Síla vzdoru: kapitola 24

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 11. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne, přečteno: 581×
390645.jpg

24

Přebíhá mi mráz po zádech. Jsem vážně tak studená a vypočítavá

mrcha? Hurikán neřekl „Katniss si vybere toho, bez kterého by jí

puklo srdce“ ani „vybere si toho, bez kterého nemůže žít“. Takové

formulace by naznačovaly, že jednám na základě vášně. Můj nejlepší

přítel ale předpovídá, že si vyberu osobu, o které si budu myslet, že

„bez ní nemohu přežít“. V tom není sebemenší náznak, že by v mých

pohnutkách měla místo láska, touha nebo aspoň vzájemný soulad.

Jednoduše a chladně zhodnotím, co mi moji potenciální partneři

mohou nabídnout. A v posledku půjde o úvahu, jestli se dožiju

vyššího věku s pekařem, nebo s lovcem. Je hrozné, že něco takového

Hurikán řekl a že to Peeta nepopřel. Zvlášť když všechny moje

emoce využívají Kapitol i povstalci. V tuto chvíli by má volba byla

snadná. Dokážu snadno přežít bez obou.

Ráno nemám čas ani energii hojit své raněné city. Při brzké

snídani skládající se z játrové paštiky a fíkových sušenek se

shlukujeme před Tygřinou televizí a sledujeme, jak se Diod opět

nabourává do kapitolského vysílání. Ve válce došlo k posunu. Černá

vlna zřejmě inspirovala vzbouřenecké vůdce k novému postupu:

zabavují opuštěné automobily a posílají je bez řidičů do

liduprázdných ulic. Vozy neaktivují všechny pasti, ale rozhodně jich

spouštějí většinu. Zhruba ve čtyři hodiny ráno rebelové začali

prorážet tři samostatné trasy – označované jednoduše jako A, B a C –

do centra Kapitolu. Daří se jim obsazovat jeden blok domů za

druhým s minimálními ztrátami na životech.

„To dlouho nevydrží,“ poznamenává Hurikán. „Vlastně mě

překvapuje, že se jim daří tak dlouho. Kapitol změní taktiku –odpojí

vybrané pasti a pak je bude aktivovat ručně, až se k nim přiblíží

dostatek cílů.“ Během několika minut se jeho předpověď vyplňuje.

Vidíme, jak vojenský oddíl vysílá po prázdné ulici automobil, který

aktivuje čtyři pasti. Všechno vypadá dobře. Následují tři

průzkumníci a dostávají se bezpečně na konec ulice. Když se ale za

nimi vydává skupina dvaceti vzbouřeneckých vojáků, roztrhá je před

květinářstvím na kusy řada růžových keřů.

„Plutarch určitě lituje, že nesedí v řídicí místnosti,“ říká Peeta.

Diod vrací vysílání do rukou Kapitolu a zachmuřená reportérka

oznamuje, které bloky musejí vyklidit civilisté. Mezi jejím

vystoupením a předchozími záběry si stíhám označit do mapy pozice

obou armád.

Z ulice slyším nějaké zvuky, a tak přistupuji k oknu a vyhlížím

zpoza rolety. V časně ranním světle se mi nabízí zvláštní pohled.

Uprchlíci z obsazených bloků proudí do centra. Někteří na sobě

nemají nic než noční košili a papuče, ti předvídavější jsou zabalení

do mnoha vrstev oblečení. Nesou všechno možné, od domácích

psíčků přes šperkovnice až po kytky v květináčích. Jeden muž v

hedvábném županu drží jen přezrálý banán. Vedle rodičů klopýtají

ospalé a zmatené děti, většinou příliš ohromené nebo unavené, než

aby plakaly. Před očima se mi míhají stále další a další výjevy. Dvě

vytřeštěné hnědé oči. Ručka svírající oblíbenou panenku. Dvě bosé

nohy promodralé chladem, došlapující na nerovnou dlažbu zadní

uličky. Ten pohled mi připomíná děti z Dvanáctého kraje, které

zemřely na útěku před zápalnými bombami. Ustupuji od okna.

