9
Vzdávám snahu o spánek, protože několik prvních pokusů
vyústilo v příšerné noční můry. Nehybně ležím a kdykoliv mě někdo
přichází zkontrolovat, předstírám, že zhluboka oddechuji. Ráno mě
propouštějí z nemocnice a radí mi, abych se šetřila. Cressida mě
žádá, abych natočila několik vět pro novou proklamu. Při obědě
čekám, že se někdo zmíní o Peetově rozhovoru, ale nikdo nic neříká.
Přece jsem ho neviděla jen já s Finnickem.
Měla bych jít na výcvik, ale Hurikán pracuje s Diodem na vývoji
nových zbraní nebo něčem podobném, a tak si vyřizuji povolení,
abych směla vyrazit do lesa s Finnickem. Chvíli se jen tak
procházíme a pak schováváme vysílačky pod keř. V bezpečné
vzdálenosti od plotu usedáme do trávy, abychom si promluvili o
Peetovi.
„Vůbec jsem o něm neslyšel. Tobě někdo něco řekl?“ ptá se
Finnick. Vrtím hlavou. Finnick chvíli mlčí a pak se ptá: „Ani
Hurikán?“ Snažím se přesvědčit sama sebe, že Hurikán o Peetovi
neví, ale nejspíš to není pravda. „Třeba čeká na příležitost, až ti o
tom bude moct říct v soukromí.“
„Třeba,“ přikyvuji.
Sedíme tak dlouho mlčky, že se na dostřel přibližuje mladý jelen.
Zasahuji ho šípem a Finnick ho táhne zpátky k plotu.
K večeři máme dušenou zvěřinu. Po jídle mě Hurikán doprovází
k mé ubikaci. Ptám se ho na novinky, ale opět se o Peetovi ani
nezmíní. Když matka a Prim usnou, vytahuji ze zásuvky Peetovu
perlu a trávím s ní druhou bezesnou noc. Svírám ji v ruce a v duchu
si přehrávám Peetova slova. „Zeptej se sama sebe, jestli opravdu
věříš lidem, s kterými pracuješ. Opravdu víš, co se děje? Jestli ne…,
zjisti to.“ Ale co mám zjistit? A od koho? Copak může Peeta vědět
víc, než co mu řekne Kapitol? Určitě to je jen kapitolská propaganda.
Kouřová clona. Jenže pokud je to tak, proč mi o tom Plutarch neřekl?
Proč se o tom s Finnickem nesmíme dozvědět?
Ve skutečnosti mé rozrušení pramení ze strachu o Peetu. Co s
ním udělali? A co mu dělají právě teď? Snow očividně neuvěřil
tomu, že jsme s Peetou o povstání nevěděli. A jeho podezření
zesílilo, když jsem přijala roli reprodrozda. Peeta může strategii
vzbouřenců jen odhadovat, nebo si vymýšlet, co řekne svým
mučitelům. A ti ho přísně potrestají, jakmile přijdou na to, že jim lže.
Určitě má pocit, že jsem ho nechala na holičkách. Ve svém prvním
rozhovoru se mě snažil chránit před Kapitolem i před rebely, a já
jsem mu nejen neoplatila stejnou mincí, ale naopak jsem na něj
seslala daleko větší hrůzy.
Ráno strkám ruku do otvoru ve zdi a mátožně zírám na svůj
dnešní rozvrh. Hned po snídani se mám dostavit na natáčení. Sedám
si ke stolu v jídelně a začínám mechanicky polykat ovesnou kaši s
mlékem a mačkanou řepu, když si všímám, že Hurikán má na zápěstí
komunikátor. „Kdy jsi ho dostal zpátky, vojáku Hawthorne?“ ptám
se.
„Včera. Až s tebou budu v terénu, může posloužit jako záložní
prostředek komunikace,“ vysvětluje.
Mně komunikátor nikdo nenabídl. Kdo ví, jestli by mi ho dali,
kdybych o něj požádala. „Jeden z nás asi musí být přístupný,“
poznamenávám podrážděně.
„Jak to myslíš?“ povytahuje obočí.
„Nijak. Jenom opakuji tvoje slova,“ odsekávám. „A naprosto
souhlasím s tím, že z nás dvou bys dostupný měl být ty. Jenom
doufám, že k tobě budu mít přístup i já.“
Díváme se jeden druhému do očí a já si uvědomuji, jak moc se na
něj zlobím. Jsem naprosto přesvědčená, že viděl Peetovu proklamu.
