Kluk z Prvního kraje umírá ještě dřív, než stihne oštěp zase
vytáhnout. Můj šíp se mu zabodává hluboko do krku. Hroutí se na
kolena a s posledním záchvěvem života si vytrhuje šíp z rány. Do
vzduchu tryská krev. Přikládám k tětivě další šíp, mířím lukem do
všech stran a křičím na Routu: „Jsou tu další? Jsou tu další?“ Musí
svoji odpověď zopakovat několikrát, než ji uslyším.
Překulila se na bok a z břicha jí vyčnívá dlouhý oštěp. Odstrkuji od
ní mrtvého splátce, vytahuji nůž a osvobozuji ji ze sítě. Stačí jediný
pohled na její zranění a vím, že tato rána zdaleka přesahuje moje
léčitelské schopnosti. Pravděpodobně by jí nedokázal pomoct nikdo.
Skláním se k ní a bezmocně hledím na zaraženou zbraň. Nemá smysl
ji nějak konejšit a říkat, že to v pořádku. Není hloupá. Natahuje ke
mně ruku a já se jí chytám jako záchranného lana. Jako bych umírala
já a ne ona.
„Vyhodila jsi do vzduchu jejich jídlo?“ šeptá.
„Do posledního drobečku,“ odpovídám.
„Musíš vyhrát,“ říká.
„Vyhraju. Vyhraju za nás obě,“ slibuji. Slyším výstřel z děla a
vzhlížím k obloze. To bylo jistě ohlášení smrti toho kluka z Prvního
kraje.
„Nechoď pryč.“ Routa svírá mou ruku pevněji.
„Neboj se. Zůstanu tu s tebou,“ říkám. Sedám si k ní a pokládám si
její hlavu do klína. Jemně jí uhlazuji husté, černé vlasy za ucho.
„Zpívej,“ říká, ale sotva ji slyším.
Zpívat? Co mám zpívat? Znám několik písní. Věřte nebo ne, ale
kdysi se zpívalo i u nás doma. I já jsem zpívala. Můj otec mě vždycky
strhl svým pozoruhodným, znělým hlasem – ale od jeho smrti jsem
toho mnoho nenazpívala. Jen když je Prim moc nemocná. Pak jí
zpívám tytéž písničky, jaké měla ráda jako malé dítě.
Zpívej. Hrdlo se mi stahuje pláčem a jsem ochraptělá kouřem i
únavou. Pokud to ale je Primino, totiž Routino poslední přání, musím
to aspoň zkusit. Napadá mě jednoduchá ukolébavka, kterou zpíváme
neklidným, hladovým dětem. Je stará, myslím, že velice stará.
Vznikla kdysi dávno v našich horách. Má v sobě to, co náš učitel
zpěvu nazývá duchem hor. Její slova jsou však klidná a konejšivá,
s příslibem, že zítřek bude nadějnější než ten strašlivý časový úsek,
který nazýváme dneškem.
Tiše si odkašlávám, těžce polykám a začínám:
S poduškou lehounkých lístečků pod hlavou
ulož se ke spánku
v odlesku červánků
do zítřka všechny tvé starosti uplavou.
Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí
květy tě ochrání před zlobou člověčí
do sladkých snů teď už vánek tě konejší
nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.
Routiny oči se zachvěly a zavřely se. Zvedá se jí hruď, ale jen
nepatrně. Z očí mi vytékají slzy a nacházejí si cestičky po mých
lících. Musím ale dokončit píseň. Pro ni.
Pod vrbou zelenou zítra ti nesmělý
paprsek sluníčka
dopadne na víčka
a všechna zranění rázem se zacelí.
Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí
květy tě ochrání před zlobou člověčí.
Poslední verše jsou sotva slyšitelné.
Do sladkých snů teď už vánek tě konejší
nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.
Všude panuje ticho. Pak mou píseň začínají opakovat reprodrozdi
na okolních stromech.
Zůstávám sedět a sleduji, jak mé slzy kanou na její tvář. Zazní
výstřel z děla. Skláním se k ní a tisknu jí rty ke spánku. Pomalu jako
bych ji nechtěla probudit, pokládám její hlavu do trávy a pouštím její
ruku.
