26
Když vycházím na chodbu, Paylorová stojí pořád na tom samém
místě. „Našla jsi to, co jsi hledala?“ ptá se.
Místo odpovědi pozvednu ruku s bílým poupětem a klopýtám
kolem ní. Nějak jsem se určitě vrátila do svého pokoje, protože další
věcí, na kterou si vzpomínám, je, jak v koupelně napouštím do
sklenice vodu a dávám do ní růži. Klekám si na chladnou dlažbu a
zírám na květinu – ve studeném světle zářivky se na její bělost
člověk těžko soustředí. Zabírám prstem za náramek a prudce jím
otáčím, až mě bolí zápěstí. Doufám, že mě bolest zakotví v realitě
stejně jako Peetu. Musím to vydržet. Musím se dozvědět pravdu.
Existují dvě základní možnosti, byť s různými variantami.
Zaprvé, jak jsem původně věřila, že vznášedlo poslal Kapitol a
obětoval životy vlastních dětí, protože věděl, že jim rebelové, kteří
právě dorazili na náměstí, přispěchají na pomoc. Tuto domněnku
podporuje několik skutečností: vznášedlo mělo kapitolský erb, nikdo
se nepokusil stroj sestřelit a existuje dlouhá tradice využívání dětí
jako pěšáků v boji proti krajům. Zadruhé je tu Snowovo vysvětlení.
Že kapitolské vznášedlo řídili povstalci, kteří hodili bomby mezi děti,
aby urychleně ukončili válku. Pokud je to ale pravda, proč Kapitol
nezahájil palbu na nepřátele? Zastihlo je vznášedlo nepřipravené?
Nezbývaly jim už žádné obranné prostředky? Děti jsou ve Třináctém
kraji vysoce ceněny, nebo to tak aspoň vždycky vypadalo. Pro mě to
neplatí. Jakmile jsem přestala být užitečná, klidně by mě obětovali.
Ačkoliv je to nejspíš už hodně dávno, co mě v téhle válce všichni
přestali považovat za dítě. A proč by vzbouřenci dělali něco
takového, když věděli, že druhá vlna explozí s největší
pravděpodobností vyřídí jejich vlastní zdravotníky? To by neudělali.
To nemohli. Snow lže. Manipuluje se mnou jako vždycky. Doufá, že
mě poštve proti rebelům a že je třeba i zničím. Ano. Jistě.
Tak proč ve mně pořád hlodají pochybnosti? Zaprvé tu jsou ty
bomby, které vybuchly nadvakrát. Ne že by Kapitol nemohl používat
stejnou zbraň, ale u rebelů jsem si jistá, že ji měli. Jednalo se o
duchovní dítě Hurikána a Dioda. Navíc je pravda, že se Snow
nepokusil o útěk, ačkoliv by určitě chtěl přežít. Dá se těžko uvěřit, že
někde neměl připravený bunkr s dostatkem zásob, aby v něm dožil
svůj hadí život. A nakonec to, jak Snow hodnotil Coinovou. Nedá se
popřít, že se prezidentka zachovala přesně tak, jak říkal. Nechala
Kapitol a kraje, ať se navzájem zlikvidují, a pak se chopila moci. I
kdyby však od začátku měla takový plán, neznamená to, že nechala
shodit ty padáčky. Už tak měla vítězství v kapse. Všechno držela
pevně v rukách.
Kromě mě.
Vzpomínám si na Boggsovu odpověď, když jsem připustila, že
jsem zatím neuvažovala o případném prezidentčině nástupci. „Jestli
tvá okamžitá odpověď nezní prezidentka Coinová, pak jsi pro ni
hrozba. Jsi tváří povstání. Dost možná máš větší vliv než kterýkoliv
jiný živý člověk. Navenek jsi ji zatím tak maximálně tolerovala, nic
víc.“
Přemýšlím o Prim, které nebylo ještě ani čtrnáct. Nebyla dost
stará, aby jí přiznali titul vojáka, ale z nějakého důvodu pracovala v
první linii. Jak je to možné? Nepochybuji, že má sestra o takové
místo stála a že byla obratnější zdravotnice než mnozí starší zájemci.
