Síla vzdoru: kapitola 26

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 11. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne, přečteno: 569×
390645.jpg

26

Když vycházím na chodbu, Paylorová stojí pořád na tom samém

místě. „Našla jsi to, co jsi hledala?“ ptá se.

Místo odpovědi pozvednu ruku s bílým poupětem a klopýtám

kolem ní. Nějak jsem se určitě vrátila do svého pokoje, protože další

věcí, na kterou si vzpomínám, je, jak v koupelně napouštím do

sklenice vodu a dávám do ní růži. Klekám si na chladnou dlažbu a

zírám na květinu – ve studeném světle zářivky se na její bělost

člověk těžko soustředí. Zabírám prstem za náramek a prudce jím

otáčím, až mě bolí zápěstí. Doufám, že mě bolest zakotví v realitě

stejně jako Peetu. Musím to vydržet. Musím se dozvědět pravdu.

Existují dvě základní možnosti, byť s různými variantami.

Zaprvé, jak jsem původně věřila, že vznášedlo poslal Kapitol a

obětoval životy vlastních dětí, protože věděl, že jim rebelové, kteří

právě dorazili na náměstí, přispěchají na pomoc. Tuto domněnku

podporuje několik skutečností: vznášedlo mělo kapitolský erb, nikdo

se nepokusil stroj sestřelit a existuje dlouhá tradice využívání dětí

jako pěšáků v boji proti krajům. Zadruhé je tu Snowovo vysvětlení.

Že kapitolské vznášedlo řídili povstalci, kteří hodili bomby mezi děti,

aby urychleně ukončili válku. Pokud je to ale pravda, proč Kapitol

nezahájil palbu na nepřátele? Zastihlo je vznášedlo nepřipravené?

Nezbývaly jim už žádné obranné prostředky? Děti jsou ve Třináctém

kraji vysoce ceněny, nebo to tak aspoň vždycky vypadalo. Pro mě to

neplatí. Jakmile jsem přestala být užitečná, klidně by mě obětovali.

Ačkoliv je to nejspíš už hodně dávno, co mě v téhle válce všichni

přestali považovat za dítě. A proč by vzbouřenci dělali něco

takového, když věděli, že druhá vlna explozí s největší

pravděpodobností vyřídí jejich vlastní zdravotníky? To by neudělali.

To nemohli. Snow lže. Manipuluje se mnou jako vždycky. Doufá, že

mě poštve proti rebelům a že je třeba i zničím. Ano. Jistě.

Tak proč ve mně pořád hlodají pochybnosti? Zaprvé tu jsou ty

bomby, které vybuchly nadvakrát. Ne že by Kapitol nemohl používat

stejnou zbraň, ale u rebelů jsem si jistá, že ji měli. Jednalo se o

duchovní dítě Hurikána a Dioda. Navíc je pravda, že se Snow

nepokusil o útěk, ačkoliv by určitě chtěl přežít. Dá se těžko uvěřit, že

někde neměl připravený bunkr s dostatkem zásob, aby v něm dožil

svůj hadí život. A nakonec to, jak Snow hodnotil Coinovou. Nedá se

popřít, že se prezidentka zachovala přesně tak, jak říkal. Nechala

Kapitol a kraje, ať se navzájem zlikvidují, a pak se chopila moci. I

kdyby však od začátku měla takový plán, neznamená to, že nechala

shodit ty padáčky. Už tak měla vítězství v kapse. Všechno držela

pevně v rukách.

Kromě mě.

Vzpomínám si na Boggsovu odpověď, když jsem připustila, že

jsem zatím neuvažovala o případném prezidentčině nástupci. „Jestli

tvá okamžitá odpověď nezní prezidentka Coinová, pak jsi pro ni

hrozba. Jsi tváří povstání. Dost možná máš větší vliv než kterýkoliv

jiný živý člověk. Navenek jsi ji zatím tak maximálně tolerovala, nic

víc.“

Přemýšlím o Prim, které nebylo ještě ani čtrnáct. Nebyla dost

stará, aby jí přiznali titul vojáka, ale z nějakého důvodu pracovala v

první linii. Jak je to možné? Nepochybuji, že má sestra o takové

místo stála a že byla obratnější zdravotnice než mnozí starší zájemci.

