Díky bohu, že jsem se večer přivázala. Skulila jsem se z vidlice ke
straně a nyní visím tváří k zemi. Na stromě mě drží opasek, jedna
ruka a nohy, kterými ve spacím pytli objímám větev těsně u kmene.
Určitě jsem při svém sklouznutí zašramotila, ale profíci jsou příliš
zaneprázdněni vlastní debatou.
„Tak do toho, Milovníku,“ říká kluk z Druhého kraje. „Jdi se
podívat.“
Na okamžik zahlédnu ve světle baterky Peetu, jak míří zpátky
k dívce u ohně. Tvář má napuchlou a pokrytou podlitinami, na jedné
paži má zkrvavený obvaz a podle zvuku jeho kroků soudím, že trochu
kulhá. Vzpomínám si, jak na mě vrtěl hlavou, abych se neúčastnila
boje o zásoby, zatímco on celou dobu plánoval, že se vrhne do
největší mely. Že udělá přesný opak toho, co mu Haymitch řekl.
Dobře, to dokážu překousnout. Zásoby představovaly opravdu
hodně lákavý pohled. Ale tohle…, ta druhá věc. Že se spojil s vlčí
smečkou profíků, aby uštvali nás ostatní. Nikdo z Dvanáctého kraje
by nic takového neudělal! Profesionální splátci jsou příliš krutí a
arogantní, jsou lépe živení, ale jen proto, že jde o přisluhovače
Kapitolu, shodně nenáviděné všemi s výjimkou obyvatel jejich
vlastních krajů. Dovedu si představit, jak o Peetovi asi teď doma
mluví. A to měl tu drzost, aby se mnou mluvil o morálce?
Ten ušlechtilý chlapec na střeše se mnou zjevně hrál jen další ze
svých her. Tohle ale bude jeho poslední. Budu dychtivě vyhlížet
noční oblohu, až promítnou jeho fotografii mezi ostatními padlými.
Pokud ho dřív nezabiju já sama.
Profesionální splátci zůstávají potichu, dokud Peeta neodejde
z doslechu, a pak se dávají tlumenými hlasy do řeči.
„Proč ho prostě nezabijeme rovnou, ať to máme za sebou?“
„Nechte ho, ať chodí s námi. Čemu to vadí? A s tím nožem to
docela umí.“
Opravdu? To je pro mě novinka. Dnes se o Peetovi dozvídám plno
zajímavých věcí.
„Kromě toho díky němu budeme mít největší šanci ji najít.“
Chvilku mi trvá, než mi dochází, že tím myslí mě.
„Proč? Myslíš, že mu spolkla tu přeslazenou romantiku?“
„Možná. Připadala mi docela prostoduchá. Když si vzpomenu, jak
se točila v těch šatech, chce se mi zvracet.“
„Škoda, že nevíme, jak dostala tu jedenáctku.“
„Vsadím se, že Milovník to ví.“
Zvuk Peetových kroků je opět umlčí.
„Byla mrtvá?“ ptá se kluk z Druhého kraje.
„Ne, ale teď už je,“ odpovídá Peeta. V tu chvíli se ozývá výstřel
z děla. „Můžeme jít dál?“
Tlupa profíků vybíhá pryč zrovna v okamžiku, kdy zvolna svítá a
všude kolem začínají zpívat ptáci. Setrvávám ve své nepříjemné
poloze a svaly se mi chvějí námahou. Pak se vytahuji zpátky na větev.
Potřebuji slézt dolů a vydat se pryč, ale chvíli jen tak ležím, abych
strávila to, co jsem právě vyslechla. Nejenže Peeta chodí s profíky; on
jim dokonce pomáhá, aby mě našli. Tu prostoduchou dívku, kterou
musejí brát vážně, protože dostala jedenáctku. Protože umí střílet
z luku. Což Peeta ví líp než kdokoliv jiný.
Ještě jim to ale neřekl. Nechává si tu informaci pro sebe, protože
ví, že jedině to ho udržuje naživu? Pořád kvůli divákům předstírá, že
mě miluje? Co se mu honí hlavou?
