Několik hodin zbývajících do setmění věnuji sbírání kamenů a
maskování vchodu do jeskyně. Jde o náročnou a zdlouhavou práci,
ale nakonec jsem přece jen se svým dílem docela spokojena. Vypadá
to, jako by jeskyně, byla součástí větší hromady kamenů, jakých je
všude kolem velké množství. Stále se mohu proplazit úzkým otvorem
k Peetovi, ale zvenčí si ho nikdo nevšimne. To je dobře, protože noc
budu muset strávit s Peetou ve spacím pytli. A jestli se nevrátím
z hostiny, Peeta bude schovaný, ale ne zcela uvězněný. Pochybuji
však, že bez léku vydrží delší dobu. Jestli u hostiny zemřu, Dvanáctý
kraj se patrně nedočká vítěze.
Připravuji si jídlo z menších, kostnatějších ryb, které obývají zdejší
úsek potůčku, plním všechny nádoby vodou, dezinfikuji ji a
kontroluji zbraně. Celkem zbývá devět šípů. Uvažuji, zda nemám
nechat nůž u Peety, aby se mohl aspoň něčím bránit, až budu pryč, ale
usuzuji, že je to zbytečné. Měl pravdu, že jeho poslední ochranou je
maskování. A já ten nůž mohu upotřebit. Kdoví, s čím se setkám?
Je tu pár věcí, kterými jsem si celkem jistá. Že Cato, Kordeta a
Mlat si nenechají začátek hostiny ujít. U Lišky si tak jistá nejsem,
protože přímý střet nepatří k jejímu stylu ani mezi její silné stránky.
Je dokonce ještě drobnější než já a nemá zbraň, pokud si nějakou
nesehnala v posledních dnech. Nejspíš se bude zdržovat někde
opodál, aby zjistila, co se jí podaří získat. Ale ti tři ostatní… Budu mít
plné ruce práce. Mou největší výhodou je schopnost zabíjet na dálku,
ale k získání batohu s číslem dvanáct, o němž se Claudius
Templesmith zmínil, budu muset vyrazit přímo do centra dění.
Sleduji oblohu a doufám, že za úsvitu budu mít aspoň o jednoho
soupeře méně, ale neobjevuje se ničí tvář. Zítra to bude jiné. Hostiny
vždy ústí v úmrtí.
Plazím se do jeskyně, vytahuji brýle a choulím se k Peetovi. Je
štěstí, že jsem se dnes pořádně vyspala. Musím zůstat vzhůru.
Nemyslím, že by někdo zaútočil na naši jeskyni, ale nemohu riskovat,
že zaspím svítání.
Dnes v noci je mimořádná zima. Jako by tvůrci her pumpovali do
arény ledový vzduch, což možná přesně dělají. Ležím ve spacím pytli
vedle Peety a snažím se vstřebávat jeho tělesné teplo do poslední
kapky. Je zvláštní být fyzicky tak nablízku někomu, kdo je tak
vzdálený. Peeta by mohl být klidně zpátky v Kapitolu nebo ve
Dvanáctém kraji, nebo třeba na Měsíci. Od začátku her jsem si ještě
nepřipadala tak osamělá.
Prostě přijmi to, že noc bude zlá, opakuji si. Nemohu si pomoct:
navzdory předsevzetí stále myslím na matku a Prim a uvažuji, jestli
v noci zamhouří oka. V takhle pozdní fázi her a vzhledem
k očekávané důležité události v podobě hostiny bude školní výuka
patrně zrušena. Má rodina může sledovat hry buď v tom starém křápu
doma, nebo se připojí k davům na náměstí, aby se dívala na velké,
kvalitní obrazovky. Doma budou mít soukromí, ale na náměstí zase
podporu ostatních lidí. Lidé se k nim budou chovat laskavě a budou
jim dávat jídlo, pokud ho sami budou mít dostatek. Přemítám, jestli za
nimi zašel pekař, zvlášť když jsme teď s Peetou v jednom týmu, a
splnil slib, že zajistí, aby má sestřička měla plný žaludek.
Dvanáctý kraj je jistě vzhůru nohama. Jen zřídka máme někoho ve
hře ještě v takhle pozdním stadiu. Lidé jsou určitě celí pryč ze vztahu
mezi mnou a Peetou, zejména když jsme teď spolu. Když zavřu oči,
představuji si, jak křičí na obrazovky a fandí nám, abychom bojovali
dál. Vidím jejich tváře: Mastnou Sae i Madge, a dokonce i
mírotvorce, kteří si ode mě kupují maso. Teď nám všichni drží palce.
