2
Ženou se sem kapitolská vznášedla, aby nás smetla z
oblohy? Při
letu nad Dvanáctým krajem úzkostlivě vyhlížím z okna, jestli
nepostřehnu nějaké známky útoku, ale nikdo nás nepronásleduje. Po
několika minutách slyším, jak si Plutarch s pilotem potvrzují, že je
čistý vzduch, a trochu se uvolňuji.
Hurikán kývá na můj pytel, z něhož se ozývá hlasité skučení. „Už
chápu, proč ses potřebovala vrátit.“
„Dokud byla aspoň malá šance na jeho záchranu…“ Pokládám
vak na sedadlo, kde se Pryskyřník okamžitě dává do hlubokého
hrdelního vrčení. „Zavři zobák,“ říkám pytli a klesám na polstrované
sedadlo u okna.
Hurikán si sedá vedle mě. „Je to tam hodně špatné?“
„O moc horší už to ani být nemůže,“ odpovídám. Dívám se mu
do očí, v nichž se odráží můj vlastní žal. Chytáme se za ruce a
křečovitě se držíme kousku Dvanáctého kraje, který se Snowovi
nějakým zázrakem nepodařilo zničit. Zbytek cesty do Třináctého
kraje sedíme mlčky – let netrvá ani tři čtvrtě hodiny. Pěšky se jedná
o týdenní pochod. Bonnie a Kepra, dvě uprchlice z Osmého kraje,
které jsem potkala v lese minulou zimu, nebyly nakonec tak daleko
od cíle. Zřejmě se jim však nepodařilo dojít až do třináctky. Když
jsem se na ně vyptávala, nikdo netušil, o kom mluvím. Nejspíš
zemřely v lese.
Ze vzduchu vypadá můj nový domov stejně pochmurně jako
Dvanáctý kraj. Ze sutin sice dávno nestoupá dým, jak Kapitol pořád
ukazuje v televizi, ale na povrchu nežije skoro nic. Během
sedmdesáti pěti let po temných dobách, kdy byl Třináctý kraj údajně
zlikvidován za války mezi Kapitolem a kraji, se téměř veškerá
stavební činnost soustředila pod zem. Zdejší obyvatelé nemuseli
začínat od nuly: během století tu vyrůstala rozsáhlá podzemní
zařízení, buď jako tajný úkryt pro vládu v časech války, nebo jako
poslední útočiště lidstva, pokud by se povrch stal neobyvatelným.
Nejdůležitější pro obyvatele Třináctého kraje však byla skutečnost,
že šlo o centrum kapitolského programu na rozvoj jaderných zbraní.
Povstalci nad nimi získali kontrolu, namířili nukleární hlavice na
Kapitol a nabídli protivníkům dohodu: budou si hrát na mrtvé a
Kapitol je na oplátku nechá být. Kapitol měl další sklady jaderných
zbraní na západě, ale nemohl na Třináctý kraj zaútočit, aniž by přišla
odplata, takže musel nabízenou dohodu přijmout. Zničil aspoň
viditelnou infrastrukturu povstalců a odřízl kraj od ostatních.
Kapitolští vůdci zřejmě předpokládali, že bez pomoci třináctka
zanikne sama od sebe. Jejich přání se několikrát málem splnilo, ale
místním obyvatelům se vždy podařilo přežít. Dělili se o veškeré
zdroje, podrobovali se přísné disciplíně a neustále hlídali, zda
Kapitol nechystá další útok.
Všichni takřka bez výjimek tu nyní žijí pod zemí. Můžete si vyjít
zacvičit na povrch, ale jen v konkrétní hodinu svého denního
rozvrhu. Rozvrhu se nikdo nevyhne. Každé ráno musíte vložit ruku
do speciálního zařízení ve stěně, které vám odporně červeným
inkoustem vytetuje na hladkou kůži zápěstí, co máte ten den za úkol.