Náhle ptáci umlkají. Jeden pronikavě, varovně zakřičí. Přesně
takový ptačí křik jsme s Hurikánem slyšeli těsně předtím, než chytili
tu dívku. Vysoko nad skomírajícím ohněm se zhmotňuje vznášedlo.
K zemi se spouští sada velkých kovových kleští. Pomalu a jemně
zvedají tělo mrtvé soutěžící do stroje. Pak vznášedlo mizí a ptáci
pokračují v přerušeném zpěvu.
„Je čas vyrazit,“ šeptám sama sobě. Soukám se ze spacího pytle,
balím ho a ukládám do batohu. Zhluboka se nadechuji. Pod rouškou
noci a přes vrbové větvoví asi bylo pro kamery obtížné získat můj
dobrý záběr. Vím ale, že teď mě jistě sledují. Jakmile doskočím na
zem, stoprocentně se na mě zaostří.
Diváci budou celí bez sebe, až se dozvědí, že jsem byla v koruně
toho stromu, že jsem vyslechla rozhovor profíků a že vím o Peetovi.
Dokud se nerozhodnu, jak se k tomu postavím, bude lepší, když se
budu chovat, jako bych byla nad věcí. Nesmím být ohromená,
zmatená ani vyděšená.
Ne, musím vypadat, jako bych byla nejméně o tah napřed.
Když tedy vystupuji z listoví do ranního světla, na vteřinu
zastavuji a poskytuji kamerám čas, aby mě zabraly zblízka. Nachyluji
hlavu mírně ke straně a povytahuji koutky úst ve vědoucím úsměvu.
Tak! Ať dumají, co to znamená!
Zrovna se chystám vyrazit, když si vzpomínám na svoje pasti. Asi
není zrovna vhodné, abych je šla zkontrolovat teď, když jsou ostatní
nablízku. Ale musím. To bude těmi roky lovení. A lákadlem v podobě
masa. Odměnou je mi jeden pěkný králík. Za pár chvil už ho stahuji a
vyvrhuji. Hlavu, nohy, ocas kůži a útroby schovávám pod hromadou
listí. Přeju si, abych měla oheň – ze syrového králíka můžete dostat
králičí horečku, což jsem si ověřila na vlastní kůži –, když tu si
vzpomínám na mrtvou soutěžící. Pospíchám k jejímu tábořišti.
Opravdu, uhlíky v ohništi jsou dosud horké. Spěšně z větví vyrábím
rožeň, napichuji na něj kousky rozřezaného králíka a kladu ho nad
uhlíky.
Teď jsem ráda, že mě sledují kamery. Chci, aby sponzoři viděli, že
umím lovit a že sázkou na mě neprodělají, protože se nenechám
vylákat tak snadno do pasti jako ostatní, které trápí hlad. Zatímco se
králík opéká, rozemnu kousek zuhelnatělé větve na saze a pouštím se
do maskování svého oranžového batohu. Černé šmouhy představují
jisté vylepšení, ale pomohla by i vrstva bláta. K získání bláta bych
samozřejmě potřebovala vodu…
Beru si svoje věci i rožeň, házím na uhlíky trochu hlíny a vyrážím
v opačném směru než profíci. Cestou sním polovinu králíka a druhou
si balím do plastové fólie na později. Maso tiší kručení v mém
žaludku, ale nepomáhá nijak uhasit žízeň. Najít vodu je teď můj
nejdůležitější úkol.
Za chůze mám pocit, že obrazovky v Kapitolu stále zabírají mou
tvář, a tak nadále pečlivě skrývám svoje emoce. Claudius
Templesmith si jistě užívá roli moderátora a právě s hosty rozebírají
Peetovo chování i mou reakci. Co si o tom všem mají myslet? Přiznal
konečně Peeta barvu? Jak to ovlivní kurzy sázkařů? Přijdeme
o sponzory? Máme vůbec nějaké? Ano, jsem si jistá, že máme, nebo
že jsme je přinejmenším měli.
