V první vteřině se pokouším slézt ze stromu, ale jsem k němu
připoutaná opaskem. Nějak se mi daří uvolnit přezku a padám k zemi,
stále uvězněná ve spacím pytli. Není čas na nějaké balení. Naštěstí
mám ve spacím pytli batoh i láhev s vodou. Zastrkuji dovnitř opasek,
házím si batoh přes rameno a dávám se do běhu.
Svět pohltily plameny a kouř. Hořící větve se odlamují ze stromů a
padají mi k nohám ve sprškách jisker. Mohu jen následovat zvířata:
králíky i srny, a dokonce si všímám i smečky divokých psů. Důvěřuji
jejich instinktům, které jsou citlivější než moje. Zvířata jsou ale
o hodně rychlejší a elegantně prchají porostem, zatímco moje boty
škobrtají o kořeny a spadlé větve, takže nemám šanci jim stačit.
Je hrozné horko, ale ještě horší je kouř, který mě může
v kterémkoliv okamžiku zadusit. Přetahuji si přes nos horní část
košile. S povděkem zjišťuji, že je vlhká a nabízí mi aspoň tenký závoj
ochrany. Běžím, dusím se a do zad mi pravidelně naráží batoh. Do
tváře mě šlehají větve, které se bez varování zhmotňují z kouřového
oparu těsně přede mnou. Vím, že musím utíkat.
Tohle není žádný táborák splátců, který se vymkl kontrole, ani
žádný náhodný požár. Plameny, které na mě útočí, jsou přirozeně
vysoké a všechny stejné, což prozrazuje jejich umělý původ. Mohou
za ně tvůrci her. Dnešek proběhl v přílišném poklidu. Nikdo nezemřel
a možná nedošlo ani k žádným střetům.
Diváci v Kapitolu se brzy začnou nudit a budou si stěžovat na
jednotvárnost a nezajímavost letošního ročníku. A přesně to se nesmí
při hrách stát.
Není těžké uhodnout pohnutky tvůrců her. Je tu tlupa profíků a pak
zbytek soutěžících, pravděpodobně široce rozptýlený po celé aréně.
Požár nás má vyhnat z úkrytů a nasměrovat k sobě. Nejde možná o tu
nejnápaditější metodu, jakou jsem kdy viděla, ale v každém případě je
velice účinná.
Přeskakuji přes hořící kmen. Nevyskočila jsem dostatečně vysoko,
a tak se na spodním lemu bundy objevují plameny. Musím se zastavit,
strhnout ji ze sebe a uhasit ji. Netroufám si tu doutnající a sežehnutou
bundu nechat a místo toho ji zastrkuji do batohu. Doufám, že
nedostatek vzduchu zadusí všechny žhavé jiskry, které jsem neuhasila
já. Nic jiného nemám, jen věci, které si nesu na zádech, a jen tak tak
mi stačí k přežití.
Za několik minut mě už pálí hrdlo i nos. Brzy začínám kašlat a
mám pocit, jako by mi někdo pekl plíce. Nepohodlí se mění v utrpení
a zakrátko při každém nádechu cítím silnou bolest v hrudi. Daří se mi
ukrýt se za skalním výchozem právě v okamžiku, kdy se mi zvedá
žaludek. Zvracím skrovnou večeři a vodu, která mi zůstala v žaludku.
Opírám se o dlaně i kolena a dávím se, dokud ze mě něco vychází.
Vím, že musím vyrazit dál, ale celá se chvěju a točí se mi hlava.
Lapám po dechu a dopřávám si zhruba lžíci vody, abych si vypláchla
ústa. Vyplivuji ji a polykám několik doušků z láhve. Máš jednu
minutu, říkám si. Jednu minutu na odpočinek. Využívám čas
k přerovnání zásob, sbalení spacího pytle a napěchování všech věcí
zpátky do batohu. Minuta uběhla. Vím, že je načase pokračovat
v cestě, ale kouř mi zastřel mozek. Lehkonohá zvířata, která byla
mými průvodci, mě nechali daleko za sebou. Vím, že jsem v téhle
části lesa ještě nebyla – dřív jsem nemíjela žádné větší balvany, jako
je ten, za kterým se právě krčím. Kam mě tvůrci her nahánějí? Zpátky
k jezeru? Do nějaké úplně nové oblasti se zbrusu novými
nebezpečími? Po pár hodinách klidu u toho rybníčku začal útok.