A mám pocit, že mě zradil, když mi o ní neřekl. Zkoumavě na mě
hledí. Známe se příliš dobře, než aby nedokázal poznat mé
rozpoložení a uhodnout, co je způsobilo.
„Katniss…,“ začíná se stopou provinilosti v hlase.
Zvedám se od stolu, odnáším tác a s hlasitým třesknutím ho
pokládám k okénku. Hurikán vybíhá za mnou a dohání mě na
chodbě.
„Proč jsi nic neřekla?“ ptá se a bere mě za paži.
„Proč já jsem nic neřekla?“ vytrhuji se mu. „Proč jsi něco neřekl
ty, Hurikáne? A to jsem se tě včera večer ptala, co je nového!“
„Omlouvám se. Podívej, nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem
ti to říct, ale všichni se báli, že ti z té Peetovy proklamy bude
špatně,“ říká.
„Nespletli se. Je mi špatně. Ale ne tak špatně jako z toho, že jsi
mi kvůli Coinové lhal.“ V tu chvíli mu zapípá komunikátor. „To je
ona. Radši utíkej. Máš jí co nahlásit.“
Tváří se mu mihne ublížený výraz, ale vzápětí ho nahradí chladný
vztek. Otáčí se na podpatku a rázuje pryč. Možná jsem na něj byla
moc příkrá a nedala jsem mu možnost, aby se ospravedlnil. Ale je mi
to jedno. Lidí, kteří mi pro moje vlastní dobro lžou, už mám po krk.
Protože ve skutečnosti to dělají především pro svoje dobro. Lžete
Katniss o povstání, aby neprovedla nějakou ztřeštěnost. Pošlete ji do
arény, aniž by něco tušila, a pak ji zase vyzvedněte. Neříkejte jí o
Peetově proklamě, protože by se jí z toho udělalo špatně, vždyť už
teď se z ní skoro nedá vytřískat slušný výkon před kamerou.
Je mi opravdu špatně. Bolí mě u srdce. A jsem příliš unavená na
natáčení. Už ale stojím před maskérnou, a tak vcházím dovnitř.
Dozvídám se, že se dnes vrátíme do Dvanáctého kraje. Cressida chce
natočit improvizované rozhovory s Hurikánem a se mnou v troskách
našeho zničeného města.
„Jestli se na to oba cítíte,“ dodává Cressida a pozorně si mě
prohlíží.
„Počítejte se mnou,“ přikyvuji. Stojím na místě jako figurína,
toporně a beze slov, zatímco mě můj přípravný tým obléká, češe a
líčí. Líčidel používají střídmě, jen tolik, aby zakryli moje kruhy pod
očima.
Boggs mě odvádí do Hangáru, ale kromě pozdravu spolu
nemluvíme. Jsem ráda, že nemusím absolvovat další rozhovor o mé
neposlušnosti v Osmém kraji, zvlášť proto, že Boggsova maska
vypadá velice nepříjemně.
Na poslední chvíli si vzpomínám, že se musím ozvat matce –
opouštím přece Třináctý kraj. Zdůrazňuji jí, že nebudu v žádném
nebezpečí. Nastupujeme do vznášedla a Boggs mě usazuje na
sedadlo ke stolu, u něhož se Plutarch, Hurikán a Cressida sklánějí
nad mapou. Plutarch se spokojeně usmívá a seznamuje mě s dopady
několika prvních proklam. Vzbouřenci, kteří v řadě krajů jen tak tak
odolávali útokům, zahájili protiofenzivu. Obsadili Třetí a Jedenáctý
kraj – ten je obzvlášť důležitý, protože představuje hlavního
dodavatele potravin pro celý Panem – a vpadli i do dalších oblastí.
„Vypadá to nadějně. Dokonce velmi nadějně,“ říká Plutarch.
„Dnes večer bude mít Fulvia připravené první kolo proklam ze série
Vzpomínáme, takže můžeme připomínat jednotlivým krajům jejich
padlé splátce. Finnick je naprosto úžasný.“
„Je to pro něj bolestné,“ podotýká Cressida. „Řadu z nich znal
osobně.“
„Tím je to účinnější,“ přikyvuje Plutarch. „Nic nepředstírá.
