Aréna smrti: kapitol 1

PRVNÍ ČÁST SPLÁTCI

Když se probouzím, druhá strana postele je chladná. Natahuji prsty směrem k Priminu teplu, ale nahmatám pouze hrubý plátěný povlakmatrace. Určitě měla zlé sny a vlezla si k matce. Není divu. Dnes jeDen sklizně.Zvedám se na loket. V ložnici je dostatek světla, abych na svoumladší sestru Prim viděla. Leží schoulená a tulí se k matčinu tělu.Mají tváře přitisknuté k sobě. Matka ve spánku vypadá mladší –pořád unaveně, ale ne zničeně. Primina tvář je svěží jako kapka deštěa krásná jako prvosenka, po které dostala jméno. Matka byla kdysitaky velice krásná. Nebo mi to aspoň lidé říkali.U Priminých nohou sedí ten nejošklivější kocour na světě a hlídáji. Chybí mu polovina ucha, má rozmáčklý nos a jeho oči připomínají barvou shnilé ovoce. Prim ho pojmenovala Pryskyřník, protože trvalana tom, že jeho kalně nažloutlý kožich svítí jako ta zářivá květina.Pryskyřník mě nenávidí. Nebo mi každopádně nedůvěřuje. Ačkoliv jeto už řada let, mám pocit, že si stále pamatuje, jak jsem se ho pokusilautopit ve vědru, když ho Prim přinesla domů. Bylo to vychrtlé kotěs břichem nateklým od červů a plné blech. To poslední, co jsempotřebovala, byl další hladový krk. Prim ale úpěnlivě škemrala, adokonce i plakala. Musela jsem dovolit, že s námi kotě zůstane.Dopadlo to dobře. Matka ho odčervila a stal se z něj rozený lovecmyší. Občas chytí i krysu. Někdy při porcování úlovku házím Pryskyřníkovi vnitřnosti. Časem na mě přestal syčet.Vnitřnosti. Žádné syčení. To je nejbližší vztah, jaký kdy navážeme.Spouštím nohy z postele a obouvám si lovecké boty z pružné kůže,která se vytvarovala podle mých nohou. Natahuji si kalhoty a košili,zastrkuji dlouhý tmavý cop do čapky a beru si vak na jídlo. Na stoleleží vynikající kozí sýr zabalený do listů bazalky a přiklopený6dřevěnou miskou kvůli hladovým myším a kočkám. Dostala jsem hood Prim jako dárek ke Dni sklizně. Opatrně ukládám sýr do kapsy a vycházím ven.Naše část Dvanáctého kraje, takzvaná Sloj, je obvykle plnáhorníků, kteří v tuto hodinu míří na ranní směnu do uhelných dolů.Jsou to lidé se shrbenými rameny a oteklými klouby prstů a mnozí z nich už dávno vzdali marnou snahu čistit si zlomené nehty i vráskyve vyzáblých tvářích od uhelného mouru. Dnes však černé ulice zejíprázdnotou. Okenice nízkých šedých domků jsou zavřené. Sklizeňzačíná ve dvě hodiny. Lidé si přispávají. Pokud mohou.Náš dům stojí téměř na konci Sloje. Stačí projít několika bránami aocitnu se na zanedbaném poli, jemuž říkáme Louka. Od lesů, kteréobklopují skoro celý Dvanáctý kraj, je pole odděleno vysokýmplotem zakončeným ostnatým drátem. Teoreticky by měl být dvacetčtyři hodin denně pod elektrickým proudem, aby odrazoval šelmyžijící v lesích – smečky divokých psů i samotářské pumy a medvědy–, které kdysi ohrožovaly naše ulice. Elektřinu do něj ale pouštějínanejvýš na dvě nebo tři hodiny večer, takže se ho většinou člověkmůže klidně dotknout. I tak ale vždycky nejprve chvilku pozorněposlouchám, jestli neuslyším hučení elektřiny. Plot je tichý jakokámen. V úkrytu za houštím si lehám na břicho a proplazím se podpůlmetrovým pruhem, který je už roky uvolněný. Plot má řadudalších slabých míst, ale k tomuhle to mám z domova nejblíž, a takvětšinou vcházím do lesa právě tudy.Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z dutého kmene luk atoulec se šípy. Ať už je plot pod proudem nebo není, udržuje šelmymimo Dvanáctý kraj. Po lese se však pohybují volně a navíc si člověkmusí dávat pozor na jedovaté hady i vzteklá zvířata, taky tady nejsoužádné stezky. Je tu ale jídlo, pokud ho umíte najít. Můj otec to uměl a předal mi část svých vědomostí, než ho roztrhal na kusy výbuchv dole. Nezbylo z něj nic, co bychom mohli pohřbít. Tehdy mi bylo jedenáct. O pět let později na něj stále ze spaní křičím, aby utekl.Ačkoliv je vstup do lesa zákonem zakázán a za pytlačení hrozí tynejpřísnější tresty, riskovalo by to víc lidí, kdyby měli zbraně.Většina ale nemá odvahu ani u sebe nosit nůž. Můj luk je vzácnost –vyrobil mi ho otec, spolu s několika dalšími, které mám dobře7poschovávané po lese a pečlivě zabalené do vodotěsných obalů. Otecby býval mohl vydělat dost peněz, kdyby je prodal, ale kdyby tozjistily úřady, čekala by ho veřejná poprava za podněcování kevzpouře. Většina mírotvorců dělá, že nevidí těch pár lidí, kteří loví,protože mají stejný zájem o maso jako ostatní. Vlastně patří mezinaše nejlepší zákazníky. Nikdy by však nepřipustili, aby někdo vevětším měřítku vyzbrojoval obyvatele Sloje.Na podzim se pár nejstatečnějších odvažuje v lesích trhat jablka.Vždycky se ale drží v dohledu Louky, aby mohli v případě potížíutéct do bezpečí Dvanáctého kraje. „Dvanáctý kraj. Místo, kde člověkmůže bezpečně umřít hlady,“ šeptám si pro sebe a rychle se ohlížímpřes rameno. I tady, uprostřed nicoty, si člověk dělá starosti, aby honěkdo nezaslechl.Když jsem byla mladší, znervózňovala jsem matku tím, co jsemříkala o Dvanáctém kraji a lidech, kteří řídí naši zemi Panem zevzdáleného města zvaného Kapitol. Nakonec jsem pochopila, žeprostořekost by nás jen přivedla do ještě větších problémů, naučilajsem se držet jazyk za zuby a nasazovat neproniknutelný výraz, aby nikdo neuhodl, co si myslím. Tiše plním svoje úkoly ve škole. Naveřejném tržišti se omezuji na zdvořilé fráze. Na Jarmarku, což ječerný trh, kde vydělávám většinu peněz, jednám takřka výhradně obchodně. I doma, kde nebývám tak příjemná, se vyhýbám ošidným námětům, jako je sklizeň, nedostatek potravin nebo Hladové hry.Prim by mohla někde zopakovat moje slova, a kam bychom pak přišly?V lese čeká jediná osoba, s níž se mohu cítit úplně svobodně.Hurikán. Vnímám, jak se mi uvolňují obličejové svaly, a přidávám dokroku. Stoupám svahem k našemu místu, skalní římse s výhledem doúdolí, kterou před cizíma očima chrání spleť ostnatých ostružin.Jakmile vidím, že už na mě čeká, koutky úst se mi zvedají do úsměvu.Hurikán říká, že se neusmívám jinde než v lese.„Nazdar, Katrys,“ zdraví mě. Ve skutečnosti se jmenuji Katniss,ale když jsem se mu představovala, zašeptala jsem to tak tichounce,že mi špatně rozuměl. Když mě potom po lese začal doprovázetpomatený rys, který si ode mě bral zbytky úlovků, vznikla z tohomoje oficiální přezdívka. Nakonec jsem rysa musela zabít, protože splašil zvěř. Bylo mi skoro líto, že se zbavuji svého společníka. Zajeho kožešinu jsem ale dostala slušně zaplaceno.„Podívej, co jsem zastřelil,“ chlubí se Hurikán a zvedá bochníkchleba, z něhož trčí šíp. Směju se. Je to opravdový chléb z pekárny,ne takový ten plochý, hutný pecen, který si doma vyrábíme z přídělůobilí. Beru ho do rukou, vytahuji z něj šíp a čichám si k proraženémuotvoru v kůrce, abych vdechla vůni, z níž už se mi sbíhají sliny.Takový jemný chléb je jen pro zvláštní příležitosti.