DRUHÁ ČÁST
HRY
Kamery chvíli setrvávají na Peetových sklopených očích, zatímco
mně postupně dochází, co právě řekl. Pak vidím svůj obličej, s ústy
pootevřenými směsicí překvapení a protestu, v nadživotní velikosti na
všech obrazovkách a uvědomuji si, že myslí mě! Stisknu rty k sobě a
civím do země v naději, že tím zakryji vír emocí, který ve mně
propuká.
„Tak to je opravdu smůla,“ říká Caesar a v jeho hlase zní nehraná
bolest. Dav souhlasně mumlá, a několik lidí dokonce zoufale
vykřiklo.
„Není to dobré,“ souhlasí Peeta.
„Inu, nikdo z nás se ti asi nemůže divit. Je opravdu těžké si tu
mladou dámu nezamilovat,“ dodává Caesar. „Ona o tom nevěděla?“
Peeta vrtí hlavou. „Až doteď ne.“
Na zlomek vteřiny zvedám oči k obrazovce a rozeznávám na své
tváři jednoznačný ruměnec.
„Že byste ji chtěli znovu vzít sem k nám a znát její první reakci?“
obrací se Caesar k obecenstvu. Dav skanduje svůj souhlas. „Pravidla
jsou bohužel pravidla a čas Katniss Everdeenové vypršel. Takže
hodně štěstí, Peeto Mellarku, a myslím, že mluvím za celý Panem,
když řeknu, že naše srdce cítí s tvým.“
Ryk davu je ohlušující. Peeta svým vyznáním lásky zcela zastínil
všechny ostatní rozhovory. Když se publikum konečně aspoň trochu
utiší, špitne: „Děkuji,“ a vrací se na své místo. Stoupáme si na
hymnu. Musím zvednout hlavu, protože se ode mne očekává uctivý
postoj, a nemohu si nevšimnout, že všem obrazovkám vévodí záběr
na Peetu a na mě, oddělené několika metry prázdného prostoru, který
v představivosti diváků nelze překonat. Jsme jako ubohé tragické
postavy.
Na mě to ale neplatí.
Po hymně se splátci vracejí do haly Výcvikového centra a
nastupují do výtahů. Pečlivě si vybírám kabinku, v níž nejede Peeta.
Dav zpomalil naše týmy vizážistů, trenérů a průvodců, takže jsme jen
my, soutěžící. Z mého výtahu vystupují ve svých patrech čtyři splátci
a já zůstávám sama. Dveře se otvírají ve dvanáctém patře. Ze
sousední kabinky právě vychází Peeta. Zasahuji ho dlaněmi jako
beranidly do hrudi. Ztrácí rovnováhu a padá do vázy s umělými
květinami. Váza se tříští na stovky drobných kousků a Peeta se hroutí
mezi střepy. Z rukou mu okamžitě začíná prýštit krev.
„Za co to bylo?“ ptá se ohromeně.
„Neměl jsi právo o mně říkat takové věci!“ křičím na něj.
Znovu se otvírají dveře výtahů a objevuje se Cetkie, Haymitch,
Cinna a Portia.
„Co se děje?“ ptá se Cetkie s náznakem hysterie v hlase. „Upadl
jsi?“
„Strčila do mě,“ odpovídá Peeta, zatímco mu Cetkie a Cinna
pomáhají na nohy.
Haymitch se otáčí ke mně. „Strčila?“
„To byl váš nápad, co? Udělat ze mě před celou zemí pitomce?“
obořím se na něj.
„To byl můj nápad,“ ozývá se Peeta a s bolestnou grimasou si
vytahuje z dlaní střípky. „Haymitch mi s ním jenom pomohl.“
„No jistě, Haymitch je velice ochotný. Vůči tobě!“ běsním.