Peeta každopádně udělal tlustou čáru za seriálem o milencích
stíhaných nepřízní osudu. Nebo ne? Zatím o mně skoro nic
neprozradil, a tak bychom z toho stále mohli něco vytěžit. Třeba si
lidé pomyslí, že jde o náš společný plán. Stačí, když se budu tvářit, že
mě jeho jednání těší.
Na oblohu stoupá slunce a i přes větvoví stromů mi připadá příliš
jasné. Mažu si rty tukem z králíka a snažím se nelapat po dechu, ale
k ničemu to není. I když uběhl teprve den, brzo budu dehydrovaná.
Snažím se vzpomenout si na vše, co vím o hledání vody. Voda teče
z kopce, takže vlastně není tak špatné, že scházím stále níž do údolí.
Kdyby se mi podařilo najít nějakou zvířecí stezku nebo zahlédnout
bujnou svěží zeleň… Les však zůstává jednotvárný. Kráčím
z mírného svahu, zpívají ptáci a kolem mě rostou stejné stromy.
Jak den pokračuje, uvědomuji si, že začínám mít problémy. Ta
trocha moče, kterou jsem ze sebe vytlačila, je tmavě hnědá, bolí mě
hlava a na jazyku mám suchou skvrnu, kterou nedokážu navlhčit.
Slunce mě pálí do očí, a tak si beru sluneční brýle, ale když si je
nasazuji, podivně mi mění vidění, takže je zase vracím do batohu.
Pozdě odpoledne už si myslím, že jsem objevila řešení. Všímám si
hustých keřů s bobulemi a spěchám k nim, abych si trhala plody a
vysála z nich sladkou šťávu. Když si je ale přikládám ke rtům,
pozorněji se na ně dívám. To, co jsem považovala za borůvky, jsou
bobule s trochu jiným tvarem, a když jednu z nich rozmáčknu mezi
prsty, objeví se krvavě červený vnitřek. Tyhle plody neznám. Možná
jsou jedlé, ale spíš jde o nějaký ošklivý trik tvůrců her. I botanický
instruktor ve Výcvikovém centru nám zdůrazňoval, abychom se
vyhýbali plodům, o nejsme na sto procent jistí, že nejsou jedovaté. To
jsem věděla i předtím, ale teď mám takovou žízeň, že mě stojí velké
přemáhání, abych je zahodila.
Začíná se na mně projevovat únava, ale nejde o únavu obvyklou
po dlouhé cestě. Musím se často zastavovat a odpočívat, ačkoliv vím,
že lék na své trápení najdu jedině tehdy, pokud budu pokračovat
v pátrání. Zkouším novou taktiku: šplhám na nejbližší strom tak
vysoko, jak si ve svém oslabeném stavu troufám, abych pátrala po
vodě. Kam až dohlédnu, všude neměnný les.
Jsem rozhodnuta jít až do soumraku, a tak kráčím, až nakonec
sotva pletu nohama.
Vyčerpaně se vytahuji do koruny stromu a připevňuji se větvi
opaskem. Nemám chuť k jídlu, ale cumlám králičí kůstky, abych
nějak zaměstnala ústa. Padá noc, hraje hymna a vysoko na nebi vidím
fotografii dívky z Osmého kraje. Té, kterou šel Peeta dorazit.
Můj strach ze smečky profíků ve srovnání s palčivou žízní
ustupuje do pozadí. Kromě toho měli namířeno na opačnou stranu a
teď už budou muset odpočívat i oni. Vzhledem k nedostatku vody se
možná dokonce museli vrátit k jezeru, aby doplnili zásoby.
Možná je to jediná možnost i pro mě.
Ráno s sebou přináší hotová muka. V hlavě mě zabolí s každým
tepem srdce. Prosté pohyby vysílají ostrá píchnutí do všech kloubů.
