Síla vzdoru: kapitola 25

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 11. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne, přečteno: 575×
390645.jpg

25

Skutečnost, nebo iluze? Hořím. Ohnivé koule, které vyšlehly z

padáčků, přeletují nad barikádami a dopadají do davu. Právě se

odvracím, když jedna zasahuje i mě, olizuje mi plamenným jazykem

záda a proměňuje mě v cosi nového. V tvora stejně neuhasitelného

jako slunce.

Ohnivý mut zná jediné: agónii bolesti. Nic nevidí, neslyší ani

necítí kromě nepolevující horkosti. Možná chvílemi upadám do

bezvědomí, ale co na tom záleží, když mi ani to neposkytuje úlevu?

Jsem Cinnův pták, planu a horečně se pokouším uniknout tomu,

čemu se uniknout nedá. Z těla mi vyrůstají ohnivá pera a rozmachy

křídel výheň jen posilují. Pohlcuji samu sebe, ale pořád to nekončí.

Konečně má křídla umdlévají, ztrácím výšku a gravitace mě

stahuje do zpěněného moře barvy Finnickových očí. Splývám na

zádech, které nadále hoří i pod vodou, ale muka slábnou a mění se v

obyčejnou bolest. Ležím, neschopná pohybu, a tehdy přicházejí

mrtví.

Moji nejbližší poletují na volném nebi nade mnou jako ptáci.

Plachtí, krouží a volají na mě, ať se k nim připojím. Chci vzlétnout,

ale křídla mám ztěžklá mořskou vodou a neuzvednu je. Kolem mě se

rojí všichni ti, které jsem nenáviděla, jako hroziví šupinatí tvorové,

kteří mi z těla vytrhávají jehlovitými zuby kusy masa. Zakusují se do

mě stále znovu a znovu a stahují mě pod hladinu.

Snáší se ke mně malý bílý pták s nádechem růžového odstínu,

chytá mě za hruď a pokouší se mě udržet na hladině. „Ne, Katniss!

Ne! Ty nesmíš odejít!“

Ale šupinaté stvůry vítězí, a jestli se mě bude držet dál, stáhnou

dolů i ji. „Pusťme, Prim!“ A ona mě konečně pouští.

Ve vodních hlubinách zůstávám úplně sama. Slyším jen vlastní

dech, ale vyžaduje obrovské úsilí, abych nabrala do plic vodu a

znovu ji vypudila. Chci přestat dýchat, jenže moře se do mě vlévá

proti mé vůli. „Nechte mě zemřít. Nechte mě odejít za ostatními“

prosím ty, kdo mě udržují naživu, ať už je to kdokoliv. Nikdo

neodpovídá.

Takhle trávím dny a roky, možná dokonce staletí. Jsem napůl

mrtvá, ale není mi dovoleno zemřít. Napůl živá, ale vyhaslá. Tak

osamělá, že bych přivítala přítomnost kohokoliv, ať už by byl

jakkoliv odporný. Když však nakonec přichází návštěvník, je sladký

a líbezný. Morfion. Rozlévá se mi po těle, utišuje mou bolest a

nadlehčuje mě, takže se vznáším k hladině a splývám na zpěněných

vlnách.

Pěna. Opravdu spočívám na pěně. Mám ji pod konečky prstů a

cítím, jak kolébá části mého nahého těla. Vnímám bolest, ale taky

získávám pocit reality. Vnitřek hrdla mám jako smirkový papír.

Obklopuje mě vůně masti proti popáleninám, kterou znám z první

arény. Slyším matčin hlas. Takové věci mě děsí, a proto se snažím

vrátit do hlubin, ale nejde to. Postupně musím přijmout skutečnost.

Jsem ošklivě popálená holka bez křídel. Bez ohně. A bez sestry.

Lékaři v oslnivě bílé kapitolské nemocnici mi věnují veškerou

svou zázračnou péči. Přikládají k obnaženým tkáním nové vrstvy

kůže. Přemlouvají buňky, aby si myslely, že patří ke mně.

