Vyplivuji bobule a otírám si jazyk o cíp košile, abych se ujistila, že
na něm neulpěla žádná šťáva. Peeta mě táhne k jezeru, kde si oba
vyplachujeme ústa vodou a pak se hroutíme jeden druhému do
náruče.
„Nespolkl jsi žádné?“ ptám se ho.
Vrtí hlavou. „A ty?“
„Kdyby ano, asi bych už byla mrtvá,“ odpovídám. Vidím, jak se
jeho rty hýbají, ale neslyším ho přes ryk davů v Kapitolu, který nám
posílají živě do reproduktorů.
Nad hlavou se nám zhmotňuje vznášedlo a spouštějí se z něj dva
žebříky, ale já ani za nic nehodlám Peetu pustit. Objímám ho paží a
pomáhám mu vstát. Oba pokládáme nohu na první příčku žebříku.
Elektrický proud nás znehybňuje na místě, ale tentokrát jsem ráda,
protože si opravdu nejsem jistá, jestli by se Peeta udržel po celou
cestu. A protože se dívám dolů, vidím, že nám sice znehybněly svaly,
ale nic nebrání krvácení z Peetovy z nohy. Jakmile se za námi zavírají
dveře a vypne se elektrický proud, Peeta samozřejmě hned padá
v bezvědomí k zemi.
Stále mu prsty svírám bundu tak pevně, že když ho odnášejí,
bunda povoluje a mně zůstává v ruce kus tmavé látky. Začínají se mu
věnovat lékaři ve sterilně bílých pláštích, rouškách a rukavicích,
připraveni na operaci. Peeta leží na stříbrném stole bledý a nehybný,
na všechny strany z něj vystupují trubičky a dráty a já na okamžik
zapomínám, že hry skončily. Vnímám lékaře jako další hrozbu, jako
novou smečku mutů, která se ho snaží zabít. Vytřeštěně se za ním
vrhám, ale chytají mě a vlečou mě do jiné místnosti, kde mě zavírají
za prosklenými dveřmi. Buším do skla a z plných plic ječím. Nikdo si
mě nevšímá kromě nějakého kapitolského sluhy, který se objevuje za
mnou a nabízí mi pití.
Klesám na podlahu s obličejem u dveří a nechápavě civím na
křišťálovou sklenici ve své ruce. Je ledově chladná a plná
pomerančového džusu. S brčkem s nabíraným bílým paraplíčkem. Jak
nepatřičně vypadá v mé krvavé, špinavé ruce s hlínou za nehty a
poseté jizvami. V ústech se mi z pomerančové vůně sbíhají sliny, ale
odkládám sklenici na zem, protože nedůvěřuji ničemu tak čistému a
krásnému.
Přes sklo vidím, jak lékaři běhají kolem Peety a mračí se
soustředěním. Vidím, jak do něj trubičkami pumpují nějaké tekutiny,
sleduji stěnu z ukazatelů a světélek, která mi nic neříkají. Nevím to
jistě, ale mám dojem, že měl Peeta dvakrát zástavu srdce.
Jako bych byla zpátky doma a přinesli k nám beznadějně
potrhaného člověka po výbuchu v dole nebo ženu, která již třetím
dnem rodí, nebo vyhladovělé dítě zápasící se zápalem plic a má
matka a Prim měly ve tvářích úplně stejné výrazy. Je čas, abych
utekla do lesa, abych se schovala mezi stromy, dokud pacient
nezemře a v jiné části Sloje mu kladivy neztlučou rakev. Tady mě
však vězní stěny vznášedla a stejná síla, která drží milované osoby
kolem umírajícího. Kolikrát už jsem je viděla v kruhu kolem našeho
kuchyňského stolu a myslela si: Proč neodejdou? Proč tu zůstávají?
Teď už to vím. Nemají na výběr.
Trhám sebou, když zachycuji něčí pohled, vzdálený jen několik
centimetrů od mé tváře, a pak si uvědomuji, že to je odraz mého
vlastního obličeje ve skle. Nepříčetný pohled, vpadlé tváře,
rozcuchané a slepené vlasy. Vypadám jako vzteklé zvíře, neochočené
a zcela šílené. Není divu, že se ode mne všichni drží stranou.