Tygra nabízí, že půjde na výzvědy, protože je jediná z naší

skupiny, na jejíž hlavu nebyla vypsána odměna. Zavírá nás ve sklepě

a vydává se do Kapitolu nasbírat nějaké užitečné informace.

Přecházím od stěny ke stěně, až tím přivádím ostatní k šílenství.

Něco mi našeptává, že je velká chyba nevyužít procesí uprchlíků.

Jaké lepší krytí bychom si mohli přát? Na druhou stranu, každá další

osoba na ulicích znamená pár očí hledající pětici vzbouřenců navíc.

Co ale získáme tím, když zůstaneme tady? Jenom tu vyčerpáváme

nevelké zásoby potravy a čekáme na…, na co vlastně? Až

vzbouřenci obsadí Kapitol? To bude trvat ještě týdny a já si ani

nejsem jistá, co udělám pak. Určitě je nepoběžím vítat. Coinová by

mě dopravila zpátky do Třináctého kraje, než stačím říct „rulík, rulík,

rulík“. Neurazila jsem tak dalekou cestu a tolik lidí nepoložilo životy,

abych se vydala do rukou té ženské. Zabiju Snowa. Navíc je tu plno

mých činů z posledních dnů, které nemohu nijak jednoduše vysvětlit.

Řada z nich, vyjdou-li někdy najevo, zneplatní naši úmluvu o

imunitě vítězů. A když pominu samu sebe, mám pocit, že někteří z

vítězů ji budou zatraceně potřebovat. Například Peeta. Videozáznam

zachycuje, jak odhazuje Mitchella do té pasti se sítí. Dokážu si živě

představit, jak se k tomu postaví prezidentčin válečný tribunál.

Pozdě odpoledne nám začíná Tygřina dlouhá nepřítomnost

působit starosti. Střídavě probíráme jednotlivé možnosti: že ji zatkli a

uvěznili, že nás dobrovolně udala nebo že ve vlně uprchlíků utrpěla

nějaké zranění. Kolem šesté hodiny ale slyšíme, jak se vrací. Chvíli

něco kutí v obchodě a potom otvírá panel. Vzduchem se nese

příjemná vůně pečeného masa. Tygra nám připravuje krájenou šunku

s bramborami. To je první horké jídlo za několik dní, a když čekám

na svou porci, hrozí reálné nebezpečí, že mi začnou z pusy vytékat

sliny.

Při jídle se snažím vnímat Tygřino vyprávění o tom, jak se k těm

potravinám dostala, ale v hlavě mi uvízne jen poznatek, že

kožešinové spodní prádlo je momentálně hodně žádané zboží.

Zejména pro lidi, kteří opustili domovy nedostatečně oblečení.

Mnozí jsou pořád v ulicích a snaží se najít úkryt na noc. Obyvatelé,

kteří žijí v blízkosti centra, je nevítají s otevřenou náručí –naopak,

zamkli se, zavřeli okenice a předstírají, že nejsou doma. Ústřední

náměstí je plné uprchlíků a mírotvorci obcházejí jednotlivé domy a v

případě nutnosti vylamují dveře, aby ubytovali hosty.

V televizi sledujeme hutný souhrn informací od hlavního

mírotvorce, který probírá konkrétní pravidla, kolik lidí na čtvereční

metr příbytku musejí jednotliví obyvatelé přijmout. Připomíná

Kapitolanům, že v noci bude mrznout, a upozorňuje je, že od nich

prezident při pomoci spoluobčanům v časech krize nečeká jen

ochotu, nýbrž přímo nadšení. Následují záběry na Kapitolany, kteří

vítají do svého domova vděčné uprchlíky. Celá scéna vypadá hodně

nepřirozeně. Hlavní mírotvorce dodává, že prezident osobně přikázal,

aby se na přijetí uprchlíků do zítřka připravila i část jeho sídla. Pak

říká, že povinnosti ubytovat uprchlíky se nevyhnou ani majitelé

obchodů.

„Tygro, to se může týkat i vás,“ podotýká Peeta. Má pravdu. Jak

bude uprchlíků přibývat, i tenhle malý krámek bude muset nějaké

přijmout. Potom budeme definitivně uvězněni ve sklepě a bude nám

hrozit neustálé nebezpečí, že nás někdo náhodou objeví. Kolik dní

nám zbývá? Jeden? Dva?