Manipulují s částmi mého těla, ohýbají a narovnávají mi končetiny,

aby mi nová kůže dobře padla. Pořád opakují, jaké mám štěstí.

Oči oheň ušetřil, stejně jako většinu obličeje. Plíce reagují na

léčbu. Brzy budu jako nová.

Když má jemná kůže zesiluje natolik, aby vydržela tlak pokrývek,

přicházejí další návštěvníci. Morfion otvírá dveře živým i mrtvým.

Zažloutlému a zachmuřenému Haymitchovi. Cinnovi, který si je

nové svatební šaty. Delly, brebentící o tom, jak jsou lidé laskaví.

Mému otci, jenž zpívá všechny čtyři sloky „Oběšencova stromu“ a

připomíná mi, že matka – ta mezi směnami spí v křesle vedle mého

lůžka – se o tom nesmí dozvědět.

Jednoho dne se probouzím a vím, že mi nedovolí žít v zemi snů.

Nutí mě přijímat potravu ústy. Pohybovat svaly. Dojít si do

koupelny. Krátce mě navštěvuje prezidentka Coinová.

„Neboj se,“ říká mi. „Nechala jsem ti ho.“

Lékaře stále víc mate, proč nedokážu mluvit. Dělají řadu testů, a i

když mám poškozené hlasivky, nemělo by mi to bránit v řeči.

Nakonec přichází doktor Aurelius, místní psycholog, s teorií, že se ze

mě stal duševní, nikoliv fyzický avox. Že u mě ztrátu řeči vyvolalo

emocionální trauma. I když mu ostatní nabízejí stovky léků, on všem

říká, ať mě nechají na pokoji. Na nic se tedy neptám, ale návštěvy mi

zajišťují neustálý přísun novinek. Pokud jde o válku, Kapitol padl v

den, kdy vybuchly ty padáčky. Panem nyní vede prezidentka

Coinová a jednotky rebelů dobývají poslední ohniska kapitolského

odporu. Zajatý prezident Snow čeká na soud a s největší

pravděpodobností bude popraven. Pokud jde o můj oddíl, Cressidu a

Polluxe posílají do jednotlivých krajů, aby natáčeli reportáže o

válečných škodách. Hurikán, kterého při pokusu o útěk postřelili,

očišťuje Druhý kraj od posledních mírotvorců. Peeta pořád leží na

oddělení popálenin. Nakonec se mu přece jen podařilo dojít na

ústřední náměstí. Pokud jde o mou rodinu, matka pohřbívá svůj žal v

práci.

Já práci nemám, a tak žal naopak pohřbívá mě. V chodu mě

udržuje jen prezidentčin slib, že budu moct zabít Snowa. Až

vykonám popravu, bude po všem.

Nakonec mě propouštějí z nemocnice a dostávám v prezidentově

sídle pokoj, o nějž se dělím s matkou. Skoro nikdy tu není, protože se

stravuje i spí v práci. Chodí mě kontrolovat Haymitch, který se

ujišťuje, že jím a užívám léky. Nemá to se mnou jednoduché. Vracím

se ke starým zvykům z Třináctého kraje. Bez povolení se procházím

po paláci, po četných ložnicích a pracovnách, po tanečních sálech a

koupelnách. Hledám si zvláštní úkryty. Komoru plnou kožichů. Skříň

v knihovně. Dávno zapomenutou vanu ve skladišti vyřazeného

nábytku. V mých skrýších vládne ticho a šero a nikdo mě v nich

nedokáže najít. Choulím se do klubíčka, abych byla co nejmenší, a

snažím se úplně ztratit ze světa. V tichu si pak pohrávám s

náramkem, na němž je napsáno DUŠEVNĚ NARUŠENA.

Jmenuji se Katniss Everdeenová. Je mi sedmnáct let. Pocházím z

Dvanáctého kraje. Dvanáctý kraj neexistuje. Jsem reprodrozd.

Svrhla jsem Kapitol. Prezident Snow mé nenávidí. Zabil moji sestru.