„Ty jsi nána,“ odfrkává Haymitch znechuceně. „Opravdu si
myslíš, že ti ublížil? Právě ti na stříbrném podnose naservíroval něco,
čeho bys sama nikdy nedokázala dosáhnout.“
„Kvůli němu vypadám jako slaboch!“ křičím.
„Kvůli němu vypadáš jako žádoucí dívka! A nalijme si čistého
vína, v tomhle ohledu potřebuješ veškerou pomoc, jakou ti kdo
poskytne. Dokud neřekl, že tě miluje, byla jsi romantická asi jako
hrouda hlíny. Teď tě chtějí všichni. Mluví jen o vás. O milencích
z Dvanáctého kraje pronásledovaných osudem!“ říká Haymitch.
„Ale my nejsme milenci pronásledovaní osudem!“ ohrazuji se.
Haymitch mě chytá za ramena a přišpendluje mě ke stěně. „No a
co? Celé je to velká show. Jde o to, jak tě lidé vnímají. Po tvém
rozhovoru bych o tobě dokázal říct nanejvýš to, že jsi byla docela
milá, ačkoliv už to se samo o sobě rovnalo menšímu zázraku. Teď jsi
jim všem zlomila srdce. Jemináčku, jak ti toužebně padají k nohám
všichni chlapci doma! Kdo myslíš, že získá víc sponzorů?“
Z pachu vína v jeho dechu se mi zvedá žaludek. Odstrkuji ho od
sebe a ustupuji stranou, abych si pročistila hlavu.
Přichází ke mně Cinna a objímá mě paží kolem ramen. „Má
pravdu, Katniss.“
Nevím, co si mám myslet. „Měli jste mi to říct, abych nepůsobila
tak hloupě.“
„Ne, tvoje reakce byla dokonalá. Kdybys to věděla, nevypadala
bys upřímně,“ říká Portia.
„Dělá si jenom starosti o svého chlapce,“ poznamenává Peeta
chraptivě a odhazuje krvavý střep z vázy.
Do lící se mi vrací ruměnec, když si vzpomínám na Hurikána. „Já
nemám žádného chlapce.“
„To je fuk,“ krčí Peeta rameny. „Vsadím se, že je dost chytrý, aby
poznal habaďůru. Ty jsi navíc neřekla, že mě miluješ, takže co na tom
záleží?“
Pomalu mi docházejí jejich slova. Má zlost ustupuje. Sice pořád
myslím, že mě využili, ale na druhou stranu se zdá, že jsem zároveň
získala slušnou výhodu. Haymitch má pravdu. Rozhovor jsem přežila,
ale kdo jsem doopravdy byla? Husička, která se otáčí ve třpytivých
šatech a hihňá se. Jediný dobrý okamžik nastal, když jsem hovořila
o Prim. Když to srovnám s Mlatem, jeho mlčenlivou, smrtící silou,
jsem zcela zapomenutelná. Naivní, třpytivá a zapomenutelná. I když
úplně zapomenutelná – pořád mám jedenáctku z výcviku.
Teď ze mě ale Peeta učinil objekt lásky. Nejen jeho. Mluvil o tom,
že mám řadu obdivovatelů. A jestli si publikum opravdu myslí, že
jsme zamilovaní… Pamatuji si, jak silně reagovali na jeho vyznání.
Milenci pronásledovaní osudem. Haymitch má pravdu, v Kapitolu
takové věci spolknou i s navijákem. Najednou začínám mít strach, že
jsem nereagovala správně.
„Mysleli jste si, že bych do něj mohla být zamilovaná, když mi
vyznal lásku?“ ptám se.
„Já ano,“ říká Portia. „To, jak jsi sklopila pohled, ten, ruměnec…“
Ostatní se připojují.
„Jsi skvělá, drahoušku. Sponzoři se budou stavět do fronty přes
dva bloky,“ dodává Haymitch.
Stydím se za své chování. Nutím se k tomu, abych oslovila přímo
Peetu. „Promiň, že jsem do tebe strčila.“
„To nic,“ krčí rameny. „Ačkoliv je to, striktně vzato, proti
pravidlům.“
„Jsou tvoje ruce v pořádku?“ ptám se.
