Aréna smrti: kapitol 25

Mutanti. O tom není pochyb. Tyhle muty jsem ještě neviděla, alerozhodně nejde o normální zvířata. Podobají se obrovským vlkům, alekterý vlk doskočí na zadní končetiny a snadno na nich udržírovnováhu? Který vlk mává přední prackou na zbytek smečky, jakoby měl zápěstí? Těchto věcí si všímám na dálku. Jsem si jistá, žezblízka se odhalí jejich ještě hrozivější vlastnosti.Cato míří přímou čarou k Rohu hojnosti a já ho bez váhánínásleduji. Pokud si myslí, že jde o nejbezpečnější místo, proč bycho tom měla pochybovat? A i kdybych dokázala doběhnout kestromům, Peeta se zraněnou nohou by jim nikdy nedokázaluniknout… Peeta! Právě jsem položila ruce na kovový bok rohu,když si uvědomuji, že jsem součástí týmu. Peeta je asi patnáct metrůza mnou a kulhá, jak nejrychleji dokáže, ale mutové ho rychledohánějí. Vysílám do smečky šíp a jeden z tvorů se hroutí k zemi, alejeho místo ihned zaplňuje řada náhradníků.Peeta na mě mává, abych vyšplhala nahoru. „Na roh, Katniss!Rychle!“Má pravdu. Na zemi neochráním ani jednoho z nás. Začínámšplhat za pomoci rukou i nohou. Povrch z ryzího zlata byl vytvořentak, aby se podobal spletenému rohu, který plníme při sklizni, takže tujsou drobné rýhy a vyvýšeniny, které usnadňují šplhání. Po dnu naslunci je ale kov na dotyk tak horký, až se bojím, že mi na rukáchnaskáčou puchýře.Cato leží na jedné straně na vrcholu rohu, sedm metrů nad zemí,lapá po dechu a dívá se přes okraj. Teď mám příležitost ho vyřídit.Zastavuji se v polovině cesty, k vrcholu a přikládám k tětivě další šíp,ale zrovna když se ho chystám vypustit, slyším Peetův výkřik. Otáčímse a vidím, že právě dokulhal k okraji rohu a mutové jsou muv patách.244„Polez!“ křičím. Peeta začíná šplhat, jenže jeho postupnezpomaluje pouze zraněná noha, ale i nůž v jeho ruce. Střílím šíp dochřtánu prvního muta, který položí pracky na kov. Umírající tvor seještě ohání tlapou a nechtěně otvírá rány na tělech několika svýchspolečníků. Tehdy si poprvé lépe všímám jeho drápů. Jsou desetcentimetrů dlouhé a ostré jako břitva.Peeta už je u mě. Chytám ho za paži a táhnu ho s sebou. Vtom sivzpomínám na Cata a podívám se vzhůru, ale Cato zápasí sezáchvatem křečí a zjevně si všímá daleko víc mutů než nás.Vykašlává ze sebe cosi nesrozumitelného. Funění a vrčení mutů takynijak nepomáhá.„Cože?“ křičím na něj.„Ptal se, jestli umějí šplhat,“ odpovídá Peeta a obrací moupozornost zpátky k úpatí rohu.Mutové se srocují a znovu se stavějí na zadní končetiny, což jimdodává podivně lidský vzhled. Všichni mají hustý kožich, někteříz rovných chlupů, jiní z vlnitých, a jejich barva nabývá různýchodstínů od uhlově černé po plavou. Je na nich ještě něco dalšího,z čeho se mi ježí chloupky v zátylku, ale nedokážu to přesně určit.Přikládají čenichy k rohu, očichávají a olizují kov, škrábouprackami do jeho povrchu a vydávají pronikavá štěknutí. Takhle sejistě dorozumívají, protože smečka ustupuje, jako by si dělala místo.Pak se jeden z nich, středně velký mut s hedvábnými vlnami plavýchchlupů, rozbíhá a skáče na roh. Musí mít neuvěřitelně silné zadníkončetiny, protože dopadá pouhé tři metry pod námi. Růžové rtyodhaluje v krutém