V uších mi duní hymna a slyším, jak Caesar Flickerman zdraví
publikum. Ví, jak životně důležité je, abych dnes odpovídala správně?
Musí to vědět. Bude nám chtít pomoct. Dav začíná tleskat, zatímco
představují naše pomocné týmy. Představuji si Flavia, Venii a
Octavii, jak poskakují po pódiu a směšně se uklánějí. Je jasné, že
nemají o ničem ani páru. Pak představují Cetkii. Jak dlouho čekala na
tento okamžik. Doufám, že si ho dokáže užít, protože bez ohledu na
to, jak naivní umí být, má na jisté věci velice bystrý instinkt a určitě
aspoň tuší, že jsme v maléru. Portii a Cinnu vítá hlasité skandování,
samozřejmě, byli skvělí a hned při první účasti na Hladových hrách
udělali obrovský dojem. Už chápu, proč mi Cinna na dnešní večer
navrhl takové šaty. Bude třeba, abych vypadala co nejnevinněji.
Haymitchův příchod rozpoutává bouřlivé ovace a dupání, které trvá
nejméně pět minut. Inu, zaznamenal první úspěch. Udržel naživu ne
jednoho, ale hned dva splátce. Co kdyby mě včas nevaroval? Chovala
bych se jinak? Vytahovala bych se tím okamžikem s bobulemi přímo
před očima Kapitolu? Ne, patrně ne. Ale klidně jsem mohla být méně
přesvědčivá, než jsem třeba teď. Právě teď, protože cítím, jak mě
kovová deska zvedá na jeviště.
Oslňující světla. Ohlušují řev, který rozechvívá kov pod mýma
nohama. Pak se pár metrů ode mě objevuje Peeta. Vypadá tak čistě,
zdravě a krásně, že ho sotva poznávám. Jeho úsměv je ale stejný, ať
se usmívá v bahně nebo v Kapitolu, a když ho vidím, dělám zhruba tři
kroky a vrhám se mu do náruče. Zapotácí se a málem ztrácí
rovnováhu, a tehdy si uvědomuji, že v ruce drží tenkou kovovou
hůlku. Napřimuje se a objímáme se, zatímco obecenstvo šílí. Peeta
mě líbá a já si celou dobu říkám: Víš to? Víš, v jakém jsme
nebezpečí? Zhruba po deseti minutách mu Caesar Flickerman klepe
na rameno, abychom pokračovali v programu, ale Peeta ho odstrkuje,
aniž by se na něj vůbec podíval. Diváci řičí nadšením. Ať už si to
Peeta uvědomuje nebo ne, jako obvykle hraje u publika přesně na tu
správnou strunu.
Konečně nás přerušuje Haymitch a dobromyslně nás postrkuje ke
křeslu pro vítěze. Obvykle jde o jediné zdobné křeslo, z něhož
vítězný splátce sleduje sestřih vrcholných momentů her, ale protože
jsme letos dva, tvůrci her nám dodali přepychovou červenou
pohovku. Docela těsnou, takže má matka by ji patrně označila za
milenecké hnízdečko. Sedím tak blízko Peety, že jsem prakticky u něj
na klíně, ale jediný Haymitchův pohled mi dává najevo, že to nestačí.
Odkopávám sandály, krčím nohy ke straně a pokládám hlavu na
Peetovo rameno. Automaticky mě objímá paží a já mám pocit, jako
bychom se ocitli zpátky v té jeskyni a choulili se k sobě, abychom se
zahřáli. Jeho košile je ze stejné žluté látky jako mé šaty, ale Portia mu
dala i dlouhé černé kalhoty. Taky nemá sandály, ale velké černé boty,
které nechává položené na zemi. Přeju si, aby mi Cinna připravil něco
podobného, protože ve svých lehkých šatech si připadám tak
zranitelně. Odhaduji ale, že přesně o to mu nakonec šlo.
Caesar Flickerman ještě chvíli žertuje a pak nadchází chvíle pro
začátek promítání. To potrvá přesně tři hodiny a musí se na něj dívat
celý Panem. Světla potemňují, na obrazovce se objevuje emblém a já
zjišťuji, že na to nejsem vůbec připravená. Nechci se dívat, jak umírá
ostatních dvacet dva splátců. Dost z nich jsem viděla zemřít na vlastní
oči. Buší mi srdce a bojuji s nutkáním utéct. Jak tohle mohli ostatní
vítězové zvládnout sami? Při vrcholných okamžicích pravidelně
ukazují v malém výřezu v rohu obrazovky i reakci vítěze.