7.00 – snídaně, 7.30 – služba v kuchyni, 8.30 –vzdělávací středisko,
místnost c. 17. A tak dále. Inkoust se nedá smazat až do 22.00, kdy je
čas koupele. Tehdy se rozloží látky, díky nimž až dosud inkoust
odolával vodě, a celý rozvrh se smyje. Zhasnutí světel ve 22.30
signalizuje, že každý, kdo nemá zrovna noční směnu, by měl být v
posteli.
Během prvních dnů, kdy jsem ležela v nemocnici, jsem se tomuto
potisku dokázala vyhnout. Jakmile jsem se ale s matkou a sestrou
přestěhovala do ubikace číslo 307, očekávalo se ode mě, že se
podřídím plánovanému programu. Až na jídlo jsem nicméně slova na
zápěstí víceméně ignorovala. Dny jsem trávila v naší ubikaci,
procházela se po třináctce nebo spala někde schovaná. V opuštěném
větracím potrubí. Za přívodem vody do prádelny Ve vzdělávacím
středisku je skvělá komora, z níž nikdo nikdy nepotřebuje žádné
pomůcky. Se vším tu zacházejí hrozně šetrně; plýtvání je prakticky
zločin. Lidé z Dvanáctého kraje naštěstí sklony k plýtvání nemají.
Jednou jsem ale viděla, jak Fulvia Cardewová muchlá papírek, na
němž bylo napsáno jen několik slov, a z pohledů, které jí probodly,
by člověk získal dojem, že někoho zavraždila. Zrudla jako rak, takže
stříbrné květiny vytetované do jejích baculatých lící se ještě
zvýraznily. Zářily jako symbol nadbytku a blahobytu. Nemám tu
mnoho potěšení. Jedním z těch mála je sledovat, jak se zhýčkaní
kapitolští „rebelové“ pokoušejí zapadnout mezi ostatní.
Nevím, jak dlouho mi bude procházet má vzpoura proti
dodržování na minutu přesného harmonogramu, který je jinak pro
všechny povinný. Zatím mě nechávají být, protože jsem „duševně
narušená“, jak se píše na mém plastovém náramku z nemocnice, a
všichni jsou nuceni snášet mé výstřelky. To ale nevydrží
donekonečna. A podobně jim jednou dojde trpělivost s tím, že nechci
přijmout roli reprodrozda.
Scházíme s Hurikánem od přistávací plošiny po několika
schodištích k ubikaci 307. Mohli bychom jet výtahem, ale ten mi
příliš připomíná zdviž do arény. Taky si těžko zvykám na život pod
zemí. Poté, co jsem nečekaně našla růži od prezidenta Snowa, se
poprvé při sestupu pod zem cítím bezpečněji.
U dveří označených číslem 307 váhám. Očekávám, že se mě má
rodina bude vyptávat. „Co jim mám říct o dvanáctce?“ obracím se na
Hurikána.
„Pochybuji, že je budou zajímat podrobnosti. Viděli, jak hoří.
Budou si spíš dělat starosti o tebe.“ Hurikán se jemně dotýká prsty
mé tváře. „Stejně jako já.“
Vteřinu se nechávám hladit. „Já to zvládnu.“
Pak se zhluboka nadechuji a otvírám dveře. Má matka a sestra
jsou doma na 18.00 – rozjímání, půlhodinový odpočinek před večeří.
Vidím v jejich očích obavy, s nimiž se snaží odhadnout můj
emocionální stav. Než se kdokoliv stačí na cokoliv zeptat, rozvazuji
pytel a okamžitě nastává 18.00 – vytržení z Pryskyřníka. Prim sedí na
zemi, pláče a houpá v náručí toho příšerného kocoura, který přestává
příst vždy jen na chvilku, aby na mě mohl zasyčet. Když mu Prim
uvazuje kolem krku modrou stuhu, kocour mi věnuje obzvlášť
namyšlený pohled.