„Nic vážného se jim nestalo,“ odpovídá.
V následném tichu se k nám nese lahodná vůně večeře z jídelny.
„Pojďme se najíst,“ navrhuje Haymitch. Všichni ho následujeme ke
stolu a zaujímáme svoje místa. Peeta ale příliš krvácí a Portia ho vede
pryč, aby ho ošetřili. Pouštíme se do smetanové polévky s růžovými
plátky bez nich. Než ji dojídáme, jsou zpátky, Peeta má ruce zavázané
obvazy. Připadám si provinile. Zítra nás vypustí do arény. Pomohl mi
a já jsem se mu odvděčila zraněním. Copak mu nikdy nepřestanu
dlužit?
Po večeři sledujeme záznam rozhovorů v salonku. Připadám si
plytká a nevýrazná, jenom se nakrucuji a natřásám v šatech, ale
ostatní mě ujišťují, že jsem okouzlující. Peeta je nepochybně skvělý a
zcela si získává všechny diváky jako nešťastně zamilovaný chlapec.
Pak se objevuji já, zardělá a zmatená, krásná díky Cinnovým šatům,
žádoucí díky Peetovu vyznání, za daných okolností tragická postava –
a v každém případě nezapomenutelná.
Po skončení hymny obrazovka zčerná a na místnost padá ticho.
Zítra ráno nás probudí a obléknou do arény. Hry nezačnou před
desátou hodinou, protože obyvatelé Kapitolu nepatří mezi ranní
ptáčata. Peeta a já ale musíme vstávat časně. Nedá se nijak
odhadnout, jak daleko budeme muset cestovat k aréně, kterou tvůrci
her připravili pro letošní ročník.
Vím, že s námi nepojede Haymitch ani Cetkie. Jakmile odsud
vyrazíme, přesunou se do Centrály a já doufám, že budou podepisovat
smlouvy se sponzory a vymýšlet nejlepší strategii, jak a kdy nám
dodat dary. Cinna a Portia pojedou s námi až na místo, odkud nás
vypustí do arény. Poslední rozloučení přesto musí proběhnout už
tady.
Cetkie nás oba bere za ruce a s nefalšovanými slzami v očích nám
přeje hodně štěstí. Děkuje nám, že jsme byli těmi nejlepšími splátci,
jaké kdy měla tu výsadu uvádět. A pak, protože jde o Cetkii a zákon jí
patrně ukládá, aby vždycky řekla aspoň něco bezcitného, dodává:
„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mě konečně povýšili do nějakého
pořádného kraje!“
Oba nás líbá na tváře a spěšně odbíhá, buď proto, že ji přemohl
smutek z loučení, nebo proto, že už se těší na radostné vyhlídky, které
ji čekají.
Haymitch si zakládá ruce na prsou a prohlíží si nás od hlavy
k patě.
„Nějaká poslední rada?“ ptá se Peeta.
„Jakmile zazní gong, práskněte do bot. Ani jeden z vás nemá
žaludek na masakr u Rohu hojnosti. Zmizte co nejdál od ostatních a
najděte zdroj vody,“ říká. „Jasné?“
„A potom?“ ptám se já.
„Zůstaňte naživu,“ odpovídá Haymitch. Jde o stejnou radu, jakou
nám dal už ve vlaku, ale tentokrát se nesměje a není opilý. My jen
přikyvujeme. Co jiného se dá říct?
Když odcházím do svého pokoje, Peeta se ještě zdržuje na kus řeči
s Portií. Jsem ráda. Ať už si řekneme jakákoliv podivně znějící slova
na rozloučenou, může to počkat do zítřka. Mám rozestlanou postel,
ale nikde není ani stopa po té zrzavé dívce. Přeju si, abych znala její
jméno. Měla jsem se jí zeptat. Mohla mi je třeba napsat. Nebo mi
napovědět posunky. Jenže pak by ji možná potrestali.