Vzpomínám na dřívější ročníky… Někteří překypují vítězoslávou,
pumpují do vzduchu pěstí, buší se do hrudi. Většina vypadá pouze
omráčeně. Vím, že jediné, co mě tu drží, je Peeta – jeho paže kolem
mých ramenou, jeho druhá ruka propletená s mojí. Dřívější vítězové
se na druhou stranu nemuseli bát, že Kapitol právě v tuto chvíli hledá
způsob, jak je zničit.
Zhuštění několika týdnů do pouhých tří hodin je pozoruhodný
výkon, zejména když si člověk uvědomí, kolik kamer celé hry
snímalo. Ať už vrcholné okamžiky sestavuje kdokoliv, musí zvolit
příběh, který chce vyprávět. Letos jde poprvé o milostnou romanci.
Vím, že jsme s Peetou vyhráli, ale přesto nám věnují nebývale velký
prostor, a to od samého začátku. Jsem ovšem ráda, protože tím
podporují moji obranu, že jsem při vzpouře proti Kapitolu jednala na
základě bláznivé lásky. Navíc z toho plyne, že se nebude tolik času
věnovat úmrtím.
První půlhodina se soustředí na události před uvedením do arény:
Den sklizně, jízda ve válečných vozech Kapitolem, bodová hodnocení
po tréninku a naše rozhovory. V pozadí hraje jakási optimistická
hudba, která všechno ještě zhoršuje, protože skoro všichni na
obrazovce jsou už pochopitelně mrtví.
Jakmile se ocitáme v aréně, následuje podrobný sestřih úvodního
masakru u Rohu hojnosti a pak autoři filmu v zásadě střídavě ukazují
záběry umírajících splátců a nás dvou s Peetou. Vlastně většinou
Peety, protože není pochyb, že celou romanci nese na svých bedrech
právě on. Teď už vidím, co viděli diváci – jak oklamal profíky, jak
zůstal vzhůru celou noc pod stromem se sršáni, jak bojoval s Catem,
abych mohla utéct, a jak dokonce i v tom bahnitém břehu šeptal ze
spaní moje jméno. Já v porovnání s ním působím bezcitně: uhýbám
před ohnivými koulemi, házím po ostatních sršání hnízdo a vyhazuji
do povětří zásoby. Dokud neběžím na pomoc Routě. Její smrt
promítají celou: probodnutí oštěpem, můj marný pokus o její
záchranu, šíp, který proklál hrdlo chlapci z Prvního kraje, i Routin
poslední výdech v mém klíně. I tu píseň. Ukazují ji do poslední noty.
Něco v mém nitru se svírá a jsem příliš otupělá, než abych cokoliv
cítila. Jako bych sledovala naprosté cizince v jiných Hladových
hrách. Všímám si ale, že vynechávají tu část, kde zdobím Routino
tělo květinami.
Správně. Protože i z toho gesta čišela určitá rebelie.
Jakmile oznamují, že mohou zvítězit dva splátci, pokud pocházejí
z jednoho kraje, můj výkon se zlepšuje. Křičím Peetovo jméno a
vzápětí si zakrývám dlaní ústa. Pokud jsem se k němu předtím
chovala lhostejně, nyní to vynahrazuji, když ho nacházím, ošetřuji ho,
jdu na hostinu pro léky a nešetřím polibky. Objektivně vidím, že
Catova smrt i mutové jsou příšerní, ale znovu se mě zmocňuje pocit,
jako by se to dělo lidem, s nimiž jsem se nikdy nesetkala.
Pak nadchází okamžik s bobulemi. Slyším, jak se diváci ztišují,
aby jim nic neuniklo. Jsem velice vděčná tvůrcům filmu, kteří
neukončili své dílo oznámením o našem vítězství, ale záběrem na mě,
jak buším do skleněných dveří vznášedla jako smyslů zbavená a
ječím Peetovo jméno, zatímco se ho lékaři pokoušejí oživit.
Z hlediska přežití šlo o můj nejlepší okamžik za celý večer.
Znovu hraje hymna a povstáváme. Na scénu přichází samotný
prezident Snow, následovaný malou holčičkou, která nese polštářek
s korunou. Na polštářku leží jediná koruna a je slyšet, jak jsou z toho
diváci zmatení. Komu ji položí na hlavu? Pak ale prezident Snow
korunou otáčí a ta se dělí na dvě poloviny. První klade s úsměvem na
hlavu Peetovi. Pořád se usmívá, když druhou dává na hlavu mně, ale
jeho oči, jen několik centimetrů od mých, jsou stejně nemilosrdné
jako oči hada.