I tak ale musel účast třináctiletého dítěte v bojích schválit někdo
vysoce postavený. Udělala to Coinová v naději, že mě ztráta Prim
dorazí? Nebo že mě naopak přiměje, abych se postavila za ni?
Nemusela jsem její smrt vidět osobně. Náměstí zabírala řada kamer,
které zachytily celou událost jednou provždy.
Ne, teď začínám být paranoidní. O takové misi by vědělo příliš
mnoho lidí. Informace by se roznesly. Nebo ne? Kdo o ní musel
vědět kromě Coinové, Plutarcha a několika loajálních nebo snadno
odstranitelných členů vedení?
Potřebuji, aby mi někdo pomohl, ale skoro každý, komu jsem
důvěřovala, je po smrti. Cinna. Boggs. Finnick. Prim. Peeta přežil,
ale ten může taky jen spekulovat a kdo ví, v jakém je vlastně
duševním stavu. Zbývá Hurikán. Je daleko, ale i kdyby byl u mě,
mohla bych se mu svěřit? Co bych řekla? Jak bych zformulovala
svoje pochyby, aniž bych naznačila, že Prim zabila jeho bomba?
Absurdnost takové představy je jedním z nejpádnějších důvodů pro
závěr, že Snow lže.
Nakonec asi existuje jediný člověk, který by mohl vědět, co se
stalo, a přitom být na mé straně. Je nebezpečné vůbec o tom začít
hovořit, ale i když Haymitch riskoval můj život v aréně, myslím, že
by mě neudal Coinové. Ať už spolu máme jakékoliv spory, řešíme je
mezi čtyřma očima.
Zvedám se ze země a přecházím chodbu k jeho pokoji. Když
neodpovídá na zaklepání, vstupuji dovnitř. Fuj. Je neuvěřitelné, jak
rychle dokáže zaneřádit svoje bydlení. Všude se válejí talíře s
nedojedenými porcemi, roztříštěné láhve od alkoholu a třísky
rozbitého nábytku po pijáckém záchvatu vzteku. Haymitch leží
neupravený a nemytý na posteli. Je v bezvědomí.
„Haymitchi,“ říkám a třesu mu nohou. To pochopitelně nestačí.
Zkouším to ještě několikrát, ale nakonec mu chrstnu do obličeje
džbán vody. Prudce se probouzí, lapá po dechu a poslepu se rozhání
nožem. Snowův pád Haymitche očividně nevysvobodil z nočních
můr.
„Ach, to jsi ty,“ mumlá. Z jeho hlasu poznávám, že je pořád
opilý.
„Haymitchi,“ začínám.
„To se podívejme. Reprodrozd našel svůj hlas.“ Ušklíbne se.
„Plutarch bude moc rád.“ Přihýbá si z láhve. „Proč jsem mokrý jako
myš?“ Nenápadně pouštím džbán na hromadu špinavých šatů.
„Potřebuji vaši pomoc,“ říkám.
Haymitch říhá a vzduchem se šíří pach alkoholových výparů. „S
čímpak, drahoušku? Zase máš nějaký trable s klukama?“ Nevím
proč, ale touhle poznámkou mě raní víc, než se mu obvykle daří.
Zřejmě je to na mně vidět, protože se i přes svou opilost snaží zařadit
zpátečku. „Dobře, to nebylo vtipné.“ Mlčky vycházím ze dveří.
„Nebylo to vtipné! Vrať se!“ Podle žuchnutí, které za sebou slyším,
se zřejmě za mnou pokoušel vyběhnout, ale to je mi fuk.
Bloumám po paláci a schovávám se do šatní skříně plné
hedvábných oděvů. Strhávám je z ramínek a zahrabávám se do nich.
V podšívce kapsy nahmatávám zapomenutou pilulku morfionu a jen
tak nasucho ji polykám, abych odvrátila hrozící hysterický záchvat.
Pilulka však nestačí na to, aby uvedla věci do pořádku. Z dálky
slyším Haymitchovo volání, ale v tomhle stavu mě nenajde.
Obzvlášť v mém novém úkrytu. Obklopuje mě hedvábí a připadám si
jako housenka v zámotku, čekající na proměnu. Vždycky jsem se
domnívala, že taková proměna probíhá v klidu. A zpočátku taky ano.
