Topím se v noční můře, z níž opakovaně procitám do ještě větší
hrůzy. Vše, čeho se děsím ze všeho nejvíc, všechno, čeho jsem se kdy
hrozila, že se stane druhým, se mi promítá před očima do těch
nejživějších podrobností, takže si nemohu pomoct a musím věřit, že
jde o skutečnost. Při každém probuzení si pomyslím: Konečně to
skončilo. Jenže se mýlím. Je to pouze začátek nového mučení. Na
kolik způsobů přede mnou umírá Prim? Kolikrát znovu prožívám
poslední okamžiky mého otce? Kolikrát cítím, jak mi trhají tělo na
kusy? Taková je povaha sršáního jedu, pečlivě vyprojektovaného tak,
aby se zaměřoval na tu oblast v mozku, kde sídlí naše obavy.
Když konečně přicházím k sobě, zůstávám ležet a čekám na další
vlnu halucinací. Nakonec si ale uvědomuji, že se mé tělo zřejmě
konečně zbavilo jedu a zůstalo po něm zničené a slabé. Stále ležím na
boku, v poloze plodu v matčině děloze. Zvedám si ruku k očím a
zjišťuji, že je mám v pořádku. Mravenci jim neublížili, protože nikdy
neexistovali. Pouhé natáhnutí paží vyžaduje obrovské úsilí. Bolí mě
tolik částí těla, že ani nestojí za to je nějak vypočítávat. Velice,
převelice pomalu si sedám. Jsem v mělké prohlubni, která není plná
bzučících oranžových bublin z mé fantazie, ale starých, rozkládajících
se listů. Mám vlhké šaty, ale nevím, jestli od vody z tůně, od rosy,
deště nebo potu. Dlouhou chvíli dokážu jen pomalu srkat vodu
z láhve a sledovat, jak se po keři zimolezu plahočí nějaký brouk.
Jak dlouho jsem byla mimo? Vědomí jsem ztratila ráno. Teď je
odpoledne. Ztuhlost mých kloubů však naznačuje, že uběhl nejméně
den, možná dokonce dva. V takovém případě se nijak nedozvím, kteří
splátci přežili útok sršáňů. Třpytka a ta dívka ze Čtvrtého kraje určitě
zemřely, ale je tu ještě ten kluk z Prvního kraje, oba splátci z Druhého
a Peeta. Zemřeli taky na následky žihadel? Jestli přežili, jejich
poslední dny byly jistě stejně hrozné jako moje. A co Routa? Je tak
malá, že by ji dokázalo zabít i minimální množství jedu. Jenže sršáni
by ji napřed museli najít a ona měla slušný náskok.
V ústech mám odpornou chuť a voda proti ní nijak nepomáhá.
Vleču se ke hlohu a trhám si jeho květ. Jemně si vymačkávám kapku
nektaru na jazyk. Ústy se mi šíří sladkost, která stéká do krku, zahřívá
mi cévy vzpomínkami na léto, domovské lesy a na Hurikána po mém
boku. Z nějakého důvodu si vybavuji naši rozmluvu z posledního
rána.
„Víš, že to můžeme zkusit.“
„Co?“
„Opustit kraj. Utéct. Žít v lesích. Ty a já. Spolu bychom to mohli
dokázat.“
Najednou nemyslím na Hurikána, ale na Peetu a… Peeta!
Zachránil mi život! Aspoň myslím, protože v okamžiku našeho
střetnutí jsem nedokázala rozeznat, co je skutečnost a co
halucinace vyvolaná sršáním jedem. Pokud mi ale opravdu zachránil
život, a mé instinkty mi říkají, že to tak bylo, proč to udělal? Copak
pokračuje ve hře na zamilovaného chlapce, kterou začal během toho
rozhovoru? Snažil se mě ochránit? A pokud ano, proč vůbec chodil
s profíky? Nic mi nedává smysl.
Uvažuji, co si asi o té události myslí Hurikán a pak celou věc
odsunuji v duchu stranou, protože Peeta a Hurikán z nějakého důvodu
nedokážou v mých myšlenkách žít vedle sebe.
Soustředím se na jedinou opravdu dobrou věc, která se stala od
okamžiku, kdy jsem se ocitla v aréně. Mám luk a šípy! Celý tucet
šípů, pokud počítám i ten, který jsem vytrhla ze stromu. Už na nich
není ani stopa po tom nechutném zeleném slizu ze Třpytčina těla –
což mě vede k domněnce, že onen sliz možná nebyl úplně skutečný –,
ale jsou pokryté skvrnami od zaschlé krve. Vyčistit je mohu později,
ale několik minut věnuji tomu, že s nimi cvičně střílím do nedalekého
stromu. Luk připomíná spíše zbraně z Výcvikového centra než můj
luk doma, ale komu to vadí? Jde o zvyk.