Sprchuji se a drhnu ze sebe zlatý prach, líčidlo i celkový pach
krásy a luxusu. Z úsilí přípravného týmu mi tak zbývají jen kresby
plamenů na nehtech. Rozhoduji se, že si je nechám jako připomínku
toho, kým jsem pro diváky. Katniss, dívka v plamenech. Třeba mi to
poskytne jakousi kotvu, které se v nadcházejících dnech budu moct
držet.
Oblékám si silnou, huňatou noční košili a lezu do postele. Trvá mi
zhruba pět vteřin, než mi dochází, že nemám šanci usnout. Přitom se
zoufale potřebuji vyspat, protože každý okamžik únavy v aréně bude
představovat pozvánku na schůzku se smrtí.
K ničemu to není. Míjí jedna, dvě, tři hodiny a víčka mi stále
odmítají ztěžknout. Musím si stále představovat, do jakého terénu nás
vrhnou. Do pouště? Močálu? Mrazivé pustiny? Ze všeho nejvíc
doufám, že tam budou stromy, které by mi mohly poskytnout úkryt,
potravu a přístřeší. Stromy bývají v aréně často, protože holé krajiny
jsou nudné a hry v nich obvykle končí velice rychle. Jaké ale bude
podnebí? Jaké pasti tvůrci her v aréně připravili, aby oživili pomaleji
plynoucí pasáže? A pak tu jsou ostatní plátci…
Čím usilovněji se snažím usnout, tím větším obloukem se mi
spánek vyhýbá. Nakonec jsem tak nervózní, že nedokážu vydržet ani
v posteli. Přecházím po pokoji sem a tam, buší mi srdce a přerývaně
oddechuji. Místnost mi připadá jako vězeňská cela. Jestli se
nedostanu brzy na vzduch, začnu znovu hystericky házet věcmi.
Běžím po chodbě ke schodům na střechu. Dveře nejsou jen
odemčené, ale přímo otevřené dokořán. Někdo je možná zapomněl
zavřít, ale na tom nesejde. Energetické pole kolem střechy zabraňuje
jakémukoliv zoufalému pokusu o únik. A já nehledám únik, jen si
potřebuji naplnit plíce vzduchem. Chci vidět oblohu a měsíc poslední
noci, kdy mě nikdo nebude pronásledovat.
Střecha není v noci osvětlená, ale jakmile bosými chodidly
došlapuji na dlážděný povrch, vidím jeho siluetu, černě vyrýsovanou
proti pozadí světel, která v Kapitolu nikdy nezhasínají. V ulicích se
hemží docela dost lidí, doléhá k nám hudba, zpěv a troubení klaksonů
aut – nic z toho neslyším přes silné okno ve svém pokoji. Mohla bych
se zase vzdálit, aniž by si mě všiml; přes ten ruch z ulice mě jistě
neslyšel. Noční vzduch je ale tak svěží, že se nedokážu vrátit do své
zatuchlé klece. A jaký je v tom rozdíl, jestli spolu budeme mluvit
nebo ne?
Neslyšně kráčím po dlaždicích. Když jsem pouhý metr za ním,
říkám: „Měl by ses trochu vyspat.“
Trhne sebou, ale neotočí se. Vidím, že mírně vrtí hlavou. „Nechtěl
jsem přijít o mejdan. Koneckonců je na naši počest.“
Stavím se vedle něj a vykláním se přes zábradlí. Široké ulice jsou
plné tancujících lidí. Mhouřím oči, abych rozeznala jejich drobné
postavičky o něco zřetelněji. „Oni mají masky?“
„Kdoví?“ krčí rameny Peeta. „Tady nosí ty nejšílenější kostýmy i
normálně. Taky nemůžeš spát?“
„Nedokážu si vyčistit hlavu,“ říkám.