V další chvíli přistáváme na střeše Výcvikového centra a odnášejí
Peetu, ale mě nechávají za dveřmi. Vrhám se s jekem proti sklu a
myslím, že jsem opodál zahlédla záblesk růžových vlasů. To musí být
Cetkie… Cetkie mě jistě jde zachránit. Pak mě zezadu bodá jehla.
Po probuzení se nejprve bojím pohnout. Celý strop září měkkým
žlutým světlem a já vidím, že ležím v místnosti, kde není nic kromě
mé postele. Nevidím žádné dveře ani okna. Vzduch je cítit ostrou
vůní dezinfekce. Z pravé paže mi vychází několik trubic, které mizí
ve stěně za mnou. Jsem nahá, ale zakrývá mě hebké ložní prádlo.
Opatrně zvedám levou paži nad přikrývku. Nejenže jsem umytá, ale
nehty mám upilované do podoby dokonalých oválků a jizvy od
popálenin jsou zcela vybledlé. Dotýkám se tváře, rtů i nerovné jizvy
nad obočím, a právě si projíždím čisté vlasy, když ohromeně
znehybním. Opatrně si mnu levý boltec. Ne, nebyla to iluze. Znovu
slyším.
Zkouším se posadit, ale široký popruh kolem pasu mi neumožňuje
víc, než abych se zvedla o pár centimetrů nad prostěradlo. Zmocňuje
se mě panika a snažím se vysoukat zpod omezujícího popruhu, když
tu část stěny popojede do strany a dovnitř vstupuje ta rusovlasá
avoxská dívka s podnosem. Pohled na ni mě uklidňuje a přestávám se
snažit o únik. Chci jí položit milion otázek, ale bojím se, že bych jí
přílišnou přátelskostí nadělala potíže. Jistě mě bedlivě sledují.
Pokládá mi tác na stehna a tiskne tlačítko, které mě zvedá do sedu.
Zatímco mi upravuje polštáře, dovoluji si jednu otázku. Říkám ji
nahlas, tak jasně, jak můj ochraptělý hlas zvládne, aby v tom nikdo
nemohl vidět nic tajného. „Přežil Peeta?“ Přikyvuje, vkládá mi do
dlaně lžičku a já cítím, že má radost.
Možná si nakonec přece jen nepřála moji smrt. A Peeta žije. Jistě –
musel přežít, při všem tom nákladném vybavení, které tu mají. Přesto
jsem si až dosud nebyla jistá.
Dívka odchází, dveře se za ní nehlučně zavírají a já se hladově
obracím k tácu. Je na něm miska čirého vývaru, malá porce jablečné
přesnídávky a sklenice vody. To je všechno? pomyslím si nabručeně.
Neměli by mi k večeři na uvítanou podstrojit něco velkolepějšího?
Zjišťuji ale, že mám co dělat, abych dojedla i svůj skrovný pokrm.
Zdá se, že se mi žaludek scvrkl na velikost kaštanu, a v duchu
přemítám, jak dlouho jsem asi byla v bezvědomí, protože poslední
ráno v aréně jsem neměla žádné potíže s konzumací pořádné snídaně.
Obvykle uběhne několik dní mezi koncem soutěže a představením
vítěze, aby mohli dát vyhladovělou a zraněnou trosku zase
dohromady. Cinna a Portia někde připravují naše šaty pro veřejné
vystoupení. Haymitch a Cetkie organizují banket pro sponzory a
procházejí otázky na náš poslední rozhovor. Dvanáctý kraj je patrně
vzhůru nohama, jak se všichni snaží připravit vítací ceremoniál pro
Peetu a pro mě, zejména když uvážíte, že poslední podobná akce
proběhla téměř před třiceti lety.
Domov! Prim a má matka! Hurikán! I při pomyšlení na Primina
špinavého starého kocoura se usmívám. Brzy budu doma!