Matka si tiskne k hrudi svatební fotografii a pak ji pokládá spolu
s knihou rostlin na prádelník. Otcovu bundu věším na židli. Na chvíli
se naše ubikace skoro mění v domov. Výlet do Dvanáctého kraje asi
nebyl úplnou ztrátou času.
Míříme dolů do jídelny na večeři v 18.30, když vtom zapípá
Hurikánův komunikátor. Připomíná o trochu větší hodinky, ale
dokáže přijímat textové zprávy. Zapůjčení komunikátoru je zvláštní
výsadou pro osoby podílející se na společné věci – Hurikán ho získal
za to, jak zachránil obyvatele Dvanáctého kraje. „Potřebují nás oba
na velitelství,“ oznamuje mi.
Jdu několik kroků za ním a snažím se vzchopit před dalším kolem
přesvědčování. V moderní konferenční/zpravodajské místnosti,
vybavené počítačem ovládanými nástěnnými obrazovkami,
elektronickými mapami zachycujícími přesuny jednotek v různých
krajích a obřím obdélníkovým stolem s řídicími panely, jichž se
nesmím ani dotknout, zůstávám stát u dveří.
Nikdo mi nevěnuje pozornost. Všichni sedí před televizní
obrazovkou, která celodenně vysílá kapitolský program. Už si říkám,
že se mi snad podaří nepozorovaně vyklouznout, ale vtom si mě
všímá Plutarch, jehož zavalitá postava mi brání ve výhledu na
televizi, a naznačuje mi naléhavým posunkem, abych se k nim
připojila. Neochotně se k němu blížím a přemýšlím, čím mě asi
kapitolské vysílání může zaujmout. Je pořád stejné. Zprávy z války.
Propaganda. Opakované záběry z bombardování Dvanáctého kraje.
Zlověstný proslov prezidenta Snowa. V první chvíli se mi tedy téměř
uleví, když se objevuje Caesar Flickerman, odvěký moderátor
Hladových her, s nalíčenou tváří a jiskřivým oblekem. Potom však
kamera zabírá i jeho hosta. Je to Peeta.
Z hrdla se mi vydere tichý zvuk. Takové zalapání po dechu
spojené se zasténáním, jako když je člověk dlouho ponořený ve vodě
a nedostatek kyslíku přerůstá ve fyzickou bolest. Prodírám se přes
ostatní, dokud nestojím přímo před ním, a pokládám dlaň na
obrazovku. Hledám v jeho očích nějaké známky bolesti, následky
trýzně a mučení. Nic takového v nich není. Peeta vypadá zdravě,
skoro až na hranici blahobytu. Pleť bez jediné poskvrnky se mu
leskne, jako kdyby ji měl natřenou krémem. Tváří se klidně a vážně.
Nedokážu sladit tento výjev s týraným, zkrvaveným chlapcem, který
mě děsí ve snech.
Caesar se pohodlně uvelebuje v křesle naproti Peetovi a dlouze se
na něj dívá. „Takže, Peeto, vítej zpátky.“
Peeta se nepatrně usměje. „Určitě jste si myslel, že se mnou už
rozhovor dělat nebudete.“
„To přiznávám,“ přikyvuje Caesar. „Ten večer před
Čtvrtohrami… Kdo by si byl pomyslel, že tě ještě uvidíme?“
„Rozhodně jsem to neměl v plánu, to je jisté,“ říká Peeta
zamračeně.
Caesar se trochu předklání. „Myslím, že nám všem bylo jasné, co
jsi měl v plánu. Obětovat se v aréně, aby Katniss Everdeenová s
vaším dítětem mohly přežít.“
„Přesně tak. Nebylo na tom nic složitého.“ Peeta přejíždí prsty po
polstrování opěradla. „Jenže další lidé měli taky svoje plány.“
Ano, to měli, pomyslím si. Uhodl tedy Peeta, že nás vzbouřenci
využili jako pěšáky ve své hře? Že od počátku plánovali můj útěk? A
že nás oba instruktor Haymitch Abernathy zradil ve jménu povstání,
o které se údajně vůbec nezajímal?
