5
Další protivník, s nímž musím bojovat. Další mocný hráč, který
se rozhodl, že mě použije jako pěšáka ve své hře, ačkoliv to zatím
nikomu nevyšlo podle plánu. Nejdřív to byli tvůrci her, kteří ze mě
udělali hvězdu a později se marně pokoušeli ustát hrst jedovatých
bobulí. Pak prezident Snow, který mě nutil hasit plameny povstání,
ale zjistil, že každý můj tah odpor v krajích naopak posiluje. Potom
vzbouřenci – chytili mě do kovových drápů a vyzvedli mě z arény,
abych se stala jejich reprodrozdem, a následně se museli smířit s tím,
že nestojím o křídla. A teď prezidentka Coinová se svým arzenálem
jaderných zbraní a bezchybně promazaným soukolím Třináctého
kraje zjišťuje, že se reprodrozd hůř ovládá, než lapá. Coinová si ale
nejrychleji ze všech uvědomila, že mám své vlastní priority, a tudíž
se mi nedá věřit. Jako první ze všech mě veřejně označila za hrozbu.
Prsty hladím vrstvu pěny ve vaně. Celková očista je jen prvním
krokem při vytváření mého nového vzhledu. Vlasy mám poničené
kyselinou, kůži opálenou od slunce a na několika místech mě hyzdí
ošklivé jizvy. Můj přípravný tým mě proto musí zkrášlit a pak
popálit a zjizvit nějakým přitažlivějším způsobem.
„Udělejte z ní krasavici v základní verzi,“ přikázala jim Fulvia
hned ráno. „Od toho se odpíchneme dál.“ Základní verzí se rozumí
dokonalý, ale přírodní vzhled, jako by člověk právě vstal z postele.
Mé nehty tak budou pěstěné, ale bez lesku. Vlasy měkké a lesklé, ale
ne vyčesané do extravagantního účesu. Voskem mi odstraní
chloupky z celého těla a zbaví mě tmavých kruhů pod očima, ale
nebudou provádět žádná viditelná vylepšení. Cinna dal nejspíš
přípravnému týmu stejné pokyny, když jsem poprvé přijela do
Kapitolu. Jenže tehdy jsem byla soutěžící v Hladových hrách.
Předpokládala jsem, že jako jedna z povstalců budu moct být víc
sama sebou. Rebelka, která se má ukazovat v televizi, však musí
splňovat určité požadavky.
Smývám si pěnu z těla a otáčím se k Octavii, jež za mnou čeká s
ručníkem. Je až neuvěřitelné, jak se liší od ženy, kterou jsem poznala
v Kapitolu. Chybí jí křiklavé oblečení, silná vrstva líčení, barvy,
šperky i různé maličkosti, jimiž si zdobila vlasy. Vzpomínám si, jak
jednou přišla se zářivě růžovými kadeřemi namotanými na blikavé
žárovičky ve tvaru myší a vyprávěla, že má několik myší jako
domácí mazlíčky. To mě tehdy ohromilo, protože my považujeme
myši za škodlivou havěť, nejsou-li ovšem pečené. Octavii se zřejmě
líbily, protože jsou malé, hebké a piští. Jako ona. Zatímco mě otírá,
snažím se zvyknout si na novou Octavii z Třináctého kraje. Má od
přírody pěkné, kaštanově hnědé vlasy, obyčejnou, ale nepopiratelně
milou tvář a je mladší, než jsem si myslela. Zřejmě teprve nedávno
oslavila dvacítku. Bez osmicentimetrových ozdobných nehtů mi její
prsty najednou připadají krátké, jakoby useknuté. Pořád se jí chvějou
ruce. Chtěla bych ji ujistit, že je všechno v pořádku a že dohlédnu na
to, aby jí Coinová už nikdy neublížila. Barevné podlitiny pod její
zelenou pletí mi ale připomínají moji bezmoc.
I Flavius vypadá bez nachové rtěnky a zářivých šatů trochu
vybledle, i když se mu podařilo jakž takž ukáznit svoje oranžové
lokny. Nejmenší proměna se udála s Venií. Světle zelenomodré vlasy
nemá vyčesané do trčících hrotů, ale přitisknuté k hlavě, a jsou vidět
šedivějící kořínky. Jejím nejnápadnějším rysem však vždycky byla
tetování, a ta jsou stejně zlatá a výrazná jako kdykoliv předtím.