Všichni si vedete skvěle. Prezidentka Coinová je taky velice
potěšena.“
Takže jim Hurikán nic neřekl. Neřekl jim, že jsem viděla Peetu a
zlobím se na ně za tu proklamu. I tak se na něj nedokážu přestat
hněvat. Stejně je to ale fuk, protože on se mnou taky nemluví.
Teprve když přistáváme na Louce, všímám si, že na palubě chybí
Haymitch. Ptám se na něj Plutarcha, ale ten jen vrtí hlavou a říká:
„Nedokázal to unést.“
„Haymitch? Že by nedokázal něco unést? Spíš si chtěl vzít den
volna,“ ušklíbám se.
„Doslova, myslím, řekl, že to nedokáže unést nasucho,“
upřesňuje Plutarch.
Obracím oči v sloup. Už dávno mi došla trpělivost s mým
instruktorem, s jeho slabostí pro alkohol a s tím, co vydrží nebo
nevydrží. Pouhých pět minut po příletu do Dvanáctého kraje si ale
přeju, abych měla nějakou láhev sama. Myslela jsem, že jsem se se
zkázou svého kraje smířila – slyšela jsem o ní, viděla jsem ji ze
vznášedla a procházela jsem popelem. Proč tedy ve mně všechno
vyvolává čerstvý smutek? Byla jsem snad minule příliš mimo, než
abych si plně uvědomila ztrátu domova? Nebo za to může výraz, s
nímž Hurikán obhlíží trosky? V každém případě na mě znovu palčivě
doléhá krutost kapitolské pomsty.
Cressida nakazuje štábu, abychom začali na místě našeho starého
domova. Ptám se jí, co mám podle ní dělat. „Cokoliv tě napadne,“
odpovídá. Stojím v bývalé kuchyni a nechce se mi dělat vůbec nic.
Zvedám jen oči k nebesům – jedinému stropu, který tu je –, protože
mě zaplavuje příliš mnoho bolestivých vzpomínek. Po chvilce
Cressida říká: „To je dobré, Katniss. Půjdeme dál.“
Hurikán na své staré adrese nevyvázne tak lehce. Cressida ho pár
minut filmuje mlčky, ale když Hurikán zvedá z popela jedinou
památku na svou minulost – pokroucený kovový pohrabáč –, začíná
se ho vyptávat na rodinu, práci a na život ve Sloji. Ptá se ho na noc,
kdy přiletěly bombardéry, a chce po něm, aby divákům vyprávěl vše,
co se odehrálo, od chvíle, kdy byl u sebe doma, přes útěk na Louku
až po pouť lesem k jezeru. Všichni se vydáváme po popisované
cestě. Přecházím za zády filmařů a osobních strážců a jejich
přítomnost mi připadá jako znesvěcení mých milovaných lesů. Tohle
je moje soukromé místo, další útočiště narušené kapitolským zlem.
Míjíme poslední zuhelnatělé pahýly stromů v blízkosti plotu, ale
pořád zakopáváme o rozkládající se těla. Musíme to natáčet, aby je
viděli všichni?
Když docházíme k jezeru, Hurikán už nemůže ani promluvit. Ze
všech crčí pot – nejvíc z Castora a Polluxe v jejich hmyzích
krunýřích – a Cressida ohlašuje přestávku. Nabírám vodu do dlaní a
přeju si, abych se mohla celá ponořit pod hladinu, sama, bez šatů a
nikým nepozorovaná. Chvíli obcházím po břehu. Když se vracím k
malému betonovému domku vedle jezera, zastavuji se ve dveřích a
vidím, jak Hurikán opírá o stěnu u krbu pokroucený pohrabáč, který
odnesl ze svého bývalého domova. Hlavou mi bleskne představa
osamělého cizince v daleké budoucnosti, který bloudí v divočině,
naráží na domek s hromádkou naštípaných polen, krbem a
pohrabáčem a přemýšlí, kdo ho asi postavil. Hurikán se otáčí, jeho
pohled se střetává s mým a já vím, že vzpomíná na naše poslední
setkání na tomhle místě. Hádali jsme se, jestli máme utéct nebo ne.
Kdybychom to udělali, existoval by ještě Dvanáctý kraj? Myslím, že
ano. Ale Kapitol by taky pořád ovládal celý Panem.