Hlavní mírotvorce pokračuje dalšími pokyny pro obyvatele.

Večer podle všeho došlo k nešťastné události, kdy dav ubil k smrti

mladíka, který se podobal Peetovi. Veškeré případy, kdy někdo

zahlédne domnělé vzbouřence, se od nynějška mají okamžitě hlásit

mírotvorcům, kteří provedou identifikaci a zatčení podezřelého.

Ukazují fotografii oběti. Až na očividně nabarvené lokny vlasů

připomíná Peetu asi tolik jako já.

„Lidé začínají bláznit,“ hučí Cressida.

Díváme se i na novinky z vysílání vzbouřenců a dozvídáme se, že

dnes rebelové obsadili několik dalších bloků. Poznamenávám si

dobyté křižovatky do mapy a nahlížím do ní. „Trasa C je odsud už

jenom čtyři bloky,“ upozorňuji ostatní. Z nějakého důvodu mě to

naplňuje větší úzkostí než pomyšlení na mírotvorce shánějící

ubytování pro uprchlíky. „Umyju nádobí,“ nabízím se.

„Pomohu ti.“ Hurikán už sbírá talíře.

Při odchodu z místnosti na sobě cítím Peetův pohled. Ve stísněné

kuchyňce za Tygřiným obchodem napouštím do dřezu horkou vodu s

mydlinami. „Myslíš, že to je pravda?“ ptám se. „Že Snow pustí do

svého sídla nějaké uprchlíky?“

„Myslím, že to musí udělat, aspoň kvůli kamerám,“ odpovídá

Hurikán.

„Ráno vyrazím,“ oznamuji mu.

„Půjdu s tebou,“ přikyvuje Hurikán. „Co ale uděláme s ostatními?

„Pollux a Cressida se nám mohou hodit jako průvodci,“ uvažuji.

Ti nepředstavují problém. „Ale Peeta je moc…“

„Nevypočitatelný,“ dokončuje Hurikán za mě. „Myslíš, že nás

nechá odejít?“

„Můžeme mu vysvětlit, že by nás ohrožoval,“ říkám. „Jestli

budeme přesvědčiví, třeba zůstane tady.“

Peeta na náš návrh opravdu reaguje docela rozumně. Souhlasí s

tím, že by nás ostatní uváděl v nebezpečí. Už si říkám, že nám to

projde a Peeta počká na konec války v Tygřině sklepě, ale pak

oznamuje, že vyrazí na vlastní pěst.

„Kam a proč?“ ptá se Cressida.

„To ještě přesně nevím. Jediné, čím bych vám mohl pomoct, je

odvést pozornost jinam. Viděli jste, co se stalo tomu mladíkovi, který

mi byl trochu podobný,“ říká.

„Co když se přestaneš ovládat?“ obracím se na něj.

„Chceš říct, co když se změním v muta? Jestli budu mít pocit, že

se k tomu schyluje, vrátím se sem,“ slibuje.

„A když tě znovu zajme Snow?“ ptá se Hurikán. „Nemáš ani

zbraň.

„Budu to muset risknout,“ krčí rameny Peeta. „Jako vy.“ Dlouze

se na sebe dívají. Pak si Hurikán sahá do náprsní kapsy a klade

Peetovi do dlaně pilulku. Peeta ji nechává ležet na otevřené dlani –

neodmítá ji, ani nepřijímá. „A co ty?“

„Neboj. Diod mi ukázal, jak se ručně odpalují výbušné hlavice

šípů. Kdyby to selhalo, mám ještě nůž. A taky Katniss,“ dodává

Hurikán s úsměvem. „Ta by jim nedopřála uspokojení z toho, že mě

zajali živého.“

Při pomyšlení na to, jak mírotvorci zatýkají Hurikána, se mi v

hlavě opět rozezní ta melodie…

Půjdeš se mnou

ptám se tence ...