Přichází k Octavii a bere jí ručník z rukou.
„Katniss nám neublíží,“ oslovuje Octavii tichým, pevným
hlasem. „Ani nevěděla, že tu jsme. Teď už bude všechno lepší.“
Octavia kývá, ale netroufá si podívat se mi do očí.
Moje proměna do krasavice v základní verzi není nijak
jednoduchá ani se širokým arzenálem kosmetických produktů,
nástrojů a udělátek, které Plutarch prozíravě přivezl z Kapitolu.
Přípravný tým ovšem odvádí slušnou práci, dokud nepřichází na řadu
to místo na mé paži, odkud mi Johanna vyřízla sledovací zařízení.
Když mě sešívali dohromady, žádný z lékařů se nestaral o to, jak
bude vypadat výsledná rána. Teď mám na paži hrbolatou, klikatou
jizvu, která zabírá plochu velkou jako jablko. Obvykle ji zakrývá
rukáv, ale Cinnův kostým je navržen tak, že rukávy končí těsně nad
loktem. Jde o tak velký problém, že jsou povoláni Plutarch s Fulvií.
Přísahám, že při pohledu na mou jizvu se Fulvii zvedne žaludek. Na
někoho, kdo dělá asistenta tvůrci her, je neskutečně citlivá. Patrně je
zvyklá vídat ošklivé věci jenom na obrazovce.
„Všichni vědí, že tam mám jizvu,“ upozorňuji je rozmrzele.
„Jenže vidět ji je něco jiného než o ní vědět,“ říká Fulvia. „Je
vážně odporná. Během oběda s Plutarchem něco vymyslíme.“
„To bude dobré,“ mává Plutarch rukou. „Dáme přes ni nějakou
pásku, nebo tak něco.“
Znechuceně se oblékám, abych mohla vyrazit do jídelny.
Přípravný tým přešlapuje v hloučku u dveří. „Přinesou vám jídlo
sem?“ ptám se.
„Ne,“ vrtí hlavou Venia. „Máme jít do jídelny.“
V duchu úpím, když si představuji, jak jdu do jídelny s touhle
trojicí. Všichni na mě ale civí tak jako tak. Dnes to bude stejné.
„Zavedu vás tam,“ říkám jim. „Pojďte za mnou.“
Kradmé pohledy a tiché mumlání, které obvykle můj příchod
vyvolává, není nic proti reakci na bizarní vzhled mého týmu.
Stolovníci otvírají ústa, ukazují si na nás a udiveně vykřikují.
„Nevšímejte si jich,“ šeptám přípravnému týmu. Všichni tři stojí za
mnou se sklopenými pohledy, mechanicky postupují ve frontě a
berou si misky našedlé ryby, zeleninového vývaru a šálek vody.
Sedáme si k mému stolu, mezi lidi ze Sloje. Ovládají se líp než
obyvatelé třináctky, ale možná jsou jen rozpačitější. Leevy, můj
bývalý soused z Dvanáctého kraje, přípravný tým opatrně zdraví a
Hurikánova matka Hazelle, která určitě ví o jejich uvěznění, zvedá
lžíci s vývarem. „Nebojte se,“ poznamenává. „Chutná líp, než
vypadá.“
Nejúčinněji ale prolamuje ledy Hurikánova pětiletá sestra. Přibíhá
podél lavice k Octavii a opatrně se dotýká její pleti. „Jsi zelená. Je ti
špatně?“
„To je taková móda, Posy. Jako když má někdo namalované rty,“
vysvětluji dívence.
„Mělo by to být hezké,“ šeptá Octavia a oči se jí pomalu zalévají
slzami.
Posy se nad tím zamyslí a pak věcně říká: „Ty bys byla hezká s
každou barvou.“
Octavia povytahuje koutky úst v nesmělém úsměvu. „Děkuji.“
„Kdybyste na Posy chtěla udělat opravdu hluboký dojem, musela
byste se obarvit na světle růžovo,“ říká Hurikán a s klapnutím
pokládá tác vedle mého. „To je její nejoblíbenější barva.“ Posy se
hihňá a vrací se k matce. Hurikán kývá na Flaviovu misku.
