3
Pryskyřníkovi se odráží v očích mdlá záře bezpečnostního světla
nade dveřmi. Jako obvykle leží Prim na ruce, aby ji chránil. Prim se
tulí k mé matce. Takhle ve spánku vypadají úplně stejně jako tehdy v
den sklizně, kdy jsem se poprvé stala účastnicí Hladových her. Mám
postel sama pro sebe, protože se zotavuji ze zranění a protože se se
mnou stejně nikdo kvůli mým divokým snům nevyspí.
Několik hodin se převaluji z boku na bok, než se konečně smířím
s tím, že dnes neusnu. Pod Pryskyřníkovým dohledem se po špičkách
kradu k toaletnímu stolku.
V prostřední zásuvce je můj erární oděv. Všichni tu mají stejné
šedivé kalhoty a košili, kterou nosí zastrčenou za opasek. Pod
erárním oděvem si ale schovávám těch několik věcí, které jsem měla
u sebe, když mě vyzvedli z arény. Odznak s reprodrozdem. Dárek od
Peety – zlatý medailonek s fotografiemi mé matky, Prim a Hurikána.
Stříbrný padáček s trubičkou na odebírání vody ze stromů a perlu,
kterou mi Peeta věnoval pár hodin před tím, než jsem vyhodila do
vzduchu silové pole. Hojivou mast mi vzali a předali ji do
nemocnice. Zabavili mi i luk a šípy, protože zbraně tu smějí nosit jen
strážní, a uskladnili je ve zbrojnici.
Sahám pod padáček a svírám v prstech perlu. Sedám si se
zkříženýma nohama na postel a přejíždím si hladkým, duhovým
povrchem perly po rtech. Z nějakého důvodu mě to uklidňuje. Jako
chladný polibek od dárce.
„Katniss?“ šeptá Prim. Je vzhůru a dívá se na mě ze tmy. „Co se
děje?“
„Nic. Jenom jsem měla zlý sen. Klidně spi,“ odpovídám
automaticky. Nesvěřuji se Prim ani matce, abych je nezatěžovala
svými starostmi.
Prim opatrně vstává z postele, aby nevzbudila matku, zvedá
Pryskyřníka a sedá si vedle mě. Dotýká se mé ruky, v níž držím perlu
od Peety. „Jsi studená.“ Bere z nohou postele volnou přikrývku a
přehazuje ji přes nás. Obklopuje mě její teplo a teplo sálající z
Pryskyřníkova kožichu. „Mně to můžeš říct. Já umím udržet
tajemství. I před matkou.“
V tu chvíli se mi mění před očima. Ta malá holčička s cípem
blůzy vyčuhujícím ze sukně a připomínajícím kachní ocas, holčička,
která potřebovala pomoc, když nemohla dosáhnout pro nádobí, a
která žadonila, abychom se šly podívat na zdobené koláče ve výloze
pekařství, je pryč. Čas a série tragédií ji přiměly, aby příliš rychle,
aspoň na můj vkus, vyrostla v mladou dívku, která zašívá krvácející
rány a uvědomuje si, že všechno matce říkat nemůžeme.
„Zítra ráno oznámím, že souhlasím s tím, aby se ze mě stal
reprodrozd,“ říkám jí.
„Protože chceš, nebo protože tě k tomu dotlačili?“ ptá se.
To mě rozesměje. „Nejspíš oboje. Ne, protože chci. Musím, jestli
to pomůže povstalcům porazit Snowa.“ Svírám perlu ještě o něco
pevněji. „Jenom se bojím o Peetu. Jestli vyhrajeme, rebelové ho
popraví jako zrádce.“
Prim si to nechává projít hlavou. „Katniss, myslím, že nechápeš,
jak důležitá pro ně jsi. A důležití lidé obvykle dostanou, co chtějí.
Jestli chceš, aby byl Peeta před povstalci v bezpečí, můžeš to
zařídit.“
Asi jsem opravdu důležitá. Podstoupili přece značné riziko, aby
mě zachránili. A zavezli mě na návštěvu do Dvanáctého kraje.