„Vezmi si ji, Peeto,“ říkám přiškrceně a zavírám mu prsty kolem

pilulky. „Nebudeš mít u sebe nikoho, kdo by ti pomohl.“

Prožíváme neklidnou noc, kdy nás budí noční můry a hlavou se

nám honí plány na příští den. Konečně je pět hodin a my se můžeme

vydat vstříc tomu, co nám dnešek přinese. Dojídáme zbylé potraviny

– konzervované broskve, sušenky a hlemýždě –a necháváme

konzervu tuňáka Tygře jako skrovné poděkování za to, co pro nás

udělala. Zdá se, že ji naše gesto dojalo. Obličejem se jí rozlévá

zvláštní výraz a dává se do práce. Další hodinu nás všechny

upravuje. Převléká nás, aby civilní šaty skryly naše uniformy ještě

dřív, než přes sebe přehodíme kabáty a pláště. Vojenskou obuv na

nás maskuje chlupatými papučemi. Smývá nevkusné zbytky barev,

které jsme si v rychlosti napatlali na tváře, a líčí nás znovu od

začátku. Uhlazuje oděv, aby pod ním nebyly vidět zbraně. Pak nám

dává ještě tašky a balíčky. Vypadáme přesně jako uprchlíci na útěku

před rebely.

„Nikdy nepodceňujte schopnosti skvělého vizážisty,“

poznamenává Peeta. Dá se to těžko poznat, ale myslím, že se Tygra

pod barevnými proužky na obličeji pýří.

Z televize se nedozvídáme žádné užitečné novinky, ale uličkou

proudí nejméně tolik uprchlíků jako včera. Máme v úmyslu se mezi

ně vmísit ve třech skupinkách. Nejdřív půjdou Cressida s Polluxem,

kteří nám poslouží jako průvodci, ale zároveň budou dost daleko

před námi. Za nimi budu následovat já s Hurikánem – pokusíme se

vmísit mezi uprchlíky určené k ubytování v prezidentově sídle.

Nakonec vyrazí Peeta, který půjde pomalu za námi a v případě

potřeby odvede pozornost.

Tygra vyhlíží zpoza rolet a čeká na správný okamžik. Pak

odemyká dveře a kývá na Cressidu s Polluxem. „Buďte opatrní,“ říká

Cressida a oba odcházejí.

Za minutku přijde řada na nás. Vytahuji klíček, odemykám

Peetova pouta a ukládám je do kapsy. Peeta si mne zápěstí a

procvičuje si je. Moje zoufalství roste. Historie se opakuje. Jako

kdybych byla zase ve Čtvrtohrách a Diod právě strčil Johanně a mně

tu cívku s drátem.

„Hlavně nedělej žádné hlouposti“ říkám mu. „Neboj. Je to jenom

pro případ nejvyšší nouze,“ ujišťuje mě. Objímám ho. Peeta vteřinu

váhá, než mě taky sevře v náručí. Jeho paže nejsou tak pevné, jako

kdysi byly, ale pořád jsou teplé a silné. Hlavou mi letí tisíce

vzpomínek. Na chvíle, kdy jeho objetí bylo mým jediným útočištěm

před světem. Tehdy jsem si toho nevážila tak, jak jsem měla, ale

vzpomínky na jeho náruč jsou tak sladké… a teď mi navždy zmizí.

„Tak dobře.“ Pouštím ho.

„Je čas,“ říká Tygra. Líbám ji na tvář, přetahuji přes sebe červený

plášť, omotávám si přes spodní polovinu obličeje šálu a vycházím za

Hurikánem na studenou ulici.

Okamžitě se do mě zapichují jehličky ledových vloček.

Vycházející slunce se pokouší rozehnat šero, ale zatím bez většího

úspěchu. Je tu dostatek světla, abych rozeznala nejbližší schoulené

postavy. Jsou to dokonalé podmínky pro nenápadný postup městem,

jenže nevidím Cressidu s Polluxem. Skláníme s Hurikánem hlavy a

šouráme se s ostatními uprchlíky. Slyším to, co mi včera přes roletu a

okno uniklo. Pláč, sténání a namáhavé oddechování. A někde

nedaleko taky střelbu.

„Kam jdeme, strýčku?“ ptá se rozechvělý chlapec muže, který

vleče malý trezor.

