Dopad na udusanou půdu mi vyráží dech. Batoh nijak zvlášť
nepomáhá zmírnit náraz. Toulec se naštěstí zachytil v ohbí lokte,
takže se neroztříštil, ani mi nevymkl rameno. Luk držím stále
v rukách před sebou. Země se otřásá dalšími explozemi. Neslyším je.
Momentálně neslyším vůbec nic. Jablka ale určitě odpálila dostatek
min a rozmetané trosky spustily zase další. Zakrývám si obličej
pažemi, zatímco na mě a kolem mě dopadají kusy rozbitých
předmětů. Vzduch se plní štiplavým dýmem, což není zrovna nejlepší
lék pro člověka, který se pracně snaží znovu popadnout dech.
Zhruba po minutě se půda přestává otřásat. Převaluji se na bok a
povoluji si kratičkou chvilku uspokojení při pohledu na doutnající
trosky, jež zbývají z pyramidy. Z toho profíci nezachrání vůbec nic.
Musím odtud vypadnout, pomyslím si. Určitě se sem co nejrychleji
vracejí. Jakmile se ale zvedám na nohy, dochází mi, že únik nebude
tak snadný. Točí se mi hlava. Ne jen tak trochu, ale natolik, že mi
před očima víří stromy a půda se mi vzdouvá ve vlnách pod nohama.
Dělám několik vrávoravých kroků a dopadám tvrdě na dlaně a
kolena. Čekám pár minut, až se vzpamatuji, ale můj stav se nelepší.
Začínám panikařit. Tady nemohu zůstat. Nutně musím utéct. Jenže
nemohu chodit a neslyším. Pokládám si dlaň na levé ucho, které jsem
měla natočené směrem k výbuchu, a vidím, že na ní zůstává krev.
Ohluchla jsem? To pomyšlení mě děsí. Jako lovec se spoléhám na
sluch stejně jako na zrak, možná dokonce ještě víc. Nesmím ale dávat
najevo strach. Teď jsem nepochybně na všech obrazovkách v celém
Panemu.
Hlavně za sebou nenechávat krvavou stopu, říkám si, s námahou si
přetahuji kapuci přes hlavu a svazuji šňůrky ztuhlými prsty, které
odmítají poslušnost. Krev by se měla vsakovat do látky. Nemohu jít,
ale co kdybych lezla po čtyřech? Opatrně vyrážím kupředu. Ano,
pokud postupuji velice pomalu, dokážu lézt. Les ovšem neposkytuje
dostatečnou ochranu. Má jediná naděje spočívá v tom, že se vrátím
k Routině houštině a schovám se v listoví. Nesmějí mě zastihnout, jak
se plazím na otevřeném prostranství. Nejenže by mě zabili – určitě by
mě čekala dlouhá a bolestná smrt v Catových rukách. Pomyšlení na
to, jak by něco takového musela sledovat Prim v televizi, mě
motivuje k urputné snaze dosáhnout skrýše.
Další výbuch mě sráží na obličej. Nějaká osamělá mina, kterou
odpálila hroutící se bedna. Totéž se stane ještě dvakrát. Připomíná mi
to těch několik kukuřičných zrn, která vždycky prasknou jako úplně
poslední, když si doma děláme s Prim nad ohněm popkorn.
Říct, že dosahuji houštiny na poslední chvíli, je ještě hodně mírné
vyjádření. Právě jsem se dovlekla do houštiny u paty stromů, když se
na otevřené prostranství vřítí Cato, vzápětí následovaný svými
společníky. Jeho vztek je tak obrovský, že by vypadal komicky –
takže lidé si opravdu ve vzteku rvou vlasy a buší do země pěstmi –,
kdybych nevěděla, že je namířen proti mně a proti tomu, co jsem mu
provedla. Když se k tomu připočte má neschopnost utéct či se
jakkoliv bránit, výsledkem je, že jsem vyděšená do hloubi duše. Jsem
ráda, že mě v úkrytu nemohou kamery zabírat zblízka, protože si
koušu nehty a ze všech sil se snažím ovládnout aspoň natolik, abych
necvakala zuby.