V tu chvíli vím, že ačkoliv bychom bobule snědli oba, hlavní viník
jsem já, protože se jednalo o můj nápad. To já jsem ten strůjce. Já si
zasloužím trest.
Následuje klanění a provolávání slávy. Už mi umdlévá ruka od
mávání, když Caesar Flickerman konečně přeje divákům dobrou noc
a připomíná, aby se nezapomněli zítra dívat na závěrečné rozhovory.
Jako by měli na vybranou.
Odvádějí nás s Peetou do prezidentského sídla na banket, kde
máme jen velice málo času na jídlo, protože se kapitolští úředníci a
obzvláště štědří sponzoři přetlačují o to, kdo se s námi vyfotografuje.
Míhají se kolem nás rozesmáté tváře, s postupem večera stále
opojenější a opojenější. Tu a tam zahlédnu Haymitche, což mě
uklidňuje, nebo prezidenta Snowa, což mě děsí, ale pořád se směju,
děkuji lidem a usmívám se, když mě někdo fotografuje. Ani na
okamžik nepouštím Peetovu ruku.
Nad obzorem už pomalu vychází slunce, když se dostáváme
zpátky na dvanácté poschodí Výcvikového centra. Čekám, že budu
mít konečně příležitost k tomu, abych si promluvila s Peetou, ale
Haymitch ho posílá s Portií pryč, aby vybrali oblek pro rozhovor, a
osobně mě doprovází ke dveřím do mého pokoje.
„Proč s ním nemohu mluvit?“ ptám se.
„Na mluvení bude plno času, až se vrátíme domů,“ odpovídá
Haymitch. „Jdi spát, ve dvě začne rozhovor.“
Přes Haymitchovu snahu jsem rozhodnuta, že musím vidět Peetu
mezi čtyřma očima. Několik hodin se převaluji na posteli z boku na
bok, ale pak vyklouznu na chodbu. Nejprve se dívám na střechu, ta je
však prázdná. I ulice města jsou po oslavě z minulého večera prázdné.
Na chvíli se vracím do postele a pak se chci vydat přímo do jeho
pokoje, ale když zmáčknu kliku, zjišťuji, že mě někdo zvenku zamkl.
Nejprve podezírám Haymitche, ale pak se ve mně ozývá plíživější
strach z toho, že mě možná sleduje a omezuje v pohybu Kapitol. Od
počátku Hladových her jsem nemohla nijak uniknout, ale tohle mi
připadá jiné, mnohem osobnější. Jako bych byla uvězněna za nějaký
zločin a očekávala vynesení rozsudku. Spěšně se vracím do postele a
předstírám, že spím, dokud mě nepřichází Cetkie Trinketová
upozornit na začátek dalšího „velkého, skvělého, úžasného dne“.
Mám asi pět minut na to, abych snědla misku horkých obilovin a
dušeného masa, než se na mě vrhá můj pomocný tým. Stačí jen,
abych pronesla: „Lidé vás zbožňovali!“, a další dvě hodiny nemusím
ani špitnout. Když přichází Cinna, posílá je pryč a obléká mě do
bílých, vzdušných šatů a růžových bot. Pak mi osobně upravuje
líčení, dokud nepůsobím dojmem, jako by se ze mě linula jemná,
narůžovělá záře. Nezávazně spolu klábosíme, ale bojím se ho zeptat
na cokoliv důležitého, protože po těch zamčených dveřích se nemohu
zbavit pocitu, že mě neustále sledují.
Rozhovor probíhá v salonku na druhém konci chodby. Celou
místnost přestavěli a přestěhovali nám sem naši mileneckou pohovku,
obklopenou vázami s červenými a růžovými růžemi. Je tu jen několik
kamer a žádní diváci.
Jakmile vcházím dovnitř, Caesar Flickerman mě přátelsky objímá.
„Blahopřeju, Katniss. Jak se cítíš?“
„Dobře. Jen jsem nervózní z toho rozhovoru,“ říkám.
„Nebuď. Dopadne to skvěle,“ ujišťuje mě a konejšivě mě hladí po
tváři.
„Nejsem moc dobrá na povídání o sobě,“ říkám.
„Nic, co řekneš, nebude špatně,“ odpovídá.