Budou chtít, abych co nejrychleji odešla. Budou chtít vyzvednout
těla. A nemá žádný smysl, abych tu zůstávala. Převracím kluka
z Prvního kraje na obličej, beru si jeho batoh a šíp, který ho usmrtil.
Odřezávám Routě ze zad i její batoh, protože vím, že by chtěla, abych
si ho vzala, ale oštěp nechávám na místě. Zbraně uvízlé v tělech
vyzvedne vznášedlo. Nemám pro ten oštěp uplatnění, a čím dřív
opustí arénu, tím líp.
Musím se pořád dívat na Routu, drobnější než kdykoliv jindy, jako
zvířecí mládě schoulené v síťovém hnízdě. Nemohu ji takhle nechat.
Už jí sice nikdo nemůže ublížit, ale přesto mi připadá dočista
bezbranná. Nenávist vůči splátci z Prvního kraje mi nepřipadá
dostatečná. Chlapec ve smrti rovněž vypadá křehce. Nenávidím
především Kapitol, který nám tohle dělá.
V hlavě mi zní Hurikánův hlas. Jeho výlevy proti Kapitolu už
nejsou plané, už se dále nedají ignorovat. Routina smrť mě přinutila,
abych se postavila čelem vlastnímu vzteku nad krutostí a
nespravedlností, s níž s námi zacházejí. Tady ale ještě silněji než
doma vnímám vlastní nemohoucnost. Neexistuje způsob, jak se
Kapitolu pomstít. Nebo ano?
Pak si vzpomínám na Peetova slova na střeše Výcvikového centra.
„Jen si pořád přeju, aby se mi podařilo vymyslet způsob, jak…jak
ukázat Kapitolu, že mu nepatřím. Že jsem víc než figurka v jejich
hrách.“ A poprvé chápu, jak to myslel.
Chci udělat přímo teď a tady něco, abych je zahanbila, abych je
pohnala k zodpovědnosti, abych ukázala Kapitolu, že bez ohledu na
to, co dělají, nebo k čemu nutí nás, je v každém splátci kousek duše,
která jim nepatří. Že Routa byla víc než figurkou jejich hře. A já taky.
Opodál v lese rostou květiny. Všechny právě kvetou v krásných
odstínech fialové, žluté a bílé barvy. Trhám jich plnou náruč a vracím
se s nimi k Routě. Pomalu, jednu květinu po druhé, zdobím její tělo.
Zakrývám ošklivou ránu. Zdobím věncem z květin její obličej.
Vplétám jí do vlasů jasné barvy.
Budou to muset ukázat. Nebo i kdyby se rozhodli namířit pro tento
okamžik kamery jiným směrem, budou je muset natočit opět sem, až
budou vyzvedávat těla, a pak je všichni uvidí a poznají, co jsem
udělala. Ustupuji a naposledy se dívám na Routu. Nakonec tu možná
opravdu jen spí.
„Sbohem, Routo,“ šeptám. Tisknu si tři prostřední prsty levé ruky
ke rtům a natahuji je jejím směrem. Pak odcházím, aniž bych se
ohlédla.
Ptáci utichají. Nějaký reprodrozd vydává varovné hvízdnutí, které
předchází objevení vznášedla. Nevím, jak to pozná. Určitě má lepší
sluch než lidé. Zastavuji se a schválně soustředím pohled před sebe,
nikoliv dozadu. Netrvá dlouho a ptáci opět začínají zpívat a já vím, že
je Routa pryč.
Další reprodrozd, podle vzhledu ještě mladý jedinec, přistává na
větvi přede mnou a zpívá Routinu melodii. Moje píseň i vznášedlo
byly pro nezkušeného jedince příliš složité, ale jejích několik tónů
zvládne. Těch, které znamenaly, že je v pořádku.
„Už je v bezpečí,“ říkám, když procházím pod jeho větví. „Už si
o ní nemusíme dělat starosti. Je v bezpečí.“
Nemám tušení, kam bych měla jít. Krátký dotyk domova, který
jsem prožila během jedné noci s Routou, zmizel. Až do západu slunce
bezcílně bloumám, kam mě nohy nesou. Nebojím se a nedávám ani
přílišný pozor. Což ze mě činí snadný cíl. Až na to, že zabiju
každého, koho uvidím. Bez emocí a bez zachvění. Nenávist vůči
Kapitolu nijak nesnížila mou nenávist k ostatním soutěžícím.