Mohla bych se jak vyhnout čelní stěně ohně a vrátit se ke zdroji
vody? Ohnivá stěna musí někde končit a taky nemůže hořet věčně. Ne
protože by ji tvůrci her nedokázali udržovat při životě, ale protože by
si tím vykoledovali stížnosti diváků na jednotvárnost. Kdyby se mi
podařilo dostat se za hranici ohně, mohla bych se vyhnout střetu
s profíky. Právě jsem se rozhodla, že to zkusím, ačkoliv budu muset
urazit mnoho kilometrů a postupovat velkou oklikou, když skálu půl
metru od mé hlavy zasahuje první ohnivá koule. Vyskakuji ze svého
úkrytu, s novou energií a novým strachem.
Začíná další fáze hry. Požár nás měl jen dostat do pohybu a teď
publikum čeká trocha opravdové zábavy. Jakmile zaslechnu další
zasyčení, padám na zem, aniž bych ztrácela čas ohlížením. Ohnivá
koule zasahuje strom po mé levici a zahaluje ho plameny. Zůstat na
místě by byla jistá smrt. Sotva se zvedám na nohy, když třetí koule
zasahuje půdu, kde jsem ještě před vteřinou ležela, a těsně za mnou
vyrůstá do vzduchu ohnivý pilíř. Ztrácím pojem o čase a zběsile se
snažím vyhýbat útokům. Nevidím, odkud koule přilétají, ale není to
ze vznášedla. Celý úsek lesa byl patrně předem vybaven těžkými
zbraněmi, zamaskovanými ve stromech či kamenech. Někde
v chladné a úzkostlivě čisté místnosti sedí jeden z tvůrců her u řady
páček a přejíždí prsty po spouštích, které mohou vmžiku ukončit můj
život. Stačí jediný přímý zásah.
Matné obrysy plánu na návrat k rybníku se rozplývají a já kličkuji,
uhýbám a uskakuji před ohnivými koulemi. Každá je velká jen jako
jablko, ale při nárazu uvolňuje obrovské množství energie. Všechny
smysly mi pracují naplno a nechávám se vést čirým pudem
sebezáchovy. Není čas odhadovat, jestli uskakuji správným směrem.
Jakmile se ozve zasyčení, musím jednat, jinak zemřu.
Něco mě však stále nutí postupovat kupředu. Zkušenosti se
sledováním Hladových her mě naučily, že jisté oblasti arény jsou
určeny k jistým typům útoků. Pokud se mi podaří uniknout z téhle
oblasti, dostanu se z dosahu zbraní, z nichž na mě pálí. Sice možná
spadnu do jámy se zmijemi, ale s tím si teď nemohu dělat starosti.
Netuším, jak dlouho uskakuji před ohnivými koulemi, ale
frekvence útoků konečně polevuje. Což je dobře, protože znovu
zvracím. Tentokrát ze mě vycházejí kyselé žaludeční šťávy, které mi
leptají hrdlo a pronikají i do nosu. Musím se zastavit. Zmítají se mnou
křeče, jak se zoufale snažím vyloučit jedy, které jsem do sebe
vdechovala během útoku. Čekám na další zasvištění, na další signál,
že mám uskočit. Nic nepřichází. Žaludeční křeče mi vhánějí slzy do
očí, které mě pálí od kouře. Šaty mám promáčené potem. Přes pach
kouře a zvratků cítím seškvařené vlasy. Zvedám ruku k copu a
zjišťuji, že mi z něj jedna z ohnivých koulí upálila nejméně patnáct
centimetrů. Pod prsty se mi rozpadají pruhy sežehnutých vlasů. Civím
na ně, ohromená jejich proměnou, když si uvědomuji, že slyším další
svist.