V následujícím tichu Peetovi naskakují vrásky nad obočím.
Uhodl to, nebo mu to řekli. Ale Kapitol ho nezabil, a dokonce ho ani
nepotrestal. To prozatím překonává mé nejdivočejší naděje. Očima se
pasu na jeho zdraví, na nepoškozeném těle i mysli, a celým tělem se
mi rozlévá radost jako z morfinových injekcí, které mi v uplynulých
týdnech dávali v nemocnici proti bolesti.
„Povíš nám o té poslední noci v aréně?“ ptá se Caesar. „Abychom
si ujasnili pár věcí?“
Peeta přikyvuje, ale s odpovědí si dává načas. „Ta poslední noc…
Pokud jde o poslední noc… Nejdřív si musíte představit, jaké to je v
aréně. Máte pocit, že jste hmyz přiklopený pod mísou naplněnou
horkým vzduchem. A všude kolem vás roste džungle... zelená, živá
džungle. Obří hodiny vám odtikávají poslední chvíle života. Každá
nová hodina je příslibem nové hrůzy. Musíte si představit, že za
uplynulé dva dny zemřelo šestnáct lidí –a někteří při tom, když se
vás snažili bránit. Při takovém tempu zbývajících osm nedožije rána.
Až na jednoho. Na vítěze. A vy si plánujete, že jím nebudete vy.“
Při té vzpomínce mě zalévá studený pot. Ruka mi sklouzává z
obrazovky a bezvládně visí u mého boku. Peeta nepotřebuje štětec a
barvy, aby dokázal malovat hrůzné výjevy z her. Umí to i se slovy.
„Když jste v aréně, zbytek světa ustupuje do pozadí,“ pokračuje.
„Všichni lidé i všechny věci – všechno, co pro vás bylo důležité,
přestává existovat. Růžová obloha, příšery v džungli a splátci, kteří
prahnou po vaší krvi, jsou tím jediným, na čem kdy záleželo. Ničí
vás to, ale musíte navíc i zabíjet, protože v aréně máte jediné přání. A
to přání člověka hodně stojí.“
„Stojí tě život,“ říká Caesar.
„Kdepak. Stojí daleko víc než život. Musíte vraždit nevinné,“
odporuje Peeta. „Platíte vším, čím jste.“
„Vším, čím jste,“ opakuje Caesar tiše.
V konferenční místnosti se se začátkem rozhovoru rozhostilo
ticho a já si představuji, jak se šíří po celém Panemu. Celý národ visí
Peetovi na rtech. Protože ještě nikdy nikdo nevyprávěl o tom, jaké to
doopravdy v aréně je.
Peeta pokračuje: „Takže se držíte svého přání. A tu poslední noc
jsem si přál zachránit Katniss. I když jsem nevěděl o vzbouřencích,
měl jsem špatný pocit. Všechno bylo příliš složité. Začal jsem litovat,
že jsme se dřív toho dne neodtrhli od ostatních, jak Katniss
navrhovala. Teď už jsme ale nemohli.“
„Příliš jste se zapletli do Diodová plánu přivést elektřinu do
slaného jezera,“ říká Caesar.
„Příliš jsme se zapletli do té hry na spojence. Nikdy jsem jim
neměl dovolit, aby nás rozdělili!“ vyhrkne Peeta. „Tehdy jsem ji
ztratil.“
„Když jsi zůstal u toho stromu a Katniss s Johannou Masonovou
vyrazily s cívkou drátu dolů k vodě,“ doplňuje Caesar.