„Hmm, ještě je teplý,“ říkám. Hurikán určitě zašel hned zarozbřesku do pekárny a za něco ho vyměnil. „Kolik tě stál?“„Jen jednu veverku. Pekař měl nejspíš dnes ráno sentimentálnínáladu,“ odpovídá Hurikán. „Dokonce mi popřál hodně štěstí.“„Dneska se všichni cítíme blíž jeden druhému, ne?“ krčím rameny.Neobtěžuji se ani obrátit oči v sloup. „Prim nám dala sýr,“ dodávám avytahuji ho z kapsy.Jeho výraz se rozjasňuje. „Díky, Prim. Uděláme si opravdovéhody.“ Náhle nasazuje kapitolský přízvuk a napodobuje CetkiiTrinketovou, která přichází jednou ročně při sklizni, abys nepřirozenou, úpornou veselostí přečetla vylosovaná jména.„Málem jsem zapomněl! Šťastné Hladové hry!“ Ze šlahounů kolemnás trhá několik ostružin. „Ať tě stále doprovází…“ Hází jednuostružinu vysokým obloukem ke mně.Chytám ji do úst a drtím jemný plod mezi zuby. Po jazyku se mirozlévá sladká kyselost. „…štěstěna!“ dokončuji se stejným elánem.Nezbývá než o tom žertovat, protože jinak bychom museli být prolezlí strachem do morku kostí. Kapitolský přízvuk je kromě tohotak strojený, že v něm zní směšně prakticky cokoliv.Sleduji, jak Hurikán vytahuje nůž a krájí chleba. Mohl by být mýmbratrem. Má rovné tmavé vlasy, snědou pleť, a dokonce i stejně šedéoči jako já. Nejsme ale příbuzní, aspoň ne blízce. Většina rodin, kterépracují v dolech, se takhle jedna druhé podobá.Proto moje matka a Prim se svými plavými vlasy a modrýmaočima vypadají, jako by sem nepatřily. A je to vlastně pravda.Matčini rodiče byli jedni z drobných obchodníků, kteří dodávali zbožíúředníkům, mírotvorcům a tu a tam i nějakému zákazníkovi ze Sloje.Vedli lékárnu v hezčí části Dvanáctého kraje, jelikož si takřka nikdo nemůže dovolit doktora, léčí nás lékárníci. Otec se seznámil s matkoudíky tomu, že na loveckých výpravách občas sbíral léčivé bylinky aprodával je jejím rodičům, kteří z nich v lékárně připravovali nějakéhojivé lektvary. Musela ho opravdu hodně milovat, když kvůli němu opustila domov a odešla do Sloje. Snažím se na to myslet ve chvílích,kdy před sebou vidím jen ženu, která s nečitelným a prázdným výrazem sledovala, jak se její děti mění v kostlivce potažené kůží.Chtěla bych jí odpustit, už kvůli otci. Mám-li však být upřímná,nejsem zrovna odpouštěcí typ.Hurikán klade na krajíce chleba kousky kozího sýra a pečlivě nakaždý urovnává bazalkový list. Já zatím trhám plody ostružiníku.Sedáme si do výklenku ve skalní stěně. Tady jsme neviditelní, alemáme přitom jasný výhled na údolí, které se hemží letním životem,zelení, jedlými kořínky i rybami, hrajícími ve slunečním světleduhovými barvami. Je nádherný den s modrou oblohou a jemným vánkem. Jídlo je vynikající, sýr se krásně vsakuje do teplého chleba aostružiny se nám rozplývají v ústech. Všechno by bylo skvělé, kdybyse opravdu jednalo o svátek a kdybych se celý den mohla potulovatpo horách s Hurikánem a lovit maso k večeři. Místo toho všakbudeme muset ve dvě hodiny stát na náměstí a čekat, jestli nepřečtounaše jména.„Víš, že to můžeme zkusit,“ říká Hurikán tiše.„Co?“ ptám se.„Opustit kraj. Utéct. Žít v lesích. Ty a já. Spolu bychom todokázali,“ odpovídá Hurikán.Nevím, jak na to reagovat. Ten nápad je naprosto nesmyslný.