Moje svaly reagují automaticky, ovšem tentokrát ne dostatečně
rychle. Ohnivá koule dopadá na zem vedle mě, ale předtím ještě
olizuje mé pravé lýtko. Pohled na nohavici v plamenech je pro mě
poslední kapkou. Uskakuji a mrskám sebou, dopadám na ruce i nohy
a s jekem se bezhlavě pokouším zbavit té hrůzy. Konečně se mi vrací
duchapřítomnost a převaluji hořící nohavici ze strany na stranu po
zemi, abych zadusila plameny. Pak bezmyšlenkovitě odtrhuji
zbývající látku holýma rukama.
Sedím několik metrů od výhně zažehnuté poslední ohnivou koulí.
Pálí mě lýtko a ruce mám pokryté rudými puchýři. Příliš se třesu, než
abych se vydala dál. Jestli mě tvůrci her chtějí zabít, teď mají
příležitost.
Slyším Cinnův hlas, s nímž se mi vybavují přepychové látky a
třpytivé drahokamy. „Katniss, dívka v plamenech.“ Jak se asi tvůrci
her teď smějou. Možná že toto konkrétní mučení bylo zacíleno na mě
kvůli Cinnovým nádherným kostýmům. Vím, že to Cinna nemohl
předvídat. Myslím, si, že určitě trpí se mnou, protože jsem
přesvědčená, že mu na mně opravdu záleží. Při zpětném pohledu ale
mohlo být bezpečnější, kdyby mě na ten válečný vůz postavil úplně
nahou.
Útok skončil. Tvůrci her nechtějí, abych zemřela. Aspoň zatím.
Všichni vědí, že nás mohou zlikvidovat během několika vteřin po
zahajovacím gongu. Hlavní přitažlivost Hladových her ale spočívá ve
sledování toho, jak se splátci pobíjejí mezi sebou. Tu a tam se tvůrci
zbaví nějakého soutěžícího, jen aby hráčům připomněli, že mohou,
ale většinou nás ze zákulisí postrkují ke vzájemným střetům. Což
znamená, že když už na mě nestřílejí ohnivé koule, někde blízko je
přinejmenším jeden další splátce.
Vyšplhala bych na strom a ukryla bych se v jeho koruně, kdybych
mohla, ale kouř je ve výšce stále příliš hustý, abych tam mohla přežít.
S přemáháním se stavím na nohy a kulhám od ohnivé stěny, která
ozařuje oblohu. Zdá se, že už mě požár ohrožuje jen štiplavými
černými oblaky dýmu.
Pomalu se objevuje další světlo, tentokrát denní. Sluneční paprsky
jsou ale zastíněny chuchvalci kouře a viditelnost je špatná. Vidím
kolem sebe sotva na patnáct metrů. Za touto hranicí může být snadno
schovaný nějaký splátce. Měla bych pro jistotu tasit nůž, ale nevěřím,
že ho udržím v ruce delší dobu. Bolest v rukách ovšem nemůže nijak
soupeřit s bolestí v lýtku. Nesnáším popáleniny a vždycky jsem je
nesnášela, třeba i malé puchýře od horké trouby při pečení chleba.
Tento druh bolesti je pro mě sám o sobě nejhorší a ještě nikdy jsem
nebyla popálená tolik jako teď.
Ve svém vyčerpání si ani nevšímám, že se brodím ve vodě, dokud
mi nedosahuje po kotníky. Jedná se o tůň, do níž přitéká potůček,
který se s bubláním vynořuje ze štěrbiny mezi kameny a voda je
nádherně studená. Nořím do ní ruce a cítím okamžitou úlevu. Neříká
tohle vždycky moje matka? První pomocí při popáleninách je studená
voda, protože vytáhne z poranění horkost. Tím ale myslí menší
popáleniny. Patrně by takovou léčbu doporučila na moje ruce. Ale co
s lýtkem? Ještě jsem sice neměla dostatek odvahy, abych ho
prozkoumala, ale odhaduji, že půjde o zranění úplně jiného rozsahu.