Jak se ale nořím hlouběji do tmy, cítím se stále hůř, kluzká látka mě
dusí a já se nemohu vynořit, dokud se nezměním v něco krásného.
Svíjím se, snažím se opustit zničené tělo a nechat si narůst bezchybná
křídla. Přes veškeré úsilí však zůstávám škaredým tvorem,
popáleným od výbuchů bomb.
Setkání se Snowem přivolává starý repertoár nočních můr. Jako
kdyby mě zase bodli sršáni. Zaplavuje mě vlna hrůzných výjevů s
krátkým oddechem, který si pletu s probuzením, jenomže hned
vzápětí na mě čeká vlna další. Když mě konečně nacházejí strážní,
sedím na podlaze skříně zamotaná v hedvábí a ječím z plných plic.
Bojuji s nimi, dokud mě nepřesvědčí, že mi chtějí pomoct,
vysvobozují mě ze škrtícího hedvábí a odvádějí mě zpátky do mého
pokoje. Cestou míjíme okno a já za ním vidím kalné, zasněžené ráno.
V pokoji na mě čeká Haymitch se silnou kocovinou, hrstí pilulek
a tácem jídla, na něž ani jeden z nás nemá žaludek. Chabě se mě
pokouší přimět k hovoru, ale když vidí, že to k ničemu není, posílá
mě do koupelny, kde mi někdo připravil horkou lázeň. Sestupuji po
třech schůdkách do hluboké vany a sedám si. Pěna mi dosahuje až ke
krku a já doufám, že brzy zaberou léky. Dívám se na růži, která přes
noc rozkvetla a provoněla celou místnost. Vstávám a natahuji se po
ručníku, abych ho přes ni přehodila, ale vtom se ozývá váhavé
klepání, dveře koupelny se otvírají a objevují se tři známé obličeje.
Snaží se vyloudit úsměv, ovšem ani Venia nedokáže při pohledu na
mé zničené tělo skrýt šok. „Překvapení!“ vypískne Octavia a
rozpláče se. Přemýšlím, proč jsou asi tady, ale pak mi dochází, že
určitě nastal den popravy. Přišli mě připravit pro kamery. Udělat ze
mě krasavici v základní verzi. Není divu, že Octavia brečí. Jde o
nesplnitelný úkol.
Nedokážou se dotýkat mozaiky mé kůže, protože se bojí, že mě to
bude bolet, a tak se umývám a utírám sama. Ujišťuji je, že bolest už
skoro ani nevnímám, ale Flavius se stejně nervózně ošívá, když mě
balí do županu. V ložnici na mě čeká další překvapení. Sedí v křesle,
rovná jako pravítko a dokonalá od kovově zlaté paruky po kožené
kozačky. V ruce drží papíry. Vypadá pozoruhodně stejně, až na
prázdný pohled v očích.
„Cetkie,“ říkám ohromeně.
„Ahoj Katniss.“ Vstává a líbá mě na tvář, jako kdyby se od
našeho posledního setkání ten večer před Čtvrtohrami nic
neodehrálo. „Vypadá to, že dnes máme před sebou další velký,
převeliký den. Co kdybys začala s líčením a já zatím skočila
dohlédnout na další přípravy?“
„Dobře,“ přikyvuji, ale to už Cetkie odchází.
„Plutarch s Haymitchem prý měli co dělat, aby jí zachránili
život,“ šeptá mi Venia. „Pomohlo jí, že ji po tvém útěku uvěznili.“
Je to docela síla. Cetkie Trinketová jako rebel. Ale nechci, aby ji
Coinová zabila, a v duchu se usnáším, že o ní tak musím taky mluvit,
pokud se mě někdo zeptá. „Takže je asi dobře, že vás tři Plutarch
unesl.“
„Jsme jediný přípravný tým, který zůstal naživu. A všichni
vizážisté ze Ctvrtoher jsou po smrti,“ konstatuje Venia. Nedodává,
kdo konkrétně je zabil. Začínám se ptát sama sebe, jestli na tom
vůbec záleží. Venia opatrně zvedá mé zjizvené ruce a prohlíží si je.