„Kdybychom neměli tolik dětí,“ dodává rychle.Nejsou to samozřejmě naše děti, ale jako by byly. Hurikán má dvamladší bratry a já zase sestru. Prim. A můžeme k nim klidněpřipočítat i naše matky, protože co by si bez nás počaly? Kdo bynasytil ústa, která žádají stále další přísun potravy? Ačkoliv obachodíme denně na lov, stejně nastávají večery, kdy je třeba zvěřinuvyměnit za vosk, tkaničky do bot či vlnu; večery, kdy uléháme dopostele s kručícím žaludkem.„Nikdy nechci mít děti,“ říkám.„Já bych možná chtěl. Kdybych nežil tady,“ říká Hurikán.10„Jenže tu žiješ,“ odsekávám podrážděně.„Zapomeň na to,“ vyštěkne on.Celý rozhovor je na levačku. Odejít? Jak bych mohla opustit Prim,jedinou osobu na světě, u které jsem si opravdu jistá, že ji miluji? AHurikán je zase zcela oddaný své rodině. Nemůžeme odejít, tak pročztrácet čas tím, že o tom budeme planě debatovat? A i kdybychomodešli… i kdybychom odešli…, kde se vzaly ty úvahy o dětech? Mezimnou a Hurikánem nikdy nebylo žádné romantické pouto. Když jsmese seznámili, byla jsem hubená dvanáctiletá holka, a přestože on bylpouze o dva roky starší, vypadal jako muž. Trvalo dlouho, než jsmese vůbec spřátelili, přestali se handrkovat při každé výměně a začali sipomáhat.Navíc kdyby Hurikán chtěl děti, neměl by potíže najít si manželku.Je pohledný, dost silný, aby zvládl práci v dolech, a umí lovit. Když prochází ve škole kolem dívek, pozná se podle jejich špitání, že byo něj stály. Vzbuzuje to ve mně žárlivost, ale ne z toho důvodu, kterýlidi napadá. Je prostě hodně těžké najít dobrého parťáka pro lov.„Co chceš dělat?“ ptám se. Můžeme lovit, chytat ryby nebo sbírat lesní plody.„Pojďme rybařit k jezeru. Necháme tam udice a mezitímnasbíráme něco v lese. Na dnešní večer bychom měli mít něcopěkného,“ říká.Dnešní večer. Po sklizni by všichni měli slavit. A hodně lidí toopravdu dělá, protože se jim uleví, že jejich děti byly tento rokušetřeny. Nejméně dvě rodiny však zavřou okenice, zamknou dveře abudou uvažovat, jak přežijí nadcházející bolestné týdny.Dnes jsme úspěšní. Šelmy nás nechávají na pokoji, protože se jimnabízí plno snazší a chutnější kořisti. Později dopoledne už máme aspoň deset ryb, pytel různé planě rostoucí zeleniny, a což je nejlepší,čtyři litry jahod. Jejich políčko jsem před několika lety našla já, ale Hurikána napadlo, abychom kolem něj uvázali rybářské sítě aochránili je tak před divokými zvířaty.Cestou domů se stavujeme na černém trhu, který fungujev opuštěném skladišti, kde kdysi bylo přechováváno uhlí. Kdyžvymysleli lepší systém, v němž se uhlí přepravuje přímo z dolůk vlakům, budovu skladiště postupně zaplnil Jarmark. Většina obchůdků už v tuto dobu v Den sklizně zavřela, ale na černém trhu jepořád dost živo. Snadno vyměníme šest ryb za dobrý chléb a dalšídvě za sůl. Mastná Sae, kostnatá stařena, která prodává misky horképolévky z velkého kotlíku, si bere polovinu zeleniny za dva kusyvosku. Jinde bychom možná pořídili o chloupek lépe, ale snažíme sevycházet s Mastnou Sae, co nejlépe to jde. Je to jediný člověk, kterýza každých okolností koupí divokého psa. Nelovíme psy schválně, alepokud vás napadnou a vy jednoho nebo dva z nich zabijete, inu, masoje maso. „Jakmile je v polévce, říkám mu hovězí,“ poznamenáváMastná Sae a významně na nás mrká. Nikdo ze Sloje by neohrnul nosnad dobrým stehnem z divokého psa, ale mírotvorci, kteří chodí naJarmark, si mohou dovolit být vybíravější.Když vyřídíme svoje obchody na trhu, vypravujeme