A já si myslím: Ach, Caesare, kéž by to byla pravda. Ve
skutečnosti ale pro mě prezident Snow dost možná právě teď
organizuje nějakou „nehodu“.
Pak se objevuje Peeta, který vypadá báječně v červenobílém
obleku, a odtahuje mě stranou. „To je dost, že tě vidím. Zdá se, že se
nás Haymitch snaží ze všech sil držet od sebe.“
Haymitch se spíš ze všech sil snaží, abychom zůstali naživu, ale je
tu příliš mnoho uší, a tak jen říkám: „Ano, v poslední době začal být
velice zodpovědný.“
„Už jenom tenhle rozhovor a pojedeme domů. Tam nás nemůže
pořád sledovat,“ říká Peeta.
Cítím, jak mnou projíždí jakési zachvění, ale není čas analyzovat
proč, protože štáb je už na nás připraven. Sedáme si poněkud
formálně na pohovku, ale Caesar říká: „Klidně se k němu přitul, jestli
chceš. Vypadalo to moc hezky.“ A tak zvedám nohy jako včera a
Peeta mě tiskne k sobě.
Někdo odpočítává poslední vteřiny a vzápětí se náš živý obraz
přenáší do celé země. Caesar Flickerman je skvělý – laškuje, žertuje a
vzdychá přesně ve správných momentech. S Peetou se spolu baví
stejně nenuceně jako při prvním rozhovoru, takže se jen hodně
usmívám a snažím se mluvit co nejméně. Tedy, něco přece jen říkat
musím, ale co nejdříve se snažím předat slovo Peetovi.
Nakonec ale Caesar začíná klást otázky, které vyžadují
podrobnější odpovědi. „Takže Peeto, ze dnů strávených v jeskyni
víme, že ses do Katniss zamiloval na první pohled, ve věku pěti let,“
říká Caesar.
„Jakmile jsem se na ni podíval,“ potvrzuje Peeta.
„Ovšem Katniss, s tebou je to složitější. Myslím, že skutečné
vzrušení pro diváky představovalo sledování, jak ses do něj postupně
zamilovala. Kdy ti vlastně došlo, že Peetu miluješ?“ ptá se Caesar.
„Ach, to je těžká otázka…“ Mírně a sípavě se směju a dívám se na
svoje ruce. Pomoz.
„Vím, kdy to došlo mně. Ten večer, kdy jsi zvolala jeho jméno na
tom stromě,“ říká Caesar.
Díky, Caesare! pomyslím si a pokračuji v rozvíjení jeho nápovědy.
„Ano, to bylo asi ono. Totiž, do té doby jsem se snažila nemyslet na
to, jaké bych v sobě mohla chovat city, protože to bylo tak složité a
všechno by se jenom zhoršilo, kdyby mi na něm záleželo. Tam na
tom stromě se ale všechno změnilo,“ říkám.
„Proč se to podle tebe stalo?“ naléhá Caesar.
„Možná… protože poprvé… existovala šance, že bychom mohli
zůstat spolu,“ odpovídám.
Vidím, jak si za kameramanem Haymitch oddychl, a vím, že jsem
řekla správnou věc. Caesar vytahuje kapesník a musí se na chvilku
odmlčet, protože je dojatý. Cítím, jak Peeta tiskne čelo k mému
spánku a ptá se: „A když teď jsme spolu, co se mnou uděláš?“
Obracím se k němu. „Dám tě někam, kde nebudeš moct přijít
k úrazu.“ Když mě líbá, lidé v místnosti mimoděk vzdychnou.
Pro Caesara jde o dokonalý předěl k tomu, aby přešel k otázkám
na všemožné způsoby, jimiž nás zraňovali v aréně, od popálenin přes
žihadla až po rány. Teprve když se dostáváme k rautům, zapomínám,
že mě natáčejí kamery. To když se Caesar ptá Peety, jak funguje jeho
„nová noha“.
„Nová noha?“ opakuji, nakláním se a vytahuji Peetovy nohavice.
„Ach ne,“ šeptám, když se dívám na umělou končetinu z kovu a
plastu, jež nahradila původní maso.
„Nikdo ti to neřekl?“ ptá se Caesar jemně. Vrtím hlavou.
„Neměl jsem příležitost,“ poznamenává Peeta a mírně krčí
rameny.
„To je moje chyba,“ říkám. „Protože jsem použila ten škrticí
obvaz.“
„Ano, je tvoje chyba, že jsem naživu,“ doplňuje Peeta.