„Nenechával bych to vychladnout. Chuť ani hustota se tím nezlepší.“
Všichni se pouštíme do jídla. Vývar nechutná zle, ale člověk si
musí zvyknout na určitou rosolovitost. Jako kdybyste museli každou
lžíci polykat natřikrát, než se vám to opravdu podaří.
Hurikán, který během jídla většinou moc nemluví, se dnes snaží
konverzovat a zajímá se o mou proměnu. Vím, že se tak se mnou
pokouší udobřit. Včera večer jsme se pohádali, když poznamenal, že
jsem Coinové nedala jinou možnost, než odpovědět na můj
požadavek svým vlastním. „Katniss, ona řídí tenhle kraj, a nesmí to
vypadat, že ti podléhá.“
„Chceš říct, že nemůže připustit žádný nesouhlas, ani když je
oprávněný,“ odsekla jsem.
„Chci říct, že jsi ji dostala do těžké situace, když musela přislíbit
Peetovi a ostatním milost, ačkoliv ani nevíme, jaké škody napáchají.“
„Takže jsem měla zůstat zticha a nechat ostatní splátce, ať se
postarají sami o sebe? Ne že by na tom záleželo, protože to tak stejně
dopadne!“ Pak jsem mu zabouchla dveře před nosem. U snídaně
jsem si nesedla vedle něj, a když ho Plutarch ráno poslal trénovat,
nechala jsem ho beze slova odejít. Vím, že má o mě obavy, ale
potřebuji, aby stál na mé straně, ne na straně prezidentky Coinové.
Copak si to neuvědomuje?
Po obědě máme spolu sjet dolů do Speciální obranné sekce,
abychom se setkali s Diodem. Ve výtahu se ke mně Hurikán obrací:
„Pořád se zlobíš?“
„A ty se mi pořád nehodláš omluvit,“ odpovídám.
„Stojím si za tím, co jsem řekl. Chceš, abych ti lhal?“ ptá se.
„Ne. Chci, aby sis to nechal znovu projít hlavou a dospěl ke
správnému názoru,“ vyjíždím na něj. Má slova ho ale jen
rozesmějou. Musím to nechat plavat. Nemá smysl diktovat
Hurikánovi, co si má myslet. Což je ostatně jeden z důvodů, proč mu
věřím.
Speciální obranná sekce je téměř tak hluboko jako kobky, v nichž
věznili můj přípravný tým. Patří k ní plno místností s počítači,
laboratoří s výzkumným vybavením a testovacích zón.
Ptáme se po Diodoví a zdejší pracovníci nás směrují bludištěm k
obrovskému prosklenému oknu, za nímž se nachází první krásná věc,
kterou v Třináctém kraji vidím: louka se skutečnými stromy a
kvetoucími rostlinami, mezi nimiž poletují kolibříci. Uprostřed sedí
nehybně v kolečkovém křesle Diod a pozoruje zářivě zeleného
kolibříka, který se vznáší před velkým oranžovým květem a saje z
něj nektar. Když drobný pták odlétá, Diod ho sleduje očima a
konečně si nás všímá. Přátelsky mává a gestem nás zve, ať vejdeme
dovnitř.
Není tu vlhko a dusno, jak bych očekávala, nýbrž chladný a svěží
vzduch. Ze všech stran ke mně doléhá bzučení maličkých křídel,
které mi připomíná zvuk hmyzu v lesích u nás doma. Uvažuji, jaká
šťastná náhoda vedla k vybudování tak krásného místa.
Diod je pořád bledý jako pacient v rekonvalescenci, ale oči za
špatně padnoucími brýlemi mu svítí vzrušením. „Nejsou úžasní? Už
roky tady studují aerodynamiku jejich letu. Kolibříci umějí létat
dopředu i dozadu a dosahují rychlosti až devadesáti kilometrů v
hodině. Kéž bych ti dokázal postavit taková křídla, Katniss!“
„Pochybuji, že bych je uměla ovládat, Diodě,“ směju se.