„Jaké bys chtěla nehty? Červené, nebo radši uhlově černé?“
Flavius provádí s mými ohořelými vlasy skutečné zázraky a daří
se mu nejen vyrovnat nestejnou délku vepředu, ale delšími prameny
taky obratně maskuje lysiny. Můj obličej, který plameny víceméně
ušetřily, nepředstavuje větší problém než obvykle. Když si navlékám
Cinnův kostým reprodrozda, jsou vidět jen jizvy na krku, předloktí a
na rukách. Octavia mi na hruď připíná špendlík s reprodrozdem a
všichni se díváme do zrcadla. Nemohu uvěřit, jak normálně po jejich
zásahu navenek vypadám, i když uvnitř jsem taková troska.
Ozve se zaklepání a do místnosti vchází Hurikán. „Mohu si s
tebou na minutku promluvit v soukromí?“ ptá se. V zrcadle sleduji
svůj přípravný tým. Nevědí, kam by měli jít, několikrát do sebe
nemotorně narážejí a nakonec se zavírají v koupelně.
Hurikán přistupuje za mě a díváme se na svoje odrazy v zrcadle.
Hledám něco, čeho bych se mohla zachytit, nějaké znamení, že jsme
pořád ta dvojice, která se před pěti lety náhodou potkala v lese –
dívka a chlapec, kteří se stali nerozlučnými partnery. Uvažuji, co by
se s nimi stalo, kdyby ta dívka neskončila v den sklizně jako
splátkyně v Hladových hrách. Jestli by se do něj zamilovala a třeba si
ho i vzala. A někdy v budoucnosti, až by jejich sourozenci vyrostli,
jestli by spolu utekli do lesů a nechali Dvanáctý kraj jednou provždy
za sebou. Vedli by v pustině šťastný život, nebo by se mezi nimi
usídlil černý smutek i bez pomoci Kapitolu?
„Přinesl jsem ti tohle.“ Hurikán zvedá toulec. Beru si ho, ale
všímám si, že je v něm jen jeden obyčejný šíp. „Mělo by to být
symbolické ukončení války. Poslední výstřel.“
„Co když minu?“ ptám se. „Dojde Coinová pro ten šíp a přinese
mi ho zpátky? Nebo prostřelí Snowovi hlavu sama?“
„Nemineš.“ Hurikán mi navléká toulec přes rameno.
Stojíme proti sobě a vyhýbáme se pohledu toho druhého.
„Nepřišel jsi mě navštívit v nemocnici.“ Neodpovídá, a tak to
nakonec prostě řeknu. „Byla to tvoje bomba?“
„Nevím. Ani Diod to neví,“ přiznává. „Záleží na tom? Pořád na
to budeš myslet.“
Čeká, že jeho slova popřu. Ráda bych, ale Hurikán má pravdu.
Ještě teď vidím záblesk, s nímž se vzňala, a cítím horko plamenů. A
nikdy nedokážu tenhle výjev oddělit od Hurikána. Mlčení je jasnou
odpovědí.
„To byla jediná věc, na které jsem mohl stavět. Že se starám o
tvoji rodinu,“ vzdychá. „Miř přesně, ano?“ Hladí mě po tváři a
odchází. Chci ho zavolat zpátky a říct mu, že jsem se mýlila. Že
přijdu na způsob, jak se s tím smířit. Že si pamatuji, za jakých
okolností tu bombu vymýšlel. Že vezmu v úvahu i vlastní
neomluvitelné zločiny. Odhalím pravdu o tom, kdo shodil ty
padáčky. Dokážu, že to nebyli vzbouřenci. Odpustím mu. Ale
nemohu, a tak se budu muset prostě vyrovnat s tou bolestí.
Přichází Cetkie, aby mě odvedla na nějakou poradu. Beru si luk a
na poslední chvíli si vzpomínám na růži, která čeká ve sklenici s
vodou. Když otvírám dveře koupelny, nacházím svůj přípravný tým,
jak sklesle a poraženě sedí na okraji vany. Připomínám si, že nejsem
jediná, komu se roztříštil svět. „Pojďte,“ vybízím je. „Publikum
čeká.“
Očekávám Plutarchovy instrukce ohledně toho, kde mám stát a na
jaké znamení mám zastřelit Snowa. Místo toho vcházím do místnosti,
kde kolem stolu sedí šest lidí. Peeta, Johanna, Diod, Haymitch,
Annie a Enobaria. Všichni mají na sobě šedivé uniformy rebelů ze
Třináctého kraje a nikdo nevypadá zvlášť zdravě. „O co jde?“ ptám
se.