Díky zbrani se začínám na hry dívat z úplně nového úhlu. Vím, že
čelím tvrdým soupeřům, ale už nejsem pouhá kořist, která utíká,
schovává se a činí zoufalé kroky. Kdyby se ke mně hnal mezi stromy
Cato, už bych neprchala, ale střílela bych. Uvědomuji si, že se na ten
okamžik dokonce těším.
Nejdřív ale musím nabrat zase trochu sil. Cítím se silně vyprahlá a
zásoba vody se nebezpečně ztenčuje. Ta slabá vrstva zásobního tuku,
kterou jsem si vytvořila při hostinách v Kapitolu, taky zmizela a navíc
jsem zhubla o několik dalších kilogramů. Pánevní kosti i žebra mi
vystupují víc než kdykoliv jindy, když nepočítám ty hrozné měsíce
bezprostředně po otcově smrti. A musím se vypořádat i se zraněními
– spáleninami, škrábanci, modřinami od toho, jak jsem narážela do
stromů, a třemi sršáními žihadly, která jsou stále stejně oteklá a
bolavá jako na začátku. Ošetřuji si popáleniny mastí a zkouším trochu
léku nanést i na štípance, ale na ty mast neúčinkuje. Matka na ně
znala lék, list z nějaké rostliny, který do sebe dokáže vytáhnout jed,
ale používala ho jen zřídka a já si nepamatuji ani jméno té rostliny,
natož její vzhled.
Nejdřív voda, říkám si. Teď už můžeš lovit cestou. Směr, odkud
jsem přiběhla, se dá snadno poznat podle stezky lemované
polámanými větvemi, kterou vytvořilo moje omámené, smyslů
zbavené tělo při zběsilém úprku. Vydávám se tedy na druhou stranu a
doufám, že moji nepřátelé jsou stále uvězněni ve světě halucinací
způsobených sršáním jedem.
Nemohu postupovat příliš rychle, protože moje klouby ostře
protestují proti každému zbrklému pohybu. Nasazuji ale pomalé
lovecké tempo, jakým jsem se pohybovala doma po lesích, když jsem
stopovala kořist. Během několika minut zpozoruji králíka a ten se
vzápětí stává první obětí mého luku a šípu. Nejde o obvyklou čistou
ránu do oka, ale stačí to. Zhruba po hodině nacházím mělký, ale
široký potůček, který bohatě stačí mým potřebám. Slunce pálí, a tak
se během čekání, až se mi vydezinfikuje voda v láhvi, brouzdám
potůčkem jen ve spodním prádle. Jsem špinavá od hlavy k patě a
zkouším se trochu postříkat vodou, ale nakonec si prostě lehám do
potůčku a několik minut si ze sebe nechávám smývat saze, krev a
kůži, jež se mi odlupuje z popálenin. Peru si šaty a rozvěšuji je po
okolních větvích, aby uschly.
Usedám na břeh na slunce a prsty si rozplétám vlasy. Vrací se mi
chuť k jídlu a dopřávám si sušenku a další proužek hovězího. Plnou
hrstí mechu otírám krev ze svých stříbrných zbraní.
Posilněná jídlem si znovu ošetřuji popáleniny, splétám si vlasy do
copu a beru si na sebe vlhké šaty, neboť vím, že je slunce brzy dosuší.
Připadá mi, že bude nejlepší, když vyrazím podél potůčku proti
proudu. Nyní postupuji do kopce, čemuž dávám přednost, a jsem
u zdroje čerstvé vody, který bude sloužit nejen mně, ale i zvěři.
Snadno zabíjím podivného ptáka, který je určitě nějakým druhem
divokého krocana. V každém případě mi připadá jedlý. Pozdě
odpoledne se rozhoduji rozdělat menší oheň, abych si upekla maso.
Sázím na to, že kouř nebude v šeru vidět, a s příchodem noci plameny
uhasím. Čistím ulovená zvířata a zejména tomu ptákovi věnuji
mimořádnou pozornost, ale není na něm nic podezřelého. Po
oškubání není větší než kuře, ale má pevné, tučné tělo. Pokládám na
uhlíky první porce, když tu slyším prasknutí větvičky.
Jediným pohybem se otáčím po zvuku a zvedám k rameni luk a
šíp. Nikdo tam není. Nebo aspoň nikoho nevidím. Pak si všímám
špičky dětské boty, která vyčnívá zpoza kmene stromu. Uvolňuji se a
usmívám se. Dokáže se pohybovat lesem jako duch, to jí musím
přiznat. Jak jinak by mě mohla sledovat? Promlouvám dřív, než
stačím svá slova zadržet.