Rozebíráme si sýrové sendviče a svačíme ve stínu stromů.
Schválně sedím na konci skupiny vedle Polluxe, abych nemusela
mluvit. Nikdo ale skoro nic neříká. V relativním tichu se z lesa
začínají ozývat ptáci. Dloubám loktem do Polluxe a ukazuji na
malého černého ptáka s ozdobnou chocholkou. Poskakuje po větvi
nízko nad zemí a rozevírá křídla, aby se pochlubil bílou kresbou na
peří. Pollux se tázavě podívá na můj odznak. Přikývnu. Ano, je to
reprodrozd. Zvedám prst, abych naznačila Počkej, něco ti ukážu, a
napodobuji ptačí písknutí. Reprodrozd naklání hlavu ke straně a
opakuje můj hvizd. Pak k mému údivu zapíská několik tónů i Pollux.
Pták okamžitě odpoví. Pollux se potěšené usmívá a pokračuje
několika dalšími melodiemi, které reprodrozd bez váhání opakuje. To
je asi první Polluxův rozhovor za mnoho let. Hudba je pro
reprodrozdy neodolatelným lákadlem a za chvilku jich máme nad
sebou půl tuctu. Pollux mi klepe na rameno a suchou větvičkou ryje
do země slovo. ZAZPÍVEJ.
Obvykle takové žádosti odmítám, ale Polluxovi nemohu říct ne.
Hlasy zpívajících reprodrozdů se navíc liší od jejich pískání a já chci,
aby je taky slyšel. Bez přemýšlení se nadechuji a zpívám krátkou,
čtyřtónovou melodii, kterou Routa ohlašovala konec pracovního dne
v Jedenáctém kraji. Melodii, která se stala hudební kulisou její smrti.
To ptáci nevědí. Opakují jednoduchý popěvek a splétají z něj sladkou
harmonii. Stejně jako v Hladových hrách, než se z lesa vyřítili
mutové, zahnali nás k Rohu hojnosti a pomalu rozsápali Cata na
kusy…
„Chcete slyšet, jak zpívají opravdovou píseň?“ ptám se. Udělala
bych cokoliv, abych přehlušila ty vzpomínky. Vstávám, vcházím
mezi stromy a pokládám dlaň na drsnou kůru javoru, na němž ptáci
sedí. Nezpívala jsem „Oběšencův strom“ už deset let, ale pamatuji si
každé slovo. Začínám potichu a něžně, jako kdysi můj otec.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, na němž v noční chvíli
vraha kdysi oběsili
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Reprodrozdi postřehli nový podnět a postupně utichají.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud zarputile
mrtvý volá po své milé
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Všichni ptáci se teď soustředí jen na mě. Po další sloce už budou
jistě umět zopakovat celou melodii, protože je jednoduchá a opakuje
se s malými obměnami celkem čtyřikrát.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud srdcem celým
získat volnost dnes ti velím
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Mezi stromy vládne ticho. Ozývá se jen ševelení listů ve vánku.
Nezpívají žádní ptáci, reprodrozdi ani jiní. Peeta měl pravdu. Ptáci
při mém zpěvu umlkají. Stejně jako když zpíval můj otec.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu kalně šedým ránem
kolem krku s režným lanem
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Ptáci čekají, až budu pokračovat. Ale to je všechno. Poslední
sloka. V tichu se mi vybavuje vzpomínka z minulosti. Vrátila jsem se
domů po dni stráveném v lese s mým otcem. Sedím na zemi s Prim,
tehdy ještě batoletem, a zpívám „Oběšencův strom“. Uvazuji pro nás
náhrdelníky z kusů starého provazu, jak se zpívá v té písni. Tehdy
jsem ještě nechápala skutečný význam slov. Píseň měla jednoduchou
melodii a já si tenkrát dokázala zapamatovat vše, co se týkalo hudby,
po jednom nebo druhém poslechu. Najednou nám matka náhrdelníky
strhla a začala křičet na mého otce. Dala jsem se do pláče, protože
matka nikdy nekřičela, pak se rozplakala i Prim a já jsem utekla
schovat se ven. Jelikož jsem měla jedinou skrýš, na Louce pod keřem
zimolezu, otec mě hned našel. Uklidnil mě a řekl mi, že je všechno v
pořádku, jen že bychom už raději neměli zpívat tuhle písničku.