se k zadnímuvchodu do starostova domu, abychom tu prodali polovinu jahod.Víme, že je starosta má ve zvláštní oblibě a může si dovolit naši cenu.Dveře otvírá starostova dcera Madge. Ve škole chodí do stejného ročníku jako já. U starostovy dcery byste čekali, že bude nafoukaná,ale je v pohodě. Jen si hledí svého, stejně jako já. Vzhledem k tomu,že žádná z nás nemá mnoho přátel, ve škole často končíme spolu.Jíme společně oběd, sedáváme vedle sebe při různých shromážděnícha tvoříme dvojici při sportovních činnostech. Jen zřídka mluvíme, cožnám oběma vyhovuje.Dnes její jednotvárné školní oblečení nahradily drahé bílé šaty aplavé vlasy má stažené růžovou stuhou. Slavnostní oděv na sklizeň.„Pěkné šaty,“ podotýká Hurikán.Madge po něm vrhne rychlý pohled a pokouší se uhodnout, jestlijde o vážně míněnou pochvalu, nebo jen o ironickou poznámku.Skutečně to jsou hezké šaty, ale nikdy by je neměla za normálníchokolností. Svírá rty k sobě a pak se usměje. „Jestli budu muset jít doKapitolu, chci aspoň, aby mi to slušelo.“Teď vypadá zmateně Hurikán. Myslí to vážně? Nebo si z něj dělálegraci? Hádám, že to druhé.„Ty do Kapitolu nepůjdeš,“ říká Hurikán chladně. Zrak mu padána malý, kulatý špendlík, který zdobí její šaty. Z pravého zlata.Krásně udělaný. Za takový by si průměrná rodina mohla dovolit kupovat chleba po celé měsíce. „Kolik tak můžeš mít? Pět zápisů? Jájich měl šest, už když mi bylo dvanáct.“„To není její chyba,“ říkám.„Ne, to není ničí chyba. Tak to prostě chodí,“ krčí ramenyHurikán.Madge nasazuje neproniknutelný výraz. Tiskne mi do dlaně penízeza jahody. „Hodně štěstí, Katniss.“„Tobě taky,“ odpovídám a dveře se zavírají.Ke Sloji kráčíme v tichu. Nelíbí se mi, že si Hurikán rýpl doMadge, ale má pochopitelně pravdu. Systém sklizně není spravedlivý– nejhůř jsou na tom vždycky chudí. Jakmile je vám jednou dvanáctlet, budete zařazeni do slosování. Toho roku se vaše jméno ocitnev osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát, a tak dále, dokud vámnení osmnáct, což je poslední rok, kdy jste losováni a máte v osudícelkem sedm lístečků. To platí pro všechny občany ve všech dvanáctikrajích země Panem.Má to ovšem háček. Řekněme, že jste chudý a hladovíte jako my.Můžete se rozhodnout, že svoje jméno přidáte do osudí víckrátvýměnou za speciální oblázky. Každý oblázek má hodnotu skrovnéhoceloročního přísunu obilí a oleje pro jednu osobu. Totéž můžeteudělat pro každého člena rodiny. Takže ve dvanácti letech bylo méjméno zapsáno čtyřikrát. Jednou, protože jsem musela, a třikrát kvůlioblázkům na obilí a olej pro mne, pro Prim a pro matku. To saméjsem byla nucena dělat každý další rok. Jednotlivé zápisy se sčítají,takže nyní, ve věku šestnácti let, jsem zapsaná dvacetkrát. Hurikán,kterému je osmnáct a pomáhá sedmičlenné rodině, nebo ji přímo živí,dokonce dvaačtyřicetkrát.Chápete tedy, proč ho někdo jako Madge, která nikdynepotřebovala jediný zápis navíc, může podráždit. Pravděpodobnost,že vyberou ji, je minimální ve srovnání s dětmi ze Sloje. Není nulová,ale je výrazně menší. A ačkoliv pravidla stanovil Kapitol, nikolivjednotlivé kraje, a už vůbec ne Madgeina rodina, těžko nemít dopalna ty, kteří nepotřebují přidávat svá jména výměnou za oblázky.Hurikán ví, že jeho vztek na Madge míří špatným směrem. Zajiných dnů jsem hluboko v lesích poslouchala jeho výklady o tom, žeoblázky