„Myslíš na svou rodinu?“ ptá se.
„Ne,“ připouštím trochu provinile. „Pořád si představuji, jaké to
bude zítra. Což samozřejmě nemá cenu.“ Ve světle z ulice nyní vidím
jeho tvář i to, jak před sebou nemotorně drží ovázané ruce. „Je mi
opravdu moc líto těch rukou.“
„Na tom nezáleží, Katniss,“ říká. „Nikdy jsem v těchhle hrách
neměl opravdovou šanci.“
„Takhle bys k tomu neměl přistupovat,“ napomínám ho.
„Proč ne? Je to pravda. To nejlepší, v co mohu doufat, je, že si
neudělám ostudu a…“ Váhá.
„A dál?“ pobízím ho.
„Nevím, jak bych to měl přesně vyjádřit. Jenom… chci zemřít jako
já. Dává to smysl?“ ptá se. Vrtím hlavou. Jak by mohl zemřít jako
někdo jiný? „Nechci, aby mě tam změnili. Aby mě proměnili
v netvora.“
Koušu se do rtu a připadám si vedle něj méněcenná. Zatímco já
dumám o dostupnosti stromů, Peeta se snaží přijít na to, jak si
zachovat vlastní totožnost. Čistotu duše. „Chceš říct, že nikoho
nezabiješ?“ ptám se.
„Ne, až přijde čas, určitě budu zabíjet jako všichni ostatní.
Nemohu se vzdát bez boje. Jen si pořád přeju, aby se mi podařilo
vymyslet způsob, jak… jak ukázat Kapitolu, že mu nepatřím. Že jsem
víc než figurka v jejich hrách,“ říká Peeta.
„Jenže nejsi,“ namítám. „Nikdo z nás není víc. Tak celé hry
nefungují.“
„Dobře, ale i tak jsme to pořád ty a já,“ trvá na svém. „Ty to
nevidíš?“
„Možná. Jenže… bez urážky, komu na tom záleží, Peeto?“ říkám.
„Mně. Chci říct – na čem jiném mi může v tuhle chvíli záležet?“
ptá se vášnivě. Hledí svýma modrýma očima upřeně do mých a
zjevně čeká odpověď.
O krok ustupuji. „Třeba na tom, co říkal Haymitch. Že se máme
snažit zůstat naživu.“
Peeta se na mě smutně a výsměšně usmívá. „Jistě. Díky za tip,
drahoušku.“
Je to jako facka do tváře. To, jak použil Haymitchovo povýšené
oslovení. „Podívej, jestli chceš strávit poslední hodiny života
plánováním nějaké ušlechtilé smrti v aréně, je to tvoje volba. Já chci
svoje poslední hodiny strávit ve Dvanáctém kraji.“
„Nepřekvapilo by mě, kdybys to dokázala,“ říká Peeta. „Pozdravuj
ode mě matku, až se vrátíš, ano?“
„Spolehni se,“ odpovídám, otáčím se na patě a odcházím ze
střechy.
Zbytek noci střídavě usínám a opět se probouzím a připravuji si
pichlavé poznámky, které ráno pronesu na adresu Peety Mellark.
Peeta Mellark. Uvidíme, jak šlechetný a silný bude tváří v tvář boji na
život a na smrt. Pravděpodobně se z něj stane jeden z těch
rozběsněných zvířeckých splátců, který se pokusí zhltnout srdce
svých obětí. Před lety se v aréně objevil právě takový Titus ze
Šestého kraje. Úplně se pomátl a tvůrci her ho museli omráčit
elektrickými zbraněmi, aby mohli vyzvednout těla hráčů, které zabil,
než je stačil sníst. V aréně sice neplatí žádná pravidla, ale
kanibalismus nemají diváci rádi, a tak se ho tvůrci snažili potlačit.
Objevily se spekulace, že lavinu, která konečně Tita zabila,
naplánovali sami tvůrci her schválně, aby se vítězem nestal šílenec.