úšklebku. Zlomek vteřiny zůstává nehybně namístě a právě v tu chvíli mi dochází, co mi na těch mutech nesedí.Zelené oči, které mě propalují pohledem, se vůbec nepodobají očímpsů, vlků či jakékoliv jiné psovité šelmy, jakou jsem kdy viděla. Jdejednoznačně o lidské oči. Jakmile si to uvědomím, všímám si ještěobojku s číslem 1 vykládaného drahokamy a najednou je mi všechnojasné. Plavé vlasy, zelené oči, to číslo… Je to Třpytka.Ze rtů se mi dere výkřik a mám co dělat, abych udržela šípu tětivy. Čekala jsem na další jistou ránu a až příliš jasně jsem siuvědomovala, jak se tenčí má zásoba šípů. Čekala jsem, až zjistím,jestli ti tvorové opravdu umějí šplhat. I když teď vidím, že mut začíná245sjíždět dolů, protože se nedokáže zachytit na kovovém povrchu rohu,a i když slyším, jak jeho dlouhé drápy skřípají po zlatě jako nehty potabuli, střílím mu šíp do krku. Jeho tělo se zachvěje a se zaduněnímdopadá na zem.„Katniss?“ Na paži cítím Peetovo sevření.„To je ona!“ vypravuji ze sebe.„Kdo?“ ptá se Peeta.Rozhlížím se po smečce a všímám si různé velikosti a barevjednotlivých zvířat. To malé s červeným kožichem a jantarovýmaočima… Liška! Támhle, s popelavými vlasy a oříškově hnědýmaočima je ten chlapec z Devátého kraje, který zemřel, když jsme sepřetahovali o batoh! A nejhorší ze všech je nejmenší mut s tmavělesklým kožichem, obrovskýma hnědýma očima a obojkem, nakterém je ze slámy spleteno číslo 11. Má nenávistně vyceněné zuby.Routa…„Co je, Katniss?“ Peeta mi cloumá ramenem.„To jsou oni. Všichni. Ostatní. Routa, Liška a… všichni ostatnísplátci,“ koktám.Slyším, jak Peeta zalapá po dechu. I on je poznává. „Co s nimiprovedli? Nemyslíš si přece…, že by to mohly být jejich skutečnéoči?“Oči jsou tím posledním, co mi dělá starosti. Co jejich mozky? Dalijim vzpomínky skutečných splátců? Naprogramovali je k nenávistivůči nám, protože jsme přežili a oni byli tak bezohledně zavražděni?A ti, které jsme zabili my… Věří, že mají šanci pomstít svou vlastnísmrt?Než stačím vyjádřit tyto myšlenky, mutové se opět pouštějí doútoku na roh. Rozdělili se do dvou skupin po stranách rohu a odrážejíse mocnýma zadníma nohama, aby se k nám pokusili doskočit. Jenkousek od mé ruky cvaknou zuby a slyším Peetův výkřik. Cítím, jakmnou škube a jak mě kombinovaná váha Peety a jednoho z mutůtáhne ke straně. Nebýt mé sevřené paže, už bych ležela na zemi, ale itakhle mám co dělat, abych nás oba udržela na oblém rohu. Blíží sedalší bývalí splátci.„Zabij to, Peeto! Zabij to!“ křičím, a ačkoliv pořádně nevidím, cose děje, vím, že Peeta jistě tvora bodl nožem, protože se tíha246zmenšuje. Dokážu ho vytáhnout zpátky na roh a suneme se k vrcholu,kde čeká to menší ze dvou zel.Cato se ještě pořád nezvedl na nohy, ale už dýchá pomaleji a jávím, že se brzy vzpamatuje natolik, aby nás shodil dolů. Beru dalšíšíp, ale tím nakonec vyřizuji jiného muta. To musel být jistě Mlat.Kdo jiný by vyskočil takhle vysoko? Na zlomek vteřiny cítím úlevu,protože jsme konečně vyšplhali mimo jejich dosah, a právě seobracím čelem ke Catovi, když něco strhává Peetu od mého boku.Jsem si jistá, že ho dostala smečka mutů, dokud mi na obličejnedopadá jeho krev.Přede mnou stojí Cato, téměř