jsou jen dalším nástrojem, jak nás trápit. Je to způsob, jak13zasít nenávist mezi hladovějící dělníky ve Sloji a ty, kteří se mohouspolehnout na to, že budou mít každý den na stole večeři, a tímzajistit, abychom si navzájem nikdy příliš nedůvěřovali. „Kapitolu vyhovuje, když jsme rozdělení,“ říká Hurikán, když v doslechunejsou jiné uši než moje. Kdyby nebyl Den sklizně. Kdyby dívka sezlatým špendlíkem a bez oblázků nepronesla poznámku, kterou sama jistě považovala za naprosto nevinnou.Cestou se ohlížím na Hurikánovu tvář, přes kamenný výraz stálebrunátnou hněvem. Jeho vztek mi připadá zbytečný, ačkoliv mu tonikdy neříkám. Ne že bych s ním nesouhlasila. Souhlasím. Jenžek čemu je brojit proti Kapitolu v hlubokém lese? Tím se ničehonedosáhne. Nenapraví se tím nespravedlnosti. Nenaplní nám toprázdné žaludky. Naopak tím jen vyplaší blízkou zvěř. Nechávám hoale, ať se vykřičí. Je lepší dělat to v lese než přímo v kraji.Dělíme si s Hurikánem zisk: dva bochníky dobrého chleba,zeleninu, dva litry jahod, sůl, vosk a trochu peněz.„Uvidíme se na náměstí,“ říkám.„Vezmi si na sebe něco hezkého,“ odpovídá bezvýrazně.Doma zjišťuji, že matka se sestrou už jsou přichystané k odchodu.Matka má na sobě pěkné šaty z doby, kterou trávila v lékárně. Prim jeoblečená do mých prvních sklizňových šatů: sukně a blůzy obroubenévolánkem. Oboje jí je trochu velké, ale matka jí oblečení upravilaspínacími špendlíky. I tak má Prim co dělat, aby blůza zůstávalavzadu zastrčená do sukně.Čeká na mě vana s teplou vodou. Drhnu ze sebe špínu a pot z lesa,a dokonce si i myji vlasy. K mému překvapení pro mě matkapřipravila jedny ze svých krásných šatů, z jemně modré látky as botami, které s nimi ladí.„Víš to jistě?“ ptám se. Snažím se překonat nutkání odmítat její nabídky pomoci. Nějakou dobu jsem byla tak rozzlobená, že jsem jínedovolovala, aby pro mě cokoliv udělala. A tohle je docela významné gesto. Svých šatů si nesmírně cení.„Samozřejmě. Ještě tě taky učešu,“ odpovídá. Nechávám ji, aby mivysušila vlasy ručníkem a spletla je do copu. Sotva se poznávámv popraskaném zrcadle, které je opřené o stěnu.„Vypadáš nádherně,“ říká Prim se zatajeným dechem.14„A vůbec ne jako normálně,“ dodávám. Objímám ji, protože vím,že nadcházející hodiny pro ni budou kruté. Jde o její první sklizeň. Jesice v relativním bezpečí, protože její jméno je zapsáno jenom jednou– nedovolila bych jí, aby si kupovala nějaké oblázky –, ale dělá sis tarosti o mě. O to, že se může stát nemyslitelné.Ochraňuji Prim, jak jen mohu, ale proti sklizni jsem bezmocná.V hrudi se mi dme úzkost, kterou cítím vždy, když ji něco trápí čibolí, a hrozí, že to na mě bude poznat. Všímám si, že se jí blůza opětvykasala ze sukně, a nutím se do klidu. „Zastrč si ocásek, kachňátko,“říkám a uhlazuji blůzu zpátky na místo.Prim se hihňá a tiše kvákne.„Nech si to kvákání,“ říkám s bezstarostným smíchem, jaký u měumí vyvolat právě jen Prim. „Pojď, najíme se,“ dodávám a letmo ji políbím na temeno hlavy.Na plotně se už dusí ryba se zeleninou, ale ta bude k večeři.Rozhodly jsme se, že si jahody a chléb z pekárny schováme navečerní jídlo. Nyní místo toho pijeme mléko Dámy, Priminy kozy, ajíme domácí chléb upečený z obilí za oblázky, ačkoliv nikdo z násnemá příliš chuť k jídlu.V jednu hodinu míříme k náměstí. Účast je povinná, pokud nejstena prahu smrti. Dnes večer si to