„Chceš říct, že mohu požadovat, aby dali Peetovi imunitu? A oni
budou muset souhlasit?“
„Podle mě můžeš požadovat skoro cokoliv a oni na to budou
muset přistoupit.“ Prim krabatí čelo. „Ale jak budeš vědět, že dodrží
slovo?“
Vzpomínám na všechny lži, které Haymitch vykládal mně i
Peetovi, aby nás přiměl dělat to, co chtěl. Co zabrání povstalcům,
aby dohodu zrušili? Slib daný za zavřenými dveřmi, byť třeba
stvrzený písemně, nemusí mít po válce cenu zlámané grešle.
Zapomene se na něj. Účastníci ho popřou. Svědkové na velitelství
nebudou k ničemu. Právě oni nejspíš podepíšou Peetův rozsudek
smrti. Budu potřebovat mnohem víc svědků. Každého, koho dokážu
sehnat.
„Budou mi ho muset dát veřejně,“ říkám. Pryskyřník mrskne
ocasem, což beru jako souhlas. „Přiměju prezidentku Coinovou, aby
to oznámila před všemi obyvateli Třináctého kraje.“
Prim se usmívá. „Výborně. Není to stoprocentní záruka, ale
rozhodně jim tak porušení slova ztížíš.“
Zaplavuje mě úleva jako vždycky, když se najde řešení. „Měla
bych tě budit častěji, káčátko.“
„Přála bych si, abys to dělala,“ odpovídá Prim a líbá mě na tvář.
„Teď se zkus vyspat, ano?“ A já opravdu usínám.
Ráno vidím, že 7.00 – snídani bezprostředně následuje 7.30 –
velitelství, což je dobře, protože se do toho mohu pustit co nejdřív. V
jídelně mávnu před čidlem svou kartou, která má nějaké identifikační
číslo, a sunu po kovové polici tác k nádobám s jídlem. Na snídani je
jako vždy spolehnutí: dostávám misku horké ovesné kaše, hrnek
mléka a malou hromádku ovoce nebo zeleniny. Dnes strouhané řepy.
Všechno pochází z podzemních farem. Sedám si ke stolu
vyhrazenému pro Everdeenovy, Hawthornovy a několik dalších
uprchlíků, hltám svoji porci a ráda bych si přidala, jenže to tu nejde.
V Třináctém kraji udělali z výživy úplnou vědu. Odcházíte z jídelny
s dostatkem kalorií, abyste vydrželi do příštího jídla, ale nic víc ani
míň. Velikost porce se počítá podle vašeho věku, výšky, postavy,
zdravotního stavu a množství fyzické práce, jež se po vás daný den
vyžaduje. Lidé z Dvanáctého kraje dostávají o něco větší příděly než
domácí, aby trochu přibrali. Vychrtlí vojáci se příliš snadno unaví. V
každém případě to zabírá. Za pouhý měsíc začínáme všichni vypadat
zdravěji, zvlášť děti.
Hurikán pokládá tác vedle mého a já se snažím nezírat příliš
hladově na jeho řepu, protože vážně chci přidat a on mi až příliš
ochotně podstrkuje svoje jídlo. I když rychle odvracím zrak a
úhledně skládám ubrousek, do misky mi přistane lžíce řepy.
„Musíš s tím přestat,“ kárám ho, ale vzhledem k tomu, že už si
cpu nášup do pusy, nezní to moc přesvědčivě. „Vážně. Nejspíš je to
tady proti zákonu.“ Stravování tu regulují velice přísná pravidla.
Pokud například něco nedojíte a chtěli byste si kousek nechat na
později, nejde to, protože nesmíte nic odnést z jídelny. V minulosti
zřejmě docházelo k případům, kdy někteří obyvatelé hromadili
zásoby. Lidem, jako jsem já a Hurikán, kteří roky zajišťovali obživu
svých rodin, se to nezamlouvá. Umíme hladovět, ale nejsme zvyklí,
aby nám někdo mluvil do toho, jak nakládáme se svými potravinami.
Třináctý kraj vládne svým způsobem tvrdší rukou než Kapitol.
„Co mohou udělat? Komunikátor mi už přece sebrali,“ namítá
Hurikán.