Splátce ze Třetího kraje hází do trosek kameny a zřejmě prohlásil
všechny miny za vybuchlé, protože se profíci blíží k tomu, co zbývá
z jejich zásob.
Cato si vybíjí hněv kopáním do dýmajících beden, zatímco ostatní
hledají mezi troskami něco, co by se dalo zachránit. Nic ale
nenacházejí. Chlapec ze Třetího kraje odvedl až příliš dobrou práci.
Catovi to zřejmě dochází rovněž, protože se k němu vrhá, podle
všeho na něj něco křičí. Jeho oběť má čas jen se otočit a pokusit se
vyběhnout, než ji Cato chytá zezadu do kravaty. Vidím, jak se na
Catoyě paži napínají svaly, když trhá chlapcovou hlavou ke straně.
Vmžiku je po všem. Chlapec ze Třetího kraje je mrtvý.
Ostatní dva profíci se podle všeho snaží Cata uchlácholit. Vidím,
že se Cato chce vrátit do lesa, ale ostatní dva ukazuji k nebi. Jsem
z toho zmatená, dokud se mi nerozbřeskne: No jistě. Myslí si, že ať už
ty exploze způsobil kdokoliv, je po smrti. Nevědí o šípech a jablkách.
Předpokládají, že nastražená past byla příliš účinná, ale splátce, který
ji aktivoval, přitom zahynul. Jestli se ozval následný výstřel z děla,
mohli ho snadno přeslechnout mezi pokračujícími explozemi.
Rozervané zbytky zloděje odneslo vznášedlo. Profíci se stahují na
opačnou stranu jezera, aby tvůrci her mohli vyzvednout tělo chlapce
ze Třetího kraje. A pak čekají.
Předpokládám, že zní výstřel z děla. Objevuje se vznášedlo a
odnáší mrtvého chlapce. Slunce se sklání za obzor. Stmívá se. Na
obloze vidím emblém Kapitolu a vím, že jistě hrají hymnu. Nastává
chvíle tmy. Ukazují fotografii chlapce ze Třetího kraje. Pak i snímek
chlapce z Desátého kraje, který jistě zemřel dnes ráno. Znovu se
objevuje emblém. Teď to tedy vědí. Původce výbuchu přežil. Ve
světle emblému vidím, jak si Cato a ta dívka z Druhého kraje berou
brýle pro noční vidění. Kluk z Prvního kraje zapaluje větev stromu
jako pochodeň, která ozařuje ponuré odhodlání, jež se jim všem zračí
ve tvářích. Profíci vyrážejí do lesa na lov.
Hlava se mi točí o něco méně, a ačkoliv na levé ucho neslyším
vůbec nic, v pravém se mi ozývá zvonění, což mi připadá jako dobré
znamení. Nemá však smysl, abych opouštěla svůj úkryt. Jsem tady, na
scéně zločinu, stejně v bezpečí jako kdekoliv jinde. Profíci si patrně
myslí, že pachatel má před nimi dvě či tři hodiny náskok. Přesto
uplyne dlouhá doba, než se odvažuji pohnout.
Nejprve vytahuji svoje vlastní brýle a nasazuji si je. Trochu se
uklidňuji, když mi funguje aspoň jeden z loveckých smyslů. Lokám si
vody a omývám si krev z ucha. Bojím se, že by vůně masa mohla
přilákat nezvané dravce – čerstvá krev už je dost zlá sama o sobě –, a
jím jenom listy, kořínky a bobule, které jsme nasbíraly s Routou.
Kdepak je můj malý spojenec? Vrátila se na místo setkání? Dělá si
o mě starosti? Obloha aspoň jasně ukázala, že jsme obě naživu.
Probírám na prstech přežívající splátce. Kluk z Prvního kraje, oba
z Druhého, Liška, oba z Jedenáctého a oba z Dvanáctého. Jen osm.
Sázkařská horečka v Kapitolu jistě vrcholí. Určitě promítají speciální
pořady o nás všech. Pravděpodobně dělají rozhovory s našimi přáteli
a rodinami. Je to už dávno, co se soutěžící z Dvanáctého kraje dostal
mezi posledních osm. A teď tu jsme hned dva. Podle Catových slov
ale Peeta umírá. Ne že by na Catův odhad bylo spolehnutí. Copak
zrovna nepřišel o všechny zálohy?
Nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou, Cato, říkám si
v duchu. Teď už doopravdy.
Zvedá se chladný větřík. Sahám po spacím pytli, dokud mi
nedochází, že jsem ho nechala Routě. Měla jsem si vyzvednout další,
ale vzhledem k těm minám a všemu dalšímu jsem zapomněla.
Začínám se chvět. Vyhrabávám si v houštině důlek a překrývám se
listy a borovým jehličím. Pořád mrznu. Rozkládám si přes trup
plastovou fólii a umísťuji batoh tak, aby mě chránil před větrem. Už
je to o trochu lepší. Nacházím v sobě stále více soucitu a pochopení
pro tu dívku z Osmého kraje, která si o první noci zapálila oheň. Teď
musím zatnout zuby já vydržet do rána. Házím přes sebe další listy a
jehličí. Paže schovávám do bundy, přitahuji kolena k hrudi a nějak se
mi daří usnout.
Když otvírám oči, svět mi připadá zvláštní a trvá mi minutu, než si
uvědomuji, že už dávno vyšlo slunce a já mám na očích brýle pro
noční vidění. Sedám si a uklízím je. Od jezera ke mně doléhá smích a
okamžitě znehybním. Smích zní sice zkresleně, ale skutečnost, že ho
vůbec slyším, znamená, že se mi vrací sluch. Ano, na pravé ucho
znovu slyším, ačkoliv mi v něm dosud zvoní. Pokud jde o levé ucho,
aspoň přestalo krvácet.
Vyhlížím mezi listovím. Bojím se, že se vrátili profíci a že tu kvůli
nim uvíznu. Ne, je to Liška, která stojí v troskách bývalé pyramidy ze
zásob a směje se. Je chytřejší než profíci a nachází v popelu přece jen
několik užitečných věcí. Kovový kotlík. Ostří nože. Její veselí mě
ohromuje, ale pak si uvědomuji, že po zničení zásob profíků může
mít opravdovou šanci na vítězství. Stejně jako my ostatní. Napadá
mě, jestli se jí nemám ukázat a přibrat ji jako druhého spojence proti
smečce profíků. Pak si to ale rozmyslím. Na jejím mazaném úsměvu
mě něco přesvědčuje, že pakt s Liškou by mi nakonec vynesl nůž do
zad. V další chvíli proto uvažuji, jestli není naopak vhodná doba,
abych ji zastřelila. Liška ale něco zaslechla. Nikoliv mě, protože
odvrací hlavu a sprintuje do lesa. Čekám. Nikdo a nic se neobjevuje.
Pokud se však Liška domnívá, že se blíží nebezpečí, možná bych
odtud měla taky zmizet. Kromě toho se těším, až povím Routě o té
pyramidě.
Jelikož nemám tušení, kde jsou profíci, usuzuji, že se mohu vracet
podél potůčku. Pospíchám s lukem připraveným k výstřelu a s kusem
koroptvice v druhé ruce, protože mám hlad jako vlk a nechci se
spokojit jen s listy a bobulemi. Potřebuji tuk a bílkoviny z masa.
Cestou k potůčku se neděje nic pozoruhodného. Jakmile dorážím
k vodě, doplňuji ji do láhve a myji se, přičemž obzvláštní pozornost
věnuji poraněnému uchu. Posléze pokračuji do kopce, s potůčkem
jako průvodcem. Na jednom místě narážím na stopy bot v bahně. Byli
tu profíci, ale už je to nějakou dobu. Stopy jsou hluboké, protože byly
vytlačeny do měkkého bláta, ale teď na slunci téměř zcela vyschly.
Na vlastní šlépěje jsem si nedávala přílišný pozor, neboť jsem se
spoléhala na to, že jsem dostatečně lehká a zbytek zakryje borové
jehličí. Nyní si zouvám boty i ponožky a pokračuji bosá potůčkem.
Studená voda má na mé tělo osvěžující účinky. Daří se mi střelit
dvě ryby, které v tomto pomalu tekoucím potůčku představují
snadnou kořist, a jednu jím hned za syrova, přestože jsem právě měla
koroptvici. Druhou schovávám pro Routu.