Ráno ale Peetu nevidím. Před úsvitem za mnou přichází Cinna,
přináší mi jednoduché šaty a odvádí mě na střechu. Poslední
převléknutí a přípravy proběhnou v katakombách pod vlastní arénou.
Zničehonic se objevuje vznášedlo, jako tenkrát v lese, když jsem se
stala svědkem zajetí té dívky, a ke střeše se spouští provazový žebřík.
Chytám se nejnižších příček a mžiku mám pocit, jako by mě zmrazili.
Nějaký druh proudu nebo silového pole mě přišpendlí k žebříku,
dokud mě nevytáhne do bezpečí.
Očekávám, že se na palubě vznášedla opět budu moct hýbat, ale
zůstávám strnulá, i když ke mně přistupuje žena v bílém plášti a
s injekční stříkačkou v ruce. „Tohle je jenom vysílačka, Katniss. Čím
míň se budeš hýbat, tím účinněji ji mohu umístit,“ říká.
Míň hýbat? Jsem jako socha. To však nijak neumrtvuje ostré
bodnutí bolesti, když mi žena pod kůži na předloktí vstřikuje jehlou
kovovou vysílačku, podle jejíhož signálu budou moct tvůrci her
sledovat moje pohyby po aréně. Rozhodně nehodlají ztratit z očí
žádného splátce.
Jakmile je vysílačka na svém místě, žebřík mě konečně pouští ze
sevření. Žena odchází a žebřík ze střechy vyzvedává Cinnu. Objevuje
se avox a směruje nás do místnosti s prostřenou snídaní. Přes napětí,
které mi svírá útroby, se toho snažím do sebe nacpat co nejvíc,
ačkoliv na mě žádné z lahodných jídel nedělá valný dojem. Jsem tak
nervózní, že bych právě tak mohla jíst uhelný prach. Trochu mě
rozptyluje jen výhled z okének, když plachtíme nad městem a posléze
nad divokou krajinou. Takhle tedy vidí svět ptáci. Jenže ti jsou volní a
svobodní. Na rozdíl ode mne.
Let trvá asi půl hodiny, než okénka zčernají. To znamená, že se
patrně blížíme k aréně. Vznášedlo přistává a Cinna i já se vracíme
k žebříku, jenže tentokrát nás spouští do podzemních katakomb, které
se nacházejí pod arénou. Kráčíme podle pokynů k místnosti určené
pro mou přípravu. V Kapitolu ji nazývají Startovací kóje. V krajích se
o ní mluví jako o Dobytčí ohradě. O místě, odkud zvířata pokračují na
jatka.
Všechno je tu zbrusu nové. Budu první a jediný splátce, který tuto
Startovací kóji využije. Arény se mění v historické atrakce, které se
po hrách uchovávají. Jde o oblíbená místa návštěv a dovolených
obyvatel Kapitolu. Měsíční pobyty, připomenutí důležitých okamžiků
her, prohlídka katakomb, návštěva míst, kde umírali splátci. Dokonce
se můžete účastnit opětovného přehrávání významných scén,
Říkají, že tu podávají skvělé jídlo.
Mám co dělat, abych v sobě udržela snídani. Sprchuji se a čistím si
zuby. Cinna mi splétá vlasy do prostého copu, který se mi houpá na
zádech a který se už stal mým znakem. Následně přicházejí šaty,
stejné pro všechny splátce. Cinna nemohl do přípravy mého oblečení
nijak zasahovat, a dokonce ani nevěděl, co bude v doručeném balíku,
ale pomáhá mi s oblékáním do spodního prádla, prostých
žlutohnědých kalhot, světle zelené blůzy, objemného hnědého opasku
a tenké červené bundy, která mi sahá až po stehna. „Látka té bundy je
navržena tak, aby udržovala tělesné teplo. Očekávej chladné noci,“
poznamenává Cinna.