„Nevíme,“ krčí Haymitch rameny. „Vypadá to na setkání
zbývajících vítězů.“
„Kde jsou všichni ostatní?“ divím se.
„Odvrácená stránka popularity,“ povzdychne si Diod. „Útočily na
nás obě strany. Kapitol zabil vítěze, které podezříval z toho, že straní
povstalcům, a povstalci zabili ty, které podezřívali ze spojenectví s
Kapitolem.“
Johanna se mračí na Enobarii. „Tak co tu dělá ona?“
„Chrání ji dohoda s reprodrozdem,“ ozývá se za mnou Coinová.
„Katniss Everdeenová souhlasila s tím, že podpoří povstání výměnou
za imunitu zajatých vítězů. Katniss splnila svou část dohody a my
dodržíme zase svoji.“
Enobaria se na Johannu usmívá. „Netvař se tak nafoukaně,“ vrčí
Johanna. „Stejně tě zabijeme.“
„Posaď se, Katniss,“ říká Coinová a zavírá za sebou dveře.
Sedám si mezi Annii a Dioda a opatrně stavím Snowovu růži na stůl.
Coinová jako obvykle neztrácí čas úvody a jde rovnou k věci.
„Svolala jsem vás, abyste projednali následující bod. Dnes
popravíme Snowa. V uplynulých týdnech byly odsouzeny stovky
jeho kompliců a všichni čekají na popravu. Utrpení krajů bylo
nicméně tak obrovské, že se ani tato opatření nezdají obětem
dostatečná. Mnozí volají po úplném vyhlazení všech lidí s
kapitolským občanstvím. To si v zájmu zachování udržitelné
populace nemůžeme dovolit.“
Přes vodu ve sklenici vidím pokřivený obraz Peetovy ruky s
jizvami od popálenin. Oba jsme teď ohňoví mutové. Zvedám pohled
k místu, kde plameny olízly jeho čelo, spálily mu obočí a těsně se
vyhnuly jeho očím. Těm modrým očím, které se ve škole vždycky
podívaly do mých a zase se rychle odvrátily. Jako teď.
„Proto byla předložena alternativa. Vzhledem k tomu, že jsem se
svými kolegy nedospěla ke shodě, necháváme rozhodnutí na vítězích
minulých Hladových her. Ke schválení stačí prostá většina čtyř
hlasů. Nikdo se nesmí zdržet hlasování,“ říká Coinová. „Návrh
spočívá v tom, že namísto vyhlazení celé kapitolské populace
uspořádáme poslední, symbolické Hladové hry, s dětmi, které jsou
přímými příbuznými těch, kdo měli největší moc.“
Všichni se k ní užasle otáčíme. „Cože?“ nechápe Johanna.
„Uspořádáme ještě jedny Hladové hry, tentokrát s kapitolskými
dětmi,“ opakuje Coinová.
„Děláte si legraci?“ ptá se Peeta.
„Ne. Taky bych vás měla informovat, že pokud se hry uskuteční,
rozhlásíme, že se tak děje s vaším souhlasem. Individuální hlasování
ovšem zůstane pro vaši vlastní bezpečnost v tajnosti,“ dodává
prezidentka.
„To byl Plutarchův nápad?“ zajímá se Haymitch.
„Ne, můj,“ odpovídá Coinová. „Jde o pokus ukonejšit touhu lidí
po pomstě s co nejmenšími ztrátami na životech. Můžete hlasovat.“
„Ne!“ vybuchne Peeta. „Já samozřejmě hlasuji proti! Nesmíme
mít další Hladové hry!“
„Proč ne?“ odsekává Johanna. „Mně to připadá jenom fér. Třeba
takový Snow má vnučku. Já jsem pro.“
„Já taky,“ říká Enobaria téměř lhostejně. „Jen ať poznají, zač je
toho loket.“
„Kvůli tomu jsme se přece bouřili, vzpomínáte?“ Peeta se dívá na
nás ostatní. „Annie?“
„Hlasuji s Peetou,“ špitne Annie. „Stejně by hlasoval i Finnick,
kdyby tu byl.“
„Jenže tu není, protože ho zabili Snowovi mutové,“ připomíná jí
Johanna.
