25
Skutečnost, nebo iluze? Hořím. Ohnivé koule, které vyšlehly z
padáčků, přeletují nad barikádami a dopadají do davu. Právě se
odvracím, když jedna zasahuje i mě, olizuje mi plamenným jazykem
záda a proměňuje mě v cosi nového. V tvora stejně neuhasitelného
jako slunce.
Ohnivý mut zná jediné: agónii bolesti. Nic nevidí, neslyší ani
necítí kromě nepolevující horkosti. Možná chvílemi upadám do
bezvědomí, ale co na tom záleží, když mi ani to neposkytuje úlevu?
Jsem Cinnův pták, planu a horečně se pokouším uniknout tomu,
čemu se uniknout nedá. Z těla mi vyrůstají ohnivá pera a rozmachy
křídel výheň jen posilují. Pohlcuji samu sebe, ale pořád to nekončí.
Konečně má křídla umdlévají, ztrácím výšku a gravitace mě
stahuje do zpěněného moře barvy Finnickových očí. Splývám na
zádech, které nadále hoří i pod vodou, ale muka slábnou a mění se v
obyčejnou bolest. Ležím, neschopná pohybu, a tehdy přicházejí
mrtví.
Moji nejbližší poletují na volném nebi nade mnou jako ptáci.
Plachtí, krouží a volají na mě, ať se k nim připojím. Chci vzlétnout,
ale křídla mám ztěžklá mořskou vodou a neuzvednu je. Kolem mě se
rojí všichni ti, které jsem nenáviděla, jako hroziví šupinatí tvorové,
kteří mi z těla vytrhávají jehlovitými zuby kusy masa. Zakusují se do
mě stále znovu a znovu a stahují mě pod hladinu.
Snáší se ke mně malý bílý pták s nádechem růžového odstínu,
chytá mě za hruď a pokouší se mě udržet na hladině. „Ne, Katniss!
Ne! Ty nesmíš odejít!“
Ale šupinaté stvůry vítězí, a jestli se mě bude držet dál, stáhnou
dolů i ji. „Pusťme, Prim!“ A ona mě konečně pouští.
Ve vodních hlubinách zůstávám úplně sama. Slyším jen vlastní
dech, ale vyžaduje obrovské úsilí, abych nabrala do plic vodu a
znovu ji vypudila. Chci přestat dýchat, jenže moře se do mě vlévá
proti mé vůli. „Nechte mě zemřít. Nechte mě odejít za ostatními“
prosím ty, kdo mě udržují naživu, ať už je to kdokoliv. Nikdo
neodpovídá.
Takhle trávím dny a roky, možná dokonce staletí. Jsem napůl
mrtvá, ale není mi dovoleno zemřít. Napůl živá, ale vyhaslá. Tak
osamělá, že bych přivítala přítomnost kohokoliv, ať už by byl
jakkoliv odporný. Když však nakonec přichází návštěvník, je sladký
a líbezný. Morfion. Rozlévá se mi po těle, utišuje mou bolest a
nadlehčuje mě, takže se vznáším k hladině a splývám na zpěněných
vlnách.
Pěna. Opravdu spočívám na pěně. Mám ji pod konečky prstů a
cítím, jak kolébá části mého nahého těla. Vnímám bolest, ale taky
získávám pocit reality. Vnitřek hrdla mám jako smirkový papír.
Obklopuje mě vůně masti proti popáleninám, kterou znám z první
arény. Slyším matčin hlas. Takové věci mě děsí, a proto se snažím
vrátit do hlubin, ale nejde to. Postupně musím přijmout skutečnost.
Jsem ošklivě popálená holka bez křídel. Bez ohně. A bez sestry.
Lékaři v oslnivě bílé kapitolské nemocnici mi věnují veškerou
svou zázračnou péči. Přikládají k obnaženým tkáním nové vrstvy
kůže. Přemlouvají buňky, aby si myslely, že patří ke mně.
Manipulují s částmi mého těla, ohýbají a narovnávají mi končetiny,
aby mi nová kůže dobře padla. Pořád opakují, jaké mám štěstí.