„Já jsem nechtěl!“ Peeta se vzrušením rdí. „Jenže jsem nemohl
odporovat Diodoví, když jsem nechtěl prozradit, že se chystáme
ukončit spojenectví. Pak se ten drát přerušil a nastal chaos.
Vzpomínám si jenom na útržky. Snažil jsem se najít Katniss. Viděl
jsem, jak Brutus zabil Pleva. Já jsem zabil Bruta. Vím, že mě Katniss
volala. Potom do stromu udeřil blesk a silové pole kolem arény
vybuchlo.“
„Do povětří ho vyhodila Katniss, Peeto,“ opravuje ho Caesar.
„Díval ses na záznam.“
„Nevěděla, co dělá. Nikdo z nás nedokázal plně pochopit Diodův
plán. Viděl jste přece, jak se Katniss snaží přijít na to, co má s tím
drátem udělat,“ namítá Peeta.
„Dobře. Já jen, že to vypadalo podezřele,“ uklidňuje ho Caesar.
„Jako kdyby celou dobu věděla o plánu vzbouřenců.“
Peeta se vymršťuje na nohy, naklání se k Caesarovi a ruce
pokládá na opěradla jeho křesla. „Vážně? A bylo součástí plánu, aby
se nechala od Johanny málem zabít? Aby ji ochromil elektrický šok?
Aby přivolala odvetné bombardování?“ Teď už nepokrytě křičí.
„Ona to nevěděla, Caesare! Ani jeden z nás nic nevěděl, jen jsme se
snažili zachránit jeden druhého!“
Caesar klade Peetovi dlaň na hruď v gestu, které je zároveň
obranné i chlácholivé. „Věřím ti, Peeto.“
„Dobře.“ Peeta se narovnává, projíždí si rukou vlasy a
rozcuchává svůj pečlivě upravený účes. Rozrušeně klesá zpátky do
křesla.
Caesar chvíli mlčí a dívá se na něj. „A co váš trenér, Haymitch
Abernathy?“
Peetovi tvrdnou rysy. „Netuším, co věděl on.“
„Mohl patřit ke spiklencům?“ ptá se Caesar.
„Nikdy se o ničem takovém nezmínil,“ krčí Peeta rameny.
Caesar naléhá dál. „Co ti o něm napovídá tvoje srdce?“
„Že jsem mu neměl věřit,“ říká Peeta. „To je vše.“
Haymitche jsem neviděla od chvíle, kdy jsem na něj zaútočila na
palubě vznášedla a podrápala jsem ho na obou tvářích. Vím, že to
tady musí mít těžké. Třináctý kraj přísně zakazuje výrobu i
konzumaci opojných nápojů, a dokonce i líh určený pro lékařské
účely uchovávají pod zámkem. Haymitch je konečně přinucen
vystřízlivět, a to bez tajných zásob a podomácku vypálených
lektvarů, jež by mu přechod k abstinenci usnadnily. Drželi ho v
ústraní, dokud z něj nevyprchaly poslední zbytky alkoholu, a dosud
ho nepovažují za způsobilého vystupovat na veřejnosti. Musí to být
pro něj muka, ale já jsem s ním přestala jakkoliv soucítit ve chvíli,
kdy mi došla hloubka jeho zrady. Doufám, že teď taky sleduje
kapitolské vysílání a vidí, jak se ho zříká i Peeta.
Caesar hladí Peetu po rameni. „Můžeme přestat, jestli chceš.“
„Dá se snad říct něco dalšího?“ ptá se Peeta trpce.
„Chtěl jsem se zeptat, co si myslíš o válce, ale jestli jsi příliš
rozrušený…,“ začíná Caesar.
„Nejsem tak rozrušený, abych nedokázal odpovědět na tohle.“
Peeta se zhluboka nadechuje a obrací se přímo do kamery. „Byl bych
rád, kdyby se všichni, kdo se dívají, ať už jsou na straně Kapitolu
nebo vzbouřenců, na chvilku zamysleli nad tím, co tahle válka může
znamenat. Pro nás, pro lidské bytosti. V minulosti jsme se
vzájemnými boji málem vyhladili. Teď je nás ještě míň a podmínky
k životu jsou těžší. Opravdu chceme válčit? Navzájem se pozabíjet?