Pozvolna a postupně mi přestává zvonit v pravém uchu, nakonec
nepříjemný zvuk zcela mizí. Uvědomuji si, že si pravidelně sahám na
levé ucho a pokouším se mimoděk setřást to, co mu brání ve vnímání
zvuků. Pokud dochází k nějakému zlepšení, je tak nepatrné, že ho
neregistruji. Nedokážu si zvyknout na poloviční hluchotu. Vyvolává
ve mně pocit, že jsem vychýlená z rovnováhy a při případném útoku
zleva více zranitelná. Dokonce slepá. Pořád otáčím hlavu postiženým
směrem, zatímco se pravé ucho pokouší nahrazovat nicotu v místě,
odkud ještě včera do mého mozku neustále proudily informace. Čím
delší čas ubíhá, tím menší mám naději, že se uzdravím.
Přicházím na místo našeho prvního setkání a jsem si jistá, že tu
nikdo nebyl. Žádná známka po Routě, ani na zemi, ani v okolních
stromech. To je zvláštní. Teď už by se sem měla vrátit, protože je
skoro poledne. Noc bezpochyby strávila někde v koruně stromu. Co
jiného by mohla dělat, když nemá světlo a profíci s nočními brýlemi
pročesávají les? A třetí oheň, který měla rozdělat, ačkoliv jsem se
včera večer zapomněla podívat, jestli opravdu hoří, byl nejdál od
našeho místa. Asi jen při zpáteční cestě postupuje opatrně. Přála bych
si, aby si pospíšila, protože se tu nechci zdržovat příliš dlouho.
Odpoledne jsem se chtěla, přesunout na nějaké vyvýšené místo a
cestou lovit. Teď však nemohu dělat nic jiného, než čekat.
Omývám z bundy a vlasů krev a oplachuji si zranění, jejichž
seznam se stále rozrůstá. Popáleniny jsou už mnohem lepší, ale přesto
je potírám mastí. Nejdůležitější je, aby se u mě nerozvinula infekce.
Jím druhou rybu. Na horkém slunci by dlouho nevydržela, ale nemělo
by být obtížné ulovit pro Routu oštěpem pár dalších. Jen kdyby se už
ukázala.
Na zemi si připadám příliš zranitelná, zejména nyní s poškozeným
sluchem, a proto lezu na strom. Jestli se objeví profíci, budu mít
vynikající stanoviště, odkud po nich mohu střílet. Slunce postupuje
pomalu. Čas si krátím různými úkony. Žvýkám léčivé listy a
přikládám je na bodnutí, která již splaskla, ale jsou dosud na dotyk
citlivá. Češu si vlhké vlasy prsty a splétám je do copu. Znovu si
obouvám a šněruji boty. Kontroluji luk a zbývajících devět šípů.
Opakovaně zkouším šustit listy těsně vedle levého ucha, ale stále nic
neslyším.
Přes koroptvici i obě ryby mi kručí v žaludku a vím, že budu mít
to, co ve Dvanáctém kraji označujeme jako „dutý den“. Den, kdy
nezáleží na tom, co všechno sníte, stejně nemáte dost. Všechno ještě
zhoršuje nutnost sedět na stromě a čekat, a tak se rozhoduji, že se
svému hladu poddám. Jistě jsem v aréně zhubla o několik kilo a
potřebuji kalorie navíc. A luk a šípy zvyšují mou sebedůvěru ohledně
vyhlídek na získání potravy v budoucnu.
Pomalu loupu a jím hrst ořechů. Poslední sušenku. Krk koroptvice.
Ten mě na chvíli zaměstnává, protože trvá dlouho, než ho oberu
dočista. Nakonec si dávám ještě křidélko a je po koroptvici. Mám ale
dutý den a i po tom všem sním o dalším jídle. Zejména o bohatých
chodech a pokrmech v Kapitolu. O kuřeti ve smetanové omáčce
s pomeranči. O dortech a pudinku. O chlebu s máslem. O nudlích
v zelené omáčce. O dušeném jehněčím mase se sušenými švestkami.