Vyškrabuji misku a něco mě přitom napadá. „Poslyš, možná bych
si to mohla stanovit jako podmínku, pod kterou se stanu
reprodrozdem.“
„To, abych tě směl dokrmovat řepou?“
„Ne, abychom směli lovit.“ Hurikán zbystřuje. „Budeme muset
odevzdávat úlovek do kuchyně, ale stejně…“ Nemusím ani
dokončovat větu, protože mi Hurikán rozumí. Trávili bychom nějaký
čas na povrchu. V lesích. Mohli bychom být zase sami sebou.
„Zkus to,“ přikyvuje. „Teď je správný čas. Můžeš si jim říct o
modré z nebe, a oni budou muset vymyslet nějaký způsob, jak ti ho
přinést.“
Neví, že už si hodlám říct o něco podobně drahého, konkrétně o
Peetův život. Než se stačím rozhodnout, jestli mu to mám říct, zvon
ohlašuje konec snídaně pro naši směnu. Z pomyšlení, že bych měla
čelit prezidentce Coinové sama, je mi úzko. „Co ti přidělili za úkol?“
Hurikán se dívá na paži. „Mám vyučování. Jaderné dějiny.
Mimochodem, už si všimli, že tam nechodíš.“
„Já musím na velitelství. Půjdeš se mnou?“ ptám se.
„Dobře. Ale po včerejšku mě možná vyhodí.“ Vracíme prázdné
tácy a Hurikán dodává: „Asi bys měla na seznam požadavků připsat i
Pryskyřníka. Připadá mi, že tu moc nechápou, proč by si měl někdo
nechávat neužitečné zvíře.“
„Však oni mu najdou nějakou práci. Každé ráno mu budou
tetovat rozvrh na packu,“ odpovídám. V duchu si ale umiňuji, že ho
opravdu zařadím k ostatním podmínkám, už kvůli Prim.
Když přicházíme do konferenční místnosti, Coinová, Plutarch i
všichni jejich lidé už jsou na místě. Při pohledu na Hurikána několik
z nich povytahuje obočí, ale nikdo ho nevyhazuje. Myšlenky se mi v
hlavě pletou jedna přes druhou, a tak hned žádám o kousek papíru a
tužku. Můj zjevný zájem o to, co se tu odehrává – dávám ho najevo
úplně poprvé –, všechny překvapuje. Několik lidí si vyměňuje
udivené pohledy. Patrně si pro mě na dnešek připravovali
extraspeciální přednášku. Místo toho mi Coinová osobně podává
papír i tužku, a zatímco usedám a čmárám několik poznámek, všichni
v tichosti čekají. Pryskyřník. Lov. Milost pro Peetu. Veřejný slib.
Nastává rozhodující chvíle. Další šanci na vyjednávání už
pravděpodobně mít nebudu. Mysli. Co dalšího chceš? Vnímám, jak
stojí těsně za mnou, a připisuji na seznam Hurikána. Bez něj bych to
asi nezvládla.
I Začíná mě bolet hlava a všechno se rozplývá v mlze. Zavírám
oči a v duchu odříkávám svou mantru.
Jmenuji se Katniss Everdeenová. Je mi sedmnáct let. Pocházím z
Dvanáctého kraje. Byla jsem splátkyní v Hladových hrách. Unikla
jsem z arény. Kapitol mě nenávidí. Zajali Peetu. Peeta žije. Je
zrádce, ale žije. Musím ho zachránit…
Seznam mi pořád připadá příliš krátký. Měla bych přemýšlet o
několik tahů dopředu, za hranice současnosti, kdy jsem jednou z
nejdůležitějších postav rebelie, do budoucna, kdy po mně možná ani
pes neštěkne. Neměla bych žádat o něco víc? Pro svou rodinu? Pro
zbytek lidí z Dvanáctého kraje? Svědí mě kůže, jako by na ní dosud
ulpíval popel tisíců mrtvých. Vzpomínám, jak jsem botou narazila do
té lebky. Vybavuje se mi pach krve a růží.
Tužka se rozpohybuje po papíře nezávisle na mé vůli. Otvírám
oči a dívám se na roztřesená písmena. ZABIJU SNOWA. Jestli ho
zajmou, chci mít tu výsadu, že ho popravím.