I tak ale musel účast třináctiletého dítěte v bojích schválit někdo

vysoce postavený. Udělala to Coinová v naději, že mě ztráta Prim

dorazí? Nebo že mě naopak přiměje, abych se postavila za ni?

Nemusela jsem její smrt vidět osobně. Náměstí zabírala řada kamer,

které zachytily celou událost jednou provždy.

Ne, teď začínám být paranoidní. O takové misi by vědělo příliš

mnoho lidí. Informace by se roznesly. Nebo ne? Kdo o ní musel

vědět kromě Coinové, Plutarcha a několika loajálních nebo snadno

odstranitelných členů vedení?

Potřebuji, aby mi někdo pomohl, ale skoro každý, komu jsem

důvěřovala, je po smrti. Cinna. Boggs. Finnick. Prim. Peeta přežil,

ale ten může taky jen spekulovat a kdo ví, v jakém je vlastně

duševním stavu. Zbývá Hurikán. Je daleko, ale i kdyby byl u mě,

mohla bych se mu svěřit? Co bych řekla? Jak bych zformulovala

svoje pochyby, aniž bych naznačila, že Prim zabila jeho bomba?

Absurdnost takové představy je jedním z nejpádnějších důvodů pro

závěr, že Snow lže.

Nakonec asi existuje jediný člověk, který by mohl vědět, co se

stalo, a přitom být na mé straně. Je nebezpečné vůbec o tom začít

hovořit, ale i když Haymitch riskoval můj život v aréně, myslím, že

by mě neudal Coinové. Ať už spolu máme jakékoliv spory, řešíme je

mezi čtyřma očima.

Zvedám se ze země a přecházím chodbu k jeho pokoji. Když

neodpovídá na zaklepání, vstupuji dovnitř. Fuj. Je neuvěřitelné, jak

rychle dokáže zaneřádit svoje bydlení. Všude se válejí talíře s

nedojedenými porcemi, roztříštěné láhve od alkoholu a třísky

rozbitého nábytku po pijáckém záchvatu vzteku. Haymitch leží

neupravený a nemytý na posteli. Je v bezvědomí.

„Haymitchi,“ říkám a třesu mu nohou. To pochopitelně nestačí.

Zkouším to ještě několikrát, ale nakonec mu chrstnu do obličeje

džbán vody. Prudce se probouzí, lapá po dechu a poslepu se rozhání

nožem. Snowův pád Haymitche očividně nevysvobodil z nočních

můr.

„Ach, to jsi ty,“ mumlá. Z jeho hlasu poznávám, že je pořád

opilý.

„Haymitchi,“ začínám.

„To se podívejme. Reprodrozd našel svůj hlas.“ Ušklíbne se.

„Plutarch bude moc rád.“ Přihýbá si z láhve. „Proč jsem mokrý jako

myš?“ Nenápadně pouštím džbán na hromadu špinavých šatů.

„Potřebuji vaši pomoc,“ říkám.

Haymitch říhá a vzduchem se šíří pach alkoholových výparů. „S

čímpak, drahoušku? Zase máš nějaký trable s klukama?“ Nevím

proč, ale touhle poznámkou mě raní víc, než se mu obvykle daří.

Zřejmě je to na mně vidět, protože se i přes svou opilost snaží zařadit

zpátečku. „Dobře, to nebylo vtipné.“ Mlčky vycházím ze dveří.

„Nebylo to vtipné! Vrať se!“ Podle žuchnutí, které za sebou slyším,

se zřejmě za mnou pokoušel vyběhnout, ale to je mi fuk.

Bloumám po paláci a schovávám se do šatní skříně plné

hedvábných oděvů. Strhávám je z ramínek a zahrabávám se do nich.

V podšívce kapsy nahmatávám zapomenutou pilulku morfionu a jen

tak nasucho ji polykám, abych odvrátila hrozící hysterický záchvat.

Pilulka však nestačí na to, aby uvedla věci do pořádku. Z dálky

slyším Haymitchovo volání, ale v tomhle stavu mě nenajde.

Obzvlášť v mém novém úkrytu. Obklopuje mě hedvábí a připadám si

jako housenka v zámotku, čekající na proměnu. Vždycky jsem se

domnívala, že taková proměna probíhá v klidu. A zpočátku taky ano.