Boty, do kterých budu mít tenké ponožky, jsou lepší, než v jaké
jsem doufala. Vyrobené z měkké kůže a nepříliš odlišné od těch, které
nosím doma. Tyhle mají tenkou, ohebnou podrážku se vzorem. To je
dobré pro běh.
Říkám si v duchu, že už mám na sobě všechno, když Cinna ještě
vytahuje zlatý špendlík s reprodrozdem. Úplně jsem na něj
zapomněla.
„Odkud to máte?“ ptám se.
„Z toho zeleného oblečení, které jsi na sobě měla ve vlaku,“
odpovídá. Vzpomínám si, že jsem ten špendlík sundala z matčiných
šatů a připnula si ho ke košili. „Jen tak tak prošel přes komisi
dohlížitelů. Někteří si mysleli, že by se dal využít jako zbraň a
poskytl ti nespravedlivou výhodu. Nakonec ho ale pustili,“ říká
Cinna. „Sebrali ovšem prsten té dívce z Prvního kraje. Když se
otočilo drahokamem, vynořil se otrávený hrot. Tvrdila, že o tom
neměla tušení, a nedal se nijak dokázat opak. Přišla ale o symbol
rodného kraje. Tak, jsi hotová. Projdi se a ujisti se, že se ve všem cítíš
pohodlně.“
Procházím se, otáčím se do kruhu a rozmachuji se pažemi. „Ano,
všechno sedí. Padnou mi jako ulité.“
„Takže nezbývá než čekat na zavolání,“ říká Cinna. „Pokud nemáš
pocit, že bys ještě něco dokázala sníst.“
Jídlo odmítám, ale přijímám sklenici vody. Srkám ji pomalými
doušky, zatímco sedíme na pohovce. Nechci si kousat nehty ani rty, a
tak si podvědomě žvýkám vnitřní stranu tváře. Rána se ještě plně
nezahojila a brzy mi ústa plní chuť krve.
Nervozita se pozvolna mění v hrůzu a napjatě očekávám, co se
stane. Za hodinu už mohu být mrtvá. Vlastně za necelou hodinu.
Přejíždím prsty po tvrdé bulce na předloktí, kam mi ta žena vstříkla
vysílačku. Mačkám si ji, ačkoliv mě to bolí a kolem bulky se začíná
tvořit podlitina.
„Chceš si povídat, Katniss?“ ptá se Cinna.
Vrtím hlavou, ale po chvilce k němu natahuji ruku. Cinna ji bere
do dlaní. Takto sedíme, dokud příjemný ženský hlas neoznámí, že
nastal čas, abychom se připravili na uvedení.
Stále svírám Cinnovi ruku a přecházím ke kruhové kovové
destičce. Stavím se na ni. „Nezapomeň, co ti říkal Haymitch. Uteč a
najdi vodu. Dál pak uvidíš,“ říká. Přikyvuji. „A pamatuj si tohle.
Nesmím sázet, ale kdybych mohl, vsadil bych na tebe.“
„Opravdu?“ šeptám.
„Opravdu,“ přikyvuje Cinna. Sklání se ke mně a líbá mě na čelo.
„Hodně štěstí, ohnivá dívko.“ Vzápětí se kolem mě spouští skleněný
válec, který přerušuje náš kontakt a odděluje nás od sebe. Poklepává
si prsty na bradu. Hlavu vzhůru.
Zvedám hlavu výš a stojím co nejrovněji. Válec začíná stoupat.
Zhruba čtvrt minuty mě obklopuje temnota a poté cítím, jak mě
kovová deska vysunuje z válce na volné prostranství. Na okamžik mě
oslňuje jasné sluneční světlo a vnímám pouze silný vítr s nadějnou
vůní borovic.
Pak kolem sebe slyším dunivý hlas legendárního hlasatele Claudia
Templesmithe.
„Dámy a pánové, nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry
započnou!“
2024 ©