Matka prý chce, abych ji zapomněla. Tím pádem se mi okamžitě
každé slovo nesmazatelně vrylo do paměti.
Od té doby jsme ji nikdy nezpívali, ani jsme o ní nemluvili. Po
otcově smrti se mi však vybavovala hodně často. Jak jsem stárla,
postupně jsem chápala, o čem se v ní zpívá. Nejdřív jsem si myslela,
že si v ní nějaký mládenec dává tajnou schůzku se svou dívkou.
Oběšencův strom je ale zvláštní místo na rande; strom, kde někoho
pověsili za vraždu. Mrtvý vrah volá po své milé, což je jednoznačně
divné, protože mrtvoly nemluví, ale až třetí sloka písně je opravdu
strašidelná. V ní si uvědomíte, že celou píseň zpívá mrtvý vrah, který
pořád visí na stromě. A vypadá to, že mezi slokami je rozpor, protože
ve druhé volá po své milé, zatímco ve třetí chce, aby získala volnost.
I tak se jí ale pořád ptá, jestli půjde ke stromu. Nakonec vás napadne,
jestli tou volností neměl na mysli, aby šla za ním. Na smrt. V
poslední sloce vychází najevo, že právě to od ní chce. Chce, aby jeho
milá visela vedle něj, se smyčkou provazu kolem krku.
Kdysi jsem si myslívala, že vrah je ten nejhroznější člověk pod
sluncem. Teď, po dvojí účasti na Hladových hrách, ho nechci soudit
bez znalosti dalších podrobností. Možná jeho milou odsoudili k smrti
tak jako tak a on se jí snažil konec usnadnit. Sdělit jí, že na ni bude
čekat. Nebo si myslel, že její životní úděl je horší než smrt. Copak
jsem taky nechtěla zabít Peetu jehlou injekční stříkačky, abych ho
zachránila před Kapitolem? Opravdu jsem tehdy neměla jinou
možnost? Snad měla, ale na žádnou jsem nedokázala přijít.
Matka tuhle písničku nejspíš považovala za příliš úchylnou a
nevhodnou pro sedmileté dítě. Zvlášť pro dítě, které si dělá z provazu
náhrdelník. Popravy oběšením se neodehrávaly jen v písních. Ve
Dvanáctém kraji takhle popravili plno lidí. Matka stoprocentně
nechtěla, abych takovou písničku zpívala ve škole. Pravděpodobně
by se jí ani nelíbilo, že ji zpívám tady pro Polluxe, ale naštěstí mě
nikdo… Moment, v tom se pletu. Koutkem oka vidím, že mě Castor
filmuje. Všichni mě pozorně sledují. A Polluxovi stékají po lících
slzy, protože má uhozená píseň v něm bezpochyby probudila nějakou
ošklivou vzpomínku. Skvělé. S povzdychem se opírám o kmen
stromu. V tu chvíli reprodrozdi notují svoji verzi „Oběšencova
stromu“. V jejich podání je ta melodie docela hezká. Vím, že mě
natáčejí, a tak stojím nehybně, dokud Cressida nezavolá: „Stop!“
Přistupuje ke mně rozesmátý Plutarch. „Kde jsi to sebrala? Tomu
by nikdo nevěřil, kdybychom si to vymysleli!“ Objímá mě paží
kolem ramen a hlasitě mě líbá na temeno. „Jsi zlatá!“
„Nedělala jsem to kvůli kamerám,“ ohrazuji se.
„Pak jsme měli štěstí, že jsme tě natočili,“ říká. „Tak pojďte.
Vracíme se do města!“
Plahočíme se lesem zpátky. Když míjíme velký balvan, oba s
Hurikánem otáčíme hlavu stejným směrem jako dva psi, kteří
zachytili ve větru nějaký pach. Cressida si toho všímá a ptá se, co je
tím směrem. Aniž bychom se na sebe s Hurikánem podívali,
odpovídáme, že jsme se tady dřív scházeli před lovem. Cressida se
chce podívat, i když jí říkáme, že tam vlastně nic není.
Je to jenom místo, kde jsem byla šťastná, pomyslím si.