Jak se ale nořím hlouběji do tmy, cítím se stále hůř, kluzká látka mě

dusí a já se nemohu vynořit, dokud se nezměním v něco krásného.

Svíjím se, snažím se opustit zničené tělo a nechat si narůst bezchybná

křídla. Přes veškeré úsilí však zůstávám škaredým tvorem,

popáleným od výbuchů bomb.

Setkání se Snowem přivolává starý repertoár nočních můr. Jako

kdyby mě zase bodli sršáni. Zaplavuje mě vlna hrůzných výjevů s

krátkým oddechem, který si pletu s probuzením, jenomže hned

vzápětí na mě čeká vlna další. Když mě konečně nacházejí strážní,

sedím na podlaze skříně zamotaná v hedvábí a ječím z plných plic.

Bojuji s nimi, dokud mě nepřesvědčí, že mi chtějí pomoct,

vysvobozují mě ze škrtícího hedvábí a odvádějí mě zpátky do mého

pokoje. Cestou míjíme okno a já za ním vidím kalné, zasněžené ráno.

V pokoji na mě čeká Haymitch se silnou kocovinou, hrstí pilulek

a tácem jídla, na něž ani jeden z nás nemá žaludek. Chabě se mě

pokouší přimět k hovoru, ale když vidí, že to k ničemu není, posílá

mě do koupelny, kde mi někdo připravil horkou lázeň. Sestupuji po

třech schůdkách do hluboké vany a sedám si. Pěna mi dosahuje až ke

krku a já doufám, že brzy zaberou léky. Dívám se na růži, která přes

noc rozkvetla a provoněla celou místnost. Vstávám a natahuji se po

ručníku, abych ho přes ni přehodila, ale vtom se ozývá váhavé

klepání, dveře koupelny se otvírají a objevují se tři známé obličeje.

Snaží se vyloudit úsměv, ovšem ani Venia nedokáže při pohledu na

mé zničené tělo skrýt šok. „Překvapení!“ vypískne Octavia a

rozpláče se. Přemýšlím, proč jsou asi tady, ale pak mi dochází, že

určitě nastal den popravy. Přišli mě připravit pro kamery. Udělat ze

mě krasavici v základní verzi. Není divu, že Octavia brečí. Jde o

nesplnitelný úkol.

Nedokážou se dotýkat mozaiky mé kůže, protože se bojí, že mě to

bude bolet, a tak se umývám a utírám sama. Ujišťuji je, že bolest už

skoro ani nevnímám, ale Flavius se stejně nervózně ošívá, když mě

balí do županu. V ložnici na mě čeká další překvapení. Sedí v křesle,

rovná jako pravítko a dokonalá od kovově zlaté paruky po kožené

kozačky. V ruce drží papíry. Vypadá pozoruhodně stejně, až na

prázdný pohled v očích.

„Cetkie,“ říkám ohromeně.

„Ahoj Katniss.“ Vstává a líbá mě na tvář, jako kdyby se od

našeho posledního setkání ten večer před Čtvrtohrami nic

neodehrálo. „Vypadá to, že dnes máme před sebou další velký,

převeliký den. Co kdybys začala s líčením a já zatím skočila

dohlédnout na další přípravy?“

„Dobře,“ přikyvuji, ale to už Cetkie odchází.

„Plutarch s Haymitchem prý měli co dělat, aby jí zachránili

život,“ šeptá mi Venia. „Pomohlo jí, že ji po tvém útěku uvěznili.“

Je to docela síla. Cetkie Trinketová jako rebel. Ale nechci, aby ji

Coinová zabila, a v duchu se usnáším, že o ní tak musím taky mluvit,

pokud se mě někdo zeptá. „Takže je asi dobře, že vás tři Plutarch

unesl.“

„Jsme jediný přípravný tým, který zůstal naživu. A všichni

vizážisté ze Ctvrtoher jsou po smrti,“ konstatuje Venia. Nedodává,

kdo konkrétně je zabil. Začínám se ptát sama sebe, jestli na tom

vůbec záleží. Venia opatrně zvedá mé zjizvené ruce a prohlíží si je.