Já teďzabiju jeho. A pak Hladové hry skončí…

Čas od času se ocitám ve svém pokoji, ale nejsem si jistá, jestli

mě sem přivedla touha po dalším morfionu, nebo jestli mě sem

přitáhl Haymitch. Jím, co mi dávají, beru si léky a nutí mě, abych se

koupala, i když nechci. Nevadí mi voda, ale zrcadlo, jež odráží mé

nahé, zmrzačené tělo. Kožní štěpy si dosud uchovávají růžový odstín

jako u novorozence. Kůže, kterou lékaři prohlásili za poškozenou, ale

zhojitelnou, je zarudlá a na některých místech vypadá jako roztavená.

Kousky mého původního já svítí bíle. Jsem jako bizarní mozaika.

Část mých vlasů oheň spálil úplně a zbytek ohořel na nejrůznější

délky. Katniss Everdeenová, dívka, která byla v plamenech. To

všechno je mi lhostejné, ale pohled na mé tělo mi připomíná bolest. I

důvod, proč jsem ji cítila. A co se stalo, než začala. A že jsem viděla,

jak se má mladší sestra proměnila v živou pochodeň.

Nepomáhá ani zavřít oči. Ve tmě oheň plane ještě jasněji.

Občas přichází doktor Aurelius. Zamlouvá se mi, protože neříká

hlouposti, jako že jsem v bezpečí, nebo že i když se mi to

momentálně nezdá, jednoho dne budu zase šťastná, a dokonce ani, že

se teď v Panemu všechno zlepší. Jenom se mě vždycky zeptá, jestli

se mi chce mluvit, a když neodpovím, usne v křesle. Podle mě sem

chodí hlavně proto, aby si zdřímnul, a takové uspořádání mi

vyhovuje.

Blíží se ale má chvíle, byť nedokážu říct přesnou hodinu a

minutu. Prezident Snow byl postaven před soud, shledán vinným a

odsouzen k trestu smrti. Říká mi to Haymitch a slyším, jak se o tom

baví strážní na chodbách. V mém pokoji se objevuje kostým

reprodrozda, stejně jako můj luk, který vypadá pořád jako nový.

Chybí jen toulec se šípy. Buď byly poškozeny, nebo mi nechtějí

dávat do ruky zbraň. Uvažuji, jestli bych se neměla na nadcházející

popravu nějak připravit, ale nic mě nenapadá.

Jedno odpoledne, jehož značnou část jsem strávila v čalouněném

sedátku u okna za malovanou zástěnou, vycházím ze svého úkrytu a

zatáčím doleva místo doprava. Ocitám se v neznámé části paláce a

okamžitě ztrácím orientaci. Na rozdíl od křídla, kde mě ubytovali, tu

není nikdo, koho bych se zeptala na cestu. Ale líbí se mi tady. Kéž

bych tak klidné místo našla dřív. Tlusté koberce a tapiserie pohlcují i

zvuky kroků. Jsou tu tlumená světla. Jemné odstíny barev. Klid a

mír. Dokud mě do nosu neudeří vůně růží. Uskakuji za závěs a tak se

třesu, že bych nedokázala ani utíkat. Čekám, kdy mě přepadnou

mutové. Nakonec si uvědomuji, že žádní nepřijdou. Co tedy cítím?

Opravdové růže? Mohla jsem zabloudit k zahradě, kde rostou?

Plížím se po chodbě a vůně sílí. Mutové byli možná cítit víc, ale

tahle vůně je čistší, protože nemusí soupeřit s pachem splašků a

výbušnin. Zatáčím za roh a najednou stojím před dvěma

překvapenými strážnými. Pochopitelně to nejsou mírotvorci. Žádní

mírotvorci už neexistují. Tohle však nejsou ani upravení vojáci v

šedých uniformách Třináctého kraje. Tihle dva, muž a žena, mají na

sobě roztrhané oblečení skutečných vzbouřenců. Na jejich vyzáblých

tělech vidím obvazy z přestálých bojů. Vojáci hlídají dveře vedoucí k

růžím. Když přistupuji blíž, překříží přede mnou zbraně, abych

nemohla projít.