„K prezidentově sídlu. Přidělí nám nové ubytování,“ odfukuje

muž.Vycházíme z uličky na jednu z hlavních tříd. „Držte se vpravo!“

rozkazuje někdo. V davu jsou rozmístěni mírotvorci, dirigující

proudění lidské masy. Z prosklených výloh obchodů, které začínají

přetékat uprchlíky, vyhlížejí ustrašené tváře. Tímhle tempem se

Tygra dočká nových hostů už v době oběda. Ještě že jsme včas

odešli.

Rozednívá se, ale zároveň sílí chumelenice. Zhruba třicet metrů

před námi konečně zahlédnu Cressidu s Polluxem, jak se ztěžka

vlečou davem. Ohlížím se po Peetovi. Nedaří se mi ho najít, ale

zachytávám zvědavý pohled holčičky v citrónově žlutém plášti.

Dloubám do Hurikána a nepatrně zpomaluji, aby se mezi námi

vytvořila přehrada z lidských těl.

„Možná se budeme muset rozdělit,“ šeptám. „Tamhle je holka,

která…“

Začínají práskat výstřely a několik lidí kousek přede mnou klesá

k zemi. Další dávka zasahuje skupinku za námi. Hurikán i já se

vrháme na dlažbu a plížíme se deset kroků k obchodům, kde se

ukrýváme za stojanem se špičatými kozačkami.

Hurikánovi blokuje výhled řada střevíčků ozdobených pery. „Kdo

to je? Vidíš něco?“ ptá se mě. Mezi páry levandulových a mátově

zelených kožených bot vidím jen ulici plnou těl. Ta holčička, která se

na mě předtím dívala, klečí vedle nehybné ženy, vříská a snaží se ji

vzbudit. Nová dávka kulek ji zasahuje do hrudi a odhazuje ji na záda.

Žlutý plášť se rychle barví červenou krví. Několik vteřin se jen

dívám na zhroucené tělíčko a nejsem s to promluvit. Hurikán do mě

šťouchá loktem. „Katniss?“

„Střílejí ze střechy nad námi,“ šeptám chraptivě. Po několika

dalších dávkách na zasněženou ulici klesají bílé uniformy. „Chtějí

vyřídit mírotvorce, ale nemají zrovna dobrou mušku. Určitě to jsou

rebelové.“ Necítím žádnou radost, ačkoliv se teoreticky jedná o mé

spojence, kterým se podařilo prorazit kapitolskou obranu.

Hypnotizované hledím na citrónově žlutý plášť s rudými skvrnami.

„Jestli zahájíme palbu, bude po utajení,“ poznamenává Hurikán.

„Všichni budou vědět, že jsme to my.“

Má pravdu. Jsme ozbrojeni jen luky. Stačí vystřelit jediný šíp a

oběma stranám dojde, že jsme tu.

„Ne,“ odpovídám rozhodně. „Musíme proniknout ke Snowovi.“

„Tak to abychom vyrazili, než celý blok vyletí do povětří,“ říká

Hurikán. Plížíme se podél stěny kupředu. Stěnu ale tvoří především

výlohy, za nimiž vidíme upocené dlaně a tváře přitisknuté ke sklům.

Vytahuji si šálu ještě výš přes obličej. Za regálem se zarámovanými

fotografiemi prezidenta Snowa narážíme na zraněného mírotvorce,

který sedí opřený o cihlový úsek zdi a žádá nás o pomoc. Hurikán

mu zasazuje ránu kolenem do hlavy a bere si jeho pušku. Na

křižovatce zastřelí druhého vojáka. Teď už máme pušky oba.

„Za koho se teď vydáváme?“ ptám se.

„Za zoufalé kapitolské občany“ odpovídá Hurikán. „Mírotvorci si

budou myslet, že jsme na jejich straně, a vzbouřenci snad budou mít

zajímavější terče.“

Sprintem přebíháme křižovatku a já přemýšlím, jestli jsme zvolili

moudrý postup. Když ale dorážíme k dalšímu bloku, už je úplně

jedno, kdo jsme my i kdo jsou ostatní. Nikdo si neprohlíží ničí tváře.

Rebelové jsou tady. Vpadají do ulice, kryjí se v průčelích obchodů i

za auty, pálí ze zbraní a pokřikují na sebe rozkazy. Připravují se na

střet s armádou mírotvorců, která pochoduje proti nám. Uprchlíci,

mnozí z nich zranění, uvízli v křížové palbě.