V naději, že…, co vlastně? Že nějaký zodpovědnější druh zdědí
dýmající trosky Země?“
„Nevím, jestli… Nejsem si jistý, jestli rozumím…“ mračí se
Caesar.
„Nesmíme spolu bojovat, Caesare,“ vysvětluje Peeta. „Nezbude
nás dost na to, abychom se udrželi při životě. Jestli všichni neodloží
zbraně – a to hodně brzy –, bude po všem.“
„Takže… voláš po klidu zbraní?“ ptá se Caesar.
„Ano. Volám po klidu zbraní,“ přitakává Peeta unaveně. „Teď
bych se rád nechal odvést do svého pokoje, abych mohl postavit další
stovku domečků z karet.“
Caesar se dívá do kamery. „Dobrá. To bude, myslím, všechno,
takže se můžeme vrátit k řádnému programu.“
Ozývá se hudba a na obrazovce se objevuje žena, která předčítá
seznam zboží, jehož nedostatek se v Kapitolu očekává – čerstvé
ovoce, sluneční baterie, mýdla. Sleduji ji pozorněji, než by bylo
nutné, protože vím, že všichni čekají na mou reakci. Nedokážu ale
všechno zpracovat tak rychle – radost, že je Peeta živý a zdravý, to,
jak mě hájil proti nařčení, že jsem spolupracovala se vzbouřenci, i
jak nepopiratelně napomáhal Kapitolu, když se vyslovil pro zastavení
bojů. Jistě, znělo to, jako kdyby odsuzoval obě válčící strany, ale v
tuto chvíli mají povstalci na kontě jen pár menších vítězství, takže
složení zbraní by vedlo k návratu k původnímu stavu. Nebo ještě k
něčemu horšímu.
Slyším, jak za mnou létají obvinění. Doléhají ke mně výrazy
zrádce, lhář a nepřítel. Nemohu se k jejich zlosti připojit ani se jí
postavit, a tak bude nejlepší zmizet. U dveří mě dostihuje hlas
prezidentky Coinové, který překřikuje ostatní. „Nikdo vám nedovolil
odejít, vojáku Everdeenová.“
Jeden z prezidentčiných vojáků mi klade dlaň na paži. Nejde
vyloženě o agresivní gesto, ale po zkušenostech z arény reaguji ostře
na každý neznámý dotyk. Vytrhuji paži z jeho sevření a vybíhám na
chodbu. Za sebou slyším zvuk šarvátky, ale nezastavuji se. V duchu
rychle procházím seznam možných úkrytů a uchyluji se do komory
ve vzdělávacím centru, kde se choulím za bednou s křídou.
„Žiješ,“ šeptám a tisknu si dlaně ke tvářím. Usmívám se tak
široce, že můj úsměv navenek určitě vypadá jako grimasa. Peeta je
naživu. A stal se z něj zrádce. V tuhle chvíli je mi to ale jedno. Ať
říká cokoliv a pro kohokoliv, hlavně že vůbec může mluvit.
Po několika minutách se otvírají dveře komory a někdo vchází
dovnitř. Přisedá ke mně Hurikán. Z nosu mu kape krev.
„Co se stalo?“ ptám se.
„Připletl jsem se do cesty Boggsovi,“ krčí rameny. Otírám mu
nos rukávem. „Au! Dávej pozor!“
Snažím se být jemnější a poťukávám mu látkou na nos, místo
abych ho otírala. „Který to je?“
„Však víš. Pravá ruka Coinové. Ten, který se tě snažil zastavit.“
Odstrkuje mou ruku pryč. „Nech toho! Ještě kvůli tobě vykrvácím.“
Krev se mu po mém zásahu opravdu roztekla čůrkem. Vzdávám
pokusy o první pomoc a ptám se: „Ty ses s ním pral?“
„Ne, jenom jsem mu zastoupil cestu, když chtěl vyběhnout za
tebou. Praštil mě loktem do nosu,“ vysvětluje Hurikán.