Ze stromu spíše padám, než seskakuji. Trvá mi několik minut, než si
sbalím věci. Hluboko ve svém nitru vím, že nejednám správně. Měla
bych být opatrnější a rychlejší. Ale mysl mám zamlženou a je těžké
zformulovat nějaký plán. Opírám se zády o kmen stromu, jedním
prstem si jemně hladím povrch jazyka, který na dotyk působí jako
smirkový papír, a zvažuji svoje možnosti. Jak získat vodu?
Vrátit se k jezeru? To nejde. Nikdy tam nedojdu.
Doufat v déšť? Na obloze není ani mráček.
Pokračovat v hledání? Ano, to je moje jediná naděje. Pak mě však
napadá další věc a následný nával vzteku mě probírá z otupělostí.
Haymitch! Ten by mi mohl poslat vodu! Může stisknout tlačítko a
dodat mi ji během několika minut na stříbrném padáčku. Vím, že
určitě mám sponzory, aspoň jednoho nebo dva, kteří si mohou dovolit
poslat litr vody. Ano, je to drahé, ale tihle lidé jsou chodící měšce. A
taky si na mě budou sázet. Třeba si Haymitch neuvědomuje, v jak
naléhavé jsem situaci.
Říkám tak silným hlasem, jak se odvážím: „Vodu.“ S nadějí
čekám na padáček, který se snese z nebe. Nic se ale neděje.
Něco tu nesedí. Mýlím se, když předpokládám, že mám sponzory?
Nebo je Peetovo chování všechny odpudilo? Ne, tomu nevěřím. Tam
venku je určitě někdo, kdo je mi ochotný koupit vodu, jenže
Haymitch mi ji nechce doručit. Jako můj trenér řídí přísun darů od
sponzorů. Vím, že mě nenávidí. Dal to najevo dostatečně jasně. Ale
nenávidí mě natolik, aby mě nechal zemřít nedostatkem vody? To
přece nemůže, nebo ano? Pokud trenér zachází špatně se svým
svěřencem, poženou ho k odpovědnosti diváci i lidé doma ve
Dvanáctém kraji. Ani Haymitch by to neriskoval. Říkejte si
o obchodnících na černém trhu, co chcete, ale myslím, že by ho
nepřivítali s otevřenou náručí, kdyby mě nechal takhle zemřít. A kde
by pak sháněl svoje pití? Takže… co vlastně? Snaží se mě potrestat
za to, že jsem se mu vzepřela? Směruje všechny sponzory k Peetovi?
Nebo je prostě jen příliš opilý, aby si všiml, co se právě děje? Tomu
nevěřím a nevěřím ani, že se mě úmyslně snaží zabít. Haymitch se mě
svým osobitým, nepříjemným způsobem pokoušel připravit na soutěž.
Tak o co tu tedy jde?
Zakrývám si obličej dlaněmi. Teď nehrozí nebezpečí, že bych se
rozplakala, protože bych nedokázala vytvořit slzu, ani kdyby na tom
závisel můj život. Co Haymitch dělá? Přes mou zlost, nenávist a
podezřívavost mi tichý hlásek v hlavě šeptá odpověď.
Třeba ti tak posílá vzkaz, říká. Vzkaz. Jaký vzkaz? Pak mi to
dochází. Existuje jediný důvod, proč mi Haymitch nedodává vodu.
Ví, že už jsem ji skoro našla.
Zatínám zuby a zvedám se na nohy. Mám pocit, jako by byl můj
batoh třikrát těžší než včera. Nacházím ulomenou větev, která mi
poslouží jako hůl, a vydávám se na cestu. Praží slunce a je ještě větší
vedro než první dva dny. Připadám si jako starý kus kůže, který se
suší a praská v horku. Každý krok vyžaduje obrovské úsilí, ale
odmítám se zastavit. Nechci si sedat. Kdybych si sedla, je docela
dobře možné, že už nevstanu a že už si ani nevzpomenu na svůj úkol.