Před námi se aktivuje past v podobě výtrysku vodní páry, jež

uvaří každého, kdo jí stojí v cestě. Oběti dostávají ohavně růžový

odstín připomínající barvu střev a padají mrtvé k zemi. Vypuká

naprostý chaos. Oblaka páry se roztahují nad sněhem a viditelnost

klesá na necelý metr. Mírotvorce, rebel, Kapitolan – komu na tom

sejde? Všechno, co se hýbe, se stává terčem. Lidé střílejí zcela

reflexivně a já nejsem výjimkou. Buší mi srdce, žilami mi koluje

čistý adrenalin a všichni jsou moji nepřátelé. Kromě Hurikána, mého

loveckého partnera, který mi kryje záda. Nedá se dělat nic jiného než

postupovat kupředu a zabíjet každého, kdo se nám postaví do cesty.

Všude leží zranění a mrtví. Ozývá se jekot. Na dalším rohu se celý

blok před námi rozzařuje sytě nachovou barvou. Couváme, sedáme si

do dřepu a mžouráme do světla. Něco se děje s lidmi, kteří se ocitají

v jeho dosahu. Jako by na ně působilo…, co? Zvuk? Nějaká vlna?

Laser? Zbraně jim padají z ruky, tisknou si prsty k obličeji a ze všech

viditelných otvorů jim tryská krev: z očí, nosů, úst i uší. Za necelou

minutu jsou všichni po smrti a záře pohasíná. S křečovitě zaťatými

zuby vybíhám, přeskakuji mrtvá těla a nohy mi kloužou po krvi. Sílí

vítr a zvedá sněhové vločky do oslepujících vírů. Slyším dusot

vojenských bot, který míří naším směrem.

„K zemi!“ syknu na Hurikána. Bez rozmyslu padáme na dlažbu.

Můj obličej se ocitá v dosud teplé kaluži krve, ale hraji mrtvou a

zůstávám nehybná. Kroky už jsou u nás. Někteří se ležícím tělům

vyhýbají, jiní mi dupou na ruce i na záda a kopou mě do hlavy.

Jakmile dusot odezní, otvírám oči a kývám na Hurikána.

U dalšího bloku narážíme na vyděšené uprchlíky, ale pouze na

málo vojáků. Už se zdá, že budeme mít chvíli klid, ale náhle se ozývá

prasknutí, jako když udeříte vejcem o okraj mísy, jenže tisíckrát

silnější. Zastavujeme se a rozhlížíme se po další pasti. Nikde nic.

Vtom cítím, jak se mi nepatrně naklánějí špičky bot. „Běž!“ křičím

na Hurikána. Není čas na vysvětlování, ale během pár vteřin vychází

povaha pasti jasně najevo. Uprostřed bloku se na ulici otevřela široká

puklina a dlažba po obou stranách se postupně překlápí, takže lidé

padají do hlubiny, která se rozkládá pod ní.

Váhám, jestli mám prchat přímou čarou k nejbližší křižovatce,

nebo se pokusit doběhnout ke dveřím nějaké budovy a vpadnout

dovnitř. Výsledkem mého váhání je, že utíkám po úhlopříčce a past

mě dohání. Dlažební kameny se naklánějí čím dál víc a je stále těžší

se na nich udržet. Jako když člověk běží po svahu ledového kopce,

který je každým krokem příkřejší a příkřejší. Oba možné cíle –

křižovatka i budovy – jsou už jen kousek přede mnou, když dlažba

povoluje úplně. Nedá se dělat nic jiného, než se naposledy odrazit a

skočit ke křižovatce. Rukama se chytám okraje propasti a houpám se

ve vzduchu bez jakékoliv opory pod nohama. Z hloubky dvaceti

metrů na mě útočí ohavný puch připomínající mrtvoly rozkládající se

v letním horku. Ve stínu lezou nějací černí tvorové a umlčují výkřiky

všech, kdo přežili pád.

Z hrdla se mi dere přiškrcený výkřik. Nikdo mi nepomůže.