Chci vstát z postele, abych se podívala za Peetou a Cinnou a abych
zjistila víc o tom, co se chystá. A proč bych taky neměla? Cítím se
dobře. Když se ale začínám dobývat zpod popruhu, cítím, jak mi
z jedné trubice vtéká do žíly jakási chladná tekutina, a takřka
okamžitě ztrácím vědomí.
To se opakuje stále znovu, ani nemám tušení kolikrát. Budím se,
jím, a i když odolávám nutkání pokusit se vstát z postele, dostávám
další dávku uspávadla. Jako bych se vznášela ve zvláštním, neustálém
šeru. Všímám si jen několika věcí. Ta rusovlasá dívka se už nevrátila
a postupně taky mizí mé jizvy – nebo si to jen představuji? A slyším
doopravdy křik nějakého muže? Nikoliv s kapitolským přízvukem,
ale s hrubší intonací domovského kraje. A nedokážu se taky zbavit
nejasného, uklidňujícího pocitu, že na mě někdo dává pozor.
Konečně nastává čas, kdy přicházím k sobě a do pravé paži mi
nevedou žádné hadičky. Popruh kolem pasu zmizel a já si mohu volně
pohybovat. Začínám se zvedat do sedu, ale znehybňuji při pohledu na
své ruce. Jejich kůže je dokonale hladká a lesklá. Nejenže beze stopy
zmizely jizvy z arény, ale také šrámy, které se nahromadily za roky
lovení. Čelo mám hebké jako satén, a když se pokouším nahmatat
spáleninu na lýtku, nic tam není.
Spouštím nohy z postele, nervózní z toho, jestli unesou mou váhu,
a zjišťuji, že jsou silné a pevné. Na kraji postele leží oděv, při jehož
spatření sebou trhnu. Je stejný jako ten, který jsme všichni museli mít
na sobě v aréně. Zírám na něj, jako by měli zuby, dokud si
neuvědomím, že to je samozřejmě úbor, v němž se přivítám se svým
týmem.
Za necelou minutu jsem oblečená a přešlapuji před stěnou v místě,
kde vím, že se nacházejí dveře, ačkoliv je nevidím. Náhle se otvírají.
Vstupuji do široké, liduprázdné chodby, v níž nejsou vidět žádné další
dveře. Musí tu ale být. A za jedněmi je jistě Peeta. Když jsem teď při
vědomí a pohyblivá, dělám si o něj stále větší obavy. Určitě je
v pořádku, jinak by to ta dívka neříkala. Potřebuji ho ale vidět na
vlastní oči.
„Peeto!“ volám, protože tu není nikdo, koho bych se zeptala.
Slyším svoje jméno, ale ne Peetovým hlasem. Jde o hlas, který ve
mně vyvolává nejprve podráždění a vzápětí nedočkavost. Cetkie.
Otáčím se a vidím, že všichni čekají ve velké místnosti na konci
chodby – Cetkie, Haymitch i Cinna. Bez váhání k nim vybíhám. Vítěz
by možná měl dávat najevo větší sebekontrolu a nadřazenost, zejména
když ví, že se všechno natáčí, ale mně je to jedno. Utíkám k nim a
překvapuji dokonce i samu sebe, když se nejprve vrhám do náruče
Haymitchovi. Šeptá mi do ucha: „Dobrá práce, drahoušku,“ a nezní to
nijak sarkasticky. Cetkie je celá uslzená, hladí mě po vlasech a
opakuje, jak všem říkala, že jsme perly. Cinna mě jen pevně objímá a
nic neříká. Pak si všímám, že chybí Portia, a zmocňuje se mě neblahá
předtucha.
„Kde je Portia? S Peetou? Je v pořádku? Chci říct žije?“ vyhrknu.
„Je v pohodě. Jenže chtějí, abyste se setkali až v přímém přenosu
na závěrečném ceremoniálu,“ vysvětluje Haymitch.
„Ach, takhle to je,“ vydechuji. Hrozný okamžik, kdy jsem si
myslela, že je Peeta mrtvý, opět míjí. „To bych asi chtěla sama vidět.“
„Jdi s Cinnou, musí tě připravit,“ říká Haymitch.