„Jednu vteřinu je tady a v další je pryč. Dokázala bys ho trefit
šípem?“ ptá se.
„Nikdy jsem to nezkoušela. Není na nich moc masa,“ krčím
rameny.
„To není. A ty nepatříš k těm, kteří by zabíjeli jen tak pro
zábavu,“ přikyvuje. „Ale vsadím se, že by je bylo hodně těžké
zastřelit.“
„Možná by na ně šla nastražit past,“ poznamenává Hurikán a po
tváři se mu rozlévá nepřítomný výraz jako pokaždé, když o něčem
přemýšlí. „Vezmete síť s hodně jemnými oky. Ohraničíte s ní
nějakou menší oblast a necháte otevřené ústí o velikosti zhruba půl
čtverečního metru. Jako návnadu dovnitř dáte květy s nektarem. Až
kolibříci přiletí, zaklapnete vchod. Budou se snažit uletět od zdroje
hluku, ale narazí do sítě.“
„Vážně by to fungovalo?“ ptá se Diod.
„Nevím. Je to jenom takový nápad,“ přiznává Hurikán. „Možná
by se nenechali napálit.“
„Ale možná ano. Využíváš jejich přirozeného instinktu uletět
nebezpečí. Když přemýšlíš jako lovená kořist, daleko líp odhalíš její
slabiny,“ říká Diod.
Najednou se mi vybavuje nepříjemná vzpomínka, na kterou bych
nejradši zapomněla. V rámci přípravy na čtvrtohry jsem viděla
záznam, jak Diod, tehdy ještě chlapec, propojil dva dráty, aby
popravil elektrickým proudem skupinku dětí, které ho honily.
Představuji si jejich křečovitě se škubající těla i groteskní výrazy. I
Dioda, který těsně předtím, než ho vyhlásili vítězem, sledoval, jak
umírají. Nebyla to jeho chyba. Šlo o sebeobranu. Všichni jsme
jednali jen v sebeobraně…
Chci odejít z té krásné místnosti s kolibříky, než tu někdo začne
sestrojovat past. Honem měním téma hovoru. „Diodě, Plutarch říkal,
že pro mě něco máš.“
„Správně. Mám. Nový luk.“ Tiskne tlačítko na opěradle křesla a
vyjíždí z místnosti. Proplétáme se za ním bludištěm Speciální
obranné sekce a Diod cestou vypráví o svém křesle. „Kousek už ujdu
sám, ale hrozně brzy se unavím. Takhle se pohybuji líp. Jak je na
tom Finnick?“
„Finnick… Finnick má potíže se soustředit,“ odpovídám. Nechci
říkat, že se psychicky úplně složil.
„Potíže se soustředěním?“ Diod se ponuře usmívá. „Kdybys
věděla, čím Finnick za poslední roky prošel, obdivovala bys, že
pořád funguje. Ale vyřiď mu, že pro něj vyrábím nový trojzubec,
ano? To by ho mělo trochu rozptýlit.“ Rozptýlení je to poslední, co
Finnick potřebuje, ale slibuji Diodoví, že jeho vzkaz předám.
Vstup do síně označené jako SPECIÁLNÍ ZBROJNICE střeží
čtyři vojáci. Kontrola našich rozvrhů je jen první fází prověrky.
Následují otisky prstů, sken oka i DNA a procházíme detektory
kovu. Diod musí nechat kolečkové křeslo venku, ale uvnitř mu
půjčují jiné. Celé mi to připadá absurdní, protože si nedokážu
představit, že by kdokoliv vychovaný v Třináctém kraji představoval
hrozbu, před níž by se vláda měla chránit. Nebo jsou bezpečnostní
opatření reakcí na nedávný příliv uprchlíků?
U dveří do zbrojnice nás čeká další kolo prověrek, jako kdyby se
moje DNA mohla během těch dvaceti kroků chodbou změnit.
Konečně smíme vstoupit ke zbraním. Musím přiznat, že mi zdejší
arzenál vyráží dech. Střelné zbraně, raketomety, výbušniny i obrněné
vozy. „Výzbroj letecké divize je přirozeně jinde,“ poznamenává
Diod.