„Jaké bys chtěla nehty? Červené, nebo radši uhlově černé?“

Flavius provádí s mými ohořelými vlasy skutečné zázraky a daří

se mu nejen vyrovnat nestejnou délku vepředu, ale delšími prameny

taky obratně maskuje lysiny. Můj obličej, který plameny víceméně

ušetřily, nepředstavuje větší problém než obvykle. Když si navlékám

Cinnův kostým reprodrozda, jsou vidět jen jizvy na krku, předloktí a

na rukách. Octavia mi na hruď připíná špendlík s reprodrozdem a

všichni se díváme do zrcadla. Nemohu uvěřit, jak normálně po jejich

zásahu navenek vypadám, i když uvnitř jsem taková troska.

Ozve se zaklepání a do místnosti vchází Hurikán. „Mohu si s

tebou na minutku promluvit v soukromí?“ ptá se. V zrcadle sleduji

svůj přípravný tým. Nevědí, kam by měli jít, několikrát do sebe

nemotorně narážejí a nakonec se zavírají v koupelně.

Hurikán přistupuje za mě a díváme se na svoje odrazy v zrcadle.

Hledám něco, čeho bych se mohla zachytit, nějaké znamení, že jsme

pořád ta dvojice, která se před pěti lety náhodou potkala v lese –

dívka a chlapec, kteří se stali nerozlučnými partnery. Uvažuji, co by

se s nimi stalo, kdyby ta dívka neskončila v den sklizně jako

splátkyně v Hladových hrách. Jestli by se do něj zamilovala a třeba si

ho i vzala. A někdy v budoucnosti, až by jejich sourozenci vyrostli,

jestli by spolu utekli do lesů a nechali Dvanáctý kraj jednou provždy

za sebou. Vedli by v pustině šťastný život, nebo by se mezi nimi

usídlil černý smutek i bez pomoci Kapitolu?

„Přinesl jsem ti tohle.“ Hurikán zvedá toulec. Beru si ho, ale

všímám si, že je v něm jen jeden obyčejný šíp. „Mělo by to být

symbolické ukončení války. Poslední výstřel.“

„Co když minu?“ ptám se. „Dojde Coinová pro ten šíp a přinese

mi ho zpátky? Nebo prostřelí Snowovi hlavu sama?“

„Nemineš.“ Hurikán mi navléká toulec přes rameno.

Stojíme proti sobě a vyhýbáme se pohledu toho druhého.

„Nepřišel jsi mě navštívit v nemocnici.“ Neodpovídá, a tak to

nakonec prostě řeknu. „Byla to tvoje bomba?“

„Nevím. Ani Diod to neví,“ přiznává. „Záleží na tom? Pořád na

to budeš myslet.“

Čeká, že jeho slova popřu. Ráda bych, ale Hurikán má pravdu.

Ještě teď vidím záblesk, s nímž se vzňala, a cítím horko plamenů. A

nikdy nedokážu tenhle výjev oddělit od Hurikána. Mlčení je jasnou

odpovědí.

„To byla jediná věc, na které jsem mohl stavět. Že se starám o

tvoji rodinu,“ vzdychá. „Miř přesně, ano?“ Hladí mě po tváři a

odchází. Chci ho zavolat zpátky a říct mu, že jsem se mýlila. Že

přijdu na způsob, jak se s tím smířit. Že si pamatuji, za jakých

okolností tu bombu vymýšlel. Že vezmu v úvahu i vlastní

neomluvitelné zločiny. Odhalím pravdu o tom, kdo shodil ty

padáčky. Dokážu, že to nebyli vzbouřenci. Odpustím mu. Ale

nemohu, a tak se budu muset prostě vyrovnat s tou bolestí.

Přichází Cetkie, aby mě odvedla na nějakou poradu. Beru si luk a

na poslední chvíli si vzpomínám na růži, která čeká ve sklenici s

vodou. Když otvírám dveře koupelny, nacházím svůj přípravný tým,

jak sklesle a poraženě sedí na okraji vany. Připomínám si, že nejsem

jediná, komu se roztříštil svět. „Pojďte,“ vybízím je. „Publikum

čeká.“

Očekávám Plutarchovy instrukce ohledně toho, kde mám stát a na

jaké znamení mám zastřelit Snowa. Místo toho vcházím do místnosti,

kde kolem stolu sedí šest lidí. Peeta, Johanna, Diod, Haymitch,

Annie a Enobaria. Všichni mají na sobě šedivé uniformy rebelů ze

Třináctého kraje a nikdo nevypadá zvlášť zdravě. „O co jde?“ ptám

se.