Plutarch si nenápadně odkašle. „Už jsi hotová?“ Zvedám oči k
hodinám. Sedím tu už dvacet minut. Finnick není jediný, kdo má
potíže s udržením pozornosti.
„Jo,“ říkám chraptivě. „Jo, souhlasím s tím. Budu váš
reprodrozd.“
Vydechují úlevou, blahopřejou si a poplácávají jeden druhého po
zádech. Jen Coinová mě bezvýrazně sleduje a z její tváře nelze nic
vyčíst.
„Ale mám několik podmínek.“ Uhlazuji před sebou list papíru a
začínám: „Moje rodina si smí nechat kocoura.“ I ta nejmenší prosba
vyprovokuje debatu. Kapitolští vzbouřenci s tím nemají nejmenší
problém – ovšemže si můžeme nechat svého mazlíčka –, ale lidé z
Třináctého kraje upozorňují na krajní obtíže, jež z toho plynou.
Výsledná dohoda vypadá takto: přestěhujeme se do horního patra, do
ubikace s přepychem v podobě dvaceticentimetrového okénka
vedoucího na povrch. Pryskyřník si může chodit ven, kdy se mu
zamane. Bude se starat o vlastní obživu. Jestli se nevrátí do večerky,
zůstane zavřený venku. Způsobí-li nějaké bezpečnostní problémy,
bude okamžitě zastřelen.
To zní přijatelně. Takové podmínky se zase tolik neliší od těch, v
nichž jsme žili ve Dvanáctém kraji. Až na tu hrozbu zastřelením.
Jestli Pryskyřník příliš zhubne, podstrčím mu trochu vnitřností ze
zvěřiny…, pokud ovšem budou souhlasit s mou další žádostí.
„Chci lovit. S Hurikánem. Venku v lesích,“ říkám. Všichni
umlkají
„Nebudeme chodit daleko. Budeme používat své vlastní luky.
Úlovky odevzdáme v kuchyni,“ doplňuje Hurikán.
Rychle dodávám, než to někdo stačí odmítnout: „Totiž…
Nemohu dýchat, když tu jsem pořád zavřená… Zotavím se líp a
rychleji, když budu smět lovit.“
Plutarch začíná vysvětlovat nevýhody – rizika, bezpečnostní
opatření, která by naše lovení vyžadovalo, nebezpečí zranění –, ale
Coinová mu skáče do řeči: „Ne. Ať loví. Dejte jim dvě hodiny denně.
Odečtěte je z výcviku. Budou se pohybovat v okruhu čtyř set metrů,
s komunikátory a vysílacími nákotníky. Co dál?“
Nahlížím do seznamu. „Hurikán. Chci ho mít u sebe.“
„V jakém smyslu? Mimo kamery? Pořád? Chceš ho představit
jako nového partnera?“ ptá se Coinová.
Neříká to ironicky ani záštiplně, jen věcně. Přesto ohromeně
otvírám ústa: „Cože?“
„Myslím, že bychom měli pokračovat s dosavadní romancí.
Rychlým odchodem od Peety by Katniss mohla ztratit sympatie
diváků,“ poznamenává Plutarch. „Zvlášť když nosí jeho dítě.“
„Souhlasím. Takže Hurikána budeme oficiálně představovat jako
dalšího rebela. V pořádku?“ obrací se na mě Coinová. Zůstávám na
ni němě civět. Netrpělivě opakuje: „Stačí to takhle?“
„Vždycky ho můžeme začlenit do týmu jako tvého bratrance,“
říká Fulvia.
„Nejsme příbuzní,“ ohrazujeme se s Hurikánem jednohlasně.
„Jistě, ale před kamerami bychom s tím asi měli pokračovat,“
zamýšlí se Plutarch. „Mimo kamery je celý tvůj. Ještě něco?“
Náhlý obrat rozhovoru mě děsí. Nepřímo naznačují, že bych
dokázala hodit Peetu přes palubu, že jsem zamilovaná do Hurikána a
že to celé byla jen hra. Do tváří se mi hrne krev. Představa, jak
uvažuji o tom, koho bych měla vydávat za současného partnera, je za
daných okolností více než ponižující. Nechávám se unášet hněvem k
dalšímu požadavku. „Až skončí válka, chci milost pro Peetu, jestli
vyhrajeme.“
Na místnost padá mrtvé ticho. Cítím, jak Hurikán za mnou tuhne.