Chvíli ležím na břiše u okraje tůně a máchám si ruce ve vodě.
Prohlížím si plamínky na svých nehtech. Pomalu se začínají
odlupovat, což je dobře. Ohně už mám na celý zbytek života dost.
Omývám si krev a popel z obličeje a snažím se vyvolat si z paměti
všechno, co vím o spáleninách. Ve Sloji jde o běžná zranění, protože
uhlím doma topíme a vaříme na něm. Pak tu jsou ještě nehody
v dolech… Jednou k nám přinesla jakási rodina bezvědomého
mladíka a prosila matku, aby mu pomohla. Krajový lékař, který byl
odpovědný za jeho léčbu, ho odepsal a předal ho rodině, ať ho nechají
umřít doma. S tím se však odmítli smířit. Mladík ležel na našem
kuchyňském stole a nevěděl o sobě. Zahlédla jsem otevřenou ránu na
jeho stehně s masem spáleným až na kost a vyběhla jsem z domu. Šla
jsem do lesa a celý den jsem lovila. Ta rozšklebená noha a
vzpomínky na otcovu smrt mi nešly z mysli. Zvláštní je, že Prim,
která se jinak bojí i vlastního stínu, zůstala doma a pomáhala. Matka
říká, že léčiteli se nevychovávají, ale rodí. Dělaly, co bylo v jejich
silách, ale mladík zemřel, přesně jak lékař předpověděl.
Má noha potřebuje ošetřit, ale pořád se na ni nemohu podívat. Co
když jsem na tom tak špatně jako ten mladík a uvidím svoji kost? Pak
si vzpomínám, jak matka říkala, že pokud je popálenina opravdu
vážná, postižený ani nemusí cítit bolest, protože horko zničilo nervy.
To mi dodává odvahu, abych se posadila a přitáhla si nohu před oči.
Při pohledu na lýtko málem omdlím. Kůže má jasně rudou barvu a
je pokrytá puchýři. Nutím se do pomalých, hlubokých nádechů a jsem
si docela jistá, že kamery právě zabírají moji tvář. Nemohu dávat
najevo slabost. Ne, pokud chci pomoc. Soucit vám sponzory
nepřinese. Obdiv nad vaší houževnatostí ano. Odřezávám zbytky
nohavice hned u kolena a prohlížím si zranění pozorněji. Popálená
oblast je veliká přibližně jako má dlaň. Kůže není zčernalá. Odhaduji,
že to není tak vážné, abych si ránu nemohla namočit. Opatrně
natahuji nohu do tůně, opírám podpatek boty o kámen, aby se kůže
příliš nepromáčela, a vzdychám úlevou, protože bolest o něco
ustupuje. Vím, že existují bylinky, které urychlují hojení, ale
nedokážu si je vybavit, a i kdybych to dokázala, nevím, jestli je tady
někde najdu. Patrně si budu muset vystačit jen s vodou a časem.
Měla bych pokračovat v cestě? Kouř se pomalu rozptyluje, ale
stále je dusivě hustý. Pokud se vydám pryč od ohně, nepadnu přímo
do náruče profíkům? Pokaždé, když zvednu nohu z vody, bolest
prudce zesiluje. Ruce jsou na tom o něco líp. Ty vydrží menší
přestávky v koupeli. Zvolna si tedy znovu rovnám vybavení. Nejprve
naplňuji láhev vodou z tůňky, přidávám pár kapek jodidu a po
uběhnutí dostatečného časového intervalu začínám popíjet. Za
nějakou dobu se taky nutím k tomu, abych si uždibla kousek sušenky,
což pomáhá uklidnit můj žaludek. Prohlížím si spacák. Až na několik
menších popálenin zůstal víceméně nepoškozený. S bundou je to jiné.
Je sežehnutá, páchne a spodní část zad se nedá nijak spravit.
Odřezávám zničený úsek a zůstává mi kus, který mi dosahuje těsně
pod žebra. Kapuce ale zůstala v pořádku a je to pořád o mnoho lepší
než nic.