Naše skalní římsa s výhledem do údolí. Možná tu ubylo zeleně,
ale ostružinové keře jsou pořád obsypané plody. Zde začal bezpočet
loveckých dnů, kdy jsme strážili pasti, rybařili, sbírali lesní plody,
toulali se po lese a povídali si, zatímco jsme plnili vaky. Tohle byla
naše brána k obživě a duševnímu zdraví. A jeden druhému jsme byli
klíčem k jejímu otevření.
Už není žádný Dvanáctý kraj, z něhož bychom chtěli uniknout,
žádní mírotvorci, které bychom museli obelstít, žádná hladová ústa,
která by potřebovala nakrmit. Kapitol mi všechno vzal a já teď navíc
ještě ztrácím Hurikána. Pouto, které nás po všechny ty roky tak
pevně spojovalo, se rozpadá. Jak je možné, že dnes, tváří v tvář
tragickému osudu Dvanáctého kraje, jsme spolu na kordy, dokonce
spolu ani nemluvíme?
Hurikán mi v podstatě lhal, což je nepřijatelné, i kdyby to bylo
proto, že si o mě dělal starosti. Jeho omluva nicméně vypadala
upřímně. A já jsem mu jí vmetla zpátky do tváře spolu s urážkou,
která ho jistě musela ranit. Co se to s námi děje? Proč se teď pořád
hádáme? Odpověď je hodně komplikovaná, ale mám dojem, že
kdybych se měla vrátit k prvotním příčinám našich sporů, narazila
bych na svoje vlastní činy. Opravdu ho chci od sebe zapudit?
Trhám z větvičky ostružinu a jemně ji převaluji mezi palcem a
ukazováčkem. Najednou se k němu otáčím a házím ji jeho směrem.
„Nechť tě vždy doprovází…,“ říkám. Házím plod vysokým
obloukem, aby měl Hurikán dostatek času na rozmyšlení, jestli ho
odrazí stranou nebo přijme.
Hurikán se dívá na mě, ne na letící ostružinu, ale v poslední
vteřině otvírá ústa a chytá ji. Spolkne ji a až po dlouhé odmlce
doplní: „… štěstěna!“ Ale říká to, a to je hlavní.
Cressida nás usazuje do skalního výklenku, kde je tak málo místa,
že se musíme dotýkat, a chce, abychom vyprávěli o lovu. O tom, co
nás dohnalo do lesa, jak jsme se setkali, o chvílích, na které nejraději
vzpomínáme. Trochu se uvolňujeme, usmíváme se a vyprávíme
lovecké příhody se včelami, divokými psy a skunky. Pak se nás
Cressida ptá na naše pocity, když jsme svou obratnost se zbraněmi
využili při boji v Osmém kraji. Já umlkám a Hurikán jen říká: „Měli
jsme to udělat už dávno.“
Na bývalé náměstí dorážíme až v podvečer. Odvádím Cressidu k
rozvalinám pekařství a žádám ji, ať něco natočí. Necítím nic než
naprosté vyčerpání. Obracím se do kamery. „Peeto, tohle je tvůj
domov. Tvá rodina je od bombardování nezvěstná. Dvanáctý kraj je
pryč. A ty voláš po zastavení palby?“ Rozhlížím se po pustých
sutinách. „Nezbyl tu nikdo, kdo by tě slyšel.“
Stojíme před spečenou kovovou konstrukcí, která kdysi bývala
šibenicí, a Cressida se ptá, jestli někoho z nás někdy mučili. Hurikán
si místo odpovědi stahuje košili a otáčí se zády ke kameře. Dívám se
na jizvy po bičování, v duchu znovu slyším svist biče a vidím
bezvládnou postavu visící za svázaná zápěstí z kůlu.
„Končím,“ oznamuji všem. „Sejdeme se ve Vesnici vítězů. Chci
něco vyzvednout pro svou matku.“
Musela jsem tam nějak dojít, ale vzpomínám si až na to, jak
sedím na podlaze před kuchyňskou kredencí v našem domě a pečlivě
skládám do krabice keramické nádoby i skleněné láhve. Omotávám
je čistými bavlněnými obvazy, aby se nerozbily, a balím svazečky
sušených květin.
Náhle si vybavuji růži na mém toaletním stolku. Byla skutečná?
A pokud ano, je pořád na svém místě? Odolávám pokušení jít se
podívat. Jestli tam je, jen mě znovu vystraší. Pospíchám s balením,
abych byla co nejrychleji hotová.