A Hurikán. Znám ho. Ten nebude fandit a křičet, ale bude sledovat
každý okamžik, každý zvrat her a bude si přát, abych se vrátila domů.
Uvažuji, jestli totéž přeje i Peetovi. Hurikán není můj kluk, ale nestal
by se jím, kdybych se té možnosti pootevřela? Mluvil o tom, že
bychom spolu mohli utéct. Šlo jen o praktickou kalkulaci našich šancí
na přežití mimo kraj? Nebo o něco víc?
Zajímalo by mě, co si myslí o tom líbání.
Štěrbinou mezi kameny sleduji, jak se po nebi posunuje měsíc.
Když jsou podle mého odhadu zhruba tři hodiny ráno, zahajuji
poslední přípravy. Nechávám Peetovi vodu i lékárničku. Nic jiného
mu příliš nepomůže, pokud se nevrátím, a i tyto věci prodlouží jeho
život jen o chvíli. Po chvilce váhání mu svlékám bundu a zapínám si
ji přes svou. On ji nepotřebuje. Je ve spacím pytli, rozhicovaném jeho
horečkou, a přes den by se v ní jen zbytečně pekl. Ruce mám ztuhlé
chladem, a tak si beru Routiny náhradní ponožky, vyřezávám v nich
otvory na prsty a natahuji si je na ruce. Trochu to pomáhá. Plním její
malý batoh nějakým jídlem, láhví s vodou a obvazy, zastrkuji za
opasek nůž a beru si luk a šípy. Už se chystám vyrazit, když si
vzpomínám, jak je důležité zachovat dojem, že jsme milenci stíhaní
nepřízní osudu. Skláním se k Peetovi a věnuji mu dlouhý polibek.
Představuji si uslzené vzdechy diváků v Kapitolu a předstírám, že si
otírám z oka slzu. Pak se protahuji otvorem mezi kameny a vyrážím
do noci.
Od úst se mi vznáší drobné obláčky vodní páry. Je tu chladno jako
doma v listopadu. Tam bych vklouzla do lesa se svítilnou v ruce,
abych se připojila k Hurikánovi na předem domluveném místě, kde
bychom se k sobě choulili, srkali bylinkový čaj z kovových čutor
potažených látkou a doufali, že kolem nás za ranního úsvitu projde
nějaká zvěř. Ach, Hurikáne, myslím si. Kéž bys mi teď kryl záda…
Postupuji, jak nejrychleji si troufám. Noční brýle jsou vynikající,
ale stále mi zásadně chybí informace z levého ucha. Nevím, co se
mnou ten výbuch provedl, ale mám to ucho hluboce, nenapravitelně
poškozené. Na tom ale nezáleží. Jestli se vrátím domů, budu tak
nechutně bohatá, že si budu moct dovolit někomu zaplatit, aby mi
sluch vyléčil.
Les vždy v noci vypadá jinak. I v brýlích má vše zvláštní nádech.
Jako by denní stromy, květiny a kameny odešly do postele a na svá
místa poslaly o trochu zlověstnější druhy. Nesnažím se postupovat
jinou trasou. Vracím se proti proudu potůčku a pokračuji k Routině
skrýši poblíž jezera. Cestou nevidím nic, co by svědčilo o přítomnosti
ostatních splátců, žádný obláček vydechovaného vzduchu ani
zachvění větve. Buď jsem dorazila jako první, nebo se ostatní
rozmístili už večer. Pořád zbývá hodina, možná dvě, když zalézám do
houštiny a čekám na začátek krveprolití.
Žvýkám několik mátových listů. Momentálně bych toho v žaludku
o mnoho víc neudržela. Díky bohu, že mám kromě své bundy ještě
Peetovu. Jinak bych byla nucena zahřívat se pohybem. Obloha
získává našedlý odstín a nikde stále ani stopy po jiných soutěžících.
Příliš mě to nepřekvapuje. Všichni se už projevili, ať už silou, krutostí
nebo vychytralostí. Předpokládají, že mám s sebou Peetu? Pochybuji,
že Mlat a Liška vůbec vědí o jeho zranění. Bude jedině dobře, když si
budou myslet, že mi kryje záda, až si půjdu pro batoh.
Kde ale je? Aréna se prosvětlila natolik, že odkládám brýle.
Slyším zpěv ptáků. Není už čas? Na vteřinu panikařím, že jsem na
špatném místě. Ale ne, jsem si jistá, že Claudius Templesmith hovořil
o Rohu hojnosti. A ten je támhle. Já jsem tady. Tak kde je moje
hostina?
V okamžiku, kdy na Roh hojnosti dopadají první sluneční paprsky,
se jedno místo na planině dává do pohybu. Půda před ústím rohu se
rozevírá a do arény vyjíždí kulatý stůl se sněhově bílým ubrusem. Na
stole leží čtyři batohy, dva velké černé s čísly 2 a 11, prostředně velký
zelený s pětkou a pak malinký oranžový – mohla bych ho klidně nést
přivázaný k zápěstí –, na kterém je jistě vyznačeno číslo 12.
Stůl sotva dosedl na místo, když z Rohu hojnosti vybíhá postava,
chňapne po zeleném batohu a sprintuje pryč. Liška! Musím jí nechat,
že vymyslela skvělý, byť riskantní plán. My ostatní dosud trčíme
kolem prostranství a zvažujeme situaci, ale ona už má, co potřebuje.
Nikomu se ji navíc nechce pronásledovat, zatímco ostatní budou mít
jeho batoh na očích. Liška jistě schválně nechala ostatní batohy na
místě, protože věděla, že kdyby nějaký ukradla, jeho adresát by se za
ní rozhodně pustil. Takhle jsem měla postupovat já! Než se ve mně
vystřídají všechny emoce – překvapení, obdiv, zlost, žárlivost a
frustrace –, její jasně červené vlasy mizí mezi stromy, daleko mimo
dostřel. Hm. Pořád si dělám hlavu s ostatními, ale skutečným
soupeřem je možná nakonec Liška.
Taky mě obrala o čas, protože teď už je jasné, že se musím dostat
ke stolu jako druhá. Každý, kdo by mě předběhl, by mohl snadno
popadnout můj batoh a zmizet. Bez váhání vybíhán ke stolu.
Nebezpečí vytuším ještě předtím, než ho vidím. První nůž ke mně
naštěstí sviští z pravé strany, takže ho slyším a dokážu ho odrazit
lukem. Otáčím se, napínám tětivu a vysílám šíp přímo ke Kordetině
srdci. Kordeta stihne uhnout natolik, aby se vyhnula smrtelnému
zásahu, ale hrot šípu se jí zabodává do levé paže. Bohužel vrhá nože
pravou, ale zranění ji aspoň na okamžik zpomalí, protože si musí
vytrhnout střelu z ruky a prozkoumat jeho závažnost. Utíkám dál a
automaticky přikládám k tětivě další šíp, jako to dokáže jen člověk,
který roky loví.
Už jsem u stolu a svírám v prstech drobný oranžový batoh.
Zastrkuji ruku mezi popruhy a vytahuji si ho vysoko na paži. Je příliš
malý, než abych ho nesla kdekoliv jinde. Otáčím se, abych vystřelila
podruhé, když mě druhý nůž zasahuje do čela. Roztíná kůži nad
pravým obočím a otvírá ránu, z níž se mi na obličej okamžitě vyřine
krev, která mi oslepuje oko a stéká mi do úst. Potácím se dozadu a
daří se mi vyslat šíp zhruba ve směru útočníka. Už když opouští luk,
vím, že mine. Vzápětí se na mě vrhá Kordeta, sráží mě na záda a
tiskne mi koleny ramena k zemi.
To je konec, myslím si a doufám už kvůli Prim, že bude rychlý.
Kordeta si ale hodlá vychutnat svoje vítězství. Dokonce věří, že má
dostatek času. Cato je bezpochyby někde poblíž, kryje jí záda a čeká
na Mláta či případně na Peetu.
„Kdepak máš milého? Pořád dýchá?“ ptá se.
Dokud si budeme povídat, budu naživu. „Je kousek odtud a číhá na
Cata,“ vrčím na ni. Pak křičím z plných plic. „Peeto!“
Kordeta mi zaboří pěst do krku, a tím velice účinně odřízne přívod
vzduchu k mým hlasivkám. Rozhlíží se ale ze strany na stranu a já
poznávám, že na chvíli aspoň zvažuje možnost, že mluvím pravdu.
Žádný Peeta, který by mě spěchal zachraňovat, se ale neobjevuje, a
tak se Kordeta obrací zpátky ke mně.
„Lhářko,“ syčí s úšklebkem. „Ten je skoro mrtvý. Cato ví, kam ho
bodl. Zřejmě jsi ho přivázala do koruny nějakého stromu a snažíš se
ho udržet při životě. Copak to máš v tom krásném batůžku? Není to
meducínka pro miláčka? Škoda, že se k němu nedostane.“
Rozepíná si bundu, jejíž vnitřek lemuje působivá sbírka nožů.
Pečlivě si vybírá jeden z nich, který vypadá téměř roztomile, ale má
kruté, zahnuté ostří. „Slíbila jsem Catovi, že když mi tě přenechá,
poskytnu divákům pěkné představení.“
Zmítám se a pokouším se ji ze sebe setřást, ale není to k ničemu.
Je příliš těžká a svírá mě pevně.
„Na to zapomeň. Zabijeme tě…, jako jsme zabili tu tvoji směšnou
malou společnici… Jakpak že se jmenovala? Ta, která skákala ze
stromu na strom? Routa? Nejdřív Routu, pak tebe a nakonec asi
necháme přírodu, aby se postarala o miláčka. Co tomu říkáš?“ ptá se
Kordeta. „Tak kdepak začneme?“
Nedbale otírá rukávem bundy krev z mé rány. Chvíli si prohlíží
mou tvář a naklání přitom hlavu ke straně, jako bych byla špalek
dřeva a ona se rozhodovala, jakou figurku do mě vyřeže. Pokouším se
ji kousnout do ruky, ale ona mě chytá za vlasy a tiskne mi hlavu
k hlíně. „Mám dojem…,“ téměř vrní, „že začneme s pusou.“ Zatínám
zuby, zatímco mi škádlivě objíždí rty špičkou nože.
Nezavřu oči. Její poznámka o Routě mě naplnila dostatečným
vztekem, abych dokázala zemřít s trochou hrdosti. Můj poslední
vzdor bude spočívat v tom, že se na ni budu dívat, dokud něco
uvidím, což patrně nebude příliš dlouho, ale budu se na ni dívat a
nevykřiknu. Aspoň zemřu svým způsobem neporažená.
„Ano, myslím, že pro rty už nebudeš mít moc použití. Nechceš
miláčkovi poslat poslední políbení?“ ptá se. Plním si ústa krví a
slinami a plivu jí do obličeje. Rudne hněvem. „Tak dobře. Začneme.“
Připravuji se na agónii, která jistě přijde. Když ale cítím, jak ostří
nože roztíná první úsek kůže u mých rtů, nějaká obří síla zvedá
Kordetu z mého těla a v další chvíli se Kordeta dává do jeku. Nejprve
jsem příliš ohromená a nechápu, co se děje. Přišel mě snad zachránit
Peeta? Poslali sem tvůrci her nějaké divoké zvíře, aby hry byly ještě
zábavnější? Zvedlo ji z nějakého nevysvětlitelného důvodu do
vzduchu vznášedlo?
Když se ale omámeně zvedám na zesláblé paže, vidím, že se
mýlím. Kordeta se houpá třicet centimetrů nad zemí v Mlátových
pažích. Mimoděk lapám po dechu, když vidím, jak se nade mnou tyčí
a drží Kordetu jako hadrovou panenku. Pamatuji si ho jako obra, ale
teď je ještě gigantičtější a silnější, než si vzpomínám. Zdá se, že
pokud se v aréně nějak změnil, ještě přibral na váze. Odhazuje
Kordetu na zem.
Nadskakuji, když Mlat začíná křičet. Ještě nikdy jsem ho neslyšela
mluvit hlasitěji než mručením. „Co jste udělali s tou malou holkou?
Ty jsi ji zabila?“
Kordeta couvá pozadu na všech čtyřech jako nějaký hmyz, příliš
šokovaná, než aby zavolala na Cata. „Ne! Ne, to jsem nebyla já!“
„Řekla jsi její jméno. Já tě slyšel. Zabila jsi ji?“ Další myšlenka
ještě přidala jeho výrazu na vzteklosti. „Pořezala jsi ji, jako ses
chystala pořezat tuhle holku tady?“
„Ne! Ne, já…“ Kordeta vidí v Mlátových rukách kámen
o velikosti menšího bochníku chleba a ztrácí poslední zbytky
kontroly. „Cato!“ ječí. „Cato!“
„Kordeto!“ slyším Catovu odpověď, ale poznávám, že je příliš
daleko, než aby jí pomohl. Co asi dělal? Pokoušel se dostat Lišku či
Peetu? Nebo vleže číhal na Mláta a zásadně se spletl v odhadu, odkud
se obr objeví?
Mlat se ohání kamenem a zasahuje Kordetu do spánku. Rána
nekrvácí, ale vidím prohlubeň v její lebce a vím, že je po ní. Ještě v ní
zbývá trochu života, rychle se jí zvedá a klesá hruď a ze rtů jí uniká
tiché zasténání.
Když se Mlat obrací s pozvednutým kamenem v ruce ke mně, vím,
že nemá cenu pokoušet se o útěk. A luk mám prázdný, poslední šíp,
který jsem měla přiložený k tětivě, jsem vyslala Kordetiným směrem.
Jsem v pasti, uvězněná ve spalujícím pohledu jeho nazlátle hnědých
očí. „Co tím myslela? Routa byla tvůj spojenec?“
„Já… já… daly jsme se dohromady. Vyhodily jsme do povětří
jejich zásoby. Snažila jsem se ji zachránit, opravdu. Ale dostal jí dřív.
Kluk z Prvního kraje,“ říkám. Když bude vědět, že jsem pomáhala
Routě, možná si pro mě nevybere žádnou pomalou, sadistickou smrt.
„A ty jsi ho pak zabila?“ chce vědět.
„Ano, zabila jsem ho. Ozdobila jsem ji květy,“ říkám. „A
zazpívala jsem jí ukolébavku.“
Do očí mi vhrkají slzy. Při té jediné vzpomínce mě opouští napětí i
bojechtivost. Zavaluje mě Routin konec, bolest v hlavě a strach
z Mlata i sténání umírající dívky kousek ode mě.
„Ukolébavku?“ opakuje Mlat podmračeně.
„Když umírala. Zpívala jsem jí, dokud neumřela,“ vysvětluji.
„Lidé z tvého kraje… poslali mi chleba.“ Zvedám ruku, ne abych
nahmatala šíp, protože vím, že se mi to nikdy nepodaří. Jenom si
utírám nos. „Skonči to rychle, Mlate, ano?“
Mlatovi se ve tváři zračí protichůdné emoce. Spouští ruku
s kamenem a ukazuje na mě, skoro jako by mě obviňoval.
„Protentokrát tě nechám jít. Kvůli té malé holce. Teď jsme my dva
vyrovnáni. Nikdo nikomu nic nedluží. Rozumíš?“
Přikyvuji, protože tomu opravdu rozumím. Jeho slovům o dluhu.
Vím, jak je nepříjemné někomu něco dlužit. Chápu, že pokud Mlat
vyhraje, bude se muset vrátit do kraje, který už porušil všechna
nepsaná pravidla, aby mi poděkoval, a on je nyní porušuje taky,
rovněž aby mi poděkoval. A dochází mi, že mi tentokrát Mlat lebku
kamenem neroztříští.
„Kordeto!“ Catův hlas se ozývá z větší blízkosti. Podle bolesti,
kterou v něm slyším, poznávám, že už ji vidí ležet na zemi.
„Radši uteč, dívko v plamenech,“ říká Mlat.
Nepotřebuji, aby mi to říkal dvakrát. Otáčím se a zarývám
chodidla do upěchované půdy, jak prudce vyrážím od Mlata, Kordety
a zvuku Catova hlasu. Teprve v lese se na vteřinku zastavuji a
ohlížím se. Mlat mizí i s oběma velkými batohy přes okraj plošiny na
území, kde jsem ještě nebyla. Cato klečí u Kordety s oštěpem v ruce a
prosí ji, aby s ním zůstala. Za okamžik mu dojde, že je to zbytečné, že
ji nelze zachránit. Narážím do stromů, opakovaně si otírám krev,
která mi teče do oka, a prchám jako divoké, zraněné zvíře. Po
několika minutách slyším výstřel z děla a vím, že Kordeta zemřela a
Cato se jistě vydá po jedné z našich stop. Buď po Mlatově, nebo po
mé. Zmocňuje se mě hrůza, jsem oslabená zraněním na hlavě a celá
se chvěju. Vkládám do tětivy šíp, ale Cato dokáže mrštit oštěp skoro
stejně daleko, jako já dostřelím.
Uklidňuje mě jediná věc. Mlat má u sebe batoh s tím, co Cato
zoufale potřebuje. Kdybych si musela vsadit, hádala bych, že se vydá
za Mlatem, ne za mnou. Přesto nezpomaluji, když dobíhám k vodě.
Skáču do ní v botách a pachtím se po proudu. Stahuji si Routiny
ponožky, které jsem použila místo rukavic, a tisknu si je k čelu, abych
se pokusila zastavit krvácení, ale za pár minut jsou nasáklé krví.
Nějak se mi daří vrátit se do jeskyně. Protahuji se skulinou mezi
kameny, v šeru si stahuji z paže oranžový batoh, rozepínám přezku a
vysypávám jeho obsah na zem. Je v něm štíhlá krabička s injekční
stříkačkou. Bez váhání bodám jehlu do Peetovy ruky a vstřikuji mu
její obsah do svalu.
Zvedám si ruce k čelu a poté je spouštím do klína, rudé od krve.
Poslední věcí, kterou si pamatuji, je nádherný zelenostříbrný
motýl, který mi usedá na ohbí zápěstí.
2024 ©