Zejména k profíkům. Aspoň ti mohou zaplatit za Routinu smrt.
Nikdo se ale neobjevuje. Nezbývá nás mnoho a je to velká aréna.
Brzy nás budou tvůrci her shánět dohromady nějakým jiným
způsobem. Dnes ale už bylo prolito dost krve. Možná nás dokonce
nechají v noci spát.
Zrovna se chystám vynést batohy na strom, když se přede mne
snáší stříbrný padáček. Dárek od sponzora. Ale proč teď? Se
zásobami na tom jsem docela dobře. Možná si Haymitch všiml mé
sklíčenosti a snaží se mě trochu rozveselit. Nebo to je lék na moje
ucho?
Zvedám padáček a nacházím malý bochník chleba. Není to ten
jemný bílý chléb, jaký mají v Kapitolu. Je vyrobený z tmavého obilí
z přídělů a vytvarovaný do podoby srpku. Posypaný semínky.
Vybavuji si Peetovu lekci o pečivu z různých krajů. Tenhle pochází
z Jedenáctého kraje. Opatrně zvedám dosud teplý bochník. Kolik
musel stát obyvatele Jedenáctého kraje, kteří nemají dost jídla ani
sami pro sebe? Kolik z nich se muselo postit, aby ušetřili drobnou
minci a vybrali dost na tento jediný bochník? Určitě byl určený pro
Routu, ale místo toho, aby po její smrti svůj dar stáhli, dali
Haymitchovi oprávnění, ať ho věnuje mně. Jako poděkování? Nebo
protože podobně jako já nemají rádi nesplacené dluhy? V každém
případě jde o bezprecedentní situaci. Kraj věnuje dar cizímu splátci.
Zvedám hlavu a vstupuji do posledních slunečních paprsků.
„Děkuji lidem z Jedenáctého kraje,“ říkám. Chci, aby věděli, že je mi
jasné, kdo mi ten dar poslal. Že si uvědomuji, jakou má hodnotu.
Šplhám do hrozivé výšky na strom, ne kvůli bezpečí, ale abych se
co nejvíc vzdálila od dnešního dne. Můj spací pytel je úhledně
zabalen v Routině batohu. Zítra proberu zásoby a stanovím nový plán.
Dnes se ale dokážu jen připoutat a uždibovat malé kousky chleba. Je
dobrý. Chutná po domově.
Brzy se na obloze objevuje emblém a do pravého ucha mi zní
hymna. Vidím toho kluka z Prvního kraje a Routu. To je pro dnešek
všechno. Zbývá nás šest, pomyslím si. Jenom šest. S chlebem
v rukách okamžitě usínám.
Někdy, když čelím mimořádné nepřízni okolností, mě mozek
obdaruje šťastným snem. Návštěvou lesa s otcem. Hodinkou
slunečního svitu a dortem s Prim. Dnes mi posílá Routu, stále
ozdobenou květinami a posazenou ve vysokém moři stromů, jak se
mě snaží naučit hovořit s reprodrozdy. Nevidím na ní ani stopy po
jejích zraněních, žádnou krev, jen veselé, rozesmáté děvče. Zpívá
zvučným, melodickým hlasem písně, jaké jsem nikdy neslyšela.
Pořád další a další. Po celou noc. Následuje chvíle omámení při
probouzení, kdy slyším několik posledních taktů její písně, ačkoliv
ona sama už je schovaná v korunách. Když se plně probouzím, na
okamžik mě vzpomínka na příjemný sen uklidňuje. Snažím se tento
pocit klidu si uchovat, ale rychle se mi rozplývá a zanechává mě
smutnější a opuštěnější než jindy.
Padá na mě těžká únava, jako by mi žilami proudilo místo krve
olovo. Ztratila jsem vůli k těm nejjednodušším úkonům, chci tu jen
ležet a bez mrkání civět do baldachýnu listů. Několik hodin se
nehýbu. Jako obvykle mě z otupělosti vytrhuje představa Priminy
úzkostné tváře, která mě sleduje na obrazovce.