Když je kredenc prázdná, vstávám ze země a spatřím v kuchyni
stát Hurikána. Je neuvěřitelné, jak potichu se umí pohybovat. Opírá
se o stůl dlaní, s prsty roztaženými po kresbě dřeva. Pokládám mezi
nás krabici. „Vzpomínáš?“ oslovuje mě. „Tady jsi mě políbila.“
Takže mu ta dávka morfionu, kterou po zbičování dostal,
nezastřela vědomí. „Nečekala jsem, že si to budeš pamatovat,“
říkám.
„To bych musel být mrtvý, abych zapomněl. Možná by nestačilo
ani to,“ odpovídá. „Třeba dopadnu jako ten vrah v Oběšencově
stromu. Pořád budu čekat na odpověď.“ Hurikánovi, jehož jsem
nikdy neviděla plakat, se v očích lesknou slzy. Aby se mu nepřelily
na tvář, přistupuji k němu a líbám ho na rty. Chutnají po horku,
popelu a bolesti. Překvapivá chuť na tak něžný polibek. Odtahuje se
jako první a smutně se usmívá. „Já věděl, že mě políbíš.“
„Jak to?“ ptám se. Sama jsem to nevěděla.
„Protože trpím,“ odpovídá. „To je jediný způsob, jak si získat
tvou pozornost.“ Zvedá krabici ze stolu. „Neboj, Katniss. Ono to
přejde.“ Odchází, než stačím něco říct.
Jsem příliš unavená, než abych řešila oprávněnost jeho poslední
výčitky. Krátký let do Třináctého kraje trávím schoulená na sedadle a
snažím se nevnímat Plutarcha, který přednáší o svém oblíbeném
tématu: o zbraních, jež už lidstvo nemá k dispozici. O letadlech s
vysokou dráhou letu, vojenských družicích, buněčných anihilátorech,
bezpilotních letounech a biologických zbraních. Zanikly kvůli
zničené atmosféře, nedostatku zdrojů nebo morální přecitlivělosti. Za
jeho slovy je slyšet lítost vrchního tvůrce her, který může o
podobných hračkách jen snít a musí si vystačit se vznášedly,
raketami typu země-země a starými dobrými střelnými zbraněmi.
Po návratu ze sebe shazuji kostým reprodrozda a jdu si rovnou
lehnout. Vynechávám i večeři. Přesto se mnou Prim musí ráno třást,
aby mě probudila. Po snídani kašlu na přidělený rozvrh a dřímám v
komůrce na školní pomůcky. Když se probudím a vylezu zpoza
krabic s křídami a tužkami, je opět čas na večeři. Po dvojité porci
hrachové polévky mířím zpátky do naší ubikace, ale zastavuje mě
Boggs.
„Na velitelství je porada. Zapomeň na svůj rozvrh,“ říká.
„Už se stalo,“ odpovídám.
„Řídila ses jím dneska aspoň v něčem?“ ptá se podrážděně.
„Kdo ví? Jsem duševně chorá.“ Zvedám zápěstí, abych mu
ukázala náramek z nemocnice, a všímám si, že už ho nemám.
„Vidíte? Ani si nepamatuji, že mi ho sebrali. Proč mě chtějí na
velitelství? Přišla jsem o něco?“
„Myslím, že Cressida chce předvést proklamy z Dvanáctého
kraje, ale ty tak jako tak uvidíš, až se budou vysílat,“ krčí rameny.
„Takový rozvrh bych potřebovala. Vysílacích časů proklam,“
poznamenám. Boggs po mně vrhá přísný pohled, ale nijak to
nekomentuje.
Velitelství je plné lidí, ale nechali mi prázdné místo mezi
Finnickem a Plutarchem. Nad stůl už vyjely obrazovky, na nichž
probíhá normální kapitolské vysílání.
„Co se děje? Neuvidíme proklamy z dvanáctky?“ ptám se.
„Ne,“ odpovídá Plutarch. „I když vlastně to nevím jistě. Nevím,
co přesně chce Diod použít.“
„Diod si myslí, že přišel na to, jak se nabourat do vysílání v
celém Panemu,“ vysvětluje Finnick. „Takže naše proklamy uvidí i
obyvatelé Kapitolu. Právě na tom pracuje dole ve Speciální obranné
sekci. Dnes večer Kapitol plánuje živé vysílání. Má vystoupit Snow.