„Má pravdu,“ přikyvuje Caesar. „Bez něj by určitě vykrvácel
k smrti.“
Asi je to tak, ale přesto mě to odhalení rozrušuje natolik, že se
bojím, že se dám do pláče, a pak si vzpomínám, že mě sledují všichni
obyvatelé celé země, a tak ukrývám tvář do Peetovy košile. Trvá dvě
minuty, než mě přemluví, abych se znovu otočila do kamery, protože
v košili, kde mě nikdo nevidí, je mi lépe, a když se konečně otáčím,
Caesar se mě na nic neptá, aby mi poskytl čas na uklidnění. Vlastně
mě nechává na pokoji až do chvíle, kdy přicházejí na řadu bobule.
„Katniss, vím, že jsi právě utrpěla šok, ale musím se zeptat. V tom
okamžiku, kdy jsi vytáhla jedovaté bobule. Co se ti honilo hlavou?“
obrací se ke mně.
Na dlouhou dobu se odmlčuji, abych vzala rozum do hrsti. Jde
o zásadně důležitý moment, kdy buď zpochybním autoritu Kapitolu,
nebo se budu držet toho, že jsem šílela při pomyšlení, že ztratím
Peetu, a tudíž nemohu být odpovědná za své činy. Mám pocit, že si
situace žádá dlouhý, dramatický proslov, ale dostávám ze sebe jen
téměř neslyšitelnou větu: „Nevím, jenom… jsem nemohla snést
pomyšlení…, že bych byla bez něj.“
„Peeto? Chtěl bys něco dodat?“ ptá se Caesar.
„Ne. Myslím, že to platí pro oba,“ odpovídá.
Caesar se loučí s diváky a je po rozhovoru. Všichni se smějou,
pláčou a objímají se, ale já si nejsem jistá, dokud se nedostanu
k Haymitchovi. „Bylo to dobré?“ šeptám.
„Dokonalé,“ odpovídá.
Vracím se do pokoje, abych si sbalila svých několik věcí, a
zjišťuji, že si vlastně nemám co vzít kromě toho zlatého špendlíku od
Madge. Někdo mi ho vrátil po hrách do pokoje. Odvážejí nás ulicemi
ve voze s kouřovými skly a na nádraží už čeká vlak. Máme sotva čas
na rozloučení s Cinnou a Portií, ačkoliv je uvidíme znovu za pár
měsíců, až budeme objíždět jednotlivé kraje při vítězném turné.
Tímto způsobem Kapitol připomíná lidem, že Hladové hry nikdy
úplně nemizí. Dostaneme spoustu zbytečných medailí a všichni
budou muset předstírat, že nás mají rádi.
Vlak se dává do pohybu a řítíme se tmou, dokud nevyjíždíme
z tunelu a já se poprvé od sklizně volně nenadechuji. Doprovází nás
Cetkie a samozřejmě taky Haymitch. Jíme obrovskou večeři a
usedáme v tichu před televizí, abychom sledovali záznam rozhovoru.
S tím, jak se vzdalujeme od Kapitolu, začínám stále více myslet na
domov. Na Prim a na matku. Na Hurikána. Odcházím se převléknout
ze šatů do prosté košile a kalhot. Když si pomalu a důkladně smývám
z tváře líčení a splétám si vlasy do copu, začínám se proměňovat
zpátky v sama sebe. V Katniss Everdeenovou. V dívku, která bydlí ve
Sloji. Loví po lesích. Obchoduje na Jarmarku. Zírám do zrcadla a
pokouším se vzpomenout si, kdo jsem a kdo nejsem. Když se vracím
k ostatním, tlak Peetovy paže na mých ramenou mi už připadá cizí.
Vlak se krátce zastavuje, aby doplnil palivo, a my smíme jít ven na
čerstvý vzduch. Už není důvod, aby nás hlídali. Procházíme se
s Peetou podél kolejí, ruku v ruce, a já nedokážu najít žádná slova,
když jsme teď sami. Peeta se zastavuje, aby mi natrhal květiny. Když
mi je podává, usilovně se snažím tvářit potěšeně. Peeta přece nemůže
vědět, že tyhle růžovobílé květy patří divokým cibulkám a jen mi
připomínají hodiny, které jsme strávili jejich sběrem s Hurikánem.
Hurikán. Při pomyšlení, že ho za pár hodin uvidím, se mi stahuje
žaludek. Ale proč? Nedokážu si na to přesně odpovědět. Vím jen, že
mám pocit, jako bych lhala někomu, kdo mi důvěřuje. Nebo přesněji
hned dvěma lidem. Zatím mi to kvůli hrám procházelo. Doma už se
ale za ně nebudu moct schovávat.