Oči oheň ušetřil, stejně jako většinu obličeje. Plíce reagují na
léčbu. Brzy budu jako nová.
Když má jemná kůže zesiluje natolik, aby vydržela tlak pokrývek,
přicházejí další návštěvníci. Morfion otvírá dveře živým i mrtvým.
Zažloutlému a zachmuřenému Haymitchovi. Cinnovi, který si je
nové svatební šaty. Delly, brebentící o tom, jak jsou lidé laskaví.
Mému otci, jenž zpívá všechny čtyři sloky „Oběšencova stromu“ a
připomíná mi, že matka – ta mezi směnami spí v křesle vedle mého
lůžka – se o tom nesmí dozvědět.
Jednoho dne se probouzím a vím, že mi nedovolí žít v zemi snů.
Nutí mě přijímat potravu ústy. Pohybovat svaly. Dojít si do
koupelny. Krátce mě navštěvuje prezidentka Coinová.
„Neboj se,“ říká mi. „Nechala jsem ti ho.“
Lékaře stále víc mate, proč nedokážu mluvit. Dělají řadu testů, a i
když mám poškozené hlasivky, nemělo by mi to bránit v řeči.
Nakonec přichází doktor Aurelius, místní psycholog, s teorií, že se ze
mě stal duševní, nikoliv fyzický avox. Že u mě ztrátu řeči vyvolalo
emocionální trauma. I když mu ostatní nabízejí stovky léků, on všem
říká, ať mě nechají na pokoji. Na nic se tedy neptám, ale návštěvy mi
zajišťují neustálý přísun novinek. Pokud jde o válku, Kapitol padl v
den, kdy vybuchly ty padáčky. Panem nyní vede prezidentka
Coinová a jednotky rebelů dobývají poslední ohniska kapitolského
odporu. Zajatý prezident Snow čeká na soud a s největší
pravděpodobností bude popraven. Pokud jde o můj oddíl, Cressidu a
Polluxe posílají do jednotlivých krajů, aby natáčeli reportáže o
válečných škodách. Hurikán, kterého při pokusu o útěk postřelili,
očišťuje Druhý kraj od posledních mírotvorců. Peeta pořád leží na
oddělení popálenin. Nakonec se mu přece jen podařilo dojít na
ústřední náměstí. Pokud jde o mou rodinu, matka pohřbívá svůj žal v
práci.
Já práci nemám, a tak žal naopak pohřbívá mě. V chodu mě
udržuje jen prezidentčin slib, že budu moct zabít Snowa. Až
vykonám popravu, bude po všem.
Nakonec mě propouštějí z nemocnice a dostávám v prezidentově
sídle pokoj, o nějž se dělím s matkou. Skoro nikdy tu není, protože se
stravuje i spí v práci. Chodí mě kontrolovat Haymitch, který se
ujišťuje, že jím a užívám léky. Nemá to se mnou jednoduché. Vracím
se ke starým zvykům z Třináctého kraje. Bez povolení se procházím
po paláci, po četných ložnicích a pracovnách, po tanečních sálech a
koupelnách. Hledám si zvláštní úkryty. Komoru plnou kožichů. Skříň
v knihovně. Dávno zapomenutou vanu ve skladišti vyřazeného
nábytku. V mých skrýších vládne ticho a šero a nikdo mě v nich
nedokáže najít. Choulím se do klubíčka, abych byla co nejmenší, a
snažím se úplně ztratit ze světa. V tichu si pak pohrávám s
náramkem, na němž je napsáno DUŠEVNĚ NARUŠENA.
Jmenuji se Katniss Everdeenová. Je mi sedmnáct let. Pocházím z
Dvanáctého kraje. Dvanáctý kraj neexistuje. Jsem reprodrozd.
Svrhla jsem Kapitol. Prezident Snow mé nenávidí. Zabil moji sestru.