Dávám si prosté pokyny, jako například: „Teď se musím posadit,
Katniss. Teď se musíš napít vody, Katniss.“ Plním vlastní rozkazy
pomalými, mechanickými pohyby. „Teď musíš uspořádat batohy,
Katniss.“
Routa má v batohu můj spací pytel, téměř prázdný kožený vak na
vodu, hrst oříšků a kořínků, kousek králíka, náhradní ponožky a prak.
Kluk z Prvního kraje má několik nožů, dva náhradní hroty do oštěpu,
baterku, kožený měšec, lékárničku, plnou láhev s vodou a balíček
sušeného ovoce. Balíček sušeného ovoce! Ze všech věcí si vybral
zrovna tohle! Chápu to jako známku neskutečné namyšlenosti. Proč
se obtěžovat nošením potravin, když jich máte tolik u tábora? Když
zabijete nepřátele tak rychle, že se vrátíte domů dřív, než dostanete
hlad? Mohu pouze doufat, že ostatní profíci se taky pohybují tak
nalehko, pokud jde o potraviny, a teď náhle zjišťují, že nemají vlastně
nic. To mi připomíná, že se tenčí i moje vlastní zásoby. Dojídám
bochník chleba z Jedenáctého kraje a poslední kousek králíka. Jídlo tu
mizí opravdu rychle. Zbývají už jen Routiny oříšky a kořínky, sušené
ovoce toho kluka a poslední proužek hovězího. Teď musíš lovit,
Katniss, říkám si.
Poslušně rovnám zásoby, o které mám zájem, do svého batohu.
Slézám ze stromu a schovávám nože a hroty oštěpu pod hromadu
kamení, aby je nemohl použít nikdo jiný. Po večerním bloumání
nevím, kde přesně jsem, ale snažím se vyrazit zhruba ve směru
potůčku. Vím, že jdu správně, když nacházím Routin nezapálený
oheň. Krátce poté míjím hejno koroptvic usazených na větvích a
zasahuji tři z nich šípy, než si vůbec stačí všimnout, co se děje.
Vracím se k Routině signálnímu ohni a zapaluji ho, aniž bych dbala
na hustý dým. Tak kde jsi, Cato? myslím si, zatímco peču koroptvice
a Routiny kořínky. Čekám na tebe přímo tady.
Kdoví, kde jsou profíci teď? Buď příliš daleko, než aby ke mně
došli, nebo jsou přesvědčení, že jde o další trik, nebo… je to možné?
Že by se mě prostě báli? Vědí, že mám luk a šípy, protože mě Cato
viděl, jak je beru z Třpytčina těla, ale už si dali dvě a dvě dohromady?
Pochopili, že jsem vyhodila do vzduchu jejich zásoby a zabila
jednoho z nich? Třeba se domnívají, že za to může Mlat. Neměl by se
za Routinu smrt mstít spíš on, když je ze stejného kraje? Ne že by o ni
někdy projevil nějaký zájem.
A co Liška? Pozorovala mě, když jsem ničila zásoby? Ne. Když
jsem ji následující ráno přistihla, jak se směje uprostřed trosek,
chovala se, jako by právě objevila nečekané, příjemné překvapení.
Profíci si patrně nemyslí, že ten signální oheň rozdělal Peeta. Cato
si je jistý, že je na tom Peeta tak bídně, jako by byl mrtvý. Přeju si,
abych mohla Peetovi říct o těch květinách, které jsem natrhala pro
Routu. Že už chápu, co se mi snažil sdělit na té střeše. Jestli vyhraje
hry on, uvidí mě během slavnostního večera, kdy budou znovu
promítat nejdůležitější okamžiky her na obrazovce nad pódiem, kde
s námi dělali rozhovory. Vítěz sedí na čestném místě na jevišti,
obklopen svým přípravným týmem.
Slíbila jsem ale Routě, že tam budu sedět já. Za nás obě. A tento
slib mi z nějakého důvodu připadá ještě důležitější než ten, který jsem
dala Prim.
Teď už si myslím, že mám skutečně šanci zvítězit. Nejde jen o to,
že jsem získala luk se šípy a několikrát jsem přelstila profíky, ačkoliv
tyto skutečnosti určitě pomáhají. Něco se přihodilo, když jsem držela
Routu za ruku a sledovala, jak z ní vyprchává život. Jsem pevně
rozhodnuta, že ji pomstím, že z její smrti učiním nezapomenutelnou
událost, a toho mohu dosáhnout pouze tehdy, pokud vyhraju a stanu
se nezapomenutelnou sama.