„Co se děje?“ ptá se Peeta.
„Nic,“ odpovídám. Pokračujeme v chůzi kolem konce vlakové
soupravy. Jsem si docela jistá, že teď už kolem nás nejsou žádné
kamery, které by se schovávaly v zakrslých houštinách kolem kolejí.
Pořád ale nedokážu promluvit.
Nadskakuji, když mi Haymitch pokládá ruku na rameno. I tady,
uprostřed nicoty, hovoří tichým hlasem. „Skvělá práce, vy dva.
Pokračujte v tom i v kraji, dokud neodjedou kamery. Měli bychom
být v pohodě.“ Sleduji, jak odchází zpátky k vlaku, a vyhýbám se
Peetově pohledu.
„Co tím myslel?“ ptá se mě Peeta.
„To Kapitol. Nelíbil se jim náš trik s bobulemi,“ odpovídám.
„Cože? O čem to mluvíš?“ říká nechápavě.
„Připadal jim moc vzpurný. Proto mi Haymitch dával během
posledních dní instrukce, abych to ještě nezhoršila,“ říkám.
„Instrukce? Mně ale ne,“ podotýká Peeta.
„Věděl, že jsi dost chytrý, aby ses choval správně,“ říkám.
„Já nevěděl, že se mám chovat nějak speciálně,“ říká Peeta.
„Takže tím chceš říct, že těch posledních pár dní, a asi taky…
v aréně… to byla jenom strategie, kterou jste vy dva dali
dohromady.“
„Ne. V aréně jsem s ním přece nemohla nijak mluvit, ne?“ koktám.
„Ale věděla jsi, co chtěl, abys dělala, že ano?“ říká Peeta. Koušu
se do rtu. „Katniss?“ Pouští mou ruku a já o krok ustupuji, jako bych
musela najít ztracenou rovnováhu.
„To bylo všechno kvůli hrám,“ pokračuje Peeta. „To, jak ses
chovala.“
„Všechno ne,“ špitám a držím pevně svoje květiny.
„Tak co? Ne, zapomeň na to. Skutečná otázka asi zní, kolik z toho
zůstane, až se dostaneme domů,“ říká.
„Já nevím. Čím blíž jsme Dvanáctému kraji, tím jsem zmatenější,“
odpovídám. Čeká na další vysvětlení, ale žádné nepřichází.
„Tak mi dej vědět, až si to ujasníš,“ říká s hmatatelnou bolestí
v hlase.
Vím, že mám plně uzdravené uši, protože i přes hukot motoru
slyším každý jeho krok, když odchází do vlaku. Když se vrátím,
zjišťuji, že Peeta zmizel na noc do svého kupé. Nevidím ho ani
následující ráno. Znovu se vlastně objevuje až v okamžiku, kdy
zastavujeme na nádraží ve Dvanáctém kraji. Kývá mi bezvýrazně na
pozdrav.
Chci mu říct, že to od něj není fér. Že jsme si byli cizí. Že jsem
dělala, co se dalo, abych zůstala naživu a abych udržela naživu nás
oba. Že mu nemohu vysvětlit, jaký je můj vztah s Hurikánem, protože
to sama nevím. Že láska ke mně mu není k ničemu, protože se stejně
nikdy nevdám, a on by mě jenom začal nenávidět později. Že i
kdybych ho měla ráda, je to jedno, protože mu nikdy nebudu schopná
nabídnout takovou lásku, která vede k rodině a k dětem. A jak ji může
nabízet on, po tom, čím jsme právě prošli?
Taky mu chci říct, jak moc mi už teď chybí. Ale to by nebylo fér
pro změnu ode mne.
A tak jen mlčky stojíme a sledujeme, jak se blíží naše zašlé, malé
nádraží. Okénkem vidím, že na nástupišti stojí les kamer. Všichni
budou nadšeně sledovat náš příjezd domů.
Koutkem oka vidím, jak mi Peeta podává ruku. Nejistě se na něj
dívám. „Ještě jednou? Pro diváky?“ říká. Nemluví rozzlobeně. Jeho
hlas zní prázdně, což je horší. Chlapec s chlebem už se mi vzdaluje.
Beru jeho ruku do své, pevně se ho držím a připravuji se na
kamery. Hrozím se chvíle, kdy ho konečně budu muset pustit.