„Určitě tě potrestají,“ říkám.
„To už udělali.“ Zvedá zápěstí. Nechápavě se na něj dívám.
„Coinová mi sebrala komunikátor.“
Koušu se do rtu a snažím se udržet si vážný výraz. Připadá mi to
tak směšné… „To je mi líto, vojáku Hurikáne Hawthorne.“
„Nemusíte mě litovat, vojáku Katniss Everdeenová“ zubí se na
mě. „Stejně jsem si s ním připadal jako blbec.“ Oba vyprskneme
smíchy. „Odebrání komunikátoru tady nejspíš platí za velkou
degradaci.“
Tohle je jedna z mála výhod pobytu ve Třináctém kraji. Vrátil se
mi Hurikán. Když zmizel tlak, který na mě vyvíjel Kapitol, abych se
oženila s Peetou, podařilo se nám zůstat přáteli. Hurikán se o nic
nesnaží – nepokouší se mě líbat ani mluvit o lásce. Buď jsem příliš
nemocná, nebo mi chce dát volný prostor. Nebo ví, že by to bylo
příliš kruté, když je Peeta v zajetí Kapitolu. Každopádně se zase
mohu někomu svěřovat se svými tajemstvími.
„Co je to za blázny?“ vrtím hlavou.
„Jsou to lidé jako my. Kdybychom měli jaderné zbraně místo
několika uhelných slojí…,“ odpovídá.
„Ráda bych věřila tomu, že by Dvanáctý kraj v temných dobách
nenechal ve štychu ostatní povstalce,“ podotýkám.
„Možná by to udělal. Pokud bychom měli na výběr dohodnout se,
nebo zahájit jadernou válku,“ krčí Hurikán rameny. „Svým
způsobem je úžasné, že vůbec přežili.“
Snad je to tím, že mám dosud na botách popel ze svého kraje, ale
poprvé přiznávám lidem z třináctky to, co jsem jim zatím odpírala:
kuráž. Za to, že se proti veškeré pravděpodobnosti udrželi při životě.
První roky pro ně musely být hrozné: skrývali se v podzemních
prostorách pod troskami zničeného města. Bylo jich málo a neměli
žádné spojence, na které by se mohli obrátit o pomoc. Během
pětasedmdesáti let se naučili soběstačnosti, vycvičili své
obyvatelstvo ve vojáky a bez vnější pomoci vybudovali novou
fungující společnost. Byli by ještě silnější, kdyby se jejich porodnost
nesnížila kvůli epidemii neštovic, po níž zoufale potřebovali novou
krev a nové geny. Snad jsou příliš militarističtí, pořádkumilovní a
postrádají smysl pro humor. Ale hlavně že jsou tady. A že jsou
ochotní vyřídit Kapitol.
„Stejně jim trvalo dlouho, než o sobě dali vědět,“ bručím.
„Nebylo to jednoduché. Napřed museli vybudovat síť povstalců v
Kapitolu a zorganizovat v krajích něco na způsob podzemního hnutí
odporu,“ vysvětluje Hurikán. „Pak potřebovali někoho, kdo to celé
uvede do pohybu. Tebe.“
„Potřebovali i Peetu, jenomže mu to moc nepomohlo,“
poznamenávám.