„Ne,“ přidává se Diod. „Dávali bychom tím špatný příklad. Už na
sebe nesmíme pohlížet jako na nepřátele. V tuhle chvíli je pro přežití
zásadně důležitá jednota. Takže ne.“
„Zbývají Katniss a Haymitch,“ poznamenává Coinová.
Proběhlo to takhle i v minulosti? Před pětasedmdesáti nebo
kolika lety? Sešla se skupina lidí u stolu a hlasovala o zahájení
Hladových her? Zazněly protichůdné názory? Zasazoval se někdo o
milosrdenství, ale přebily ho hlasy volající po smrti dětí z krajů? V
nosu mě šimrá vůně Snowovy růže a hrdlo se mi stahuje zoufalstvím.
Tolik lidí, které jsem měla ráda, je po smrti, a my se tu bavíme o
dalších Hladových hrách, abychom nemrha-li lidskými životy. Nic se
nezměnilo. Nic se nikdy nezmění.
Pečlivě zvažuji své možnosti a nechávám si všechno projít
hlavou. Nakonec, s očima na růži, říkám: „Hlasuji ano…, kvůli
Prim.“
„Haymitchi, je to na vás,“ říká Coinová.
Peeta rozzlobeně bombarduje Haymitche slovy o zvěrstvu, na
kterém se může spolupodílet, ale Haymitch nespouští pohled ze mě.
Teď poznáme, nakolik jsme stejní a nakolik mě opravdu chápe.
„Jsem s reprodrozdem,“ odpovídá nakonec.
„Výborně. Tím je rozhodnuto,“ říká prezidentka. „Teď už
musíme jít na popravu.“
Když mě míjí, zvedám k ní sklenici s růží. „Mohla byste zařídit,
aby ji měl Snow v klopě? Těsně nad srdcem?“
Coinová se usmívá. „Jistě. A zajistím, aby věděl o chystaných
hrách.“
„Děkuji,“ přikyvuji.
Do místnosti se hrnou spousty lidí, kteří mě obklopují. Poslední
přepudrování, Plutarchovy pokyny, a už mě odvádějí k hlavnímu
vchodu Snowova paláce. Náměstí je přeplněné, a někteří přihlížející
se dokonce musejí tísnit v přilehlých ulicích. Před palácem zaujímají
své pozice vojáci, důstojníci, vůdci vzbouřenců a vítězové
Hladových her. Slyším provolávání slávy, které naznačuje, že se na
balkoně objevila Coinová. Pak mi Cetkie poklepe na rameno a já
vycházím do chladného zimního dne zalitého sluncem. Kráčím na
své místo a doprovází mě ohlušující burácení davu. Podle pokynů se
otáčím, aby mě viděli z profilu, a čekám. Nakonec vyvádějí Snowa.
Diváci šílí. Přivazují mu ruce za zády ke kůlu, což ani není nutné.
Nikam neuteče. Nemá kam se uchýlit. Tohle není rozlehlé
prostranství před Výcvikovým centrem, ale úzká terasa. Není divu,
že po mně nikdo nechtěl, abych trénovala střelbu. Snow je deset
kroků přede mnou.
Cítím, jak mi luk ožívá pod rukama. Sahám pro šíp, přikládám ho
k tětivě a mířím na prezidentovu růži, ale přitom pozorně sleduji jeho
tvář. Snow kašle a po bradě mu stéká pramínek krvavých slin.
Olizuje si napuchlé rty. Hledám v jeho očích sebemenší stopu nějaké
emoce – strachu, lítosti nebo zlosti. Čtu v nich však jen stejné
pobavení jako při našem posledním rozhovoru. Jako kdyby opakoval
to, co mi řekl. „Ach, drahá slečno Everdeenová. Domluvili jsme se
přece, ze si nebudeme navzájem lhát.“
Má pravdu. Na tom jsme se skutečně domluvili. Hrot šípu se
zvedá vzhůru. Pouštím tětivu. Přes zábradlí balkonu přepadává
prezidentka Coinová a řítí se k zemi. Je mrtvá.
2024 ©