„Dál nesmíte, slečno,“ říká muž.

„Vojáku,“ opravuje ho jeho společnice. „Nesmíte dovnitř, vojáku

Everdeenová. Tak znějí prezidentčiny rozkazy.“

Stojím před nimi a trpělivě čekám, až skloní zbraně a pochopí,

aniž bych jim to musela říkat, že za těmi dveřmi je něco, co

potřebuji. Chci jen růži. Jediný květ. Abych ho dala Snowovi do

klopy, než ho zastřelím. Má přítomnost patrně strážné znervózňuje.

Zatímco řeší, jestli nemají zavolat Haymitche, promlouvá náhle za

mnou ženský hlas. „Pusťte ji dál.“

Ten hlas znám, ale honem ho nedokážu zařadit. Není to nikdo ze

Sloje ani z Třináctého kraje, a rozhodně nikdo z Kapitolu. Otáčím se

a ocitám se tváří v tvář velitelce Paylorové z Osmého kraje. Vypadá

ještě unaveněji než u té nemocnice, ale kdo ne?

„Na mou odpovědnost,“ dodává. „Má právo na vše, co je za těmi

dveřmi.“ Tohle jsou její vojáci, nikoliv prezidentčini. Ihned sklánějí

zbraně a nechávají mě projít.

Na konci krátké chodby odsunuji prosklené dveře a vstupuji

dovnitř. Vůně je tu tak silná, že ji přestávám vnímat, jako kdyby ji už

můj nos nedokázal vstřebávat. Vlhký vzduch příjemně hladí mou

zanícenou kůži. A růže jsou nádherné. Vidím řady překrásných

květů, sytě růžových, oranžových jako západ slunce, a dokonce i

světle modrých. Procházím uličkami pečlivě pěstěných keříků a

rozhlížím se, ale ničeho se nedotýkám, protože dobře vím, jak smrtící

tyhle krásky mohou být. Konečně nacházím to, co hledám, na

vrcholu útlého keříku. Obrovské bílé poupě, které se právě začíná

otvírat. Přetahuji si rukáv přes prsty, abych se ničeho nedotkla holou

kůží, beru zahradnické nůžky a přikládám je těsně pod květ. Vtom se

ozve hlas. „Ta je moc hezká.“

Trhám sebou, nůžky sklapnou a přestřihují stonek.

„Barevné jsou samozřejmě taky krásné, ale nic tak nevypovídá o

dokonalosti jako bílá.“

Pořád ho nevidím, ale zdá se, že jeho hlas vychází ze sousedního

záhonku červených růží. Opatrně svírám stonek růže přes látkový

rukáv a pomalu obcházím roh. Sedí na židli u zdi. Je pečlivě

upravený a oblečený jako vždycky, ale má pouta na rukách, kotníky

mu obepínají okovy a navíc má u sebe vysílačku, která udává jeho

polohu. Na světle má jeho pleť bledý, nezdravě nazelenalý nádech.

Drží bílý kapesník potřísněný skvrnami čerstvé krve. I přes jeho

celkovou zchátralost mu hadí oči září stejně jasně a chladně jako

kdykoliv v minulosti. „Doufal jsem, že sem zabloudíš.“

To jsou jeho místnosti. Vnikla jsem do jeho domova, stejně jako

on do mého, když mi vloni vyhrožoval s dechem páchnoucím po krvi

a po růžích. Tenhle skleník patří k jeho komnatám, a možná je i jeho

nejoblíbenější. Za lepších časů se snad staral o keříky růží osobně.

Teď jsou ale dekorací jeho vězení. Proto mi strážní bránili ve vstupu.

A proto mě Paylorová pustila dál.

Předpokládala jsem, že ho drží v nejhlubším kapitolském

sklepení, ne v přepychu jeho vlastního domova. Coinová ho ale

nechala tady. Asi jako precedent pro případ, že jednoho dne svrhnou

i ji. Chce, aby bylo všem jasné, že prezidenti – i ti nejodpornější – si

zaslouží zvláštní zacházení. Kdo ví, kdy sama přijde o moc?