zkontrolují úředníci, a pokud nemátena kahánku, půjdete do vězení.Je opravdu škoda, že sklizeň probíhá na náměstí – jednom z málamíst Dvanáctého kraje, které je docela příjemné. Náměstí lemujíobchody a ve dnech veřejného trhu, zejména za dobrého počasí,vyzařuje atmosféru dovolené či prázdnin. Dnes z něj však i navzdorybarevným plakátům visícím z budov sálá pochmurná tíseň, k níž ještěpřispívají televizní štáby, rozmístěné jako supi na střechách.Lidé mlčky zaplňují náměstí a zapisují se. Sklizeň představujevhodnou příležitost pro Kapitol, aby si udržel přehled o obyvatelstvu.Dvanáctileté až osmnáctileté děti jsou podle věku odvedeny dojednotlivých sektorů ohraničených provazy, nejstarší vepředu, mladší,jako Prim, vzadu. Rodinní příslušníci se seřazují po obvodu a drží sevzájemně za ruce. Jsou tu však i další, kteří se nemusí bát o nikohoblízkého anebo jimž už na tom nezáleží: chodí davem a přijímajísázky na to, která dvě jména budou letos vybrána. Sází se na věk dětí,15na to, zda budou pocházet ze Sloje či z obchodnické rodiny, a jestli sezhroutí a rozpláčou se. Většina lidí odmítá s takovými existencemiobchodovat, ale dělá to velice opatrně. Leckterý sázkař fungujezároveň jako informátor, a kdo nikdy neporušil zákon? Mě by mohlizastřelit prakticky každý den za lov v lese, ale chrání mě mlsné jazyky mocných. Všichni na tom ovšem nejsou tak dobře jako já.V každém případě se s Hurikánem shodujeme, že kdybychom siměli vybrat mezi smrtí hladem a kulkou do hlavy, kulka by bylamnohem rychlejší.Náměstí se plní a lidé se mačkají čím dál víc. Zdejší prostor jedocela rozlehlý, ale nestačí pro veškeré obyvatele Dvanáctého kraje,jejichž počet se pohybuje kolem osmi tisíc. Opozdilci jsou směrovánido přilehlých ulic, kde mohou sledovat celou událost na velkých obrazovkách, protože ji živě přenáší státní televize.Stojím v hloučku šestnáctiletých dětí ze Sloje. Vážně si kýváme napozdrav a soustředíme svou pozornost na dočasné pódium, které jevztyčeno před budovou soudu. Stojí na něm tři židle, řečnickýstupínek a dvě velké skleněné koule, jedna pro chlapce a druhá prodívky. Dívám se na kousky papíru v dívčím osudí. Na dvaceti z nichje pečlivým rukopisem napsáno Katniss Everdeenová.Na jedné ze tří židlí sedí Madgein otec, starosta Undersee, vysokýmuž s řídnoucími vlasy, a na druhé Cetkie Trinketová, moderátorkapro Dvanáctý kraj, která sem právě dorazila z Kapitolu i se svým děsivě zářivým úsměvem, narůžovělými vlasy a jasně zeleným oblekem. Něco si mezi sebou mumlají a ustaraně se ohlížejí naprázdné místo.Přesně když hodiny na radnici odbíjejí dvě, přistupuje starostak mikrofonu a začíná číst. Každý rok se opakuje stejný proslov.Shrnuje dějiny Panemu, země, která povstala z popela toho, co sekdysi nazývalo Severní Amerika. Vypočítává katastrofy, sucha,bouře, požáry a stoupající hladiny oceánů, které pohltily značnou část souše, i následnou krutou válku o zbývající zdroje. Výsledkem bylvznik Panemu, zářícího Kapitolu obklopeného třinácti kraji, kterýpřinesl mír a prosperitu svým občanům. Následovaly Temné dnyvzpoury krajů proti Kapitolu. Dvanáct jich bylo poraženo, třináctý bylvyhlazen. Smlouva o velezradě nám poskytla nové zákony zaručující mír a jako každoroční připomínka, že Temné dny nesmějí nikdy přijítznovu, vznikly Hladové hry.Pravidla her jsou prostá. Jako trest za vzpouru musí