Já teďzabiju jeho. A pak Hladové hry skončí…
Čas od času se ocitám ve svém pokoji, ale nejsem si jistá, jestli
mě sem přivedla touha po dalším morfionu, nebo jestli mě sem
přitáhl Haymitch. Jím, co mi dávají, beru si léky a nutí mě, abych se
koupala, i když nechci. Nevadí mi voda, ale zrcadlo, jež odráží mé
nahé, zmrzačené tělo. Kožní štěpy si dosud uchovávají růžový odstín
jako u novorozence. Kůže, kterou lékaři prohlásili za poškozenou, ale
zhojitelnou, je zarudlá a na některých místech vypadá jako roztavená.
Kousky mého původního já svítí bíle. Jsem jako bizarní mozaika.
Část mých vlasů oheň spálil úplně a zbytek ohořel na nejrůznější
délky. Katniss Everdeenová, dívka, která byla v plamenech. To
všechno je mi lhostejné, ale pohled na mé tělo mi připomíná bolest. I
důvod, proč jsem ji cítila. A co se stalo, než začala. A že jsem viděla,
jak se má mladší sestra proměnila v živou pochodeň.
Nepomáhá ani zavřít oči. Ve tmě oheň plane ještě jasněji.
Občas přichází doktor Aurelius. Zamlouvá se mi, protože neříká
hlouposti, jako že jsem v bezpečí, nebo že i když se mi to
momentálně nezdá, jednoho dne budu zase šťastná, a dokonce ani, že
se teď v Panemu všechno zlepší. Jenom se mě vždycky zeptá, jestli
se mi chce mluvit, a když neodpovím, usne v křesle. Podle mě sem
chodí hlavně proto, aby si zdřímnul, a takové uspořádání mi
vyhovuje.
Blíží se ale má chvíle, byť nedokážu říct přesnou hodinu a
minutu. Prezident Snow byl postaven před soud, shledán vinným a
odsouzen k trestu smrti. Říká mi to Haymitch a slyším, jak se o tom
baví strážní na chodbách. V mém pokoji se objevuje kostým
reprodrozda, stejně jako můj luk, který vypadá pořád jako nový.
Chybí jen toulec se šípy. Buď byly poškozeny, nebo mi nechtějí
dávat do ruky zbraň. Uvažuji, jestli bych se neměla na nadcházející
popravu nějak připravit, ale nic mě nenapadá.
Jedno odpoledne, jehož značnou část jsem strávila v čalouněném
sedátku u okna za malovanou zástěnou, vycházím ze svého úkrytu a
zatáčím doleva místo doprava. Ocitám se v neznámé části paláce a
okamžitě ztrácím orientaci. Na rozdíl od křídla, kde mě ubytovali, tu
není nikdo, koho bych se zeptala na cestu. Ale líbí se mi tady. Kéž
bych tak klidné místo našla dřív. Tlusté koberce a tapiserie pohlcují i
zvuky kroků. Jsou tu tlumená světla. Jemné odstíny barev. Klid a
mír. Dokud mě do nosu neudeří vůně růží. Uskakuji za závěs a tak se
třesu, že bych nedokázala ani utíkat. Čekám, kdy mě přepadnou
mutové. Nakonec si uvědomuji, že žádní nepřijdou. Co tedy cítím?
Opravdové růže? Mohla jsem zabloudit k zahradě, kde rostou?
Plížím se po chodbě a vůně sílí. Mutové byli možná cítit víc, ale
tahle vůně je čistší, protože nemusí soupeřit s pachem splašků a
výbušnin. Zatáčím za roh a najednou stojím před dvěma
překvapenými strážnými. Pochopitelně to nejsou mírotvorci. Žádní
mírotvorci už neexistují. Tohle však nejsou ani upravení vojáci v
šedých uniformách Třináctého kraje. Tihle dva, muž a žena, mají na
sobě roztrhané oblečení skutečných vzbouřenců. Na jejich vyzáblých
tělech vidím obvazy z přestálých bojů. Vojáci hlídají dveře vedoucí k
růžím. Když přistupuji blíž, překříží přede mnou zbraně, abych
nemohla projít.