„Víš, oni nejsou jediní, kdo může uzavírat spojenectví,“
Chvíli se neozývá žádná odpověď. Pak zpoza stromu vyhlíží jedno
Routino oko. „Ty mě chceš za spojence?“
„Proč ne? S těmi sršáni jsi mi zachránila život. O tvoji chytrosti
svědčí to, že jsi pořád naživu. A stejně to vypadá, že tě nedokážu
setřást,“ říkám. Mrká na mě a snaží se rozhodnout. „Máš hlad?“
Vidím, jak polyká a mimoděk stáčí pohled k masu. „Tak pojď, dneska
se mi podařilo ulovit dva kusy.“
Routa opatrně vychází na otevřené prostranství. „Mohu ošetřit ta
bodnutí.“
„Opravdu?“ povytahuji obočí. „Jak?“
Sahá do batohu, který má u sebe, a vytahuje několik listů. Jsem si
takřka jistá, že jsou to ty, co používá má matka. „Kde jsi je našla?“
„V lese. Doma je všichni nosíme u sebe, když pracujeme v sadech.
Zůstalo tam plno hnízd,“ říká Routa. „A tady jich je taky hodně.“
„To je pravda. Jsi z Jedenáctého kraje. Zemědělství,“ přikyvuji.
„Takže pracuješ v sadech? Tam ses určitě naučila létat ze stromu na
strom, jako bys měla křídla.“ Routa se usmívá. Zmínila jsem se
o jedné z nemnoha věcí, na které je podle svých slov hrdá. „Tak pojď
sem a ošetři mě.“
Sedám si k ohni a vyhrnuji si nohavici, abych odhalila bodnutí na
koleně. K mému překvapení si Routa vkládá listy do úst a začíná je
žvýkat. Matka by použila jinou metodu, ale nemáme na vybranou.
Zhruba po minutě přikládá zelenou břečku z rozžvýkaných listů a slin
na moje koleno.
„Áááá.“ Ten zvuk mi vychází z úst dřív, než ho dokážu zastavit.
Mám dojem, jako by listy vysávaly z bodnutí veškerou bolest.
Routa se hihňá. „Je štěstí, že sis vytáhla žihadla. Jinak bys na tom
byla mnohem hůř.“
„Ošetři mi ještě krk a tvář!“ bezmála škemrám. Routa si strká do
úst dalších pár listů a zanedlouho se směju radostí z rychlé úlevy.
Všímám si dlouhé popáleniny na Routině předloktí. „Na to mám zase
něco já.“ Odkládám zbraň a potírám ji zranění svou mastí.
„Máš skvělé sponzory,“ říká toužebně.
„Ty jsi ještě nic nedostala?“ ptám se. Vrtí hlavou. „Ale dostaneš,
uvidíš. Jak se bude blížit konec her, plno lidí si uvědomí, jak jsi
chytrá.“ Obracím maso na žhavých uhlících.
„Nedělala sis legraci, když jsi říkala, že mě chceš za spojence?“
ptá se.
„Ne, myslela jsem to vážně,“ odpovídám. Skoro slyším, jak
Haymitch sténá nad tím, že se spojuji s tímto hubeným drobečkem,
ale chci ji mít u sebe. Prokázala, že umí přežít, důvěřuji jí a – proč to
nepřiznat? – připomíná mi Prim.
„Dobře,“ říká a napřahuje ke mně ruku. Potřásám si s ní.
„Dohodnuto.“
Takové dohody mohou být samozřejmě pouze dočasné, ale o tom
se žádná z nás nezmiňuje. Routa přispívá k večeři velkou hrstí
nějakých škrobnatých kořenů, které po opečení na ohni získávají
výrazně sladkou chuť pastináku. Routa také poznává uloveného ptáka
– jde o nějaké divoce žijící zvíře, kterému u nich v kraji říkají
koroptvice. Vypraví, že jich občas do sadů přijde celé hejno a pak se
všichni pořádně najedí. Na chvíli přestáváme mluvit a mlčky jíme.
Koroptvice má výborné maso, které je tak tučné, že vám po bradě
stéká omastek, jakmile se do něj zakousnete.
„Páni,“ říká Routa s povzdychem. „Ještě nikdy jsem pro sebe
neměla celé stehno.“
Vsadím se, že nelže. Vsadím se, že se jen málokdy dostane
k masu. „Vezmi si i druhé,“ nabízím.