„Přirozeně,“ přikyvuji, jako kdyby to bylo jasné. Nevím, kde se
mezi vším tímhle moderním vybavením mohlo najít místo pro
obyčejný luk a šípy, ale vzápětí přistupujeme ke stěně se smrtícími
zbraněmi z oblasti lukostřelby. Během výcviku před Hladovými
hrami jsem zkoušela řadu kapitolských zbraní, ale žádná nebyla
určena pro vojenské účely. Prohlížím si nebezpečně vyhlížející luk s
tolika hledáčky a mechanickými udělátky, že bych ho snad ani
neuzvedla, natož abych z něj střílela.
„Možná by sis jich taky rád pár otestoval, Hurikáne,“ říká Diod.
„A mohu?“ ptá se Hurikán.
„Do boje samozřejmě dostaneš normální střelnou zbraň, ale jestli
se objevíš v proklamách jako člen Katnissina týmu, luk by asi
vypadal líp. Napadlo mě, že by sis mohl vybrat, který ti bude nejvíc
vyhovovat,“ vysvětluje Diod.
„To rozhodně.“ Hurikán bere do ruky ověnčený luk, který před
chvilkou zaujal mou pozornost, a zvedá ho k rameni. Dívá |se do
hledáčku a míří s ním přes místnost.
„Vůči jelenům mi to nepřipadá moc férové,“ podotýkám.
„Však ho taky nebudu používat na jeleny,“ odpovídá.
„Hned se vrátím,“ říká Diod. Vyťukává kód na nástěnném
číselníku a otvírají se malé postranní dveře. Hledím za ním, dokud se
dveře zase nezavřou.
„Takže to pro tebe bude snadné? Používat tu zbraň proti lidem?“
ptám se.
„To jsem neřekl.“ Hurikán sklání luk k zemi. „Ale kdybych měl
zbraň, kterou bych mohl zastavit útok proti Dvanáctému kraji…
Nebo kdybych měl zbraň, kterou bych tě dokázal udržet mimo
arénu…, použil bych ji.“
„Já taky,“ připouštím. Nevím, jestli mu mám říkat o tom, co
následuje po zabití člověka. O tom, že se vzpomínek na tu tvář nikdy
nezbaví.
Diod se vrací s dlouhým černým pouzdrem, které neobratně opírá
o podložku na nohy a rameno. Zastavuje přede mnou a podává mi
ho. „To je pro tebe.“
Pokládám pouzdro na zem a rozepínám postranní přezky. Víko se
nehlučně zvedá. Uvnitř leží na hnědé sametové výstelce nádherný
černý luk. „Páni,“ šeptám užasle. Opatrně ho beru do ruky a obdivuji
dokonalé vyvážení, elegantní tvar i křivku oblouku, která trochu
připomíná ptačí křídla roztažená v letu. To ale není všechno.
Zkouším ho držet zcela nehybně, abych si byla jistá, že si to jen
nevymýšlím. Ne, ten luk je opravdu jako živá bytost. Tisknu si ho ke
tváři a cítím, jak se mi do lícních kostí přenáší slabounké chvění. „Co
to je?“ ptám se.
„Vítá tě,“ vysvětluje Diod s úsměvem. „Slyšel tvůj hlas.“
„On reaguje na hlas?“ žasnu.
„Jenom na tvůj,“ přikyvuje. „Chtěli po mně, abych navrhl luk
jako módní doplněk. Jako součást tvého kostýmu, víš? Jenže jsem si
pořád říkal, že by to bylo strašné plýtvání. Co kdybys ho někdy
potřebovala opravdu použít? Zevnějšek jsem pojal jednoduše, ale při
práci na vnitřku jsem povolil uzdu fantazii. Nejlíp ti to ozřejmí
praktická ukázka. Nechcete si zastřílet?“
Chceme. Už na nás čeká cvičná střelnice. Diodový šípy nejsou o
nic méně pozoruhodné než luk. Dokážu s nimi přesně zasahovat cíle
ve vzdálenosti více než sto metrů. Široká paleta šípů –ostrých jako
břitva, zápalných nebo výbušných – mění luk ve víceúčelovou zbraň.