„Dál nesmíte, slečno,“ říká muž.
„Vojáku,“ opravuje ho jeho společnice. „Nesmíte dovnitř, vojáku
Everdeenová. Tak znějí prezidentčiny rozkazy.“
Stojím před nimi a trpělivě čekám, až skloní zbraně a pochopí,
aniž bych jim to musela říkat, že za těmi dveřmi je něco, co
potřebuji. Chci jen růži. Jediný květ. Abych ho dala Snowovi do
klopy, než ho zastřelím. Má přítomnost patrně strážné znervózňuje.
Zatímco řeší, jestli nemají zavolat Haymitche, promlouvá náhle za
mnou ženský hlas. „Pusťte ji dál.“
Ten hlas znám, ale honem ho nedokážu zařadit. Není to nikdo ze
Sloje ani z Třináctého kraje, a rozhodně nikdo z Kapitolu. Otáčím se
a ocitám se tváří v tvář velitelce Paylorové z Osmého kraje. Vypadá
ještě unaveněji než u té nemocnice, ale kdo ne?
„Na mou odpovědnost,“ dodává. „Má právo na vše, co je za těmi
dveřmi.“ Tohle jsou její vojáci, nikoliv prezidentčini. Ihned sklánějí
zbraně a nechávají mě projít.
Na konci krátké chodby odsunuji prosklené dveře a vstupuji
dovnitř. Vůně je tu tak silná, že ji přestávám vnímat, jako kdyby ji už
můj nos nedokázal vstřebávat. Vlhký vzduch příjemně hladí mou
zanícenou kůži. A růže jsou nádherné. Vidím řady překrásných
květů, sytě růžových, oranžových jako západ slunce, a dokonce i
světle modrých. Procházím uličkami pečlivě pěstěných keříků a
rozhlížím se, ale ničeho se nedotýkám, protože dobře vím, jak smrtící
tyhle krásky mohou být. Konečně nacházím to, co hledám, na
vrcholu útlého keříku. Obrovské bílé poupě, které se právě začíná
otvírat. Přetahuji si rukáv přes prsty, abych se ničeho nedotkla holou
kůží, beru zahradnické nůžky a přikládám je těsně pod květ. Vtom se
ozve hlas. „Ta je moc hezká.“
Trhám sebou, nůžky sklapnou a přestřihují stonek.
„Barevné jsou samozřejmě taky krásné, ale nic tak nevypovídá o
dokonalosti jako bílá.“
Pořád ho nevidím, ale zdá se, že jeho hlas vychází ze sousedního
záhonku červených růží. Opatrně svírám stonek růže přes látkový
rukáv a pomalu obcházím roh. Sedí na židli u zdi. Je pečlivě
upravený a oblečený jako vždycky, ale má pouta na rukách, kotníky
mu obepínají okovy a navíc má u sebe vysílačku, která udává jeho
polohu. Na světle má jeho pleť bledý, nezdravě nazelenalý nádech.
Drží bílý kapesník potřísněný skvrnami čerstvé krve. I přes jeho
celkovou zchátralost mu hadí oči září stejně jasně a chladně jako
kdykoliv v minulosti. „Doufal jsem, že sem zabloudíš.“
To jsou jeho místnosti. Vnikla jsem do jeho domova, stejně jako
on do mého, když mi vloni vyhrožoval s dechem páchnoucím po krvi
a po růžích. Tenhle skleník patří k jeho komnatám, a možná je i jeho
nejoblíbenější. Za lepších časů se snad staral o keříky růží osobně.
Teď jsou ale dekorací jeho vězení. Proto mi strážní bránili ve vstupu.
A proto mě Paylorová pustila dál.
Předpokládala jsem, že ho drží v nejhlubším kapitolském
sklepení, ne v přepychu jeho vlastního domova. Coinová ho ale
nechala tady. Asi jako precedent pro případ, že jednoho dne svrhnou
i ji. Chce, aby bylo všem jasné, že prezidenti – i ti nejodpornější – si
zaslouží zvláštní zacházení. Kdo ví, kdy sama přijde o moc?
