i když mluvil o ručním odpálení výbušných hlavic,
nedostane k tomu příležitost. Mírotvorci mu hned zkraje odeberou
všechny zbraně.
Hroutím se u prvních dveří a v očích mě pálí slzy. Zastřel mě. To
po mně chtěl. Měla jsem ho zabít! Tak zněl náš nevyslovený slib,
který jsme dali jeden druhému. Já jsem ho nesplnila a teď ho zabijou,
umučí nebo promění… Bojím se, že z toho pomyšlení snad přijdu o
rozum. Mám jedinou naději: že Kapitol padne, složí zbraně a
propustí zajatce, než někdo stihne Hurikánovi ublížit. To se ale určitě
nestane, dokud bude Snow naživu.
Kolem probíhají dva mírotvorci, ale nevšímají si kvílející
kapitolské dívky schoulené ve dveřích. Otírám si slzy z tváří, než na
nich stačí zamrznout. Musím se vzchopit. Pořád jsem jeden z
bezejmenných uprchlíků. Nebo mě zahlédli ti mírotvorci, co zajímali
Huríkána? Stahuji si plášť a obracím ho naruby, takže je vidět jeho
černou podšívku místo výrazně červené barvy. Upravuji si kapuci,
aby nikdo nezahlédl mou tvář. Zbraň si tisknu k hrudi a rozhlížím se
kolem. Vidím jen pár opozdilců. Plížím se kousek za dvojicí starců,
kteří si mě nevšímají. Nikdo nebude předpokládat, že bych chodila
po městě se starci. Na další křižovatce se zastavují a já do nich
málem vrážím. Jsme v centru. Za širokým náměstím lemovaným
majestátními budovami stojí prezidentský palác.
Náměstí je plné lidí, kteří pobíhají sem a tam a naříkají nebo
netečně sedí na zemi a nechávají na sebe sněžit. Sem krásně zapadnu.
Vyrážím k prezidentovu sídlu. Zakopávám o odhozené poklady i
zmrzlé končetiny a v polovině cesty si všímám betonové barikády,
zhruba metr a půl vysoké, jež vytváří velký obdélník před
Snowovým palácem. Čekala bych, že prostor před domem bude
prázdný, ale ve skutečnosti se hemží lidmi. Že by to byla ta skupina,
které byl k náhradnímu ubytování přidělen prezidentův palác? Když
se ale ještě přiblížím, spatřím něco dalšího. Uvnitř ohrady jsou samé
děti. Od batolat po puberťáky. Vyděšené a zmrzlé. Choulí se v
malých skupinkách nebo sedí na zemi a otupěle se kolébají. Nikdo je
neodvádí do domu. Zavřeli je do ohrady ze všech stran střežené
mírotvorci. Okamžitě je mi jasné, že tam mírotvorci nejsou na jejich
ochranu. Kdyby je Kapitol chtěl ochránit, odvedl by je někam do
podzemního bunkru. Tohle je Snowova poslední obranná linie. Ty
děti slouží jako jeho lidský štít.
V davu propuká panika a všichni se hrnou doleva. Lidský proud
mě unáší stranou. Slyším výkřiky „Povstalci! Povstalci!“ Je mi jasné,
že rebelové definitivně zlomili odpor mírotvorců. Setrvačnost davu
mnou smýká k vlajkovému stožáru a já se ho křečovitě chytám. S
pomocí provazu, který na stožáru visí, se vytahuji nad okolní dav.
Ano, na náměstí se valí povstalecká armáda a zatlačuje uprchlíky
zpátky do hlavních tříd. Čekám, že někdo určitě každou chvíli
aktivuje další pasti. To se však neděje. Místo toho se stane něco
jiného.
Přímo nad dětmi shromážděnými za barikádou se zhmotňuje
vznášedlo s kapitolským erbem a k zemi se z něj snášejí desítky
stříbrných padáčků. I ve svém zoufalství děti vědí, co padáčky
obsahují. Jídlo. Léky. Dárky. Dychtivě je chytají do prokřehlých
prstů a pokoušejí se je otevřít. Vznášedlo mizí, míjí pět vteřin a pak
zhruba dvacet padáčků naráz exploduje.
Z davu se ozývá nářek. Sníh rudne a dopadají na něj kousky těl.
Mnohé z dětí umírají okamžitě, ale jiné se svíjejí v agónii na zemi.
Některé se němě potácejí sem a tam a svírají v rukách zbývající
stříbrné padáčky, jako kdyby v nich mohlo přece jen být něco
cenného. Mírotvorci očividně nic takového nečekali, protože
okamžitě začínají strhávat barikádu, aby děti mohly ven. Do mezery
v ohradě proudí další skupina v bílých uniformách. Tohle ale nejsou
mírotvorci. Jsou to zdravotníci. Vzbouřenečtí zdravotníci. Jejich
uniformy bych poznala kdekoliv. Sklánějí se k dětem, aby jim
poskytli první pomoc.
Nejprve si všímám plavovlasého copu na jejích zádech. Když si
pak svléká plášť, aby jím přikryla plačící dítě, vidím, že má vzadu
nepořádně zastrčenou košili. Reaguji stejně, jako když Cetkie
Trinketová vyvolala její jméno v den sklizně. Rozhodně mi ochabují
svaly, protože se najednou ocitám u základny stožáru. Nevzpomínám
si, jak jsem sjela dolů. V další vteřině se prodírám davem, stejně jako
tehdy. Křičím na ni, ale přes panující hluk mě nikdo neslyší. Už jsem
skoro u barikády, když mě nejspíš konečně zaslechla, protože se ke
mně na poslední chvíli otáčí a její rty vyslovují mé jméno.
A tehdy explodují zbylé padáčky.
2024 ©