„Vážně?“ ptá se.
„Vezmi si, cokoliv chceš. Když mám teď luk a šípy, ulovím další.
Navíc mám pasti. Ukážu ti, jak se nastražují,“ říkám. Routa se nejistě
dívá na druhé stehno. „No tak si ho vem,“ říkám a tisknu jí porci do
dlaně. „Maso stejně vydrží jenom pár dní a máme ještě toho králíka.“
Jakmile drží stehno v ruce, vítězí její chuť k jídlu a zakusuje se do
masa.
„Čekala bych, že v Jedenáctém kraji budete mít o něco víc jídla
než my, když pěstujete potraviny na polích,“ poznamenávám.
Routa vykulí oči. „Ale kdepak, úrodu jíst nesmíme.“
„Hrozí vám vězení nebo tak něco?“ ptám se.
„Zbičují tě a všichni ostatní se musí dívat,“ odpovídá. „Starosta je
v tom hodně přísný.“
Podle jejího výrazu poznávám, že nejde o nijak vzácnou příhodu.
Veřejné bičování je v Dvanáctém kraji poměrně řídké, i když k němu
občas dochází. Hurikán a já bychom teoreticky mohli být mrskáni
denně za pytlačení v lesích – tedy, teoreticky bychom mohli dostat
ještě o hodně horší trest, jenže mírotvorci kupují naše maso jako
všichni ostatní. Starosta, Magdin otec, navíc nemá podle všeho
podobné tresty ve zvláštní oblibě. Možná nakonec skutečnost, že jsme
nejméně prestižním, nejchudším a nejvysmívanějším krajem z celé
země, má i svoje výhody. Jako například tu, že nás Kapitol z větší
části ignoruje, dokud plníme stanovené dodávky uhlí.
„Vy dostáváte tolik uhlí, kolik chcete?“ ptá se Routa.
„Ne,“ odpovídám. „Jenom to, co si koupíme nebo co nám uvízne
na botách.“
„Během sklizně nás krmí o něco víc, aby lidé vydrželi déle
pracovat,“ říká Routa.
„Nemusíte chodit do školy?“ divím se.
„Během sklizně ne. To všichni pracují,“ odpovídá Routa.
Je zajímavé poslouchat o jejím životě. Nemáme prakticky žádné
spojení s ostatními kraji. Uvažuji, jestli tvůrci her nesestříhávají náš
rozhovor, protože i když mi tyto informace připadají neškodné,
organizátoři nechtějí, aby o sobě navzájem lidé v jednotlivých krajích
věděli víc.
Na Routin návrh děláme inventuru potravin, abychom si
naplánovaly další postup. Routa už viděla většinu mých zásob, ale
přidávám na hromádku i poslední dvě sušenky a hovězí proužky,
Routa nashromáždila docela velkou sbírku kořenů, oříšků, jedlých
listů, a dokonce i nějaké plody.
Beru do ruky neznámé bobule. „Víš jistě, že jsou bezpečné?“
„No jistě, u nás doma taky rostou. Jím je už několik dní,“ říká a
sype si jich hrst do úst. Opatrně zkouším jednu z nich a je stejně
dobrá jako naše ostružiny. Spojenectví s Routou mi každou chvílí
připadá jako lepší a lepší nápad. Dělíme si zásoby potravin, abychom
v případě, že nebudeme pořád spolu, obě vydržely několik dní.
Kromě jídla má Routa malý měch na vodu, vlastnoručně vyrobený
prak a náhradní pár ponožek. Taky si vybrousila ostrý úlomek
kamene do podoby primitivního nože. „Vím, že to není nic moc,“
říká, jako by se omlouvala, „ale musela jsem od Rohu hojnosti zmizet
co nejrychleji.“
„To jsi udělala dobře,“ říkám. Když rozkládám svoje vybavení,
překvapeně se nadechuje při pohledu na moje brýle.
„Jak jsi je získala?“ ptá se.
„Našla jsem je v batohu. Zatím mi nebyly k ničemu. Nechání před
sluncem a je s nimi vidět hůř než bez nich,“ odpovídám a krčím
rameny.
„Ty nejsou na slunce, ale na tmu,“ vykřikuje Routa. „Když občas
sklízíme v noci, rozdávají je těm z nás, kteří pracují nejvýš na
stromech, kam nedosáhne světlo pochodní. Jednou si jeden kluk
Martin, zkusil svoje nechat. Schoval si je do kalhot. Na místě ho
zabili.“
„Zabili ho kvůli brýlím?“ ujišťuji se.