„Nevíme,“ krčí Haymitch rameny. „Vypadá to na setkání

zbývajících vítězů.“

„Kde jsou všichni ostatní?“ divím se.

„Odvrácená stránka popularity,“ povzdychne si Diod. „Útočily na

nás obě strany. Kapitol zabil vítěze, které podezříval z toho, že straní

povstalcům, a povstalci zabili ty, které podezřívali ze spojenectví s

Kapitolem.“

Johanna se mračí na Enobarii. „Tak co tu dělá ona?“

„Chrání ji dohoda s reprodrozdem,“ ozývá se za mnou Coinová.

„Katniss Everdeenová souhlasila s tím, že podpoří povstání výměnou

za imunitu zajatých vítězů. Katniss splnila svou část dohody a my

dodržíme zase svoji.“

Enobaria se na Johannu usmívá. „Netvař se tak nafoukaně,“ vrčí

Johanna. „Stejně tě zabijeme.“

„Posaď se, Katniss,“ říká Coinová a zavírá za sebou dveře.

Sedám si mezi Annii a Dioda a opatrně stavím Snowovu růži na stůl.

Coinová jako obvykle neztrácí čas úvody a jde rovnou k věci.

„Svolala jsem vás, abyste projednali následující bod. Dnes

popravíme Snowa. V uplynulých týdnech byly odsouzeny stovky

jeho kompliců a všichni čekají na popravu. Utrpení krajů bylo

nicméně tak obrovské, že se ani tato opatření nezdají obětem

dostatečná. Mnozí volají po úplném vyhlazení všech lidí s

kapitolským občanstvím. To si v zájmu zachování udržitelné

populace nemůžeme dovolit.“

Přes vodu ve sklenici vidím pokřivený obraz Peetovy ruky s

jizvami od popálenin. Oba jsme teď ohňoví mutové. Zvedám pohled

k místu, kde plameny olízly jeho čelo, spálily mu obočí a těsně se

vyhnuly jeho očím. Těm modrým očím, které se ve škole vždycky

podívaly do mých a zase se rychle odvrátily. Jako teď.

„Proto byla předložena alternativa. Vzhledem k tomu, že jsem se

svými kolegy nedospěla ke shodě, necháváme rozhodnutí na vítězích

minulých Hladových her. Ke schválení stačí prostá většina čtyř

hlasů. Nikdo se nesmí zdržet hlasování,“ říká Coinová. „Návrh

spočívá v tom, že namísto vyhlazení celé kapitolské populace

uspořádáme poslední, symbolické Hladové hry, s dětmi, které jsou

přímými příbuznými těch, kdo měli největší moc.“

Všichni se k ní užasle otáčíme. „Cože?“ nechápe Johanna.

„Uspořádáme ještě jedny Hladové hry, tentokrát s kapitolskými

dětmi,“ opakuje Coinová.

„Děláte si legraci?“ ptá se Peeta.

„Ne. Taky bych vás měla informovat, že pokud se hry uskuteční,

rozhlásíme, že se tak děje s vaším souhlasem. Individuální hlasování

ovšem zůstane pro vaši vlastní bezpečnost v tajnosti,“ dodává

prezidentka.

„To byl Plutarchův nápad?“ zajímá se Haymitch.

„Ne, můj,“ odpovídá Coinová. „Jde o pokus ukonejšit touhu lidí

po pomstě s co nejmenšími ztrátami na životech. Můžete hlasovat.“

„Ne!“ vybuchne Peeta. „Já samozřejmě hlasuji proti! Nesmíme

mít další Hladové hry!“

„Proč ne?“ odsekává Johanna. „Mně to připadá jenom fér. Třeba

takový Snow má vnučku. Já jsem pro.“

„Já taky,“ říká Enobaria téměř lhostejně. „Jen ať poznají, zač je

toho loket.“

„Kvůli tomu jsme se přece bouřili, vzpomínáte?“ Peeta se dívá na

nás ostatní. „Annie?“

„Hlasuji s Peetou,“ špitne Annie. „Stejně by hlasoval i Finnick,

kdyby tu byl.“

„Jenže tu není, protože ho zabili Snowovi mutové,“ připomíná jí

Johanna.