na samém okraji rohu, a drží Peetuv kravatě, takže Peeta nemůže dýchat. Pokouší se vymanit z Catovachvatu, ale jen chabě, jako by se nedokázal rozhodnout, jestli jedůležitější dýchat, nebo se pokusit zastavit krvácení z rány na lýtku,kterou mu způsobil mut.Mířím jedním z posledních dvou šípů na Catovu hlavu, protoževím, že by na jeho trup ani končetiny neúčinkoval. Nyní vidím, že mácelé tělo pokryto přilnavou sítí. Nějaká kvalitní zbroj z Kapitolu.Tohle měl v batohu na hostině? Zbroj na ochranu před mými šípy?V každém případě mu opomněli poslat kryt na obličej.Cato se jen směje. „Střel mě a spadneme oba.“Má pravdu. Jestli ho zastřelím a on se zřítí mezi muty, Peeta jistězahyne s ním. Dospěli jsme do patové situace. Nemohu zastřelit Cata,aniž bych zároveň nezabila Peetu. On nemůže zabít Peetu, aniž by sinevysloužil šíp do mozku. Stojíme jako sochy a oba hledáme nějakoucestu ven.Moje svaly jsou tak napjaté, že mám pocit, jako by měly každouvteřinou prasknout. Mám pevně zaťaté zuby. Mutové utichají a jáslyším jen bušení krve ve zdravém uchu.Peetovi modrají rty. Jestli něco neudělám rychle, udusí se a já hoztratím. Cato pak asi použije jeho tělo jako zbraň proti mně. Vlastnějsem si jistá, že přesně takový je Catův plán, protože se sice přestalsmát, ale rty mu zvlnil vítězoslavný úšklebek.Jako v posledním vzepětí sil Peeta zvedá prsty, od kterých muodkapává krev z nohy, ke Catově paži. Nesnaží se však vysvobodit.Jeho ukazováček se naklání ke straně a naznačuje křížek na hřbetě247Catovy ruky. Cato to gesto pochopí přesně vteřinu po mně. Poznávámto podle toho, jak mu úsměv mizí z tváře. To už je ale pro něj pozdě,protože v tu chvíli se mu do ruky zabodává můj šíp. Vykřikuje areflexivně pouští Peetu, který do něj prudce vráží. Na krátký, hrozivýokamžik se domnívám, že oba přepadnou přes okraj. Vrhám sekupředu a chytám Peetu, zatímco Cato ztrácí rovnováhu na kovukluzkém od krve a řítí se k zemi. Slyšíme, jak dopadá i jak si přitomvyráží dech, a vzápětí na něj útočí mutové. Peeta a já držíme jedendruhého a čekáme na výstřel z děla, na konec soutěže i navysvobození. Nic se však neděje. Zatím ne. Protože tohle jevyvrcholení Hladových her a diváci očekávají show.Nedívám se, ale slyším vrčení a bolestné vytí, zvířecí i lidské,když Cato bojuje se smečkou mutů. Nechápu, jak může být dosudnaživu, dokud si neuvědomuji, že ho od krku po kotníky chrání zbroj.Možná nás čeká převelice dlouhý večer. Cato taky má u sebe nůž čimeč, který měl schovaný v oděvu, protože se občas ozývá smrtelnývýkřik muta nebo cinknutí kovu o kov, když ostří Catovy zbraněnaráží do zlatého rohu. Boj se přesunuje kolem Rohu hojnosti a jávím, že se Cato jistě pokouší o jediný manévr, který by mu mohlzachránit život – vrátit se kolem špice rohu a vylézt znovu k nám.Nakonec je však přes svoji pozoruhodnou sílu a obratnost poražen.Netuším, jak dlouho to trvalo, možná celou hodinu, ale nakonecCato padá k zemi a slyšíme, jak ho mutové vlečou do Rohu hojnosti.Teď ho vyřídí, pomyslím si. Stále se však neozývá výstřel z děla.Padá noc a hraje hymna, ale na nebi se neobjevuje Catův obrázek.Přes stěny rohu k nám doléhají jen tlumené steny. Ledový