Je skvělé být o samotě s Cinnou, cítit na ramenou jeho paži a
nechat se jím odvádět několika chodbami mimo dosah kamer a potom
k výtahu, který jede k hale Výcvikového centra. Nemocnice je tedy
hluboko pod zemí, dokonce ještě pod tělocvičnou, kde splátci
trénovali vázání uzlů a házení oštěpem. Okna haly jsou temná a
službu má několik strážných. Nikdo jiný nevidí, jak míříme k výtahu.
Naše kroky se rozléhají prázdným prostorem. Když vyjíždíme do
dvanáctého poschodí, myslí mi probíhají tváře ostatních splátců, kteří
se nikdy nevrátí, a na hrudi vnímám nesmírnou tíhu.
Dveře zdviže se otvírají a mě obklopuje Venia, Flavius a Octavia.
Nadšeně drmolí jeden přes druhého, takže ani nedokážu rozeznat, co
mi říkají. Smysl jejich slov je ale docela jasný. Jsou skutečně radostí
bez sebe a já je vidím taky moc ráda, i když ne tolik jako Cinnu. Jde
spíš o radost člověka, když vidí přítulnou trojici domácích mazlíčků
na konci obzvlášť obtížného dne.
Odvádějí mě do jídelny a já dostávám skutečné jídlo – rostbíf
s hrášky a housky –, ale stále přísně hlídají moje porce. Když totiž
žádám o přídavek, dočkám se odmítnutí.
„Ne, ne, ne. Nechtějí, abys to všechno vyvrhla na pódiu,“
vysvětluje Octavia, ale potají mi pod stolem podává další housku, aby
mi dala najevo, že je na mé straně.
Vracíme se do mého pokoje, Cinna na chvíli odchází a věnuje se
mi můj přípravný tým.
„Páni, odvedli na tobě skvělou práci,“ říká Flavius závistivě,
„Nenechali ti na kůži jedinou nedokonalost.“
Když se ale dívám do zrcadla na svoje nahé tělo, vnímám jen to,
jak jsem hubená. Tedy, těsně po odchodu z arény jsem jistě vypadala
hůř, ale pořád dokážu snadno spočítat všechna žebra.
Nastavují pro mě sprchu a upravují mi vlasy, nehty i líčení.
Brebentí tak překotně, že skoro nemusím odpovídat, což je dobře,
protože mi není moc do řeči. Je zvláštní, že ačkoliv mluví pořád
o hrách, vypravují, kde zrovna byli, co dělali nebo jak se cítili, když
došlo k nějaké konkrétní události. „Byla jsem ještě v posteli!“
„Právě jsem si nechal obarvit obočí!“
„Přísahám, že jsem málem omdlela!“ Všechno se točí kolem nich,
ne kolem umírajících chlapců a děvčat v aréně.
My ve Dvanáctém kraji si ve hrách takhle nelibujeme. Zatneme
zuby a sledujeme je, protože musíme, ale jakmile je po všem, snažíme
se co nejrychleji vrátit ke svým povinnostem. Abych nezačala svůj
přípravný tým nenávidět, přestávám poslouchat většinu toho, co
říkají.
Přichází Cinna s prostými žlutými šaty.
„Ta maškaráda s dívkou v plamenech skončila?“ ptám se.
„To mi pověz ty,“ říká a přetahuje mi šaty přes hlavu. Okamžitě si
všímám vycpávek přes ňadra, které dodávají mému tělu křivky, o něž
je připravil hlad. Sahám si na prsa a mračím se.
„Já vím,“ říká Cinna, než se stačím ohradit. „Ale tvůrci her tě
chtěli vylepšit chirurgicky. Haymitch s nimi musel urputně bojovat.
Tohle je kompromis.“ Stoupá si přede mě, než se stíhám podívat na
svůj odraz. „Počkej, nezapomeň na boty.“ Venia mi pomáhá do
plochých kožených sandálů a já se obracím k zrcadlu.
Pořád jsem „dívka v plamenech“. Látka jemně září a
sebenepatrnější pohyb vysílá přes mé tělo vlnku světla. Kostým pro
válečný vůz v porovnání s tím vypadal křiklavě a výstředně, šaty pro
interview zase příliš vyumělkovaně. V těchto šatech budím dojem, že
jsem oblečena do svitu svíčky.