Asi jsem mu to měla říct dřív, ale nebyla jsem si jistá, jak zareaguje,
když jde o Peetu.
„Nebudete ho nijak trestat,“ pokračuji. Vtom mě napadá něco
dalšího. „Totéž bude platit pro ostatní zajaté splátce, Johannu a
Enobarii.“ Na Enobarii, surové splátkyni z Druhého kraje, mi,
upřímně řečeno, nezáleží. Vlastně ji nemám ráda, ale připadá mi, že
bych ji neměla vynechávat.
„Ne,“ odmítá kategoricky Coinová.
„Ano,“ odsekávám. „Není jejich chyba, že jste je nechali v aréně.
Kdo ví, co jim Kapitol provádí?“
„Budou souzeni spolu s ostatními válečnými zločinci a potrestáni
podle rozhodnutí tribunálu,“ říká prezidentka.
„Dostanou imunitu!“ vstávám a zvyšuji hlas. „Vy osobně to
slavnostně slíbíte před všemi obyvateli Třináctého kraje a před
zbytkem lidí z kraje Dvanáctého. Ještě dnes. Váš slib bude
zaznamenán pro příští generace. Vy a vaše vláda na sebe převezmete
odpovědnost za jejich bezpečí. Nebo si najděte jiného reprodrozda!“
Má slova zůstávají dlouho viset ve vzduchu.
„To je ona!“ Slyším, jak Fulvia šeptá Plutarchovi. „S vhodnými
šaty, střelbou v pozadí a trochou dýmu…“
„Ano, přesně tohle potřebujeme,“ souhlasí Plutarch tiše.
Mám sto chutí je sežehnout pohledem, ale vím, že by byla chyba
odvrátit zrak od Coinové. V duchu přemýšlí nad mým ultimátem a
zvažuje, jestli má cena není nižší než hodnota mých podmínek.
„Co vy na to, paní prezidentko?“ ptá se Plutarch. „Za daných
okolností můžete přislíbit milost. Ten chlapec ještě koneckonců není
ani plnoletý.“
„Dobře,“ říká Coinová nakonec. „Ale doufám, že podáš dobrý
výkon.
„Výkony budu podávat, až přednesete veřejný slib,“ odpovídám.
„Svolejte během dnešního rozjímání bezpečnostní shromáždění,“
přikazuje prezidentka. „Vystoupím s prohlášením. Zbývá na tvém
seznamu ještě něco, Katniss?“
Hnětu zmačkaný papír v pravé pěsti. Rozprostírám ho na stole a
čtu roztřesená písmena: „Už jenom jedna věc. Zabiju Snowa.“
Úplně poprvé vidím, jak prezidentka povytahuje koutky úst v
nepatrném úsměvu. „Až to bude aktuální, budeš jedním z vážných
kandidátů.“
Možná má pravdu. Rozhodně si nemohu osobovat právo na zabití
prezidenta Snowa. A na Coinovou je podle mého názoru spolehnutí,
že úkol splní. „Dobře.“
Coinová stáčí pohled ke svému předloktí a k hodinám na stěně. I
ona se musí držet rozvrhu. „Odteď ji nechávám ve vašich rukách,
Plutarchu.“ Odchází z místnosti s celou svou skupinou, takže tu
zůstáváme jen Plutarch, Fulvia, Hurikán a já.