vítrvanoucí přes prostranství mi připomíná, že hry ještě neskončily,všechno se může táhnout kdovíjak dlouho a stále nemáme zaručenévítězství.Obracím svou pozornost k Peetovi a zjišťuji, že mu silně krvácínoha. Všechny zásoby i batohy zůstaly u jezera, kde jsme je nechali,když jsme prchali před muty. Nemám s sebou obvaz ani nic jiného,čím bych zastavila to krvácení z lýtka. Chvěju se sice v pronikavémvětru, ale strhávám ze sebe bundu, svlékám si košili a co nejrychlejise vracím do bundy. I po krátké chvilce mi neovladatelně cvakajízuby.248Peetův obličej je v měsíčním svitu popelavě šedý. Pokládám ho azkoumám jeho zranění. Přes prsty mi stéká teplá, lepkavá krev. Tadyobyčejný obvaz nestačí. Párkrát jsem viděla, jak má matka používáškrticí obvaz a pokouším se ji napodobit. Odřezávám rukáv košile,omotávám ho Peetovi dvakrát pod kolenem a vážu poloviční uzel.Nemám klacík, a tak beru poslední šíp, zasunuji ho do smyčky autahuji, jak si troufám nejvíce. Je to riskantní postup, protože Peetamůže přijít o nohu, ale když to porovnám s bezprostředně hrozícímnebezpečím smrti, co mi zbývá jiného? Obvazuji ránu zbytkem košilea lehám si vedle něj.„Neusínej,“ říkám mu. Nevím jistě, jestli je to přímo lékařskéopatření, ale děsí mě, že kdyby usnul, už se nemusí vzbudit.„Je ti zima?“ ptá se. Rozepíná si bundu a já se k němu tisknu,zatímco ji ovinuje kolem mě. Je mi o něco tepleji, když se navzájemzahříváme pod dvěma vrstvami oblečení, ale noc teprve začíná.Teploty ještě klesnou. Už teď vnímám, jak se Roh hojnosti, který měpři prvním výstupu tak pálil, pomalu mění v led.„Cato ještě pořád může vyhrát,“ šeptám Peetovi.„Tomu nevěř,“ odpovídá a přetahuje mi přes hlavu kapuci. Chvějese však ještě silněji než já.Další hodiny jsou nejhorší v mém životě a to, když se nad tímzamyslíte, je co říct. Samotná zima by jako mučení stačila, aleskutečnou noční můrou je Catovo sténání, škemrání a nakonec, už jennaříkání. Po velice krátké době je mi úplně jedno, kým je nebo coudělal. Chci jen, aby jeho utrpení skončilo.„Proč ho prostě nezabijou?“ ptám se Peety.„Víš přece proč,“ říká a tiskne mě k sobě.A opravdu to vím. Teď žádný divák nepřestane sledovat televizníobrazovku. Z hlediska tvůrců her jde o vyvrcholení zábavy.Vleče se to stále dál, až Catovy zvuky zcela zaplavují mou mysl,blokují mé vzpomínky i naději na zítřek, vymazávají všechno kroměsoučasnosti, v jejíž nezměnitelnost pomalu začínám věřit. Už nikdynepoznám nic než chlad, strach a trýznivé naříkání umírajícíhochlapce.Peeta začíná usínat a já pokaždé křičím jeho jméno stále hlasitěji ahlasitěji, protože jestli mi teď zemře, vím, že se úplně zblázním.249Bojuje se spánkem, patrně spíš kvůli mně než kvůli sobě, a je to proněj těžké, protože bezvědomí by pro něj bylo určitým vysvobozením.Adrenalin, který mi koluje v těle, by mi ale nikdy nedovolil usnout,takže ho nemohu nechat odejít. Prostě nemohu.Jediný náznak ubíhajícího času představuje nebe, na kterém sepomalu posunuje měsíc. Peeta na něj ukazuje a trvá na tom, abychuznala, že postupuje, a občas na krátký okamžik cítím záblesk naděje,než mě opět pohltí muka noci.Konečně slyším, jak mi Peeta šeptá, že vychází slunce. Otvírámoči a zjišťuji, že hvězdy blednou ve světle rozbřesku. Taky vidím, žePeetovi z obličeje vyprchala veškerá barva. Že mu zbývá už jen máločasu. A vím, že ho musím dostat zpátky do Kapitolu.Dosud však nezazněl výstřel z děla. Tisknu zdravé ucho k rohu arozeznávám chabý Catův hlas.„Myslím, že je blíž u ústí, Katniss. Dokážeš ho zastřelit?“ ptá sePeeta.Jestli je někde u ústí rohu, snad bych ho mohla zasáhnout. V tutochvíli by šlo o akt milosrdenství.„Poslední šíp je ve tvém škrticím obvazu,“ říkám.„Tak ho nepromrhej,“ odpovídá Peeta, rozepíná bundu a pouštímě.Beru si šíp a utahuji obvaz, jak nejvíc mé zmrzlé prsty dokážou.Mnu si dlaně o sebe, abych v nich obnovila krevní oběh. Plazím sek okraji rohu a nahlížím přes něj. Cítím, jak mě Peeta přidržuje,abych se nepřevážila.Chvilku trvá, než v chabém světle a v krvavé změti rozeznávámCata. Pak syrový kus masa, které kdysi bývalo mým nepřítelem,vydává zvuk, a já vidím, kde má ústa. A myslím, že slovo, které sesnaží pronést, zní: prosím.Vystřeluji šíp do jeho lebky: ne z pomstychtivosti, ale z lítosti.Peeta mě vytahuje zpátky nahoru. Držím luk, ale toulec už mámprázdný.„Dostala jsi ho?“ šeptá.V odpověď se ozývá výstřel z děla.„Tak jsme vyhráli, Katniss,“ říká dutě.250„Třikrát sláva,“ vypravuji ze sebe, ale v mém hlase nezní žádnáradost z vítězství.Na prostranství se objevuje otvor v zemi a zbývající mutové do nějjako na povel skáčou. V další chvíli mizí a země se nad nimi opětuzavírá.Čekáme, až vznášedlo odnese Catovy ostatky a až zazní vítěznéfanfáry, ale nic se neděje.„Hej!“ křičím vzhůru. „Co se děje?“ Jedinou odpovědí je švitořeníprobouzejících se ptáků.„Možná to je kvůli tělu. Možná bychom se od něj měli vzdálit,“napadá Peetu.Snažím se vzpomenout si, jestli se člověk musí vzdálit od tělaposledního poraženého protivníka. Jsem příliš omámená, než abych sibyla jistá, ale jaký jiný důvod by odkládání fanfár mohlo mít?„Dobře. Myslíš, že dojdeš k jezeru?“ ptám se.„Zkusím to,“ říká Peeta. Pomalu slézáme z rohu a padáme na zem.Jestli mám i já takhle ztuhlé končetiny, jak se Peeta vůbec můžehýbat? Zvedám se jako první a protahuji paže i nohy, dokud senecítím dost silná, abych ho mohla podepřít. Nějak se nám daří vrátitse k jezeru. Nabírám do dlaní studenou vodu, aby se Peeta mohlnapít, a pak i pro sebe.Reprodrozd vydává dlouhé, tiché hvízdnutí a do očí mi vhrknouslzy úlevy, když se objevuje vznášedlo a odnáší Catovo tělo. Teďodvezou i nás. Teď můžeme jít domů.Pořád se ale nic neděje.„Na co čekají?“ říká Peeta slabě. Po uvolnění tlakového obvazu anámaze, s níž se dovlekl k jezeru, se jeho rána opět otevřela.„Nevím,“ krčím rameny. Ať už čekají na cokoliv, nemohupřihlížet, jak Peeta krvácí. Vstávám, abych našla nějaký klacík, atakřka okamžitě nacházím šíp, který se odrazil od Catovy zbroje.Poslouží stejně dobře jako první. Skláním se, abych ho zvedla, kdyžse arénou rozléhá hlas Claudia Templesmithe.„Zdravíme poslední soutěžící sedmdesátých čtvrtých Hladovýchher. Původní úprava pravidel byla zrušena. Podrobnější přezkoumáníodhalilo, že lze povolit jen jednoho vítěze,“ oznamuje. „Hodně štěstía ať vás stále doprovází štěstěna.