každý krajdodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci a kteří sezúčastní následující soutěže. Dvacet čtyři splátců je uvězněnov rozlehlé venkovní aréně, která může zahrnovat vše od žhavé pouštěpo zmrzlou pustinu. Během několika týdnů spolu soutěžící bojují naživot a na smrt. Poslední splátce vyhrává.Odvážet děti z krajů a nutit je, aby se vzájemně zabíjely, zatím co my můžeme jen bezmocně přihlížet – tak nám Kapitol připomíná, žejsme mu vydáni na milost a nemilost. Že nemáme šanci přežít další případnou vzpouru. Ať už používají jakákoliv slova, skutečné poselství je jasné: „Podívejte se, jak si bereme vaše děti, obětujeme jea vy s tím nemůžete nic dělat. Jestli proti tomu jen hnete prstem,zničíme vás do posledního, stejně jako jsme to udělali s Třináctýmkrajem.“Ve snaze dodat celé události nejen mučivý, ale také ponižující průběh Kapitol vyžaduje, abychom přistupovali k Hladovým hrámjako ke slavnostní sportovní události, v níž jednotlivé kraje soutěží mezi sebou. Vítězného splátce čeká snadný život v domovském kraji,který bude zahrnut cenami, zejména jídlem. Po celý rok Kapitol věnuje vítěznému kraji dary obilí a oleje, a dokonce i lahůdky typucukru, zatímco my ostatní bojujeme s hrozícím hladem.„Je to čas pokání i vzdávání díků,“ odříkává starosta.Vzápětí přečte seznam vítězů za Dvanáctý kraj. Během sedmdesátičtyř ročníků jsme měli přesně dva. Jen jeden z nich je ještě naživu.Haymitch Abernathy, břichatý muž ve středním věku, který právě huláká něco neartikulovaného, potácí se na jeviště a ztěžka klesá natřetí židli. Je opilý na mol. Dav reaguje symbolickým potleskem, ale Haymitch je celý popletený a pokouší se obejmout CetkiiTrinketovou, která se mu jen tak tak ubrání.Starosta se tváří nešťastně. Všechno přenáší televize, a Dvanáctýkraj je proto v tuto chvíli předmětem posměchu celého Panemu, a onto ví. Rychle se pokouší strhnout pozornost zpátky ke sklizni apředstavuje Cetkii Trinketovou.17Cetkie rozjařeně jako vždy pospíchá k řečništi a hlaholí svojeobvyklé: „Šťastné Hladové hry! Ať vás stále doprovází štěstěna!“ Jejírůžové vlasy jsou jistě parukou, protože se jí lokny po setkánís Haymitchem mírně posunuly ke straně. Pokračuje tím, jaká je točest být tu s námi, ačkoliv všichni vědí, že se zoufale snaží, aby jipřesunuli do lepšího kraje, kde mají pořádné vítěze a ne opilce, kteřívás obtěžují před zraky celého národa.Přes hlavy davu si všímám Hurikána, který mi oplácí pohleds nepatrným náznakem úsměvu. Na rozdíl od ostatních sklizní se natéhle aspoň stalo něco mírně zábavného. Náhle ale myslím naHurikána a jeho čtyřicet dva zápisů ve skleněné kouli a na to, že počet pravděpodobnosti nehraje v jeho prospěch. Aspoň ve srovnání s řadoujiných chlapců. A jeho možná napadá totéž, protože se chmuří aodvrací tvář. „Jsou tam přece tisíce papírků,“ přeju si, abych mumohla zašeptat.Nastal čas losování. Cetkie Trinketová jako vždycky říká: „Dámymají přednost!“ a přechází ke skleněnému osudí s dívčími jmény.Sahá dovnitř, noří ruku hluboko do koule a vytahuje jediný kousekpapíru. Dav tají dech, takže by bylo slyšet, kdyby někdo upustil špendlík, a mně se zvedá žaludek. Zoufale doufám, ať to nejsem já, aťto nejsem já, ať to nejsem já.Cetkie Trinketová se vrací k mikrofonu, uhlazuje papírek a jasným hlasem čte jméno. Opravdu to nejsem já.Je to Primulie Everdeenová.