Každý typ se dá poznat podle jasně zbarvené osy. Kdykoliv taky
mohu použít hlasový příkaz, ale netuším, proč bych to dělala. K
deaktivaci zvláštních schopností luku stačí říct jen „Dobrou noc“.
Jakmile to luk zaregistruje, usne, dokud ho znovu neprobudí zvuk
mého hlasu.
Vracím se v dobré náladě k přípravnému týmu, zatímco Diod s
Hurikánem zůstávají ve zbrojnici. Trpělivě se nechávám namalovat a
obléknout do kostýmu, k němuž nyní patří i zkrvavený obvaz přes
jizvu na mé paži, který naznačuje, že jsem se vrátila z bitvy. Venia
mi na hruď připíná odznak s reprodrozdem. Beru si luk a toulec s
normálními šípy, protože vím, že by mě tu nenechali volně chodit s
Diodovými smrtícími vynálezy. Pak přicházíme do velkého
zvukotěsného studia, kde musím stát snad hodiny na místě, zatímco
mi upravují líčení a nastavují správnou míru osvětlení i kouřové
clony. Pokyny z reproduktorů udávají neviditelní lidé sedící v
záhadné prosklené kabině. Jejich příkazů postupně ubývá. I Fulvia a
Plutarch mě přestávají upravovat a jen si mě prohlížejí. Konečně
nastává úplné ticho. Plných pět minut se na mě všichni dívají a pak
Plutarch říká: „Myslím, že to je ono.“
Přivádějí mě k monitoru. Přehrávají posledních pár minut
záznamu. Připadá mi, že žena na obrazovce má vyšší, impozantnější
postavu než já. Lehce umazanou, ale svůdnou tvář, kterou doplňuje
vzdorná křivka černého obočí. Ze šatů jí stoupají obláčky dýmu, jako
kdyby ji právě uhasili nebo jako by každou chvíli měla vzplanout.
Vůbec tu osobu neznám.
Přistupuje ke mně Finnick, který několik hodin bloumal po
studiu, a s náznakem starého smyslu pro humor říká: „Budou tě chtít
zabít, políbit nebo být jako ty.“
Všichni jsou ohromně vzrušeni a potěšeni z výsledku své práce. I
když už je skoro čas na večeři, chtějí ještě chvíli pokračovat. Zítra se
budeme soustředit na proslovy, rozhovory a na mou hranou účast v
bitvách po boku vzbouřenců. Dnes chtějí natočit jen jeden slogan,
který začlení do krátké proklamy a ukážou Coinové.
„Lide panemský, vzhůru do chrabrého boje za spravedlnost,
svobodu a proti útlaku!“ To je vše. Podle jejich výrazů poznávám, že
jeho vymýšlením strávili měsíce, ne-li roky, a jsou na něj opravdu
hrdí. Mně připadá kostrbatý a těžkopádný. Nedokážu si představit, že
bych taková slova měla pronést ve skutečném životě – leda že bych
pro legraci nasadila kapitolský přízvuk. Jako když jsme s Hurikánem
napodobovali výkřik Cetkie Trinketové: „Ať tě pořád provází
štěstěna!“ Fulvia mi barvitě popisuje bitvu, jíž jsem se právě
zúčastnila. Kolem mě leží moji mrtví druzi a já, abych vyburcovala
živé, se mám otočit do kamery a bojovně zadeklamovat svůj text.
Vracím se na svoje místo a přístroj na výrobu kouře začíná
dýmat. Kdosi žádá o ticho, filmaři jsou přichystaní a já slyším
zvolání: „Kamera!“ Zvedám tedy luk nad hlavu a ječím tak zarputile,
jak jen dokážu: „Lide panemský, vzhůru do chrabrého boje za
spravedlnost, svobodu a proti útlaku!“
Kolem se rozhostí mrtvé ticho, které se nesnesitelně prodlužuje.
Nakonec zapraskají reproduktory a studiem se rozléhá
Haymitchův jízlivý chechtot. Mezi dvěma výbuchy smíchu prohodí:
„Právě jste viděli, jak se zasazuje smrtící rána revoluci, přátelé.“