Ledový kraj dlažby mi vyklouzává z prstů a hrozí, že se každou

chvíli zřítím. Vtom si všímám, že jsem jen asi dva metry od rohu

propasti. Pomaličku ručkuji ke straně a snažím se nevnímat strašlivé

skřeky pode mnou. Chytám se rohu a daří se mi přehodit přes okraj

propasti jednu nohu. Za něco se zachytávám a s vypětím sil se

vytahuji na ulici, udýchaná a vyčerpaná. Plazím se k lampě

pouličního osvětlení a objímám ji jako kotvu, ačkoliv země je tu

dokonale rovná.

„Hurikáne?“ volám do propasti. Je mi jedno, jestli mě někdo

pozná. „Hurikáne?“

„Tady!“ Zmateně se ohlížím doleva. Dlažba zmizela až ke stěnám

domů. Asi desítka lidí doběhla ke straně ulice a teď visí na všem, co

jim poskytuje jakoukoliv oporu. Na dveřních klikách, klepátkách,

poštovních schránkách. Na třetích dveřích ode mě se Hurikán drží

ozdobného železného mřížoví. Kdyby byly dveře otevřené, snadno

by se dostal dovnitř. Přestože do nich ale opakovaně kope, nikdo mu

nepřichází na pomoc.

„Kryj se!“ Zvedám zbraň. Hurikán odvrací tvář a já střílím do

zámku, dokud se dveře neotvírají a Hurikán nepřistává na chodbě za

nimi. V první chvíli mě zaplavuje radost, ale pak ho chytají ruce v

bílých rukavicích.

Naše oči se střetávají a Hurikán mi cosi naznačuje rty, jenže mu

nerozumím. Nevím, co mám dělat. Nemohu ho opustit, ale nemám se

k němu ani jak dostat. Znovu hýbá rty. Vrtím hlavou, abych

naznačila svůj zmatek. Každou chvíli si uvědomí, koho zajali.

Mírotvorci ho vlečou do nitra budovy. „Utíkej!“ slyším jeho výkřik.

Otáčím se a vybíhám od pasti. Jsem sama. Hurikána zajali.

Cressida a Pollux už mohou být desetkrát mrtví. A Peeta? Toho jsem

nezahlédla od chvíle, kdy jsme vyšli z Tygřina obchodu.

Namlouvám si, že se třeba vrátil. Poznal, že na něj jde záchvat, a

stáhl se zpátky do sklepa, dokud mohl. Uvědomil si, že není třeba

rozptylovat ničí pozornost, když v Kapitolu panuje takový chaos.

Není třeba sloužit jako návnada a brát si rulík… Rulík! Hurikán

žádný nemá. A i když mluvil o ručním odpálení výbušných hlavic,

nedostane k tomu příležitost. Mírotvorci mu hned zkraje odeberou

všechny zbraně.

Hroutím se u prvních dveří a v očích mě pálí slzy. Zastřel mě. To

po mně chtěl. Měla jsem ho zabít! Tak zněl náš nevyslovený slib,

který jsme dali jeden druhému. Já jsem ho nesplnila a teď ho zabijou,

umučí nebo promění… Bojím se, že z toho pomyšlení snad přijdu o

rozum. Mám jedinou naději: že Kapitol padne, složí zbraně a

propustí zajatce, než někdo stihne Hurikánovi ublížit. To se ale určitě

nestane, dokud bude Snow naživu.

Kolem probíhají dva mírotvorci, ale nevšímají si kvílející

kapitolské dívky schoulené ve dveřích. Otírám si slzy z tváří, než na

nich stačí zamrznout. Musím se vzchopit. Pořád jsem jeden z

bezejmenných uprchlíků. Nebo mě zahlédli ti mírotvorci, co zajímali

Huríkána? Stahuji si plášť a obracím ho naruby, takže je vidět jeho

černou podšívku místo výrazně červené barvy. Upravuji si kapuci,

aby nikdo nezahlédl mou tvář. Zbraň si tisknu k hrudi a rozhlížím se

kolem. Vidím jen pár opozdilců. Plížím se kousek za dvojicí starců,

kteří si mě nevšímají. Nikdo nebude předpokládat, že bych chodila

po městě se starci. Na další křižovatce se zastavují a já do nich

málem vrážím. Jsme v centru. Za širokým náměstím lemovaným

majestátními budovami stojí prezidentský palác.