„Výborně. Skvěle.“ Plutarch si sedá na židli, opírá se lokty o stůl
a mne si oči. „Víš, co mi chybí nejvíc ze všeho? Kafe. Opravdu je tak
nemyslitelné, abychom dostali něco pořádného na spláchnutí té
ovesné šlichty a řepy?“
„Nečekali jsme, že tu budou platit tak přísná pravidla,“ vysvětluje
mi Fulvia a masíruje Plutarchovi ramena. „Aspoň ne ve vyšších
kruzích.“
„Aspoň by tu měla existovat možnost sehnat něco bokem,“ vrtí
hlavou Plutarch. „Vždyť i ve Dvanáctém kraji jste měli černý trh,
ne?“
„Ano, Jarmark,“ přisvědčuje Hurikán. „Tam jsme obchodovali.“
„Tak vidíte. A přitom jste oba tak čestní. Prakticky
nepodplatitelní,“ vzdychá Plutarch. „No co, žádná válka netrvá
věčně. Jsem rád, že tě máme v týmu.“ Natahuje ruku a Fulvia mu do
ní vkládá velký skicář svázaný v černé kůži. „Obecně vzato, je ti
jasné, co po tobě chceme, Katniss. Vím, že se ke své účasti stavíš se
smíšenými pocity, ale doufám, že tohle pomůže.“
Přesouvá skicář po stolní desce ke mně. Několik vteřin se na
knihu jen podezřívavě dívám, ale pak mě přemáhá zvědavost.
Otvírám skicář a hned z první strany na mě hledí můj portrét. Já v
černé uniformě. Ty šaty mohla navrhnout jediná osoba – na první
pohled jsou čistě praktické, ale při bližším prozkoumání se jedná o
umělecké dílo. Křivka helmy, linie k náprsnímu krunýři i jemně
nabírané rukávy, pod nimiž jsou vidět bílé záhyby látky. V jeho
rukách se opět měním v reprodrozda. „Cinna,“ šeptám.
„Ano. Musel jsem mu slíbit, že ti ten skicář neukážu dřív, než se
sama rozhodneš stát se symbolem povstání. Věř mi, že jsem byl v
obrovském pokušení slovo porušit,“ říká Plutarch. „Jen pokračuj.
Prolistuj si ho celý.“
Pomalu otáčím stránky a prohlížím si každý detail uniformy.
Promyšlené vrstvy zbroje, skryté zbraně v botách a za opaskem,
výztuha chránící srdce. Na poslední stránku pod nákres mého
špendlíku s reprodrozdem Cinna napsal: Pořád mám na tebe
vsazeno.
„Kdy to…,“ selhává mi hlas.
„Hm. Kdypak to bylo? Někdy po vyhlášení Čtvrtoher. Pár týdnů
před začátkem her. Nemáme jenom náčrty, ale i hotové šaty. A ve
zbrojnici na tebe čeká speciální dárek od Dioda. Víc neprozradím,
abych nezkazil překvapení,“ dodává Plutarch.
„Budeš nejlíp oháknutý rebel v dějinách,“ podotýká Hurikán s
úsměvem. Náhle mi dochází, že mi pořád věřil. Stejně jako Cinna po
celou dobu chtěl, abych dospěla k tomuto rozhodnutí.
„Máme v plánu spustit televizní ofenzivu,“ oznamuje mi
Plutarch. „Natočíme sérii proklam – tak říkáme propagačním
reklamám ve kterých budeš vystupovat. Pak je odvysíláme všem
obyvatelům Panemu.“
„Jak? Vždyť vysílání ovládá Kapitol“ diví se Hurikán.
„Jenže my máme Dioda. Zhruba před deseti lety se významně
podílel na rekonstrukci podzemní sítě, která přenáší všechny
programy. Prý máme slušnou šanci na úspěch. Samozřejmě ale
potřebujeme nějaký materiál k odvysílání. Takže, Katniss, na tebe
čeká filmové studio.“ Plutarch se otáčí na svou asistentku. „Fulvie?“
„Uvažovali jsme s Plutarchem o optimálním pojetí a rozhodli
jsme se, že bude nejlepší, když vytvoříme tebe, vůdkyni povstalců,
zvenčí. Tím chci říct, že tě oblékneme do toho nejúžasnějšího
kostýmu reprodrozda a tvou osobnost pak dopracujeme, aby mu
odpovídala,“ vysvětluje živě Fulvia.
„Uniformu už máte,“ upozorňuje ji Hurikán.
„To ano, ale má být zjizvená a zkrvavená? Nebo bude planout
jako pochodeň? Jak moc ji můžeme ušpinit, aby byla ještě pro lidi
přitažlivá? V každém případě se musí změnit. Je evidentní, že
tohle…,“ rychle ke mně přistupuje a prohlíží si mou tvář přes
rámeček z prstů, „… nikoho neohromí.“ Reflexivně uhýbám, ale
Fulvia už sbírá věci ze stolu. „Když o tom tak mluvíme, máme pro
tebe další malé překvapení. Jen pojď s námi.“
Mává na nás, vychází s Plutarchem na chodbu a já s Hurikánem
je následujeme.