„Měli bychom si promluvit o spoustě věcí, ale mám dojem, že se

tu nezdržíš dlouho. Takže začneme od začátku.“ Dává se do kašle, a

když oddaluje kapesník od úst, vidím, že na látce přibyly červené

skvrny. „Chtěl jsem ti říct, jak moc je mi líto smrti tvé sestry.“

I ve svém otupělém stavu pod vlivem morfionu cítím bodnutí

bolesti. Připomínám si, že Snowova krutost nezná mezí. Ještě nad

hrobem se mě snaží zničit.

„Zemřela úplně zbytečně. V tu chvíli bylo všem jasné, že hra

skončila. Vlastně jsem se právě chystal podepsat oficiální kapitulaci,

když vypustili ty padáčky.“ Jeho oči se vpíjejí do mých, aby mu

neunikla má reakce. Nedává mi to smysl. Když oni vypustili

padáčky? „Přece sis nemyslela, že bych něco takového rozkázal já,

že ne? Nechme stranou evidentní fakt, že kdybych měl k dispozici

funkční vznášedlo, využil bych ho k útěku. I když tenhle argument

pomineme, proč bych dělal něco takového? Oba víme, že nemám

zábrany zabíjet děti, ale nesnáším plýtvání. Zabíjím jen z konkrétních

důvodů. A neexistoval žádný důvod, proč bych měl zabíjet desítky

kapitolských dětí. Žádný.“

Přemítám, jestli další záchvat kašle nehraje, abych měla čas

vstřebat jeho slova. Lže. Samozřejmě, že lže. Ale z jeho lži se

vynořuje něco dalšího.

„Musím ovšem přiznat, že to od prezidentky Coinové byl skvělý

tah. Představa, že bombarduji naše vlastní bezmocné děti, v mžiku

skoncovala s těmi chatrnými zbytky loajality, kterou ke mně

Kapitolané snad ještě cítili. Veškerý odpor pak takřka okamžitě ustal.

Věděla jsi, že to vysílali živě v televizi? Za tím je vidět Plutarchův

rukopis. I v těch padáčcích. Přesně takový styl uvažování odpovídá

vrchnímu tvůrci her, nemyslíš?“ Osušuje si kapesníkem koutky úst.

„Určitě nechtěl zabít tvoji sestru, ale takové nehody se stávají.“

V duchu se vracím do Speciální obranné sekce v Třináctém kraji,

k Diodoví a Hurikánovi. Dívám se na návrhy Hurikánových pastí,

které využívají lidského soucitu. První bomba zabije oběti. Druhá ty,

kteří jim přispěchali na pomoc. Vzpomínám na Hurikánova slova.

„Řídíme se s Diodem stejnými pravidly jako prezident Snow, když

proměňoval Peetu.“

„Moje hlavní chyba spočívala v tom,“ pokračuje Snow, „že mi

tak dlouho trvalo, než jsem pochopil plán prezidentky Coinové.

Nechat Kapitol a kraje, ať se navzájem zničí, a pak převzít moc s

téměř nepoškozeným Třináctým krajem. Vůbec by mě nepřekvapilo,

kdyby od samého začátku hodlala zaujmout moje místo. Koneckonců

byl to právě Třináctý kraj, který zahájil povstání před temnými

dobami, a když se štěstěna ve válce obrátila, nechal ostatní kraje

svému osudu. Já jsem si ale nedával pozor na Coinovou. Dával jsem

si pozor na tebe. Na reprodrozda. A ty zase na mě. Obávám se, že z

nás obou udělali hlupáky.“

Odmítám připustit, že by mohl mít pravdu. Některé věci bych

nedokázala přežít ani já. Pronáším první slova od sestřiny smrti.

„Nevěřím vám.“

Snow s hraným zklamáním vrtí hlavou. „Ach, drahá slečno

Everdeenová. Domluvili jsme se přece, že si nebudeme navzájem

lhát.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvanáct