K vědomí mě přivádí bubnování deště na střechu našeho příbytku.
Snažím se ale znovu usnout, protože jsem zachumlaná do teplého
kokonu přikrývek zpátky doma. Matně si uvědomuji bolest hlavy.
Poznávám, že spím už docela dlouho. Asi mám chřipku, a proto mohu
zůstat v posteli. Matčina ruka mě hladí po tváři a já ji neodstrkuji,
jako bych to udělala při plném vědomí, protože bych nechtěla, aby
věděla, jak moc toužím po jejím něžném dotyku. Jak moc se mi po ní
stýská, i když jí stále nedůvěřuji. Pak se ozývá hlas, cizí hlas, který
nepatří mé matce, a já dostávám strach.
„Katniss,“ říká ten hlas. „Katniss, slyšíš mě?“
Otvírám oči a pocit bezpečí se vytrácí. Nejsem doma s matkou.
Jsem v šeré, chladné jeskyni, bosé nohy mi mrznou i přes všechny
vrstvy oblečení a ve vzduchu se vznáší pach krve, který si nelze
s ničím splést. Do zorného pole připlouvá vyzáblá, bledá tvář
nějakého chlapce a po prvním úleku se začínám cítit přece jen o něco
lépe. „Peeto.“
„Ahoj,“ říká. „Jsem rád, že zase vidím tvoje oči.“
„Jak dlouho jsem byla mimo?“ ptám se.
„To nevím jistě. Vzbudil jsem se včera večer a ty jsi ležela, vedle
mě v docela strašidelné kaluži krve,“ říká. „Myslím, že jsi konečně
přestala krvácet, ale být tebou, ještě bych si radši nesedal ani nic
jiného.“
Opatrně zvedám ruku k hlavě a zjišťuji, že mám zavázané čelo. I
ten jednoduchý pohyb je na hranici mých sil. Peeta mi přikládá
k ústům láhev a já žíznivě lokám vodu. „Vypadáš dobře,“ říkám.
„Taky mi je o hodně líp. Ať už jsi mi píchla do ruky cokoliv,
zabralo to,“ odpovídá. „Dneska ráno mi otok na noze skoro úplně
splasknul.“
Nezdá se, že by se na mě zlobil za to, jak jsem ho oklamala, uspala
ho a pak se vydala na hostinu. Možná jsem ale jenom příliš vyčerpaná
a vyřídí si to se mnou později, až budu silnější. Prozatím se ke mně
chová s příkladnou něhou.
„Jedl jsi?“ ptám se.
„Bohužel jsem zhltl asi tři porce té koroptvice, než jsem si
uvědomil, že nám možná bude muset ještě nějakou dobu vydržet.
Neboj, zahajuji přísnou dietu,“ říká.
„Ne, to je dobře. Potřebuješ jíst. Brzy půjdu lovit,“ odpovídám.
„Moc brzy ne, ano?“ namítá. „Teď nech pro změnu chvíli mě,
abych se postaral o tebe.“
Zdá se, že v tomto ohledu nemám příliš na výběr. Peeta mě krmí
kousky koroptvice a hrozinkami a dává mi pít spoustu vody. Tře mi
nohy, abych se zahřála, a balí mi chodidla do bundy, než mi opět
vytahuje spací pytel až k bradě.
„Boty a ponožky máš pořád mokré a počasí v tom moc
nepomáhá,“ poznamenává. Slyším dunění hromu a štěrbinou mezi
kameny vidím, jak se po obloze klikatí blesky. Z řady otvorů ve
stropě kape voda, ale Peeta nad mou hlavou sestrojil stříšku
z plastové fólie.
„Zajímalo by mě, co vyprovokovalo tuhle bouři. Chci říct, kdo je
cíl?“ říká Peeta.
„Cato a Mlat,“ odpovídám bez rozmyslu. „Liška bude někde ve
své noře a Kordeta…, poranila mě a pak…,“ umlkám.
„Vím, že je Kordeta mrtvá. Viděl jsem to včera večer na obloze,“
říká Peeta. „Zabila jsi ji?“
„Ne. Mlat jí rozbil lebku kamenem,“ odpovídám.
„Klika, že nechytil i tebe,“ podotýká Peeta.
Vzpomínka na hostinu se vrací s plnou silou a mně se zvedá
žaludek. „Chytil. Ale nechal mě jít.“ Pak mu samozřejmě musím
vylíčit, co se stalo. Povídám mu věci, které jsem si nechávala pro
sebe, protože byl příliš nemocný, než aby se ptal, a já jsem stejně
nebyla připravená je znovu prožívat. Jako například o tom výbuchu,
o Routině smrti, o klukovi z Prvního kraje a o chlebu. To všechno
vyúsťuje v moje setkání s Mlatem a v jeho splátku za určitý typ
dluhu.
„Nechal tě jít, protože ti nechtěl nic dlužit?“ ptá se Peeta
nevěřícně.
„Ano. Nečekám, že tomu budeš rozumět. Vždycky jsi měl všeho
dostatek. Kdybys žil ve Sloji, nemusela bych ti to vysvětlovat,“
Odpovídám.
„A ani to nezkoušej. Zjevně jsem příliš tupý, než abych to
pochopil,“ říká.
„Je to jako s tím chlebem. Pořád se nedokážu přenést přes to, že ti
za něj dlužím,“ pokračuji.
„S jakým chlebem? Cože? Když jsme byli děti?“ ptá se. „Myslím,
že to můžeme nechat plavat. Vždyť jsi mi právě zachránila život.“
„Jenže ty jsi mě neznal. Nikdy jsme spolu nemluvili. Navíc se
vždycky nejhůř splácí první dar. Ani bych tu nebyla, kdybys mi
tenkrát nepomohl,“ říkám. „Proč jsi to vlastně udělal?“
„Proč? Ty víš proč,“ odpovídá Peeta. Pomalu vrtím hlavou.
„Haymitch říkal, že bude třeba tě dlouho přesvědčovat.“
„Haymitch?“ opakuji. „Co ten s tím má společného?“
„Nic,“ krčí rameny Peeta. „Takže Cato a Mlat, ano? Asi bychom
chtěli příliš mnoho, kdybychom si přáli, aby se navzájem
zlikvidovali.“
To pomyšlení mě však neuklidňuje. „Myslím, že by se nám Mlat
líbil. Ve Dvanáctém kraji bychom patrně byli přátelé,“ říkám.
„V tom případě doufejme, že ho zabije Cato, abychom to nemuseli
udělat my,“ opáčí Peeta ponuře.
Vůbec nechci, aby Cato zabil Mlata. Nechci, aby ještě někdo
musel zemřít. Jenže takové věci vítězové za žádných okolností
nesmějí v aréně říkat. Přes veškeré úsilí cítím, jak se mi oči zalévají
slzami.
Peeta se na mě ustaraně dívá. „Co se děje? Máš bolesti?“
Dávám mu jinou odpověď, protože je rovněž pravdivá, ale může
být chápána jako momentální slabost namísto slabosti trvalé a
nevyléčitelné. „Chci jít domů, Peeto,“ říkám plačtivě jako malé dítě.
„Půjdeš. Slibuji,“ konejší mě a sklání se ke mně, aby mě políbil.
„Já chci jít hned,“ dodávám.
„Něco ti povím. Teď usneš a bude se ti zdát o domově. A než se
naděješ, doopravdy tam budeš,“ říká. „Ano?“
„Ano,“ špitám. „Vzbuď mě, až budeš potřebovat, abych držela
hlídku.“
„Je mi fajn a jsem odpočinutý díky tobě i Haymitchovi. Kromě
toho, kdoví, jak dlouho to ještě potrvá?“ uzavírá.
Co vlastně myslí? Bouřku? Krátký oddech, který nám přináší?
Samotné hry? Nevím, ale je mi příliš smutno a jsem příliš unavená,
než abych se vyptávala.
Peeta mě budí večer. Déšť zesílil v liják, takže z míst ve stropě,
kudy předtím pouze kapalo, nyní stékají pramínky vody. Pod
nejsilnější Peeta umístil kotlík od vývaru a upravil plastovou fólii,
aby odkláněla nejhorší čůrky ode mne. Cítím se o něco lépe, mohu se
posadit, aniž by se mi příliš točila hlava, a mám hlad jako vlk. Stejně
jako Peeta. Je jasné, že čekal s jídlem, až budu vzhůru, a dychtí po
tom, abychom se do něj pustili.
Moc toho nezbývá. Dva kousky koroptvice, malá hromádka
kořínků a hrst sušeného ovoce.
„Neměli bychom si něco nechat na později?“ ptá se Peeta.
„Ne, dojíme to. Koroptvice stejně už moc dlouho nevydrží a to
poslední, co potřebujeme, je otrava ze zkaženého jídla,“ odpovídám a
rozděluji jídlo na dvě stejné hromádky. Snažíme se jíst pomalu, ale
oba jsme tak hladoví, že všechno zhltneme během dvou minut. Můj
žaludek to rozhodně neuspokojilo.
„Zítra půjdeme na lov,“ říkám.
„S tím ti moc nepomohu,“ podotýká Peeta. „Ještě nikdy jsem
nelovil.“
„Já budu lovit a ty vařit,“ říkám. „A taky můžeš něco sbírat.“
„Kéž by tam venku byl nějaký chlebový keř,“ zasní se „Chleba,
který mi poslali z Jedenáctého kraje, byl ještě teplý,“ říkám
s povzdychem. „Na, žvýkej tohle.“ Podávám mu mátové listy a sama
si jich taky pár vkládám do úst.
Skoro ani není vidět promítání na obloze, ale je dostatečně jasné,
abychom věděli, že dnes nezemřel nikdo další. Takže Cato a Mlat
svůj zápas dosud nevybojovali.
„Kam Mlat šel? Co je vlastně za Rohem hojnosti?“ ptám se Peety.
„Step. Kam až dohlédneš, je porostlá trávou zhruba do výšky
mých ramen. Nevím, některé trávy jsou možná obiloviny. Jsou tam
vidět různé odstíny. Nikde ale není žádná cesta,“ popisuje Peeta.
„Vsadím se, že něco bude obilí, a vsadím se, že Mlat ví přesně
které,“ odpovídám. „Byl ses tam podívat?“
„Ne. Nikomu se nechtělo stopovat Mlata v té trávě. Vypadala
docela zlověstně. Vždycky, když se na ni podívám, myslím jenom na
věci, které jsou v ní schované. Hadi, vzteklá zvířata, tekutý písek,“
vypočítává Peeta. „Může tam být cokoliv.“
Neříkám to nahlas, ale Peetova slova mi připomínají, jak nás doma
varují, abychom se nepouštěli za plot Dvanáctého kraje. Nemohu si
pomoct a na okamžik ho srovnávám s Hurikánem, který by v onom
poli kromě hrozby viděl i potenciální zdroj potravy. Jako Mlat. Ne že
by Peeta byl vyloženě slaboch a rozhodně prokázal, že není ani
zbabělec. O některých věcech ale zřejmě člověk příliš nepochybuje,
když jeho domov pořád voní po čerstvě pečeném chlebu, zatímco
Hurikán pochybuje o všem. Co by si Peeta myslel o neuctivém
žertování, jímž každodenně porušujeme zákon? Zděsilo by ho, co
říkáme o Panemu? Nebo Hurikánovy tirády proti Kapitolu?
„Možná je na tom poli chlebový keř,“ říkám. „Proto třeba Mlat
vypadá vypaseněji, než když hry začínaly.“
„Nebo má hodně štědré sponzory,“ napadá Peetu. „Zajímalo by
mě, co musíme udělat, aby nám Haymitch poslal trochu jídla.“
Povytahuji obočí, než si uvědomuji, že Peeta neví o vzkazu, který
mi Haymitch poslal přede dvěma dny. Jeden polibek se rovná
jednomu vývaru. To taky není věc, kterou mohu jen tak plácnout. Tím
bych naznačovala divákům, že naše romance je vymyšlená, aby
zahrála na jejich city, a výsledkem by bylo, že nedostaneme už nic
dalšího. Nějak uvěřitelně musím navázat tam, kde jsme přestali. Začít
něčím jednoduchým. Natahuji se k němu a beru ho za ruku.
„Patrně spotřeboval hodně prostředků na to, aby mi tě pomohl
uspat,“ poznamenávám uličnicky.
„Jo, pokud jde o tohle,“ říká Peeta a proplétá prsty s mými, „něco
takového už nikdy nezkoušej.“
„Nebo co?“ ptám se.
„Nebo… nebo…“ Nenapadá ho nic kloudného. „Dej mi minutku.“
„V čem je problém?“ říkám s úsměvem.
„Problém je v tom, že jsme oba naživu, což jenom posiluje tvoje
přesvědčení, že jsi udělala správnou věc,“ odpovídá Peeta.
„Ale já jsem udělala správnou věc,“ namítám.
„Ne! To neříkej, Katniss!“ Jeho sevření sílí, až mě od něj bolí
ruka, a do hlasu mu proniká skutečná zlost. „Kdybys pro mě zemřela,
neudělala bys mi žádnou laskavost. Rozumíš?“
Jeho naléhavost mě leká, ale vidím vynikající příležitost k tomu,
abychom dostali nějaké jídlo, a tak se snažím s Peetou držet krok.
„Možná jsem to dělala pro sebe, nenapadlo tě to někdy? Možná nejsi
jediný, kdo… kdo si dělá starosti o to…, jaké by to bylo, kdyby…“
Koktám. Se slovy to neumím tak jako Peeta. A za řeči mě znovu
zasahuje pomyšlení, že bych ho opravdu mohla ztratit i to, jak moc
nechci, aby zemřel. A nejde o sponzory ani o to, co se stane, až se
vrátíme domů. A taky nejde o to, že nechci být sama. Jde o něj.
Nechci ztratit toho chlapce s chlebem.
„Kdyby co, Katniss?“ ptá se tiše.
Přeju si, abych mohla zatáhnout závěsy a uzavřít tento okamžik
před všetečnými zraky Panemu. I kdyby to znamenalo, že přijdeme
o jídlo. Ať už cítím cokoliv, je to čistě moje věc.
„Tohle je přesně téma, kterému se mám podle Haymitche
vyhýbat,“ odpovídám neurčitě, ačkoliv Haymitch nikdy nic
podobného neříkal. Asi mě právě v tuto chvíli proklíná, že jsem
zkazila hru v tak citově vypjaté chvíli. Peeta ale nějak vrací míček do
hry.
„Tak si budu muset doplnit bílá místa sám,“ říká a přesouvá se ke
mně.
Tohle je první polibek, který si oba plně uvědomujeme. Ani jeden
nejsme omámeni nemocí či bolestí, ani nejsme v bezvědomí. Naše rty
nejsou horké od horečky ani studené od zimy. Tohle je první polibek,
při kterém skutečně cítím, jak se mi něco pohnulo v hrudi. Něco
teplého a zvědavého. Tohle je první polibek, který ve mně vyvolává
touhu po dalším.
Ten ale už nedostávám. Tedy, dostávám druhé políbení, ale jen
letmé a na špičku nosu, protože něco odpoutalo Peetovu pozornost.
„Zase ti krvácí rána. Radši si lehni, stejně je čas spát,“ říká.
Ponožky už mám dost suché na to, abych si je mohla vzít.
Přesvědčuji Peetu, ať si oblékne svoji bundu. Vlhký chlad mi proniká
až do morku kostí, takže on musí být napůl zmrzlý. Taky trvám na
tom, že si vezmu první hlídku, ačkoliv ani jeden nepovažujeme za
pravděpodobné, že by nás v tomhle počasí někdo napadl. Peeta ale
souhlasí jedině pod podmínkou, že budu taky ve spacím pytli, a já se
klepu tak silně, že nemá cenu něco namítat. V příkrém kontrastu
s nocí před dvěma dny, kdy jsem cítila, že je ode mě Peeta vzdálený
miliony kilometrů, si nyní naopak palčivě uvědomuji jeho
bezprostřední přítomnost. Uvelebujeme se a on mi podkládá jednu
paži pod hlavu namísto polštáře, zatímco druhou ochranářsky dává
přese mne, i když se chystá spát. Takhle mě už strašně dlouho nikdo
nedržel. Od chvíle, kdy zemřel můj otec a já jsem přestala věřit
matce, ve mně ničí paže nevyvolávaly takový pocit bezpečí.
Nasazuji si brýle a sleduji, jak na podlahu jeskyně pravidelně
dopadají kapky vody. Z jejich monotónního rytmu se mi klíží víčka a
několikrát nakrátko usínám. Vždycky se provinile budím, rozzlobená
sama na sebe. Po třech nebo čtyřech hodinách musím vzbudit Peetu,
protože nedokážu udržet oči otevřené. Podle všeho mu to nevadí.
„Až zítra přestane pršet, najdu pro nás místečko tak vysoko na
stromě, že se oba vyspíme v klidu,“ slibuji a okamžitě usínám.
Pokud jde o počasí, zítřek však není o nic lepší než dnešek. Liják
pokračuje, jako by nás tvůrci her chtěli všechny vyplavit. Hrom duní
tak mocně, že se chvěje celá zem. Peeta přesto zvažuje, že se vydá
ven hledat nějaké jídlo, ale já mu vysvětluji, že v takové bouřce by to
k ničemu nevedlo. Neuvidí ani na metr před sebe a jenom za pár
vteřin promokne až na kůži. Ví, že mám pravdu, ale žaludky se nám
bolestně svírají hladem.
Den se vleče, přichází večer a stále nenadchází žádná změna
počasí. Haymitch představuje naši jedinou naději, ale nic nám
neposílá, buď z nedostatku peněz – všechno teď stojí astronomické
částky –, nebo protože není spokojen s naším představením. Zřejmě
to druhé. Byla bych první, kdo by připustil, že dnes nepodáváme
strhující výkony. Hladovíme, jsme zesláblí od zranění a snažíme se,
aby se nám znovu neotevřely rány. Sedíme stulení k sobě ve spacáku,
to ano, ale z větší části proto, abychom se zahřáli. Ani jeden z nás
nedělá nic vzrušujícího, pokud nepočítáme občasné zdřímnutí.
Nejsem si vůbec jistá, jak bych měla přidat plyn v naší romantici.
Polibek minulý večer byl příjemný, ale bude vyžadovat menší
zamyšlení, jak se máme dostat k dalšímu. Ve Sloji jsou dívky, některé
z nich i dcery obchodníků, které těmito vodami proplouvají
s nadpozemskou lehkostí. Já jsem na to ale nikdy neměla příliš času
ani chuti. Polibek navíc stejně nestačí, protože kdyby ano, najedli
bychom se už včera večer. Instinkty mi napovídají, že Haymitch
nepožaduje jenom tělesné projevy. Chce něco osobnějšího. Takové
věci, jaké se ze mě snažil dostat, když jsme zkoušeli můj rozhovor.
V tom jsem hrozná, ale Peeta ne. Nejlepší možná bude, když ho
trochu rozpovídám.
„Peeto,“ začínám zlehka. „Při rozhovoru jsi říkal, že jsem se ti
odjakživa líbila. Kam až sahá to tvoje odjakživa?“
„Hm, tak moment. Asi k prvnímu dni školy. Bylo nám pět. Měla
jsi červené šaty a vlasy… ve dvou copech místo jednoho. Když jsme
čekali ve frontě, otec mi tě ukázal,“ vzpomíná Peeta.
„Tvůj otec? Proč?“ ptám se.
„Řekl: Vidíš tu holčičku? Chtěl jsem si vzít její matku, ale utekla
s horníkem,“ odpovídá Peeta.
„Cože? Ty si vymýšlíš!“ volám.
„Ne, je to pravda,“ ujišťuje mě Peeta. „Já na to: S horníkem? Proč
chtěla horníka, když mohla mít tebe? A on povídá: Protože když
zpívá…, utichají i ptáci, aby ho poslouchali.“
„To je pravda. Ptáci skutečně utichají. Tedy, utichali,“ přikyvuji.
Jsem ohromená a zvláštně dojatá tím, co pekař řekl kdysi Peetovi.
Napadá mě, že má vlastní neochota zpívat a odmítání hudby neplyne
ani tak z toho, že bych to považovala za ztrátu času. Možná mi jen
příliš připomíná otce.
„Toho dne při hodině zpěvu se učitelka zeptala, kdo umí Údolní
píseň. Ty ses hned přihlásila. Učitelka tě postavila na židli a ty jsi
nám zpívala. Přísahám, že všichni ptáci za okny tehdy taky zmlkli,“
vypráví Peeta.
„Ale prosím tě,“ směju se.
„Ne, takhle to bylo. A když jsi dozpívala, věděl jsem, že jsem
ztracený, stejně jako tvoje matka,“ říká Peeta. „Dalších jedenáct let
jsem se snažil sebrat odvahu, abych tě oslovil.“
„Bezúspěšně,“ dodávám.
„Bezúspěšně. Takže svým způsobem byla klika, když při sklizni
vytáhli z osudí moje jméno,“ uzavírá Peeta.
Několik vteřin jsem jen pošetile šťastná, ale pak ve mně získává
navrch zmatek. Protože bychom si měli tyhle věci vymýšlet; hrát, že
jsme zamilovaní, ne opravdu být. Jenže Peetův příběh zní pravdivě.
To o mém otci a ptácích. A opravdu jsem první den školy zpívala,
ačkoliv už si nevzpomínám na tu píseň. A pokud šlo o ty červené
šaty…, ty jsme opravdu měly, po mně je ještě nosila Prim, dokud se
po otcově smrti opakovaným praním nerozpadly.
Taky by to vysvětlilo další věc. Proč Peeta riskoval výprask, aby
mi mohl dát chleba toho hrozného hladového dne. Jsou-li tedy
pravdivé tyhle detaily…, může to být pravda celé?
„Máš… pozoruhodnou paměť,“ říkám zajíkavě.
„O tobě si pamatuji všechno,“ odpovídá Peeta a zastrkuje mi za
ucho uvolněný pramen vlasů. „To ty sis mě nikdy nevšímala.“
„Všímám si tě teď,“ namítám.
„Tady nemám moc konkurentů,“ podotýká.
Chci se odtáhnout a znovu zatáhnout závěsy, ale vím, že nemohu.
Jako bych slyšela Haymitchův naléhavý šepot: „Řekni to! Řekni to!“
Ztěžka polykám a dostávám ze sebe potřebná slova: „Ty nemáš
moc konkurentů nikde.“ A tentokrát se k němu nakláním já.
Naše rty se sotva dotýkají, když se ozývá klapnutí a oba
nadskakujeme. Zvedám luk se šípem připraveným k výstřelu, ale nic
dalšího už neslyšíme. Peeta vyhlíží mezi kameny a zavýskne. Než ho
stačím zadržet, vybíhá do deště a něco mi podává, Stříbrný padáček
připevněný ke košíku. Okamžitě koš otvírám a uvnitř na nás čekají
hody – čerstvé housky, kozí sýr, jablka a nejlepší ze všeho, polévková
mísa s tím neuvěřitelným dušeným skopovým na divoké rýži. Přesně
s tím jídlem, o kterém jsem Caesaru Flickermanovi řekla, že na mě
v Kapitolu udělalo největší dojem.
Peeta se souká zpátky do jeskyně a září jako sluníčko. „Haymitche
asi konečně unavilo, že musí sledovat, jak hladovíme.“
„Asi,“ odpovídám.
V duchu ale slyším Haymitchova samolibá, byť mírně podrážděná
slova: „Ano, tohle od tebe chci, drahoušku.“