“251Ozývá se krátké zašumění a dál nic. Nevěřícně zírám na Peetu apomalu mi dochází pravda. Nikdy nás neměli v úmyslu nechat naživuoba. Tohle všechno vymysleli tvůrci her, aby zaručili tonejdramatičtější vyvrcholení her v dějinách. A já jsem jim na toskočila.„Když se nad tím zamyslíš, není to tak překvapivé,“ říká tišePeeta. Dívám se, jak se namáhavě zvedá na nohy. Pak se vydává kemně, jako ve zpomaleném záběru, a vytahuje zpoza opasku nůž…Než si vůbec uvědomuji, co dělám, mířím mu přímo na srdcešípem. Peeta povytahuje obočí a já vidím, že jeho nůž obloukemodlétá do jezera, kde se nad ním se šplouchnutím zavírá hladina.Odhazuji zbraň a ustupuji. Ve tváři rudnu hanbou.„Ne,“ říká Peeta. „Udělej to.“ Kulhá ke mně a tiskne mi luk zpátkydo ruky.„Nemohu,“ protestuji. „Nejde to.“„Musíš. Než pošlou zpátky ty muty nebo něco jiného. Nechcizemřít jako Cato,“ říká.„Tak zastřel ty mě,“ odsekávám vztekle a podávám mu zbraň.„Zastřel mě, vrať se domů a žij s tím vědomím až do smrti!“ Za řečisi uvědomuji, že okamžitá smrt by znamenala ten lehčí úděl.„Víš, že to neumím,“ říká Peeta a odhazuje luk. „Dobře, stejnězemřu dřív.“ Sklání se a strhává si z nohy obvaz, takže odstraňujeposlední bariéru krvácení.„Ne, nesmíš se zabít,“ křičím. Klečím vedle něj a zoufale se musnažím přitisknout obvaz zpátky na ránu.„Katniss,“ říká. „Tohle chci.“„Nenecháš mě tady samotnou,“ odpovídám. Protože jestli zemře,nikdy se nevrátím domů, aspoň ne doopravdy. Strávím zbytek životav aréně a budu se pořád pokoušet vymyslet nějaké, řešení.„Poslouchej,“ říká a staví mě na nohy. „Oba víme, že musejí mítvítěze. To může být jen jeden z nás. Prosím, nebraň se tomu. Kvůlimně.“ A pokračuje tím, jak mě miluje a co by byl život beze mě, alejá ho přestávám poslouchat, protože mi v hlavě stále znějí jehopředchozí slova.Oba víme, že musejí mít vítěze.252Ano, musejí mít vítěze. Bez vítěze tvůrcům celé hry vybuchnoupřímo do tváře. Zklamali by Kapitol. Možná by je čekala i poprava,pomalá a bolestná smrt, kterou by kamery přenášely na všechnyobrazovky po celé zemi.Kdybychom měli s Peetou zemřít oba, nebo kdyby si tvůrci hermysleli, že zemřeme…Mé prsty neobratně zápolí s váčkem u opasku. Peeta si všímá, codělám, a svírá mi zápěstí. „Ne, to ti nedovolím.“„Důvěřuj mi,“ šeptám. Dlouhou chvíli mi hledí do očí a nakonecmě pouští. Otvírám váček a sypu mu do dlaně několik lžiček bobulí.Pak si beru svůj podíl. „Na tři?“Peeta se ke mně sklání a velice něžně mě líbá. „Na tři,“ opakuje.Postavíme se zády k sobě a držíme se za ruce.„Natáhni dlaň před sebe. Chci, aby je všichni viděli,“ říká.Narovnávám prsty a tmavé bobule se lesknou na slunci. StisknuPeetovi dlaň jako znamení i na rozloučenou a začínáme počítat.„Jedna.“ Možná se mýlím. „Dvě.“ Možná je jim fuk, jestli zemřemeoba. „Tři!“ Je příliš pozdě na to, abych si to rozmyslela. Zvedám siruku k ústům a naposledy se rozhlížím po světě. Bobule se zrovnadotkly mých rtů, když začínají hrát trumpety.Do fanfár zoufale křičí hlas Claudia Templesmithe: „Přestaňte!Přestaňte! Dámy a pánové, s potěšením vám představuji vítězesedmdesátých čtvrtých Hladových her, Katniss Everdeenovou a PeetuMellarka! Zde jsou – splátci z Dvanáctého kraje!“