„Měli bychom si promluvit o spoustě věcí, ale mám dojem, že se
tu nezdržíš dlouho. Takže začneme od začátku.“ Dává se do kašle, a
když oddaluje kapesník od úst, vidím, že na látce přibyly červené
skvrny. „Chtěl jsem ti říct, jak moc je mi líto smrti tvé sestry.“
I ve svém otupělém stavu pod vlivem morfionu cítím bodnutí
bolesti. Připomínám si, že Snowova krutost nezná mezí. Ještě nad
hrobem se mě snaží zničit.
„Zemřela úplně zbytečně. V tu chvíli bylo všem jasné, že hra
skončila. Vlastně jsem se právě chystal podepsat oficiální kapitulaci,
když vypustili ty padáčky.“ Jeho oči se vpíjejí do mých, aby mu
neunikla má reakce. Nedává mi to smysl. Když oni vypustili
padáčky? „Přece sis nemyslela, že bych něco takového rozkázal já,
že ne? Nechme stranou evidentní fakt, že kdybych měl k dispozici
funkční vznášedlo, využil bych ho k útěku. I když tenhle argument
pomineme, proč bych dělal něco takového? Oba víme, že nemám
zábrany zabíjet děti, ale nesnáším plýtvání. Zabíjím jen z konkrétních
důvodů. A neexistoval žádný důvod, proč bych měl zabíjet desítky
kapitolských dětí. Žádný.“
Přemítám, jestli další záchvat kašle nehraje, abych měla čas
vstřebat jeho slova. Lže. Samozřejmě, že lže. Ale z jeho lži se
vynořuje něco dalšího.
„Musím ovšem přiznat, že to od prezidentky Coinové byl skvělý
tah. Představa, že bombarduji naše vlastní bezmocné děti, v mžiku
skoncovala s těmi chatrnými zbytky loajality, kterou ke mně
Kapitolané snad ještě cítili. Veškerý odpor pak takřka okamžitě ustal.
Věděla jsi, že to vysílali živě v televizi? Za tím je vidět Plutarchův
rukopis. I v těch padáčcích. Přesně takový styl uvažování odpovídá
vrchnímu tvůrci her, nemyslíš?“ Osušuje si kapesníkem koutky úst.
„Určitě nechtěl zabít tvoji sestru, ale takové nehody se stávají.“
V duchu se vracím do Speciální obranné sekce v Třináctém kraji,
k Diodoví a Hurikánovi. Dívám se na návrhy Hurikánových pastí,
které využívají lidského soucitu. První bomba zabije oběti. Druhá ty,
kteří jim přispěchali na pomoc. Vzpomínám na Hurikánova slova.
„Řídíme se s Diodem stejnými pravidly jako prezident Snow, když
proměňoval Peetu.“
„Moje hlavní chyba spočívala v tom,“ pokračuje Snow, „že mi
tak dlouho trvalo, než jsem pochopil plán prezidentky Coinové.
Nechat Kapitol a kraje, ať se navzájem zničí, a pak převzít moc s
téměř nepoškozeným Třináctým krajem. Vůbec by mě nepřekvapilo,
kdyby od samého začátku hodlala zaujmout moje místo. Koneckonců
byl to právě Třináctý kraj, který zahájil povstání před temnými
dobami, a když se štěstěna ve válce obrátila, nechal ostatní kraje
svému osudu. Já jsem si ale nedával pozor na Coinovou. Dával jsem
si pozor na tebe. Na reprodrozda. A ty zase na mě. Obávám se, že z
nás obou udělali hlupáky.“
Odmítám připustit, že by mohl mít pravdu. Některé věci bych
nedokázala přežít ani já. Pronáším první slova od sestřiny smrti.
„Nevěřím vám.“
Snow s hraným zklamáním vrtí hlavou. „Ach, drahá slečno
Everdeenová. Domluvili jsme se přece, že si nebudeme navzájem
lhát.“
2024 ©