Náměstí je plné lidí, kteří pobíhají sem a tam a naříkají nebo

netečně sedí na zemi a nechávají na sebe sněžit. Sem krásně zapadnu.

Vyrážím k prezidentovu sídlu. Zakopávám o odhozené poklady i

zmrzlé končetiny a v polovině cesty si všímám betonové barikády,

zhruba metr a půl vysoké, jež vytváří velký obdélník před

Snowovým palácem. Čekala bych, že prostor před domem bude

prázdný, ale ve skutečnosti se hemží lidmi. Že by to byla ta skupina,

které byl k náhradnímu ubytování přidělen prezidentův palác? Když

se ale ještě přiblížím, spatřím něco dalšího. Uvnitř ohrady jsou samé

děti. Od batolat po puberťáky. Vyděšené a zmrzlé. Choulí se v

malých skupinkách nebo sedí na zemi a otupěle se kolébají. Nikdo je

neodvádí do domu. Zavřeli je do ohrady ze všech stran střežené

mírotvorci. Okamžitě je mi jasné, že tam mírotvorci nejsou na jejich

ochranu. Kdyby je Kapitol chtěl ochránit, odvedl by je někam do

podzemního bunkru. Tohle je Snowova poslední obranná linie. Ty

děti slouží jako jeho lidský štít.

V davu propuká panika a všichni se hrnou doleva. Lidský proud

mě unáší stranou. Slyším výkřiky „Povstalci! Povstalci!“ Je mi jasné,

že rebelové definitivně zlomili odpor mírotvorců. Setrvačnost davu

mnou smýká k vlajkovému stožáru a já se ho křečovitě chytám. S

pomocí provazu, který na stožáru visí, se vytahuji nad okolní dav.

Ano, na náměstí se valí povstalecká armáda a zatlačuje uprchlíky

zpátky do hlavních tříd. Čekám, že někdo určitě každou chvíli

aktivuje další pasti. To se však neděje. Místo toho se stane něco

jiného.

Přímo nad dětmi shromážděnými za barikádou se zhmotňuje

vznášedlo s kapitolským erbem a k zemi se z něj snášejí desítky

stříbrných padáčků. I ve svém zoufalství děti vědí, co padáčky

obsahují. Jídlo. Léky. Dárky. Dychtivě je chytají do prokřehlých

prstů a pokoušejí se je otevřít. Vznášedlo mizí, míjí pět vteřin a pak

zhruba dvacet padáčků naráz exploduje.

Z davu se ozývá nářek. Sníh rudne a dopadají na něj kousky těl.

Mnohé z dětí umírají okamžitě, ale jiné se svíjejí v agónii na zemi.

Některé se němě potácejí sem a tam a svírají v rukách zbývající

stříbrné padáčky, jako kdyby v nich mohlo přece jen být něco

cenného. Mírotvorci očividně nic takového nečekali, protože

okamžitě začínají strhávat barikádu, aby děti mohly ven. Do mezery

v ohradě proudí další skupina v bílých uniformách. Tohle ale nejsou

mírotvorci. Jsou to zdravotníci. Vzbouřenečtí zdravotníci. Jejich

uniformy bych poznala kdekoliv. Sklánějí se k dětem, aby jim

poskytli první pomoc.

Nejprve si všímám plavovlasého copu na jejích zádech. Když si

pak svléká plášť, aby jím přikryla plačící dítě, vidím, že má vzadu

nepořádně zastrčenou košili. Reaguji stejně, jako když Cetkie

Trinketová vyvolala její jméno v den sklizně. Rozhodně mi ochabují

svaly, protože se najednou ocitám u základny stožáru. Nevzpomínám

si, jak jsem sjela dolů. V další vteřině se prodírám davem, stejně jako

tehdy. Křičím na ni, ale přes panující hluk mě nikdo neslyší. Už jsem

skoro u barikády, když mě nejspíš konečně zaslechla, protože se ke

mně na poslední chvíli otáčí a její rty vyslovují mé jméno.

A tehdy explodují zbylé padáčky.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
*Bubu z IP 94.143.169.*** | 26.1.2013 18:07
Jak se tam ale Prim dostala?  smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a devět