„Co tomu říkáš?“ ptá se Cinna.
„Myslím, že jsou zatím nejlepší,“ odpovídám. Když se mi daří
odtrhnout oči od žhnoucí látky, zažívám menší šok. Mám rozpuštěné
vlasy, které přidržuje jediná čelenka. Líčení vyplňuje a zahlazuje
ostré rysy mé tváře. Na nehtech mám vrstvu průhledného laku. Šaty
bez rukávů nemám nabrané u pasu, nýbrž u žeber, takže není třeba
použít další vycpávky. Spodní lem mi dosahuje ke kolenům. Jsem bez
podpatků, takže je vidět mou skutečnou výšku. Vypadám, jednoduše
řečeno, jako holka. Jako mladá holka. Nanejvýš čtrnáctiletá. Nevinná.
Neškodná. Ano, je ohromující, že se Cinnovi podařilo dosáhnout
takového efektu, když si člověk vzpomene, že jsem právě vyhrála
Hladové hry.
Jde o velice promyšlený kostým. Cinna nenavrhuje nic
samoúčelného. Koušu se do rtu a pokouším se uhodnout jeho
pohnutky.
„Čekala jsem, že budu mít něco… složitějšího,“ poznamenávám.
„Říkal jsem si, že se takhle budeš Peetovi líbit víc,“ odpovídá
opatrně.
Peetovi? Ne, tady nejde o Peetu. Jde o Kapitol, tvůrce her a
diváky. Přestože dosud plně nechápu Cinnův návrh, připomíná mi, že
hry dosud neskončily. A za jeho vlídnou odpovědí tuším jakési
varování. Před něčím, o čem se nemůže zmínit dokonce ani
v přítomnosti vlastního týmu.
Jedeme výtahem na poschodí, kde jsme trénovali. Je zvykem, aby
vítěz a jeho či její pomocný tým vystoupal zpod pódia. Nejprve tým,
následovaný průvodcem, vizážistou, trenérem, a nakonec samotný
vítěz. Jenže letos jsou dva vítězové se stejnou průvodkyní a trenérem,
takže bylo třeba celý postup upravit. Ocitám se v chabě osvětlené
oblasti pod jevištěm, kam nainstalovali zbrusu nový kovový disk,
který mě vynese vzhůru. Ještě tu jsou vidět hromádky pilin a je tu cítit
čerstvá barva. Cinna a pomocný tým odcházejí, aby se převlékli a
zaujali svá místa, takže zůstávám o samotě. V šeru vidím zhruba
deset metrů od sebe provizorní stěnu a předpokládám, že za ní je
Peeta.
Hučení davu je tak hlasité, že nepostřehnu Haymitchův příchod,
dokud se nedotkne mého ramene. Polekaně uskakuji – zřejmě jsem
napůl pořád v aréně.
„Klid, to jsem jenom já. Tak se na tebe podíváme,“ říká Haymitch.
Rozpažuji a jednou se otáčím. „Ujde to.“
Nejde zrovna o vřelou pochvalu. „Jenže co?“ ptám se.
Haymitch zatéká očima po zatuchlém prostoru pod jevištěm a
vypadá to, že dospívá k nějakému rozhodnutí. „Jenže nic. Co takhle
objetí pro štěstí?“
Inu, to je na Haymitche hodně divná prosba, ale koneckonců jsme
vyhráli. Objetí pro štěstí je za takové situace možná úplně normální.
Když ho však objímám pažemi kolem krku, zjišťuji, že mě pevně
chytá a nepouští. Začíná mluvit, velice rychle a tiše, do mého ucha a
jeho rty jsou zakryté mými vlasy.
„Poslouchej. Jsi v průšvihu. Kapitol prý zuří kvůli tomu, jak jste je
vyšplouchli v aréně. Nesnášejí, když se jim lidé smějou, a teď si
z nich tropí žerty celý Panem,“ říká Haymitch.