Už to začíná.“
Objevuje se kapitolský erb a zní hymna. V další chvíli už hledím
do hadích očí prezidenta Snowa, který zdraví národ. Stojí za
řečnickým pultem, ale je jasně vidět, že má v klopě bílou růži. Pak
kamera zabírá jeho okolí.
Před promítanou mapou Panemu sedí Peeta. Je ve vyvýšeném
křesle a nohy má položené na kovové příčce před sebou. Chodidlem
umělé protézy vyťukává podivně nepravidelný rytmus. Vrstvu pudru
nad horním rtem a na čele prorážejí krůpěje potu. Nejvíc mě ale děsí
výraz v jeho očích – jsou plné zloby, a přece hledí nezaostřeně a
prázdně.
„Zhoršil se,“ šeptám. Finnick mě bere za ruku a já svírám jeho
prsty, jako kdyby šlo o záchranné lano.
Peeta začíná vyčerpaně hovořit o nutnosti zastavit palbu. Zmiňuje
se o škodách na klíčové infrastruktuře v řadě krajů a za jeho proslovu
se rozjasňují jednotlivé části mapy s obrázky zkázy. Protržená hráz v
Sedmém kraji. Vykolejený vlak, z jehož vagonů vytéká jedovatý
odpad. Sýpka, která se zhroutila po požáru. Vše je připisováno
povstalcům.
Bum! Bez varování se na obrazovce objevuji já, jak stojím v
rozvalinách pekařství.
Plutarch vyskakuje ze židle. „Dokázal to! Diod se naboural do
jejich vysílání!“
Místností se nese vzrušený šepot, ale vzápětí vidíme opět Peetu.
Je zjevně zmatený. Spatřil mě na monitoru. Snaží se pokračovat v
řeči a mluví o zničené čističce vody, když tu následuje krátký záběr
na Finnicka vyprávějícího o Routě. A pak se vysílání zvrhává v
bitvu, v níž se kapitolští technici pokoušejí odrážet Diodový útoky.
Jenže Kapitolané nejsou připraveni a Diod, který patrně očekával, že
se mu nepodaří udržet kontrolu nad vysíláním, má připravený arzenál
pěti– až desetivteřinových klipů. Oficiální prezentace je v troskách a
neustále ji narušují vybrané záběry z povstaleckých proklam.
Plutarch je radostí bez sebe a skoro všichni hlasitě povzbuzují
Dioda, ale Finnick vedle mě zůstává nehybně sedět a mlčí. Dívám se
na Haymitche. V jeho očích se zrcadlí mé obavy. Oba si
uvědomujeme, že s každým Diodovým úspěchem se nám Peeta
vzdaluje čím dál víc.
Na obrazovce znovu vyskakuje kapitolský erb, nyní bez hymny,
jen s tichým hučením. Po dvaceti vteřinách se vrací Snow s Peetou.
Na scéně panuje chaos. Slyšíme horečné debaty techniků. Snow
vychází do popředí a říká, že vzbouřenci se očividně pokoušejí
narušit šíření usvědčujících informací, ale že nakonec zvítězí pravda
a spravedlnost. Vysílání bude pokračovat, až se podaří zajistit jeho
bezpečnost. Ptá se Peety, jestli po dnešní zkušenosti nechce ještě
něco vzkázat Katniss Everdeenové.
Při zvuku mého jména se Peeta soustředěně mračí. „Katniss..., jak
myslíš, že to celé skončí? Co tady zůstane? Nikdo není v bezpečí, v
Kapitolu ani v krajích. A vy… ve Třináctém kraji…“
Ostře se nadechuje, jako kdyby mu docházely síly, a oči se mu
pomateně lesknou. „Do rána jste mrtví!“
Snow mimo záběr kamery přikazuje: „Skončete to!“ Diod se ještě
nevzdal – každé tři vteřiny promítá můj nehybný snímek, jak stojím
před vybombardovanou nemocnicí. Mezi jednotlivými obrazy ale
vidíme, co se děje v kapitolském studiu. Peeta se pokouší mluvit dál.
Někdo sráží kameru, takže zabírá jen bílou dlažbu. Je slyšet zvuk
kroků. Následuje rána a Peetův bolestný výkřik.
A na dlaždice dopadají kapky krve.
2024 ©