Žvýkám několik mátových listů a v duchu se napomínám. Musím to
překonat. Máta je dobrá, protože po večeři často pijeme mátový čaj,
takže vyvolává v mém žaludku dojem, že je po jídle. Aspoň trochu.
Klátím nohama v koruně stromu, vyhřívám se na slunci s ústy
plnými máty a s lukem a šípy vedle sebe… Od uvedení do arény jsem
nebyla takhle uvolněná. Jen kdyby se ukázala Routa, abychom se
mohly vydat na cestu. Jak se postupně stmívá, roste i můj neklid.
Pozdě odpoledne se rozhoduji, že se ji vydám hledat. Přinejmenším se
mohu podívat na místo, kde měla zapálit třetí oheň, a zjistit, jestli
nenajdu něco, co by mi řeklo, kde je teď.
Předtím ještě rozhazuji kolem starého ohniště několik mátových
listů. Nasbíraly jsme je kus cesty odtud, takže Routa pochopí, že jsem
tu byla, zatímco profíci z nich nic nevyčtou.
Za necelou hodinu se ocitám na místě, kde měla podle dohody
rozdělat třetí hranici, a hned vím, že se něco stalo. Je tu pečlivě
sestavená hranice dřeva, ale nikdo ji nepodpálil. Routa si připravila
hranici, ale už se k ní nedostala. Někde mezi druhým sloupem dýmu,
který jsem spatřila před vyhozením zásob do povětří, a tímhle místem
nastaly potíže.
Musím si připomínat, že je stále naživu. Nebo není? Mohl se
někdy v časných ranních hodinách, kdy jsem i na pravé ucho ještě
skoro neslyšela, ozvat výstřel z děla signalizující její smrt? Objeví se
dnes večer na obloze její tvář? Ne, odmítám tomu uvěřit. Jsou stovky
jiných vysvětlení. Mohla zabloudit. Mohla narazit na smečku šelem
nebo jiného splátce, například Mlata, a musela se schovat. Ať už se
stalo cokoliv, jsem si téměř jistá, že uvízla někde mezi druhým
ohněm a nepodpálenou hranicí u mých nohou. Něco ji drží v šachu
v koruně stromu.
Musím se jít podívat.
Cítím úlevu, že mohu konečně něco podnikat, poté, co jsem celé
odpoledne jen tak nečinně seděla. Tiše se plížím stíny, ale nic
nevzbuzuje moje podezření. Nikde žádná známka zápasu, žádné
narušení vrstvy jehličí na zemi. Zastavuji se pouze na chvilku,
protože něco slyším. Nakláním hlavu ke straně, abych se ujistila, že
netrpím přeludy, ale ozývá se to znovu. Reprodrozd prozpěvuje
Routinu čtyřtónovou melodii. Tu, která znamená, že je Routa
v pořádku.
Usmívám se a postupuji ve směru ptáka. Další kousek přede mnou
přebírá štafetu a zpívá tentýž popěvek. Routa je tu melodii musela
naučit nedávno. Jinak by mezitím začali zpívat něco jiného. Zvedám
oči do korun stromů a hledám nějaké známky její přítomnosti.
Polykám a tiše notuji tentýž popěvek, aby pochopila, že se ke mně
může bezpečně připojit. Jeden z reprodrozdů opakuje moji melodii. A
v tu chvíli slyším výkřik.
Jde o dětský křik, o křik mladé dívky, a v aréně není nikdo jiný
kromě Routy, kdo by mohl takhle volat. Dávám se do běhu, i když
vím, že se může jednat o past a že na mě možná čekají všichni tři
profíci. Nemohu si pomoct. Ozývá se další výkřik a tentokrát mě
Routa volá jménem: „Katniss! Katniss!“
„Routo!“ volám v odpověď, aby věděla, že jsem nablízku. Tím se
to dozvědí i oni a já doufám, že ta holka, která na ně zaútočila
hnízdem sršáňů a po výcviku dostala dosud nevysvětlených jedenáct
bodů, odvrátí jejich pozornost od malé Routy. „Routo! Už jdu!“
Když vybíhám na mýtinu, Routa leží na zemi, beznadějně
zamotaná v síti. Stačí ještě protáhnout ruku okem a vyslovit mé
jméno, než jí do břicha vnikne oštěp.
2024 ©