Cítím, jak mě zachvacuje hrůza, ale směju se, jako by Haymitch
říkal něco příjemného, protože moje ústa nic nezakrývá. „A co dál?“
„Vaše jediná obrana je, že jste tak bláznivě zamilovaní, že jste
nebyli odpovědní za svoje činy.“ Haymitch se odtahuje a upravuje mi
čelenku ve vlasech. „Rozumíš, drahoušku?“ Mohl mluvit o čemkoliv.
„Rozumím,“ přikyvuji. „Řekl jste to i Peetovi?“
„To jsem nemusel,“ odpovídá Haymitch. „Ten to nepotřebuje.“
„Ale myslíte, že já to potřebuji?“ říkám a na oplátku mu upravuji
jasně červenou kravatu, do které ho musel Cinna jistě dostat nějakým
zápasnickým chvatem.
„Odkdy záleží na tom, co si myslím?“ krčí rameny Haymitch.
„Radši zaujmeme svoje místa.“ Odvádí mě ke kovovému kruhu.
„Tohle je tvoje noc, drahoušku. Užij si ji.“ Dává mi pusu na čelo a
mizí do šera.
Tahám za lem sukně a přeju si, aby byla delší a zakrývala, jak se
mi klepou kolena. Pak mi dochází, že to k ničemu není. Celá se třesu
jako osikový list. Snad to připíšou mému rozrušení. Koneckonců, je
to opravdu moje noc.
Bojím se, že mě vlhký pach plísně pod jevištěm zadusí. Na kůži mi
vyráží studený, lepkavý pot a nedokážu se zbavit pocitu, že se na mě
každou chvíli zřítí prkna pódia a zaživa mě pohřbí pod sutinami.
Když jsem za fanfár opouštěla arénu, měla jsem být v bezpečí. Už
napořád. Po zbytek života. Pokud ale Haymitch mluví pravdu – a
nemá důvod lhát –, ještě nikdy jsem nebyla ve větším ohrožení.
Je to daleko horší, než když vás pronásledují v aréně. Tam jsem
mohla pouze zemřít. Konec příběhu. Tady ale mohou potrestat Prim,
matku, Hurikána, lidi ve Dvanáctém kraji, všechny, na nichž mi
záleží… Pokud nedokážu přesvědčivě sehrát roli dívky, která šílí
láskou podle Haymitchem navrženého scénáře.
Pořád mám tedy šanci. Když jsem si v aréně sypala do dlaně ty
bobule, myslela jsem jenom na to, jak přelstít tvůrce her, ne na to,
jaký bude mít můj čin dopad v Kapitolu. Jenže Hladové hry jsou
jejich zbraní a člověk by je při nich neměl porazit. Teď se tedy
Kapitol bude tvářit, jako by měl celou dobu navrch. Jako by celou věc
režíroval do posledního detailu až po dvojitou sebevraždu. To ovšem
bude fungovat, jen pokud jim budu hrát do karet.
A Peeta… Peeta taky utrpí, pokud se něco zvrtne. Co to ale
Haymitch říkal, když jsem se ho ptala, jestli seznámil Peetu se
situací? Jestli mu řekl, aby předstíral, že je beznadějně zamilovaný?
„To jsem nemusel. Ten to nepotřebuje.“
Nepotřebuje to říkat, protože je opět o krok přede mnou a dobře si
uvědomuje hrozící nebezpečí? Nebo… je do mě doopravdy
beznadějně zamilovaný? Nevím. Já jsem ještě ani nezačala rozplétat
emoce, které vůči Peetovi cítím. Je to příliš složité. Jak oddělit to, co
jsem udělala jako součást her, od toho, co jsem udělala ze vzteku vůči
Kapitolu. Nebo kvůli tomu, jak se na to budou dívat doma ve
Dvanáctém kraji. Nebo jednoduše proto, že to byla jediná slušná věc,
která se dala udělat. Nebo co jsem udělala, protože mi na něm záleží.
Tyhle otázky si musím zodpovědět doma, v tichu a klidu lesa, kde
mě nebude nikdo pozorovat. Ne tady, se všemi pohledy upřenými
mým směrem. Jenže přepych soukromí nebudu mít bůhvíjak dlouho.
A právě teď začíná nejnebezpečnější část Hladových her.
2024 ©