„Ano, a to všichni přitom věděli, že není nijak nebezpečný. Martin
byl nemocný na hlavu. Pořád se choval jako tříletý. Chtěl ty brýle
jenom proto, aby si s nimi hrál,“ vypráví Routa.
Začínám mít pocit, že Dvanáctý kraj je něco jako bezpečný ráj.
Jistě, lidé se pořád hroutí hladem, ale nedokážu si představit, že by
mírotvorci zavraždili prostomyslné dítě. Taky máme jednu takovou
holčičku, vnučku Mastné Sae, která se prochází po černém trhu. Není
úplně v pořádku, ale všichni se k ní chovají jako k domácímu
mazlíčkovi. Házejí jí zbytky a různé další věci.
„A co tedy ty brýle dělají?“ ptám se Routy.
„Vidíš s nimi i potmě,“ říká Routa. „Zkus to večer po západu
slunce.“
Dávám Routě několik zápalek a ona mi na oplátku věnuje další
léčivé listy pro případ, že se mi opět zhorší bolest sršáních bodnutí.
Hasíme oheň a kráčíme téměř do soumraku proti proudu potůčku.
„Kde spáváš?“ ptám se jí. „V korunách?“ Přikyvuje. „Jenom
v bundě?“
Kouta zvedá náhradní pár ponožek. „Ty si navlékám na ruce.“
Myslím na to, jaké chladno tu v noci bývá. „Můžeš spát se mnou
ve spacáku, jestli chceš. Obě se tam snadno vejdeme.“ Rozjasňuje se
jí tvář. Poznávám, že v to ani nedoufala.
Vybíráme si vidlici vysoko v koruně jednoho stromu a
připravujeme se k přenocování, zrovna když začínají hrát hymnu.
Dnes nedošlo k žádným úmrtím.
„Routo, vzbudila jsem se až dneska. Kolik nocí jsem byla mimo?“
Hymna by měla přehlušit všechna slova, ale stejně šeptám a pro
jistotu si i zakrývám ústa rukou. Nechci, aby diváci věděli, co jí mám
v úmyslu říct o Peetovi. Routa mě napodobuje a taky si zakrývá rty
dlaní.
„Dvě,“ odpovídá. „Holky z Prvního a Čtvrtého kraje jsou mrtvé.
Zbývá nás deset.“
„Stalo se něco divného. Nebo si to aspoň myslím. Možná jsem
měla jenom halucinace ze sršáního jedu,“ začínám. „Znáš toho kluka
z mého kraje? Peetu? Myslím, že mi zachránil život. Ale předtím
chodil s profíky.“
„Teď už s nimi není,“ říká. „Špehovala jsem jejich základnu
u jezera. Doběhli tam, než se zhroutili z těch žihadel. On tam ale není.
Třeba tě zachránil a musel utéct.“
Neodpovídám. Pokud mě Peeta skutečně zachránil, jsem opět jeho
dlužnicí. A tenhle dluh nemohu splatit. „Jestli ano, asi to jenom
patřilo k jeho hře. Vždyť víš, k tomu, jak chce, aby mu lidé věřili, že
mě miluje.“
„Ach,“ říká Routa zamyšleně. „Nemyslela jsem si, že to jenom
hraje.“
„Určitě to hraje,“ trvám na svém. „Vymyslel to s naším trenérem.“
Hymna končí a nebe potemňuje. „Zkusíme ty brýle.“ Vytahuji je a
nasazuji si je na oči. Routa se nemýlila. Vidím všechno od listů na
stromech po skunka, který prochází křovinami dobrých patnáct metrů
od nás. Mohla bych ho zabít, kdybych chtěla. Mohla bych zabít
kohokoliv.
„Zajímalo by mě, kdo je ještě má,“ podotýkám.
„Profíci mají dvoje. Ale u jezera mají všechno,“ říká Routa. „A
jsou hodně silní.“
„To my taky,“ odpovídám. „Jenom jiným způsobem.“
„Ty jsi silná. Umíš střílet,“ namítá Routa. „Co umím já?“
„Umíš se uživit. Dokážou to oni?“ ptám se.
„Oni to nemusí umět. Mají zásoby.“
„Co kdyby je neměli? Řekněme, že by zásoby zmizely. Jak dlouho
by vydrželi?“ říkám. „Koneckonců se to celé jmenuje Hladové hry,
ne?“
„Jenže oni nemají hlad, Katniss,“ upozorňuje mě Routa.
„Ne, nemají. V tom je ta potíž,“ souhlasím. A poprvé mě napadá
skutečný plán. Plán, který není založen na nutnosti utíkat nebo se
schovávat. Útočný plán. „A myslím, že ji budeme muset překonat,
Routo.“
2024 ©