Představuji snadnou kořist. Každý splátce, dokonce i drobounká
Routa, by mě nyní mohl vyřídit – prostě by do mě strčil a zabil by mě
mým vlastním nožem. Nemám dost sil, abych se bránila. Pokud je ale
někdo ve stejné části lesa jako já, nevšímá si mě. Pravda je, že si
připadám osamělá, jako bych byla milion kilometrů daleko od jiné
živé duše.
Nejsem ale sama. Ne, určitě mě sledují kamerami. Vzpomínám na
ty roky, kdy jsem se dívala, jak splátci hladoví, žízní a krvácí k smrti.
Pokud někde jinde neprobíhá opravdu dobrý boj, zabírají mě.
Mé myšlenky se obrací k Prim. Pravděpodobně nebude sledovat
živý přenos, ale během oběda ve škole ukazují záznamy. Už kvůli ní
se snažím tvářit co nejméně zoufale.
Odpoledne ale vím, že se blíží konec. Třesou se mi nohy a srdce
mi buší jako o závod. Každou chvíli zapomínám, co přesně dělám.
Několikrát jsem klopýtla a na poslední chvíli jsem udržela rovnováhu,
ale když mi uklouzne hůl, definitivně se hroutím k zemi. Nedokážu
vstát. Nechávám zavřené oči.
V Haymitchovi jsem se spletla. Nemá mi vůbec v úmyslu pomoct.
To je v pořádku, myslím si. Tady to není tak špatné. Není tu
takové horko, což znamená, že se blíží večer. Ve vzduchu se vznáší
jemná, sladká vůně, která mi připomíná lekníny. Prsty hladím
hladkou půdu, která pod nimi bez odporu klouže. Tohle je slušné
místo pro smrt, říkám si.
Špičkami prstů opisuji kroužky v chladné, kluzké hlíně. Zbožňuji
bahno, pomyslím si. Kolikrát jsem vystopovala kořist s pomocí jeho
měkkého, snadno čitelného povrchu. Je dobré i na včelí bodnutí.
Bahno. Bahno. Bahno! Prudce otvírám oči a bořím prsty do země. To
je bahno! Nabírám vzduch do nozder. A takhle voní stulíky!
Plazím se bahnem za vůní. Pět metrů od místa, kde jsem se
zhroutila, se prodírám hustou vrstvou rostlin do rybníka. Na jeho
hladině se vznášejí žluté květy krásných stulíků.
Mám co dělat, abych se udržela a nezačala hltat tolik vody, kolik
se mi podaří vypít. Zbývá mi ale pořád dostatek rozumu, abych
rozechvělou rukou vytáhla láhev a naplnila ji vodou. Přidávám do ní
správný počet jodidových kapek jako dezinfekci. Půlhodinové čekání
představuje hotová muka, ale postupuji ho. Nebo aspoň odhaduji, že
uběhlo půl hodiny. Déle rozhodně čekat nemůžu.
A teď pomalu a klidně, nabádám se. Lokám si a polykám jeden
doušek vody. Chvíli čekám. Pak si dám další. Během následujících
dvou hodin postupně vypiji celé dva litry. A pak ještě dva. Připravuji
si další láhev, než se vracím na strom, kde nadále popíjím, jím zbytek
králíka a dopřávám si i jednu ze svých drahocenných sušenek. Když
pouštějí hymnu, cítím se podstatně lépe. Na obloze se neobjevují
žádné tváře – dnešek přežili zbývající všichni splátci. Zítra zůstanu
tady, odpočinu si, zamaskuju batoh bahnem a nalovím pár těch
drobných rybek, které jsem viděla v rybníku. Vyhrabu si k nim
kořeny vodních rostlin, abych si připravila dobré jídlo. Choulím se do
spacího pytle a objímám láhev na vodu jako životně důležitý poklad,
kterým taky je.
O několik hodin později mě vytrhuje ze spánku cupitání nohou.
Zmateně se rozhlížím. Ještě nesvítá, ale vidím, co se děje.
Bylo by těžké přehlédnout ohnivou stěnu, která klesá směrem ke
mně.
2024 ©