Hurikán se mračí. „Peeta dnes napáchal značné škody. Většina
rebelů samozřejmě jeho volání po klidu zbraní hned odmítne, ale v
některých krajích je odpor vlažnější. Ten nápad určitě pochází od
prezidenta Snowa. Z Peetových úst bohužel zní docela rozumně.“
Ačkoliv se bojím Hurikánovy odpovědi, přesto se ptám: „Proč to
podle tebe řekl?“
„Možná ho mučili. Nebo ho přesvědčili. Já bych odhadoval, že s
nimi uzavřel dohodu, aby tě ochránil. Vyzve ke složení zbraní, pokud
mu prezident Snow umožní, aby tě zároveň vykreslil jako zmatenou,
těhotnou dívku, která vůbec netušila, co se děje, a kterou zajali
vzbouřenci. Jestli teď kraje prohrají, pořád existuje jistá šance, že se
k tobě vítěz zachová shovívavě. Pokud si to nezkazíš.“ Nejspíš
vypadám dočista popleteně, protože další větu Hurikán říká velice
pomalu. „Katniss…, on se tě pořád snaží udržet naživu.“
Udržet mě naživu? Vtom to chápu. Hladové hry neskončily.
Opustili jsme arénu, ale protože jsme s Peetou oba naživu, jeho
poslední přání dosud platí. Chce, abych se držela někde v ústraní a v
bezpečí, dokud se válka nepřežene. Pak nebude mít ani jedna strana
důvod mě zabít. A Peeta? Jestli vyhrají rebelové, bude to pro něj mít
katastrofální následky. Ale pokud vyhraje Kapitol, kdo ví? Třeba
nám oběma dovolí žít – pokud si to nezkazím, jak řekl Hurikán – a
sledovat další a další ročníky Hladových her.
Před očima mi prolétne několik výjevů: oštěp vnikající do
Routina těla, Hurikánovo bezvládné tělo na kůlu, spáleniště poseté
mrtvými těly, v něž se změnil můj rodný kraj. A kvůli čemu? Za co?
Vaří se ve mně krev a vzpomínám si na další věci. Na to, jak jsem
poprvé zahlédla povstání v Osmém kraji. Na vítěze minulých ročníků
her, kteří se chytili večer před Čtvrtohrami za ruce, aby
demonstrovali svou jednotu. Nešlo o žádnou náhodu, když jsem
vystřelila šíp do silového pole kolem arény. Vroucně jsem si přála,
aby se zabodl do srdce nepřítele.
Vstávám tak prudce, až přitom shazuji krabici se stovkou tužek,
které se rozkutálejí po podlaze.
„Co je?“ ptá se Hurikán.
„Nemůžeme zastavit boj.“ Shýbám se a nemotorně sbírám tužky s
tmavě šedými tuhami do krabice. „Nemůžeme ustoupit.“
„Já vím.“ Hurikán jediným pohybem zvedá několik tužek a klepe
jimi o zem, aby je srovnal.
„Ať to řekl Peeta z jakéhokoliv důvodu, mýlí se.“ Ty pitomé
tužky na podlaze se odmítají vrátit do krabice. Několik jich vztekle
popadnu.
„Já vím. Počkej. Takhle je tak akorát zničíš.“ Bere mi krabici z
ruky a sám ji obratně plní.
„Peeta neví, co udělali s Dvanáctým krajem. Kdyby viděl, jak to
tam teď vypadá…“ drmolím.
„Katniss, já se s tebou nehádám. Kdybych mohl stisknutím
knoflíku zabít všechny lidi, kteří pracují pro Kapitol, bez váhání
bych to udělal.“ Ukládá poslední tužku na místo a zavírá víko. „Jde o
to, co uděláš ty.“
Otázka, která na mě tak dlouho doléhala, má najednou jedinou
možnou odpověď. Vždycky ji měla. Našla jsem ji ale jen díky
Peetovi.
Co budu dělat?
Zhluboka se nadechuji. Nepatrně pozvedám paže, jako kdybych
pořád měla ta černobílá křídla od Cinny, a znovu je spouštím podél
boků.
„Stanu se reprodrozdem.“
2024 ©