Peču maso zbytečně dlouho v naději, že se ukáže někdo, koho
bych mohla zastřelit, ale nikdo nepřichází. Možná se ostatní splátci
někde jinde mlátí navzájem. Což by bylo prima. Od úvodního
masakru jsem se ocitala v centru dění častěji, než se mi líbilo.
Nakonec balím jídlo na cestu a vracím se k potůčku, abych si
doplnila zásoby vody. Znovu na mě však padá ranní stesk, a ačkoliv
je teprve podvečer, šplhám na strom a připravuji se na noc. Mozek mi
začíná přehrávat události ze včerejšího dne. Pořád vidím probodnutou
Routu i to, jak můj šíp zasahuje toho kluka do krku. Nevím, proč na
něj pořád vzpomínám.
Pak si uvědomuji…, že byl mou první obětí.
Kromě dalších statistických údajů, které tvůrci her udávají, aby
pomohli lidem v rozhodování na koho si vsadit, doplňují i seznam
jeho obětí. Patrně mi připsali Třpytku a tu ze Čtvrtého kraje, protože
jsem na ně shodila hnízdo sršáňů, ale ten splátce z Prvního kraje byl
prvním člověkem, o němž jsem věděla, že v důsledku mého jednání
určitě zemře. Vlastnoručně jsem zabila bezpočet zvířat, ale jen
jednoho člověka. V hlavě mi znějí Hurikánova slova: „Jaký v tom
může být rozdíl?“ Samotný výstřel je až děsivě stejný. Natáhnete
tětivu a vypustíte šíp. Následky jsou ale zásadně odlišné. Zabila jsem
chlapce, jehož jméno ani neznám. Někde ho oplakává jeho rodina.
Jeho přátelé volají po mé krvi. Možná měl dívku, která skutečně
věřila, že se vrátí…
Pak si ale vybavím Routino nehybné tělo a dokážu opět vytěsnit
toho kluka z hlavy. Aspoň prozatím. Podle večerního promítání na
obloze se jednalo o poklidný den. Nikdo nezemřel. Uvažuji, kolik
času dostaneme, než nás další katastrofa svede dohromady. Pokud
k ní dojde už dnes v noci, chci se předtím aspoň trochu vyspat.
Zakrývám si zdravé ucho, abych odstínila hymnu, ale vzápětí slyším
fanfáru a vyčkávavě si sedám.
Jediné zprávy, které splátci dostávají, se obvykle týkají seznamu
zabitých. Tu a tam se ale ozvou trumpety a následuje nějaké
oznámení. Obvykle jde o pozvánku k hostině. Pokud na soutěžící
doléhá nedostatek potravy, tvůrci her sezvou splátce na občerstvení
někde v blízkosti Rohu hojnosti, aby vyprovokovali další boj. Někdy
na soutěžící čeká skutečná hostina, ale občas jim poskytnou jen starý
bochník chleba, o který se strhne hromadná bitka. Nešla bych tam
kvůli jídlu, ale byla by to vynikající příležitost vyřídit pár konkurentů.
Z nebe k nám doléhá hlas Claudia Templesmithe, který gratuluje
šesti zbývajícím splátcům. Nezve nás však na hostinu. Říká něco
velice matoucího. Došlo ke změně pravidel her. Změna pravidel! Už
to samo o sobě je naprosto nečekané, protože žádná pravidla nemáme,
kromě toho, že nesmíme po šedesát vteřin sestoupit z kovové plošiny,
a nevysloveného pravidla, že nemáme jíst jeden druhého. Novinkou
je, že za vítěze mohou být prohlášeni oba splátci z jednoho kraje,
zůstanou-li naživu jako poslední. Claudius se odmlčí, jako by věděl,
že chvíli trvá, než jeho slova pochopíme, a vzápětí je opakuje ještě
jednou.
Pomalu mi dochází význam jeho slov. Letos mohou vyhrát dva
splátci. Pokud pocházejí z jednoho kraje. Oba mohou přežít. Oba
můžeme žít.
Než se stačím zarazit, volám nahlas Peetovo jméno.
2024 ©