„Myslela to dobře, ale znělo to děsně urážlivě,“ šeptá mi Hurikán
do ucha.
„Vítej v Kapitolu,“ odpovídám stejně tiše. Fulviina slova ale na
mě neměla žádný účinek. Objímám skicář pažemi a snažím se
vyhlížet do budoucnosti s větším optimismem. Určitě jsem se
rozhodla správně, když to tak chtěl Cinna.
Nastupujeme do výtahu a Plutarch nahlíží do svých poznámek.
„Hm. Tak se na to podívejme. Dveře tři devět nula osm.“ Tiskne
tlačítko označené 39, ale nic se neděje.
„Asi je potřeba klíč,“ radí mu Fulvia.
Plutarch vytahuje zpod košile klíček na tenkém řetízku a zasunuje
ho do zdířky, které jsem si nikdy předtím nevšimla. Dveře výtahu se
zavírají. „A je to.“
Kabina sjíždí o více než třicet podlaží dolů. Netušila jsem, že
Třináctý kraj sahá tak hluboko. Dveře se otvírají do široké bílé
chodby lemované červenými dveřmi, které ve srovnání se šedí
horních pater vypadají téměř ozdobně. Každé jsou označeny velkými
čísly. 3901, 3902, 3903…
Ohlížím se na vyjíždějící dveře výtahu a všímám si, že se před
nimi zavírá ještě kovová mříž. Z místnosti na opačném konci chodby
vychází strážný a rázuje přímo k nám. Dveře se za ním nehlučně
dovírají.
Plutarch mu kráčí naproti a zvedá ruku v pozdravu. My ostatní ho
následujeme. Něco se mi tady dole nelíbí. Nejde jen o špatný pocit ze
zamřížovaného výtahu, o klaustrofobii z pobytu tak hluboko v
podzemí nebo o pronikavý pach dezinfekce. Stačí jediný pohled na
Hurikána a vidím, že cítí to samé.
„Dobré ráno, jenom hledáme…,“ začíná Plutarch.
„Jste na špatném patře,“ skáče mu strážný příkře do řeči.
„Vážně?“ Plutarch znovu nahlíží do poznámek. „Mám tu napsané
tři devět nula osm. Nemohl byste třeba zavolat…“
„Obávám se, že vás musím požádat, abyste ihned odešli.
Nejasnosti v přidělených rozvrzích se řeší v hlavní kanceláři,“
odsekává strážný.
Místnost 3908 je pár kroků před námi. Žádné dveře tu nemají
kliku. Zřejmě do nich stačí zatlačit, jako do těch, z nichž před
chvilkou vyšel strážný.
„A kde to je?“ ptá se Fulvia.
„Hlavní kancelář najdete na sedmém patře,“ říká strážný a
rozpřahuje paže, aby nás dostrkal zpátky k výtahu.
Zpoza dveří číslo 3908 se ozývá tichý zvuk. Takové tiché
zakňourání může vydávat vyděšený pes, který se chce vyhnout další
ráně, ale zní příliš lidsky a je mi až příliš povědomé. Vyměňujeme si
s Hurikánem jen jediný pohled, ale lidem, kteří se znají tak dlouho a
tak dobře, to úplně stačí. Pouštím strážnému k nohám Cinnův skicář.
Kniha dopadá s hlasitým žuchnutím na zem. Vteřinu poté, co se
strážný shýbá, aby ho zvedl, se sklání i Hurikán, schválně tak, aby se
jejich hlavy srazily. „Pardon,“ omlouvá se se smíchem a chytá
strážného za paži, jako kdyby se potřeboval něčeho přidržet. Přitom
ho pootáčí ode mě.
To je moje příležitost. Obíhám strážného a vpadám do dveří s
číslem 3908. Okamžitě je vidím. Polonahé, zmlácené a připoutané ke
zdi.
Můj přípravný tým.
2024 ©