Navzdory bolesti mě začíná zmáhat ospalost. Vylezla bych na
strom a zkusila si odpočinout, jenže bych byla příliš na očích. Navíc
si nedokážu představit, že bych měla opustit tůň. Úhledně srovnávám
zásoby, a dokonce si přehazuji batoh přes ramena, ale vypadá to, že
nejsem s to odejít. Všímám si několika vodních rostlin s jedlými
kořeny a připravuji si z nich menší jídlo s posledním zbytkem králíka.
Srkám vodu. Sleduji, jak se po obloze pomalu přesunuje slunce. Kam
bych chodila? Kde bych byla ve větším bezpečí než tady? Opírám se
o batoh a přemáhá mě ospalost. Jestli mě profíci chtějí najít, ať si
poslouží, říkám si v duchu těsně předtím, než upadám do otupělého
omámení. Ať si poslouží.
A oni mě opravdu nacházejí. Je štěstí, že jsem připravená ihned
vyrazit, protože když zaslechnu jejich kroky, zbývá mi sotva
minutový náskok. Už se začalo šeřit. Jakmile se probouzím, vyskakuji
na nohy a dávám se do běhu. Brodím se přes tůni a prchám do
podrostu. Zraněná noha mě zpomaluje, ale mám dojem, že ani moji
pronásledovatelé nejsou tak rychlí jako před požárem. Slyším jejich
kašlání a chraptivé hlasy, jak volají jeden na druhého.
Přesto se ale blíží a obkličují mě jako smečka divokých psů a tak
dělám to, co jsem za daných okolností dělala celý život. Vybírám si
vysoký strom a začínám šplhat. Jestliže jsem už při běhu cítila bolest,
šplhání představuje vyložená muka, protože nevyžaduje pouze
fyzickou námahu, ale taky přímý kontakt dlaní s kůrou stromu. Jsem
ale dostatečně rychlá, a než dorazí ke kmeni stromu, jsem už sedm
metrů nad nimi. Na okamžik se zastavujeme a díváme se na sebe.
Doufám, že neslyší, jak mi tluče srdce.
Tohle je možná konec, pomyslím si. Jakou mám proti nim šanci?
Je jich tu všech šest, pět profíků i Peeta, a mou jedinou útěchou je
skutečnost, že vypadají taky docela zdrchaně. I tak jsou ale po zuby
ozbrojení. Zle se na mě šklebí. Představuji pro ně snadnou kořist,
která nemůže nikam uniknout. Moje situace vypadá beznadějně. Pak
si ale uvědomuji něco dalšího. Všichni jsou bezpochyby větší a
silnější než já, ale zároveň jsou těžší. Není náhoda, že nejvýše
rostoucí plody ze stromů trhám vždycky já a ne Hurikán nebo že
vybírám ptačí vejce. Vážím jistě aspoň o dvacet kilo méně než
nejlehčí profík.
Teď už se usmívám taky. „Jak se vede?“ volám na ně vesele.
To je zaráží, ale vím, že se to divákům bude moc líbit. „Docela
dobře,“ odpovídá kluk z Druhého kraje. „A tobě?“
„Na můj vkus bylo dneska trochu horko,“ říkám. Téměř slyším
smích z Kapitolu. „Tady nahoře je lepší vzduch. Proč si nevylezete za
mnou?“
„Asi to udělám,“ říká tentýž kluk.
„Tu máš, vezmi si tohle, Cato,“ ozývá se dívka z Prvního kraje a
nabízí mu stříbrný luk a toulec se šípy. Můj luk! Moje šípy! Už při
pouhém pohledu na ně se mě zmocňuje takový vztek, až se málem
dávám do křiku. Chce se mi ječet na sebe i na toho zrádce Peetu,
který mě rozptýlil, když jsem mohla získat svoji zbraň. Snažím se
s ním navázat oční kontakt, ale zřejmě se záměrně vyhýbá mému
pohledu a leští si ostří nože o košili.
„Ne,“ vrtí hlavou Cato a odstrkuje luk. „Líp to umím s mečem.“
Vidím zmíněnou zbraň s krátkým, širokým ostřím za jeho opaskem.