„Ne,“ přidává se Diod. „Dávali bychom tím špatný příklad. Už na

sebe nesmíme pohlížet jako na nepřátele. V tuhle chvíli je pro přežití

zásadně důležitá jednota. Takže ne.“

„Zbývají Katniss a Haymitch,“ poznamenává Coinová.

Proběhlo to takhle i v minulosti? Před pětasedmdesáti nebo

kolika lety? Sešla se skupina lidí u stolu a hlasovala o zahájení

Hladových her? Zazněly protichůdné názory? Zasazoval se někdo o

milosrdenství, ale přebily ho hlasy volající po smrti dětí z krajů? V

nosu mě šimrá vůně Snowovy růže a hrdlo se mi stahuje zoufalstvím.

Tolik lidí, které jsem měla ráda, je po smrti, a my se tu bavíme o

dalších Hladových hrách, abychom nemrha-li lidskými životy. Nic se

nezměnilo. Nic se nikdy nezmění.

Pečlivě zvažuji své možnosti a nechávám si všechno projít

hlavou. Nakonec, s očima na růži, říkám: „Hlasuji ano…, kvůli

Prim.“

„Haymitchi, je to na vás,“ říká Coinová.

Peeta rozzlobeně bombarduje Haymitche slovy o zvěrstvu, na

kterém se může spolupodílet, ale Haymitch nespouští pohled ze mě.

Teď poznáme, nakolik jsme stejní a nakolik mě opravdu chápe.

„Jsem s reprodrozdem,“ odpovídá nakonec.

„Výborně. Tím je rozhodnuto,“ říká prezidentka. „Teď už

musíme jít na popravu.“

Když mě míjí, zvedám k ní sklenici s růží. „Mohla byste zařídit,

aby ji měl Snow v klopě? Těsně nad srdcem?“

Coinová se usmívá. „Jistě. A zajistím, aby věděl o chystaných

hrách.“

„Děkuji,“ přikyvuji.

Do místnosti se hrnou spousty lidí, kteří mě obklopují. Poslední

přepudrování, Plutarchovy pokyny, a už mě odvádějí k hlavnímu

vchodu Snowova paláce. Náměstí je přeplněné, a někteří přihlížející

se dokonce musejí tísnit v přilehlých ulicích. Před palácem zaujímají

své pozice vojáci, důstojníci, vůdci vzbouřenců a vítězové

Hladových her. Slyším provolávání slávy, které naznačuje, že se na

balkoně objevila Coinová. Pak mi Cetkie poklepe na rameno a já

vycházím do chladného zimního dne zalitého sluncem. Kráčím na

své místo a doprovází mě ohlušující burácení davu. Podle pokynů se

otáčím, aby mě viděli z profilu, a čekám. Nakonec vyvádějí Snowa.

Diváci šílí. Přivazují mu ruce za zády ke kůlu, což ani není nutné.

Nikam neuteče. Nemá kam se uchýlit. Tohle není rozlehlé

prostranství před Výcvikovým centrem, ale úzká terasa. Není divu,

že po mně nikdo nechtěl, abych trénovala střelbu. Snow je deset

kroků přede mnou.

Cítím, jak mi luk ožívá pod rukama. Sahám pro šíp, přikládám ho

k tětivě a mířím na prezidentovu růži, ale přitom pozorně sleduji jeho

tvář. Snow kašle a po bradě mu stéká pramínek krvavých slin.

Olizuje si napuchlé rty. Hledám v jeho očích sebemenší stopu nějaké

emoce – strachu, lítosti nebo zlosti. Čtu v nich však jen stejné

pobavení jako při našem posledním rozhovoru. Jako kdyby opakoval

to, co mi řekl. „Ach, drahá slečno Everdeenová. Domluvili jsme se

přece, ze si nebudeme navzájem lhát.“

Má pravdu. Na tom jsme se skutečně domluvili. Hrot šípu se

zvedá vzhůru. Pouštím tětivu. Přes zábradlí balkonu přepadává

prezidentka Coinová a řítí se k zemi. Je mrtvá.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a dvě