Než začnu šplhat výš, dávám Catovi čas, aby se vytáhl na první
větev. Hurikán mi vždycky říká, že mu připomínám veverku tím, jak
umím rychle vylézt na ty nejtenčí větve. Zčásti za tuto schopnost
vděčím své malé váze, ale zčásti taky zkušenostem.
Jsem už o dalších deset metrů výš, když slyším prasknutí. Ohlížím
se dolů a vidím, jak Cato padá i s větví k zemi. Tvrdě naráží na zem a
já doufám, že si třeba zlomil vaz, ale zvedá se na nohy a hlasitě kleje.
Ta dívka s lukem – slyším, že jí někdo říká „Třpytko“ (jména,
která lidé v Prvním kraji dávají svým dětem, jsou opravdu směšná) –
šplhá na strom, dokud pod ní nezačínají povolovat větve a má tolik
rozumu, aby se zastavila. To už jsem ve výšce dobrých pětadvaceti
metrů. Snaží se mě zasáhnout šípem, ale okamžitě vychází najevo, že
to s lukem moc neumí. Jeden ze šípů se ovšem zabodává do kůry dost
blízko u mě, takže ho mohu vytrhnout. Provokativně jím mávám nad
hlavou, jako by to byl jediný důvod, proč jsem ho vytrhla ze stromu,
ačkoliv ho ve skutečnosti hodlám použít, pokud se mi k tomu někdy
naskytne příležitost. Kdybych měla tu stříbrnou zbraň v ruce, mohla
bych je všechny pobít.
Profíci se na zemi přeskupují a slyším, jak si mezi sebou něco
spiklenecky šuškají. Zuří, protože jsem z nich udělala hlupáky.
Stmívá se čím dál víc a za chvíli už na mě nebudou moct zaútočit.
Nakonec slyším Peetu, jak chraptivě říká: „Tak ji nechte na stromě.
Nemůže nikam zmizet a vyřídíme ji ráno.“
Inu, v jedné věci má pravdu. Opravdu nemohu zmizet. Úleva,
kterou jsem cítila v tůni, už dávno odezněla a teď jsem vystavená
náporům bolesti. Usedám do rozsochy stromu a neohrabaně se
připravuji na noc. Oblékám si bundu. Rozkládám spací pytel.
Připoutávám se ke stromu a snažím se potlačit steny, které se mi
derou na rty. Horko ve spacáku je pro mou nohu příliš velké a tak
vyřezávám do látky díru a vystrkuji lýtko na chladný vzduch. Liji si
trochu vody na ránu i na dlaně.
Hraná odvaha je ta tam. Jsem zesláblá od bolesti i hladu, ale
nedokážu se přinutit k jídlu. I když vydržím přes noc, co mi přinese
ráno? Zírám do listoví a snažím se přesvědčit svoje tělo, aby si aspoň
trochu odpočinulo, ale popáleniny mi v tom brání. Ptáci se uvelebují
ke spánku a zpívají ukolébavky svým mláďatům. Vynořují se noční
tvorové. Houká sova. Kouřem proniká slabý zápach skunka. Ze
sousedního stromu na mě hledí oči nějakého zvířete – snad vačice – a
odrážejí odlesky svítilen profíků. Náhle se zvedám na loket. To
nejsou oči vačice. Jejich skleněný odraz znám až příliš dobře. Tohle
nejsou vůbec zvířecí oči. V posledních paprscích denního světla
rozeznávám, jak mě tiše pozoruje mezi větvemi.
Routa.
Jak dlouho už tu je? Pravděpodobně celou dobu. Zůstávala
nehybná a nikdo si jí nevšiml, zatímco se pod ní rozvíjel můj střet
s profíky. Možná vylezla na strom krátce přede mnou, protože
slyšela, jak se blíží smečka splátců.
Chvíli se díváme jedna druhé do očí. Pak, aniž by sebeméně
zašustily listy, se objevuje její útlá ruka a ukazuje k něčemu nad mou
hlavou.
2024 ©